Věnování
Vysoce urozená paní!
Když někdo milý odchází z domu na cestu, máme ve zvyku dát mu s sebou požehnání.
I já posílám do světa své dítě. Je to jen prosté dítě mé fantazie. Žehnám mu a dávám mu na čelo jméno. Je to jméno, které měl národ odedávna rád a vážil si ho. Dnes ho lidé ctí jako jméno ženy, která pomáhá lidu a podporuje všechno dobré a krásné. Je to Vaše jméno, šlechetná Paní! Lepší požehnání pro své dítě neznám.
Úvod
Je to už dávno, velmi dávno, co jsem se naposledy dívala do té milé, mírné tváře. Je to dávno, co jsem líbala její bledé tváře plné vrásek. Dívala jsem se do jejích modrých očí, ve kterých bylo vidět tolik dobroty a lásky. Je to dávno, co mi naposledy žehnaly její staré ruce! Hodná stařenka už není mezi námi. Už dávno odpočívá v chladné zemi!
Ale pro mě neumřela! Její obraz mám v duši se všemi barvami. Dokud bude moje duše zdravá, bude v ní babička žít! Kdybych uměla dobře malovat štětcem, oslavila bych tě, milá babičko, jinak. Ale tento obrázek kreslím jen perem. Nevím, opravdu nevím, komu se bude líbit!
Ty jsi ale vždycky říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Stačí, když se najde jen několik čtenářů. Stačí, když o tobě budou číst s takovou láskou, s jakou já o tobě píšu.
I
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera žila mnoho let ve Vídni u přátel a odtamtud se také vdala. Na její místo pak odešla druhá dcera. Syn byl řemeslník. I on už žil samostatně a oženil se do malého domu ve městě. Babička bydlela v malé horské vesnici u slezských hranic. Žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou. Bětka byla stejně stará jako babička a sloužila už u jejích rodičů.
Babička ale ve své chaloupce nežila sama a opuštěná. Všichni lidé ve vesnici jí byli jako bratři a sestry. Ona jim byla jako matka a dávala jim rady. Bez ní se neobešel žádný křest, žádná svatba ani žádný pohřeb.
Keep reading
Jednou najednou přišel babičce dopis z Vídně od nejstarší dcery. Dcera v něm psala, že její muž přijal službu u jedné kněžny. Kněžna má velké panství v Čechách, jen několik mil od horské vesnice, kde babička bydlí. Rodina se tam teď prý přestěhuje. Manžel tam ale bude vždycky jen v létě, když tam bude i paní kněžna. Na konci dopisu stála vroucí prosba. Dcera babičku prosila, aby k nim přišla navždy. Ať prožije zbytek života u dcery a u vnoučat, která se už na ni těší.
Babička se rozplakala. Nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučatům, která ještě neznala. Starý zvyk ji ale poutal k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda. Touha byla silnější než starý zvyk, a babička se rozhodla, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní bylo, dala staré Bětce. Řekla jí přitom: „Nevím, jak se mi tam bude líbit. Kdo ví, jestli přece jen neumřu tady mezi vámi.“
Jednoho dne zastavil u chaloupky vozík. Kočí Václav na něj naložil babiččinu malovanou truhlu a kolovrat, bez kterého babička nemohla být. Pak naložil košík se čtyřmi chocholatými kuřátky a pytlík se dvěma koťaty, která měla čtyři barvy. Nakonec naložil babičku, která pro pláč ani neviděla na cestu. Přátelé jí požehnali, a babička odjela do nového domova.
Jak tam na ni čekali a jak se těšili na Starém bělidle! Tak lidé říkali osamělému domu v krásném malém údolí. Ten dům dostala jako byt paní Prošková, babiččina dcera. Děti každou chvíli vybíhaly na cestu a dívaly se, jestli už Václav nejede. Každému, kdo šel kolem, vyprávěly: „Dnes přijede naše babička!“ Mezi sebou si pořád povídaly: „Jaká asi ta babička bude?“ Znaly už několik babiček a jejich tváře se jim v hlavě pletly. Nevěděly ale, které z nich bude ta jejich babička podobná.
Konečně k domu přijel vozík! „Babička už jede!“ ozvalo se po celém domě. Všichni vyběhli před dveře přivítat babičku. Byl tam pan Prošek, paní Prošková, Bětka s malým děťátkem v náručí a děti. Vyběhli i dva velcí psi, Sultán a Tyrl.
Z vozu slezla žena v bílé plachetce a v selských šatech. Děti zůstaly stát, všechny tři vedle sebe, a nespustily z babičky oči! Tatínek jí tiskl ruku. Maminka ji s pláčem objímala a babička je s pláčem líbala na obě tváře. Bětka jí podala malé děťátko, baculatou Adélku. Babička se na ni usmála, řekla jí „malé robátko“ a udělala jí křížek. Pak se ohlédla po ostatních dětech. Upřímně a vřele na ně zavolala: „Moje zlaté děti, moje holátka, jak jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a stály jako přimrzlé. Teprve když jim to matka přikázala, nastavily babičce k políbení své růžové tvářičky.
Děti se nemohly vzpamatovat! Tahle babička byla úplně jiná než všechny, které kdy viděly. Takovou babičku ještě v životě neviděly! Skoro z ní nemohly spustit oči. Kamkoli se postavila, obcházely ji dokola a prohlížely si ji od hlavy až k patě.
Obdivovaly tmavý kožíšek, který měl vzadu dlouhé záhyby. Obdivovaly širokou zelenou mezulánku se širokou stuhou na okraji. Líbil se jim červený šátek s květy. Babička ho měla uvázaný na hlavě pod bílou plachetkou. Děti si sedly na zem, aby si dobře prohlédly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilém tahal za barevné hadříky na slaměné tašce, kterou babička nesla na ruce. Jan, starší z obou chlapců, potichu zvedal babičce bílý fěrtoch s červenými pruhy. Nahmatal pod ním totiž něco tvrdého. Byl to velký kapsář. Jan by také rád věděl, co v něm je. Ale nejstarší z dětí, Barunka, ho odstrčila a šeptala mu: „Počkej, já řeknu, že chceš sahat babičce do kapsáře!“
To šeptání ale bylo trochu hlasité. Bylo ho slyšet snad i za devátou zdí. Babička si toho všimla a přestala mluvit s dcerou. Sáhla do kapsáře a řekla: „No podívejte se, co tu všechno mám!“ Vykládala si na klín růženec, nůž, několik kůrek chleba a kousek tkanice. Pak vyndala dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Ty poslední věci byly pro děti. Když jim je babička dala, ještě řekla: „Babička vám přivezla ještě něco!“ Hned vyndávala z tašky jablka a malovaná vajíčka. Z pytlíku pustila ven koťata a z košíku kuřátka.