# Babička (úroveň B1)

*Božena Němcová*

## Věnování

Vysoce urozená paní!

Když někdo milý odchází z domu na cestu, máme ve zvyku dát mu s sebou požehnání.

I já posílám do světa své dítě. Je to jen prosté dítě mé fantazie. Žehnám mu a dávám mu na čelo jméno. Je to jméno, které měl národ odedávna rád a vážil si ho. Dnes ho lidé ctí jako jméno ženy, která pomáhá lidu a podporuje všechno dobré a krásné. Je to Vaše jméno, šlechetná Paní! Lepší požehnání pro své dítě neznám.

### Úvod

Je to už dávno, velmi dávno, co jsem se naposledy dívala do té milé, mírné tváře. Je to dávno, co jsem líbala její bledé tváře plné vrásek. Dívala jsem se do jejích modrých očí, ve kterých bylo vidět tolik dobroty a lásky. Je to dávno, co mi naposledy žehnaly její staré ruce! Hodná stařenka už není mezi námi. Už dávno odpočívá v chladné zemi!

Ale pro mě neumřela! Její obraz mám v duši se všemi barvami. Dokud bude moje duše zdravá, bude v ní babička žít! Kdybych uměla dobře malovat štětcem, oslavila bych tě, milá babičko, jinak. Ale tento obrázek kreslím jen perem. Nevím, opravdu nevím, komu se bude líbit!

Ty jsi ale vždycky říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Stačí, když se najde jen několik čtenářů. Stačí, když o tobě budou číst s takovou láskou, s jakou já o tobě píšu.

### Slovníček

- **Vysoce urozená paní**: slavnostní oslovení ženy ze šlechtického rodu.
- **požehnání**: dobré přání a prosba k Bohu, aby někoho chránil.
- **žehnat**: dávat požehnání, přát někomu Boží ochranu.
- **fantazie**: schopnost vymýšlet si příběhy a obrazy v hlavě.
- **šlechetná**: dobrá, ušlechtilá, která dělá dobro pro druhé.
- **podporovat**: pomáhat, dávat peníze nebo sílu něčemu dobrému.
- **štětec**: nástroj s chlupy, kterým se maluje barvou.
- **Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem**: staré přísloví: nikdo se nemůže zalíbit všem lidem.

## I

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera žila mnoho let ve Vídni u přátel a odtamtud se také vdala. Na její místo pak odešla druhá dcera. Syn byl řemeslník. I on už žil samostatně a oženil se do malého domu ve městě. Babička bydlela v malé horské vesnici u slezských hranic. Žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou. Bětka byla stejně stará jako babička a sloužila už u jejích rodičů.

Babička ale ve své chaloupce nežila sama a opuštěná. Všichni lidé ve vesnici jí byli jako bratři a sestry. Ona jim byla jako matka a dávala jim rady. Bez ní se neobešel žádný křest, žádná svatba ani žádný pohřeb.

Jednou najednou přišel babičce dopis z Vídně od nejstarší dcery. Dcera v něm psala, že její muž přijal službu u jedné kněžny. Kněžna má velké panství v Čechách, jen několik mil od horské vesnice, kde babička bydlí. Rodina se tam teď prý přestěhuje. Manžel tam ale bude vždycky jen v létě, když tam bude i paní kněžna. Na konci dopisu stála vroucí prosba. Dcera babičku prosila, aby k nim přišla navždy. Ať prožije zbytek života u dcery a u vnoučat, která se už na ni těší.

Babička se rozplakala. Nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučatům, která ještě neznala. Starý zvyk ji ale poutal k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda. Touha byla silnější než starý zvyk, a babička se rozhodla, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní bylo, dala staré Bětce. Řekla jí přitom: „Nevím, jak se mi tam bude líbit. Kdo ví, jestli přece jen neumřu tady mezi vámi.“

Jednoho dne zastavil u chaloupky vozík. Kočí Václav na něj naložil babiččinu malovanou truhlu a kolovrat, bez kterého babička nemohla být. Pak naložil košík se čtyřmi chocholatými kuřátky a pytlík se dvěma koťaty, která měla čtyři barvy. Nakonec naložil babičku, která pro pláč ani neviděla na cestu. Přátelé jí požehnali, a babička odjela do nového domova.

Jak tam na ni čekali a jak se těšili na Starém bělidle! Tak lidé říkali osamělému domu v krásném malém údolí. Ten dům dostala jako byt paní Prošková, babiččina dcera. Děti každou chvíli vybíhaly na cestu a dívaly se, jestli už Václav nejede. Každému, kdo šel kolem, vyprávěly: „Dnes přijede naše babička!“ Mezi sebou si pořád povídaly: „Jaká asi ta babička bude?“ Znaly už několik babiček a jejich tváře se jim v hlavě pletly. Nevěděly ale, které z nich bude ta jejich babička podobná.

Konečně k domu přijel vozík! „Babička už jede!“ ozvalo se po celém domě. Všichni vyběhli před dveře přivítat babičku. Byl tam pan Prošek, paní Prošková, Bětka s malým děťátkem v náručí a děti. Vyběhli i dva velcí psi, Sultán a Tyrl.

Z vozu slezla žena v bílé plachetce a v selských šatech. Děti zůstaly stát, všechny tři vedle sebe, a nespustily z babičky oči! Tatínek jí tiskl ruku. Maminka ji s pláčem objímala a babička je s pláčem líbala na obě tváře. Bětka jí podala malé děťátko, baculatou Adélku. Babička se na ni usmála, řekla jí „malé robátko“ a udělala jí křížek. Pak se ohlédla po ostatních dětech. Upřímně a vřele na ně zavolala: „Moje zlaté děti, moje holátka, jak jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a stály jako přimrzlé. Teprve když jim to matka přikázala, nastavily babičce k políbení své růžové tvářičky.

Děti se nemohly vzpamatovat! Tahle babička byla úplně jiná než všechny, které kdy viděly. Takovou babičku ještě v životě neviděly! Skoro z ní nemohly spustit oči. Kamkoli se postavila, obcházely ji dokola a prohlížely si ji od hlavy až k patě.

Obdivovaly tmavý kožíšek, který měl vzadu dlouhé záhyby. Obdivovaly širokou zelenou mezulánku se širokou stuhou na okraji. Líbil se jim červený šátek s květy. Babička ho měla uvázaný na hlavě pod bílou plachetkou. Děti si sedly na zem, aby si dobře prohlédly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilém tahal za barevné hadříky na slaměné tašce, kterou babička nesla na ruce. Jan, starší z obou chlapců, potichu zvedal babičce bílý fěrtoch s červenými pruhy. Nahmatal pod ním totiž něco tvrdého. Byl to velký kapsář. Jan by také rád věděl, co v něm je. Ale nejstarší z dětí, Barunka, ho odstrčila a šeptala mu: „Počkej, já řeknu, že chceš sahat babičce do kapsáře!“

To šeptání ale bylo trochu hlasité. Bylo ho slyšet snad i za devátou zdí. Babička si toho všimla a přestala mluvit s dcerou. Sáhla do kapsáře a řekla: „No podívejte se, co tu všechno mám!“ Vykládala si na klín růženec, nůž, několik kůrek chleba a kousek tkanice. Pak vyndala dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Ty poslední věci byly pro děti. Když jim je babička dala, ještě řekla: „Babička vám přivezla ještě něco!“ Hned vyndávala z tašky jablka a malovaná vajíčka. Z pytlíku pustila ven koťata a z košíku kuřátka.

To byla radost, to bylo skákání! Babička byla ta nejhodnější babička! „To jsou májová koťata, mají čtyři barvy. Ta výborně chytají myši, v domě se hodí. Kuřátka jsou krotká. Když si je Barunka naučí, budou za ní běhat jako pejsci!“ povídala babička. Děti se hned ptaly na tohle i na tamto. Vůbec se nestyděly a hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřikovala, aby nechaly babičku na pokoji a nechaly ji odpočinout. Ale babička řekla: „Dopřej nám tu radost, Terezko. Vždyť jsme rádi, že se máme.“ A děti poslechly babičku.

Jeden jí seděl na klíně, druhý stál za ní na lavici a Barunka stála před ní a dívala se jí do tváře. Jednomu se zdálo divné, že má babička vlasy bílé jako sníh. Druhému se zdálo divné, že má babička vrásčité ruce. Třetí řekla: „Ale babičko, vy máte jen čtyři zuby!“ Babička se usmála a hladila Barunku po tmavohnědých vlasech. Řekla: „Vždyť jsem stará. Až vy budete staří, budete taky jiní!“ Děti to nemohly pochopit. Nevěřily, že by jejich bílé, hladké ruce mohly být někdy tak vrásčité jako ruce staré babičky.

Babička si hned v první hodině úplně získala srdce svých vnoučat. Ale i ona jim hned dala celé své srdce. Pan Prošek byl babiččin zeť a ani jeho dříve osobně neznala. Hned při prvním setkání si ji získal. Byl k ní milý a srdečný a měl hezkou tvář, ve které byla vidět dobrota a upřímnost. Jen jedna věc jí na něm vadila: neuměl česky. A babička prý už dávno zapomněla to, čemu kdysi německy rozuměla. A přitom by si s Janem tak ráda popovídala! Jan ji ale potěšil tím, že češtině rozumí. Babička hned slyšela, že se v domácnosti mluví dvěma jazyky. Děti a služky mluvily na pana Proška česky a on jim odpovídal německy. Tomu už rozuměly. Babička doufala, že se časem domluví, a zatím si pomáhala, jak mohla.

Svoji dceru by babička skoro ani nepoznala. Pořád ji viděla jako veselou selskou dívku. A teď našla tichou paní, která byla spíš vážná, nosila panské šaty a chovala se jako paní! To nebyla její Terezka! Babička také hned viděla, že dceřina domácnost je úplně jiná než ta, na kterou byla zvyklá. První dny byla z radosti a z překvapení jako omámená. Ale pomalu se začala v novém domově cítit nesvá a nepohodlně. Kdyby nebylo vnoučat, brzy by se zase vrátila do své chaloupky.

Paní Terezka měla sice pár panských zvyků. Ale nikdo se na ni kvůli nim nemusel zlobit, protože byla velmi hodná a rozumná paní. Paní Prošková měla svou matku velmi ráda. Nechtěla ji pustit od sebe. Musela totiž dělat kastelánku na zámku a neměla nikoho, komu by mohla úplně svěřit domácnost a děti tak jako matce. Proto ji mrzelo, když si všimla, že se babičce nějak stýská. A ona si toho všimla hned a uhodla také, co babičce chybí!

Jednoho dne paní Terezka řekla: „Já vím, maminko, že jste zvyklá pracovat. Stýskalo by se vám, kdybyste celý den jen chodila s dětmi. Jestli chcete příst, mám na půdě trochu lnu. Budeme ho mít hodně, jestli se nám na poli urodí. Nejradši bych ale byla, kdybyste se trochu starala o domácnost. Dohled na zámku, šití a vaření mi vezmou všechen čas. To ostatní musím nechat cizím lidem. Prosím vás tedy, pomáhejte mi a poroučejte ve všem, jak se vám líbí.“

„To pro tebe s radostí udělám, jen jestli ti to přijde vhod. Víš, že jsem na takovou práci zvyklá,“ odpověděla babička a měla velkou radost. Ještě ten den vylezla na půdu podívat se, jak to s tím lnem vypadá. Druhý den děti poprvé v životě viděly, jak se přede na vřetánko.

První věc, kterou si babička v domácnosti úplně vzala na starost, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka zachází s božím darem bez jakékoli úcty. Služka chleba nežehnala, když ho dávala do díže nebo z díže, do pece nebo z pece. Držela ho, jako by měla v ruce cihly. Než babička zadělala kvas, požehnala díž kopistem. A žehnala znovu pokaždé, když vzala těsto do ruky, až dokud nebyl chléb na stole. Nesměl k ní přijít ani žádný zvědavec, který jen stojí s otevřenou pusou. Bála se, aby jí „boží dar neuhranul“. I Vilém nezapomněl, co má říct, když vešel do kuchyně při pečení chleba. Vždycky řekl: „Pánbůh požehnej!“

Když babička pekla chleba, měla vnoučata svátek. Pokaždé dostala poplamenici a každé jeden malý bochánek plněný švestkami nebo jablky. To dřív nedostávala. Musela si ale zvyknout dávat pozor na drobty. „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička, když smetala ze stolu drobečky a házela je do ohně. Když některé z dětí nadrobilo chleba na zem a babička to uviděla, hned mu přikázala drobečky sebrat. Říkala přitom: „Po drobečkách se nesmí šlapat, to prý pláčou duše v očistci.“ Také se zlobila, když viděla, že chleba není ukrojený rovně. „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi,“ říkala.

Jednou Jeník prosil, aby mu babička ukrojila chleba ze strany, z kůrky. Prý to rád jí. Babička to ale neudělala. Řekla: „Neslyšel jsi, že když se ukrajuje chleba ze strany, ukrajují se Pánubohu paty? Ať je chleba, jaký je. Ty se neuč vymýšlet si v jídle.“ A pan Jeníček musel na tu dobrotu zapomenout.

Kdekoli zůstal ležet kousek chleba, babička ho strčila do kapsáře. Strčila tam i kůrky, které děti nedojedly. Když šla kolem vody, hodila je rybám. Když šla s dětmi, rozdrobila je mravencům nebo ptákům v lese. Zkrátka nevyhodila ani jedno sousto. Vždycky děti napomínala: „Važte si božího daru. Bez něho je zle. A kdo si ho neváží, toho Bůh těžce trestá.“ Když dítě upustilo chleba z ruky, muselo ho pak políbit, jako by ho prosilo o odpuštění. A kdyby někde leželo jen zrnko hrachu, babička ho zvedla. Na hrášku je vidět malý kalíšek, a ten s úctou políbila. Tomu všemu babička učila i děti.

Když na cestě leželo husí pírko, babička na ně hned ukázala a řekla: „Shýbni se, Barunko!“ Barunka byla často líná a říkala: „Ale babičko, co je to jedno pírko?“ Babička ji za to hned pokárala: „Musíš si myslet, holka, že se jedno sejde s druhým, a bude jich víc. A pamatuj si to přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“

Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek. Babičce se ale moc nelíbil. Myslela si, že se na těch měkkých židlích s vyřezávanými opěradly špatně sedí. Člověk se musí bát, aby se nepřevrátil. A když se opře, musí se bát, aby se to nezlámalo. Na pohovku si sedla jen jednou za celou dobu. Když si na ni poprvé sedla, pera se pod ní prohnula. Chudák stará se tak lekla, že skoro vykřikla. Děti se jí smály. Sedly si na pohovku, houpaly se a volaly na babičku, ať jde k nim, že se to nerozbije. Ale babička nešla. „Jděte mi k šípku,“ povídala. „Kdo by si sedal do takové houpačky? To je tak pro vás.“

Na lesklé stolky a skříně se bála něco postavit, aby se nezkazil lesk. Byla tam také skříň se skleněnými stěnami, za kterými bylo narovnáno plno různých drobností. Ta skříň stála v pokoji jen pro hřích, jak říkala babička. Děti kolem ní rády skákaly a obvykle něco provedly. Za to od matky dostaly pořádně vyhubováno. Babička si ale ráda sedla ke klavíru, když chovala malou Adélku. Když dítě plakalo, ztichlo, jakmile babička začala potichu cinkat na klávesy. A Barunka někdy učila babičku hrát jedním prstem: „To jsou koně, to jsou koně.“ Babička kývala hlavou a pobrukovala si. Vždycky říkala: „Co si ti lidé všechno nevymyslí! Člověk by si myslel, že je v tom zavřený ptáček. Zní to jako hlásky.“

Když babička nemusela, do pokoje nechodila. Když neměla venku ani v domácnosti co dělat, seděla nejradši ve své sedničce. Ta byla hned vedle kuchyně a vedle místnosti pro služebné.

Sednička byla zařízená tak, jak se babičce líbilo. U velkých kamen stála lavice a podél ní babiččina postel. Hned u kamen za postelí stála malovaná truhla. U druhé zdi stála postel Barunky, která spala s babičkou. Uprostřed stál stůl z lipového dřeva s příčkami dole u nohou. Nad ním visela od stropu holubička, která znamenala Ducha svatého. V koutku u okna stál kolovrat a přeslice s plným kuželem lnu. V kuželi bylo zastrčené vřetánko. Na hřebíku viselo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých. Nad babiččinou postelí visel kříž ozdobený květinami. V okně se zelenal muškát a bazalka v květináči. V plátěných pytlíčcích tam viselo různé koření a byliny: lipový květ, bezový květ, heřmánek a podobně. To byla babiččina lékárna. Za dveřmi visela cínová nádobka na svěcenou vodu.

V šuplíku stolu měla babička své šití, svazek zbožných písní a knížku křížové cesty. Byl tam i svazek náhradních šňůr na kolovrat a tříkrálová křída. Ležela tam také hromnička. Tu svíčku měla babička vždycky po ruce a při bouřce ji rozsvítila. Na kamnech stál troudník a kamínek na křesání ohně. V pokoji sice k rozdělání ohně používali lahvičku s fosforem. Babička ale s tou ďábelskou věcí nechtěla nic mít. Zkusila to jen jednou. Kdo ví, jak se to stalo, ale propálila si fěrtoch, který měla už pětadvacet let. Prý se přitom skoro udusila. Od té doby lahvičku nevzala do ruky. Hned si opatřila troudník. Děti přinesly hadry na troud a dělaly sirky. Namáčely konečky třísek v síře. Když měla babička na kamnech své obvyklé věci na křesání, šla spát s klidnou myslí. Dětem se to také líbilo víc. Každý den se babičky ptaly, jestli nepotřebuje sirky, že jí nějaké udělají.

V babiččině sedničce se dětem nejvíc líbila její malovaná truhla. Rády si prohlížely, co bylo na červeném podkladu namalované. Byly tam modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a mezi nimi červenožlutí ptáčci. Ještě větší radost ale měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se na co dívat! Spodní strana víka byla celá polepená obrázky a modlitbičkami. Všechno to byly dárky z poutí. Pak tam byla malá přihrádka, a v ní byly takové věci! Byly tam rodinné listiny a dopisy od dcer z Vídně. Byl tam malý plátěný sáček plný stříbrných peněz. Ty babičce posílaly děti, aby se měla lépe. Babička je ale nepoužila a nechávala si je pro radost. Byla tam také dřevěná krabička a v ní pět šňůrek granátů. Na nich visel stříbrný peníz s tváří Josefa císaře a Marie Terezie.

Babička tu krabičku otevřela vždycky, když ji o to děti prosily. Přitom říkala: „Vidíte, milé děti, ty granáty mi dal k svatbě váš nebožtík dědeček. A ten tolar jsem dostala od Josefa císaře z jeho vlastní ruky. To byl hodný pán, Pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umřu, bude to vaše,“ dodala vždycky, když krabičku zavírala.

„Ale babičko, jak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar? Povězte nám to!“ ptala se jednou Barunka.

„Až mi to jednou připomenete, pak vám to povím,“ odpověděla jí babička.

Kromě těchto věcí měla babička v přihrádce dva dotýkané růžence a stužky na čepce. A mezi tím měla vždycky nějakou dobrotu pro děti.

Dole v truhle leželo babiččino prádlo a šaty. Všechny mezulánky, fěrtochy, letní kabátky, šněrovačky i šátky tam ležely v nejlepším pořádku. Nahoře ležely dva naškrobené bílé čepce, vzadu s holubičkou. V tom se děti babičce přehrabovat nesměly. Když ale měla babička dobrou náladu, zvedala jednu věc po druhé a říkala: „Vidíte, děti, tuhle kanafasku mám už padesát let. Tenhle kabátek nosila vaše prababička. Tahle zástěra je stejně stará jako vaše matka. A všechno je jako nové. A vy máte šaty hned obnošené. Ale to je tím, že nevíte, jak drahé jsou peníze! Vidíte, tenhle hedvábný kabátek stál sto rýnských. Ale tenkrát platily bankocetle.“ A tak babička pokračovala dál. Děti tiše poslouchaly, jako by tomu rozuměly.

Paní Prošková sice chtěla, aby se babička převlékla do jiných šatů. Myslela to dobře. Myslela si, že by to pro ni bylo pohodlnější. Ale babička na sobě nezměnila ani ten nejmenší lem. Vždycky říkala: „Pánbůh by mě, starou ženu, musel potrestat, kdybych se chtěla chytat světa a jeho módy. Takové novoty nejsou pro mě. Můj starý rozum by se k nim nehodil.“ Zůstalo tedy všechno při starém. Brzy se v domě všechno řídilo podle babiččina slova. Každý jí říkal „babičko“. A co babička řekla a udělala, to bylo dobře.

### Slovníček

- **plachetka**: bílý šátek přes hlavu a ramena.
- **mezulánka**: široká sukně z hrubé látky.
- **fěrtoch**: zástěra.
- **kapsář**: velká látková kapsa, kterou ženy nosily pod zástěrou.
- **cvikel**: barevný vzor na punčoše u kotníku.
- **kastelánka**: žena, která se stará o zámek.
- **vřetánko, přeslice, kužel, motovidlo**: věci na předení lnu: tyčka na nit, tyč se lnem a nástroj na navíjení nití.
- **díž, kopist**: velká dřevěná nádoba na těsto a dřevěná lopatka do ní.
- **uhranout**: pohledem začarovat, uškodit.
- **poplamenice**: placka z těsta pečená u plamene v peci.
- **troudník**: krabička s troudem a kamínkem; křesáním se z ní rozdělával oheň.
- **hromnička**: posvěcená svíčka, se kterou se svítí při bouřce.
- **dotýkaný růženec**: růženec, kterým se někdo dotkl svatého obrazu nebo svatých ostatků, třeba na pouti.
- **Jděte mi k šípku**: nechte mě být, jděte pryč.
- **kanafaska**: sukně nebo šaty z pruhované bavlněné látky.
- **rýnský, bankocetle**: staré peníze; bankocetle byly papírové peníze.
- **míle**: stará míra délky, asi 7–8 kilometrů.

## II

V létě vstávala babička ve čtyři hodiny, v zimě v pět. Nejdřív vždycky požehnala a políbila křížek na klokočovém růženci. Ten růženec nosila stále u sebe a v noci ho měla pod polštářem. Pak s Pánembohem vstala a oblékla se. Pokropila se svěcenou vodou, vzala vřetánko a předla. Přitom si zpívala ranní písně. Chudák stará už sama nemohla spát. Ale věděla, jak je spánek sladký, a tak ho přála ostatním.

Asi hodinu poté, co vstala, bylo slyšet pravidelné klapání pantoflíčků. Zavrzaly jedny dveře, pak druhé, a babička se objevila na zápraží. V tu chvíli zakejhaly husy v chlívku, prasata zachrochtala a kráva zabučela. Slepice zatřepetaly křídly. Odněkud přiběhly kočky a otíraly se jí o nohy. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky. Kdyby se nebránila, určitě by ji porazili. Vyrazili by jí z rukou i košík se zrním pro drůbež.

Všechna ta zvířata měla babičku moc ráda, a ona je také. Bůh chraň, aby viděla, že někdo zbytečně trápí zvíře, i kdyby to byl jen červíček. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a musí se to zabít, no tak to s Pánembohem zabijte. Jen to netrapte,“ říkala. Děti se ale nesměly dívat, ani když se zabíjelo kuře. Babička říkala, že by ho děti litovaly, a pak by kuře nemohlo umřít.

Jednou se ale na oba psy, na Sultána a na Tyrla, strašně rozzlobila. A měla proč! Podhrabali se totiž do chlívku a za jednu noc roztrhali deset kachňat. Byla to pěkná žlutá kachňátka a moc pěkně rostla. Když babička ráno otevřela chlívek, klesly jí ruce. Ven vyběhla husa se třemi kachňaty, která zůstala naživu. Vyděšeně kejhala, jako by naříkala nad svými zabitými mláďaty. Husa je totiž vyseděla místo jejich matky, která se pořád jen toulala. Babička si nejdřív myslela, že to udělala kuna. Podle stop ale poznala, že to udělali psi. Psi, ti věrní hlídači! Babička nevěřila vlastním očím. A psi ještě přišli a lísali se k ní, jako by se nic nestalo. To babičku rozzlobilo nejvíc!

„Pryč ode mě, vy zlí psi! Co vám ta kachňátka udělala? Máte snad hlad? Nemáte! Udělali jste to jen ze zlé vůle! Pryč ode mě, ani vás nechci vidět!“ Psi stáhli ocasy a loudali se do bud. Babička zapomněla, že je ještě brzy ráno, a šla do pokoje povědět dceři svůj žal.

Pan Prošek viděl, jak babička vchází do pokoje celá uplakaná a bledá. Myslel si, že zloději vykradli komoru, nebo že Barunka umřela. Když ale vyslechl celou věc, musel se babičce usmát! Co pro něj znamenalo pár kachňat! On je nedával na vajíčka. On neviděl, jak se klubou z vajíček a jak jsou roztomilá na vodě. Neviděl, jak strkají hlavičky pod vodu a nožkami cákají nad vodou. Pro pana Jana to bylo jen o několik pečení méně! Přesto se zachoval podle práva a spravedlnosti. Vzal bejkovec a šel ven dát psům pořádný výprask. Když babička slyšela venku ten rámus, zacpala si uši. Ale myslela si: „Nedá se nic dělat, musí to být. Ať si to pamatují!“

Psi pak ale ani za hodinu, ani za dvě nevylezli z bud. Babička se musela jít podívat, jestli jim nebylo moc ublíženo. „Co se stalo, to se stalo. A je to přece jen němá tvář!“ povídala si a nahlížela do bud. Psi začali kňučet a smutně se na ni dívali. Plazili se skoro po břiše k jejím nohám. „Teď je vám to líto, viďte? Vidíte, tak to dopadá s neposlušnými! Pamatujte si to!“ Psi si to pamatovali. Kdykoli se na dvoře batolila housata nebo kachňata, raději se dívali jinam, nebo odešli. Tak si zase úplně získali babiččinu přízeň.

Když babička obstarala drůbež, vzbudila služky, jestli už samy nevstaly. Teprve po šesté hodině přišla k Barunčině posteli. Lehce jí zaťukala na čelo, protože tak se prý nejdřív probudí duše. Šeptala: „Vstávej, děvečko, vstávej, je čas.“ Pomohla jí obléknout se. Pak se šla podívat, jestli je vzhůru i ta malá „drůbež“. Když se někdo z dětí ještě válel v posteli, poplácala ho po zádech a pobízela: „Vzhůru, vzhůru! Kohoutek už devětkrát obešel smetiště, a ty ještě spíš? Nestydíš se?“ Dětem pomohla umýt se, ale s oblékáním jí to nešlo. Nevyznala se v těch knoflíčcích, háčcích a ozdobách na kabátcích a šatech. Obvykle to, co patřilo dopředu, obrátila dozadu. Když byly děti oblečené, klekla si s nimi před obraz Krista Pána, který žehná malým dětem. Pomodlila se s nimi Otčenáš a pak se šlo ke snídani.

Když zrovna nebyla v domácnosti důležitá práce, seděla babička v zimě ve své sedničce u kolovratu. V létě sedávala s vřetánkem na dvoře pod lípou nebo v sadu. Nebo šla s dětmi na procházku. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila a schovávala pro potřebu. Hlavně do svatého Jana Křtitele chodila na byliny, dokud ještě ležela rosa. Takové byliny jsou prý nejlepší. Když byl někdo nemocný, babička už hned měla nějakou bylinu připravenou. Měla hořký jetel na trávení, řepíček na bolení v krku a podobně. Lékaře v životě nepotřebovala.

Kromě toho nosila léčivé byliny do domu jedna stará žena z Krkonoš. Babička ty byliny zvlášť pečlivě schovávala a kupovala jich od ní hodně. Ta kořenářka chodila každý podzim v určitou dobu. Na Starém bělidle měla vždycky nocleh a ve dne i v noci ji tam hostili vším dobrým. Každý rok dostaly děti od kořenářky kornoutek čemeřice na kýchání. Paní domu dostala různé vonné věci na vykuřování a mech. Kromě toho kořenářka celý večer vyprávěla dětem o Ribrcoulovi. Vyprávěla, jaký je to divoch a co všechno dělá na horách.

Popisovala dětem strašné věci, které se dějí, když se Ribrcoul stěhuje ke své princezně Kačence. Ta bydlí kdesi na Kačenčiných horách. Ale ta princezna ho u sebe dlouho nevydrží a za nějaký čas ho zase vyžene. On prý pak tak strašně pláče, že se rozvodní všechny potoky v horách. Ale když ho zase k sobě zavolá, stěhuje se k ní s takovým spěchem a s takovou radostí, že všechno na cestě láme, vyvrací a odnáší. Vyvrací lesy, hází z kopců kameny a strhává střechy. Zkrátka všude, kudy jde, je všechno zničené jako po neštěstí od Boha.

Kořenářka nosila každý rok stejné byliny a vyprávěla stejné pohádky. Ale dětem se vždycky zdály nové a vždycky se na ni těšily. Když se na louce ukázaly naháčky, říkaly: „No, už brzy přijde bába z hor.“ Když se pár dní opozdila, babička říkala: „Co se jen té babě stalo? Snad na ni Pánbůh nedopustil nemoc? Nebo snad dokonce umřela?“ A mluvilo se o ní tak dlouho, dokud se zase neobjevila na dvoře s košem na zádech.

Babička často chodila s dětmi na delší procházky. Šly třeba do myslivny nebo do mlýna. Nebo zašly do lesa, kde ptáci krásně zpívali. Pod stromy tam byl měkký mech jako polštáře. Rostlo tam tolik vonných konvalinek, petrklíčů, jaterníků a kohoutků. Byly tam celé keříky lýkovce a ten krásný zlatohlávek. Ten jim nosila bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a vážou z nich kytice.

Viktorka byla vždycky bledá a oči jí svítily jako dva uhlíky. Černé vlasy měla stále rozcuchané. Nikdy neměla pěkné šaty a nikdy nepromluvila. Na kraji lesa stál velký dub. Tam stávala Viktorka celé hodiny a upřeně se dívala dolů ke splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu. Sedla si na pařez porostlý mechem, dívala se do vody a zpívala dlouho, dlouho do noci.

„Ale babičko,“ ptaly se děti, „proč nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A proč nikdy nemluví?“

„Protože je bláznivá.“

„A jaké to je, babičko, když je někdo bláznivý?“ ptaly se děti.

„Inu, když člověk nemá dobrý rozum.“

„A co dělá, když nemá dobrý rozum?“

„Třeba Viktorka s nikým nemluví, chodí otrhaná a bydlí v lese v malé jeskyni, v létě i v zimě.“

„A v noci také?“ ptal se Vilém.

„No ovšem že také. Vždyť ji slyšíte, jak do noci zpívá u splavu. Pak jde spát do jeskyně.“

„A nebojí se bludiček ani vodníka?“ ptaly se děti s velkým údivem.

„Vždyť žádný hastrman není,“ řekla Barunka. „Tatínek to říkal.“

V létě chodila Viktorka k domu prosit jen málokdy. Ale v zimě přicházela jako vrána. Zaťukala na dveře nebo na okno a jen natáhla ruku. Když dostala kus chleba nebo něco jiného, mlčky odešla. Děti viděly na zmrzlém sněhu krvavé stopy jejích nohou. Běžely za ní a volaly: „Viktorko, pojď k nám! Maminka ti dá bačkory, můžeš být u nás!“ Ale Viktorka se ani neohlédla a utíkala do lesa.

Za krásných letních večerů bylo nebe jasné a hvězdy zářily, jako by házely jiskry. Tehdy si babička ráda sedla s dětmi venku pod lípu. Dokud byla Adélka malinká, posadila si ji na klín. Barunka a chlapci stáli u jejích kolen. Jinak to ani být nemohlo. Jakmile babička začala něco vyprávět, musely se jí všechny dívat přímo do tváře, aby jim neuteklo ani slovíčko.

Babička jim vyprávěla o světlých andělích, kteří bydlí tam nahoře a rozsvěcují lidem ta světla. Vyprávěla o andělích strážných, kteří chrání děti na všech cestách života. Andělé se radují, když jsou děti hodné, a pláčou, když neposlouchají. Děti se dívaly na jasné nebe, kde se třpytily tisíce a tisíce světel. Byla tam malá, která blikala, i velká, která svítila nejkrásnějšími barvami.

„Která z těch hvězdiček je asi moje?“ ptal se jednou večer Jan.

„To ví jen Pánbůh. Ale pomysli si, dala by se mezi těmi miliony hvězdiček najít?“ odpověděla babička.

„Komu asi patří ty krásné hvězdy, které se tak lesknou?“ povídala si Barunka.

„Ty patří lidem, které si Bůh zvlášť zamiloval. To jsou jeho vyvolení. Udělali mnoho dobrých skutků a nikdy Pánaboha nezlobili,“ odpověděla babička.

Od splavu zazněly smutné tóny písně, která neměla souvislost. „Ale babičko,“ ptala se znovu Barunka, „má Viktorka také svoji hvězdu?“

„Má, ale její hvězda je zakalená. A teď pojďte, uložím vás, je čas spát,“ dodala babička, když už byla velká tma. Pomodlila se s nimi „Anděli boží, strážce můj“. Pokropila je svěcenou vodou a uložila je „na hnízdečko“. Ti malí hned usnuli. Ale Barunka si často ještě zavolala babičku k posteli a prosila: „Sedněte si ke mně, babičko, já nemůžu usnout.“ Babička vzala vnučku za ruku a začala se s ní modlit. Modlila se tak dlouho, dokud děvčátko nezavřelo oči.

Babička chodila spát v deset hodin. To byla její hodina, tehdy už cítila spánek v očích. Do té doby měla hotovou práci, kterou si ráno dala. Než šla spát, podívala se, jestli je všechno zamčené. Svolala kočky a zavřela je na půdu, aby se nedostaly do pokoje k dětem a nedusily je. Vodou uhasila v kamnech každou jiskřičku. Na stůl si připravila troudník a louč.

Když se bála bouřky, připravila si hromničku. Zabalila bochník chleba do bílého ubrousku a položila ho na stůl. Přitom říkala služebným: „Tohle si pamatujte. Když hoří, má si člověk vzít s sebou nejdřív chleba. Pak se nezmate.“

„Ale babičko, vždyť neuhodí,“ říkaly služebné. Ale to babičce nebylo vhod.

„Jen Pánbůh je všemohoucí. Co vy můžete vědět? Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.“

Když bylo všechno v pořádku, klekla si před kříž a pomodlila se. Ještě jednou pokropila sebe i Barunku svěcenou vodou. Klokočový růženec si dala pod hlavu a s Pánembohem usnula.

### Slovníček

- **klokočový růženec**: růženec z tvrdých semen keře klokoče.
- **zápraží**: místo před vchodem do domu, často pod střechou.
- **bejkovec**: tvrdý bič z kůže.
- **řepíček**: léčivá bylina; pomáhá, když bolí v krku.
- **kořenářka**: žena, která sbírá a prodává léčivé byliny.
- **čemeřice**: rostlina; prášek z ní způsobuje kýchání.
- **Ribrcoul**: horský duch Krkonoš.
- **naháčky**: podzimní fialové květy na loukách (ocún).
- **lýkovec, zlatohlávek**: lesní rostliny; zlatohlávek je divoká lilie.
- **bludičky, hastrman**: světla nad bažinou, která prý svádějí lidi z cesty; vodník, který žije ve vodě.
- **louč**: tenká tříska, která hoří místo svíčky.
- **Opatrnosti nikdy nezbývá**: opatrný člověk nikdy není až moc opatrný.

## III

Představte si člověka, který je zvyklý na hlučný život ve velkém městě. Kdyby šel údolím, kde stál osamělý dům Proškových, pomyslel by si: „Jak tu ti lidé mohou žít celý rok? Já bych tu nechtěl být, leda když kvetou růže. Bože, jaké tu asi mají radosti!“ A přece tam bylo hodně radostí, v zimě i v létě! Pod nízkou střechou bydlela spokojenost a láska. Jen někdy ji něco zkalilo. Třeba když pan Prošek odjížděl do hlavního města, nebo když byl někdo v domě nemocný.

Dům to nebyl velký, ale byl moc hezký. Okna se dívala na východ a kolem nich rostla vinná réva. Před okny byla malá zahrádka plná růží, fialek a rezedy. Rostl tam i salát, petržel a jiná drobná zelenina. Na severovýchodní straně byl ovocný sad. Za ním se táhla louka až ke mlýnu. Hned u domu stála velká stará hruška. Všemi větvemi se opírala o střechu ze šindelů. Pod střechou hnízdilo mnoho vlaštovek. Uprostřed dvorku stála lípa a pod ní lavička. Na jihozápadní straně stálo menší hospodářské stavení. Za ním rostlo chrastí a křoví až nahoru ke splavu.

Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna byla pro vozy. Po ní se dalo jet nahoru podél řeky k Riesenburskému dvoru a na Červenou Hůru. Nebo se dalo jet dolů ke mlýnu a pořád podél řeky až do nejbližšího městečka. To bylo vzdálené jen malou hodinku cesty. Ta řeka je divoká Úpa. Utíká z Krkonoš, padá přes srázy a skály a proplétá se úzkými údolími. Pak dorazí do roviny a tam už bez překážek spěchá do Labe. Teče stále mezi zelenými břehy. Na jedné straně má vysoké stráně porostlé různými stromy.

Před domem, hned vedle zahrádky, vedl chodník podél strouhy. Tu strouhu si udělal mlynář, aby vedla vodu od splavu do mlýna. Od domu přes strouhu vedl můstek na stráň. Tam stála pec a sušírna. Na podzim byly v sušírně lísky plné švestek, sušených jablek a hrušek. Tehdy Jan a Vilém velmi často běhali přes můstek. Dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale k čemu to všechno bylo? Jakmile babička vešla do sušírny, hned viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl.

„Jeníku, Vilíme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Zdá se mi, že jste mi přidali na lísku švestek, viďte?“

„Ale ne, babičko,“ zapírali chlapci a začervenali se.

„Nehrdlouhejte!“ hrozila babička. „Copak nevíte, že vás Pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všechno. Děti se divily, jak to babička hned ví, když něco provedou. Jak je možné, že jim to pozná na nose? Proto si také netroufaly nic před ní tajit.

V létě, když bylo velké horko, svlékla babička děti do košilek a vedla je koupat do strouhy. Voda ale musela být jen po kolena. Jinak měla strach, aby se jí neutopily. Nebo si s nimi sedla na lávku, na které se ve vodě máchalo prádlo. Dovolila jim koupat si nožky a hrát si s rybkami, které se ve vodě míhaly rychle jako šípy. Nad vodou se klenuly olše s tmavými listy. Děti z nich rády trhaly proutky a házely je do vody. Dívaly se za nimi, jak je voda odnáší dál a dál.

„Musíte hodit proutek pěkně do proudu,“ učila je přitom babička. „Když zůstane u břehu, chytí se ho každá travička a každý kořínek. Trvalo by to dlouho, dlouho, než by doplul do cíle.“

„Ale co potom, babičko, když připluje ke stavidlu? Nebude moct dál,“ ozval se Vilém.

„Bude,“ tvrdil Jan. „Nevíš, jak jsem nedávno hodil proutek do vody přímo před stavidlo? Točil se a točil a najednou byl pod ním. Sjel po dřevěném korytě na mlýnská kola. A než jsem proběhl mlýnem, byl už v potoce a plaval do řeky.“

„A kam potom plave?“ ptala se Adélka babičky.

„Od mlýna plave ke Zličskému mostu. Od mostu plave pod strání k požiradlu. Od požiradla plave dolů přes splav, kolem Barvířského kopce k pivovaru. Pod skálou se prodere přes velké kameny až pod školu, kam budete chodit napřesrok. Od školy plave přes splav k velkému mostu, do luk a ke Zvoli. Od Zvole plave k Jaroměři do Labe.“

„A kam plave potom, babičko?“ ptalo se děvčátko.

„Plave daleko po Labi, až dopluje do moře.“

„Jéje, do moře! A kde je to moře a jaké je?“

„Ach, moře je široké a daleké. Je k němu stokrát dál než do města,“ odpověděla babička.

„A co se tam stane s mým proutkem?“ zeptalo se smutně děvčátko.

„Bude se houpat na vlnách a ty ho vyhodí na břeh. Na břehu bude hodně lidí a dětí. Nějaký chlapeček ten proutek zvedne a pomyslí si: ‚Odkud asi plaveš, proutku? Kdo tě pustil po vodě? Určitě tam někde daleko sedělo u vody děvčátko. Utrhlo tě a pustilo tě po vodě!‘ A chlapeček si proutek odnese domů a zasadí ho do země. Z proutku vyroste hezký stromeček. Ptáčci na něm budou zpívat a stromeček se bude radovat.“

Děvčátko si zhluboka povzdechlo. Jak tak přemýšlelo, upustilo do vody vykasanou sukýnku. Babička ji pak musela ždímat. Zrovna šel kolem pan myslivec a řekl Adélce, že je „malá hastrmanka“. Adélka zavrtěla rusou hlavičkou a řekla: „Ale ne, žádná hastrmanka není.“

Když šel pan myslivec kolem, babička vždycky říkala: „Zastavte se, pane kmotře, jsou doma!“ Chlapci ho vzali za ruce a vedli ho k domu. Někdy se pan myslivec bránil. Vymlouval se, že musí dohlížet na mladé bažanty, kteří se mu líhnou. Nebo že musí do lesa a kdo ví co ještě. Ale pak ho zahlédl pan Prošek nebo paní a chtě nechtě se musel zastavit.

Pan Prošek měl rád doma skleničku dobrého vína pro milého hosta. A pan myslivec k takovým hostům patřil. Babička hned přinesla chleba a sůl a k tomu to, co zrovna bylo v domě. Pan myslivec rád zapomínal, že se mu líhnou bažanti. Když na ně zapomněl, pořádně si zaklel na svou zapomnětlivost. Rychle si přehodil pušku přes rameno a šel. Na dvoře mu chyběl pes. „Hektore!“ křikl, ale pes tu nebyl. „Po kterých peklech zase lítá!“ zlobil se. Chlapci ochotně běželi, že ho přivedou. Pes prý někde běhá se Sultánem a Tyrlem. Chlapci šli a pan myslivec si zatím sedl na lavičku pod lípu.

Konečně byl na cestě. Ještě se ale zastavil a zavolal na babičku: „Ukažte se přece u nás nahoře! Moje stará pro vás schovává vejce od tyrolských slepic na sezení.“ Pan myslivec dobře znal slabé stránky hospodyň! Babička hned také souhlasila: „Pozdravujte doma, že přijdeme!“ Tak se přátelé pokaždé rozcházeli.

Pan myslivec chodil kolem Starého bělidla každý den, a když ne, tak aspoň ob den. Tak to bylo celý rok a po roce zase.

Druhý člověk, kterého mohl každý potkat den co den kolem desáté hodiny na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina. Tehdy chodil dohlížet na stavidlo u splavu nad domem. Každý mu říkal „pan otec“. Babička o něm říkala, že je to rozumný člověk, ale čtverák.

Bylo to proto, že pan otec rád škádlil a rád žertoval. Sám se ale smál jen málokdy, jen se tak „šklebil“. Zpod hustého, převislého obočí se ale jeho oči dívaly vesele do světa. Byl prostřední postavy a zavalitý. Celý rok nosil bělavé kalhoty. Chlapci se tomu jednou divili. Pan mlynář jim tedy řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty. V létě nosil modrou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Ve všední den nosil na hlavě nízkou čepici s beránkem. Kalhoty měl vždycky vyhrnuté, ať bylo sucho, nebo bláto. A bez piksly ho ještě nikdo neviděl.

Jakmile ho děti zahlédly, běžely mu naproti. Řekly mu dobré jitro a šly s ním ke stavidlu. Na cestě pan otec obvykle škádlil Viléma a Jana. Jednoho se ptal: „Víš, kam pěnkava nosem sedá?“ Druhého se ptal: „Víš, kde je z vola hospoda?“ Nebo se ptal Jeníka, jestli už umí spočítat, kolik bude stát krejcarová houska, když bude korec pšenice stát deset rýnských. Když mu chlapec se smíchem dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi chytrý kos. Mohli by tě už udělat rychtářem na Kramolně.“ Vždycky dával chlapcům šňupat tabák. Když pak hodně kýchali, šklebil se.

Adélka se vždycky schovávala za babiččiny sukně, když uviděla pana otce. Ještě neuměla dobře mluvit. A pan otec ji pokaždé zlobil, aby po něm opakovala: „Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ Musela to říct hodně rychle, třikrát za sebou. Opravdu, ta malá chudinka byla často až k pláči, že ji pan otec tak zlobí. Za to od něj ale často dostala košíček jahod, mandle nebo jinou dobrotu. A když jí chtěl pan otec hodně polichotit, říkal jí: „Malá čečetko!“

Za soumraku chodil kolem Starého bělidla každý den také dlouhý Mojžíš, panský hlídač. Byl velmi vysoký, jako tyč, a ošklivý. Přes rameno nosil pytel. Služka Bětka dětem povídala, že do toho pytle sbírá neposlušné děti. Od té doby děti strachem ztuhly, kdykoli dlouhého Mojžíše zahlédly. Babička sice Bětce takové hlouposti zakázala. Ale druhá služka Vorša řekla, že Mojžíš krade a že se mu všechno přilepí k prstům. Na to babička neřekla vůbec nic. Musel to být tedy přece jen špatný člověk, ten Mojžíš. Děti se ho dál bály, i když už nevěřily, že má v pytli děti.

V létě, když byli páni na panství, vídaly děti často krásnou kněžnu, jak jede na koni. Za ní jelo panstvo. Pan mlynář ji jednou viděl a řekl babičce: „Připadá mi to, jako když vyjde metla boží a táhne za sebou ocas.“

„Ale je v tom rozdíl, pane otče. Metla boží ohlašuje světu zlé věci. Ale to panstvo dělá lidem radost, když se tu ukáže,“ odpověděla babička.

Pan otec točil pikslou mezi prsty jako mlýnským kolem, jak měl ve zvyku. Šklebil se a neřekl na to už ani ano, ani ne.

K večeru chodila babičku a děti navštěvovat Kristla, dcera z hospody u mlýna. Byla to dívka svěží jako karafiát, čiperná jako veverka a veselá jako skřivánek. Babička ji vždycky ráda viděla. Říkala jí „smíšek“, protože se Kristla moc ráda smála.

Kristla vždycky přiběhla jen na skok, jen na slovíčko. Pan myslivec se zastavil. Pan mlynář přicházel jen na chvilku. Paní mlynářka se jednou za čas vypravila na Staré bělidlo. Tehdy přišla s vřetánkem na přástvu. Paní myslivcová chodila jen na krátkou návštěvu, protože s sebou nosila malé dítě. Ale když svou návštěvou poctila dům Proškových paní správcová ze zámku, říkala paní Prošková: „Dnes dostanu vizitu!“

Tehdy babička s dětmi odešla. Neměla srdce, aby někoho nenáviděla. Ale paní správcová se jí nelíbila, protože se nesla výš, než narostla. Bylo to v prvních dnech, když babička přišla k dceři. Ještě se nevyznala v domácnosti a neznala lidi v okolí. Jednoho dne přišla na návštěvu paní správcová a s ní ještě dvě paničky. Paní Prošková byla zrovna někde na stráni. Babička podle svého zvyku pozvala hosty, aby se posadili. Přinesla chleba a sůl a se vší upřímností jim je podala, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní ale s pohrdáním ohrnuly nosy a poděkovaly, že jíst nebudou. Pak se na sebe posměšně podívaly, jako by chtěly říct: „Ty venkovská ženská, co si myslíš? Že jsme jen tak nějaké obyčejné ženy?“

Paní Prošková přišla a hned viděla, že babička udělala chybu proti panským zvykům. Když paní odešly, řekla matce, ať takovým paním chleba nedává. Ty prý jsou zvyklé na jiné věci.

„Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička rozčileně, „kdo u mě nepřijme chleba a sůl, ten si nezaslouží, abych mu podala židli. Ale dělej si, jak chceš. Já vašim novotám nerozumím.“

Někteří hosté chodili na Staré bělidlo jednou nebo dvakrát za rok. Nejdřív to byl kupec Vlach. Přijížděl vždycky s vozíkem, který táhl jeden kůň. Na vozíku měl plno sladkého zboží: mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citrony, drahé mýdlo a podobně. Paní Prošková od něj na jaře i na podzim hodně kupovala. Za to on dětem vždycky potajmu dal kornoutek sladkostí. Babička z toho měla radost a říkala: „To je zdvořilý človíček, ten Vlach. Jen to se mi nelíbí, že by vylákal tele i od jalové krávy!“

Babička raději obchodovala s olejkářem, který také chodil dvakrát za rok. Vždycky si od něj koupila lahvičku jeruzalémského balzámu na rány. A k penězům mu přidala ještě kus chleba.

Také dráteníka a žida vždycky laskavě a upřímně přivítala. Byli to vždycky titíž lidé. Proto je už znali, jako by byli přátelé Proškových. Jen když se jednou do roka stalo, že se v sadu objevili potulní cikáni, babička se lekla. Rychle jim vynesla ven jídlo a říkala: „Vyplatí se, když je člověk vyprovodí až na rozcestí.“

Ze všech hostů, kteří chodili jednou za rok, měly děti i celá rodina nejradši pana Beyera. Byl to myslivec z Krkonoš. Každé jaro přicházel dolů, protože dohlížel na plavení dřeva. Dřevo se pouštělo dolů po Úpě. Pan Beyer byl vysoký a hubený muž, samý sval a kost. Měl dlouhý opálený obličej, velké jasné oči a dlouhý zahnutý nos. Měl kaštanové vlasy a obrovský knír, který si hladil dolů.

Riesenburský pan myslivec byl zavalitý, měl červenou tvář a malý knírek. Byl vždycky hezky učesaný. Pan Beyer měl vlasy nad čelem rozdělené a vzadu mu visely až přes límec. Toho si děti hned všimly. Riesenburský myslivec chodil vždycky pohodlným krokem. Pan Beyer kráčel, jako by překračoval propasti. Riesenburský také nenosil tak vysoké těžké boty až nad kolena. Měl hezčí pušku, hezčí řemen i hezčí tašku. Nosil čepici a na ní sojčí pírka. Pan Beyer měl ale vybledlé šaty a silný řemen u pušky. Na zeleném plstěném klobouku měl pera z jestřába, luňáka a orla.

Tak vypadal pan Beyer. Ale jakmile ho děti poprvé uviděly, měly ho rády. Babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo je má rád. Tentokrát to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád. Jeho miláček byl Jan, ten rozpustilý Jan, kterému všichni nadávali, že je „luciper“. Pan Beyer ale tvrdil, že z něj bude hodný hoch. Kdyby se mu zalíbilo myslivectví, vzal by si ho prý sám na starost. Riesenburský pan myslivec vždycky přišel na Staré bělidlo také, když dorazil jeho „pan bratr“ z hor. Říkal: „No, o to nejde. Kdyby chtěl být myslivcem, vezmu si ho k sobě já. Můj Frantík stejně taky musí být myslivcem.“

„Ne, pane bratře. Tady by měl domov pořád pod nosem. A za druhé je lepší, když mladý člověk pozná i těžkosti svého povolání. A vy myslivci tady dole se máte dobře. Vy nevíte, co je to zlé.“ A pak začal lesník líčit, jak těžké je jeho povolání v zimě. Mluvil o vichřicích a vánicích, o strmých cestách, o propastech, obrovských závějích a mlhách. Vyprávěl, kolikrát už byl v nebezpečí života, když mu na strmé cestě uklouzla noha. Vyprávěl, kolikrát zabloudil. Pak hladový dva nebo tři dny bloudil po horách a nevěděl, jak se dostat z toho bludiště ven.

„Zato ale,“ dodával, „vy tady z nížiny nevíte, jak je v horách krásně v létě. Když roztaje sníh, údolí se zazelenají. Květiny rychle rozkvetou. Lesy jsou plné vůně a zpěvu. Všechno je najednou jako začarované. Pak je radost chodit po lese a chodit na čekání. Dvakrát za týden si zajdu na Sněžku. Dívám se, jak vychází slunce. Celý ten boží svět leží rozprostřený pod mýma nohama. Tehdy si myslím, že bych z hor přece neodešel. Tehdy zapomínám na všechny těžkosti!“

Pan Beyer nosil dětem pěkné krystaly. Vyprávěl jim o horách a o jeskyních, kde ty krystaly nachází. Přinesl jim mech, který voněl jako fialky. A rád jim vyprávěl o Ribrcoulově zahrádce. Ta je nádherná. Pan Beyer do ní jednou přišel, když bloudil po horách v hrozné vichřici a sněhové vánici.

Celý den, co byl myslivec u nich, se od něj chlapci nehnuli. Chodili s ním ke splavu a dívali se, jak se plaví dřevo. Jezdili na vorech. Druhý den ráno se pan Beyer loučil. Chlapci plakali a šli ho s babičkou kus cesty vyprovodit. Paní Prošková mu vždycky dala na cestu tolik jídla, kolik jen unesl. „No, napřesrok, dá-li Bůh, se zase uvidíme. Buďte zdraví!“ Tak se pokaždé loučil a odcházel dlouhými kroky.

Děti si pak ještě několik dní povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších a o panu Beyerovi. A už se zase těšily na příští jaro.

### Slovníček

- **nehrdlouhejte**: nezapírejte, nelžete.
- **strouha, stavidlo, splav**: kanál, který vede vodu k mlýnu; dřevěná zábrana, která pouští nebo zastavuje vodu; nízká zeď přes řeku, přes kterou padá voda.
- **požiradlo**: hluboké místo v řece, kde se voda točí.
- **rusý**: světlý se zlatým nebo trochu rezavým odstínem (o vlasech).
- **Zvol**: vesnice, kde je hospoda. Proto pan otec říká, že je „z vola hospoda“.
- **Kramolna**: malé místo s několika domy, kde žádný rychtář není. Proto je to vtip.
- **čtverák**: člověk, který rád žertuje a škádlí.
- **kamizola, kopice**: krátký kabátek bez rukávů; staré slovo pro vysoké punčochy.
- **piksla**: krabička na šňupavý tabák.
- **metla boží**: kometa, hvězda s dlouhým ocasem; lidé věřili, že přináší neštěstí.
- **vizita**: panské slovo pro návštěvu.
- **nesla se výš, než narostla**: byla pyšná, myslela si o sobě víc, než byla.
- **olejkář, dráteník**: prodavač léčivých olejů; muž, který spravuje hrnce drátem.
- **luciper**: rošťák, zlobivé dítě (z jména ďábla Lucifera).
- **na čekání**: když myslivec v lese čeká na zvěř.

## IV

Kromě velkých svátků se děti zvlášť těšily na každou neděli. V neděli je babička nebudila, když měly vstávat. To už byla dávno v kostele v městečku, na ranní mši. Na ranní mši byla zvyklá chodit jako stará hospodyně. Matka chodila na velkou mši, na hrubou. Když byl otec doma, chodil s ní. Když bylo hezky, šly s nimi děti a šly babičce naproti. Jakmile babičku zdálky uviděly, volaly na ni. Utíkaly k ní, jako by ji neviděly celý rok.

V neděli se jim babička vždycky zdála trochu jiná. Měla jasnější a laskavější tvář. Byla také hezčeji oblečená. Na nohou měla nové černé pantoflíčky. Na hlavě měla bílý čepec s holubičkou z naškrobených bílých stužek. Holubička jí seděla vzadu na hlavě jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli „hrozně hezká!“

Když děti k babičce přišly, obvykle chtělo každé něco nést. Jedno tedy dostalo růženec, druhé šátek. Barunka jako nejstarší nesla vždycky tašku. Z toho ale vždycky byl nepěkný křik. Chlapci byli zvědaví a chtěli do tašky nahlédnout. A Barunka jim to nechtěla dovolit. Pokaždé došlo na žalování. Barunka se musela obrátit na babičku, aby chlapcům vyhubovala. Ale babička místo hubování sáhla do tašky. Rozdala dětem jablka nebo něco jiného, a hned byl svatý pokoj.

Paní Prošková sice každou neděli říkala: „Prosím vás, babičko, už jim nic nenoste!“ Ale babička jí každou neděli odpovídala: „Jak by to vypadalo, kdybych jim z kostela nic nepřinesla? Vždyť my jsme nebyly lepší!“ Zůstalo tedy všechno při starém.

S babičkou obvykle přicházela panímáma, to znamená paní mlynářka. Někdy přišla ještě nějaká kmotra ze Žernova. Žernov je vesnice, která leží nejblíž nad mlýnem. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to malá, baculatá žena s černýma veselýma očima. Měla krátký, placatý nosík, přívětivá ústa a malou bradičku. Pod bradou měla druhou bradu. V neděli nosila na krku drobné perly, ve všední den granáty. Na ruce nesla košík. V něm měla trochu koření z obchodu, které potřebovala pro domácnost.

Za ženami chodil pan otec, obvykle s nějakým kmotrem. Když bylo horko, nesl si přes rameno světle šedý kabát na vycházkové holi. V neděli nosil vyleštěné boty až do půli lýtek. Nahoře na nich měl střapce, a to se chlapcům moc líbilo. Kalhoty měl úzké a zastrčené do bot. Na hlavě nosil vysokou černou beranici. Po jedné straně měla odshora až dolů modré mašličky. Druhý kmotr byl oblečený stejně jako pan otec. Jen jeho dlouhý kabát byl zelený, ne šedý. Vzadu měl záhyby a byl posázený velkými olověnými knoflíky. Pan otec měl jako mlynář nejradši šedou barvu.

Lidé, kteří šli na hrubou mši, je zdravili: „Od slova božího?“ A oni odpovídali: „K slovu božímu!“ Někdy se zastavili a ptali se jeden druhého, jak se mají. Ptali se, co se stalo na Žernově a co ve mlýně. V zimě šel z Žernova do kostela v městečku jen málokdo. Cesta po strmé stráni byla nebezpečná. V létě si z toho ale nic nedělali, hlavně mladí lidé.

V neděli dopoledne chodili lidé po cestě přes louky do městečka jeden za druhým. Tady jde pomalým krokem stařenka v kožichu a v plachetce. Vedle ní kráčí starý muž a opírá se o hůl. Opravdu je starý, vždyť nosí ve vlasech hřeben. Tu módu mají jen staří dědečkové. Předbíhají je ženy v bílých čepcích s holubičkami a muži v beranicích nebo v parádních vydrovkách. Spěchají přes dlouhou lávku ke stráni. Shora ale přicházejí děvčata, lehce jako laně, jako by tančila. Za nimi spěchají veselí mládenci jako jeleni. Mezi stromy se tu mihne bílý nadýchaný rukáv. Jinde se o keř zachytí červená stuha, která vlaje od ramene. Tady se zapestří vyšívaná vestička nějakého chlapce. Nakonec celá veselá skupina vyběhne na zelený trávník.

Když přišla babička domů, svlékla sváteční šaty, oblékla si kanafasku a dělala různé práce po domě. Po obědě si nejradši sedla a položila hlavu Barunce do klína. Nechala si hledat v hlavě „živé vlasy“, které ji prý moc svědí. Obvykle přitom usnula, ale nikdy ne na dlouho. Když se probudila, vždycky se divila, že usnula. Říkala: „Inu, ani nevím, jak se mi ty oči tak slepily!“

Odpoledne chodila s dětmi do mlýna. To už bylo jako domluvené a děti se na to odpoledne moc těšily. Mlynářovi měli také dceru, stejně starou jako Barunka. Říkali jí Mančinka. Bylo to hodné a hravé děvče.

Před vraty mlýna stála mezi dvěma lípami socha svatého Jana Nepomuckého. Tam sedávala v neděli po obědě panímáma a Mančinka. Někdy tam seděla také kmotra ze Žernova, která bydlela na stráni. Pan otec stál před nimi, hrál si s pikslou a něco ženám vyprávěl. Jakmile uviděli babičku s dětmi, jak přichází kolem strouhy, Mančinka jim běžela naproti. Pan otec už měl zase pantofle, vyhrnuté kalhoty a šedou kamizolu. Pomalu se šoural za Mančinkou s kmotrou ze Žernova. Panímáma se ale otočila a šla do mlýna. Řekla přitom: „Připravím těm dětičkám něco, aby daly pokoj.“

Než ty dětičky přišly, byl už připravený stolek. Stál buď pod okny, nebo v zahradě, nebo na ostrůvku. V zimě stál v pokoji. Na stolku byly dobré buchty, chleba, med, pomazánka a smetana. Nakonec ještě pan otec přinesl v košíku čerstvě natrhané ovoce. Nebo panímáma přinesla košík sušených jablek a švestek. Káva a podobné panské pití tenkrát ještě nebylo mezi lidmi v módě.

„To jste hodná, babičko, že jste přišla,“ říkala panímáma a podávala jí židličku. „Kdybyste k nám jednu neděli nepřišla, ani by mi to nepřipadalo jako neděle. Ale teď jezte, co Pánbůh dal!“

Babička jedla málo. Také prosila, aby panímáma nedávala dětem tak velké porce. Ale tlustá panímáma se tomu jen smála. „Vy jste stará, nedivím se, že moc nejíte. Ale děti, ach Bože, ty mají kachní žaludky! Podívejte se na naši Manču. Kdykoli se jí zeptáte, vždycky vám řekne, že má hlad!“ Děti se šklebily a dávaly panímámě úplně za pravdu.

Když jim panímáma naložila buchty, děti odešly za stodolu. Tam se o ně babička nemusela starat. Házely si míčem, hrály si na koně, na barvy a podobné hry. Za stodolou na ně vždycky už čekali titíž kamarádi. Bylo to šest dětí, jedno menší než druhé, jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad hospodou. Jejich otec chodil po okolí s flašinetem. Jejich matka na ně prala a záplatovala jim šaty. Za kousek jídla dělala drobné práce pro lidi. Neměli žádný majetek kromě těch šesti „pandurů“, jak jim říkal pan otec, a trochu té muziky.

Přesto nebylo na dětech, na flašinetáři ani na jeho ženě vidět žádnou bídu. Děti měly tváře jako ze slabikáře. A mnohý den šla z pazderny taková vůně, že se lidem, kteří šli kolem, sbíhaly sliny. Děti pak vyšly ven s mastnými, lesklými ústy. Sousedé si mysleli: „Co to ti Kudrnovi pečou?“

Jednou přišla Mančinka od Kudrnových a vyprávěla panímámě, že jí Kudrnová dala kus zajíčka. Byla to prý taková dobrota, že se to ani nedá vypovědět. Chutnalo to prý úplně jako mandle. „Zajíce?“ pomyslela si panímáma. „Kde ho vzali? Snad Kudrna nechodí pytlačit? Ten by si to pak odnesl.“

Pak přišla na návštěvu Cilka, nejstarší dcera Kudrnových. To děvče mělo vždycky v náručí nějaké malé dítě, protože jim každý rok přibylo jedno miminko. Panímáma se jí hned ptala: „Co jste měli dobrého k obědu?“

„Ale nic, jen brambory,“ odpověděla Cilka.

„Jak to nic, jak to brambory? Vždyť Manča povídala, že jí vaše máma dala kus zajíčka. A že byl moc dobrý.“

„Ale panímámo, to nebyl zajíček. To byl kousek kočky. Tatínek ji dostal na Červené Hůře. Byla tlustá jako prase. Maminka z ní vypekla sádlo a tatínek se jím bude mazat. Kovářka mu to poradila, když začal kašlat, aby nedostal souchotiny.“

„Spaste duši! Oni jedí kočky!“ vykřikla panímáma a s odporem si odplivla.

„Ach, kdybyste věděla, panímámo, jaká je to dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Tatínek někdy přinese i vrány, ale ty nám moc nechutnají. Nedávno jsme se měli dobře. Děvečka na dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nemáme nouzi. Někdy dostaneme ovci, někdy i prase, když dostane závrať a šafář ho musí nechat zabít. Jen je škoda, když u toho tatínek zrovna není, oni to…“

Ale panímáma děvčeti skočila do řeči: „Jdi mi, jdi mi, fuj, až mě mrazí! Mančo, ty bezbožná holko, jestli ještě jednou budeš u Kudrnů jíst zajíčky! Hned se jdi umýt a na nic mi nesahej!“ Tak se panímáma zlobila a strkala Cilku ze dveří.

Mančinka plakala a ujišťovala matku, že zajíček byl dobrý. Panímáma pořád odplivovala. Přišel pan otec a slyšel, co se stalo. Zatočil pikslou v prstech a řekl: „Co se zlobíte, panímámo? Kdo ví, po čem bude děvče tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdo ví, jestli se jednou sám nepozvu na dobrou veverku!“ A pan otec se šklebil.

„S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto! Přestaňte s těmi řečmi!“ zlobila se panímáma. A pan otec mhouřil oko a smál se.

Nejen panímáma, ale i jiní lidé se štítili od Kudrnových něco přijmout. Štítili se jim dokonce podat ruku. A to jen proto, že jedli kočky a prý všelicos, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškových to ale bylo jedno. Bylo jim jedno, jestli Kudrnovic děti měly k obědu paštiku z bažantů, nebo z vran. Hlavně když s nimi přišly hrát za stodolu. Věrně se s nimi dělily o buchty a o všechno, co měly, jen aby měly radost.

Cilce už bylo deset let. Malému dítěti, které měla hlídat, strčila do ručiček kus buchty. Položila ho do trávy a hrála si s ostatními. Nebo pletla ze stonků jitrocele chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se děti vydováděly do únavy, celá řada táhla na dvůr. Mančinka oznámila mamince, že mají všichni obrovský hlad! Panímáma se tomu vůbec nedivila. Nakrmila všechny, i ty, kterých se štítila.

Pan otec ji ale vždycky škádlil. Když se děti přihnaly, začal: „Já nevím, nějak mě tlačí na prsou. Jakpak, Cilko, nemáte doma kousek zajíčka? Mohla bys…“ Ale panímáma si vždycky odplivla a odešla. Babička panu otci pohrozila a říkala: „Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče! Kdybych já byla panímáma, upekla bych vám, na mou věru, pěknou vránu s hrachem!“ Pan otec zatočil pikslou, přimhouřil oko a potutelně se šklebil.

Když staří seděli v zahrádce, obvykle si k nim přisedl také stárek. Povídalo se o ranním výkladu a kázání. Povídalo se, co se v kostele ohlašovalo, za koho se modlili a kdo se s kým na mši potkal. Od toho se přešlo na úrodu, na jednotlivá pole i na úrodu vůbec. Mluvilo se o povodních, o bouřkách a krupobití, o tkaní a bělení plátna a o tom, jak se daří lnu. Nakonec se začalo mluvit o zlodějích z Kramolny a o vězení. Stárek byl velmi povídavý. Ale k večeru se do mlýna sjížděli mleči. Pamatovali na přísloví: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Tehdy musel stárek do mlýna. Pan otec se šel trochu podívat, jak se daří v hospodě. A paní kmotry si samy ještě povídaly o tom a o onom.

V zimě byly děti skoro celé odpoledne na peci za kamny. Pec byla velká a stála na ní postel služky. Mančinka tam měla všechny své hračky a panenky. Když se tam děti sešly, byla pec plná. Na horním schůdku seděl ještě velký domácí pes. Na té peci se každou neděli slavila svatba nějaké panenky. Ženich byl kominík a svatý Mikuláš byl jako pan farář. Pak se jedlo, pilo a tancovalo. Přitom obvykle někdo šlápl psovi na tlapu. Pes zakňučel a vyrušil lidi v pokoji z povídání. Panímáma křikla na děti: „Prosím vás, vy čeládko, nezbořte mi pec! Vždyť zítra chci péct!“

Ale na peci už bylo zase ticho. Děti si už zase hrály na tatínka a maminku. Té mladé mamince přinesl čáp děťátko. Adélka neuměla chystat hostinu, a tak musela být paní bába. Vilém a Jan byli kmotři a dali děťátku jméno Honzíček. A zase byla hostina a jídla byla moc zvláštní. Pes byl také host, aby se na ně přestal zlobit. Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy. Jan byl pan učitel a učil ho slabikovat. Ale jen jeden žák, to nešlo. Musely se učit všechny děti. Rozhodly se: „Budeme si hrát na školu.“

Chodily tedy k Janovi do školy. Ale nikdo nepřinesl úkol. Pan učitel se rozzlobil a každý měl dostat dvě rány přes ruku. Když to jinak nešlo, nechaly si to líbit. Pes byl také žák a neuměl vůbec nic, jen na peci funět. Tomu pan učitel kromě dvou ran přidal ještě černou tabulku na krk. A to se na něm také provedlo. Pověsily mu na krk desku. Rozzlobený chlupáč skočil s hrozným rámusem z pece dolů a strhával ze sebe to hanebné znamení. Stárek se lekl a vyskočil z lavice. Babička si odplivla. Pan otec pohrozil pikslou směrem k peci a volal: „Sak na ryby, pytel na raky, jestli půjdu na vás!“ Pak s ní zase zatočil v prstech a usmál se. Ale tak, aby to děti neviděly.

„To určitě udělal ten náš luciper!“ řekla babička. „Nejlepší bude, když půjdeme domů. Ještě by ty děti obrátily mlýn vzhůru nohama!“

Ale mlynářovi ji nechtěli pustit. Ještě nebylo dokončené vyprávění o té francouzské válce a o těch třech mocných panovnících. Babička znala všechny tři. Měla mnoho zkušeností a znala život vojáků. Každý jí věřil.

„A kdo to byli ti tři ledoví muži, které Rus poslal na Bonaparta?“ ptal se babičky mládek. Byl to hezký a veselý hoch.

„Copak tě nenapadne, že to byly tři měsíce? Prosinec, leden a únor,“ vysvětlil mu stárek. „V Rusku je taková zima, že lidé musí nosit na tvářích pouzdra. Jinak by jim zmrzly nosy. Francouzi nejsou na zimu zvyklí. Jak tam přišli, hned všichni pomrzli. A Rus dobře věděl, že to tak bude. Proto je tam zdržoval. Ach, to je kos!“

„A Josefa císaře jste znala osobně?“ ptal se babičky jeden z mlečů.

„Jak bych ho neznala? Vždyť jsem s ním mluvila. Vždyť mi tenhle tolar dal vlastní rukou,“ řekla babička. Vzala do ruky tolar, který visel na granátech.

„Ale prosím vás, a jak se to stalo? Kde vám ho dal?“ ptali se mnozí. Děti na peci trochu ztichly. Když uslyšely tu otázku, seběhly z pece dolů. Prosily babičku, ať vypráví, že to ještě neslyšely.

„Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička.

„Hezké vyprávění může člověk poslouchat dvakrát, nebo i kolikrát chce, a neomrzí ho. Jen vyprávějte,“ řekla panímáma.

„No tak vám to povím. Jen vy, děti, se posaďte a seďte mi tiše.“ Děti se hned posadily a byly zticha jako pěna. „Když se stavěl nový Ples, byla jsem ještě mladé děvče. Já jsem z Olešnice. Víte, kde je Olešnice?“

„No víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek.

„Odtamtud, odtamtud. Vedle našeho statku bydlela v malé chaloupce vdova Novotná. Živila se tím, že dělala vlněné houně. Když měla trochu práce pohromadě, nesla ji na prodej do Jaroměře nebo do Plesu. U nebožky mámy bývala pořád, skoro jako by tam bydlela. A my děti jsme u ní bývaly několikrát za den. Náš táta byl kmotrem jejího syna. Když už jsem uměla trochu pracovat, Novotná mi říkala: ‚Pojď si sednout ke stavu a uč se. Někdy se ti to bude hodit. Co se člověk naučí v mládí, to jako by na stáří našel!‘ Já jsem byla odjakživa do práce jako oheň. Nikdo mě nemusel pobízet. Poslechla jsem a brzy jsem se to řemeslo naučila tak, že jsem ho mohla dobře dělat. V té době býval císař Josef velmi často na Novém Plese. Všude se o něm mluvilo. A kdo ho viděl, vážil si toho, já nevím jak.

Jednou šla Novotná se svou prací na prodej. Prosila jsem doma, aby mi dovolili jít s ní. Moc ráda bych se podívala do Plesu. Máma viděla, že kmotra nese těžký náklad, a řekla: ‚Jdi, můžeš kmotře pomoct nést.‘ Druhý den jsme v chladném ránu vyšly. Před polednem jsme přišly na louky před Plesem. Leželo tam srovnané dřevo. Sedly jsme si na ně a obouvaly se. Kmotra zrovna povídá: ‚Kam já, nešťastná ženská, mám ty houně zanést nejdřív?‘ Tu od Plesu přichází nějaký pán, přímo k nám. V ruce nesl něco jako flétnu. Každou chvíli si to dával k obličeji a začal se pomalu točit dokola. ‚Podívejte se, kmotro,‘ povídám, ‚to je nějaký muzikant. Píská na flétnu a přitom se točí.‘“

„Hloupá holka, to není flétna ani muzikant. To bude nějaký pán, který dohlíží na stavbu. Vídám je tu chodit. Mají takovou trubičku, v ní je sklíčko a dívají se skrz něj. Prý je s tím vidět daleko. Vidí všude, kde kdo co dělá.“

„Ale kmotro, co když nás viděl, když jsme se obouvaly?“ povídám.

„No a co? Vždyť to není nic zlého,“ smála se mi kmotra. Mezitím přišel pán až k nám. Měl na sobě šedý kabát a malý třírohý klobouk. Vzadu mu visel cop s mašlí. Byl to ještě mladý pán, a krásný, jako by ho namaloval.

„Kam jdete? Co to nesete?“ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej svou práci. „A jaká je to práce?“ ptal se dál. „Vlněné houně, panáčku, na přikrývání. Snad by se vám nějaká líbila,“ řekla Novotná. Rychle rozvázala uzel a jednu houni rozložila na dřevo. Byla to vlastně hodná žena, ta kmotra. Ale když začala prodávat, mluvila tolik, až to byla hrůza.

„To dělá tvůj muž, ne?“ zeptal se jí zase pán.

„Dělal, dělal, zlatý panáčku. Ale o žních to budou dva roky, co umřel. Dostal úbytě. Já jsem se někdy dívala, jak tká, a naučila jsem se tkát. A teď se mi to hodí. Taky říkám Madle: ‚Jen se uč, Madlo. Co se naučíš, to ti nevezme ani dráb.‘“

„Je to tvoje dcera?“ ptal se zase pán.

„Není moje, je to dcera mé kmotry. Ale někdy mi pomáhá. Nedívejte se na to, že je malá. Zato je šetrná a do práce jako hrom. Tuhle houni udělala úplně sama.“ Pán mi poklepal na rameno a pěkně se na mě podíval. Nikdy v životě jsem neviděla tak krásné modré oči. Byly modré jako chrpa.

„A ty nemáš žádné děti?“ obrátil se pán na kmotru.

„Mám jednoho chlapce,“ řekla kmotra. „Dala jsem ho do Rychnova do školy. Pánbůh mu dává dar Ducha svatého. Učí se, jako by si hrál, a hezky zpívá na kůru v kostele. Ráda bych tedy ten svůj groš obětovala, aby z něj byl pan farář.“

„A co když jím nebude chtít být?“ řekl pán.

„Ale bude, panáčku. Jiřík je hodný chlapec!“ povídala kmotra. Já jsem se zatím pořád dívala na tu trubičku. Myslela jsem si, jak se asi ten pán skrz ni dívá. Ale on mi to asi poznal na nose. Najednou se ke mně otočil a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, jak je vidět skrz ten dalekohled, viď?“

Začervenala jsem se a nemohla jsem ani zvednout oči. Kmotra ale vyhrkla: „Madla si myslela, že je to flétna a že vy jste muzikant. Ale já jsem jí řekla, kdo jste.“

„A ty to víš?“ smál se pán.

„No, nevím, jak vám říkají. Ale vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na lidi a dívají se na ně tou trubičkou. Nebo ne?“

Pán se smál, až se popadal za boky. „No,“ povídal, „to poslední jsi, matko, trefila.“ Když se pořádně vysmál, obrátil se ke mně: „Jestli se chceš podívat tou trubičkou, tak se podívej.“ A pěkně mi dal trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, viděla divy! Viděla jsem v Jaroměři lidem přímo do oken. Každého jsem pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála vedle něj. A lidi, kteří daleko pracovali na polích, jsem viděla, jako by byli přede mnou. Chtěla jsem trubičku dát také kmotře, aby se podívala. Ale ona mi povídala: „Co si myslíš? To by se pro mě, starou ženskou, hodilo, abych si hrála.“

„Ale to není na hraní, to je k užitku, matko,“ řekl jí pán.

„No ať, ale pro mě se to nehodí,“ řekla kmotra. Za nic na světě se nechtěla podívat. Mě napadlo, jestli bych tím sklíčkem neviděla Josefa císaře. Dívala jsem se na všechny strany. A protože byl ten pán tak hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.

„Copak ti tolik záleží na císaři? Máš ho ráda?“ zeptal se pán.

„Jak bych ho neměla ráda,“ povídám, „když ho každý chválí, jak je dobrý a hodný? Však se za něj taky každý den modlíme, aby mu dal Pánbůh dlouhé panování, jemu i té jeho panímámě.“

Pán se jako usmál a povídá: „A chtěla bys s ním také mluvit?“

„Ale Pánbůh chraň! Kam bych dala oči?“ povídám.

„Vždyť se nestydíš ani přede mnou. A císař je přece člověk jako já!“

„Ono to přece není tak docela, panáčku,“ ozvala se kmotra. „Císař pán je císař pán, a to už je něco. Slyšela jsem, že když se člověk podívá císaři do očí, zamrazí ho a polije horko. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říká to.“

„Váš konšel asi nemá čisté svědomí. Proto se nemůže nikomu směle podívat do očí,“ řekl pán. Přitom něco psal na malý lístek. Ten lístek pak dal kmotře. Řekl jí, ať jde v Plesu do zásobárny a že jí tam na ten lístek houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar a řekl: „Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něj. Modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říct, že jste mluvily s Josefem císařem!“

Domluvil a rychle odešel. My jsme klekly. Ani jedna z nás nevěděla, co dělá, tak jsme se lekly a tak jsme měly radost. Kmotra mi začala vyčítat, že jsem si tolik troufala. A přitom si sama troufala dost. Ale kdo by si byl pomyslel, že je to císař pán? Utěšovaly jsme se, že se snad přece nezlobil, když nás obdaroval. V zásobárně zaplatili Novotné za houně třikrát tolik, kolik chtěla. Domů jsme jen letěly. Když jsme tam přišly, vyprávění nebylo konce. Všichni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat, a od té doby ho nosím na krku. Už jsem se několikrát měla moc zle, a přece jsem se ho nevzdala. Škoda, věčná škoda, že toho pána už kryje zem!“ dokončila babička s povzdechem své vyprávění.

„Opravdu škoda,“ souhlasili ostatní. Teprve teď, když děti znaly příběh tolaru, si ho prohlížely ze všech stran. Teprve teď pro ně byl ten tolar něčím zvláštním. A babička byla od té doby u všech ještě víc vážená, protože věděli, že mluvila s císařem Josefem.

V neděli večer začal ve mlýně už nový týden. Sjížděli se mleči. Mlýny začaly pomalu klapat svým obvyklým rytmem. Stárek chodil po mlýnici a zkušeným okem se díval, kde by něco chybělo. Mládek zpíval a běhal shora dolů a zdola nahoru, od jednoho koše ke druhému. Pan otec stál před mlýnicí. S veselou tváří vítal své lidi, kteří mu přinášeli výdělek. Každému nabídl šňupec tabáku.

V létě panímáma s Mančinkou vyprovodily babičku až k hospodě. Když tam zrovna hrála muzika, zastavily se chvíli u plotu. Obvykle k nim přišlo několik kmoter. Dívaly se na mladé lidi, kteří tancovali. Podívat se dovnitř nebylo možné, bylo tam plno. Kristla nosila pivo ven do sadu, kde seděli páni. I ona musela nést korbele nad hlavou, aby jí je nevyrazili z ruky.

„Podívejte se na ty pány,“ říkala panímáma a ukazovala hlavou k sadu. Seděli tam páni ze zámku. Kdykoli k nim Kristla přišla, chtěli ji zadržet. „Podívejte se na ně! To věřím, to je děvče, takové hned tak nenajdete. Ale nemyslete si, že ji Pánbůh nechal vyrůst schválně pro vás, abyste jí zkazili život!“

„Není se čeho bát, panímámo. Kristla se od nich nedá poplést,“ řekla babička. „Ta jim ukáže, kudy vede cesta ze dveří.“ A opravdu to tak vypadalo. Jeden z těch panáčků voněl pižmem tak silně, že to bylo cítit na deset honů. Šeptal děvčeti něco do ucha. Ale ona mu se smíchem odsekla: „Jen to složte, panáčku, složte, my to nekoupíme!“ Skočila do síně a s veselou tváří podala ruku vysokému mládenci. Měl na ruce mozoly. Nechala se obejmout a vést k tanci. Nedbala na volání: „Kristinko, pojďte nalévat!“

„Ten je jí milejší než zámek se všemi pány a poklady,“ usmála se babička. Dala panímámě dobrou noc a šla s dětmi domů.

### Slovníček

- **hrubá (mše)**: velká, slavnostní mše v neděli dopoledne.
- **holubička**: ozdoba vzadu na čepci, která vypadá jako malý pták.
- **živé vlasy**: podle lidové víry vlasy, které svědí.
- **beranice, vydrovka**: vysoká čepice z beraní kožešiny; čepice z kožešiny vydry.
- **Od slova božího**: K slovu božímu** — starý pozdrav lidí, kteří jdou z kostela a do kostela.
- **pazderna, flašinet**: stavení, kde se sušil a zpracovával len; hudební skříňka s klikou, na kterou se hraje po vsích.
- **pandur**: původně voják; tady žertem divoké, rozpustilé dítě.
- **tváře jako ze slabikáře**: kulaté, červené, zdravé tváře.
- **Spaste duši!**: výkřik strachu nebo odporu, asi jako „Bože, to je hrůza!“.
- **souchotiny, úbytě**: těžká nemoc plic; člověk při ní hubne a slábne.
- **závrať**: tady nemoc zvířat, při které se točí a padají.
- **šafář**: správce statku.
- **Proti gustu žádný dišputát**: přísloví pana otce: o chuti se nehádá.
- **stárek, mládek, mleč**: hlavní pomocník ve mlýně; mladý pomocník ve mlýně; člověk, který přiveze obilí do mlýna semlít.
- **paní bába**: žena, která pomáhá při porodu.
- **Sak na ryby, pytel na raky**: žertovná hrozba pana otce, asi jako „Já vám dám!“ (sak je síť na ryby).
- **Ples**: staré jméno pevnosti Josefov.
- **houně**: hrubá vlněná přikrývka.
- **dráb**: panský sluha, který vymáhal poplatky a trestal lidi.
- **kůr**: místo v kostele nahoře, kde se zpívá a hraje na varhany.
- **dalekohled**: trubka se skly, kterou je vidět daleko.
- **zásobárna**: sklad zásob pro vojsko v pevnosti.
- **na deset honů**: velmi daleko (hon je stará míra délky).

## V

Jednou za čtrnáct dní nebo za tři týdny, když byl zrovna krásný den, babička řekla: „Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům.“ Děti se těšily od rána až do chvíle, kdy babička vzala vřetánko a vydala se na cestu. Za splavem vedla cesta pod strmou strání k mostu. Za mostem se šlo pořád topolovou alejí až do Riesenburku. Babička ale vybírala cestu pod strání podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý kopec, na kterém rostla vysoká divizna. Barunka pro ni ráda lezla nahoru.

Za pilou bylo údolí užší a užší. Řeka tekla v užším korytě rychleji přes velké kameny, které jí ležely v cestě. Kopce byly porostlé jedlemi a smrky. Jejich stín zatemňoval skoro celé údolí. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zříceniny hradu Riesenburku. Zříceniny porostlé mechem vyčnívaly z tmavého lesa.

Kousek od hradu bylo staré sklepení. Pod zemí se jím prý dalo jít tři míle. Nikdo do něj ale nemohl vstoupit, protože tam bylo vlhko a zkažený vzduch. Nad tím sklepením byl postavený altán se třemi vysokými špičatými okny. Když byli páni na lovu, jedli tam druhou snídani.

K tomu altánu děti zamířily. Lezly po strmém kopci nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, se nahoru sotva vyškrábala. Chytala se stromků napravo i nalevo. „No, vy jste mi daly, sotva popadám dech,“ povídala, když byla konečně nahoře.

Děti ale vzaly babičku za ruce a vedly ji do altánu. Byl tam příjemný chlad a pěkný výhled. Posadily ji na židli. Z pravé strany altánu viděly děti na zříceniny hradu. Pod hradem se do půlkruhu stáčelo malé údolí. Na dolním i na horním konci ho uzavíraly kopečky porostlé jedlemi. Na jednom z těch kopečků stál malý kostelík. Všude kolem bylo ticho. Jen voda šuměla a zpívali ptáci.

Jan si vzpomněl na silného Ctibora, ovčáka pána z Riesenburku. Tam dole na louce ho jednou pán přistihl. Ctibor nesl na ramenou celou jedli, vytrženou i s kořeny. Ukradl ji v panském lese. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně se ke své vině přiznal. Pán mu odpustil. Dokonce ho pozval na hrad. Řekl mu, ať si vezme s sebou pytel, že mu dá tolik jídla, kolik unese. Ctibor se neostýchal. Vzal manželce devítiloketní plachtu a šel do zámku. Tam mu do ní naložili hrách a uzené kýty. Rytíř si ho zamiloval, protože byl silný a upřímný. Když král vyhlásil v Praze velký turnaj, vzal ho tam s sebou.

Ctibor svou silou porazil jednoho německého rytíře, kterého nikdo jiný porazit nemohl. A král z něj také udělal rytíře.

Dětem se ten příběh moc líbil. Vyprávěl jim ho starý ovčák. Od té doby pro ně byl hrad i louka mnohem zajímavější.

„A jak se jmenuje to místo, kde je ten kostelík, babičko?“ ptal se Vilém.

„To je na Boušíně. Jestli nám Pánbůh dá zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť!“ řekla babička.

„A co se tam stalo, babičko?“ ptala se Adélka. Ta by babičku poslouchala od rána do večera.

„Stal se tam zázrak. Už nevíte, jak to jednou vyprávěla Vorša?“

„Nevíme už nic. Povězte nám to vy, moc vás prosíme,“ škemraly děti. A babička se nedala dlouho prosit.

„Tak si sedněte hezky na lavici a nevyklánějte se mi z okna, ať nespadnete dolů a nezlomíte si vaz. Za tímhle kopcem a za těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov a Boušín. Ty všechny kdysi dávno patřily jednomu rytíři. Jmenoval se Turynský a bydlel na svém hradě na Turyni. Ten pán měl ženu a jedinou dcerku. Byla to hezká holčička, ale bohužel byla hluchá a němá. Rodiče z toho měli velký žal.

Jednou se ta holčička procházela po hradě. Tu ji napadlo, že se podívá, co dělají malí beránci v boušínském dvoře. Chtěla vidět, jak asi vyrostli od té doby, co je neviděla. Musím vám říct, že tenkrát tu ještě nebyl ten kostelík ani vesnice. Byl tu jen dvůr. V něm bydleli sluhové pana Turynského a chovala se tam jeho stáda. Všude kolem byl jen les a v lese mnoho divoké zvěře.

Dcerka pana Turynského byla ve dvoře mnohokrát, ale vždycky jela s otcem. Ta hloupoučká si myslela, že když se tam rozběhne, bude tam taky hned. Šla tedy a šla, kam ji oči vedly. Myslela si, že cesta je jako cesta. Byla ještě malá a nerozumná, jako jste vy. Když už šla dlouho a bílý dvůr pořád neviděla, začalo jí být úzko. Teprve teď ji napadlo, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku. Dostala strach a vracela se zpátky. Ale když má člověk strach, snadno se splete, a takové dítě teprve. Holčička si spletla cestu. Nepřišla domů ani do dvora. Dostala se do hustého lesa, kde nebyla žádná cesta a žádné světlo. Teprve teď poznala, že zabloudila!

Můžete si myslet, jak jí bylo! Vám by ale přece nebylo tak zle. Vy slyšíte a umíte mluvit, a to děvčátko nemohlo. Zmateně běhala sem a tam a pletla se čím dál víc. Nakonec ji trápila žízeň i hlad a bolely ji nohy. Ale to všechno nebylo tak hrozné jako strach. Bála se noci a divoké zvěře. A trápilo ji, že se na ni otec a matka budou zlobit. Vyděšená a uplakaná najednou přišla ke studánce. Dychtivě si k ní klekla a napila se. Když se pak rozhlédla kolem, uviděla dvě vyšlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou z nich jít. Bloudění ji už vystrašilo a naučilo, že ne každá cestička vede domů.

Tu si vzpomněla, co dělá její matka, když má strach a starosti. Vždycky jde do své komůrky a modlí se. Holčička si tedy klekla na zem a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa.

A najednou slyší divný zvuk. Hučelo a znělo jí to v uších víc a víc, jasněji a jasněji. Děvče nevědělo, co se s ním děje a jaké jsou to zvuky. Začala se strachy třást a plakat. Chtěla utéct. A tu se podívejte, z lesa po cestičce k ní běží bílá ovce. Za ní druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a další a další, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec. Ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou otcovy ovce. Tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází ovčák Barta. A děvčátko vykřikne: ‚Barto!‘ a běží k němu.

Barta měl velkou radost, když slyšel, že slečna mluví a slyší. Vzal ji do náruče a spěchal do dvora. Nebyli od něj daleko. Byla tam paní Turynská, celá zarmoucená. Nevěděli, kam se jim dcera najednou z hradu ztratila a co se s ní stalo. Poslali do lesa hledat, koho mohli. Otec také hledal a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslet, jakou radost ta maminka měla, když jí Barta dceru přinesl, a k tomu ještě uzdravenou!

Pak se vrátil i otec a dcera mu všechno pověděla. Rodiče se rozhodli, že u té studánky postaví kostelík, aby poděkovali Bohu. A to také udělali.

Ten kostelík, který tamhle vidíte, je ten samý. A ta studánka u něj je ta samá studánka, u které děvče pilo a modlilo se a kde bloudilo v těch lesích. Ale děvčátko už dávno, převelice dávno umřelo. Umřel i pan Turynský a paní Turynská, umřel i Barta. A zámek na Turyni je zbořený.“

„A co se stalo s ovcemi a se psem?“ ptal se Vilém.

„Inu, pes pošel, staré ovce pošly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na světě chodí, milé děti. Jeden odejde, druhý přijde.“

Děti se podívaly do údolí. V duchu viděly jezdit rytíře a bloudit děvčátko. A najednou se podívejte! Z lesa vyjíždí paní na krásném koni a jede dolů údolím. Za ní jede podkoní.

Paní má tmavý kabátek. Dlouhá hnědá sukně jí visí přes třmeny dolů. Na hlavě má černý klobouček. Od něj vlaje zelený závoj kolem černých kadeří, černých jako havran.

„Babičko, babičko, rytířka, podívej se!“ vykřikly děti.

„Co vás to napadá? Copak jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,“ řekla babička, když se podívala z okna dolů.

Děti skoro mrzelo, že to nebyla rytířka, jak si myslely.

„Paní kněžna jede k nám nahoru!“ volali všichni.

„Kdo ví, co vidíte. Jak by sem mohl kůň vylézt,“ řekla babička.

„Opravdu, Orland leze jako kočka! Jen se podívej!“ volal Jan.

„Dej mi pokoj, ani to nechci vidět. Ti páni mají divné zábavy,“ povídala si babička. Přitom držela děti, aby se nevykláněly z okna.

Netrvalo dlouho a kněžna byla nahoře. Lehce sklouzla z koně, přehodila si dlouhou sukni přes ruku a vešla do altánu.

Babička vstala a uctivě ji přivítala. „To je rodina Proškových?“ ptala se kněžna a prohlédla si tváře dětí.

„Ano, milostivá paní, je!“ odpověděla babička.

„Ty jsi jistě jejich babička?“

„Jsem, milostivá paní. Jsem matka jejich matky.“

„Můžeš mít radost, máš zdravá vnoučata. A posloucháte vy, děti, také svou babičku?“ ptala se kněžna dětí. Ty z ní nespouštěly oči. Na její otázku ale sklopily oči a šeptaly: „Posloucháme.“

„No, ujde to s nimi. Někdy ovšem… ale co dělat, vždyť jsme ani my nebyly lepší,“ řekla babička.

Kněžna se usmála. Uviděla, že na lavici stojí košíček jahod. Ptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku: „Jdi, děvečko, podej je milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je nasbíraly cestou. Snad budou milostivé paní chutnat. Když jsem byla mladá, také jsem to ovoce ráda jedla. Ale co mi umřelo dítě, nevzala jsem ani jednu jahodu do úst.“

„A proč?“ ptala se kněžna a brala si od Barunky košíček s jahodami.

„To je u nás takový zvyk, milostivá paní. Když matce umře dítě, nejí až do svatého Jana Křtitele třešně ani jahody. Panna Maria prý chodí po nebi a rozdává to ovoce malým dětem. Ale některá matka se toho ovoce nevzdala a jedla ho. Jejímu dítěti Panna Maria řekne: ‚Vidíš, holátko, na tebe se dostalo málo. Matka ti to snědla.‘ Proto matky to ovoce nejedí. No, a když ho nejí do Jana, nejí ho ani po Janovi,“ dořekla babička.

Kněžna držela v prstech jahodu. Byla sladká a červená jako její krásné rty. Ale při babiččině řeči ji bezděky položila zpátky do košíku. Řekla: „Teď nemohu jíst. A vy, děti, byste neměly nic na cestu.“

„To nic nedělá, paní kněžno, jen jezte. Nebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiné,“ rychle namítla Barunka a odstrkovala košíček, který jí kněžna podávala.

„Přijímám tedy váš dárek,“ řekla kněžna a usmála se na to upřímné děvče. „Ale zítra si pro košíček přijďte do zámku. A babičku přiveďte s sebou, rozumíte?“

„Přijdeme, přijdeme,“ přikývly děti. Odpovídaly úplně stejně, jako když je panímáma zvala do mlýna. Babička chtěla něco namítnout, ale už nebylo nic platné. Kněžna se babičce lehce uklonila, usmála se na děti a vyšla z altánu.

Podala košík podkonímu a vyhoupla se na Orlanda. Pak zmizela mezi stromy jako krásné zjevení.

„Babičko, já se do zámku těším! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!“ řekla Barunka.

„A je tam prý papoušek, a ten mluví. Počkejte, babičko, to se budete divit!“ zvolal Jan a tleskal rukama.

Malá Adélka se ale podívala na sebe a povídala babičce: „Tyhle šaty si tam nevezmu, viďte, že ne, babičko?“

„Pro pána krále, já jsem si toho děvčete ani nevšimla! Ty jsi ale krásná! Co jsi dělala?“ křižovala se babička, když viděla, jak je děvče umazané.

„Já za to nemůžu. Jan do mě strčil a já jsem spadla do jahod,“ omlouvala se malá.

„Vy dva se pořád jen škorpíte. To si o vás paní kněžna pomyslela pěknou věc. Řekne si, že jste čertíci. Ale teď pojďte, ať dojdeme k myslivcovým. A vám, chlapci, povídám: jestli budete zase tak dovádět jako vždycky, už vás s sebou nikdy nevezmu,“ přikazovala babička.

„Ale my budeme hodní, babičko,“ ujišťovali ji chlapci.

„Uvidíme!“ povídala si babička a šla za dětmi lesní cestičkou k myslivně.

Nešly daleko a ocitly se mezi listnatými stromy. Skrz ně už před sebou viděly bílý dvůr a myslivnu. Před domem bylo zelené místo, ohrazené plotem a osázené lípami a kaštany. Pod nimi stálo několik laviček a stolků, pevně zapuštěných do země. Po trávě se procházeli pávi. Babička o nich říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok. Chodilo tam hejno tečkovaných perliček. V trávě seděli bílí králíci a stříhali ušima. Při každém hluku se bojácně rozutekli. Na zápraží ležela pěkná srna s červeným obojkem. Po dvoře se toulalo několik psů.

Jakmile na ně děti zavolaly, radostně zaštěkali. Přiskákali k dětem a začali kolem nich běhat dokola. Samou radostí je málem povalili na zem. Na Adélčino zavolání přišla také srna. Dívala se na děvčátko svýma modrýma očima tak mile, jako by chtěla říct: „Ach, to jsi ty, ty mi nosíš dobré kousky! Vítám tě!“ Adélka jí to asi poznala na očích. Rychle sáhla do kapsičky a podala srně kousek žemle. Srna si ho vzala a pak běžela za děvčátkem.

„Co vás všichni všudy berou, vy roto!“ volal odněkud hlas. Za chvíli vyšel z komory myslivec. Měl lehký zelený kabát a na hlavě domácí čepičku. „Ale to jsou milí hosté!“ zvolal, když uviděl babičku. „Vítáme vás, jen pojďte dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není slyšet vlastní slovo!“ okřikl psy.

Babička vešla do domu. Nad vchodem visely velké jelení parohy. V síni viselo několik pušek. Visely ale hodně vysoko, aby na ně dítě nedosáhlo.

Babička se moc bála pušek, i když nebyly nabité. Když se jí pan myslivec smál, říkala: „Kdo může vědět, co se stane? Čert nespí!“ „Pravda,“ říkal myslivec, „když Pánbůh dopustí, i motyka spustí.“

Babička panu myslivci odpouštěla, když ji často poškádlil. Jen nesměl před ní brát Boží jméno nadarmo a nesměl klít. To babička nemohla poslouchat. Hned si zacpala uši a říkala: „No, k čemu je to potřeba? Ta nevymáchaná pusa! Člověk by po vás měl vykropit svěcenou vodou.“ Pan myslivec měl babičku rád. Proto si před ní dával pozor, aby nezavadil o čerta. Ten se mu prý, jak říkal, sám od sebe plete do řeči.

„A kde máte paní kmotru?“ ptala se babička, když vešli do pokoje a nikdo tam nebyl.

„Jen se posaďte, hned ji zavolám. Víte, ona se pořád jen batolí jako kvočna mezi kuřaty,“ řekl myslivec a šel zavolat ženu.

Chlapci se postavili ke skříni, ve které se leskly pušky a lovecké nože. Děvčata si hrála se srnou, která s nimi vběhla do pokoje. Babička jedním pohledem přehlédla celý ten příjemný, čistě uklizený pokoj. Povídala si: „To je pravda. Ať sem člověk přijde ve svátek nebo v pátek, všechno je vždycky jako ze skla.“ U kamen na lavici ležela příze. Byla svázaná a označená. Když ji babička uviděla, šla blíž a prohlížela si ji.

V tu chvíli se otevřely dveře a vešla paní. Byla ještě dost mladá, měla čisté domácí šaty a na hlavě bílý čepeček. Na ruce nesla malé děvčátko s rusými vlásky. Srdečně vítala babičku i děti. Na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má opravdu radost. „Byla jsem kropit plátno. Mám radost, letos bude bílé jako labuť,“ řekla myslivcová. Tak se omlouvala, že nebyla doma.

„To je vidět, jak jste pilná,“ řekla babička. „Jeden kus plátna je na bělidle, a už zase chystáte přízi pro tkalce. Tohle bude plátno jako pergamen. Jen aby vám ho dobře udělal a neošidil vás. Jste se svým tkalcem spokojená?“

„Ale víte, milá babičko, každý tkadlec šidí,“ řekla myslivcová.

„Ach, vy ženské! Rád bych věděl, jak by vás tkadlec mohl ošidit. Vždyť to máte všechno spočítané,“ smál se myslivec. „Ale posaďte se přece a nestůjte!“ pobízel babičku. Ta se nechtěla od příze odtrhnout.

„Vždyť je dost času,“ řekla babička. Vzala za ruku malou Aninku. Paní myslivcová ji postavila k lavici, aby nespadla, protože teprve začínala chodit.

Když paní domu odstoupila ode dveří, objevili se za ní dva opálení chlapci. Jeden měl světlé vlasy po matce, druhý černé po otci. Do dveří se s matkou přihnali s velkou chutí. Ale když se matka dala s babičkou do řeči, nevěděli, co mají dětem říct. Začali se stydět a schovali se za máminu sukni.

„Copak vy, sojáci,“ začal otec, „to se dělá, schovat se za mámu, když máte vítat hosty? Hned podejte babičce ruku.“

Chlapci ochotně šli k babičce a podávali jí ruce. Babička jim do nich nasypala jablka. „Tady máte a hrajte si. A příště se nestyďte. To se pro chlapce nehodí, držet se máminy sukně,“ napomínala je babička. Chlapci sklopili oči a koukali na jablka.

„A teď alou ven!“ rozkázal táta. „Ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, kterou jsem dnes zastřelil. Ukažte jim malá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi drůbeží nelítáte jako jestřábi, jinak vás…“ Tohle už děti neslyšely. Sotva otec řekl „Alou ven!“, všechny se najednou vyhrnuly ze dveří.

„To je hon!“ smál se myslivec. Ale bylo vidět, že mu ten hon nevadí.

„Děti jsou děti, mladá krev!“ řekla babička.

„Jen kdyby ti chlapci nebyli tak divocí. Věřte mi, babičko, že mám celý den strach. Pořád jen lezou po líčkách a po stromech, dělají kotrmelce a trhají si kalhoty. Je to hrůza vyprávět. Děkuju Pánubohu za to hodné děvče. S ní je to dobrá hodina,“ povídala paní myslivcová.

„Co chcete, paní kmotro. Dcera se pozná po matce, syn po otci,“ řekla babička. Paní domu se usmála a podala dcerku manželovi, aby ji chvíli pochoval. „Jen přinesu něco k jídlu a hned jsem tu,“ dodala.

„Dobrá žena,“ řekl myslivec, když vyšla ze dveří. „Byl by hřích jí ublížit. Jen kdyby pořád neměla strach, že se ti kluci zabijí. K čemu je chlapec, když v něm není oheň?“

„Všeho moc škodí, pane kmotře. Kdyby jim člověk dal úplnou volnost, chodily by lidem po hlavách,“ povídala babička. Sama se ale podle těch slov ne vždycky chovala.

Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole se objevil bílý ubrousek a malované talíře. Byly tam nože s rukojeťmi ze srnčích parohů. Objevily se tam jahody, vaječníky, smetana, chleba, med, máslo i pivo.

Hospodyně vzala babičce vřetánko z rukou a řekla: „Teď nechte předení, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček a namažte si ho. Máslo je dnes čerstvě stlučené a pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou moc kalé, upekla jsem je dnes jen tak na zdařbůh. Ale když člověk dostane něco nečekaně, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti je mají rády, když je poliju smetanou.“ Tak pobízela paní myslivcová. Přitom krájela jeden krajíc za druhým, mazala je máslem a kapala na ně med.

Babička se najednou plácla do čela, jako by si na něco vzpomněla, a řekla: „To je ale stará zapomnětlivá hlava! Vidíte, ani mě ještě nenapadlo vám povědět, že jsme v altánu mluvily s paní kněžnou.“

„Není divu. Vždyť ty děti člověka tím křikem úplně omámí,“ řekla paní myslivcová. Myslivec se ale hned ptal, co jim paní kněžna říkala.

„Nevyprávějte, babičko, dokud se nevrátím,“ prosila myslivcová. „Musím nejdřív uklidnit děti, aby chvíli poseděly.“

Děti zatím prolezly všechno, co mohly. Myslivcovi chlapci, Franěk a Bertík, byli všude první a všechno jim vysvětlovali.

Zrovna stáli před domem na trávě. Malá Amina před nimi předváděla svoje kousky. Skákala přes hůl a nosila v tlamě věci, které jí hodili. Tu se na prahu objevila matka a volala je ke svačině. Nemusela je volat dvakrát. „Sedněte si hezky pod stromy, jezte a moc se neumažte!“ napomínala je a rozkládala jim jídlo na stolky. Děti si sedly. Kolem nich se postavili psi a koukali jim do tváře.

Když se paní myslivcová vrátila do pokoje, prosila babičku, aby vyprávěla o kněžně. Babička pověděla slovo od slova všechno, jak to bylo v altánu.

„Vždycky říkám, že má dobré srdce,“ ozvala se myslivcová. „Kdykoli sem přijede, vždycky se ptá, co dělají děti. A malou Anušku políbí na čelo. Kdo má rád děti, je dobrý člověk. Ale služebnictvo o ní roznáší řeči, jako by byla bůhvíjaká.“

„Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží,“ ozvala se babička.

„Tak, tak, babičko,“ řekl myslivec. „To přísloví je pravdivé. Já to říkám taky. Lepší paní bychom si nemohli přát, kdyby kolem sebe neměla ty dráby. Ti ji štvou a lžou jí. A ta chasa není k ničemu na světě, jen aby Pánubohu kradla čas. Když se tak dívám na všechno na světě, milá babičko, často si myslím: kdyby do vás tisíc… karlátek uhodilo! Není to k vzteku? Takový hlupák, který nic neumí a k ničemu není, jen stojí za vozem jako dřevěný panák a sedí v pokoji. A má stejně jako já! A váží si ho víc než mě. A já musím v dešti, v blátě a ve sněhu chodit po lesích. Ve dne v noci se musím prát s pytláky. Za všechno musím ručit a o všechno se starat. Nemám si na co stěžovat, jsem spokojený. Ale když sem přijde takový nafoukanec a ohrnuje nade mnou nos, tak bych mu, na mou tě kuši… Ale je zbytečné se zlobit.“ A pan myslivec vzal sklenici a ze vzteku se napil.

„Ale ví ta paní o všem, co se děje? A proč si nikdo nedodá odvahy a neřekne jí to, když se mu stane křivda?“ zeptala se babička.

„A sakra, kdo se rád spálí? Já s ní často mluvím. Mohl bych jí říct tohle i tamto. Ale vždycky si myslím: ‚Fraňku, mlč, ať to nepadne na tebe.‘ A nakonec by mi to ani nemusela věřit. Zeptá se těch vyšších, a máte to, je po všem. Ti drží spolu, jsou jedna ruka. Před několika dny jsem s ní mluvil. Chodila po lese s tím cizím knížetem, který je tu s ní. Někde potkali Viktorku a ptali se mě na ni. Kněžna se jí lekla.“

„A co jste jí řekl?“ ptala se babička.

„Inu, co jsem měl říct. Řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje.“

„A co na to řekla?“

„Sedla si do trávy a kníže si sedl k jejím nohám. Mně přikázali, abych si přisedl. Měl jsem jim vyprávět o bláznivé Viktorce a o tom, jak se to stalo, že se zbláznila.“

„A tys rád vyprávěl, viď?“ usmála se myslivcová.

„To víš, ženo. Kdo by rád neposloužil krásné paní? Naše kněžna už sice není tak mladá, ale je to zatraceně krásná paní. Ostatně co jsem měl dělat, musel jsem vyprávět.“

„Vy jste čtverák, pane kmotře. Jsem tady už dva roky, a vy mi pořád slibujete, že mi podrobně povíte, jak to s Viktorkou bylo. A dodnes to nevím, jen tak páté přes deváté. Krásná paní nejsem a poručit vám nemůžu. Tak se to asi nikdy nedozvím, viďte?“

„Ach, babičko, vy jste mi milejší než ta nejkrásnější paní na světě. Jestli chcete poslouchat, povím vám ten příběh třeba hned.“

„Když pan kmotr chce, umí člověku podložit hedvábný polštářek, to je pravda,“ usmála se babička. „Jestli je to paní kmotře vhod, beru vás za slovo. Starý člověk je jako dítě. A děti, jak sami víte, mají rády povídačky.“

„Já ještě nejsem stará, a taky ráda poslouchám. Jen vyprávěj, tatínku, vyprávěj, hezky nám uteče chvilka,“ odpověděla paní myslivcová.

„Maminko, prosím tě, dej nám ještě chleba. Už nemáme ani kousek,“ ozval se ve dveřích Bertíkův hlas.

„To není možné! Kam by to ty děti daly!“ divila se babička.

„Polovinu snědly a polovinu daly psům, srně a veverkám. Tak je to vždycky. Ach, já s nimi mám peklo,“ povzdechla si myslivcová a znovu krájela chleba. Zatímco venku rozdělovala dětem chleba a dávala malou dcerku chůvě, cpal si pan myslivec dýmku. „Můj nebožtík muž, Pánbůh mu dej nebe, měl také ten zvyk. Než začal vyprávět, musel mít dýmku připravenou,“ povídala babička. V oku se jí zaleskla šťastná vzpomínka.

„Já nevím, ti muži jako by se domluvili. Všichni mají ten ošklivý zvyk,“ povídala myslivcová. Slyšela babiččina slova ve dveřích.

„Jen nedělej, jako by se ti to nelíbilo. Sama mi nosíš tabák z města,“ řekl myslivec a zapálil si dýmku.

„No, co se dá dělat. Když chce mít člověk od vás hezký pohled, musí vám vyhovět. Tak začni vyprávět,“ řekla hospodyně a sedla si s vřetánkem vedle babičky.

„Jsem hotový, tak poslouchejte!“ Když to řekl, vypustil myslivec první obláček kouře ke stropu. Dal nohy přes sebe, pohodlně se opřel o židli a začal vyprávět o Viktorce.

### Slovníček

- **přástva**: večer, kdy se ženy sejdou a společně předou.
- **divizna**: vysoká rostlina se žlutými květy, roste na suchých místech.
- **devítiloketní plachta**: velká plachta; loket je stará míra délky (asi 60 cm).
- **podkoní**: sluha, který se stará o koně a jezdí s pánem.
- **třmeny**: kovové opěrky pro nohy u sedla.
- **perličky**: drůbež s tečkovaným šedým peřím.
- **Co vás všichni všudy berou**: napůl zadržená kletba („všichni všudy“ jsou čerti), asi jako „Co to do vás vjelo?“.
- **vy roto**: vy bando, vy skupino rošťáků.
- **když Pánbůh dopustí, i motyka spustí**: přísloví: když to Bůh dovolí, může se stát neštěstí i od věci, od které to nikdo nečeká.
- **rusý**: světlý se zlatým nebo trochu rezavým odstínem (o vlasech).
- **sojáci**: myslivec tak žertem říká svým synům (sojka je lesní pták).
- **po líčkách**: staré nářeční slovo; podle věty jsou to místa, po kterých děti lezou a šplhají.
- **vaječníky**: pečivo nebo placky z vajec a mouky.
- **kalý**: o pečivu: těžký, nevykynutý, uvnitř mazlavý.
- **nekřtěné pivo**: pivo, do kterého nikdo nepřilil vodu.
- **na zdařbůh**: bez jistoty, že se to podaří.
- **Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží**: přísloví: zlý člověk ti za dobro oplatí zlem.
- **dráb**: panský sluha, který dohlížel na lidi; tady nadávka pro zlé sluhy.
- **na mou tě kuši**: myslivcova napůl zadržená kletba.
- **podložit hedvábný polštářek**: říkat někomu příjemné věci, lichotit.

## VI

„Viktorka je dcera sedláka ze Žernova. Její rodiče už jsou dávno pochovaní. Bratr a sestra žijí dodnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina. Široko daleko nebylo žádné jako ona. Byla hbitá jako srna a pracovitá jako včelka. Nikdo by si nemohl přát lepší ženu. Takové děvče nezůstane dlouho schované, zvlášť když má dostat podíl ze statku. To se rozumí samo sebou. O Viktorce se mluvilo v celém okolí a ženichové si u nich podávali dveře. Tátovi a mámě by se mnohý z nich líbil. Nejeden byl bohatý hospodář a dcera by se měla dobře, jak se říká. Ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Líbil se jí jen ten, kdo nejlíp tancoval, a to jen při muzice.

Někdy to tátovi přece vrtalo hlavou, že dcera ženichy jen tak odbývá. Zhurta na ni spustil, ať si jednoho vybere. Jinak jí prý ženicha vybere sám a přinutí ji, aby si ho vzala. Děvče se ale dalo do pláče. Prosila, ať ji nevyhánějí z domu. Říkala, že nemá kam spěchat, že je jí teprve dvacet let. Ještě nic nezažila a Bůh ví, koho dostane a jak se jí povede. Táta měl dceru moc rád. Když slyšel to naříkání, bylo mu jí líto. Díval se na její krásnou tvář a myslel si: „Máš ještě dost času. Ženichů ještě najdeš dost.“ Lidé si to ale vykládali jinak. Povídali si, že je Viktorka pyšná. Prý čeká, až si pro ni přijedou v kočáře. Předpovídali, že pýcha předchází pád a že kdo dlouho vybírá, ten přebere. A říkali podobná moudra.

V té době byli ve vsi ubytovaní myslivci, vojáci. Jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Když šla do kostela, šel za ní. V kostele určitě stál nedaleko od ní. Místo aby se díval na oltář, díval se na ni. Když šla na trávu, určitě se objevil někde blízko. Zkrátka, ať šla kamkoli, všude ji sledoval jako stín. Lidé si o něm povídali, že nemá dobrý rozum. Když Viktorka přišla mezi kamarádky a mluvilo se o něm, říkala: „Proč ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako nějaký morous. Já se ho bojím. Když ho cítím blízko, jako by po mně něco lezlo. A z těch očí se mi točí hlava.“

Ty oči, ty oči! Každý říkal, že neznamenají nic dobrého. V noci mu prý dokonce svítily. A to černé obočí nad nimi bylo roztažené jako havraní křídla a uprostřed se spojovalo. To byl jasný znak, že má uhrančivé oči. Někteří ho litovali a říkali: „Můj Bože, kdo může za takovou vadu, když se s ní narodil? A takové oči mají moc jen nad některými lidmi. Každý se jich bát nemusí.“ Přesto se sousedky lekly, kdykoli se podíval na jejich děti. Rychle je běžely otřít bílým šátkem. A kdykoli ve vesnici nějaké dítě zastonalo, hned říkaly: „To ho uřknul černý myslivec.“

Nakonec si lidé na tu zachmuřenou tvář zvykli. Mezi děvčaty se ozývaly i hlasy, že by nebyl ošklivý, kdyby byl přívětivější. Většina ale myslela tohle: „Co s takovým podivínem? Bůh ví, kdo je a odkud je. Snad to ani není člověk. Člověk by skoro měl udělat kříž a říct: Pánbůh s námi a zlý pryč! Vždyť netančí, nemluví, nezpívá. Nechme ho!“ A tak ho nechaly. Ale k čemu to všechno bylo? Ony to měly snadné, říct „nechme ho“, když za nimi nechodil. Ale Viktorka s ním měla peklo.

Už nerada chodila ven, kam nemusela. Chtěla se aspoň na chvíli zbavit těch očí, které ji všude pronásledovaly. Už ji přestala těšit muzika. Vždycky se na ni z některého kouta v pokoji díval ten zachmuřený obličej. Už nechodila tak ráda na přástvy. Věděla jistě, že černý myslivec sedí v pokoji, nebo stojí venku u okna. Děvčeti pak vázl hlas v krku a trhala se jí nit. Trápilo ji to. Každý viděl, že se změnila. Ale nikoho nenapadlo, že by za to mohl ten myslivec. Měli ho za blázna. Mysleli si, že ho Viktorka nechává za sebou chodit, protože si neví rady.

Jednou ale Viktorka kamarádkám řekla: „Věřte mi, děvčata, kdyby si pro mě teď přišel ženich, hned bych si ho vzala. Ať by byl chudý nebo bohatý, hezký nebo ošklivý. Jen kdyby byl z jiné vesnice.“

„Co ti to vlezlo do hlavy? Máš snad doma nějaké trápení, že ses tak zbláznila? Že by se ti u nás už ani nelíbilo?“ ozvala se děvčata.

„To si o mně nemyslete. Ale já tu nemůžu vydržet, dokud tu bude ten černý voják. Vy si ani neumíte představit, jak mě ten dotěrný člověk trápí a zlobí. Už se nemůžu ani v klidu vyspat, ani pomodlit. Všude mě ty oči pronásledují,“ stěžovala si s pláčem Viktorka děvčatům.

„Ale proboha, proč mu nezakážeš, ať za tebou nechodí? Proč mu neřekneš, že ho nemůžeš vystát, že je ti trnem v oku?“ radila jí děvčata.

„Copak jsem to neudělala? S ním jsem nemluvila. Jak bych na něj promluvila, když jde za mnou jako stín? Ale vzkázala jsem mu to po jeho kamarádovi.“

„No, a neposlechl?“ ptala se děvčata.

„Ale kdepak. Řekl tomu kamarádovi, že mu nikdo nemá co poroučet. Prý si může chodit, kam chce a za kým chce. A že mi ještě neřekl, jestli mě má rád. Ať mu tedy nevzkazuju, že ho nechci!“

„Považte toho nezdvořáka!“ zlobila se děvčata. „Co si o sobě myslí? Měly bychom se mu za to pomstít.“

„Jen si s takovým nic nezačínejte. Mohl by vám něco udělat,“ říkala ta opatrnější děvčata.

„Nesmysl, co by nám mohl udělat? K tomu by musel mít něco, co jsme nosily na těle. A to mu žádná z nás nedá. A od něj taky nic nepřijmeme. Tak proč se bát? Jen ty se, Viktorko, ničeho neboj. Budeme chodit s tebou a jednou to tomu čertovi přece oplatíme,“ křičela ta odvážnější děvčata.

Ale Viktorka se bojácně rozhlížela kolem. Jejich řeči ji nepotěšily. Povzdechla si: „Kdyby mi jen Pánbůh z toho trápení pomohl!“

To, co Viktorka děvčatům svěřila, nezůstalo tajemstvím. Dost brzy se to rozneslo přes pole až do sousední vesnice.

Za několik dní přišel do dvora Viktorčina otce jeden ochotný člověk ze sousední vsi. Mluvilo se o tom a o onom, sem a tam. Nakonec s tím vyšel ven. Soused by prý rád oženil svého syna. A ten syn by si rád vzal Viktorku. Poprosili ho, aby byl jejich starosvatem a domluvil to. Ptal se, jestli by směli přijít na námluvy, nebo ne.

„Počkejte chvilku, zeptám se Viktory. Ať vám to řekne ona. Co se mě týče, znám Šímu i jeho syna Tondu a nemám nic proti tomu. Mají pořádné hospodářství,“ řekl starý tomu muži. Šel zavolat dceru do komory, aby se s ní poradil.

Jakmile to Viktorka uslyšela, hned bez rozmýšlení řekla: „Ať přijdou!“

Otci se zdálo divné, že se rozhodla tak najednou. Ptal se jí, jestli Toníka zná, aby je zbytečně neudělala pro smích. Ale Viktorka trvala na svém. Řekla ještě otci, že Toníka Šímových dobře zná a že je to hodný chlapec.

„Mám z toho radost,“ řekl otec. „Ostatně jak sis ustlala, tak si lehneš. S Pánembohem tedy, ať přijdou.“

Když otec odešel vyřídit to starosvatovi, přišla k Viktorce do komory matka. Udělala jí křížek a přála jí štěstí.

„Nejvíc mě těší, že nepůjdeš k tchyni ani ke švagrové. Budeš sama hospodyní,“ dodala.

„Ale maminko, já bych si ho vzala, i kdyby měl dvě tchyně,“ odpověděla Viktorka.

„Inu, to je tím lepší, když se máte tak rádi.“

„Ale to ne, maminko. Já bych dala slovo i jinému hodnému chlapci.“

„Prosím tě, co to povídáš? Vždyť se jich hlásilo dost a žádného jsi nechtěla.“

„Tenkrát za mnou ještě nechodil ten voják se zlýma očima,“ šeptala Viktorka.

„Ty snad nemáš všech pět pohromadě! Co to povídáš o vojákovi? Co je ti po něm? Ať si chodí, kde chce. Nech ho, z domu tě přece nevyžene.“

„Ale maminko, on, jen on! Já se trápím a soužím a nemám nikde stání ani klid,“ rozplakalo se děvče.

„A proč jsi mi to neřekla už dávno? Byla bych s tebou šla ke kmotře kovářce. Ta umí s takovými věcmi pomoct. Jen to nech, zítra k ní zajdeme,“ potěšila matka dceru.

Druhý den šla matka s dcerou ke staré kovářce. Ta prý zná mnoho věcí, které jiní lidé neznají. Když se někomu něco ztratí, když krávy nedávají mléko, když někdo někoho uhrane, se vším pomáhá kovářka. Umí všechno uhodnout. Viktorka kovářce s důvěrou všechno pověděla, jak a co jí je.

„A nikdy jsi s ním nemluvila, ani jedno slovíčko?“ zkoumala ji kovářka.

„Ani slovíčko.“

„A nedal ti, nebo neposlal po vojácích něco k jídlu? Jablko nebo marcipán?“

„Nic, kmotro, nic. Ostatní vojáci s ním ani nedrží. Prý je moc pyšný a odjakživa takový samotář. U nás to povídali.“

„To je ten pravý morous,“ tvrdila jistě kovářka. „Ale ty se ničeho neboj, Viktorko, já ti pomůžu. Zatím ještě není zle. Zítra ti něco přinesu a to budeš pořád nosit u sebe. Ráno, když vyjdeš z komory, nikdy se nezapomeň pokropit svěcenou vodou. A řekni: ‚Pánbůh se mnou a zlý pryč.‘ Když jdeš po poli, nikdy se nedívej za sebe ani kolem sebe. A kdyby k tobě voják promluvil, nevšímej si ho, i kdyby mluvil jako anděl. On umí začarovat i hlasem. Radši si hned zacpi uši. Pamatuj si to. Jestli ti za několik dní nebude líp, musíme zkusit něco jiného. Jen ke mně zase přijď.“

Viktorka odešla veselejší. Doufala, že jí bude zase dobře a lehko jako dřív. Druhý den jí kovářka přinesla něco zašitého v červeném hadříku. Sama to děvčeti pověsila na krk. Přikázala jí, ať to nedává od sebe a nikomu to neukazuje. Večer Viktorka žala trávu. Viděla sice, že kousek od ní stojí někdo u stromu. Cítila, jak se jí krev hrne do tváří. Ale dodala si odvahy a ani jednou se kolem sebe neohlédla. Když měla práci hotovou, spěchala domů, jako by za ní hořelo.

Třetí den byla neděle. Matka pekla koláče. Táta šel pozvat pana kmotra a několik starých sousedů na odpoledne. Po vesnici si lidé šeptali: „U Mikšů budou námluvy!“

Odpoledne přišli do dvora tři muži ve svátečních kabátech. Dva měli na rukávech rozmarýnu. Hospodář je přivítal na prahu. Čeleď stála na zápraží a přála: „Dej vám Pánbůh mnoho štěstí!“

„Dejž to Pánbůh!“ odpověděl tlampač za otce i za syna.

Ženich vešel přes práh poslední. Venku se ozývaly ženské hlasy: „To je ale hezký chlapec, ten Toník! Nese hlavu jako jelen. A jakou má krásnou snítku rozmarýny na rukávě! Kde ji asi koupil?“ A mužské hlasy na to odpovídaly: „No jo, ten může hlavu vypínat. Odvede si z vesnice nejlepší děvče, nejlepší tanečnici, dobrou hospodyni, a k tomu ještě bohatou. Ten se má!“ Tak si to myslelo i mnoho rodičů ve vsi. Zlobili se, proč si Viktorka vybrala právě ženicha z jiné vesnice. Proč jí nebyl dost dobrý ten nebo onen? K čemu ten spěch a ty rozmary? A tak dál, jak to při takových příležitostech bývá.

Do večera bylo po námluvách. Pan kantor napsal svatební smlouvu. Svědkové a rodiče ji podepsali třemi křížky místo jmen. Jména k nim musel připsat pan kmotr. A Viktorka slíbila Toníkovi podáním ruky, že za tři týdny bude jeho ženou.

Druhý den přišly kamarádky přát štěstí. Když Viktorka vyšla na náves, všude ji zdravili: „Dej ti Bůh štěstí, nevěsto!“ Ale mladí lidé začali: „Bude nám tě líto. Proč od nás odcházíš, Viktorko?“ A tu jí vstoupily do očí slzy.

Několik dní byla Viktorka veselejší. Když musela jít za vesnici, šla bez strachu. Ten ji trápil vždycky, dokud neměla škapulíř od kovářky a dokud nebyla nevěstou. Zdálo se jí, že z ní všechen strach spadl. Děkovala za to Bohu a kovářce, která jí tak dobře poradila. Ta její radost ale netrvala dlouho.

Jednoho dne seděla k večeru se ženichem v sadu. Povídali si o tom, jak spolu budou hospodařit, a o svatbě. Najednou Viktorka zmlkla. Oči měla upřené na křoví před sebou a ruka se jí třásla. „Co je ti?“ ptal se jí ženich udiveně.

„Podívej se mezi ty větve naproti. Nevidíš tam nic?“ šeptala Viktorka.

Ženich se podíval a řekl: „Nevidím nic. A cos tam viděla ty?“

„Zdálo se mi, že se na nás díval černý voják,“ šeptala nevěsta ještě tišeji.

„No počkej, tomu uděláme konec!“ vykřikl Toník. Vyskočil a všechno prohledal. Ale marně, nikoho neviděl. „Já mu to nedaruju! Jestli se na tebe bude pořád dívat, pořádně mu to osolím!“ zlobil se Toník.

„Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, o to tě prosím. Víš, voják je voják. Sám táta byl na Červené Hůře. Byl by i něco zaplatil, kdyby ho tamní důstojník dal z naší vsi pryč. Ale důstojník řekl, že to nemůže udělat, i kdyby chtěl. A prý to není žádný přestupek, když se muž dívá na děvče. Táta tam mezi vojáky slyšel, že ten voják je prý z velmi bohaté rodiny. Prý se dal k vojákům sám a může odejít, kdy chce. To bys pěkně pochodil, kdybys s takovým něco začal.“ Tak řekla Viktorka Toníkovi. A on jí slíbil, že nechá vojáka být.

Od toho večera ale na Viktorku zase přicházely ty dřívější těžké chvíle. S důvěrou si tiskla škapulíř k srdci, kdykoli byly ty nešťastné oči blízko. Ale srdce přesto nepřestávalo neklidně tlouct. Viktorka šla zase ke kovářce pro radu. „Já nevím, snad je to už trest od Pánaboha. To, co jste mi dala, mi nic nepomáhá. A já vás přece ve všem poslechla,“ naříkala si Viktorka.

„Nech to, holka, nech. Já mu to ukážu, i kdyby to byl sám antikrist. Ale nejdřív od něj musím mít dvě věci. Než je seženu, chraň se ho, jak můžeš. Modli se k andělu strážnému a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vysvobodíš, bude se za tebe u Boha přimlouvat.“

„Ale to je to nejhorší, kmotro, že se už nemůžu v klidu pomodlit,“ plakalo děvče.

„Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to nechala tak dlouho? Až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho ďábla přemůžeme.“

Viktorka sebrala všechnu svou sílu a vroucně se modlila. Když chtěly myšlenky utíkat jinam, hned myslela na umučení Pána Ježíše a na Pannu Marii. Chtěla, aby ta zlá moc odešla. Jeden, dva dny se mu vyhýbala. Ale třetí den šla na nejzazší konec otcova pole, na jetel. Čeledínovi přikázala, ať za ní brzy přijede, že si s kosením pospíší. Šla tam jako srna, lehkým krokem. Lidé se zastavovali a dívali se za ní, jak jí to pěkně sluší. Tak tam šla. A domů ji čeledín přivezl na voze se zeleným jetelem, bledou a zraněnou. Nohu měla zavázanou tenkým bílým šátkem. Museli ji z vozu snést do domu. „Rodičko Svatohorská!“ naříkala matka. „Holka, co se ti stalo?“

„Zabodla jsem si do nohy trn, hluboko, a bylo mi z toho zle. Doneste mě do komory, lehnu si!“ prosila Viktorka.

Donesli ji na postel a otec hned běžel pro kovářku. Kovářka přiběhla, jako by jela na koni. A s ní hromada nezvaných kmoter, jak už to bývá. Jedna radila mateří líčko, druhá psoser, třetí zaříkávání, čtvrtá vykuřování. Kovářka se ale nedala splést a dávala na oteklou nohu bramborový škrob. Pak poslala všechny pryč. Řekla, že bude Viktorku hlídat sama a že bude brzy zase všechno v pořádku.

„Tak mi pověz, holka, jak to bylo. Jsi nějaká vylekaná. A kdo ti, prosím tě, zavázal nohu tím bílým, jemným šátkem? Radši jsem ho schovala, aby si ho ty klevetnice nevšimly,“ řekla opatrná kovářka a ukládala jí nohu na posteli.

„Kam jste ho dala, kmotro?“ ptala se rychle Viktorka.

„Máš ho pod polštářem.“

Viktorka sáhla pro šátek. Prohlížela si na něm krvavé skvrny. Prohlížela si vyšité jméno, které neznala. Tvář jí střídavě bledla a červenala.

„Holka, holka, ty se mi nelíbíš. Co si mám o tobě myslet?“

„Myslete si, že mě Pánbůh opustil. Že jsem ztracená na věky věků a že mi není pomoci.“

„Snad má horečku a blouzní?“ pomyslela si kmotra. Sáhla Viktorce na tváře. Ale tváře byly studené a ruce také. Jen oči děvčete hořely. Dívala se na šátek, který držela před sebou oběma rukama.

„Poslyšte, kmotro,“ začala tiše, „ale nikomu to neříkejte. Všechno vám povím. Ty dva dny jsem ho neviděla. Víte, koho myslím. Ale dnes mi od rána znělo v uších: ‚Jdi na jetel, jdi na jetel.‘ Jako by mi to někdo šeptal. Věděla jsem, že je to nějaké pokušení. On tam totiž bývá nejčastěji, blízko pole. Sedává pod stromem na stráni. Ale přece mi to nedalo pokoj, až jsem vzala plachtu na trávu a kosu. Na cestě mě napadlo, že si škodím sama. Ale v uších mi pořád šeptalo: ‚Jen jdi, jdi na jetel. Kdo ví, jestli tam bude. Proč by ses bála? Přijde za tebou Tomeš.‘ Tak mě to hnalo až na pole. Podívala jsem se ke stromu, nikdo tam nebyl. ‚No, když tam není, už je vyhráno,‘ myslela jsem si. Vzala jsem kosu a chtěla jsem žnout.

Tu mě napadlo, že zkusím svoje štěstí. Chtěla jsem najít čtyřlístek. A přitom jsem si myslela: ‚Když ho najdeš, budeš s Antonínem šťastná!‘ Hledám a hledám, skoro jsem si na jeteli oči vykoukala, ale nic jsem nenašla. Tu jsem se podívala na stráň. A koho tam vidím pod stromem? Vojáka! Rychle se otočím pryč. Ale v tu chvíli jsem šlápla na trní, které leželo u cesty, a poranila jsem si nohu. Nevykřikla jsem, ale bolestí se mi dělaly před očima jiskry. A já jsem klesla na zem.

Jako ve snu jsem viděla, že mě někdo bere do náruče a odnáší. Pak mě probudila silná bolest. U potoka klečel voják. Namáčel v něm svůj bílý šátek a omotával mi ho kolem nohy. ‚Pane Bože,‘ myslela jsem si, ‚co se s tebou bude dít? Teď těm očím neutečeš. Nejlepší bude, když se do nich nebudeš dívat!‘ Bolest mě dost trápila, až se mi točila hlava. Ale ani jsem nehlesla a neotevřela jsem oči. Položil mi ruku na čelo a bral mě za ruku. Mrazilo mě, ale mlčela jsem. Pak mě pustil a začal mi kropit obličej vodou. Zvedal mi hlavu. Co jsem měla dělat? Nakonec jsem přece musela otevřít oči.

Ach, moje milá kmotro, jeho oči mi zasvítily jako boží slunce! Musela jsem si zakrýt oči. Ale k čemu to bylo, když na mě začal mluvit! Ach, měla jste pravdu, milá kmotro, že čaruje i hlasem. Pořád mi v uších zní jeho hlas a jeho slova. Říkal mi, že mě miluje. Že jsem jeho štěstí a jeho nebe!“

„To jsou ale hříšná slova! To jsou vidět ďábelské lsti. Kterého člověka by napadly takové řeči? Nešťastná holka, co sis myslela, žes mu uvěřila,“ naříkala kmotra.

„Bože, jak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!“

„Ale jdi, co je na tom? Samé lhaní. Chce tě připravit o rozum.“

„To jsem mu také řekla. Ale on se mi zapřísahal Bohem i duší, že mě miloval hned od prvního setkání. Prý se jen proto vyhýbal tomu, aby se mnou mluvil a řekl mi to. Nechtěl mě prý připoutat ke svému nešťastnému osudu. Ten ho všude pronásleduje a nedovolí mu žádné štěstí. Ach, já už ani nevím, co mi všechno povídal. Bylo to až k pláči. Já jsem mu všechno věřila. Řekla jsem mu, že jsem se ho bála. Že jsem se z čirého strachu stala nevěstou. Řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř. A když ho chtěl, dala jsem mu ho,“ řekla Viktorka.

„Ach ty můj Spasiteli,“ naříkala kovářka, „ona mu dá posvěcený škapulíř! Ona mu dá věc, kterou zahřála na svém těle! Už jsi v jeho moci. Už ti ani Pánbůh z jeho drápů nepomůže. Už tě úplně začaroval!“

„On řekl, že to kouzlo je láska. A že ničemu jinému nemám věřit,“ ozvala se zase Viktorka.

„Ano, ano, to se ví, láska! Já bych mu pověděla, co je láska! Ale už je všechno marné. Co jsi to jen udělala? Vždyť je to morous. Teď ti bude sát krev z těla, až ti ji všechnu vysaje. Uškrtí tě a tvoje duše nebude mít klid ani po smrti. A jak jsi mohla být šťastná!“

Viktorka se kmotřiných slov zděsila. Ale za chvíli řekla: „Už je to marné. Já za ním půjdu, i kdyby mě vedl do pekla. Už je to marné.“ Po krátkém mlčení řekla: „Přikryjte mě, je mi zima!“

Kmotra na ni naházela všechny peřiny, které byly po ruce. Ale Viktorce byla pořád zima a už nepromluvila ani slovo.

Kovářka měla Viktorku opravdu ráda. Zlobila se na ni, že dala škapulíř z ruky. Ale přesto ji osud děvčete velmi trápil, protože si myslela, že je ztracené. Nikomu neřekla nic z toho, co jí Viktorka pověděla.

Od toho dne ležela Viktorka jako zabitá. Nemluvila, jen jako ve snu říkala slova, kterým nikdo nerozuměl. Nic nechtěla a nikoho si nevšímala. Kovářka se od ní nehnula. Použila všechno své umění, aby děvčeti pomohla. Ale nic nepomáhalo. Rodiče byli každým dnem smutnější. A ženich odcházel každý den smutnější. Kovářka kroutila hlavou a myslela si: „Tohle není jen tak. Jak by to bylo možné, že jí nepomáhá žádný z těch prostředků? Vždyť už pomohly tolika jiným. Ale ten voják jí něco udělal, to je ono!“ Na to myslela ve dne v noci. Jednou v noci se náhodou podívala okénkem z komory. Uviděla v sadu u stromu stát muže zahaleného v plášti. Jeho oči byly obrácené k ní a svítily jako žhavé uhlíky. Aspoň to kovářka přísahala. Od té chvíle si byla jistá, že má pravdu.

Měla proto velkou radost, když jednoho dne Mikeš přinesl domů zprávu. Myslivci prý dostali rozkaz odejít. „Pro mě tu mohli zůstat všichni. Ale že ten jeden odejde, z toho mám větší radost, než kdyby mi někdo vysázel stovku. Toho nám sem poslal čert. Všechno, co se u nás děje, mi připadá tak, že Viktorka není jako dřív. A že jí přece jen něco udělal!“ řekl otec. Matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že když ta ďábelská moc odejde, všechno dobře dopadne.

Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka chtěla poslat pro kněze. Ale k ránu jí bylo líp, a pak pořád líp a líp. Za několik dní sama vstala z postele. Kovářka si v duchu myslela, že se jí ulevilo, protože se zbavila ďábelské moci. Ale ráda slyšela, když lidé povídali: „Ta kovářka, to je mistr! Kdyby jí nebylo, Viktorka by už nechodila po světě.“ A když to slyšela všude, nakonec tomu sama uvěřila. Věřila, že děvče zachránila svým uměním.

Ale ještě nebylo vyhráno. Viktorka sice chodila, vycházela už i na dvůr. Ale každému připadala jako cizí. Pořád nemluvila a nikoho si nevšímala. Měla kalný pohled.

Kovářka ale všechny utěšovala, že se to spraví. Už nepovažovala za nutné u ní v noci bdít. Sestra Mařenka s ní zase spala v komoře jako dřív.

První noc, kdy byla děvčata sama, si Mařenka sedla k Viktorce na postel. Mařenka je moc hodná duše. Laskavým hlasem se jí ptala, proč je tak divná a jestli jí něco chybí. Viktorka se na ni podívala a nic neříkala.

„Víš, Viktorko, já bych ti ráda něco řekla, ale netroufám si. Bojím se, aby ses nezlobila.“

Viktorka zavrtěla hlavou a řekla: „Jen povídej, Mařenko!“

„Večer, než vojáci odešli…“ začala Mařenka. Sotva to dořekla, Viktorka ji chytila za ruku a rychle se ptala: „Vojáci odešli? A kam?“

„Pryč. Kam, to nevím.“

„Chvála Bohu,“ povzdechla si Viktorka a lehla si zpátky do polštářů.

„Tak poslouchej, Viktorko, ale nezlob se na mě. Vím, že jsi toho černého vojáka nemohla vystát. A budeš mi mít za zlé, že jsem s ním mluvila.“

„Ty jsi s ním mluvila?“ zase se rychle zvedla Viktorka.

„Inu, jak jsem ho mohla odmítnout, když mě tak prosil? Ale ani jednou jsem se na něj nepodívala, bála jsem se. Často obcházel kolem domu. Já jsem vždycky utekla, až mě jednou dohonil v sadu. Dával mi nějaké byliny a prosil mě, abych ti je uvařila, že ti bude líp. Ale já jsem mu řekla, že od něj nic nepřijmu. Bála jsem se, aby ti neposlal laskavec. Když jsem ty byliny pořád nechtěla vzít, řekl: ‚Tak mi aspoň udělej tohle. Vyřiď Viktorce, že odcházím. Ale nikdy nezapomenu na svůj slib. Ať ani ona nezapomíná, že se zase uvidíme!‘ To jsem mu slíbila, a teď ti to vyřizuju. Ale ničeho se neboj. Už nepřijde a budeš mít od něj pokoj,“ řekla Mařenka.

„Dobře, Mařenko, dobře, jsi hodná. Děkuju, žes to vyřídila. A teď jdi spát, jdi!“ řekla jí na to Viktorka a pohladila ji po baculaté paži. Mařenka jí urovnala polštář pod hlavou, popřála jí dobrou noc a lehla si.

Ráno, když se Mařenka probudila, byla už Viktorčina postel prázdná. Myslela si, že šla asi do světnice ke své obvyklé práci. Ale ve světnici nebyla a na dvoře taky ne. Rodičům se to zdálo divné. Hned poslali ke kovářce, jestli nešla k ní. Ale ani tam nebyla. „Kam se jen poděla?“ ptal se jeden druhého. Prohledávali každý kout. Čeledín běžel také k ženichovi.

Nikde nebyla. Ženich přišel ze sousední vsi a také o ní nic nevěděl. Teprve tehdy s tím kovářka vyšla ven a řekla: „Já myslím, že utekla za vojákem!“

„To není pravda!“ křičel ženich.

„To se mýlíte!“ řekli rodiče. „Vždyť ho nemohla vystát. Jak by to bylo možné!“

„No, je to tak a ne jinak,“ tvrdila kovářka. Vyprávěla trochu z toho, co jí Viktorka svěřila. Také Mařenka začala povídat, co sestře večer vyřídila. Když se to dalo všechno dohromady, bylo všem jasné, že Viktorka šla za vojákem. Nemohla odolat tajné ďábelské moci, která nad ní vládla.

„Nedávejme jí vinu, ona za to nemůže. Jen mi to měla svěřit dřív, dokud jsem jí ještě mohla pomoct. Ale teď je pozdě. On jí něco udělal. A dokud on bude chtít, musí za ním chodit. I kdybyste za ní teď šli a přivedli ji domů, musí zase za ním,“ rozhodla kovářka.

„Já za ní přece jen půjdu, ať je to jak chce. Snad si dá říct. Vždycky to byla tak hodná holka,“ řekl otec.

„Já jdu s vámi, táto!“ zvolal Toník. Všechno poslouchal jako omámený.

„Ty zůstaneš doma,“ zakázal mu rozhodně sedlák. „Když má člověk zlost, nemyslí rozumně. Snadno by ses mohl dostat do chládku nebo do bílého kabátu. K čemu by to bylo? Zkusil jsi už dost, v poslední době i s námi. Nedělej si ještě větší bolest. Tvou ženou už být nemůže, to si vyžeň z hlavy. Jestli chceš počkat rok na Mařenku, dám ti ji. Je to hodné děvče. Rád bych tě měl za syna, ale nutit tě nebudu. Udělej, jak ti radí rozum.“ Všichni plakali. Otec je ale utěšoval: „Neplačte, už je to marné. Jestli ji nepřivedu zpátky, musíme ji svěřit Pánubohu.“

Táta si vzal na cestu několik rýnských. Přikázal domácím, co se má dělat, a vydal se na cestu. Cestou se všude ptal, jestli lidé neviděli takovou a takovou ženu. Popsal dceru od hlavy až k patě. Ale nikdo nikoho takového neviděl. V Josefově mu řekli, že myslivci odešli do Hradce. V Hradci mu ale řekli, že černý voják přešel k jinému oddílu. Dokonce prý chtěl z armády odejít. Kam se dostal, to mu nemohl říct jeden myslivec, se kterým tam mluvil. Byl to ten samý myslivec, který býval ubytovaný na statku u Mikšových. Ale jistě tvrdil, že Viktorku nikdo neviděl.

Mnoho lidí mu radilo, ať jde na úřad, že to bude nejlepší. Ale sedlák nechtěl mít s úřady nic společného. „S úřadem nechci nic začínat,“ řekl. „Nechci, aby mi ji přivedli policajti jako tulačku a aby na ni lidi ukazovali prstem. Takovou hanbu jí neudělám. Ať je kdekoli, všude je v Božích rukou. Bez Boží vůle jí z hlavy nespadne ani vlas. Jestli se má vrátit, vrátí se. Jestli ne, ať se děje Boží vůle. Nebudu ji vytrubovat po světě.“ Tak se rozhodl. Poprosil toho myslivce o jednu věc. Kdyby Viktorku viděl nebo se o ní něco dozvěděl, ať jí dá vědět, že ji otec hledal. A kdyby chtěla domů, ať jí za dobré slovo a za peníze najde člověka, který by ji přivedl.

Myslivec mu všechno slíbil. Vždyť se u něj měl dobře. A sedlák se vrátil domů s klidným svědomím. Udělal všechno, co se dalo udělat.

Všichni pro Viktorku plakali. Dávali peníze na mše a na modlitby. Ale uplynulo půl roku, tři čtvrtě roku, a pořád o ní nebylo ani slechu. Vzpomínali na ni jako na mrtvou. Uplynul i celý rok!

Jednoho dne přinesli ovčáci do vesnice novinu. V panském lese prý viděli ženu, která je stejně vysoká a má stejné černé vlasy jako Viktorka.

Čeleď od Mikšových hned běžela do lesa. Proběhli ho křížem krážem, ale po takové ženě nebylo ani stopy.

Tenkrát jsem byl první rok mládencem tady u svého předchůdce, u nebožtíka tchána. Také jsme o tom slyšeli. Když jsem druhý den šel do lesa, starý mi řekl, ať se porozhlédnu, jestli takovou ženu neuvidím. A opravdu, ještě ten den jsem ji viděl. Na stráni přímo nad polem Mikšových rostou dvě jedle, které se proplétají dohromady. Pod nimi seděla žena s nepokrytou hlavou. Viktorku jsem znal už dřív. Ale v té zpustlé, zdivočelé postavě jsem ji jen těžko poznával. Ale byla to ona! Šaty měla střižené jako panské a musely být kdysi hezké. Ale teď byly celé roztrhané. Na její postavě jsem poznal, že bude matkou!

Potichu jsem odešel ze svého místa a spěchal jsem domů ke svému starému.

Ten to šel oznámit na Žernov. Rodiče strašně plakali. Raději by ji byli nechali Pánubohu. Ale co se dalo dělat! Domluvili jsme se, že ji budeme sledovat. Chtěli jsme vědět, kam chodí a kde spí, abychom ji zkrotili.

Jednoho dne přišla k večeru na Žernov, až do sadu u otcova statku. Sedla si pod strom a objala kolena oběma rukama. Opřela se o ně bradou a tak seděla. Upřeně se dívala na jedno místo. Matka k ní chtěla přistoupit. Ale ona rychle vyskočila, přeskočila plot a byla pryč v lese!

Můj starý řekl, ať se jí do lesa k jedlím položí jídlo a nějaké šaty. Snad si jich všimne. Mikšovi hned přinesli, co uznali za potřebné. Sám jsem to tam položil. Druhý den se jdu podívat. Z jídla chyběl jen chleba. Ze šatů chyběla sukně, živůtek a košile. Všechno ostatní tam bylo, i třetí den ještě. Vzal jsem to pryč, aby to neodnesl někdo cizí.

Dlouho jsme nemohli zjistit, kde spí. Nakonec jsem to vypátral. Spí v malé jeskyni pod třemi jedlemi. Snad tam kdysi lámali kámen. Vchod je tak zarostlý křovím, že by ho cizí člověk nenašel. A ona ho ještě zahradila chvojím. Jednou jsem tam vlezl. Je tam místo pro jednoho nebo dva lidi. Viktorka tam nemá nic než trochu suchého listí a mechu. To je její postel.

Známí a příbuzní, a dokonce její otec a Mařenka na ni číhali na různých místech. Mařenka už byla Toníkovou nevěstou. Rádi by s ní přece mluvili a přivedli ji domů. Ale ona se lidem moc vyhýbala. Ve dne ji bylo vidět jen málokdy. Jednou si zase k večeru přišla sednout ke statku. Mařenka k ní potichu přistoupila. Svým laskavým hláskem ji prosila: „Pojď, Viktorko, pojď se mnou spát do komory. Už jsi dlouho se mnou nespala. Stýskalo se mi po tobě, a všem nám. Pojď se mnou!“ Viktorka se na ni podívala. Nechala se vzít za ruku a nechala se odvést až do síně. Najednou se ale vytrhla a byla pryč. Potom ji u statku několik dní neviděli.

Jednou v noci jsem stál na čekání na stráni nad Starým bělidlem. Měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím, jak z lesa vychází Viktorka. Když jde, má ruce zkřížené pod prsy a hlavu skloněnou dopředu. Běží tak lehce, že se člověku zdá, jako by se nedotýkala země. Tak tenkrát utíkala z lesa, přímo ke splavu. Často jsem ji už tenkrát vídal sedět u vody nebo na stráni pod tím velkým dubem. Proto jsem si toho hned nevšiml. Ale když jsem se pořádně podíval, vidím, že něco hází do vody. A slyším, jak se tak divoce zasmála, že se mi zježily vlasy. Můj pes začal strašně výt. Tenkrát jsem se hrůzou třásl.

Pak si ale Viktorka sedla na pařez a zpívala. Nerozuměl jsem ani slovo. Ale nápěv byl jako ukolébavka, kterou zpívají matky dětem:

Spi, děťátko, spi, zamhuř očka svý, Pánbůh bude s tebou spáti, andělíčky kolébati — spi, děťátko, spi!

Ten nápěv zněl v noci tak smutně, že jsem strachy sotva vydržel na místě. Seděla a zpívala dvě hodiny. A od té doby je každý večer až do noci u splavu a zpívá pořád tu ukolébavku. Ráno jsem to vyprávěl svému starému. Toho hned napadlo, co asi hodila do vody. A opravdu to tak bylo. Když jsme ji zase viděli, byla už její postava jiná. Matka se zděsila, a ostatní také. Ale co se dalo dělat! Nevědomost hříchu nečiní!

Pomalu si zvykla chodit i k našim dveřím, obvykle když ji přihnal hlad. Ale chovala se tenkrát stejně jako teď. Přišla, postavila se a nic. Ale moje žena, tenkrát to byla ještě holka, jí hned dala něco k jídlu. Viktorka si to mlčky vzala a utíkala do lesa. Když jdu lesem, potkám ji a podám jí chleba, vezme si ho. Ale kdybych s ní chtěl mluvit, uteče a nevezme si nic. Zvlášť ráda má květiny. Když nenese kytici v ruce, má ji za živůtkem. Ale když uvidí dítě nebo když někam přijde, rozdá je. Jestli ví, co dělá? Kdo to může vědět? Sám bych rád věděl, co se děje v té její pomatené hlavě. Ale kdo by to mohl vysvětlit? A ona to sotva kdy řekne!

Mařenka měla s Toníkem svatbu. Když odjeli na Červenou Hůru do kostela, přiběhla na statek Viktorka. Bůh ví, jestli náhodou, nebo jestli o tom slyšela. V klíně měla květiny. Když přišla k prahu, rozházela květiny po dvoře. Matka se dala do pláče. Přinesla jí ven koláče a všechno dobré, co měli. Ale ona se otočila a utekla.

Otec se kvůli ní moc trápil, měl ji rád. Třetí rok umřel. Zrovna jsem byl ve vsi. Toníkova žena i Toník se mě s pláčem ptali, jestli jsem neviděl Viktorku. Rádi by ji přivedli na statek a nevěděli jak. Otec prý nemohl umřít. Všichni si mysleli, že ona drží jeho duši. Vrátil jsem se do lesa. Chtěl jsem se podívat, jestli ji někde neuvidím, a říct jí to, ať mi rozumí, nebo ne. Seděla pod jedlemi. Šel jsem kolem ní, jako by nic. Abych ji nevyplašil, řekl jsem jen tak mimochodem: „Viktorko, tvůj táta umírá. Mohla bys jít domů.“

Ona nic, jako by neslyšela. Myslím si, že je to marné, a jdu jim to vyřídit do vesnice. Ještě mluvím s Mařenkou na prahu, a čeledín volá: „Viktorka opravdu jde do sadu!“

„Toníku, zavolej kmotry ven a schovejte se, ať ji nevyplašíme!“ řekla Mařenka a šla do sadu.

Za chvíli mlčky vedla Viktorku do světnice. Viktorka si hrála s petrklíčem. Její krásné, ale kalné černé oči se od něj ani nezvedly. Mařenka ji vedla jako slepou stařenku. Ve světnici bylo ticho. Z jedné strany postele klečela matka, u nohou jediný syn. Starý měl ruce složené na prsou a oči už obrácené k nebi. Zápasil se smrtí. Mařenka přivedla Viktorku až k samé posteli. Umírající obrátil oči k nim a přes tvář mu přelétl šťastný úsměv. Chtěl zvednout ruku, ale nemohl. Viktorka si snad myslela, že něco chce. Dala mu do ruky petrklíč. Nemocný se na ni ještě jednou podíval, povzdechl si a byl mrtvý. Přinesla mu šťastnou hodinku. Matka se dala do nářku. Jakmile Viktorka uslyšela tolik hlasů, divoce se rozhlédla kolem sebe a byla pryč ze dveří.

Nevím, jestli byla ještě někdy uvnitř svého rodného statku. Za těch patnáct let, co už bydlí tady v lese, jsem ji jednou slyšel mluvit. Nezapomenu na to do smrti. Šel jsem jednou dolů k mostu. Po silnici jeli panští čeledíni se dřevem. Na louce vidím jít Zlatohlávka. To byl písař ze zámku. Děvčata mu tak říkala, protože si nechtěla pamatovat jeho německé příjmení. A měl velmi krásné, napůl dlouhé vlasy zlaté barvy. Byl to Němec. Šel po louce, a protože bylo teplo, sundal si čepici a šel s nepokrytou hlavou.

Najednou se na něj odněkud vyřítí Viktorka, jako by spadla z nebe. Vjede mu do vlasů, začne ho tahat a lomcovat s ním, jako by to byl panáček z marcipánu. Němec křičel, co mu hrdlo stačilo. Já letím z kopce dolů. Ale Viktorka jen zuřila. Kousala ho do rukou a hlasem plným vzteku křičela: „Teď tě mám v moci, ty hade, ty ďáble! Já tě roztrhám! Kam jsi dal mého chlapečka, ty ďáble? Ďáble, dej mi ho!“ A tak se rozzuřila, že už jen sípala a nebylo jí rozumět. Němec jí nerozuměl, byl jako omámený. Ale ani my dva bychom s ní nic nesvedli, kdyby tam nebyli čeledíni. Viděli tu rvačku a přiběhli na louku. Teprve pak jsme chudáka písaře dostali z jejích rukou. Když jsme ji ale chtěli chytit, vytrhla se nám ze všech sil. Utíkala k lesu. Od lesa na nás házela kameny a proklínala nás, až se otřásala nebesa. Potom jsem ji několik dní neviděl.

Němec z toho onemocněl. Viktorky se tak bál, že radši odtud odešel. Děvčata se mu vysmála. Ale co z toho? Kdo uteče, vyhraje. A i bez něj se na polích urodí. Ještě se nám po něm nestýskalo.

Nu, babičko, tak to máte celý ten příběh o Viktorce. Slyšel jsem ho zčásti od nebožky kovářky, zčásti od Mařenky. Co se dělo jinak, kdo to ví? Ale podle všeho se muselo dít něco zlého. A kdo má tu duši na svědomí, nese těžké břemeno!“

Babička si otřela uslzenou tvář a s přívětivým úsměvem řekla: „Tak vám pěkně děkuju. Ať jste zdravý, že jste to vyprávěl. To se musí říct, že pan kmotr umí vyprávět jako učenec. Člověk by ho poslouchal a poslouchal a zapomněl by, že slunce už zapadlo.“ Přitom babička ukázala na stíny, které se v pokoji dělaly. Skládala vřetánko.

„Zdržte se ještě malou chvilku, než nasypu drůbeži. Pak vás vyprovodím z kopce,“ prosila myslivcová. A babička ráda počkala.

„A já půjdu s vámi až k mostu. Musím ještě do lesa,“ řekl myslivec a vstal od stolu.

Paní myslivcová běžela pro zrní. Za malou chvilku se na dvoře ozvalo hlasité volání: „Na puť, puť, puť púť!“ Drůbež se slétala ze všech stran. Úplně první bylo hejno vrabců, jako by to volání patřilo jim. Paní myslivcová také řekla: „No, vy jste vždycky první!“ Ale oni si toho ani nevšimli.

Babička stála na prahu a držela děti u sebe, aby drůbež nevyplašily. Dívala se na ni se zjevnou radostí. Té drůbeže tu bylo! Byly tu bílé i šedé husy s housaty a kachny s kachňaty. Byly tu černé kachny turkyně, krásné domácí slepičky i tyrolské slepice na vysokých nohách. Ty měly chocholky a načepýřený límec z peří. Byli tu pávi, perličky a krůty s krocanem. Krocan hudroval a nafukoval se, jako by na něm bůhví co záleželo. Byli tu holubi obyčejní i holubi s opeřenýma nohama. Všechno se to tlačilo na jednu hromadu a hnalo se za zrním. Šlapali si na paty, jeden skákal přes druhého, podlézali a prolézali, kudy se dalo. A vrabci, ti uličníci, skákali s plnými žaludky hloupým husám a kachnám po zádech.

Nedaleko seděli králíci. Z kaštanu se na děti dívala krotká veverka. Ocas měla přehnutý nad sebou jako přilbu. Na plotě zase seděla kočka a chtivě se dívala na vrabce. Srna se nechala od Barunky drbat na hlavě. Psi ale seděli tiše kolem dětí, protože paní myslivcová držela v ruce proutek. Jenže černý kohout se hnal za house, které mu vzalo zrno přímo u zobáku. House utíkalo přímo kolem Hektorova čumáku. A Hektor se neudržel a chňapl po něm.

„Vidíme ho!“ křikla hospodyně. „Starý osel, a bude si hrát! Tady máš na památku!“ A švihla ho proutkem.

Hektor se před svými mladšími kolegy za to pokárání zastyděl. Se sklopenou hlavou se šoural do síně. Babička ale řekla: „Jakpak by byl syn lepší než táta.“ Hektor byl totiž táta Sultána, který babičce zakousl tolik krásných kachňat.

Krmení bylo hotové. Drůbež šla spát na hřady. Děti dostaly od Frantíka a Bertíka krásná paví pera. Paní myslivcová dala babičce vejce od tyrolských slepic na sezení. Vzala Anušku do náruče. Pan myslivec si přehodil pušku přes rameno a zavolal na Hektora. Tak vyšli z toho přívětivého domu. Srna šla s nimi jako pejsek.

Pod kopcem dala paní myslivcová všem dobrou noc a šla s dětmi zpátky. U mostu podal pan myslivec babičce svou opálenou pravou ruku a šel do lesa. Jan se za ním dlouho díval. Pak řekl Barunce: „Až budu ještě trochu větší, půjdu s panem Beyerem a taky budu chodit na čekání.“

„Ale s tebou by musel jít ještě někdo. Vždyť ty se bojíš lesních žen a ohnivých mužů!“ vysmála se mu Barunka.

„Co ty o tom víš,“ zlobil se na ni Jan. „Až budu větší, nebudu se bát!“

Babička ale šla kolem splavu. Ohlédla se na pařez porostlý mechem a pomyslela na Viktorku. Povzdechla si: „Ubohé děvče!“

### Slovníček

- **myslivci**: tady vojáci zvláštního pluku (střelci), ne hajní v lese.
- **morous**: v pověrách člověk se zlým okem, který může lidem škodit.
- **uhrančivé oči, uřknout, uhranout**: oči, které mohou pohledem začarovat; pohledem někomu uškodit.
- **starosvat**: muž, který domlouvá svatbu za ženicha.
- **námluvy**: návštěva ženicha a jeho lidí v domě nevěsty; tam se dohodne svatba.
- **tlampač**: veselý řečník, který mluví za ženicha na námluvách a na svatbě.
- **rozmarýna**: vonná rostlina; ženich a jeho lidé ji nosili na rukávu.
- **svatební smlouva, kantor**: písemná dohoda o věnu; učitel, který ji napsal.
- **kovářka**: kovářova žena; tady vesnická léčitelka, která zná pověry a kouzla.
- **škapulíř**: posvěcený kousek látky, který se nosí na krku pro ochranu.
- **antikrist**: největší nepřítel Krista, ďábel.
- **Rodičko Svatohorská!**: výkřik k Panně Marii ze Svaté Hory, když se člověk lekne.
- **mateří líčko, psoser**: lidové léčivé byliny, které ženy radily na rány.
- **klevetnice**: ženy, které rády roznášejí řeči o druhých.
- **mistr**: tady člověk, který něco výborně umí.
- **laskavec**: kouzelný nápoj; kdo ho vypije, musí se prý zamilovat.
- **do chládku nebo do bílého kabátu**: do vězení nebo k vojákům (rakouští vojáci nosili bílé kabáty).
- **rýnský**: stará stříbrná mince.
- **tulačka**: žena, která se toulá a nemá domov.
- **živůtek**: horní část ženských šatů.
- **chvojí**: ulomené větve jehličnatých stromů.
- **ukolébavka**: tichá píseň, kterou matka zpívá dítěti, aby usnulo.
- **Nevědomost hříchu nečiní**: přísloví: kdo neví, co dělá, nehřeší.
- **šťastná hodinka**: klidná, dobrá smrt.
- **Zlatohlávek**: přezdívka písaře se zlatými vlasy (také jméno lesní lilie).
- **Kdo uteče, vyhraje**: přísloví: někdy je nejlepší utéct.
- **turkyně, krůty, krocan**: velké černé kachny; velká drůbež; samec krůty.
- **hřad**: tyč, na které drůbež spí.
- **lesní ženy, ohniví muži**: v pověrách víly v lese a strašidla z ohně.

## VII

Druhý den před polednem vyšla babička s dětmi z domu.

„Chovejte se slušně,“ přikazovala matka, když je vyprovázela přes práh. „V zámku na nic nesahejte. A paní kněžně pěkně políbte ruku.“

„Však my to nějak zvládneme,“ ujišťovala ji babička.

Děti byly krásné jako květiny. Babička měla také sváteční oblečení. Měla mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led a damaškový kabátek barvy nebe. Na hlavě měla čepec s holubičkou a na krku granáty s tolarem. Pod paží nesla plachetku.

„Proč s sebou berete plachetku? Pršet nebude, nebe je čisté,“ řekla paní Prošková.

„Když člověk nemá co držet, je jako bez rukou. Už je to zvyk, že si něco nesu,“ odpověděla babička.

Zahnuli kolem zahrádky na úzkou cestičku.

„Teď jděte hezky jeden za druhým, ať si v mokré trávě nezmáčíte kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed. Adélku povedu já, ona nedává pozor na cestu!“ poroučela babička. Vzala Adélku za ruku. Adélka se na sebe dívala s velkým zalíbením.

V sadu poskakovala Černá, Adélčina slepice. Byla to jedna ze čtyř slepiček, které babička dětem přivezla z horské vesnice. Babička ji tak ochočila, že dětem zobala z ruky. Vždycky když snesla vajíčko, přiběhla k Adélce pro kousek žemle. Adélka jí ho nechávala ze své snídaně.

„Jdi k mamince, Černá, nechala jsem ti tam žemli. Já jdu k paní kněžně,“ volala Adélka na slepičku. Ta ale jako by nerozuměla. Rozběhla se k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.

„Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!“ odháněla ji holčička. Slepička ale nechtěla odejít. Nakonec ji babička plácla plachetkou přes křídla.

Šli zase kousek dál. A hle, bílým šatům hrozila nová nehoda! Ze stráně se ženou oba psi. Přebrodí struhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky.

„Vy zatrolenci, kdo pro vás posílal? Hned ať jste pryč!“ zlobila se babička a hrozila jim.

Psi slyšeli babiččin hněvivý hlas a viděli zdviženou ruku s plachetkou. Zarazili se a mysleli si: Co to má být? Děti na ně také křičely. Jan zvedl kamínek a chtěl ho po nich hodit. Kamínek ale spadl do struhy. Psi byli zvyklí přinášet věci, které jim někdo hodil, i z vody. Mysleli si, že si s nimi děti chtějí hrát. Radostně skočili do vody. Za okamžik byli zase venku a vesele kolem dětí pobíhali. Děti křičely a schovávaly se za babičku. Babička si nevěděla rady.

„Půjdu domů a zavolám na Bětku,“ řekla Barunka.

„Nevracej se. Říká se, že to nepřináší štěstí na cestu,“ řekla babička.

Naštěstí právě přicházel pan otec a psy odehnal.

„Kampak spěcháte? Na svatbu, nebo na hostinu?“ ptal se pan otec a otáčel pikslou v prstech.

„Svatbu nemá kdo mít, pane otče. Zatím jdeme jen do zámku,“ odpověděla babička.

„Do zámku? To je něco! A co tam?“ divil se pan otec.

„Paní kněžna nás pozvala!“ vyhrkly děti. Babička hned vyprávěla, jak se s paní kněžnou setkala v altánku.

„Tak takhle to je,“ řekl pan otec a šňupl si. „No, tak jděte. Adélka mi pak poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku? Když se tě paní kněžna zeptá, kam pěnkava sedá nosem, nebudeš to vědět, viď?“

„Však ona se ptát nebude,“ řekl Jan. Utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se ušklíbl, pozdravil babičku a šel ke splavu.

U hospody si hrály děti Kudrnovic. Dělaly mlýnky a Cilka chovala malé dítě.

„Co tu děláte?“ zeptala se jich Barunka.

„Nic!“ odpověděly a prohlížely si vystrojené děti.

„Hečte, my jdeme do zámku,“ začal Jan.

„Hm, to je toho,“ odsekl Vavřínek.

„A uvidíme tam papouška,“ řekl zase Vilém.

„Až budu velký, uvidím ho taky. Tatík mi říkal, že půjdu do světa,“ odpověděl na to rozpustilý Vavřínek.

Ale druhý chlapec, Václav, a Cilka řekli: „Kéž bychom se tam mohli taky podívat!“

„No, mlčte, já vám něco přinesu,“ řekl jim Jan. „A povíme vám, jaké to tam bylo.“

Konečně přišla babička s dětmi k parku. Tam na ně už čekal pan Prošek.

Knížecí park byl otevřený pro každého. Nebyl ani daleko od Starého bělidla. Babička s dětmi tam ale chodila jen zřídka, a když tam byla vrchnost, tak ještě méně.

Obdivovala sice, jak je tam všechno krásně uspořádané. Obdivovala nádherné květiny, vzácné stromy, vodotrysky i zlaté rybičky v rybníku. Přesto chodila s dětmi raději na louku nebo do lesa. Tam se děti mohly bez obav válet po měkkém zeleném koberci trávy. Mohly si přivonět ke každé květině. Mohly si je i natrhat na kytice a věnce. V polích sice nerostly pomeranče ani citrony. Ale tu a tam stála košatá třešeň ptáčnice nebo planá hruška. Byly plné ovoce a každý si mohl natrhat, kolik chtěl. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a lískových oříšků dost a dost.

Vodotrysky tam nebyly žádné. Babička se ale s dětmi ráda zastavila u splavu. Dívaly se, jak vlny prudce stékají po splavu dolů. Vyhoupnou se nahoru, rozbijí se na miliony kapek a padají zpátky. Ještě jednou se převalí v pěnivém kotli. Teprve potom se spojí v jeden proud a tiše plynou dál.

Ve vodě nad splavem nebyly žádné zlaté rybičky, které by byly zvyklé na drobty ze žemle. Ale když šla babička kolem, sáhla do kapsáře. Vysypala Adélce do zástěrky chlebové drobečky. Děti je házely do vody a z hluboké tůně se hned vyhrnulo mnoho ryb. Až k hladině vyplavaly stříbrně lesklé bělice a honily se za drobty. Mezi nimi rychle jako střely jezdili okouni s napjatým hřbetem. Opodál proklouzla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy. Bylo vidět také břichaté kapry a mníky s plochou hlavou.

Na louce babička potkávala lidi. Hned ji zdravili: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ nebo „Dej Pánbůh dobrý den!“ Ti, kdo se zastavili, se ptali: „Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?“ A hned se od nich i něco dozvěděla.

Ale v zámku? Tam se nedalo nic dělat! Tady běžel sluha v livreji, tam komorná v hedvábí, tu pán a zase pán. Každý nesl hlavu výš, než mu narostla. Vykračovali si jako ti pávi, kteří jediní směli chodit po trávníku. Když ji některý z nich pozdravil, řekl jen rychle: „Guten Morgen!“ nebo „Bon jour!“ Babička se začervenala. Nevěděla, má-li odpovědět „Až na věky!“, nebo „Dejž to Pánbůh!“ Doma vždycky říkala: „Tam v tom zámku je pravý Babylon!“

Před zámkem seděli dva sluhové v livreji, z každé strany dveří jeden. Ten vlevo měl ruce složené na klíně a chytal lelky. Ten vpravo měl ruce složené na prsou a koukal Pánubohu do oken. Když k nim došel pan Prošek, pozdravili ho německy. Každý mluvil s jiným přízvukem.

Předsíň byla vyložená bílými mramorovými dlaždicemi. Uprostřed stál krásně udělaný kulečník. Kolem zdí stály bílé sádrové sochy na podstavcích ze zeleného mramoru. Představovaly postavy ze starých bájí. Do panských pokojů vedly čtvery dveře. U jedněch seděl v křesle komorník v černém fraku. Spal. Do této síně přivedl pan Prošek babičku s dětmi.

Komorník uslyšel šustění a trhl sebou. Když uviděl pana Proška, pozdravil ho. Zeptal se, co pána přivádí do zámku.

„Paní kněžna si přála, aby ji dnes navštívila moje tchyně s dětmi. Prosím, pane Leupolde, ohlaste je,“ řekl pan Prošek.

Pan Leupold zdvihl obočí a pokrčil rameny. „Nevím, jestli je bude chtít přijmout. Je ve své pracovně a pracuje. Ale ohlásit je mohu.“

Vstal a pomalým krokem vešel do dveří, u kterých seděl. Za chvilku se vrátil. Nechal dveře otevřené a s milostivou tváří jim pokynul, ať vejdou. Pan Prošek odešel zpátky. Babička s dětmi vstoupila do nádherného salonu.

Dětem se tajil dech. Nožky jim klouzaly po podlaze hladké jako led. Babička byla jako ve snu. Rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty tkané koberce.

„Je to věčná škoda!“ říkala si. Ale co dělat? Koberce ležely všude a pan komorník po nich také chodil.

Vedl je přes koncertní salon a knihovnu až ke kněžnině pracovně. Potom se vrátil do svého křesla a bručel si pod nos: „Ty vrchnosti mají divné nápady. Člověk má sloužit obyčejné babě a dětem!“

Kněžnina pracovna měla světle zelené tapety protkané zlatem. Stejné byly i závěsy u dveří a u jediného okna. To okno bylo skoro tak velké jako dveře. Po stěnách viselo mnoho velkých i menších obrazů. Byly to samé portréty. Naproti oknu byl krb z šedého mramoru s černými a bílými žilkami. Na něm stály dvě vázy z japonského porcelánu. Byly v nich nádherné květiny a celá pracovna jimi voněla.

Po obou stranách byly police ze vzácného dřeva, krásně vyřezávané. Ležely na nich různé věci. Některé byly vzácné, protože byly umělecky udělané. Jiné byly drahocenné. Byly tu i věci z přírody, třeba krásné mušle, korály, kameny a podobně. Byly to samé památky z cest a dárky od drahých lidí.

V jednom rohu u okna stála socha Apollóna z kararského mramoru. V druhém rohu stál jednoduchý, ale velmi vkusný psací stůl. U stolu seděla kněžna v křesle potaženém tmavozeleným sametem. Měla na sobě bílé ranní šaty. Právě odložila pero, když babička s vnoučaty vstoupila do dveří.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila babička a uctivě se poklonila.

„Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“ odpověděla kněžna.

Děti byly úplně omámené. Babička na ně ale mrkla a ony hned šly políbit paní kněžně ruku. Kněžna je políbila na čelo. Pak ukázala na krásnou židličku. Byla potažená sametem a zdobená zlatými třásněmi. Kněžna zvala babičku, aby se posadila.

„Děkuju, milostivá paní, nejsem unavená,“ zdráhala se babička. Bála se totiž na židličku sednout. Myslela si, že jí ujede nebo se pod ní prolomí.

Paní kněžna ji ale rozhodně pobídla: „Jen si sedni, stařenko!“

Babička tedy rozprostřela přes židličku bílou plachetku a opatrně se posadila. Řekla přitom: „Abychom milostivé paní neodnesly spánek.“

Děti stály tiše a ani se nehnuly. Jejich oči ale skákaly z jedné věci na druhou. Kněžna se na ně podívala a s úsměvem se jich zeptala: „Líbí se vám tady?“

„Ano,“ přikývly všechny najednou.

„No to se ví. Ty by se tu krásně proháněly. A nedaly by se prosit, aby tu zůstaly,“ řekla babička.

„A tobě by se tu nelíbilo?“ zeptala se kněžna babičky.

„Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,“ zavrtěla hlavou babička.

„A proč ne?“ divila se kněžna.

„A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte. Nemohla bych se tu rozložit s peřím ani s kolovratem. Co bych si tu počala?“

„A nechtěla bys žít bez starostí a na stará kolena si odpočinout?“

„Však to přijde spíš dřív než později. Slunce bude nad mou hlavou vycházet a zapadat a já budu spát bez starostí. Ale dokud žiju a Pánbůh mi dává zdraví, patří se, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý. A úplně bez starostí není žádný člověk. Jednoho tíží to, druhého ono. Každý nese svůj křížek, jenom ne každý pod ním padne,“ řekla babička.

Vtom bílá ručka odhrnula těžký závěs u dveří. Objevila se v něm půvabná tvář mladé dívky se světle kaštanovými copy.

„Smím?“ zeptala se příjemným hlasem.

„Jen pojď dál, Hortensie, najdeš tu milou společnost,“ odpověděla kněžna.

Do pracovny vstoupila komtesa Hortensie. Byla to kněžnina schovanka, jak se říkalo. Byla štíhlá a ještě úplně nedospělá. Měla na sobě jednoduché bílé šaty. Kulatý slaměný klobouk nesla na ruce a v dlani držela kytici růží.

„Ach, jaké roztomilé děti!“ zvolala. „To jsou jistě Proškovi, od kterých jsi mi přinesla ty dobré jahody?“

Kněžna přikývla. Komtesa se sklonila a podala každému dítěti jednu růži. Jednu dala babičce, jednu kněžně a poslední si zastrčila za pás.

„To je takové čerstvé poupátko jako vy, milostslečno,“ řekla babička a přivoněla k růžičce. Pak se obrátila ke kněžně: „Pánbůh vám ji, milostivá paní, zachovej.“

„To je také moje nejvroucnější přání,“ řekla kněžna. Políbila svou milovanou schovanku na jasné čelo.

„Smím ty děti trochu odvést?“ zeptala se komtesa kněžny i babičky.

Kněžna přikývla. Babička ale řekla, že budou milostslečně jen na obtíž. Chlapci jsou prý jako ohaři a Jan je z nich ten pravý. Hortensie se ale usmála. Podala dětem obě ruce a zeptala se jich: „Chcete jít se mnou?“

„Chceme, chceme!“ zaradovaly se děti a hned ji chytily za ruce. Hortensie se poklonila kněžně a babičce a zmizela s nimi ve dveřích.

Kněžna pak vzala ze stolu stříbrný zvonek a zazvonila. V tu chvíli se ve dveřích objevil komorník Leupold. Kněžna mu nařídila, ať dá v salonu připravit snídani. Dala mu také balík dopisů, aby je odeslal. Leupold se uklonil a odešel.

Zatímco kněžna mluvila s komorníkem, babička si prohlížela portréty. Visely na hlavní stěně pracovny.

„Ty můj pane Bože!“ řekla, když komorník odešel. „Jaké tu jsou podivné kroje a tváře! Tahle paní je oblečená zrovna jako nebožka Halašková, dej jí Pánbůh nebe. Ta také chodila na vysokých podpatcích. Sukně měla nafouknuté. V pase byla úzká, jako by ji přeťal bičem. A na hlavě měla kokrhel. Její manžel byl v Dobrušce radním pánem. Když jsme tam někdy chodili na pouť, vídali jsme ji v kostele. Naši chlapci jí říkali ‚maková panenka‘. V těch sukních a s napudrovanou hlavou vypadala jako makovice, když jí obrátíte lístky dolů jako sukýnku. Říkali, že je to francouzská móda.“

„Ta paní je moje babička,“ řekla kněžna.

„Nu, proč ne. Je to pěkná paní,“ odpověděla babička.

„Vpravo je můj děd, vlevo otec,“ ukazovala kněžna dál.

„Pěkní lidé. Milostivá paní svého otce nezapře. A kde je panímáma?“

„Tamhle je moje matka a sestra,“ řekla kněžna. Ukázala na dva portréty nad psacím stolem.

„Pěkné paní, radost se na ně dívat,“ řekla babička. „Ale sestřička není podobná ani otci, ani matce. To se někdy stává, že se děti podobají někomu z dávných předků. Ale tenhle mladý pán je mi nějak známý. Nemohu si ale vzpomenout odkud.“

„To je ruský císař Alexander,“ odpověděla rychle kněžna. „Toho jsi neznala.“

„Ale jak bych ho neznala? Stála jsem asi dvacet kroků od něho. To byl krásný člověk. Tady je mladší, ale přesto jsem ho poznala. On a Josef císař, to byla dvojice dobrých lidí.“

Kněžna ukázala na protější stěnu. Visel tam obraz, poprsí v životní velikosti.

„Josef císař!“ spráskla ruce babička. „Jako by mu z oka vypadl! Vidím, že je tu máte hezky pohromadě. To jsem si nemyslela, že dnes uvidím Josefa císaře. Pánbůh mu dej věčnou slávu. Byl to hodný pán, hlavně k chudým lidem. Tenhle tolar mi dal svou vlastní rukou,“ řekla babička. Vytáhla tolar zpod šátku na prsou.

Paní kněžně se líbila babiččina upřímnost a její trefné nápady. Požádala ji, ať vypráví, jak a kde jí císař ten peníz daroval. Babička se nedala prosit. Vyprávěla paní kněžně to, co jsme už slyšeli ve mlýně. Paní kněžna se tomu srdečně zasmála.

Když se babička dál rozhlížela po pokoji, uviděla portrét krále Bedřicha.

„Ale to je pruský král!“ zvolala. „Toho potentáta jsem dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku. A já jsem strávila ve Slezsku patnáct let. Král si Jiříka nejednou zavolal z řady a obdaroval ho. Měl rád vysoké muže. A můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jako panna. Nečekala jsem, že ho přežiju. Byl to člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti. A já jsem pořád tady,“ vzdychla stařenka. Po vrásčité tváři jí stekla slza.

„Padl tvůj muž v boji?“ zeptala se kněžna.

„Ne zrovna v boji, ale umřel na střelnou ránu. Když vypukla ta vzpoura v Polsku, vtrhli tam pruský král a Rus. Náš pluk byl u toho. Šla jsem s nimi i s dětmi. Měla jsem dvě a třetí se mi narodilo v poli. Je to Johanka, která je teď ve Vídni. Možná je proto tak odvážná. Od narození si musela na všechno zvykat jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitvy mi přinesli Jiříka do tábora na nosítkách. Dělová koule mu utrhla nohu. Uřízli mu ji. Ošetřovala jsem ho, jak jen mi síly stačily. Když se z toho trochu zotavil, poslali ho zpátky do Nisy. Měla jsem radost. Doufala jsem, že se uzdraví. Myslela jsem, že ho jako mrzáka už v armádě nebudou chtít. Pak bychom se mohli vrátit do Čech. Ale naděje mě zklamala. Najednou začal chřadnout. Nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Každý groš, který jsem měla, jsem dala za léky. A přece to nic nepomohlo. Tehdy jsem myslela, že přijdu o rozum. Že mi srdce žalem pukne. Ale člověk hodně vydrží, milostivá paní!

Zůstaly mi tři sirotci. Peníze žádné, ani haléř, jen pár kloců. V pluku, kde Jiří sloužil, byl šikovatelem jistý Lehotský. To byl Jiříkův nejmilejší přítel. Ujal se mě. Řekla jsem mu, že bych dělala houně. Tak mi opatřil tkalcovský stav a všechno ostatní, co jsem k tomu potřebovala. Pánbůh mu to zaplať! Hodilo se mi, co jsem se v mládí naučila od nebožky tchyně. Moje práce se dobře prodávala. Brzy jsem Lehotskému splatila dluh. A ještě jsem s dětmi mohla pořádně žít.

Musím říct, že v tom městě byli hodní lidé. Ale mně se přesto hrozně stýskalo. Od té doby, co Jiří nebyl, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá jako hruška v poli. Zdálo se mi, že by mi přece bylo líp doma než v cizině. Postěžovala jsem si Lehotskému. On mi to ale rozmlouval. Ujišťoval mě, že jistě dostanu nějakou penzi. A že se král bude o moje děti starat. Byla jsem mu za to vděčná. Ale umínila jsem si, že se nakonec přece jen vrátím domů. Také mi vadila němčina. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp. Tam jsem byla jako doma, mluvilo se tam víc česky než německy. Ale v Nise už byla hlavně němčina. A já jsem se německy nijak naučit nemohla.

Sotva jsem se trochu postavila na nohy, přišla na nás povodeň. Voda je zlý živel, když se rozbouří. Člověk jí neuteče ani na koni. Přišla tak rychle, že lidé sotva zachránili holý život. Rychle jsem sebrala to nejlepší, co jsem měla. Vzala jsem uzlík na záda, nejmladší dítě do náruče a dvě starší za ruce. Tak jsem s nimi utíkala a brodila se vodou až po kolena. Lehotský nám přišel na pomoc. Odvedl nás do horní části města. Tam nás dobří lidé vzali pod střechu.

Hned se po městě rozneslo, že jsem přišla skoro o všechno. Dobří lidé mi hned pomohli. Také si mě dal zavolat pan generál. Řekl mi, že z královské milosti budu každý rok dostávat několik tolarů. A k tomu stálou práci. Chlapec prý půjde do vojenského ústavu. A děvčata mohu dát do královského ústavu pro ženy. To mě vůbec netěšilo. Prosila jsem, ať mi raději dají pár zlatých, jestli mi chtějí prokázat nějakou milost. Řekla jsem, že půjdu domů do Čech. Že své děti nedám pryč. Že si je vychovám ve své víře a ve své řeči. To mi ale nechtěli dovolit. Řekli mi, že když tam nezůstanu, nedostanu nic. ‚Když nic, tak nic, vždyť mě Pánbůh nenechá umřít hlady,‘ pomyslela jsem si. A panu králi jsem za všechno poděkovala a jeho milost jsem odmítla.“

„Myslím ale, že by tam tvoje děti byly dobře zaopatřené,“ namítla kněžna.

„Docela možná, milostivá paní. Ale odcizily by se mi. Kdo by je tam učil milovat svou vlast a mateřskou řeč? Nikdo. Naučily by se cizí řeči a cizím zvykům. Nakonec by úplně zapomněly, z jaké krve jsou. Jak bych se z toho mohla zodpovídat před Pánem Bohem? Ne, ne, kdo pochází z české krve, ať zůstane u české řeči.

Požádala jsem o propuštění. Sebrala jsem těch pár kloců, které mi zůstaly, a vzala jsem děti. Rozloučila jsem se s městem, kde jsem zažila tolik hořkých i šťastných dní. Hospodyně dětem naložily plné klíny pečiva. A mně daly na cestu několik tolarů. Pánbůh to na dětech zaplať těm lidem, kteří mi udělali dobře. Lehotský, chudák, mě vyprovázel celou míli cesty a nesl mi Johanku. Nebylo mu milé, že odcházím. U nás byla jeho Praha. Při loučení jsme oba plakali. Dokud byl v Nise, chodil se na Jiříkův hrob modlit otčenášek. Měli se rádi jako rodní bratři. Ve francouzské válce zahynul. Pánbůh mu dej lehké odpočinutí!“

„A jak ses s těmi dětmi dostala do Čech?“ ptala se dál kněžna.

„Na cestě jsem hodně zakusila, milostivá paní. Neznala jsem cesty, a proto jsme bloudily a ztratily mnoho času. Děti i já jsme měly nohy plné krvavých puchýřů. Děti často plakaly hladem, únavou a bolestí, když jsme dlouho nemohly dojít na místo. Šťastně jsem se s nimi dostala do Kladských hor. A tam už jsem byla jako doma. Já pocházím z Olešnice, od slezských hranic. Ale milostivá paní stejně nebude vědět, kde je Olešnice. Když jsem se ale blížila k domovu, padl mi na srdce jiný kámen. Myslela jsem na to, jestli ještě zastihnu rodiče naživu. A jak mě asi přijmou. Dali mi s sebou hezké věno. A já se vracela skoro s prázdnýma rukama a vedla jsem si tři sirotky. Co mi asi řeknou? To mi celou cestu znělo v uších. Bála jsem se také, jestli se za ty dva roky nestalo něco smutného. Celé dva roky jsem o nich nic neslyšela.“

„A to jste jim nikdy nepsali? Aspoň tvůj muž, když ty ne?“ divila se kněžna.

„U nás není zvykem posílat si dopisy. Vzpomínáme na sebe a modlíme se jeden za druhého. A když se najde příležitost a jde tam známý člověk, pošleme po něm vzkaz, jak se komu daří. U takového lístku člověk neví, kdo ho dostane do ruky a kam se dostane. Můj tatík někdy psal dopisy vojákům z naší vesnice. Ti byli někde daleko za hranicemi. Rodiče se chtěli dozvědět, jestli jsou ještě živí. Nebo jim posílali pár zlatých. Ale když se vojáci vrátili, říkali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní. Když takhle píše obyčejný člověk, dopis někde uvázne.“

„To si nemysli, stařenko,“ skočila jí do řeči kněžna. „Každý dopis, ať je od kohokoli, musí přijít do rukou toho, komu je napsaný. Nikdo jiný si ho nesmí nechat ani ho otevřít. Je za to velký trest.“

„To je správná věc a já milostivé paní věřím. Ale co je to platné, když se přece raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru se nedá všechno pořádně napsat. Člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a nemá koho. Ale když přijde obchodník nebo ti poutníci, ti povědí všechno pravdivě, slovo od slova. Byla bych se o našich také dozvěděla víc. Ale protože byly ty nepokoje, chodilo tudy málo lidí.

Stmívalo se, když jsem s dětmi došla do vesnice. Bylo léto a věděla jsem, že v tu dobu se večeří. Šla jsem zadem přes sady, aby mě lidé nepotkávali.

Z našeho statku vyběhli psi a štěkali na nás. Volala jsem na ně, ale oni štěkali ještě víc. Vyhrkly mi slzy, tak mi to bylo líto. Já blázínek jsem si nevzpomněla, že už je to patnáct let, co jsem odešla z domova. To už nebyli ti psi, které jsem kdysi krmila.

V sadu bylo vysázeno mnoho mladých stromků. Plot byl opravený a stodola měla novou střechu. Ale do hrušky, pod kterou jsem sedávala s Jiřím, uhodil boží posel, blesk. Měla sražený vršek. U vedlejší chalupy se nezměnilo nic. Tu převzal tatík po nebožce Novotné jako svůj výminek. Novotná byla ta, co dělala ty houně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká zahrádka. Nebožka v ní vždycky mívala záhon petrželky a cibule a keřík kadeřavého balšámu. Také šalvěj a všechno, co je třeba v domácnosti. Měla ráda bylinky jako já. Jiří jí kolem té zahrádky upletl plot z proutí. Byl to ještě ten samý plot. Ale zahrádka zarostla trávou, jen trochu té cibule tam zbylo.

Z boudy vylezl starý pes, napůl slepý. ‚Chlupáčku, znáš mě?‘ zavolám na něj. A on se mi začal třít kolem nohou. Myslela jsem, že mi srdce lítostí pukne, když mě ta němá tvář poznala a vítala. Děti, chudinky, se na mě dívaly, proč pláču. Neřekla jsem jim totiž, že jdeme k jejich babičce. Myslela jsem si: kdyby se na mě naši přece jen zlobili, ať to děti nevědí. Kašpar, ten nejstarší, říkal: ‚Proč pláčeš, mámo? Copak tady nedostaneme nocleh? Sedni si a odpočiň, my počkáme. Já ti ponesu uzlík. Hlad nemáme.‘ Johanka a Terezka přikyvovaly, že nemají hlad. Ale měly ho, protože jsme šly několik hodin lesem a nepřišly jsme k žádnému stavení.

‚Ne, děti,‘ povídám. ‚V tomhle stavení se narodil váš otec. A tady vedle se narodila vaše matka. A tady bydlí vaše bába a děd. Pomodleme se Pánubohu, že nás šťastně doprovodil až sem. A prosme ho, aby nás tu tatík přijal jako otec.‘ Pomodlily jsme se otčenášek a pak jsem šla ke dveřím chalupy. Tatík a máma byli na výminku a statek měl bratr. To jsem věděla. Na dveřích byl ještě přilepený obrázek, který Jiří přinesl mámě z Vambeřic. Byla na něm Panna Maria a čtrnáct svatých pomocníků. Když jsem ho uviděla, jako by mi spadl kámen ze srdce. ‚Vy jste mě vyprovodili, vy mě zase vítáte,‘ pomyslím si. S plnou důvěrou jsem vešla do světnice.

Tatík, máma i stará Bětka seděli u stolu. Jedli polévku z jedné mísy. Byla to hladká ančka, pamatuju si to, jako by to bylo dnes. ‚Pochválen buď Ježíš Kristus!‘ pozdravím. ‚Až na věky,‘ odpověděli. ‚Prosila bych vás, hospodáři, o nocleh pro sebe a pro tyhle děti. Jdeme zdaleka, jsme hladové a unavené,‘ povídám. Ale hlas se mi třásl. Nepoznali mě. Ve světnici bylo šero. ‚Odložte si břemeno a posaďte se ke stolu,‘ řekl otec a odložil lžíci. ‚Bětko,‘ poručila máma, ‚jdi uvařit ještě trochu polévky. Zatím si sedněte, matko. Ukrojte si chleba a dejte dětem. Potom vás uložíme na půdu. Odkud jdete?‘ ‚Až ze Slezska, z Nisy,‘ povídám. ‚Tam je naše Madlena!‘ zvolal tatík. ‚Prosím vás, ženo, neslyšela jste o ní?‘ ptala se máma a přistoupila ke mně blíž. ‚Madlena Novotná, její muž je voják. Je to naše holka. Už dva roky jsme neslyšeli, jak se jí daří. Pořád mám ošklivé sny. Nedávno se mi zdálo, že mi vypadl zub, a bolelo to. Tak mám pořád na mysli tu holku a ty děti. A jestli se Jiříkovi něco nestalo, když jsou pořád ty patálie. Pánbůh ví, že ti lidé si nedají pokoj.‘ Plakala jsem. Ale děti slyšely bábu takhle mluvit. Zatáhly mě za sukni a ptaly se: ‚Mamičko, je to naše babička a dědeček?‘

Jak to řekly, máma mě hned poznala a objala mě kolem krku. Tatík vzal děti do náruče. A teprve potom jsme si pověděli, jak a co. Bětka hned běžela pro bratra a pro sestru, pro švagrovou a pro švagra. Netrvalo dlouho a byla tam celá vesnice. Vítali mě nejen moji příbuzní a vrstevníci. Každý mě vítal, jako bych mu byla rodná sestra.

‚Dobře jsi udělala, že jsi přišla s těmi dětmi domů,‘ řekl tatík. ‚Je pravda, že všude je zem Páně. Ale vlastní vlast je každému nejmilejší. A nám ta naše, a tak to má být. Dokud nám Pánbůh dává chleba, nebudeš ty ani tvoje děti mít nouzi. I kdybys nemohla pracovat. To ostatní, co tě potkalo, je těžká rána. Ale i to odlož na horní poličku. Mysli si: Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje.‘

Tak mě zase přijali mezi sebe jako svou. Bratr mi chtěl dát svou světničku. Ale já jsem raději zůstala s rodiči v chaloupce, kde kdysi bydlel Jiří.

Děti byly brzy jako doma a rodiče s nimi měli dost radosti. Pilně jsem je posílala do školy. Za mého mládí děvčata psát neuměla. Stačilo, když uměla trochu číst, a to jen holky z města. A je to přece škoda a hřích, když má člověk dar Ducha svatého a nechá ho ležet bez užitku. Ale když k tomu není příležitost, co si člověk může pomoct! Můj nebožtík, to byl člověk, který znal svět. Uměl i psát. Zkrátka se hodil do vozu i do kočáru. A to je dobře, takový by mohl být každý!

Dělala jsem houně jako dřív a vydělala jsem hezký groš. Tehdy byly zlé časy. Byly války, nemoci a hladu dost. Korec žita stál sto zlatých v bankocetlích. To je co říct! Ale Pánbůh nás miloval, že jsme to všechno nějak přečkali. Bylo tak zle, že lidé chodili s penězi v hrsti a nemohli nic koupit. Náš tatík, to byl člověk, jakého byste hledali. Celý život pomáhal každému, kde a jak jen mohl. Proto k němu také přišel každý, kdo nevěděl kudy kam. Chodili chudší sousedé a prosili: ‚Přenechte nám korec žita, nemáme na chleba ani zrnko.‘ Tatík říkal: ‚Dokud mám, rád dám. Až já nebudu mít, dá jiný.‘ A máma hned musela naměřit obilí do pytle. Peníze ale nevzal, to ne. ‚Vždyť jsme sousedé,‘ říkal. ‚Když si nepomůžeme my, kdo by nám měl pomoct? Až vám Pánbůh dá dobrou úrodu, splaťte mi to zrním, a budeme vyrovnáni.‘ A tak to bylo.

Za to slyšel tatík tisíckrát ‚zaplať Pánbůh‘. A máma? Kdyby jeden den nepřišel žebrák, šla by ho hledat na rozcestí. To byla její radost. Proč by také lidem nepomáhali? Najedli jsme se dosyta a měli jsme v čem chodit. Proč by se z toho, co přebývalo, nemělo dávat? To ještě není tak velká zásluha, jen křesťanská povinnost. Ale když si člověk utrhne od úst a dá, to je krásná ctnost. A přišlo to i s námi tak daleko, že jsme jedli jen jednou za den. Aby měli co jíst i jiní lidé. No, i to jsme přečkali a zase vysvitlo slunce. V zemi byl mír a bylo pořád líp a líp.

Když Kašpar dokončil školu, chtěl se vyučit tkalcem. Nebránila jsem mu. Řemeslo je pán. Když se vyučil, musel do světa. Jiří vždycky říkal, že řemeslník, který se jen válí za pecí, nestojí ani za babku. Za několik let se vrátil. Usadil se v Dobrušce a daří se mu dobře. Děvčata jsem učila všem domácím pracím, aby mohla jít do pořádné služby. Ale pak přijela do vesnice moje sestřenice z Vídně. Terezka se jí zalíbila. Hned řekla, že si ji vezme a bude se o ni starat. Bylo mi dost těžko. Ale myslela jsem si, že bych udělala špatně, kdybych jí bránila ve štěstí. Měla přece chuť jít do světa. A Dorotka je hodná žena. Mají ve Vídni pořádnou živnost a žádné děti! Starala se o Terezku jako matka. A když se Terezka vdávala, dala jí pěknou výbavu. Trochu mě mrzelo, že si ta holka vybrala Němce. Ale teď už si z toho nic nedělám. Jan je dobrý a rozumný člověk. Teď už si dobře rozumíme.

Nu, a vnoučata, ta jsou moje. Místo Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a prý se má dobře. Ten mladý svět už má jiný rozum. Mně se nikdy z domova nechtělo, a už vůbec ne mezi cizí lidi.

Po několika letech mi zemřeli rodiče, šest týdnů po sobě. Tiše odešli ze světa, jako když sfoukneš svíčku. Pánbůh je nenechal trápit. A nemuselo se jim po sobě dlouho stýskat. Byli spolu šedesát let. Měkce si ustlali, měkce budou spát. Pánbůh jim dej věčnou slávu!“

„A nestýskalo se ti po dětech, když ti všechny tři odešly?“ ptala se kněžna.

„Inu, milostivá paní, krev není voda. Často jsem plakala. Ale dětem jsem o tom neřekla, abych jim nekalila štěstí. A sama jsem nikdy nebyla. Děti se nepřestávají rodit, a tak má člověk pořád o koho se starat. Viděla jsem, jak u sousedů vyrůstají od kolébky a od kaše. A zdálo se mi, že jsou moje vlastní. Člověk musí mít k lidem srdce, pak ho mají také rádi. Dost mě prosily, abych přijela do té Vídně. Inu, vím, že bych tam našla hodné lidi jako jinde. A že bych tam byla dobře opatrovaná. Ale je to kus cesty. A starý člověk by neměl cestovat, ten je jako pára nad hrncem. Pánbůh by si na mě mohl vzpomenout. A já bych přece ráda složila své kosti v rodné zemi.

Ale, milostivá paní, já jsem se rozpovídala, jako bych tu byla na přástvě. Promiňte mi mou prostotu,“ dodala babička, když dokončila své vyprávění. A vstala ze židličky.

„Tvoje vyprávění, stařenko, mi bylo velmi milé. Ani nevíš, jak jsem ti za ně vděčná,“ řekla kněžna a položila babičce ruku na rameno. „Ale teď pojď se mnou na snídani. Myslím, že děti už také dostaly chuť k jídlu.“

S těmi slovy odvedla babičku z pracovny do salonu. Tam byla připravená káva, čokoláda a různé lahůdky.

Komorník čekal, až mu kněžna pokyne. Na její rozkaz hned běžel pro komtesu a děti. Za malou chvíli se tam všichni přihnali. Komtesa s nimi dováděla jako dítě.

„Podívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie dala!“ volaly děti všechny najednou. Ukazovaly různé drahé dárky.

„Ale považte, celý život jsem nic takového neviděla! A pěkně jste poděkovaly?“

Děti přikývly.

„Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí? A Cilka a Václav?“

„Kdo je ta Mančinka a Cilka a Václav?“ ptala se kněžna. Chtěla o všem vědět začátek i konec.

„To ti povím já, milá kněžno, vím to od dětí,“ řekla rychle komtesa. „Mančinka je dcerka mlynářových. A Cilka a Václav jsou děti jednoho flašinetláře. Ten má ještě čtyři další. Barunka mi vyprávěla, že jedí kočky, veverky a vrány. Že nemají co jíst ani co na sebe. A že se jich lidé štítí!“

„Snad proto, že jsou chudí?“ ptala se kněžna. „Nebo proto, že jedí kočky a veverky?“

„Proto,“ potvrdila babička.

„Nu, veverka není špatné jídlo, sama jsem ji ochutnala,“ řekla kněžna.

„Inu, milostivá paní, je rozdíl jíst něco jen pro potěšení a jíst to z hladu. Flašinetlář má od Pánaboha zdravý žaludek. A děti samozřejmě hodně snědí. A to všechno musí vydělat tou muzikou. Co by jim tedy zbylo? Nemají moc na sebe ani do sebe. A v jejich stavení je prázdno, jako na dlani!“

Za řeči si kněžna sedla ke stolu. Hortensie rozsadila děti kolem sebe a babička si musela také přisednout.

Komtesa jí chtěla nalít kávu nebo čokoládu. Babička ale poděkovala, že nepije kávu ani to druhé.

„A co snídáš?“ ptala se kněžna.

„Jsem od malička zvyklá snídat polévku, nejčastěji kyselo. To my v horách máme rádi. Kyselo a brambory k snídani, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakby smet. V neděli kousek ovesného chleba. To je jídlo chudých lidí v Krkonoších celý rok. A děkují Pánubohu, když toho mají dost. Ale často se nenajedí ani otrub. Dál od hor už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos. Také kousek masa do roka. Ti už se mají dobře. Ale na panská jídla si obyčejný člověk nesmí zvyknout. To by brzy přišel na mizinu. Také by mu ty lahůdky daly málo síly.“

„To se mýlíš, stařenko. Taková jídla dávají hodně síly,“ řekla kněžna. „Kdyby ti lidé mohli mít každý den kus masa a dobré pití, dalo by jim to víc síly. Víc než všechno to jídlo, co snědí za celý den.“

„No vida, člověk se pořád něčemu přiučí. Já jsem vždycky myslela, že jsou ti velcí páni proto tak bledí a často i hubení, že jedí takové lahůdky. Že jim to nedává žádnou sílu.“

Kněžna se usmála a nic neříkala. Podala ale babičce malý kalíšek se sladkým vínem a řekla: „Pij, stařenko, to tvému žaludku prospěje!“

Babička zvedla kalíšek a řekla: „Na zdraví milostivé paní.“ Trochu se napila. Vzala si také kousek pečiva, aby neurazila pohostinnost.

„Co je to v těch skořápkách, co paní kněžna jí?“ zeptal se Jan šeptem Hortensie.

„To jsou mořská zvířátka a jmenují se ústřice,“ řekla komtesa nahlas.

„To by Cilka nejedla,“ řekl Jan.

„Na světě je mnoho různých jídel a mnoho různých chutí, milý Jene,“ odpověděla slečna.

Zatímco se mluvilo, Barunka seděla vedle babičky. Strkala jí něco do kapsáře a šeptala: „Schovejte to, babičko, jsou to peníze. Slečna mi je dala pro děti Kudrnovic a já bych je mohla ztratit.“

Paní kněžna ale zaslechla, co Barunka šeptala. Její oči se s nevýslovnou radostí zastavily na krásné tváři komtesy. Babička nemohla svou radost unést. Pohnutým hlasem řekla: „Pánbůh vám to, milostslečno, zaplať!“

Slečna se začervenala a pohrozila Barunce prstem. Barunka se nad tím začervenala zase.

„To bude radosti!“ řekla babička. „Teď se ty děti budou moci obléct!“

„A přidáme k tomu něco, aby si pomohli i jinak,“ řekla kněžna.

„Udělala byste dobrý skutek, milostivá paní, kdybyste těm lidem pomohla. Ale ne almužnou,“ řekla babička.

„A jak tedy?“

„Tak, aby měl Kudrna jistou práci, dokud se bude dobře chovat. A myslím, že by u ní vydržel, protože je to člověk poctivý a pracovitý. Zaplať Pánbůh za všechno. Ale almužna, milostivá paní, takovým lidem pomůže jen na čas. Když mají peníze v rukou, koupí se to a to. Někdy i nepotřebná věc. A když se to sní a roztrhá, sedí zase na holičkách. A podruhé si netroufají přijít. Ale když má člověk každý den svůj jistý výdělek, pomůže to jemu. A milostivé paní také, protože získá pracovitého dělníka nebo věrného sluhu. A ještě k tomu milostivá paní udělá dobrý skutek.“

„Máš pravdu, stařenko. Ale jakou službu mu dám? Je to muzikant.“

„Ale, milostivá paní, to se snadno najde. Vím, že by rád byl hlídačem nebo poklasným. Kdyby tak chodil po polích, mohl by nosit flašinet s sebou. Už teď si hraje, když jde po poli, aby se prý pobavil. Je to veselá kopa,“ dodala babička s úsměvem.

„Tak se o něj postaráme,“ řekla kněžna.

„Ty moje drahá, milá kněžno!“ zvolala komtesa. Vstala a políbila kněžně překrásnou ruku.

„Jen u dobrých lidí stojí andělé!“ řekla babička a podívala se na kněžnu a její schovanku.

Kněžna chvilku mlčela. Pak tiše řekla: „Nikdy nepřestanu Bohu děkovat, že mi ji dal.“ A hlasitěji dodala: „Přála bych si mít takového přítele jako ty, stařenko. Přítele, který by mi vždycky řekl pravdu přímo a upřímně.“

„Ale, milostivá paní, když budete chtít, najdete ho. Přítele je snazší najít než udržet.“

„Ty si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?“

„Proč bych si to o milostivé paní myslela? To se tak obecně stává. Někdy je upřímná řeč milá. Ale jednou přijde nevhod, a je po přátelství!“

„Zase máš pravdu. Ale ode dneška máš právo přijít ke mně kdykoli a říct mi cokoli. Vždycky tě ráda vyslechnu. A když přijdeš s prosbou a bude to jen trochu možné, buď si jistá, že ti ji splním.“

To řekla kněžna, když vstala od snídaně. Babička jí chtěla políbit ruku. Kněžna se ale sklonila a políbila stařenku na tvář. Políbit si ruku nedala.

Děti posbíraly své krásné dárky. Ale od milé komtesy se jim vůbec nechtělo odejít.

„Přijďte také k nám, milostslečno,“ zvolala babička a brala jí Adélku z náruče.

„Přijď, přijď, slečno Hortensie!“ prosily děti. „Zase ti nasbíráme jahody.“

„Určitě přijdu,“ usmála se slečna.

„Děkujeme za všechno, milostivá paní, a buďte tu s Pánem Bohem!“ loučila se babička.

„Jdi s Bohem!“ pokynula kněžna. Slečna je vyprovodila přes práh.

Komorník přišel sklidit ze stolu. Ohrnul nos a myslel si: „To je divný rozmar u takové dámy, bavit se s obyčejnou babou.“

Kněžna ale stála u okna a dívala se za nimi. Dívala se tak dlouho, dokud byly vidět bílé šaty děvčat a bílá holubička na babiččině čepci, jak se míhají zelení. Potom odcházela do pracovny a šeptala si: „Šťastná to žena!“

### Slovníček

- **zatrolenci**: mírná nadávka; jako „vy zatracení, vy zlobiví“.
- **Hečte**: dětské slovo, když se dítě chlubí: „podívejte, slyšte“.
- **chytat lelky, koukat Pánubohu do oken**: nic nedělat, jen se nudit a koukat do vzduchu.
- **livrej**: zdobená uniforma sluhů ve šlechtickém domě.
- **pravý Babylon**: velký zmatek, kde si lidé nerozumějí (podle biblického města).
- **Abychom neodnesly spánek**: podle lidové víry si host musí sednout, jinak odnese hostiteli klidný spánek.
- **Lenoch je darmo drahý**: líný člověk stojí jídlo a peníze, ale nic neudělá.
- **kokrhel**: vysoká ozdoba na hlavě, jakou nosily dámy podle staré francouzské módy.
- **jako by mu z oka vypadl**: je mu úplně podobný.
- **potentát**: mocný panovník, král nebo císař.
- **šikovatel**: vojenský poddůstojník.
- **houně (húně)**: silná vlněná deka.
- **kloce**: staré šaty a věci, hadry.
- **jako hruška v poli**: úplně sama, bez nikoho (jako strom uprostřed pole).
- **míle**: stará míra délky, asi 7–8 kilometrů.
- **U nás byla jeho Praha**: u nás se cítil nejlépe, byl to pro něj nejmilejší domov.
- **ančka**: mléčná polévka zahuštěná moukou a vejcem (poznámka autorky).
- **boží posel**: blesk.
- **výminek**: když staří předají statek dětem a dostávají od nich byt a jídlo; také malý dům, kde staří potom bydlí.
- **kadeřavý balšám**: kadeřavá máta, vonná bylina na zahrádce.
- **Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje**: přísloví: i člověk, kterého Bůh má rád, zažívá těžkosti.
- **hodil se do vozu i do kočáru**: uměl všechno, hodil se na každou práci i mezi pány.
- **korec**: stará míra obilí.
- **bankocetle**: staré papírové peníze.
- **kyselo**: kyselá polévka z kvasu, jídlo chudých v horách.
- **jakby smet**: vůbec nic (jako by někdo všechno smetl).
- **sedět na holičkách**: nemít nic, zůstat bez peněz a bez pomoci.
- **poklasný**: muž, který hlídá panská pole.
- **jako pára nad hrncem**: slabý, může brzy zmizet (umřít).

## VIII

Na panské louce je plno pestrého kvítí. Uprostřed louky je mez. Na mezi roste mateřídouška tak hustě, jako by ji tam někdo nastlal. V mateřídoušce jako v polštáři sedí Adélka. Dívá se na malou berušku. Beruška jí běhá po klíně sem a tam, z klína na nožku a z nožky na zelenou botku.

„Neutíkej, malá, zůstaň u mě. Vždyť já ti nic neudělám,“ povídá holčička berušce. Bere ji do prstů a zase si ji posazuje na klín.

Nedaleko od Adélky sedí u mraveniště na bobku Jan a Vilém. Dívají se, jak se kolem nich hemží mravenci.

„Koukej, Viléme, jak to běhá. A vidíš? Tenhle mravenec ztratil vajíčko. A ten druhý ho vzal a běží s ním do mraveniště.“

„Počkej, mám v kapse kousek chleba. Dám jim drobeček. Co asi budou dělat?“ Vilém vytáhl z kapsy chleba a kousek položil na cestičku. „Podívej, podívej, jak se kolem toho hrnou! Asi přemýšlejí, kde se to najednou vzalo. A hele, strkají ten kousek dál a dál. Vidíš, jak se to žene ze všech stran? Ale jak to jen ti druzí vědí, že tu něco je?“

Vtom je z dívání vytrhl jasný hlas: „Co tu děláte?“

Byla to komtesa Hortensie. Přijela na bílém koníkovi skoro až k nim, a oni ji ani neslyšeli.

„Já mám berunku!“ řekla Adélka. Ukazovala zavřenou pěst komtese, která sesedla z koně a přistoupila k ní.

„Ukaž mi ji!“

Adélka otevřela ručku, ale byla prázdná. „Ouvej, ona mi utekla,“ zamračila se holčička.

„Počkej, ještě neutekla, ale chce,“ řekla slečna. Opatrně vzala berušku holčičce z holého ramínka. „A co s ní budeš dělat?“

„Nechám ji uletět. Počkej, jak poletí. Dívej se!“ Adélka položila berunku na plochou dlaň. Zvedla ruku nahoru a říkala: „Pinka linka, pinka linka, uletěla Pánubohu do okýnka —“

„Rozlila tam hrnec mlíka!“ dodal Vilém a lehce klepl Adélku do ruky.

Vtom beruška zvedla svůj černý pláštík s červenými tečkami. Roztáhla pod ním složená jemná křidélka a uletěla do vzduchu.

„Počkej ty! Proč jsi ji postrčil?“ zlobila se Adélka.

„Aby uletěla dřív,“ smál se chlapec. Obrátil se k Hortensii a vzal ji za ruku. „Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat! Dal jsem mravencům kousíček chleba, a těch je na něm!“ Ukazoval rukama, jak moc se tomu diví.

Komtesa sáhla do kapsičky černého sametového kabátku. Vytáhla kousek cukru a podala ho Vilémovi. „Polož jim ho sem do trávy. Hned uvidíte, kolik se jich na něj sesype. Mají rádi sladké věci.“

Vilém poslechl. Za malou chvíli přibíhali mravenci ze všech stran. Hryzali cukr a drobty malé jako tečky odnášeli do mraveniště, do svého domu. Vilémovi to bylo divné a zeptal se komtesy:

„Ale pověz mi, slečno, jak ti mravenečkové vědí, že je tu něco dobrého? A co dělají s těmi vajíčky? Proč je pořád vynášejí a odnášejí?“

„To jsou jejich dětičky. A ti, co je nosí, jsou jejich chůvy. Když svítí slunce a je horký den, vynášejí je z tmavých komůrek na slunce. Aby se vyhřály a lépe rostly.“

„A kde jsou jejich maminky?“ ptala se Adélka.

„Jsou v domečku. Sedí tam a kladou vajíčka, aby mravenečkové nevymřeli. A tatínkové chodí kolem nich a všelicos jim povídají. Baví je, aby se jim nestýskalo. A ti ostatní mravenci, co tu vidíte běhat, to jsou dělnice.“

„A co dělají?“ ptal se Jan.

„Nosí potravu. Stavějí a opravují dům. Starají se o kukly, to jsou ta rostoucí děťátka. Čistí dům. Když některý mravenec umře, odnesou ho. Dávají pozor, aby je nepřepadli nepřátelé. A když se to stane, brání proti nim svou společnou obec. To všechno musí zastat dělnice.“

„A jak si rozumějí, když neumějí mluvit?“ divily se děti.

„Neumějí sice mluvit jako lidé. Přesto si mezi sebou rozumějí. Viděli jste, jak ten první, co našel cukr, hned běžel říct ostatním. A jak se pak všichni sbíhali. Vidíte, jak se jeden u druhého zastavuje? Jak se dotýkají tykadly, jako by si chtěli chvilku popovídat? A tu a tam jich stojí skupinka, jako by se o něčem radili.“

„A mají v těch mraveništích také pokoje a kuchyň?“ ptala se Adélka.

„Kuchyň nepotřebují, protože nevaří. Ale mají tam komůrky pro děťátka a maminky a sály pro dělnice. Jejich dům má několik pater. A uvnitř vedou chodby z jednoho patra do druhého.“

„Ale jak si to postaví, že se jim to nesesype?“ ptaly se zase děti.

„Však oni stavějí pevně. Když jim to nezkazí nějaká větší síla, jejich stavba se snadno nezboří. Udělají si zdi i střechy. Všechno z malinkých třísek, stébel, jehliček, suchých lístků, trávy a hlíny. Hlínu svinou do malinkých kuliček. Když je suchá, navlhčí ji v ústech slinami a uhnětou ji. Pak ji používají tak, jako zedníci používají cihly. Nejraději stavějí, když drobně prší a země je vlhká.“

„Ale kdo ta zvířátka naučil?“ ptal se Vilém.

„To už Bůh dal zvířátkům od přírody takový pud. Hned od malička vědí, jak se uživit a co potřebují k záchraně. Některá zvířátka si shánějí, co potřebují, a zařizují si domácnost tak šikovně a chytře, že se to skoro podobá lidskému rozumu. Až budete chodit do školy a rozumět knihám, dozvíte se o zvířátkách a jejich životě mnoho. Tak jako jsem se to dozvěděla já,“ dodala komtesa.

Mezitím přišla babička s Barunkou. Nesly plné klíny květin a plnou náruč bylin, které natrhaly na louce. Děti hned babičce vyprávěly, co jim komtesa pověděla o mravencích. Komtesa se ale ptala babičky, k čemu nese všechny ty byliny.

„Ale, milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín se usuší. Semínka se doma dávají do jídla a do chleba a sláma dětem do koupele. Řepíček výborně poslouží, když někoho bolí v krku. Musí si s ním vyplachovat. Lidé z okolí vědí, že já mám vždycky trochu těch bylin. A tak si pro ně pošlou. Je dobře, když má člověk takový lék v domě. I když ho sám nepotřebuje, hodí se pro jiného.“

„A copak tu v městečku není lékárna?“ zeptala se komtesa.

„V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale co by to bylo platné, i kdyby byla přímo v městečku. Latinská kuchyně je drahá kuchyně. A proč bychom draze kupovali, co si dovedeme uvařit sami.“

„A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte vařit?“

„Ale to ne, milostslečno. Kam by člověk přišel, kdyby měl hned při každé malé nemoci doktora? Doktor je odtud hodinu cesty. Trvá to půl dne, než se ho člověk dočká. Zatím by mohl někdy i umřít, kdyby nebylo domácí pomoci. A když přijde, to je toho! Hned několik léků, a flastry, a pijavice, a tohle a tamto. Člověk neví, kde mu hlava stojí. A nemocný se z toho teprve pořádně rozstůně. Já, milostslečno, na ně nic nedám. Když je něco mně nebo těm dětem, stačí moje byliny. Ale když lidé vážně onemocní, říkám: ‚Pošlete si pro doktora.‘ Ale co, když Pánbůh pošle těžkou nemoc? Doktoři jsou se svým rozumem v koncích. Nechají to na přírodě, aby si pomohla sama. Pánbůh tedy zůstane přece nejlepším lékařem. Má-li člověk žít, uzdraví se i bez doktora. Má-li umřít, nepomůže mu ani celá apatyka.“

„A to si nesete v klíně samé byliny?“ ptala se komtesa.

„Ale ne, slečno Hortensie,“ rychle odpověděla Barunka. „V klíně neseme kvítí na věnce. Zítra je Boží tělo a já a Mančinka budeme družičky.“

„A já taky. Já půjdu s Hélou,“ dodala Adélka.

„A my budeme sedláčkové!“ vykřikli chlapci.

„A kdo je ta Héla?“ ptala se komtesa.

„To je Héla paní kmotry z města. Z toho velkého domu, na kterém je lev.“

„Musíš říct z hostince,“ opravila babička holčičku.

„Půjdeš také na procesí?“ ptala se Barunka komtesy.

„Samozřejmě, že půjdu!“ přikývla komtesa. Sedla si do trávy a pomáhala babičce a Barunce rovnat květiny.

„Ty, slečno, nebyla jsi ještě nikdy družičkou o Božím těle?“ ptala se Barunka.

„Nikdy. Ale když jsem ještě byla u své pěstounky ve Florencii, byla jsem jednou družičkou o slavnosti Madonny. Nesla jsem Madonně věnec z růží.“

„Kdo je ta Madonna?“

„V Itálii se tak říká Panně Marii,“ odpověděla komtesa.

„A milostslečna pochází z Itálie? To je tam, kde leží naši vojáci?“ ptala se babička.

„Ano. Ale v tom městě, odkud pocházím, ve Florencii, nejsou. Tam se ale pletou ty krásné klobouky z rýžové slámy, co máte. Na polích tam roste rýže a kukuřice. Na kopcích sladké kaštany a olivy. Jsou tam háje cypřišů a vavřínů, krásné květiny a modré nebe bez mráčku.“

„Á, už vím!“ skočila jí do řeči Barunka. „To je to město, co máš namalované ve svém pokoji, viď, slečno? Uprostřed je široká řeka. A nad řekou je město postavené do kopce. Ach, babičko, tam jsou krásné domy a kostely! Na druhé straně jsou samé zahrady a domečky. U jednoho domečku si hraje holčička a vedle ní sedí stará paní. To je slečna Hortensie se svou pěstounkou. Viď, slečno, tys nám to povídala, když jsme byly v zámku?“

Slečna hned neodpověděla. Zamyslela se a ruce jí nehybně ležely v klíně. Teprve po chvíli zhluboka vzdychla: „Oh bella patria! Oh cara amica!“ Krásné oči se jí zalily slzami.

„Cos to povídala, slečno Hortensie?“ ptala se zvědavě Adélka a lichotivě se k ní tulila. Hortensie opřela hlavu o hlavičku holčičky. Nebránila slzám, které jí stékaly po tváři do klína.

„Milostslečna si vzpomněla na svůj domov a na své přátele,“ řekla babička. „Vy, děti, ještě nevíte, jaké to je, když musí člověk opustit místo, kde vyrostl! I kdyby se mu potom dařilo dobře, nemůže na to místo zapomenout. Však to jednou také pocítíte. A milostslečna tam jistě má příbuzné?“

„Nemám na světě žádné příbuzné, o kterých bych věděla,“ odpověděla smutně komtesa. „Ve Florencii žije moje dobrá pěstounka, moje přítelkyně Giovanna. Po ní se mi často stýská, a po mém domově. Ale kněžna, moje dobrá matka, mi slíbila, že se tam brzy zase podívám.“

„A kde vás paní kněžna, milostslečno, tak daleko našla?“ ptala se babička.

„Paní kněžna dobře znala mou matku. Byly přítelkyně. Můj otec byl těžce raněn v bitvě u Lipska. Vrátil se do své vily ve Florencii a za několik let na následky té rány umřel. Giovanna mi to často vyprávěla. Matka se tím trápila a umřela také. Mě nechali jako malinkého sirotka. Když se to paní kněžna dozvěděla, přijela tam. Byla by si mě vzala s sebou. Ale Giovanna mě milovala jako matka. Kněžna mě tedy nechala u ní. Svěřila jí zámek a všechno, co v něm bylo. A Giovanna mě vychovala a všechno mě naučila. Když jsem vyrostla, vzala si mě paní kněžna k sobě. Ach, já ji mám moc ráda! Tak, jako bych měla ráda svou maminku!“

„Však vás i paní kněžna miluje jako svou vlastní dcerušku,“ řekla babička. „Dobře jsem to viděla, když jsem byla v zámku. A to se mi na té paní moc líbilo. Ano, abych nezapomněla milostslečně povědět o Kudrnových. Když jim Barunka předala peníze od vás, radostí skoro skákali do stropu. Ale pak starý dostal službu hlídače panských polí a k tomu dvojnásobný deputát. To bylo takové divení a taková radost, že se to nedá vypovědět. Do smrti se nepřestanou modlit za paní kněžnu a milostslečnu.“

„To mají co děkovat jen tobě, babičko, tvému dobrému slovu,“ odpověděla slečna.

„Ale, milostslečno, co by to bylo platné? Kdyby to dobré slovo nepadlo na dobrou půdu, nevzešlo by z něho požehnání,“ řekla babička.

Kytice byly hotové a babička se s dětmi vydala na cestu domů.

„Půjdu s vámi až na rozcestí,“ řekla slečna. Vzala za uzdu koníka, který se mezitím pásl. „Chcete, chlapci, abych vás posadila na koně? Každého na kousek cesty?“

Chlapci radostí poskočili a Jan byl v okamžiku nahoře na koni.

„No ne, to je kacafírek!“ řekla babička, když viděla, jak odvážně si Jan počíná.

Vilém také dělal, že se nebojí. Ale když ho slečna vysadila na koně, zčervenal až po uši. Teprve když se mu Jan smál, dodal si odvahy. Komtesa vysadila na Ponynka i malou Adélku. Šla ale vedle ní a držela ji. Holčička měla radost. Chlapci se jí ale smáli, že sedí nahoře jako úkropek, jako opička. A pokřikovali na ni kdo ví co, až jim to babička musela zakázat.

Na rozcestí se komtesa sama vyhoupla na svého bílého koníka. Spustila modrou sukni přes třmeny dolů a upevnila si černý klobouček. Ještě jednou zamávala dětem bičíkem. Koník uslyšel hlasitý rozkaz „Avanti!“ a letěl s ní alejí nahoru jako vlaštovka. Babička se pak s dětmi pomalu vracela ke Starému bělidlu.

Druhý den bylo krásné ráno a obloha byla čistá, jako by ji vymetl. Před stavením stojí kočár. V kočáře stojí Jan i Vilém v bílých kalhotkách a červených kamizolkách, s věnci na rukou. Pan Prošek obchází krásné koně. Poplácává je po lesklých kýtách a probírá jim bujnou hřívu. Znaleckým okem prohlíží jejich těla i postroje.

Chvílemi zajde ke stavení a volá do oken: „Ještě nejste hotové? Tak už dělejte!“

„Hned, tatínku, hned!“ ozvou se zevnitř hlasy.

To „hned“ trvá ještě hezkou chvíli. Ale konečně se ze stavení vyhrnou děvčata, mezi nimi i Mančinka. Za nimi jde paní Prošková, babička, Bětka i Vorša.

„Dávejte na všechno pozor a podívejte se po drůbeži!“ přikazuje babička.

Sultán se chce Adélce lísat. Čichá k věncům, které nese v ruce. Ona ale zvedá obě ruce nahoru. Babička ho odhání: „Nevidíš, ty hloupý, že je Adélka družička?“

„Jsou jako andílci,“ povídá Bětka Vorše, když děvčata sedají do vozu.

Pan Prošek si sedá na kozlík vedle kočího Václava. Vezme do rukou opratě a mlaskne jazykem. Koně pyšně vyhodí hlavy vzhůru. Vůz ujíždí ke mlýnu, jako by ho nesl vítr.

Psi se rozběhli za ním. Ale když jim pán pohrozil, vrátili se. Mrzutě si lehli na zápraží do slunce a nakonec začali chrápat.

Jaká krása v městečku! Na domcích jsou zelené větve. Pod celým podloubím kolem náměstí je to jako v háji. Silnice i všechny cesty jsou posypané zeleným rákosím. Na čtyřech stranách náměstí stojí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed stojí socha svatého Jana Nepomuckého. Pod zelenými lipami je tam připravený moždíř a kolem něho stojí houf výrostků.

„Z toho budou střílet!“ ukazuje pan Prošek dětem.

„Ale já se budu bát!“ starala se Adélka.

„Ale proč by ses bála? Bouchne to jen asi tak, jako když spadne z police hrnec,“ těšila ji Mančinka. Takové rány Adélka doma slyšela často, a tak ji to uklidnilo.

U velkého domu, na kterém visel štít s bílým lvem a velkým hroznem, se kočár zastavil. Na prahu se objevil pan kmotr Stanický. S vlídným pozdravem smekl sametovou čepičku s dlouhým střapcem. Paní kmotra ve stříbrném čepci a v krátkém hedvábném kabátku se na hosty usmívala stejně vlídně. Malá Héla se za ni chtěla schovat. Paní kmotra ji ale vzala za jednu ruku a Adélku za druhou. Postavila je vedle sebe a řekla: „No tak se ukažte, jak se sluší a patří!“

„Jako dvojčátka,“ usoudila babička.

Holčičky se na sebe po očku podívaly. Pak ale zase stydlivě sklopily hlavy.

Pan Stanický vzal pana Proška pod paží a obrátil se do domu. Pobízel ostatní, aby šli dál. „Než začne procesí, popovídáme si u sklenky vína,“ dodal vesele.

Paní Prošková šla. Babička ale zůstala s dětmi venku a řekla paním: „Vy máte vždycky dost času, když jdete s pány. Ale já bych se později mezi lidmi do kostela neprotlačila. Zůstanu tu u dětí.“ A zůstala s nimi stát na prahu.

Zanedlouho zahnuli z ulice za roh dva chlapci v červených kamizolkách. Za nimi zase dva a dva. Jan vykřikl: „Už jdou!“

„Adélko a ty, Helenko,“ napomínala je babička, „až půjdete v procesí, dávejte také pozor na cestu, ať neupadnete. Barunko, ty se na ně dívej. Vy, chlapci, jděte slušně, ať neuděláte se svíčkami neštěstí. A v kostele a u oltářů se také modlete, aby z vás měl Pánbůh radost!“

Zatímco je tak napomínala, přišel učitel se školními dětmi.

„Pozdrav Pánbůh, pane učiteli. Přivedla jsem vám ještě trochu chasy. Mějte s těmi malými trpělivost!“ oslovila babička starého učitele.

„Ale vždyť je to dobře, paní babičko. Mám jich tu jako stádo, velké i malé,“ smál se učitel. Řadil chlapce k chlapcům a děvčata k děvčatům.

Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami. Děti se seřadily kolem oltáře. Začalo se zvonit potřetí a lidé se hrnuli do kostela. Kostelník přinesl chlapcům sedláčkům zapálené trojramenné svíce. Zazněl malý zvonek, kněží přistoupili k oltáři a začala mše.

Holčičky sepjaly ruce a dlouho upřeně hleděly na oltář. Když se ale dost vynadívaly, otočily hlavy doleva a doprava. A tu se jejich oči setkaly s milou tváří komtesy, která seděla v oratoři. Musely se na ni usmát, jak jinak. Ale za komtesou seděla maminka a stál tam tatínek. Ten na děvčata přísně kývl, aby se obrátila k oltáři. Adélka tomu nerozuměla. Smála se také na tatínka, až ji Barunka zatahala za šaty a šeptala: „Dívej se na oltář!“

Bylo po pozdvihování. Kněz vzal do rukou monstranci s Nejsvětější svátostí. Lidé začali sborem zpívat: „Beránku boží, Kriste, smiluj se!“ A zvony slavnostně zněly s nimi. Vpředu šly děti. Sedláčkové nesli hořící svíce a ověnčené holčičky o závod sypaly na cestu kvítí. Za nimi šli kněží, představení města a vážení lidé z celého okolí. Za těmi šli obyčejní lidé z města i z vesnic. Mezi nimi šla babička. Nad hlavami lidí šuměly korouhve různých cechů. Vůně kadidla se mísila s čerstvou vůní zelených větví a rozsypaných květin. Vzduchem se nesl zvuk zvonů. Ti, kdo nemohli jít v průvodu, stáli na zápražích a u oken, aby ho aspoň viděli.

Jaká pastva pro oči byl ten pestrý průvod! Kolik tu bylo krojů! Kolik nádhery! Tady vystrojené děti, tam nádherný kněžský ornát. Tady pán v moderním fraku, tam poctivý soused v kabátě starém padesát let. Tady mladík ve vyšívané vestě, tam starý táta v kabátě až na paty. Paní jednoduše, ale elegantně oblečené vedle ověšených a nevkusně vystrojených. Měšťanky v krajkových čepcích i ve zlatých a stříbrných. Selky ve škrobených čepcích a v bílých plachetkách. Děvčata ve věnečcích i v červených šátcích.

Každý poznal podle štítu, že dům Stanických je hostinec. A stejně byly šaty lidí jako vývěsní štít. Ukazovaly, jak lidé smýšlejí, a zčásti i jakou mají práci. Dal se dobře rozeznat boháč od řemeslníka a úředník od sedláka i od chalupníka. A podle oblečení bylo vidět, kdo se drží starých mravů a zvyků. A kdo se „chytá nového světa“, jak říkala babička.

U oltářů se babička vždycky snažila být blízko dětí. Chtěla být po ruce, kdyby se něco stalo. Ale všechno dobře skončilo. Jenom Adélka sebou při každém výstřelu trhla. A po každé první ráně si zacpala uši a zavřela oči.

Po slavnosti vzala babička děti a vedla je do hostince, kde už čekal kočár. Z kostela šla také Kristinka. Babička jí hned nabídla, ať jede s nimi. „Naši tu zůstanou na oběd. Máme dost místa,“ dodala.

„Ráda bych s vámi jela. A taky bych ráda šla s děvčaty,“ odpověděla Kristla. Její oči zalétly k řadě mládenců, kteří stáli na hřbitově. Čekali na děvčata, aby je doprovodili domů. Jeden z nich byl urostlý jako borovice. Měl velmi hezkou tvář a milý pohled. Zdálo se, že se po někom ohlíží. A když se jeho oči – náhodou – setkaly s očima Kristly, oba se začervenali.

Babička zavedla Helenku k paní kmotře. Paní kmotra hned zdržela děti i babičku. Hostila je pečivem a babičku vínem. Kristinka nechtěla vejít do světnice, kde seděli samí páni. Babička jí proto chtěla vynést zavdanou do síně. Ale štíhlý mládenec byl mnohem rychlejší než babička. Vklouzl do výčepu, dal si nalít sladkou rosolku a přinesl Kristince zavdanou. Děvče se zdráhalo. Ale chlapec skoro smutně řekl: „Tak ty ode mě nechceš přijmout přípitek?“ Tu rychle vzala kalíšek a napila se na jeho zdraví. Vtom přišla babička a oba se museli napít i od ní.

„Přišel jsi jako na zavolanou, Mílo,“ řekla babička a kolem úst jí hrál dobrotivý úsměv. „Zrovna jsem přemýšlela, kterému z těch chlapců bych řekla, aby jel s námi. S těmi divokými koňmi se bojím jet, když s námi není Jan nebo někdo rozumný. Kočí Václav jezdí neopatrně. Pojeď s námi.“

„S radostí,“ řekl Míla. Otočil se na podpatku a běžel zaplatit.

Děti se rozloučily s Hélou, s paní kmotrou a s rodiči a sedaly do kočáru. Kristla si přisedla k nim. Míla vyskočil na kozlík k Václavovi a jeli.

„Podívejte se na Mílu, jakého dělá pána!“ volali chlapci, kteří šli po chodníku, když kolem nich kočár jel.

„To věřím, vždyť mám na co být pyšný!“ zvolal Míla rozjařeně a ohlédl se dozadu do vozu.

Chlapec, který na Mílu volal, byl jeho nejlepší kamarád. Vyhodil čepici do vzduchu a zpíval si: „Láska, boží láska, kde ji lidé berou? Na hoře neroste, v poli ji nesejou.“ Zbytek už v kočáře neslyšeli, protože koně rychle cválali domů.

„Tak co, modlili jste se aspoň?“ ptala se babička malé chasy.

„Já se modlil, ale Vilém se myslím nemodlil,“ ozval se Jan.

„Nevěřte mu, babičko. Já se pořád modlil otčenáš. Ale Jan do mě šťouchal a na cestě mi nedal pokoj!“ vymlouval se Vilém.

„Jeníku, Jeníku, ty jsi bezbožný kluk! Letos budu přece muset na tebe žalovat svatému Mikuláši!“ kývla přísně babička na chlapce hlavou.

„A nedostaneš nic vázaného, počkej,“ hrozila mu Adélka.

„Vždyť je pravda, za pár dní je svatý Jan Křtitel, váš svátek,“ ozvala se Kristinka.

„A co mi dáš vázaného?“ ptal se Jan, jako by se nic nestalo.

„Dám vám vázané povříslo, když jste takový neposeda,“ smála se Kristla.

„To nechci,“ zamračil se chlapec a děti se mu vysmály.

„Co dostáváš vázaného ty?“ ptala se Barunka Kristly.

„Nic. U nás to není zvykem, jen u pánů. Ale jednou jsem dostala vinč od jednoho preceptora, který byl v zámku u správců. Však ho tu mám v knížce.“ Vyndala z knížky složený list. Bylo na něm přání ve verších. Kolem veršů byl namalovaný věneček z růží a pomněnek, propíchaný špendlíkem. „Schovala jsem si ho kvůli tomu věnečku. Tomu vinči stejně nerozumím.“

„Copak není český?“ ptá se babička.

„Je to česky, ale strašně učeně. Poslechněte, jak to začíná: ‚Slyš mne, drahá krásotinko, Lady schovanko!‘ Prosím vás, tomu já nerozumím ani za mák. A takových řečí je tam plno. Já nejsem žádná schovanka, vždyť mám chvála Bohu mámu. Ten člověk měl z těch knih celý rozum zamotaný.“

„To si nesmíme myslet, milá holka. Byl to člověk velmi vzdělaný, prošel mnoha školami. Takový se ovšem s naším rozumem neshodne.

Když jsem ještě byla v Kladsku, bydlel vedle nás také takový mistr písmař. Jeho hospodyně k nám často chodila. Takoví učenci se prý nežení. Vyprávěla nám o něm, jaký je to bručoun a podivín. Celý den byl zahrabaný v knihách jako krtek. Kdyby mu Zuzanka neřekla: ‚Pane, pojďte jíst,‘ nejedl by celý den. Zuzanka mu musela všechno připomínat. Kdyby jí nebylo, byli by ho snědli moli. Každý den šel na hodinu na procházku. Ale sám samotinký, společnost neměl rád. Když odešel, zaskočila jsem někdy za Zuzankou. Ona měla ráda sladkou rosolku. A já, i když o pálenku nestojím, jsem jí to musela udělat k vůli a vypít kalíšek. Vždycky mi říkala: ‚Náš starý to nesmí vidět. On pije jen vodu, nanejvýš si do ní kápne trochu vína. Mně pořád říká: „Zuzanko, voda je nejzdravější nápoj. Zůstaňte u vody a budete zdravá a šťastná.“ A já si myslím: Vždyť je dobře, mně rosolka taky dělá dobře. Chtěl by, abych žila jako ptáček. Jíst a pít pro něj nic není, jen aby byl člověk živ. On má žaludek nasycený těmi knihami. Pěkně děkuju za takovou stravu.‘

Takhle si Zuzanka vždycky stála na svém. Jednou mě vzala i do jeho pokoje. V životě jsem neviděla tolik knih jako tam. Bylo jich tam nahromaděno jako hranic dřeva. ‚No vidíte, Madlenko,‘ říkala mi vždycky, ‚tohle všechno má ten náš starý v hlavě. Divím se, že se z toho všeho nezbláznil. To máte tak: kdybych ho nehlídala jako malé dítě, Bůh ví, co by z něho bylo. Já musím mít rozum na všechno. On ničemu nerozumí, jen těm svým lejstrům. A musíte s ním mít svatou trpělivost. No, někdy na něj ale taky houknu. A on odejde, jako by ho pes kousl, ani nepípne, až je mi ho líto. Ale někdy je potřeba vyhubovat, když s ním není k vydržení. Představte si, Madlenko, měl v tom svém pokojíku prachu jako uprostřed návsi. A pavučin všude jako ve staré zvonici. A myslíte, že jsem k němu směla přijít se smetákem? Ne. Tak jsem si myslela: však já si na tebe počíhám. O něj tu nejde, ale jde tu o moje jméno. Byla to moje hanba, když k němu někdo vešel a viděl ten pořádek. Jednou jsem poprosila jednoho známého pána, se kterým on je nejraději, aby ho zdržel. A zatím jsem všechno všude umyla a vydrhla, že to vypadalo k světu. A vidíte, Madlenko, jaký je to člověk! Ani nepoznal, že je umyto. Až třetí den. Prý se mu zdálo, že je v pokojíku světleji. No jo, jak by nebylo světleji! Tak vidíte, s těmi podivíny musí člověk umět zacházet.‘

Pokaždé, když jsem k ní přišla nebo ona k nám, měla si na starého na co stěžovat. Ale za celý svět by od něho neodešla. Jednou jí ale nahnal strach. Šel zase na procházku a potkal toho svého známého. Ten byl na cestě do Krkonoš. Nabídl mu, ať jede s ním, že se brzy vrátí. A milý pán jel s ním, tak jak byl. Zuzanka čeká a čeká, pán nepřichází. Přišla noc, a on nikde. Přiběhla k nám celá vyděšená a plakala. Měli jsme s ní co dělat. Teprve ráno se dozvěděla, že odjel. To vám nadávala a hubovala, až hrůza. Asi šestý den přijel. A ona mu celou tu dobu každý den vařila oběd i večeři. Když byl doma, přiběhla k nám a povídala: ‚Nu vidíte, to máte tak. Když jsem se do něho pustila, povídal mi: „No, no, nekřičte. Šel jsem na procházku a zastavil jsem se na Sněžce. Proto jsem nemohl přijít hned.“‘

Jednou nám přinesla několik knížek. Povídala, že je napsal ten její starý, ať si je přečteme. Můj nebožtík Jiří byl dobrý čtenář, tak je četl. Ale my jsme tomu vůbec nerozuměli. Také uměl dělat verše, ale ani těm jsme nerozuměli. Bylo to všechno moc učené. Zuzanka ale říkala: ‚No, to stojí za to, že si tím láme hlavu!‘ Ale lidé ve městě si ho velmi vážili. Každý říkal, že jeho rozum se ani nedá pochopit.“

„Já jsem jako ta Zuzanka,“ řekla Kristla. „Na té učenosti mi vůbec nezáleží, když jí nemůžu rozumět. Když slyším pěkně zpívat a vás, babičko, vyprávět, je mi to milejší než jakýkoli výklad. Ale slyšela jste tu píseň, co složila Barla z Červené Hůry?“

„Milá holka, mně už ty světské písně nejdou do hlavy. Ani o ně moc nestojím. Ty časy, kdy jsem pro písničku běžela kus cesty, už minuly. Teď zpívám jen ty své zbožné,“ řekla babička.

„Jaká je to, Kristlo?“ ptaly se Mančinka a Barunka.

„No počkejte, však já vás ji naučím. Začíná: Copak ten ptáček povídá, co na dubě sedá?“

„Tu mi, Kristinko, musíš dnes zazpívat, až k vám přijdeme,“ otočil se Míla do vozu.

„Třeba dvakrát. Byli jsme na robotě hrabat panské seno. Přišla také Barla. Když jsme odpočívaly pod strání, povídá Anča Tichánkovic: ‚Barlo, udělej nám písničku!‘ Barla chvilku přemýšlela. Pak se usmála a začala zpívat: ‚Co ten ptáček povídá, co na dubě sedá? Která panna hocha má, že je vždycky bledá.‘ Anča se kvůli tomu skoro rozzlobila. Myslela, že to míří na ni. Víte přece, že má Tomše, že je nevěsta. Ale Barla to na ní poznala. A hned jako nic složila druhý verš na usmířenou: ‚Mlč, ptáčku, mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: já také hocha mám, a mám přece barvu.‘ Moc se nám líbila. A Barla k ní vzala tak pěknou melodii, že je to radost. Žernovská děvčata budou poslouchat, ještě ji neznají,“ dodala Kristla.

Mančinka a Barunka si potichu broukaly novou písničku. Vtom jeli kolem zámku. Před bránou stál nejmladší komorník v černém obleku. Byl to chlapík malý a vyzáblý. Jednou rukou si pročesával černé vousy. Palec druhé ruky měl zavěšený za zlatý řetízek, který mu visel na krku. Chtěl, aby bylo vidět, jak se mu na prstech třpytí prsteny.

Když kočár jel kolem něho, zasvítily mu oči jako kocourovi, když vidí vrabce. Zamilovaně se usmál na Kristlu a zamával jí. Ženy se po něm ale sotva ohlédly. A Míla si mrzutě posunul vydrovku.

„Raději bych věru viděla čerta než toho Taliána,“ řekla Kristla. „Už zase číhá, až půjde několik děvčat samotných. Aby mezi ně vletěl jako jestřáb.“

„No, nedávno ve Žliči dostal výprask,“ začal Václav. „Přišel tam k muzice a hned šel k nejhezčím děvčatům. Jako by je tam pro něho někdo přivedl. Chlap neumí česky ani slovo. Ale ‚esky olka, mám rád‘, to si hned zapamatoval.“

„To mi taky pořád opakuje, když k nám přijde na pivo,“ skočila mu do řeči Kristla. „I kdybych mu desetkrát za sebou řekla: ‚Já vás ne ráda,‘ stejně se ho nemůžu zbavit. Drží se jako zimnice.“

„No, chlapci mu pořádně vyprášili kabát. A kdyby nebylo mě, teprve by se dozvěděl, po čem je perník v Pardubicích.“

„Ať si dá pozor, aby mu to neřekli jinde,“ řekl Míla a pohodil hlavou.

Kočár zastavil u hospody. „Tak děkuju, že jste nás ve zdraví svezli,“ děkovala Kristla. Podávala ruku Mílovi, který jí pomáhal z kočáru.

„Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička. „Nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červenohorští do Svatoňovic?“

„Asi jako jindy. Červenohorští mezi matičkami a Žernovští na první mariánský svátek po svatém Janu. Já jdu taky.“

„Tak chci jít taky,“ řekla babička.

„Já letos jdu taky s vámi,“ smála se Barunka.

„Já taky,“ přidala se Mančinka.

Ostatní děti říkaly, že půjdou také. Ale Barunka je odbyla, že by tři míle cesty neušly.

Mezitím Václav zase švihl do koní a jeli ke mlýnu. Tam vysadili Mančinku. Babička tam nechala několik posvěcených věnečků, které připravila pro panímámu. Když dojížděli domů, přiběhli jim velkými skoky naproti Sultán a Tyrl. Radostí se nemohli ani uklidnit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně dojeli domů. Stokrát raději by šla pěšky, než aby se vezla. Na tom voze, když ti bujní koně pořád uháněli cvalem, se pořád bála, že si zlomí vaz.

Bětka i Vorša čekaly na zápraží. Babička s dětmi vešla do světnice.

„Tak co, Václave, kde máte věneček?“ ptala se upovídaná Bětka kočího.

„Ale holka, to už jsem dávno zapomněl, kde jsem ho nechal,“ ušklíbl se potutelně Václav a otáčel vůz k silnici.

„Nemluv s ním,“ zatáhla Bětku Vorša. „Víš přece, že ten si nedává pozor na pusu ani na Boží hod!“

Václav se smál, švihl do koní a byl pryč. Babička pověsila čerstvé věnečky mezi okna a na obrázky. Ty loňské hodila do „božího ohníčku“.

### Slovníček

- **mateřídouška**: vonná bylina, která roste na mezích.
- **mez**: úzký pruh trávy mezi dvěma poli.
- **řepíček**: léčivá bylina; vaří se z ní kloktadlo na bolest v krku.
- **latinská kuchyně, apatyka**: léky z lékárny; lékárna.
- **flastr, pijavice**: náplast; malí červi, kteří sají krev (dříve se tak léčilo).
- **Boží tělo**: církevní svátek s procesím.
- **družička, sedláček**: holčička a chlapec v průvodu.
- **moždíř**: malé dělo, které střílí při slavnosti.
- **kacafírek**: odvážný, šikovný kluk.
- **úkropek**: tady posměšně: malý, nepatrný človíček (jinak prostá řídká polévka).
- **Avanti!**: italsky „Vpřed!“.
- **Oh bella patria! Oh cara amica!**: italsky „Ó krásná vlast! Ó drahá přítelkyně!“.
- **deputát**: plat v obilí, dřevu a jiných věcech místo peněz.
- **kamizolka**: vesta.
- **kýta**: zadní stehno zvířete.
- **zavdaná**: sklenička, ze které někdo upije a podá ji druhému na jeho zdraví.
- **něco vázaného, vinč**: dárek ke svátku; přání ve verších (z německého Wunsch).
- **povříslo**: provaz ze slámy, kterým se váže snop.
- **robota**: práce zadarmo pro pány.
- **vydrovka**: čepice z vydří kožešiny.
- **po čem je perník v Pardubicích**: jak to chodí, co ho čeká (tady: dostal by pořádný výprask).
- **mezi matičkami**: mezi dvěma svátky Panny Marie v létě.
- **boží ohníček**: oheň v kamnech; staré posvěcené věci se nevyhazují, ale spálí se.

## IX

V babiččině světnici je to jako v zahradě. Kamkoli se člověk obrátí, všude je plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí. A mezi tím celé náruče dubového listí. Barunka a Mančinka vážou kytice a Cilka plete velký věnec. Na lavici u kamen sedí Adélka s chlapci a odříkávají si přání.

Je předvečer svatého Jana. Zítra má otec svátek a to je pro rodinu slavný den. Pan Prošek si na ten den vždycky pozve své nejmilejší přátele na hostinu. To už je zvyk. Proto je v celém stavení takový rámus. Vorša drhne a uklízí, aby nikde nebylo ani smítko. Bětka spaří drůbež a paní peče koláče. Babička se dívá jednou k těstu, jednou k peci, jednou k drůbeži. Je jí potřeba všude. Barunka prosí, aby babička zavolala Jana ven, protože jim nedá pokoj. A když je venku, naříkají Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohy. Vilém chce, aby ho babička vyzkoušela z přání. Adélka ji tahá za sukni a škemrá o koláč. A na dvoře kdákají slepice. Dávají najevo, že chtějí na hřad.

„Pro pána krále, vždyť nemůžu posloužit všem najednou!“ naříká si ubohá babička.

Vtom volá Vorša: „Pán jde domů!“

Pletačky se zamknou. Paní uklízí, co má ještě zůstat tajemstvím. Babička dětem přikazuje: „Ať potom tatínkovi všechno nevybreptáte!“

Otec přichází na dvorek a děti jdou k němu. Otec jim dává dobrý večer a ptá se po matce. Děti zůstanou zaraženě stát. Nevědí, co mají říct, aby neprozradily tajemství. Ale Adélka, tatínkův mazánek, k němu přece jde. Když ji bere do náruče, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek.“

„No počkej,“ skočí jí do řeči chlapci. „Ty dostaneš, že jsi to řekla!“ A běží to žalovat mamince.

Adélka zčervená a zaraženě sedí tatínkovi na ruce. Nakonec se rozpláče.

„No, neplač,“ utěšuje ji otec. „Vždyť já vím, že mám svátek a že matka peče koláče.“

Adélka si utře slzy rukávem. Ale se strachem se dívá na matku, kterou chlapci vedou. Všechno se to ale urovná. Chlapci se dozvědí, že Adélka nic neprozradila. To tajemství ale všechny tři tak tíží, že otec musí dělat, že nic neslyší a nic nevidí. Barunka na ně musí při večeři pořád mrkat a šťouchat do nich, aby se úplně neprozradili. A Bětka se jim potom posmívá, že jsou „slepičí trepky“.

Konečně je všechno hotové a připravené. I vůně pečiva už vyprchala. Služky si lehly. Jenom babička ještě potichu klape po stavení. Zavírá kočky a zalévá jiskry v kamnech. Pak si vzpomene, že se topilo také v peci na stráni. Mohla by tam zůstat nějaká jiskřička. Nevěří ani své opatrnosti a jde se tam raději ještě podívat.

Sultán a Tyrl sedí na lávce. Když vidí babičku, podívají se na ni nějak udiveně. V tuhle dobu nebývá venku. Ale když je pohladí po hlavě, začnou se k ní lísat.

„No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To vám je dovoleno. Jen se mi nedobývejte do chlívku,“ povídá jim a jde na stráň. Psi jdou v patách za ní. Babička otevře pec a opatrně šťourá pohrabáčem v popelu. Nevidí ani jiskru, a tak pec zavře a jde zpátky.

U lávky stojí dub. V jeho rozložených větvích v létě sedává drůbež. Babička se podívala nahoru. Zaslechla ve větvích povzdech, tichounké šeptání a pípání.

„O něčem se jim zdá,“ řekla si a šla dál.

Co ji zase zastavilo u zahrádky? Poslouchá krásný zpěv dvou slavíků v křoví v zahradě? Nebo nesouvislou píseň Viktorky, která smutně zní od splavu? Nebo se babička zadívala na stráň, kde se míhá tolik svatojánských mušek, těch živých hvězdiček? Pod strání nad loukou se vznášejí lehké obláčky a pořád krouží dokola. To nejsou mlhy, říkají lidé. Snad i babička věří, že v těch průhledných stříbrošedých závojích jsou zahalené lesní ženky? A dívá se na jejich divoký tanec v měsíčním světle?

Ne, ani to, ani to. Babička se dívá na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku ženská postava. Je zahalená v bílé plachetce. Tiše stojí a naslouchá jako srna, když vyběhne z lesa na širokou pláň, aby se pásla. Nic neslyší. Jen dlouhé tóny slavíka, temné klapání mlýna a šumění vln pod tmavými olšemi. Postava si omotá bílou látku kolem pravé ruky. Pak jí trhá kvítí, devatero kvítí, každé jiné. Když má kytici hotovou, ještě se sehne a umyje se čerstvou rosou. Pak se neohlíží vlevo ani vpravo a spěchá zpátky k hospodě.

„Je to Kristla! Bude dělat svatojánský věneček. Myslela jsem si, že má toho chlapce ráda,“ řekla si babička. Nespouštěla z děvčete oči.

Už ji neviděla, a ještě stála zamyšlená. Její duše se těšila vzpomínkami. Viděla před sebou louku, viděla horskou vesničku. Nad sebou viděla zářící měsíc a hvězdy. Byl to ten samý měsíc a ty samé hvězdy, věčně krásné a nestárnoucí. Ale ona byla tenkrát mladá, svěží holka. To bylo tehdy, když v svatojánské noci trhala devatero kvítí na kouzelný věneček. Jako by to bylo právě teď, cítila babička strach, který tehdy měla. Bála se, aby jí nikdo nepřišel do cesty a nezkazil kouzlo.

Vidí se ve své komůrce. Vidí na posteli ty květované polštáře, pod které klade uvitý věneček. Vzpomíná, jak vroucně se modlila. Prosila Pánaboha o sen, ve kterém by se jí ukázal ten, koho si její duše zamilovala. Víra, kterou do věnečku vkládala, ji nezklamala. Viděla ve snu vysokého muže s jasnou a upřímnou tváří. Toho, jemuž pro ni nebylo na světě rovného.

Babička se usmívá té dětinské zvědavosti. Ještě před východem slunce tehdy spěchala do zahrady k jabloni. Chtěla přehodit věneček pozpátku přes jabloň. Tak se chtěla dozvědět, jestli svého Jiřího uvidí brzy, nebo až za dlouho. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce zastihlo v zahradě v slzách. Plakala proto, že věneček přeletěl daleko přes jabloň. Nebyla tedy naděje, že se s Jiřím brzy shledá.

Zamyšlená stojí babička dlouhou chvíli. Mimoděk sepne ruce. Svůj mírný, důvěřivý pohled obrátí nahoru k zářícím hvězdám. A z úst jí vyjde tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“

Vtom přejde větřík lehounce přes bledou tvář stařenky. Jako by ji políbil duch zemřelého. Stařenka se zachvěje a udělá kříž. Na sepjaté ruce jí padnou dvě slzy. Po chvíli tiše vejde do stavení.

Druhý den děti vyhlížely z oken, kdy rodiče přijedou. Byli v městečku v kostele. Otec dal ten den sloužit mši svatou. A babička dala ten den na modlitby za všechny Jany ze svého rodu, až do kdo ví kolikátého kolena. Krásný věnec, přání a dárky ležely připravené na stole. Barunka zkoušela z přání jednoho po druhém. Ale samým spěchem tu vynechali slovíčko a tam slovíčko a museli začít znovu. Babička měla plné ruce práce. Ale chvílemi otevřela dveře a nahlédla do pokoje. „Buďte hodné, nic tu nevyvádějte!“ napomenula je a zase odešla.

Babička právě šla do zahrádky nařezat čerstvou petržel. Tu běží po stráni Kristla a nese něco zabaleného v šátku.

„Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravila. Měla tvář tak veselou a zářící, že se na ni babička až zadívala.

„Ty vypadáš, děvče, jako by ses vyspala na růžích,“ řekla jí babička s úsměvem.

„Uhodla jste, babičko. Moje polštáře jsou samý květ,“ odpověděla Kristla.

„Ty čtveračko, nechceš mi rozumět. Ale ať je to tak nebo tak, jen když to dobře dopadne. Viď, holka?“

„Ano, ano, babičko,“ přikývla Kristla. Pak ale pochopila, co babička myslí, a trochu se začervenala.

„Copak to neseš?“

„Nesu Jeníkovi něco vázaného. Vždycky se mu líbí naši rousní holubi. Přinesla jsem mu pár mladých, ať si je chová!“

„Ale proč sis dělala škodu? Vždyť to nemuselo být,“ řekla babička.

„Rádo se stalo, babičko. Já mám děti ráda a děti mají z takových věcí radost. Tak jim ji nechme. Ale pořád se mi zdá, že jsem vám ještě nepověděla, co se u nás dělo předevčírem v noci.“

„Včera tu bylo jako na Pražském mostě. Ani jsme se nedostaly k řeči. Ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánovi. Tak povídej. Ale musíš vzít z každého verše jen slovo. Naše čekám každou chvíli z kostela a hosté tu budou co nevidět,“ pobízela babička Kristlu.

„Tak si představte: ten obejda, ten Talián, k nám chodil každý den na pivo. To by nebylo zlé, hospoda je pro každého. Ale neseděl jako pořádný člověk u stolu. Vymetl celý dvorek jako koště, vlezl i do kravína. Zkrátka, kam jsem se hnula, tam byl v patách za mnou. Tatík se na to mračil. Ale znáte ho, je to dobrý člověk. Nerad ublíží ani kuřeti. A nerad si také odradí hosty, hlavně zámecké. Spolehl se tedy na mě. Já jsem ho několikrát hrubě odbyla. Ale on se tvářil, jako bych mu řekla to nejhezčí. A vím, že rozumí česky, i když mluvit neumí. Pořád opakoval jen svoje: ‚esky olka, mám rád.‘ Spínal přede mnou ruce, a dokonce i klekl.“

„To je kůže!“ řekla babička.

„Ale to už tak je, babičko. Ti páni vám toho napovídají, až vám zvoní v uších. Kam by člověk přišel, kdyby jim to věřil? Takové řeči mi v hlavě ani nezůstanou. Ale ten Talián mě už otrávil. Předevčírem jsme byly na louce hrabat. Tu se tam náhodou namanul Míla.“

Babička se tomu „náhodou“ usmála.

„Mluvili jsme o všelijakých věcech. Řekla jsem mu taky, jaký kříž máme s tím Taliánem. ‚No, jen to nech, však já se postarám, aby k vám nechodil.‘ ‚Ale ať tatíka nerozzlobíte,‘ povídám. Protože já znám žernovské chlapce, to jsou prošívané podšívky.

Večer přijde milý Talián zase. Ale za malou chvilku se přihrnuli chlapci. Byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš. Znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Měla jsem radost, když přišli, jako by mi někdo dal na nové šaty. Běžím s chutí nalévat a každému jsem připila. Talián se zle zamračil. Jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něco nedal.

Chlapci si sedli ke stolu a začali hrát karty. Ale jen naoko. Přitom se Taliánovi pořád posmívali. Vítkovic povídá: ‚Koukejte se na něj, vypadá jako sůva z nudlí!‘ A Tomeš na to: ‚Já se na něj pořád dívám, jestli si zlostí neukousne nos. Moc práce by mu to nedalo, stejně mu sahá až na bradu!‘ Tak to šlo pořád. Talián zlostí měnil barvy, ale ani necekl. Nakonec přece hodil peníze na stůl. Nechal pivo stát a odešel bez pozdravu. Udělala jsem za ním kříž. Ale chlapci povídali: ‚Kdyby nás mohl probodnout pohledem, bylo by po nás.‘ Když odešel, šla jsem po své práci. Víte přece, že máma stůně. Všechno je na mně. Chlapci také odešli.

Bylo asi po desáté, když jsem šla do komory spát. Začnu se svlékat, a tu na okénko: ťuk, ťuk, ťuk. Myslím si, to je jistě Míla, snad něco zapomněl. On vždycky něco zapomene. Říkám mu, že u nás jednou nechá hlavu!“

„Už se stalo,“ přikývla babička na potvrzení.

„Přehodím si šátek,“ pokračovala Kristla s úsměvem, „a jdu rychle otevřít okno. A hádejte, kdo to byl? Talián! Bouchnu oknem a leknutím jsem si odplivla! On mě začne prosit a mluvit, a ví, že mu nic nerozumím. Pak mi podával zlaté prsteny ze svých prstů. Já jsem se rozzlobila. Vezmu džbán s vodou, jdu k oknu a povídám: ‚Jdi odtud, ty posituro, a hledej si frejů tam u vás, ne tady, jinak tu vodu na tebe vychrstnu!‘ Trochu ucouvl od okna. Ale vtom vyskočili z křoví chlapci. Popadli ho a zacpali mu ústa, aby nemohl křičet. ‚Počkej, Taliáne taliánskej, teď ti za to dám,‘ ozval se Míla. Ale já jsem Mílu prosila, ať ho nebijí. A zavřela jsem okno. Vlastně jsem ho jen přivřela. Nedalo mi to, musela jsem se podívat, co s ním budou dělat.

‚No, Mílo, co s ním? Chlapíka je skoro nic a srdce má zaječí. Třese se, jako by měl zimnici.‘ ‚Vyšlehejme ho kopřivami,‘ navrhl jeden. ‚Namažme ho kolomazí,‘ navrhl druhý. ‚Nic to,‘ rozhodl Míla. ‚Tomši, ty ho drž, a vy, chlapci, pojďte se mnou.‘ Odběhli. Za malou chvilku se vrátili. Přinesli tyčku a nádobu s kolomazí. ‚Chlapci, zujte mu botky a vyhrňte mu nohavice,‘ poroučel Míla. Chlapci hned poslechli. Když je začal kopat, chlácholili ho jako zlého koníka: ‚Hahou, malý, hahou!‘

‚Nedostaneš podkovičky, neboj se!‘ povídal mu Míla. ‚Jen ti namažeme nožičky, aby se ti líp běželo domů!‘ ‚Aspoň načichneš zdravou vůní,‘ smál se Tomeš. ‚Stejně smrdíš tou voňavkou, až to štípe.‘ Namazali mu nohy, že vypadal, jako by měl boty. Pak mu položili tyčku na ramena. Roztáhli mu ruce a přivázali ho k ní jako na kříž. Talián chtěl křičet. Ale Tomeš mu položil dlaň na ústa a držel ho jako ve svěráku. ‚Takovým lenochům, jako jsi ty,‘ povídal, ‚neškodí trochu si natáhnout hnáty. Stejně se ti zkracují žíly.‘

‚Chlapci,‘ poroučel zase Míla, ‚svažte mu botky a hoďte mu je přes rameno. Vyvedeme ho na silnici, ať jde, odkud přišel.‘ ‚Počkejte, dáme mu kytku za knoflík. Ať je vidět, že jde od holky,‘ řekl Vítkovic. Utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu je na frak. ‚Tak, teď to máš. Jsi celý krásný, můžeš jít s dary!‘ smál se Míla. Vzali ho s Tomšem pod paží a šouravě ho potichu vyvedli ze sadu.

Za chvilku přišel Míla ještě k okénku. Povídal, jakou měl chlapík zlost a jak utíkal s tou tyčí. ‚Ale jak jste ho vyčíhali?‘ ptám se Míly. ‚Inu,‘ povídá, ‚chtěl jsem ti dát dobrou noc. Tak jsem řekl chlapcům, ať na mě počkají ve mlýně, a sám jsem stál v sadu. Tu vidím, jak se někdo plíží ze stráně dolů jako zloděj a krade se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce jsem vyšel ze sadu a běžel pro chlapce. Tak se nám to dobře podařilo. Myslím, že se bude bát sem ještě někdy přijít.‘

Včera jsem se té posituře celý den smála. Ale večer byl u nás ponocný Kohoutek. Chodí k nám každý den. Rád si přihne, a pak všechno, co ví, vykokrhá. Ten nám začal vyprávět, jak Talián přišel v noci domů. ‚To byli nějací darebáci, ti ho zřídili,‘ povídá. A začal ho popisovat, až hrůza. Víte přece, že udělal z komára velblouda. Psi se na něho prý sápali, tak hrozně vypadal. A žena prý měla až do rána co drhnout, aby z něj smyla kolomaz. Dal jim stříbrný tolar, aby v zámku nic neříkali. A strašně se prý zaklínal, že se těm chlapům pomstí.

Teď se bojím o Mílu. Říká se, že Taliáni jsou zlí lidé. A Kohoutek ještě povídal tátovi, že Talián chodí za Mariánkou správcovic. Její rodiče prý myslí, že ho paní kněžna má ráda. Že mu dá dobrou službu na panství a pak by si mohl jejich dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla se chce dát na rok do dvora za pacholka, aby nemusel na vojnu. Víte, jak to chodí. Kdyby ale Talián na něho štval, správce ho nevezme. A Míla bude v bryndě. To všechno jsem si promyslela a už mě netěší, co ti chlapci vyvedli. Dnešní sen mě sice zase potěšil, ale co je to platné! Co tomu říkáte, babičko?“

„Moudré to od těch chlapců nebylo. Ale dej rozum mladým, a ještě když se do toho zaplete láska. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“

„A co udělal, babičko?“

„Inu, snad bys nechtěla, abych se teď pustila do vyprávění. Povím ti to někdy při příležitosti. Stejně jsme se zapovídaly. A zdá se mi, že slyším dusot koní, to už jsou naši. Pojďme! Musím si všechno promyslet, cos mi řekla. Snad potom budu vědět nějakou radu,“ dodala babička a vcházela přes práh.

Děti uslyšely Kristinčin hlas a vyběhly do síně. Jan dostal krásná holoubata. Popadl Kristlu kolem krku a tiskl ji radostí tak silně, že jí na bílém krku zůstal červený pruh. Nejraději by holoubata hned sám odnesl do holubníku. Ale Barunka zavolala: „Tatínek už je tady!“ Skoro zároveň s kočárem přišli ke Starému bělidlu i pan otec a pan myslivec.

Pan Prošek viděl kolem sebe milé přátele a rodinu. Měl je tak vroucně rád, a přitom s nimi mohl být za celý rok tak málo. Byl velmi dojatý. A když Barunka začala přát, vyhrkly mu slzy. Děti viděly plakat otce, i matku a babičku. Zakoktaly se a daly se také do pláče. Bětka a Vorša poslouchaly přání u dveří. Zakryly si oči modrými zástěrami a plakaly také, jedna víc než druhá. Pan otec točil pikslou jako mlýnským kolem. Pan myslivec otíral rukávem krásný lovecký nůž, protože byl ve slavnostním oblečení. Tak oba chtěli zakrýt, jak jsou dojatí. Kristinka ale stála u okna a za slzy se vůbec nestyděla. Až k ní přistoupil pan otec. Klepl ji pikslou na rameno a šeptal: „Viď, to ty si myslíš: až mně budou tak přát!“

„Vy, pane otče, musíte člověka pořád škádlit,“ řeklo děvče a utřelo si oči.

Se slzami v očích, ale s radostí a spokojeností v srdci přistoupil pan Prošek ke stolu. Nalil do poháru víno. „Na zdraví všech!“ řekl a vypil první pohár. Potom všichni pili na zdraví hospodáře a brzy jim tváře zářily veselím.

Jeník byl ze všech nejšťastnější. Od myslivce dostal dva králíky. Od panímámy obrovský koláč, pomazaný vším, co měl rád. Od babičky jeden z těch dvacetníků, které měla schované v plátěném pytlíku v truhle. Od rodičů dárky. A po obědě se nečekaně objevila v sadu paní kněžna s komtesou. Pan Prošek i paní s babičkou a s dětmi vyběhli ven, aby je přivítali. A Jeník dostal od komtesy krásnou knihu s různými namalovanými zvířaty.

„Přijela jsem se podívat, Jene, jak dnes slavíš,“ oslovila kněžna přívětivě svého štolbu.

„V mé rodině a s několika dobrými přáteli vždycky dobře, Osvícenosti,“ odpověděl pan Prošek.

„Kdo je u tebe?“

„Moji sousedé, mlynář s rodinou a riesenburský myslivec.“

„Nenech se mnou zdržovat, vrať se mezi ně. Já hned zase odjedu.“

Pan Prošek se poklonil. Netroufal si svou paní zdržovat. Ale prostosrdečná babička hned začala: „Ale to by bylo pěkné, abychom paní kněžně a milostslečně ani koláč nepodali! Jdi, Terezko, jdi a přines. Co přijde nečekaně, to přijde k chuti. Barunko, ty běž pro košíček, natrhám trochu třešní. Možná by si milostivá paní dala také trochu smetany nebo vína?“

Jan i Terezka byli v rozpacích. Báli se, aby to prosté pozvání kněžnu neurazilo. Ale bylo to naopak. Kněžna s přívětivým úsměvem seskočila z koně a podala uzdu Janovi. Sedla si na lavičku pod hruškou a řekla: „Vaše pohostinnost mi bude milá. Ale nechci, abyste zanedbávali hosty. Ať tedy přijdou mezi nás.“

Paní Prošková odběhla. Pan Prošek uvázal koně ke stromu a vynesl ven stolek. Za chvíli přišel pan myslivec s velkou poklonou a pan mlynář s velkými rozpaky. Ale když se ho paní kněžna ptala, jak se mele a kolik mu mlýn vynáší, byl ve svém živlu. Tak se osmělil, že kněžně nabídl šňupec tabáku. Kněžna s každým vlídně promluvila. Pak přijala od paní Proškové koláč a od babičky sklenici smetany.

Děti zatím obklopily Jana, který jim ukazoval svá zvířata. Komtesa stála u nich. Těšila se z jejich radosti a obdivu a moc ráda odpovídala na každou jejich otázku.

„Maminko, podívejte se, to je naše srnka!“ volal myslivcův Bertík na matku, když jim Jan ukazoval srnu. Matky i děti strčily hlavy do knihy.

„Sultán! To je Sultán!“ zvolal Vilém. Na to zvolání se mezi nimi Sultán objevil. Jan mu ukazoval knihu a řekl: „Vidíš, to jsi ty!“

Byl tam i obrovský slon, kterého se Adélka až lekla. Byl tam kůň i krávy, zajíček, veverky, slepice, ještěrky a hadi, ryby, žáby, motýlci, berušky i ten mravenec. To všechno děti znaly. Babička viděla štíry a hady a říkala si: „Co ti lidé všechno nedokážou! I tu havěť namalují!“

Paní mlynářka chtěla vidět zlou saň, které z tlamy šlehá oheň. Komtesa ale řekla, že takové zvíře neexistuje. Že je to vymyšlená obluda. Pan mlynář to zaslechl. Zatočil pikslou v prstech a ušklíbl se: „Ale, milostslečno, to není vymyšlené. Takových jedovatých zlých saní s ohnivými jazyky je na světě dost. Ale patří k lidskému pokolení, a proto nejsou mezi těmi nevinnými zvířaty.“ Komtesa se usmála. Panímáma ale klepla pana otce přes ruku a řekla: „Moc řečí, pantáto.“

Kněžna zatím mluvila s myslivcem a s Janem o všelijakých věcech. Nakonec se zeptala také, jestli je v okolí mnoho pytláků.

„Ještě mám dva takové lotry. Byli tři, ale toho nejhloupějšího jsem několikrát pokutoval. Teď sedí doma. Ale ti dva jsou zatraceně chytří. Není možné je chytit, leda bych jim vehnal trochu broků do těla. Pan nadlesný mi to ovšem pořád poroučí. Ale je to k zamyšlení, kvůli zajíci zmrzačit člověka.“

„Nechci, abyste to kdy udělal,“ řekla kněžna.

„Já si také myslím, že kvůli té maličkosti milostivá vrchnost nezchudne. A na vysokou zvěř se pytlák v revíru neodváží.“

„Slyším ale, že mi lidé v lesích hodně kradou?“ ptala se kněžna.

„Inu,“ řekl myslivec, „sloužím milostivé vrchnosti hezkých pár let. Ale škoda, kterou mi lidé za tu dobu v lesích nadělali, nestojí za moc. Mnoho se toho namluví. Například bych mohl dát každý rok pokácet několik stromů a prodat je. A kdybych to nemohl šikovně vyúčtovat, řekl bych: ukradlo se. Ale k čemu si obtěžovat svědomí lží a podvodem? Na podzim přicházejí ženy hrabat listí na stlaní a chudí lidé na dříví. Já jsem vždycky nablízku a hřmím, až se les otřásá. Aby měli strach a nedělali mi škodu. Ale mám snad takovou starou babku napůl zabít, když si někdy vezme tlustší klacek? Jako to dělají někteří? Milostivá vrchnost kvůli tomu nezahyne, myslím si. A chudí lidé se také uživí a řeknou tisíckrát zaplať Pánbůh. To všechno já za škodu nepočítám.“

„Děláte dobře,“ souhlasila kněžna. „Ale přece tu nablízku musí být zlí lidé. Předevčírem v noci šel Piccolo z městečka. V bažantnici ho chtěli okrást. Když se bránil a křičel, zbili ho, až zůstal ležet. Dosud je nemocný. Tak mi to řekli.“

„To se mi zdá k nevíře, Osvícenosti,“ vrtěl hlavou pan Prošek.

„Nikdy jsme neslyšeli, že by tu v bažantnici nebo někde blízko byli nějací loupežníci,“ ozvali se myslivec i mlynář.

„Copak se mělo stát?“ ptala se babička a přistoupila blíž. Myslivec jí to pověděl.

„Ale to je prolhaná kůže!“ řekla babička a rozhořčeně si dala ruku v bok. „Že se nebojí Pánaboha! Já to povím milostivé paní jinak.“

A začala vyprávět, co jí ráno svěřila Kristla. „Nechci snad chválit, co ti chlapci udělali. Ale co je platné, každý brání své. Kdyby někdo toho větroplacha viděl v noci stát u okna děvčete, rozneslo by se to, jako by to troubili. Děvče by mělo zkažené dobré jméno i štěstí. Hned by se řeklo: ‚I co ta, chodili k ní páni, nehodí se mezi nás.‘ Děvče se ale bojí, aby se jim ten člověk nepomstil,“ dodala babička.

„Ať se nebojí, já to urovnám,“ řekla kněžna. Pak pokynula komtese, že odjíždějí. Obě nasedly na koně, vlídně pozdravily společnost a rychlým cvalem ujížděly k zámku.

„To je pravda, že by si málokdo troufl mluvit s paní kněžnou tak jako naše babička,“ řekla paní Prošková.

„Ale někdy je lepší mluvit s císařem než s písařem. A dobré slovo najde dobré místo. Kdybych se nezmínila, kdo ví, co by z toho vzešlo,“ řekla babička.

„Vždyť já to říkám, že je ta paní na tom zle. Obelhává ji kdekdo,“ řekl myslivec, když šel s panem Proškem a mlynářem zpátky do světnice.

K večeru přišel Kudrna. Jak děti uslyšely flašinet, pustily se s Kristlou, Bětkou i Voršou do tance. Pilo se také šampaňské. Paní kněžna ho poslala hospodáři, aby pili na její zdraví. Nezapomněli ani na Viktorku. Když se setmělo, nesla jí babička ke splavu na mechem obrostlý pařez dobrou výslužku.

Druhý den ráno si panímáma stěžovala babičce, že pantáta měl moc řečí a že cestou kličkoval. Ale babička s úsměvem řekla: „Ale panímámo, vždyť je to jednou za rok. A není kapličky, aby v ní nebylo jednou do roka kázáníčko!“

### Slovníček

- **předvečer svatého Jana**: večer 23. června, před svátkem svatého Jana Křtitele.
- **svatojánský věneček**: věneček z devíti květin; dívka ho v noci před svatým Janem dá pod polštář, aby se jí zdálo o ženichovi.
- **pletačky**: pletené sváteční pečivo, podobné vánočce.
- **lesní ženky**: víly, o kterých lidé věřili, že v noci tančí v lese a na loukách.
- **jako na Pražském mostě**: hodně lidí a velký shon.
- **vzít z každého verše jen slovo**: vyprávět krátce, jen to nejdůležitější.
- **rousní holubi**: holubi s peřím i na nohou.
- **To je kůže!**: to je ale darebák, lhář.
- **šlak mu věř, aby člověku něco nedal**: čert mu věř: nesmí se mu věřit, mohl by člověku něco dát nebo udělat.
- **posituro**: nadávka, „ty figuro“.
- **hledat si frejů**: hledat si milostné dobrodružství, lásky.
- **Nic to**: tady: to ne, to nebudeme dělat.
- **vypadá jako sůva z nudlí**: vypadá mrzutě, zle a hloupě.
- **pacholek**: sluha na statku, který pracuje s koňmi.
- **být v bryndě**: mít velké potíže.
- **štolba**: muž, který má na starost koně a kočáry šlechty.
- **Osvícenosti**: uctivé oslovení kněžny („Vaše Výsosti“).
- **saň**: drak.
- **nadlesný**: hlavní lesník.
- **stlaní**: listí a jehličí z lesa, které se dává zvířatům pod nohy.
- **výslužka**: jídlo, které host dostane s sebou domů.
- **Není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko**: přísloví: i ten nejtišší člověk se jednou za rok rozpovídá a poveselí.

## X

Po Žernovském kopci jde nahoru pět poutnic. Je to babička, panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. Babička a panímáma mají přes hlavu bílé plachetky. Stáhly si je nad obličej jako malou stříšku. Děvčata mají kulaté klobouky. Také si vykasaly sukně, stejně jako Kristla a starší ženy. Na zádech nesly malé ranečky a v nich jídlo na cestu.

Když došly na vrch kopce, řekla Kristla: „Zdá se mi, že slyším zpěv.“

„Já taky slyším!“ „Já taky!“ ozvala se děvčata. „Pojďte rychle, babičko, ať nám neutečou!“ Pobízela babičku a chtěla se dát do běhu.

„Vy hlupáčci, když o nás vůdce ví, nepůjde bez nás,“ zadržela je babička. Děvčata se uklidnila a šla dál stejným krokem jako ostatní.

Na vrchu pásl ovčák ovce. Už z dálky je pozdravil.

„Nezmokneme, Józo?“ zeptala se ho panímáma.

„Nemějte starost, vydrží to do pozítří. Vzpomeňte si i na mě s Otčenášem! Šťastnou cestu!“

„Dejž to Pánbůh, vzpomeneme.“

„Babičko, jak to Józa ví, kdy bude pršet a kdy bude hezky?“ ptala se Barunka.

„Když má pršet, lezou žížalky ze země nahoru a dělají hromádky. Černí štíři vykukují z děr. Ještěrka se ale schová, pavouk taky. A vlaštovičky létají až u samé země. Ovčáci jsou celý boží den venku. Když nemají co dělat, pozorují zvířátka, jak žijí a rostou. Můj nejlepší kalendář jsou hory a obloha. Dívám se, jak jasné jsou hory a jakou barvu má obloha. Podle toho poznám, kdy bude hezky a kdy špatně. Poznám i to, kdy přijdou větry, kroupy a sníh,“ dodala babička.

U žernovské kapličky stojí houf poutníků: muži, ženy i děti. Nejedna matka nese s sebou dítě v peřince. Chce ho obětovat Matce Boží. Chce mu vyprosit ztracené zdraví nebo štěstí.

Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky. Je vyšší než všichni ostatní. Jedním pohledem přehlédne celý houfek, který mu byl svěřen. Když uviděl, že přichází babička s ostatními, řekl: „Teď jsme tu všichni, můžeme se vydat na cestu. Ale nejdřív se pomodleme Otčenáš za šťastnou cestu!“

Poutníci před kapličkou poklekli a modlili se. Vesničané stáli po návsi a modlili se s nimi. Po modlitbě se poutníci pokropili svěcenou vodou. Jeden z mladíků vzal vysoký kříž. Tomšova nevěsta na něj pověsila věnec a Kristla obětovala červenou stuhu. Muži se postavili s vůdcem kolem kříže. Za nimi stály ženy, seřazené podle věku. Ale ještě nevyšli. Hospodyně musely ještě něco vyřídit. Hospodáři napomínali chasu, aby dala pozor na oheň a na dobytek. Děti škemraly: „Přineste nám pouti!“ Babičky prosily: „Obětujte za nás zdrávasek!“

Tu zazpíval Martinec zvučným hlasem: „Zdrávas, dcero Boha Otce!“ Poutníci se k němu přidali plným sborem. Mladík zvedl ověnčený kříž vysoko nahoru. Houf šel za ním na cestu do Svatoňovic. U každého kříže nebo kapličky se zastavili. Pomodlili se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále Boží. Modlili se i u každého stromu, na který někdo zbožně pověsil obraz Panny Marie. A také u každého kříže, kde se kdysi stalo nějaké neštěstí.

Barunka i Mančinka dávaly na Martince dobrý pozor a zpívaly s ostatními. Ale za Červenou Hůrou se Barunka najednou začala ptát: „Prosím vás, babičko, kde byla Turyň? Odkud bylo to němé děvčátko?“

Tentokrát ale neuspěla. Babička jí odpověděla: „Když jdeš na pouť, musíš mít mysl obrácenou k Bohu. Nesmíš myslet na jiné věci. Zpívejte, nebo se tiše modlete!“

Děvčata zase chvíli zpívala. Pak ale přišla do lesa. Tu a tam se v trávě ještě červenaly jahody. Byla by škoda je tam nechat. Děvčata si je tedy raději natrhala. Přitom se jim posunuly klobouky a spadly sukně. Zase bylo co spravovat. Nakonec si jedna i druhá vzpomněla na buchty v mošničce. Vytahovaly je po kousku a jedly. Babička a panímáma si jich nevšímaly. Obě byly ponořené do modlitby. Ale Kristla, která šla s Ančou, se po děvčatech občas ohlédla a pokárala je.

„Vy jste na pouti moc platné a získáte si velkou zásluhu, to je pravda,“ usmála se na ně.

K večeru došli poutníci do Svatoňovic. Před městečkem se zastavili. Ženy se obuly a trochu si upravily šaty. Teprve potom šly do městečka. Nejdřív šli všichni pod kostel ke studánce. Vytéká sedmi prameny zpod stromu, na kterém visí obraz Panny Marie. U studánky poutníci pokleknou a modlí se. Pak se každý z pramene napije. Potom si třikrát přetře oči a tváře. Ta čistá studená voda je zázračná. Tisíce lidí jí děkují za své zdraví.

Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela. Z kostela zněly různé melodie. Procesí totiž přicházela z různých stran a každé zpívalo jinou píseň.

„Ach, babičko, tady je krásně!“ šeptá Barunka.

„Jak by nebylo. Klekni si a modli se,“ odpovídá jí babička.

Děvče si klekne vedle stařenky. Babička skloní hlavu až k zemi. Vroucně se modlí k nejsvětější Rodičce Boží. Její obraz na oltáři září ve světle mnoha svíček. Je ozdobený věnci a kyticemi. Ty darovaly hlavně nevěsty a dívky. Prosily, aby Panna Maria požehnala jejich lásce. Obraz je oblečený do drahého roucha a ověšený vzácnými šperky. To jsou dary lidí, které trápila nemoc. U nohou Panny Marie hledali pomoc a také ji našli.

Po modlitbě vůdce vyřídil se sakristiánem, co bylo potřeba. Pak vedl své ovečky na nocleh. Nemusel jim ho objednávat. Na jaře se vlaštovky vracejí do svých starých hnízd. Stejně tak šli i poutníci tam, kde je rok co rok přijali. Nedostali tam mnoho. Ale čekala je vlídná tvář, chléb a sůl a čistá postel.

Panímáma a babička bývaly u správce uhelných dolů. Byli to staří lidé. Babička o nich říkala, že jsou „ze starého světa“. Proto se u nich cítila jako doma. Paní správcová vždycky zaslechla, že přišli žernovští poutníci. Obvykle na ně už k večeru čekala na lavičce před domem. Chtěla si je sama odvést domů.

Než šly spát, ukázala hospodyně panímámě své poklady. Byly to celé hory plátna, kanafasu a příze. Většinu sama napředla a každý rok jich přibývalo.

„Pro koho to všechno chystáte, vzácná paní? Dceru už přece máte vdanou,“ divila se panímáma.

„Ale mám tři vnučky. A víte, plátno a příze jsou základ věna!“

S tím obě panímámy samozřejmě souhlasily. Když k tomu ale přišel pan správce, říkal: „No, maminko, zase to ukazujete? Mám dát vybubnovat trh?“

„Ach, pantáto, to je pevné jako plech. Z toho nebude trh ani za padesát let.“

Paní správcové ale bylo líto, že nemůže babičku pohostit ničím lepším než chlebem. Babička totiž na pouti žila jen o chlebu a vodě. Byl to svatý slib a nedalo se proti němu nic říct. Panímáma si u správců velmi pochvalovala nocleh. Když si lehala do měkkých péřových polštářů, vždycky si s rozkoší říkala: „Milé poleženíčko, jako by člověk zapadl do sněhu.“

Kristla a Anča bydlely u jedné vdovy, chudé domkářky. Spaly na půdě na seně, kde jim hospodyně ustlala. Ony by se ale dobře vyspaly i na kameni. Tu noc na půdě ani nezůstaly. Slezly po žebříku dolů do sadu.

„Není tu tisíckrát líp než nahoře? Zahrada je naše komora, hvězdičky naše svíčky a zelená tráva naše peřina,“ prozpěvovala si Kristinka. Zabalila se do sukně a lehla si pod strom.

„Tady budeme spát, holka rozmilá,“ odpověděla jí Anča a lehla si vedle ní. „Ale jen poslouchej. Stará Fousková chrápe, jako když sype kamení,“ smála se.

„To je ale krásné spaní vedle ní. Poslyš, Frantino, myslíš, že zítra přijdou?“ zeptala se Kristla a obrátila se ke kamarádce.

„No jasně, že přijdou,“ tvrdila jistě Anča. „Tomeš tu bude jako na koni. A že by Míla nepřišel, tomu se nedá věřit. Vždyť tě má rád.“

„Kdo ví. Ještě jsme o tom spolu nemluvili.“

„A k čemu řeči? To se pozná. Ani nevím, jestli mi Tomeš někdy řekl, že mě má rád. A přece se máme dost rádi a brzy bude svatba.“

„A kdy bude ta svatba doopravdy?“

„Táta nám chce předat hospodářství a odejít do chalupy. Až ji dostaví, bude svatba. Asi někdy kolem Kateřiny. Bylo by hezké, kdybychom měly svatbu v jeden den.“

„Ale jdi, ty mluvíš, jako by už byla ruka v rukávě. A ono je to ještě za horami.“

„Co není, může být. Mílovi budou rádi, když se Jakub k vám přižení. A tvůj táta by dostal šikovného syna. Lepšího by pro vaše hospodářství nenašel, a pro tebe taky ne. Co je pravda, to je pravda: Jakub je nejhezčí hoch z celé vsi. Myslím, že Lucina rychtářovic by pro něho plakala.“

„Vidíš, to je taky jeden kámen, který nám leží v cestě,“ vzdychla Kristla.

„Holečku, to je víc než jeden kámen. Myslíš, že Lucina málo váží? Sama váží dost. A táta jí přihodí na váhu ještě pytlík renčáků.“

„Tím hůř.“

„Ale kvůli tomu si hlavu nelam. I když je její táta rychtář, není to ještě Pánbůh. A Lucina ti ani se všemi penězi vody nepodá. Míla má přece zdravé oči.“

„Ale co když se to na něho všechno sesype? Co když ho nevezmou do dvora a bude muset na vojnu!“

„Nemysli na takové věci. Když se bude pan správce tvářit černě, zamažou se mu oči, rozumíš?“

„No, to by se dalo spravit, ale vždycky to taky nejde. Pravda, v noci na svatého Jana se mi zdálo, že Míla ke mně přišel. Tak bychom se měli sejít. Ale sen je sen. A babička říká, že nesmíme věřit pověrám. Nemáme se ani chtít od Pánaboha dozvědět, co s námi udělá.“

„Babička přece není evangelium.“

„Já babičce věřím jako zákonu. Ona člověku upřímně poradí. Každý říká, že je to žena dokonalá. Co ona řekne, je svatosvatá pravda.“

„Já ji za takovou mám taky. Ale vsadím se o malíček, že když byla mladá, věřila to co my. Takoví už staří lidé jsou. Naše máma nad námi pořád naříká. Prý mládež teď chce jen radost, tanec a veselí, a rozumu nemá ani za mák. To prý za jejích let nebývalo. Ale já vím jistě, že naše prababička nebyla v mládí ani o vlas lepší. A až budeme jednou báby my, budeme zpívat stejnou písničku. Teď se ale svěřme do ochrany Matky Boží a spěme!“ dodala Anča. Schoulila se do sukně. Za chvilku se jí Kristla podívala do tváře a Anča už tvrdě spala.

Na půdě jedna z žen, které tam spaly, ještě konejšila dítě. Ale nedalo se utišit.

„Matko, to vám to dítě takhle zlobí každou noc?“ ptala se druhá žena, která se probudila ze spánku.

„Ba ano, už čtrnáct dní každou noc. Vařila jsem mu, co kdo radil: makovice, božcovo koření, ale nic nepomohlo. Kovářka říkala, že se mu vrazily úročky na střívka. Rozhodla jsem se, že ho obětuju na oltář Matky Boží. Buď ať se uzdraví, nebo ať si ho Pánbůh vezme k sobě.“

„Položte ho zítra pod prameny, aby se přes něj voda třikrát přelila. To pomohlo i mému děvčeti,“ poradila jí žena. Obrátila se na druhý bok a spala.

Ráno se poutníci sešli před kostelem a podávali si ruce. Říkali obvyklá slova: „Odpusťme si.“ Šli totiž k přijímání. Tu se za Kristlou a Ančou ozvaly dva známé hlasy: „I nám budiž odpuštěno!“

„I bez zpovědi vám dáváme rozhřešení,“ odpověděla Anča a podala ruku Tomšovi. Kristla se začervenala a podala ruku Mílovi. Chlapci se dali pod Martincovo vedení a šli s ostatními do kostela.

Po kostele šli všichni do lázní vykoupat se. Starší ženy a muži si přitom obvykle dávali sázet baňky. To k pouti patřilo. Po koupeli se kupovaly pouti. Panímáma nakoupila celé balíky obrázků, růženců, figurek a různých jiných dárků.

„Mám doma čeládku a přijdou mleči. Každý čeká, že mu dám pouť,“ říkala babičce.

Vedle babičky stála stará Fousková. Byla to také babička. Ráda by si koupila klokočový růženec. Ale prodavač jí řekl, že stojí dvacet krejcarů dobrých peněz. Smutně ho položila zpátky na stánek a řekla, že je drahý.

„Drahý, on že je drahý!“ rozčílil se prodavač. „Vy jste, ženská, nikdy v životě klokočový růženec v ruce neměla. Kupte si perníkový!“

„Inu, pantáto, jinému drahý nebude, ale mně ano. Celé moje jmění je jen půl zlatého v šajnech.“

„Za to klokočový nekoupíte,“ řekl prodavač.

Fousková odešla. Babička ale šla za ní. Řekla jí, ať jde s ní k jinému prodavači, že ten má velmi levné zboží. A vidíme: ten prodavač dával všechno skoro zadarmo, přesně jak to babička chtěla. Fousková tak dostala za půl zlatého nejen klokočový růženec, ale i obrázky a jiné drobnosti.

Když od stánku odešly, řekla Barunka: „Viďte, babičko, vy jste tomu prodavači doplatila, co chybělo. Dobře jsem viděla, jak jste na něj mrkala, aby to Fousková neviděla.“

„Když jsi to viděla, viděla. Ale neříkej to dál. Co dává pravice, nesmí vědět levice,“ odpověděla babička.

Kristla si koupila stříbrný prstýnek se dvěma hořícími srdci. Míla si hned koupil také prstýnek, na kterém byly dvě sepjaté ruce. Všechny ty dárky dali poutníci dotýkat a posvětit. Každý pak schovával dotýkaný růženec, prstýnek, obrázek nebo knížku jako svatou relikvii.

Když měli všechno vyřízeno, poděkovali poutníci svým hostitelům. Ještě jednou se pomodlili u zázračné studánky. Svěřili se do ochrany Matky Boží a vydali se na cestu domů.

V Rtínském lese, nedaleko devíti křížů, odpočívali u studánky. Měli žízeň, a tak se shromáždili kolem pramene. Viděli, že Kristla dává Mílovi pít ze své dlaně. Přišli tedy, aby jim také nalila. Ráda to udělala. Potom se staří rozesadili do trávy. Povídali si, kdo co nakoupil a za kolik. Mluvili i o procesích, která tam byla spolu s nimi. Děvčata se rozešla po lese trhat kvítí na věnce. Chlapci zatím opravovali velký hrob a dřevěné křížky na něm.

„Povězte mi, Ančinko, proč je tady těch devět křížů?“ ptala se Barunka. Rovnala Anče kytičky na věnec, který Anča vila.

„Poslouchejte, já vám to povím. Nedaleko odtud je starý rozbořený hrad. Říkají mu Vizmburk. Před dávnými časy žil na tom hradě panoš. Jmenoval se Heřman. Měl rád děvče z jedné vesnice tady nedaleko. Chodil za ní ještě jiný, ale ten se jí nelíbil. Dala slovo Heřmanovi. Měla být svatba. Ráno toho dne přišla k Heřmanovi jeho matka. Přinesla mu červená jablka. Ptala se ho, proč je tak zamyšlený. On odpověděl, že sám neví. Matka ho prosila, aby nejezdil. Měla prý zlý sen. Ale on vyskočil, rozloučil se s matkou a vyskočil na svou brůnu. Brůna s ním ale nechtěla vyjít z vrat. Matka ho znovu prosí: ‚Synu, zůstaň doma. Je to zlé znamení, nepovede se ti dobře.‘ On ale neposlechl. Bodl koně a vyjel přes most. Brůna se vzepjala a nechtěla dál. Matka ho prosila potřetí. Ale Heřman na nic nedbal a jel přece k nevěstě. Jeli na svatbu a dojeli sem, na toto místo. Tady je přepadl ten druhý hoch, co se o nevěstu ucházel. Měl s sebou kamarády. Ti dva sokové se začali bít a Heřman byl zabit. Když to nevěsta viděla, vrazila si do těla nůž. Svatebčané pak zabili toho soka. A tak tu prý zahynulo devět lidí. Pochovali je všechny do jednoho hrobu. Na památku jim dali devět křížů. Od té doby se ty kříže pořád opravují. Když tudy jdeme v létě, pověsíme na ně někdy věneček. A každý se pomodlí Otčenáš za jejich duše.“

Tak skončila Anča. Nablízku ale hledala houby stará Fousková. Částečně to vyprávění poslouchala. Zakroutila hlavou a řekla: „Tak to není, Anče. Heřman byl panoš z hradu Litoboře, ne z Vizmburku. A nevěsta byla ze Svatoňovic. Zabili ho dřív, než k nevěstě dojel. Zabili ho i s mládkem a starosvatem. Nevěsta na něho čekala, ale nedočkala se. Sedli ke stolu, a tu začali zvonit hrana. Nevěsta se třikrát ptala matky, komu zvoní hrana. Matka se pokaždé vymlouvala. Jednou řekla, že tomu, podruhé, že onomu. Nakonec dovedla nevěstu do komory, kde ležel zabitý Heřman. Když to nevěsta uviděla, probodla si srdce. Pochovali je tady všechny. Tak jsem to já slýchala,“ dokončila Fousková.

„Kdo může rozsoudit, která z nás má pravdu? Stalo se to před pradávnými časy. Ať se to stalo jakkoli, je dost zlé, že se to stalo. Bylo by lepší, kdyby se mohli vzít a žít šťastně.“

„Ale pak by se o nich nikdo nedozvěděl. Nevzpomínali bychom na ně a nezdobili bychom jim hrob věnci,“ ozval se Tomeš. Právě opravoval jedlový křížek, který byl poškozený.

„A co je to platné? Já bych přece nechtěla být takovou nešťastnou nevěstou,“ řekla Anča.

„Ó, já taky ne,“ řekla Kristla. Přicházela zpoza stromů s hotovými věnečky.

„Inu, já bych si taky nepřál, aby mě zavraždili ve svatební den,“ řekl Míla. „Ale Heřman byl přece šťastnější než jeho sok. Musela to být velká muka, když ten druhý viděl, že dívku, kterou miloval, si veze domů jiný. Za toho bychom se měli modlit ještě vroucněji. Umřel totiž ve zlém a v neštěstí. Heřman umřel ve štěstí a v Boží milosti.“

Děvčata pověsila věnce na kříže. Zbytek kvítí rozházela po hrobě obrostlém mechem. Pomodlila se a vrátila se k poutníkům. Zanedlouho vzal vůdce hůl, chlapec zvedl kříž a poutníci šli se zpěvem domů.

Na rozcestí nedaleko Žernova na ně čekali domácí. Děti uslyšely zpěv a z dálky viděly vlát červenou stuhu. Hned běžely matkám naproti. Nemohly se dočkat poutí. Ještě než procesí došlo do vesnice, chlapci už troubili na nové trubky a pískali na píšťalky. Proháněli se s dřevěnými koníky. Děvčata nesla panenky, košíčky, obrázky a srdíčka z marcipánu. V kapličce se poutníci pomodlili a poděkovali svému vůdci. Mladík postavil svěřený kříž do kapličky. Věnec se stuhou pověsili na oltář. Pak se všichni rozešli do svých domovů.

Kristla podávala Anče na rozloučenou ruku. Anča se přitom podívala na stříbrný prstýnek, který se Kristle třpytil na prstu. S úsměvem řekla: „To není ten, cos koupila?“

Kristla se trochu začervenala. Než ale odpověděla, pošeptal Míla Anče: „Ona mi dala srdce, já jí ruku.“

„To je spravedlivá výměna. Dej Pánbůh, ať se daří,“ souhlasila Anča.

U sochy pod lipami u mlýna seděla rodina Prošků a pan otec. Chvílemi se dívali na Žernovský kopec. Čekali na poutníky. Slunce posílalo na vrch poslední paprsek. Zlatým světlem polévalo koruny širokých dubů a štíhlých jasanů. Tu se ve stínu nižších keřů zabělaly bílé plachetky. Mezi zelení se rychle míhaly slaměné kloboučky.

„Už jdou!“ zvolaly děti, které se na stráň dívaly nejpilněji. Všechny tři spěchaly k lávce, která vedla přes řeku ke stráni.

Proškovi šli za nimi babičce a panímámě naproti. S nimi šel pan otec. Točil si pikslou a trochu přimhuřoval oči. Děti babičku líbaly a skákaly kolem ní, jako by ji rok neviděly. Barunka se zase chlubila rodičům, že ji ani trochu nebolely nohy. Babička se ptala dětí, jestli si na ni vzpomínaly. Panímáma se ptala pana otce: „Co je nového?“

„Že ostříhali holého. To byla rána, milá panímámo,“ odpověděl pan otec s velmi vážnou tváří.

„Od vás se člověk nikdy pravdu nedozví,“ zasmála se panímáma a plácla pana otce přes ruku.

„Když jste doma, škádlí vás. A když jste pryč, chodí zamračený a nikde nemá stání,“ řekla paní Prošková.

„Tak to už je, paní kmotro. Muži nás umějí ocenit, jen když jim chybíme.“

Tak se povídalo sem a tam a vyprávění nebylo konce. Svatoňovická pouť se opakovala každý rok. Pro lidi z malého údolíčka to tedy nebyla vzácná událost. Ale byla vždycky tak důležitá, že se o ní mluvilo celých čtrnáct dní. Když se někdo ze sousedství vypravil do Vambeřic, mluvilo se o tom čtvrt roku předtím a čtvrt roku potom. A o mariacelské poutnici si lidé vyprávěli od léta do léta.

### Slovníček

- **poutnic**: poutnice: žena, která jde na pouť, na cestu na svaté místo.
- **pouti**: dárky, které lidé přinesou domů z pouti.
- **zdrávasek**: krátká modlitba Zdrávas Maria.
- **štíři**: tady černí mloci, kteří žijí ve vlhkých dírách.
- **trh**: slovní hříčka: „vybubnovat trh“ znamená prodávat na trhu; „z toho nebude trh“ znamená, že se to neroztrhá.
- **ruka v rukávě**: už je to pevně domluvené.
- **renčáků**: renčák: zlatá mince.
- **ani vody nepodá**: nevyrovná se ti, je mnohem horší než ty.
- **zamažou se mu oči**: dostane peníze nebo dárek, aby pomohl a neškodil.
- **božcovo koření**: léčivá bylina, kterou lidé vařili nemocným dětem.
- **úročky**: od lidového slova uroky (uřknutí): nemoc, kterou prý dítěti způsobil zlý pohled; tady „vrazily se mu na střívka“, tedy do bříška.
- **baňky**: skleněné baňky, které se přikládaly na kůži; byl to způsob léčení.
- **dotýkat**: přiložit věc ke svatému obrazu nebo k ostatkům, aby měla požehnání.
- **šajnech**: šajn: papírové peníze.
- **Co dává pravice, nesmí vědět levice**: dobrý skutek se má dělat potají, bez chlubení.
- **brůnu**: brůna: hnědá kobyla.
- **hrana**: zvonění zvonu za mrtvého.
- **Že ostříhali holého**: žert: nic nového se nestalo.
- **mariacelské poutnici**: ženě, která šla na pouť do Mariazellu (Mariacell), slavného poutního místa v Rakousku.

## XI

Paní kněžna odjela a s ní komtesa Hortensie. Odjel i otec. A štěbetavé vlaštovky zpod střechy se také odstěhovaly. Na Starém bělidle bylo několik dní smutno jako po požáru. Matka často plakala. A když ji děti viděly plakat, plakaly také.

„No, Terezko, neplač,“ říkala babička. „Co je to platné? Věděla jsi, co tě čeká, když sis ho brala. Musíš to tedy trpělivě snášet. A vy, děti, buďte zticha. Modlete se za tatínka, aby zůstal zdravý. A dá-li Pánbůh jaro, vrátí se k nám zase.“

„Až přiletí vlaštovičky, viďte?“ ptala se Adélka.

„To víš,“ přikývla babička. Děvčátko si utřelo slzy.

I kolem bělidla začínalo být smutno a ticho. Les prořídl. Když přicházela Viktorka z vrchu dolů, bylo ji vidět z dálky. Stráň žloutla. Vítr a vlny odnášely chomáče suchého listí bůhví kam. Ovoce, ozdoba sadu, už bylo uložené v komoře. V zahrádce kvetly jen astry, měsíčky a umrlčí kvítka. Na louce za splavem růžověly naháčky. V noci tam tančila svá divoká kola světýlka.

Když šla babička s dětmi na procházku, chlapci nezapomněli papírové draky. Na vrchu je pak pouštěli. Adélka běhala za nimi. Na proutek chytala jemná vlákna babího léta, která létala vzduchem. Barunka sbírala po stráni pro babičku červené kaliny a trnky. Babička je potřebovala na léky. Nebo Barunka trhala šípky pro domácnost. Jindy srážela jeřabiny a dělala z nich Adélce korále na ruce i na krk.

Babička s nimi ráda sedávala na vrchu nad zámkem. Odtud viděly do údolí na zelené louky, kde se páslo panské stádo. Viděly až k městečku. Viděly i zámek na malém návrší uprostřed údolí. Pěkný park kolem něho jim ležel u nohou. Zelené žaluzie na oknech byly zavřené. Na balkoně nebyly květiny. Růže kolem bílého kamenného zábradlí zvadly. Po zahradě nechodili sluhové v livrejích ani páni, ale dělníci. Přikrývali chvojím záhony. Na záhonech už nekvetly pestré květiny. Ale semínka v zemi odpočívala. Měly z nich vyrůst ještě krásnější květy. Ty měly těšit oči paní kněžny, až se zase vrátí. Vzácné cizí stromy přišly o zelené listí. Byly zabalené do slámy. Fontána, která jindy stříkala stříbrné proudy, byla přikrytá prkny a mechem. Zlaté rybičky se schovaly na dno rybníčku. Jeho hladina byla jindy tak čistá. Teď byla celá pokrytá listím, žabincem a zeleným slizem.

Děti se dívaly dolů. Vzpomínaly na den, kdy chodily s Hortensií po zahradě a snídaly v salonu. Jak to všechno bylo krásné! Myslely si: „Kde asi teď je?“

Babička se ale ráda dívala přes protější Žlickou stráň. Přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy viděla k Novému Městu a k Opočnu. Viděla až k Dobrušce, kde bydlel její syn. A ještě za Dobrušku, mezi hory. Tam byla malá vesnička a v ní tolik jejích milých lidí. Když se obrátila k východu, ležel před ní krásný půlvěnec Krkonoš. Začínal dlouhým hřbetem Hejšoviny. Končil vrcholem Sněžky, který čněl až do mraků a byl pokrytý sněhem.

Babička ukazovala přes Hejšovinu a říkala dětem: „Tam znám každou stezku. Tam v těch horách leží Kladsko, kde se narodila vaše matka. Tam jsou Vambeřice a Varta. V těch krajích jsem prožila několik šťastných let.“

Zamyslela se. Barunka ji ale vytrhla otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibylla na mramorovém koni, viďte?“

„Povídá se, že na jednom vrchu u Varty. Prý sedí na mramorovém koni a sama je také vytesaná z mramoru. Ruku má zdviženou k nebi. Až se prý celá propadne do země, že nebude vidět ani konečky prstů, vyplní se její proroctví. Můj otec říkal, že ji viděl. Kůň už byl tehdy po prsa v zemi.“

„A kdo byla ta Sibylla?“ ptala se Adélka.

„Sibylla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“

„A co předpověděla?“ ptali se chlapci.

„Už jsem vám to několikrát vyprávěla,“ řekla babička.

„My jsme to zapomněli.“

„To si ale máte pamatovat.“

„Já jsem si z toho, babičko, hodně zapamatovala,“ řekla Barunka. Vždycky babičku velmi pozorně poslouchala. „Viďte, Sibylla prorokovala, že na českou zem přijde mnoho bídy. Budou války, hlad a mor. Nejhůř ale bude tehdy, až otec nebude rozumět synovi, syn otci a bratr bratrovi. Až nebude platit slovo ani slib. Pak bude nejhůř. Pak prý bude česká země roznesena na koňských kopytech.“

„Dobře sis to zapamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to někdy přišlo,“ vzdychla babička.

Barunka klečela u babiččiných nohou. Sepjaté ruce měla na jejích kolenou. Jasné oči upírala s důvěrou na její vážnou tvář. Ptala se dál: „Jaké je to proroctví, co jste nám vyprávěla? Víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?“

„To je zase proroctví slepého mládence,“ odpověděla babička.

„Ach, babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani nedokážu popsat. Viďte, vy byste taky nechtěla, aby byla česká zem roznesena na koňských kopytech?“

„Hlupáčku, jak bych mohla chtít takové neštěstí? Vždyť se každý den modlíme za blaho české země. Je to přece naše matka. Kdybych viděla, že moje matka upadá do zkázy, mělo by mi to být jedno? Co byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo zabít maminku?“

„Křičeli bychom a plakali,“ ozvali se chlapci a Adélka.

„Jste děti,“ usmála se babička.

„Museli bychom jí pomáhat, viďte, babičko?“ řekla Barunka a oči jí zahořely.

„Tak, děvče, tak. To je to pravé. Křik a pláč nic nepomůže,“ řekla stařenka a položila vnučce ruku na hlavu.

„Ale babičko, my jsme malí. Jak bychom mohli pomoct?“ namítl Jan. Mrzelo ho, že si o něm babička myslí tak málo.

„Nevíte, co jsem vám vyprávěla o malém Davídkovi, který porazil Goliáše? Vidíte, i malý může hodně, když pevně důvěřuje v Boha. To si pamatujte. Až vyrostete, půjdete do světa. Poznáte zlé i dobré. Budou vás svádět a přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku a na to, co vám říkala na procházkách. Víte přece, že jsem odmítla dobrý život, který mi nabízel pruský král. Raději jsem pracovala do úpadu, než abych si nechala děti odcizit. Milujte tedy i vy českou zem jako svou matku, nade všechno. Pracujte pro ni jako hodné děti. A proroctví, kterého se bojíte, se nevyplní. Já se už nedočkám, až z vás budou muži. Ale doufám, že si babiččina slova zapamatujete,“ dořekla babička pohnutým hlasem.

„Já je nikdy nezapomenu,“ šeptala Barunka a schovala tvář do babiččina klína.

Chlapci stáli mlčky. Babiččiným slovům nerozuměli tolik jako Barunka. Adélka se přitulila k babičce a plačtivě řekla: „Ale babičko, vy neumřete, viďte, že ne?“

„Všechno na světě trvá jen nějaký čas, milá děvečko. I mě si Pánbůh zavolá,“ odpověděla babička a vroucně ji přitiskla k sobě.

Chvíli tak mlčky seděly. Babička se zamyslela a děti nevěděly, jak začít. Tu nad sebou uslyšely šum křídel. Zvedly oči a uviděly hejno ptáků. Ptáci pluli vzduchem, jako by veslovali.

„To jsou divoké husy,“ řekla babička. „Těch nikdy neletí mnoho, jen jedna rodina. A v letu se řadí jinak. Podívejte se: dvě letí vpředu, dvě vzadu a ostatní vždycky jedna vedle druhé. Buď do délky, nebo do šířky. Někdy se zatočí do půlkruhu. Kavky, vrány a vlaštovky létají ve velkých hejnech. Několik jich letí vpředu a hledají místo k odpočinku pro ostatní. Vzadu a po stranách letí stráž. Ta v nebezpečí chrání samičky a mláďata. Často se totiž potkají s nepřátelským hejnem. A pak začne válka.“

„Ale babičko, jak můžou ptáci vést válku? Vždyť nemají ruce, aby drželi šavle a flinty,“ zeptal se Vilím.

„Vedou válku po svém a se zbraní, kterou jim dala příroda. Sekají se zobáky a tlučou do sebe křídly. Je to stejně kruté, jako když lidé bojují ostrou zbraní. V takových válkách jich pokaždé hodně padne.“

„To jsou hloupí,“ řekl si Jan.

„Inu, milý hochu, lidé mají rozum, a přece se perou pro málo nebo pro nic. Perou se, až se ubijí k smrti,“ odpověděla babička. Vstala z lavičky a pobídla děti, aby šly domů.

„Podívejte se, slunce zapadá a je celé šarlatové. Zítra bude pršet.“ Pak se obrátila k horám a dodala: „A Sněžka má čepec.“

„Chudák pan Beyer, ten si zase užije, když musí chodit do lesa,“ řekl soucitně Vilím. Vzpomněl si na krkonošského myslivce.

„Každé povolání má své těžkosti. Kdo si nějaké vybere, musí snášet zlé i dobré, i kdyby šlo o krk,“ řekla babička.

„Já budu stejně myslivcem a půjdu k panu Beyerovi rád,“ řekl Jan. Pustil draka do vzduchu a rozběhl se z vrchu dolů. Vilím běžel za ním. Ozývaly se totiž zvonky stáda, které kravař hnal z louky domů. Děti měly radost z těch krásných krav. Nejvíc z těch, které šly v čele stáda. Ty nesly na červených kožených obojcích mosazné zvonce. Každý zvonec měl jiný hlas. Na kravách bylo vidět, že tomu vyznamenání rozumějí. Pyšně pohazovaly hlavami ze strany na stranu. A rozhoupané zvonky k tomu mile zvonily.

Adélka je uviděla a hned si začala prozpěvovat: „Hou a hou, krávy jdou, nesou mléko s smetanou.“ Táhla babičku z vrchu dolů. Babička se ale ohlížela po Barunce, která ještě stála nahoře. Barunka se zahleděla na oblohu. Blízko západu se tam tvořily ty nejkrásnější obrazy. Na světlém pozadí vystupují tmavé hory, obrovské a podivných tvarů. Tu jsou dlouhé hřbety lesů, tu malé vrchy s hrady a kostelíky. Jinde se na rovině zvedají štíhlé sloupy a oblouky bran jako řecké stavby. Rudá záře na západě je lemovaná zlatými hieroglyfy a arabeskami. A ty hory, lesy i hrady se rozcházejí. Na jejich místě se tvoří ještě podivnější tvary. Děvčeti se to tak líbí, že volá babičku nahoru. Babičce se ale už na vrch nechce. Říká, že už nemá mladé nohy. A děvče musí sejít dolů k ostatním.

O Všech svatých ráno šly děti jako obvykle babičce naproti. Po cestě si povídaly: „Dneska nám babička přinese z kostela svíčičky.“

A babička svíčičky přinesla. „Když nemůžeme jít na hřbitov a pomodlit se za dušičky, rozsvítíme je doma,“ řekla. Tak slavila každý rok s dětmi svátek zemřelých jen doma.

Na Dušičky večer přilepila rozsvícené svíčičky na stůl. U každé řekla jméno dušičky, za kterou ji rozsvěcuje. Nakonec přilepila ještě několik svíček beze jména. Řekla: „Tyhle ať hoří za ty, na které nikdo nevzpomíná.“

„Babičko, já taky jednu rozsvítím za tu nešťastnou svatbu v Hertinském lese!“

„Rozsviť, rozsviť, děvečko. Naše modlitba jim snad bude milá.“

Rozsvítila se ještě jedna svíčka. Babička s dětmi poklekla ke stolu a modlily se, dokud svíčky hořely. „Světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji,“ zakončila babička modlitbu. Děti pak musely říct: „Amen.“

Týden po Dušičkách budila babička děti a oznámila jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí a běžely k oknu. A hle, všude bílo! Na stráni nezůstal ani zelený lísteček. Nebyl ani na vrbách u řeky ani na olších u potoka. V lese se zelenaly jen jedle a smrky. Jejich větve se ale pod tíhou sněhu ohýbaly dolů. Blízko domu stál jeřáb a na něm viselo několik zmrzlých trsů jeřabin. Na jeřábu seděla vrána. Drůbež na dvoře stála tiše a s údivem se dívala na tu novinku. Jen vrabci vesele skákali po zápraží. Sbírali, co tam slepice nechaly. Kočka se vracela z lovu. Při každém kroku si oklepávala tlapky a rychle spěchala na pec. Psi byli ve sněhu až po kolena a vesele se v něm proháněli.

„Sníh, sníh, to je dobře, budeme jezdit na saních!“ výskaly děti. Vítaly zimu, která jim zase přinášela jiné radosti.

Svatý Martin jim přinesl dobré rohlíky. A po svatém Martinu začaly dračky. Děti ale měly mnohem radši přástvy. Při přástvách měly víc svobody. Na dračkách se ženy posadily v kuchyni kolem dlouhého stolu. Na stole ležela vysoká hromada peří jako závěj sněhu. Babička pak pořád odháněla Adélku a chlapce od stolu. Jednou se totiž stalo, že Jan mezi dračkami spadl do té hromady. Jaký to byl povyk, si každý snadno představí. Od té doby babička o malých říkala, že není radno brát *to* ke stolu. Kolem stolu nesměly ani pořádně dovádět, ani foukat, ani moc otevírat dveře. Hned dostaly vyhubováno. Jediná radost na dračkách byla pučálka. A pak pohádky o strašidlech a drábech, o světýlkách a ohnivých mužích.

Za dlouhých mlhavých večerů chodily dračky a přadleny z chalupy do chalupy, často i ze vsi do vsi. Tu a tam se pak povídalo, že tady něco někoho vystrašilo a tamhle zase jiného. Jakmile se o tom začalo mluvit, nebylo konce. Každá totiž znala několik podobných příkladů. Často se mluvilo i o kramolenských zlodějích. Na jaře chodili do vězení a na zimu se vraceli domů. Lidé říkali, „že jdou ze studií“, protože se tam prý vždycky něčemu přiučí. Když se mluvilo o nich, začalo se mluvit o zlodějích vůbec. A pak se vyprávěly pohádky o drábech, lesních loupežnících. Děti seděly jako myšky a ani nedutaly. Ale za nic na světě by nešly za dveře, tak se bály. Proto babička neměla ráda, když se o takových věcech mluvilo. Někdy ale ten proud řečí nedokázala zastavit.

Po Martinu býval v městečku zimní trh. Paní Prošková šla s Bětkou a Voršou do městečka. Nakupovaly nádobí a různé potřeby na celou zimu. Děti se nemohly matky dočkat. Vždycky jim přinesla nějakou hračku a dobrý marcipán. Babička dostala každý rok jako „jarmark“ vlněné punčochy, bačkory a půl tuctu šňůr na kolovrat. Když si je ukládala do šuplíku, říkala Janovi: „Kdyby nebylo tebe, stačila by mi jedna.“

Adélka tentokrát dostala jako jarmark dřevěnou destičku s abecedou.

„Až zítra přijde pan učitel, můžeš se začít učit. Stejně se nudíš, když se ostatní učí. A když si pamatuješ Otčenáš a písničky, budeš si pamatovat i abecedu,“ řekla matka.

Děvče radostí poskočilo a hned si pozorně prohlíželo písmenka. Ochotný Vilím se nabídl, že ji naučí i, e, a, o, u. Ona ale schovala destičku za záda a řekla: „Já nechci od tebe. Ty to neumíš jako pan učitel.“

„Jakpak bych neuměl abecedu, když čtu z knížky!“ zlobil se uražený chlapec.

„Ale v knížce to není takhle,“ odbyla ho sestřička.

„Jej, jej, ty jsi hloupá!“ spráskl ruce chlapec.

„Ať si!“ pohodila hlavou Adélka a šla s destičkou ke světlu.

Zatímco se ti dva hádali o učenost, dělal Jan v kuchyni Sultánovi a Tyrlovi koncert. Troubil na trubku a zároveň bubnoval na bubínek, který mu matka přinesla z trhu. Psům se ta hudba asi moc nelíbila. Měli zdvižené čumáky. Sultán štěkal a Tyrl vyl, až byla hrůza poslouchat. Babička byla s dcerou v komoře a ukládaly nakoupené věci. Když uslyšela tu muziku, přiběhla jako o závod.

„Vždyť jsem si to myslela, že je to ten luciper! V tobě není dobré žilky, chlapče! Budeš zticha!“

Jan vzal trubku od úst. Ale jako by neslyšel, co babička říká, dal se do smíchu: „Jen se podívejte na ty psy, jak se zlobí, že jim dělám muziku!“

„Kdyby ti psi měli rozum, řekli by ti, že takovou muziku ať poslouchá kozel, rozumíš? Hned to ukliď! Věru, jestli budeš takový nezbeda, povím letos svatému Mikuláši, ať ti nic nenadělí,“ hrozila babička a ukázala Janovi cestu do světnice.

„No, to bude pěkné! A ve městě povídali, že svatý Mikuláš nakoupil plný vůz dárků. Prý bude letos štědrý, totiž k tomu, kdo poslouchá!“ řekla Vorša. Ve dveřích totiž zaslechla babiččina slova.

Druhý den přišel pan učitel. Adélka hned vytáhla svou destičku a přisedla k ostatním. Dávala dobrý pozor. Po hodině přiběhla s velkou radostí k babičce. Už umí všechna písmenka na prvních řádcích! Hned je babičce řekla. Řekla i poznámky, které k nim pan učitel přidal, aby si je lépe pamatovala. Matka i babička byly s ní spokojené. Hlavně když je uměla i druhý den. Často je ale babičce ukazovala a chtěla, aby ji z nich zkoušela. Nakonec je babička uměla stejně jako vnučka.

„Vidíme,“ říkala si, „nikdy v životě jsem si nemyslela, že se budu ještě učit abecedu. A teď na stará kolena se mi to stává. Inu, kdo chce být s dětmi, musí se někdy stát s nimi dítětem.“

Jednoho dne vtrhl Jan do světnice s křikem: „Děti, děti, pojďte se podívat! Babička snesla z půdy kolovrat!“

„Je to nějaký zázrak?“ kárala matka děti. Viděla, že se všechny ženou ze dveří, i Barunka.

Zázrak to samozřejmě nebyl. Ale matka zapomněla, jaké radosti babička s kolovratem do světnice přinesla. S kolovratem přišly přadleny a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Matku ovšem netěšily ani ty pohádky, ani písně. Raději sedávala ve svém pokojíku a četla knihu ze zámecké knihovny. Někdy babička řekla: „Povídej nám taky jednou něco z těch kronik!“ A matka vyprávěla. Ale děti ani ostatní to tolik nezajímalo. Když ale začala popisovat život ve Vídni, to se líbilo všem. Přadleny řekly: „To musí být krása v takovém městě.“ Víc si nepřály. Děti si ale jistě myslely: „Kéž bychom už byly velké, abychom se tam mohly podívat!“

Nade všechno ale měli všichni rádi babiččiny pohádky. Jen matka ne, ta je nerada poslouchala. Babička vyprávěla o princeznách se zlatými hvězdami na čele. O rytířích a princích, které někdo začaroval ve lvy a psy, nebo dokonce v kameny. O oříšcích, ve kterých byly složené celé drahé šaty. O zlatých zámcích a mořích, na jejichž dně bydlí krásné vodní paní. Matka netušila, co vidí Barunka, když se při pletení zamyslela. Dívala se oknem ven na holé stráně a zasněžené údolíčko. Viděla tam rajskou zahradu a palác z drahých kamenů. Viděla ptáky ohnivých barev a paní, kterým splývaly zlaté vlasy. Zamrzlá řeka se jí měnila v modré vlnící se moře. Na jeho vlnách se v perlových lasturách houpaly krásné víly. Sultán ležel natažený na podlaze a chrápal. Ani se mu nezdálo o té cti, kterou mu chlapci často prokazovali. V myšlenkách ho totiž měli za začarovaného prince.

A jak milo bylo ve světnici, když se setmělo! Vorša zavřela okenice. V kamnech praskaly smolné otýpky. Doprostřed světnice postavili vysoký dřevěný svícen. Do jeho železných ramen zastrčili hořící louče. Kolem dokola postavili lavice a stoličky pro přadleny. Babička pro ně navíc vždycky připravila ošatku křížal a švestek, „pro poslinku“. S jakou dychtivostí čekaly děti, kdy klapnou dveře v síni a ve dveřích se objeví přadleny! Babička totiž o přástvách nezačala vyprávět, dokud se přadleny nesešly. Přes den si zpívala adventní písně.

Dokud děti babičku ještě dobře neznaly, nevěděly, kdy má dobrou a kdy špatnou chvíli. Myslely si, že z ní pohádky musí a musí vymámit. Babička si s nimi ale hned poradila. Buď jim začala vyprávět o pastýři, který měl tři sta ovcí. Hnal je na pastvu a přišel k lávce. Byla tak úzká, že ovce mohly přejít jen jedna za druhou. „Teď musíme počkat, až přejdou,“ dodala a zmlkla. Když se děti po chvíli ozvaly: „Babičko, už přešly?“, říkala: „Co vás napadá! To bude trvat dobré dvě hodiny, než přejdou.“ Děti už věděly, co to znamená.

Nebo zase začala: „No, když nechcete jinak, budu vyprávět. Představte si, že mám sedmdesát sedm kapes a v každé jednu pohádku. Z kolikáté kapsy chcete pohádku?“

„Třeba z desáté!“ volaly děti.

„Tedy z desáté. V desáté kapse je taková pohádka: Byl jeden král, ten měl na peci vál; na tom vále kocoura, poslouchejte, bude dlouhá.“ A bylo zase po pohádce.

Nejhorší ale bylo, když se babička zmínila o Červené karkulce. To děti nemohly slyšet a hned utekly. U každé jiné pohádky by ji mohly uprosit. Ale o téhle nesměly ani špitnout, jinak by musely poslouchat opakování vlastních slov. Teď už babičku znaly a věděly, že jinak nepovolí. Čekaly tedy trpělivě na přadleny.

Nejdřív vždycky přišla Kristla a za ní Míla. Pak přišla Cilka Kudrnovic ze dvora a Bětčiny a Voršiny známé. Někdy přišla i panímáma s Mančinkou a paní myslivcová. Jednou za týden přivedla Kristla s sebou mladou Tomšovou. Pro tu si pak obvykle přišel Tomeš.

Než se ženy ohřály a usedly ke kolovratům, chvíli se mluvilo o všem možném. Když se některé stalo doma něco nového nebo slyšela nějakou novinu, povídalo se o tom. Když byl nějaký svátek, mluvilo se o něm. Hlavně když s ním byl spojený nějaký lidový zvyk nebo pověra. Nebo když to byl velký církevní svátek.

Například večer před svatým Mikulášem se Kristla hned ptala Adélky, jestli už má za oknem punčochu. Prý už v okolí chodí Mikulášové.

„Tu mi dá babička, až půjdu spát,“ řeklo děvče.

„Ale nedávejte tam svou malou punčošku! Řekněte babičce, ať vám půjčí velkou!“ radila jí Kristla.

„To nejde,“ ozval se Jan. „To bychom byli my ošizení.“

„Vám stejně Mikuláš nadělí jen metlu,“ škádlila ho Kristla.

„Však svatý Mikuláš ví, že babička má metlu ještě z loňska schovanou. A že nás nikdy nebije,“ řekl Jan. Babička ale řekla, že by si to Jeník někdy zasloužil.

Den svaté Lucie děti vůbec neměly rády. Byla pověra, že tu noc chodí Lucie. Je to bílá, dlouhá, rozcuchaná žena. Děti se jí strašily, že je vezme, když nebudou poslušné.

„Bojácnost je pravá nemoudrost,“ říkala babička. Neměla ráda, když se děti něčím strašily. Učila je nebát se ničeho, jedině Božího hněvu. Ale vymlouvat jim některé pověry neuměla, jak to vždycky dělal otec. Děti mu vyprávěly o vodníkovi, o prašivci, o světýlkách. Nebo o ohnivých mužích, kteří se prý někdy před člověkem kutálejí jako otep slámy. Za takové posvícení na cestu se jim ale musí pěkně poděkovat. A tak dál. To babička vymlouvat neuměla, protože sama v to příliš pevně věřila. Pro ni byla celá příroda plná dobrých i škodlivých duchů. Věřila i v ďábla, kterého Bůh posílá na svět, aby zkoušel Boží lid. To všechno věřila, ale nebála se. V srdci měla pevnou, neotřesitelnou důvěru v Boha. V jeho moci je celý svět, nebe i peklo. A bez jeho vůle člověku nespadne ani vlas z hlavy. Tuto důvěru se snažila vštípit i do dětských srdcí. Proto když Vorša na svatou Lucii začala mluvit o bílé ženě, babička ji hned okřikla. Řekla, že Lucie jen „noci upije“.

Nejlépe to ale uměl Míla. Vždycky chlapcům vyřezával sáňky, pluhy nebo vozíčky. Nebo dělal louče. Chlapci se od něho ani nehnuli. Když se mluvilo o něčem strašném a Vilím se k němu tiskl, Míla říkal: „Nic se nebojte, Vilímku. Na čerta vezmeme kříž, na strašidla hůl, a vymlátíme je.“ To se chlapcům líbilo. S Mílou by šli třeba o půlnoci kamkoli. Babička mu přikývla a říkala: „Inu, co je to všechno platné, muž je přece jen muž!“

„To je pravda. A Jakub se nebojí ani čerta, ani pana správce, a ten je horší než čert,“ řekla Kristla.

„No, když už mluvíme o panu správci,“ vzpomněla si babička, „máš přece, Jakube, naději, že tě vezmou do dvora?“

„Myslím, že z toho nic nebude. Jde to na mě ze dvou stran. A plete se do toho mnoho zlých ženských. Ty mi zazpívají na rozloučenou.“

„Nemluv tak. Snad se to ještě dá spravit,“ řekla Kristla smutně.

„Přál bych si to stejně jako ty, ale nevím. Slečinka správcovic se na mě strašně zlobí kvůli tomu kousku, co jsme provedli tomu Italovi. Prý si na něho myslela. A když ho kvůli tomu paní kněžna rychle poslala pryč, zkazil se jí celý plán. Pořád správci leží v uších, aby mě do dvora nebral. To je jedna věc. Druhá je Lucie rychtářovic. Ta si vymyslela, abych byl jejím králem při ‚dlouhé noci‘. Já jí tu čest udělat nemůžu, a tak bude mít rychtář zlost. A až dá Pánbůh jaro, budu si asi zpívat: Háj — háj — háječku zelený — už jsem já na vojnu chycený.“

Míla začal zpívat a děvčata se přidala. Jen Kristla se dala do pláče.

„No, mlč, holka. Do jara je ještě daleko. Kdo ví, co Pánbůh dá,“ těšila ji babička.

Kristla si sice utřela oči, ale přece byla smutná.

„Nemysli na to. Táta to snad nějak spraví,“ řekl Míla a přisedl si k ní.

„A nemohl bys přece tím králem být bez všech závazků?“ zeptala se babička.

„Inu, mohl, babičko. U nás chodí někteří chlapci za dvěma, třemi děvčaty, než si jednu vezmou nadobro. A děvčata to dělají taky tak. Nebyl bych Luciin první milý a nemusel bych být poslední. Ale u nás nebylo slýcháno, aby hoch sváděl dvě děvčata najednou. A když jde za krále, je to tolik, jako by šel na svatbu.“

„Pak ovšem děláš dobře, že nejdeš,“ souhlasila babička.

„Co tu Lucku napadlo, že chce zrovna tebe? Jako by u vás nebylo dost jiných hochů,“ zlobila se Kristla.

„Pan otec by řekl: proti gustu žádný dišputát,“ usmála se babička.

Před vánočními svátky se střídalo vyprávění pohádek a zpívání písní s řečmi o pečení vánoček. Mluvilo se o tom, jakou má která bílou mouku a kolik dá do vánočky másla. Děvčata si povídala o „slívání“ olova. Děti se těšily na vánočky, na pouštění svíček, na Jezulátko a na koledu.

### Slovníček

- **umrlčí kvítka**: lidové jméno podzimních květin, které kvetou kolem Dušiček.
- **naháčky**: ocúny: fialové květiny, které kvetou na podzim na loukách.
- **babího léta**: babí léto: jemná vlákna pavučin, která na podzim létají vzduchem.
- **kaliny**: kalina: keř s červenými bobulemi.
- **Sibylla**: moudrá žena z pověsti, která předpovídala budoucnost.
- **blanických rytířích**: rytíři, kteří podle pověsti spí v hoře Blaník a pomohou české zemi v největší nouzi.
- **dračky**: večery, kdy ženy draly (trhaly) peří na peřiny.
- **pučálka**: pražený namočený hrách, pochoutka na dračkách.
- **drábech**: drábi: lesní loupežníci.
- **jarmark**: dárek z výročního trhu (jarmarku).
- **otýpky**: otýpka: svazek dříví nebo chvojí na topení.
- **křížal**: křížaly: sušené plátky jablek.
- **pro poslinku**: aby přadleny měly v ústech dost slin; slinami vlhčily nit při předení.
- **prašivci**: prašivec: strašidlo z lidových pověr.
- **Lucie**: podle pověry bílá žena, která chodí v noci na svatou Lucii. Pověra je známá i na Slovensku: tam Lucie chodí po městě zabalená v plachtě a s řešetem na hlavě.
- **noci upije**: zkrátí noci (podle staré pranostiky).
- **dlouhé noci**: dlouhá noc: zábava přadlen po Třech králích.
- **slívání**: lití roztaveného olova do vody; podle tvaru se hádala budoucnost.
- **Jezulátko**: malý Ježíš, který nosí dárky.

## XII

Ve mlýně, v myslivně i na Starém bělidle měli jeden zvyk. Kdo přišel na Štědrý den nebo na Boží hod, dostal najíst a napít do sytosti. Kdyby nikdo nepřišel, babička by šla hledat hosta na rozcestí.

Jakou radost ale měla tentokrát! Před Štědrým dnem nečekaně přišel její syn Kašpar a s ním bratrův syn z Olešnice. Celého půl dne plakala radostí. Každou chvíli odbíhala od pečení vánoček do světnice. Tam seděli hosté mezi dětmi. Chtěla se podívat na syna. A chtěla se zeptat synovce, co dělá ten nebo ta v Olešnici. Dětem nejednou opakovala: „Jak tady vidíte strýčka, tak vypadal v tváři váš dědeček. Jen jeho postavu nemá.“ Děti si strýčky prohlížely ze všech stran a moc se jim líbili. Hlavně proto, že mile odpovídali na každou jejich otázku.

Každý rok se chtěly děti postit, aby viděly zlaté prasátko. Ale nikdy to nedokázaly. Vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den dostal štědře každý, i drůbež a dobytek dostaly vánočku. Po večeři vzala babička ode všeho, co bylo k večeři, kousek. Polovinu hodila do potoka. Druhou polovinu zahrabala v sadu pod strom. Chtěla, aby voda zůstala čistá a zdravá a země byla úrodná. Pak sesbírala všechny drobky a hodila je „ohni“, aby „neškodil“.

Za chlévem třásla Bětka bezem a volala: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes.“ Ve světnici děvčata slévala olovo a vosk. Děti pouštěly na vodu svíčičky v ořechových skořápkách. Skořápky představovaly lodičky života. Jan potají strkal do mísy s vodou, aby se voda hnula. Skořápky se pak houpaly od kraje ke středu. Jan radostně volal: „Dívejte se, já se dostanu daleko, daleko do světa!“

„Ach, milý hochu,“ řekla si tiše matka. „Jednou se dostaneš do proudu života, mezi víry a skaliska. Vlny budou házet loďkou tvého života. Pak budeš s touhou vzpomínat na tichý přístav, ze kterého jsi vyplul.“

Přitom rozkrojila chlapcovo jablko napříč, „pro štěstí“. Jádřinec tvořil hvězdu. Tři paprsky byly *čisté*, ale dva byly neúplné, sežrané od červa. Matka je s povzdechem odložila stranou. Rozkrojila druhé jablko pro Barunku. Zase uviděla zatemnělou hvězdu a řekla si: „Tedy ani jeden, ani druhý nebude úplně šťastný!“ Rozkrojila ještě jablka pro Vilímka a Adélku. V nich byly zdravé hvězdičky se čtyřmi paprsky. „Ty snad,“ pomyslela si matka. Z myšlenek ji vytrhla Adélka. Právě si stěžovala, že její lodička nechce plout od kraje a že svíčička už dohořívá.

„Moje taky zhasíná a nedoplula daleko,“ řekl Vilím.

V tu chvíli zase někdo strčil do mísy. Voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed se potopily.

„Hečte, hečte, vy umřete dřív než my!“ zvolala Adélka s Vilímkem.

„No a co? Hlavně že jsme se dostali daleko,“ odpověděla Barunka a Jan souhlasil.

Matka se ale smutně dívala na ta zhaslá světla. Zmocnila se jí předtucha. Co když ta nevinná dětská hra předpovídá jejich budoucnost?

„Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti potajmu babičky, když se začalo sklízet ze stolu.

„To já nemůžu vědět. Uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička.

Menší děti se postavily k oknu. Říkaly, že Jezulátko musí jít kolem oken a že ho uslyší.

„Copak nevíte, že Jezulátko není vidět ani slyšet?“ řekla babička. „Jezulátko sedí v nebi na zářivém trůnu. Hodným dětem posílá dárky po andělích. Andělé je nosí na zlatých obláčcích. Neuslyšíte nic než zvonění zvonků.“

Děti se dívaly do oken a zbožně babičku poslouchaly. V tu chvíli se kolem oken mihla světlá záře. Venku zazněl zvonek. Děti sepjaly ruce. Adélka tiše šeptala: „Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?“

Babička přikývla. Vtom vešla do dveří matka. Oznámila dětem, že jim Jezulátko nadělilo v babiččině světnici. To byl shon a radost, když uviděly rozsvícený, ozdobený stromeček a pod ním krásné dárky! Babička sice tenhle zvyk neznala, mezi prostými lidmi se to nedělalo. Ale líbil se jí. Už dlouho před Vánocemi sama myslela na stromeček a pomáhala ho dceři zdobit.

„V Nise a v Kladsku je ten zvyk všude. Pamatuješ si to, Kašpare? Byl jsi už velký kluk, když jsme tam byli?“ řekla babička synovi. Nechala děti radovat se z dárků a posadila se vedle něho ke kamnům.

„Jakpak bych si nepamatoval. Je to hezký zvyk. Dobře děláš, Terezko, že jsi ho zavedla. Děti na to budou mít krásné vzpomínky, až přijdou do trápení života. Na tenhle den člověk nejraději vzpomíná, hlavně v cizině. Já jsem to zažil několik let, když jsem byl ve světě. U mistra se mi často vedlo docela dobře. Ale vždycky jsem si myslel: Kéž bych radši seděl u mámy! Měl bych kaši s medem, buchtičky s makovou omáčkou a hrách se zelím. Všechna ta dobrá jídla u mistra bych za to dal.“

„Naše jídla,“ usmála se babička a přikývla. „Ale ještě jsi zapomněl sušenou míchaninu.“

„To víte, o tu jsem moc nestál. V Dobrušce jí říkají muzika. Ale vzpomínal jsem na něco jiného, co jsme všichni rádi poslouchali.“

„Však já vím, co myslíš. Pastýřskou koledu. Ta je tady taky. Počkej, za chvilku ji uslyšíš,“ řekla babička. Sotva to dořekla, ozvala se venku u okna pastýřská trouba. Pastýř nejdřív zatroubil melodii pastýřské koledy. Pak začal zpívat: „Vzhůru, vstaňte, pastýřkové, hlasná novina, Spasitel se nám narodil v Betlémě v chlívě,“ a tak dál.

„Máš pravdu, Kašpare. Kdybych neslyšela tuhle píseň, ani by mi Boží hod nepřišel tak veselý,“ řekla babička a s potěšením poslouchala. Pak vyšla ven a dala pastýřovi do mošny výsluhu.

Na Štěpána šli chlapci koledovat do mlýna a do myslivny. Kdyby nepřišli, panímáma by si myslela, že na ně spadl strop. Sama by přiběhla na Staré bělidlo. Bertík a Frantík zase přišli koledovat dolů k nim. Vánoční svátky uběhly. Děti si už zase povídaly, že přijdou Tři králové. A že přijde pan učitel, napíše Tři krále na dveře a bude koledovat. A po Třech králích slavily přadleny teprve „dlouhou noc“.

Na Starém bělidle a ve mlýně to ovšem nebylo jako ve vsi, kde bylo hodně chasy. Tam si volili královnu a krále, hrála muzika, zdobila se přeslice a dával se vrkoč. Na Starém bělidle se připravila dobrá večeře a sešly se přadleny. Zpívalo se, jedlo a pilo. Najednou se za dveřmi ozval flašinet a v kuchyni se začalo tancovat. Přišel také Tomeš, pan otec a pan myslivec. Přišli ještě někteří další a byla z toho pořádná tancovačka. Kuchyň měla podlahu z cihel. Děvčata si z toho nic nedělala. Která litovala střevíců, tancovala bosa.

„No, babičko, co kdybychom si spolu trochu provětrali faldy?“ šklíbil se pan otec. Přišel ze světnice, kde seděli staří, do kuchyně mezi tanečníky. Byla tam i babička. Musela dohlížet na tu malou drůbež, která se pletla uprostřed kola spolu se Sultánem a Tyrlem.

„Ach, milý pane otče, bývaly časy, kdy mi nevadilo, že mám nohy plné krvavých puchýřů. Jen když jsem mohla tancovat. Jakmile jsem se ukázala v hospodě nebo v létě na mlatě, hoši hned křičeli: ‚Madlena je tu, hrajte kalamajku, vrtáka!‘ A hajdy, Madla letěla do kola. Ale teď, můj milý Bože, jsem jako pára nad hrncem.“

„Ale co, vy jste ještě jako křepelka, babičko. Mohli bychom přece zkusit tanec,“ řekl pan otec a zatočil pikslou mezi prsty.

„Tady je tanečnice, pane otče. Ta se umí točit jako vřeteno,“ smála se babička. Vzala za ruku mladou Tomšovou, která právě stála za panem otcem a poslouchala je.

Mladá žena vesele vzala pana otce za ruku. Kudrnovi řekla, ať hraje první kolo pomalu. Kudrna držel v jedné ruce kus jáhelníku. Ujídal z něho, aby mu ubíhal čas. Spustil sousedskou a pan otec musel chtě nechtě do kola. Chasa začala tleskat. Panímámy vyšly ze světnice, aby se podívaly, co se stalo. Když tam byly, vzal Tomeš k tanci paní mlynářku. Pan otec se už rozproudil a provedl v tanci hospodyni. A tak si chvíli zaskákali i staří. Babička se panu otci smála.

Sotva byla „dlouhá noc“ za nimi, byly zase hody ve mlýně. Zabíjeli prase a smažili šišky. Přitom museli být přátelé ze Starého bělidla i pan myslivec. Pan otec pro ně poslal saně. Později byla ta sláva v myslivně a nakonec u Prošků.

Jednoho dne zase přišli s Dorotou. Králem Diokleciánem byl Kudrnův Václav. Pannou Dorotou byla jeho sestra Lída. Dva dvořané, soudce, kat a jeho holomci byli chlapci asi ze Žernova. Holomci a dvořané nesli mošničky na dary. Před domem Prošků byla dlouhá klouzačka. Tam se páni herci obvykle zastavili a trochu se klouzali. Panna Dorota se na ně dívala zkroušeně a třásla se zimou. Pobízela je sice, ať jdou, ale její hlas proti tolika hlasům nestačil. Často se musela dívat, jak se perou, když jeden do druhého při klouzání strčil. Nakonec vešli do domu. Psi je vítali hrozným štěkotem, děti ale s radostí. U kamen si upravili šaty a odložili mošničky.

Kostýmy byly jednoduché. Panna Dorota měla bratrovy boty. Přes své sukně měla bílé kamrtuchové šaty, které si půjčila od Mančinky. Na krku měla korále. Místo závoje měla máminu bílou plachetku a na ní papírovou korunku. Chlapci měli přes oblečení bílé košile, kolem pasu pestré šátky a na hlavě papírové čepice. Dioklecián měl také korunu. Přes ramena mu visel plášť. Byla to mámina květovaná nedělní zástěra. Máma mu ji půjčila ze zvláštní ochoty.

Když se trochu ohřáli, postavili se doprostřed světnice a začali hrát svou hru. Děti ji sice slyšely každičký rok, ale vždycky se jim moc líbila. Pohanský král Dioklecián odsoudí křesťanku pannu Dorotu, aby zemřela katovou rukou. Holomci ji vezmou pod paží a vedou ji na popraviště. Tam už čeká kat s napřaženým mečem. S hrozným patosem zvolá: „Doroto panno, klekej, nic se mého meče nelekej, skloň jen hlavu hrdinsky, setnu já ti ji mistrovsky!“

Panna Dorota klekne a skloní hlavu. Kat jí setne korunku z hlavy a holomci ji zvednou. Pak se všichni ukloní. Panna Dorota si dá korunu zase na hlavu a postaví se do kouta u dveří.

„Vidíte, jak to ty děti hezky umějí. Až je milo poslouchat,“ říká Vorša. Babička je také moc pochválí. Herci dostanou hodně dárků a vyhrnou se ze dveří. Za domem si prohlédnou, co dostali. Jídlo král hned rozdělí. Ale peníze si strčí do své kapsy. Jako ředitel celé výpravy na to měl právo jen on. Jen on totiž nesl všechny výdaje a odpovědnost. Po takovém spravedlivém rozdělení šli herci k Riesenburku. Děti Prošků si ještě několik dní opakovaly verše z té hry a hrály si na Dorotu. Jen matka nemůže pochopit, jak se může někomu líbit taková hloupost.

A už tu byly zase „ostatky“. V neděli přijely z města pěkné saně. Koně měli rolničky. Kdykoli se koně pohnuli, rolničky na dvorku hlasitě zazvonily. Vrána, zimní návštěvnice zápraží u Prošků, rychle odletěla na jeřáb. Slepice i vrabci se na spřežení dívali s velkým údivem. Asi si mysleli: Pro pána krále, co to má být! Saně přijely pro rodinu Prošků. Měli jet na masopust ke kmotrovi Stanickému do městečka.

Babička ale nikdy nechtěla jet. Říkala: „Co tam? Nechte mě doma, já se mezi panstvo nehodím.“ Staničtí byli hodní a vlídní lidé. Ale měli hostinec a chodili tam různí hosté, i z mnoha mil daleko. To nebyla společnost pro skromnou babičku.

Když večer přijeli domů, děti babičce vyprávěly, co dobrého jedly. Přinesly jí výsluhu. Chválily hlučnou muziku, kterou slyšely. A povídaly, kdo všechno tam byl.

„A hádejte, koho jsme tam ještě viděli?“ řekl Jan.

„No, kohopak?“ zeptala se babička.

„Kupce Vlacha, co k nám jezdí a vždycky nám dává fíky. Ale vy byste ho nepoznala. Nebyl tak špinavý, jako když k nám přijede. Byl oblečený jako kníže a u hodinek měl zlatý řetízek.“

„Čeho je dost, s tím se snadno plýtvá,“ řekla babička. „Ostatně,“ dodala, „ani vy nechodíte mezi lidi v šatech, ve kterých se doma válíte. To člověk dluží společnosti i sobě, aby chodil v čistých šatech, když to jde.“

„Ale ten musí být bohatý, viďte?“ řekly děti.

„Nevím, v jeho truhle jsem nebyla. Ale může být. Umí dobře prodávat.“

Poslední den masopustu přišly ještě s velkým povykem maškary. V čele šel sám masopust. Byl celý obalený hrachovinou jako medvěd. V každém domě z něho hospodyně utrhly kousek a schovaly si ho. Ten kousek hrachoviny z masopustu pak dávaly husám do hnízd, když je nasazovaly na vejce. Husy prý potom dobře seděly.

Masopust se pochoval a s ním skončily zimní radovánky. Babička zpívala u kolovratu postní písně. Když si k ní děti přisedly, vyprávěla jim o životě Pána Krista. První postní neděli si oblékla smuteční šaty. Dny byly delší a slunce silnější. Teplý vítr užíral sníh na stráních. Slepice zase vesele kdákaly po dvoře. Když se hospodyně sešly, mluvily o nasazování vajec a o setí lnu. Hospodáři chystali pluhy a brány.

Pan myslivec chtěl jít z protějšího lesa rovnou na Staré bělidlo. Ale přes řeku už nemohl. Led praskal a pomalu se kus po kuse „poroučel“, jak říkal pan otec. Pan otec chodil ráno dohlížet ke stavidlu a chvilku postál u babičky na zápraží Prošků.

Přešla neděle Černá, Družebná a Kýchavná. Pátou neděli, Smrtnou, se děti radovaly: „Dneska budeme vynášet smrt!“ A děvčata dodala: „Dneska je naše koleda!“ Babička udělala Adélce líto. Několik dní na něj sbírala vyfouknutá vajíčka. Pověsila je na něj a uvázala na něj červené stuhy, aby bylo veselé. Děvčata šla koledovat.

Odpoledne se všechna děvčata sešla ve mlýně a strojila tam smrt. Cilka udělala slaměnou figuru. Každé z děvčat na ni dalo něco ze svých šatů. Čím byla Mařena hezčí, tím větší byla chlouba. Když byla ustrojená, vzala ji dvě děvčata pod paží. Ostatní se seřadila do párů za nimi. Točila líty a zpívala: „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi.“ Tak šla od mlýna ke splavu. Starší chasa šla opodál za nimi. Chlapci kolem nich ale skákali a posměšně se šklebili. Chtěli Mařeně strhnout čepec, ale děvčata ji bránila. U splavu smrt rychle svlékla. S velkým jásotem hodila slaměnou figuru do vody. Potom se chlapci s děvčaty spojili a společně začali zpívat: „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci.“ Pak zase začala děvčata: „Líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky u vody — mylo ruce i nohy. Fiala, růže kvésti nemůže, až jí Pánbůh zpomůže.“ A chlapci zase spustili: „Svatý Petr z Říma, pošli flaši vína, abychom se napili, Pánaboha chválili.“

„No, pojďte dál, koledníci,“ volala paní Prošková. Poslouchala chasu ze zápraží. „Pojďte dál. Víno vám nedáme, ale přece něco, abyste se poveselili.“ Chasa vešla s domácími děvčaty do světnice. Kristla i ostatní šly za nimi a veselily se a zpívaly s nimi.

Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočičky. Vždycky už kvetly, „jako by věděly, že jich je ten den potřeba“, myslelo si děvče. Když šla s babičkou do kostela na hrubou mši, nesla si každá hrst kočiček k posvěcení.

Na Škaredou středu babička dopředla svůj úkol a odnášela kolovrat na půdu. Adélka volala: „Ó je, kolovrat už jde na půdu, babička bude příst na vřetánku!“

„Dá-li Pánbůh, do zimy ho zase sneseme,“ řekla jí babička.

Na Zelený čtvrtek děti věděly, že k snídani nedostanou nic jiného než jidášky s medem. Na Starém bělidle včely neměli. Ale pan otec vždycky poslal plást medu, když prohlížel úly. Pan otec byl včelař a měl mnoho úlů. Slíbil paní Proškové, že dostanou roj, až se mu nějaký podaří. Nejednou totiž slyšel od babičky, že by si u toho domu nepřála nic jiného než úl. Je prý člověku veselo, když vidí ty včeličky. Celý den létají z úlu do úlu a pilně pracují.

„Barunko, vstávej, slunce hned vyjde!“ budila babička na Velký pátek ráno vnučku. Polehoučku jí ťukala na čelo. Barunka měla lehký spánek a hned se probudila. Uviděla babičku stát u postele. Vzpomněla si, že ji večer prosila, aby ji vzbudila k ranní modlitbě. Vyskočila, hodila na sebe sukýnku a šátek a šla s babičkou. Babička vzbudila i Voršu a Bětku. „Děti necháme spát. Ještě tomu nerozumějí. Budeme se modlit za ně,“ řekla.

Jakmile zavrzaly dveře v síni, ozvala se drůbež i dobytek. Psi vyskočili z bud. Babička je vlídně odstrčila a ostatním řekla: „Mějte strpení, až se pomodlíme!“ Barunka se na babiččin příkaz umyla ve struze. Pak šly na stráň. Tam se modlily „devět Otčenášů a Zdrávasů, aby jim Pánbůh dal po celý rok čistotu těla“. Takový byl zvyk.

Stará babička poklekla. Vroucně sepjala vrásčité ruce na prsou. Její mírné oči se s důvěrou obrátily k růžovým červánkům. Ty na východě ohlašovaly, že vychází slunce. Barunka klečela vedle ní, svěží a růžová jako poupátko. I ona se chvíli zbožně modlila. Pak se ale její jasné, veselé oči obrátily od východu k lesu, k loukám a ke stráni. Kalné vlny pomalu tekly a nesly s sebou ještě kusy ledu a sníh. V roklích na stráni se ještě bělal sníh. Ale tu a tam se už zelenala tráva a kvetly první sedmikrásky. Stromy a keře začínaly pučet. Příroda se probouzela k radostnému životu. Růžové červánky se rozcházely po obloze. Zpoza hor stoupaly zlaté paprsky výš a výš. Pozlacovaly vrcholky stromů. Nakonec se pomalu ukázalo slunce v celé své velebnosti. Rozlilo své světlo po celé stráni. Protější stráň byla ještě v pološeru. Za splavem klesala mlha níž a níž. Nad jejími vlnami bylo vidět, jak na vrchu nad pilou klečí ženy pilařovic.

„Podívejte se, babičko, jak krásně slunce vychází!“ řekla Barunka. Byla celá ponořená v obdivu nebeského světla. „Kéž bychom teď klečely na Sněžce!“

„Chceš-li Boha vroucně vzývat, všude k tomu místo, zem Páně celá krásná,“ řekla babička. Udělala kříž a vstala ze země.

Když se ohlédly, uviděly nad sebou na samém vrchu stráně Viktorku. Opírala se o strom. Kudrnaté vlasy měla vlhké od rosy. Visely jí kolem tváře. Šaty měla pomačkané a hrdlo odhalené. Černé oči jí planuly divokým ohněm a upírala je ke slunci. V ruce držela rozkvetlý petrklíč. Zdálo se, že babičku nevidí.

„Kde ta ubohá zase chodila!“ řekla soucitně stařenka. „A podívej, kde už našla petrklíč!“

„Někde nahoře v lese. Vždyť ona tam prochodí každý kout.“

„Já ji o něj poprosím!“ řeklo děvče a už běželo na stráň.

Viktorka se probudila ze zamyšlení. Rychle se obrátila k odchodu. Ale když Barunka zavolala: „Prosím tě, Viktorko, dej mi ten kvítek!“, zůstala stát. S očima sklopenýma k zemi jí podala petrklíč. Pak se ale vytrhla a jako šíp letěla ze stráně dolů. Barunka seběhla k babičce.

„Už dávno si nepřišla pro jídlo,“ řekla babička.

„Ale včera, když jste byla v kostele, byla u nás. Maminka jí dala bochník chleba a jidášky,“ řekla Barunka.

„Teď v létě bude chudákovi zase líp. Ale Bůh ví, jako by nic necítila. Celou zimu chodí jen v lehkých šatech a bosa. Vždyť po ní ve sněhu zůstávaly krvavé stopy, a ona jako by nic. Paní myslivcová by jí tak ráda dávala každý den teplé jídlo do sytosti. Ale Viktorka nepřijme nic než kousek pečiva. Nešťastné stvoření!“

„Snad jí v té jeskyňce není zima, babičko. Jinak by někam šla. Vždyť jsme ji tolikrát prosily, aby zůstala u nás.“

„Pan myslivec říkal, že v takových podzemních dírách je v zimě teplo. A protože Viktorka nikdy nepřijde do vytopené světnice, necítí zimu jako my. Tak to už Pánbůh řídí. Posílá dětem anděly strážné, aby je chránili ode všeho zlého. A Viktorka je také ubohé dítě,“ řekla babička a vešla do domu.

Jindy zněl ze žernovského vrchu z věžičky nad kaplí zvon na klekání a na poledne. Ten den ale vyběhli Jan a Vilém s řehtačkami do sadu. Řehtali tak, až vyplašili vrabce ze střechy.

Odpoledne šla babička s dětmi do městečka k Božímu hrobu. Zastavili se pro panímámu a Mančinku. Panímáma vždycky vedla babičku do komory. Ukazovala jí plnou ošatku barevných vajec pro koledníky. Ukazovala jí celou řadu mazanců a tučného beránka. Dětem vždycky dala každému hnětánku, babičce ne. Věděla, že stařenka od snídaně na Zelený čtvrtek až do večeře po Vzkříšení nic nesní. Panímáma se na Velký pátek také postila. Ale tak přísný půst jako babička by prý nevydržela.

„Každý podle svého svědomí, milá panímámo. Já myslím, že když má být půst, ať je půst.“ Babička si prohlížela panímámino pečení a všechno pochválila. Pak dodala: „My se do pečení pustíme zítra. Všechno je připravené. Dnešní den ať patří modlitbě!“ Tak se to dělalo v domácnosti Prošků, protože babiččino slovo platilo.

Na Bílou sobotu bylo ale na Starém bělidle od časného rána jako na Pražském mostě. Ve světnici, v kuchyni, na dvoře, u pece se všude potkávaly pracovité ruce. Děti se se svými starostmi obracely na kteroukoli ženu. Každá naříkala, že neví, kde jí hlava stojí. I Barunka měla tolik práce, že zapomínala jedno kvůli druhému. Zato k večeru bylo v domě všechno všude v pořádku. Babička šla s Barunkou a matkou na Vzkříšení.

Kostel zářil světly a byl plný zbožných lidí. Ze všech úst zaznělo slavné: „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel! Hallelujah!“ Tu se děvče cítilo unesené mocným citem. Hruď se jí dmula. Něco ji táhlo ven, ven do širého prostoru. Tam by mohla dát volný průchod nevýslovnému jásotu, který jí zněl v duši. Celý večer jí bylo neobyčejně dobře. Když jí babička dávala „dobrou noc“, objala ji kolem krku a dala se do pláče.

„Co je ti? Proč pláčeš?“ ptala se jí babička.

„Nic mi není, babičko. Mám v sobě takovou radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče.

Stařenka se sklonila a políbila vnučku na čelo. Pohladila ji po tváři a neřekla ani slovo. Znala přece svou Barunku!

Na Boží hod vzala babička s sebou do kostela k posvěcení mazanec, víno a vejce. Když to přinesla domů, posvěcené jídlo se rozkrájelo. Každý z domácích dostal od obojího kousek a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly také od obojího jako na Vánoce. Babička říkala, že proto, aby byly k domu přítulné a dávaly hojný užitek.

V pondělí byl ale pro ženy zlý den. Byla dynovačka a koleda. Sotva Proškovi ráno vstali a oblékli se, ozývaly se už za dveřmi hlasy: „Já jsem malý koledníček…“ a tak dál. Najednou někdo zaklepal na dveře. Bětka šla otevřít, ale otvírala opatrně. Mohli to být i chlapci. Bylo jisté, že žádný ze známých šlehání neodpustí. Byl to pan otec, ze všech nejranější. Přišel jako svatoušek a přál „šťastné a veselé svátky“. Pod kabátem měl ale schovanou vrbovou dynovačku. Najednou ji se šklebem vytáhl a začal ženské šlehat. Dostaly všechny, i hospodyně a Adélka. I babičku šlehl přes faldy, „aby blechy neštípaly“, dodal se smíchem. A jako každý jiný koledník dostal i pan otec vajíčko a jablíčko.

„Co, hoši, jak jste koledovali?“ ptal se pan otec chlapců.

„To jsou mi pěkní,“ žalovala Barunka. „Jindy se jim nechce z postele. Ale dneska, sotva jsem vstala, už byli ve světnici, aby mě vyšlehali.“ Pan otec i chlapci se jí vysmáli.

Přišel i pan myslivec dolů šlehat, i Míla a Tomeš. Zkrátka celý den nebyl pokoj. A děvčata, jakmile zahlédla chlapce, schovávala holé paže pod zástěry.

### Slovníček

- **zlaté prasátko**: podle pověry ho uvidí ten, kdo se celý Štědrý den postí.
- **Třesu, třesu bez**: dívka třese bezem; odkud zaštěká pes, odtud prý přijde její milý.
- **slévala olovo**: lila roztavené olovo do vody a podle tvaru hádala budoucnost.
- **sušenou míchaninu**: sušené ovoce (jablka, hrušky, švestky) uvařené dohromady.
- **výsluhu**: výsluha: jídlo, které host nebo koledník dostane s sebou.
- **faldy**: záhyby na sukni; tady celá sukně.
- **dával se vrkoč**: vrkoč je staré slovo pro cop nebo chomáček (třeba ozdobený stužkami); dávat vrkoč patřilo k vesnickým zvykům „dlouhé noci“.
- **kalamajku, vrtáka**: staré české lidové tance.
- **sousedskou**: sousedská: pomalý český lidový tanec.
- **jáhelníku**: jáhelník: koláč z jáhel (prosa).
- **holomci**: katovi pomocníci.
- **kamrtuchové**: z kamrtuchu, jemného bílého plátna.
- **hrachovinou**: hrachovina: suchá sláma z hrachu.
- **líto**: ozdobený stromek, se kterým děvčata chodí na Smrtnou neděli.
- **Mařena**: slaměná figura Smrti, kterou děvčata hodí do vody.
- **řehtačkami**: řehtačka: dřevěný nástroj, který hlasitě řehtá; o Velikonocích nahrazuje zvony.
- **hnětánku**: hnětánka: malý mazanec.
- **jako na Pražském mostě**: velký shon, mnoho lidí a práce.
- **dynovačka**: velikonoční šlehání; také upletený vrbový proutek (pomlázka).

## XIII

Jaro přicházelo rychle. Lidé už pracovali na polích. Nahoře na stráni se na slunci vyhřívaly ještěrky a hadi. Děti chodily na vrch pod zámkem hledat fialky a konvalinky a vždycky se jich lekly. Babička jim ale říkala, že se nemusí bát. Do svatého Jiří prý žádné zvíře není jedovaté a může se vzít do ruky. „Ale potom, když je slunce už vysoko, potom je v nich jed,“ dodávala.

Na louce za splavem rozkvétalo buličí očko a pryskyřník. Na stráni modraly jaterníky a zlatě svítily petrklíče. Děti sbíraly mladé lístky do polévky a nosily kopřivy housátkům. Kdykoli šla babička do chléva, slibovala Stračce, že brzy půjde na pastvu. Stromy se rychle obalovaly listím a komáři vesele tančili ve vzduchu. Skřivánek se vznášel vysoko na nebi. Děti ho slyšely, ale malého zpěváčka viděly jen málokdy. Poslouchaly také kukačku a volaly do lesa: „Žežulko, pověz nám, jak dlouho budeme živy?“ Někdy zakukala. Jindy se na ni Adélka zlobila, že schválně nechce kukat.

Chlapci učili Adélku otloukat vrbové píšťalky. Když jí píšťalka nechtěla pískat, říkali, že je to její vina. Prý při otloukání neříkala správně říkanku.

„Vy holky neumíte ani píšťalku udělat,“ smál se jí Jan.

„To není naše věc. Ty zase neuděláš takový klobouček!“ řekla Barunka. Ukázala bratrům klobouček z olšových listů. Byl ozdobený sedmikráskami a celý sešpendlený jehličím.

„Hm, to je kunšt!“ pohodil hlavou chlapec.

„Pro mě ne, ale pro tebe ano,“ smála se Barunka. Šla udělat ke kloboučku ještě šaty a z bezové duše tělo panenky.

Jan položil proutek na koleno a řekl Adélce: „Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat!“ Začal otloukat a říkal: „Otloukej se, píšťaličko! Nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu. Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž! Vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.“

Píšťalka byla otlučená, hotová a pěkně pískala. Vilém ale řekl, že zdaleka nepíská tak pěkně jako Václavova pasácká píšťalka. Dělat píšťalky ho omrzelo. Udělal si z proutku vozík, zapřáhl se do něj a začal běhat po louce. Psi běželi za ním.

Barunka dala sestře hotovou panenku a řekla: „Na, ale uč se to dělat sama! Kdo si s tebou bude hrát, až začneme chodit do školy? Budeš tu sama.“

„Bude tu babička,“ odpověděla Adélka. Na její tváři bylo vidět, že se jí samota nelíbí. Ale když jí zůstane babička, zůstane jí všechno.

Vtom šel kolem pan mlynář. Podal Barunce dopis a řekl: „Běžte s ním k mamince. Řekněte, že prášek byl ve městě a na poště mu ho dali.“

„To je od tatínka!“ zajásaly děti a běžely do domu. Paní Prošková četla dopis s radostnou tváří. Když ho dočetla, oznámila všem, že tatínek přijede v polovině máje. A paní kněžna také.

„Kolikrát se ještě vyspíme?“ ptala se Adélka.

„Asi čtyřicetkrát,“ řekla Barunka.

„Ach jo, to ještě dlouho nebude,“ zamračila se holčička.

„Víš co,“ radil Vilém, „já si udělám na dveře čtyřicet čárek. Vždycky ráno, když vstanu, jednu smažu.“

„To udělej, aspoň ti uteče čas,“ smála se matka.

Pan mlynář šel od splavu a zastavil se u nich. Tvář měl ustaranou. Nešklíbil se, ani nemžoural očima. Pikslu držel v ruce, ale netočil s ní. Jen občas dvěma prsty ťukl na víčko.

„Víte, co je nového, lidičky?“ řekl, když vešel do světnice.

„Co se stalo?“ zeptaly se babička i paní najednou. Viděly, že pan otec není takový jako jindy.

„Máme tu horskou vodu.“

„Bože, chraň nás, ať není náhlá a zlá,“ řekla babička polekaně.

„Bojím se toho,“ řekl mlynář. „Několik dní už foukaly jižní větry. Potom v horách pršelo. Mleči, kteří odtamtud přišli, povídají, že jsou všechny potoky rozvodněné. A sníh rychle taje. Myslím, že to letos bude zlé. Teď jdu rychle domů. Hned všechno uklidíme tomu zlému hostu z cesty. Radil bych vám, abyste se taky připravili. Opatrnosti nikdy nezbývá. Odpoledne se přijdu podívat. Dávejte pozor, jestli voda stoupá. A vy, malá čečetko, nechoďte k vodě!“ Štípl Adélku do tváře a odešel.

Babička se šla podívat ke splavu. Po stranách splavu byly hráze z dubových klád. Mezi nimi rostlo kapradí. Na hrázi babička viděla, že vody přibylo. Nejnižší kapradinky už byly pod vodou. Špinavý proud řeky nesl přes splav kusy dřeva, drnu a větve stromů. Babička se vrátila domů plná starostí.

Když na jaře šly po řece kry, často se zastavily u splavu. Proud se pak hnal struhou a zatopil dům. Když začal led praskat, mívali všichni strach. Mlynářští lidé pořád hlídali. Rozbíjeli kry, které se kupily na sebe do vysokých hromad, aby předešli nebezpečí. Ale proti horské povodni nebyla žádná obrana. Přihnala se z hor jako divoký kůň. Vzala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Roztrhala hráze a břehy a vyvrátila stromy i domy. A to všechno tak rychle, že se lidé ani nestačili vzpamatovat. Babička to znala. Proto hned, jak přišla domů, radila, aby se věci ze světnic odnesly na půdu. To se také hned dělalo.

Mezitím přišel pan myslivec. Šel z lesa kolem pily a tam už slyšel, že přichází velká voda. Sám viděl, jak řeka stoupá. „Ty děti by vám jen překážely. A kdyby přišlo něco zlého, co s nimi? Vezmu je s sebou nahoru,“ řekl. Ženy byly za jeho nabídku rády.

Všechno se odnášelo a uklízelo. Drůbež se přestěhovala na stráň a Stračku odvedli k myslivcovým.

Když bylo všechno hotové, řekla babička dceři a Bětce: „A vy teď jděte za dětmi, ať tam ta paní nemá všechno na starosti. Já tu zůstanu s Voršou. Když přijde voda do domu, vylezeme na půdu. Snad, dá Pánbůh, nebude tak zle, aby nás vzala i s domem. Tady není takový spád jako u mlýna. Ti chudáci jsou na tom hůř.“

Paní Prošková dlouho nechtěla dovolit, aby tam matka zůstala. Ale babička si nedala říct, a tak musela jít. „Ať vám psi neutečou,“ připomněla, když odcházela.

„Neboj se. Ti dobře vědí, kde hledat ochranu. Ti nás neopustí.“

Opravdu, Sultán i Tyrl chodili babičce v patách. Když si sedla s vřetánkem k oknu, ze kterého bylo vidět na řeku, lehli si k jejím nohám. Vorša byla zvyklá pořád něco dělat, mýt a uklízet. Pustila se tedy do uklízení prázdných chlívků, aby měla práci. Nenapadlo ji, že za hodinu budou možná plné vody a bahna.

Setmělo se a vody pořád přibývalo. Koryto struhy už skoro nestačilo. Louka za splavem byla pod vodou. Dům ležel nízko a břeh řeky byl vysoký. Přesto babička z okna viděla, jak se houpou vlny. Viděla je všude, kde jí vrby nezakrývaly výhled. Odložila vřetánko, sepjala ruce a začala se modlit.

Do světnice přišla i Vorša. „Voda tak hučí, že je člověku úzko, když to poslouchá. Zvířata jako by cítila, že se něco stane. Všechno je schované, není vidět ani vrabce,“ povídala a oprašovala lavici u okna.

Vtom se ozval dusot koně. Po silnici od splavu cválal jezdec. U domu zastavil a zakřičel: „Chraňte se, lidé, voda jde!“ Pak cválal dál podél břehu ke mlýnu a od mlýna k městečku.

„Pánbůh s námi! Nahoře je zle, poslali varování,“ řekla babička a zbledla. Přesto Voršu uklidňovala, aby se nebála. Šla se ještě jednou podívat, jestli je všechno v bezpečí a jestli se voda už nevylévá. U řeky potkala pana otce. Měl vysoké boty až nad kolena. Ukazoval babičce, že voda už se vylévá z řeky i ze struhy.

Přišli také Míla a Kudrna. Nabízeli babičce pomoc, aby nemusela zůstat v domě sama. Babička ale poslala Kudrnu domů. „Vy máte děti. Kdyby Pánbůh dopustil neštěstí, měla bych to na svědomí. Jestli tu má někdo s námi zůstat, ať zůstane Jakub. Jemu se to lépe hodí. V hospodě ho nepotřebují. Tam není čeho se bát, leda by se jim voda dostala do chléva.“

Rozešli se. Do půlnoci byl dům celý obklopený vodou. Po žernovské stráni chodili lidé se světly. Na stráň nad domem přišel také pan myslivec. Věděl, že babička asi nebude spát. Volal a hvízdal, protože chtěl vědět, jak se jim daří. Jakub mu odpověděl z okna světnice, že jsou vzhůru. Paní Prošková se o matku nemusí bát. Potom pan myslivec odešel.

Teprve ráno bylo vidět, že celé údolí je jedno jezero. Ve světnici už museli chodit po prknech. Míla se jen s velkou námahou dostal na stráň k drůbeži. Voda se hnala přes cestu tak prudce, že mu málem podrazila nohy.

Během dne se přišli dolů podívat všichni z myslivny. Děti viděly dům ve vodě a babičku, jak chodí ve světnici po prknech. Na stráni se rozplakaly a křičely tak, že se skoro nedaly utišit. Psi se dívali z vikýře. Když na ně Jan zavolal, štěkali a vyli. Rádi by skočili dolů, kdyby je Míla nedržel.

Přišel Kudrna a vyprávěl, jaká spoušť je dál dole. Ve Žliči vzala voda dva domy. V jednom byla stará žena. Nechtěla poslechnout posla, který ji volal, aby odešla. Váhala tak dlouho, až bylo pozdě. Voda prý bere mosty, lávky a stromy, zkrátka všechno, co jí leží v cestě. Ve mlýně už bydlí v horních pokojích.

Přišla se podívat i Kristla. Chtěla zatopeným přinést něco teplého k jídlu, ale nešlo to. Smělý Míla se k ní chtěl přebrodit. Ona sama ho ale prosila, aby zůstal, kde je.

Ten strach trval dva dny. Teprve třetí den začala voda opadávat.

Jak se děti divily, když se vrátily z myslivny! Zahrádka byla zaplavená. V sadu ležela vysoká vrstva bahna a místy byly hluboké výmoly. Vrby a olše byly do poloviny obalené bahnem. Lávka byla stržená, chlívky podemleté a psí boudy odnesené.

Chlapci šli s Adélkou za dům. Měli tam zasazené stromky. Před rokem si je přinesli z lesa a babička jim je zasadila. Děvčata měla břízy a chlapci jedle. Stromky stály bez škody. Pod hruškou si ale děti postavily malinkou chaloupku. Udělaly u ní zahrádku, plot a malou strouhu. Na strouze byly mlýnky. Točily se, když pršelo a strouha se naplnila vodou. Byla tam i pícka. Do ní dávala Adélka koláče a buchty uplácané z hlíny. Z celého malého hospodářství nezůstala ani památka.

„Dětiny!“ usmála se babička, když slyšela, jak toho litují. „Jak by mohla vaše hračka obstát před proudem rozzuřené vody? Vždyť vyvracela stoleté stromy a pevné domy!“

Za krátký čas slunce vysušilo pole, louky i cesty. Vítr rozfoukal bahno a tráva byla ještě zelenější. Všechna škoda se spravila a po zlé povodni zůstalo málo stop. Jen lidé si o ní dlouho povídali. Vlaštovičky zase přiletěly. Děti je radostně vítaly. Těšily se, že brzy přijde pan Beyer a po něm přijede tatínek.

Byl filipojakubský večer. Babička udělala tříkrálovou křídou na všechny dveře tři kříže. Na dveře domu zvenku, na chlívek i na kurník. Potom šla s dětmi na holý vrch u zámku. Chlapci nesli na ramenou stará košťata. Na vrchu už byla Kristla, Míla, všechna mládež ze dvora a ze mlýna a také Mančinka. Václav Kudrnův s bratry pomáhal Mílovi mazat košťata smolou. Ostatní skládali na hranici dřevo a chvojí na oheň.

Noc byla krásná. Teplý větřík vlnil zelené osení. Roznášel po celém vrchu vůni květin z parku a z kvetoucího sadu. Z lesa se ozývalo houkání sovy. Na vysokém topolu u silnice zpíval kos. Z křoví v parku sem až nahoru zněla krásná slavíkova píseň.

Najednou vyšlehl plamen na žlickém kopci. Hned potom na žernovském vrchu. Po stráních začaly blikat a skákat větší i menší plameny. A dál na náchodských a novoměstských vrších vzplály ohně a tančila světla. Také Míla zapálil koště napuštěné smolou a hodil ho do hranice. Hranice za chvilku vzplála. Mládež začala výskat. Každý popadl nasmolené koště a zapálil ho. Pak ho vyhodil do vzduchu, jak vysoko mohl, a křičel: „Leť, čarodějnice, leť!“ Potom se seřadili a s hořícími pochodněmi tancovali. Děvčata se držela za ruce, zpívala a točila se kolem hořící hranice. Když oheň spadl, rozházela ho a začala přes něj skákat. Každá skočila, jak daleko mohla.

„Dívejte se, tahle stará čarodějnice musí vyletět nejvýš!“ zvolal Míla. Popadl koště a vyhodil ho tak prudce, že v letu až zasvištělo. Vyletělo vysoko a dopadlo skoro až do zeleného osení, kde stáli diváci.

„Ta prská!“ smála se mládež a běžela pro praskající nasmolené koště. Chlapci tleskali.

Také ze žernovského a žlického vrchu se ozýval výskot, smích a zpěv. Kolem rudého ohně se v divokém kole míhaly postavy jako z pohádky. Chvíli po chvíli z jejich středu vyletěl do výšky čertík. Zatřásl ve vzduchu ohnivou palicí, až pršely tisíce jisker. Pak zase padal dolů a lidé jásali.

„Hele, ta letěla vysoko!“ zvolala Mančinka a ukazovala prstem na žernovský vrch. Jedna žena jí ale stáhla ruku dolů. Napomínala ji, ať na čarodějnice neukazuje. Některá by jí mohla poslat střelu do prstu.

Bylo už pozdě, když se babička s dětmi vracela domů. Uprostřed kvetoucího sadu, blízko domu, ji Barunka zastavila.

„Babičko, neslyšíte nic?“ šeptala. „Jako by něco šumělo.“

„To nic není, to si větřík hraje s listím,“ odpověděla stařenka. A dodala: „Ten větřík dělá dobře.“

„Proč dobře?“

„Protože sklání stromy k sobě. Říká se, že když se kvetoucí stromy líbají a objímají, bude bohatá úroda.“

„Ach, babičko, to je škoda,“ řekl smutně Jan. „Teď, když začnou třešně a jahody a bude tu veselo, musíme celý den sedět ve škole.“

„Jinak to nejde, hochu. Nemůžeš být pořád doma, ani si pořád hrát. Teď vám začnou jiné starosti a jiné radosti.“

„Já budu do školy chodit ráda,“ řekla Barunka. „Jen se mi bude po vás stýskat, babičko, že se celý den neuvidíme!“

„I mně budete chybět, milé děti. Ale co se dá dělat. Stromek kvete, dítě roste; strom odkvete, ovoce opadá, dítě vyroste a od rodičů odběhne. Tak to Bůh chce. Dokud je strom zdravý, dává užitek. Když uschne, porazí ho a dají ho na oheň. Boží oheň ho stráví a popel pohnojí zem. Na ní zase vyrostou jiné stromky. Také vaše babička dopřede svůj úkol a uložíte ji k věčnému spánku,“ dodala stařenka polohlasem.

V křoví u zahrádky začal zpívat slavík. Děti říkaly, že je to jejich slavíček. Každý rok totiž přiletěl do křoví u zahrádky a stavěl si tam hnízdo. Od splavu zněla smutná melodie Viktorčiny ukolébavky. Děti chtěly zůstat ještě venku. Babička je ale posílala domů. „Víte, že zítra už začíná škola a brzké vstávání. Pojďte spát, ať se maminka nezlobí,“ řekla a postrkovala je jedno po druhém přes práh.

Ráno při snídani matka dětem kázala. Adélka ještě spala. Matka jim říkala, jak se mají učit a poslouchat pana učitele. A jak se mají slušně chovat na cestě. Dávala jim samé dobré rady, až se dětem chtělo plakat.

Babička jim připravovala jídlo. „Tady máte každý svou porci,“ řekla a položila na stůl tři obrovské krajíce chleba. „A tady má každý nožík, který jsem vám schovávala. Vidíš, Jeníčku, ty bys ho byl dávno ztratil. Teď bys neměl čím ukrojit chleba.“ Přitom vytáhla z kapsáře tři nožíky s červenými střenkami. Potom udělala do každého krajíce jamku. Nacpala do ní máslo a přikryla ji vydlabanou střídkou. Jeden krajíc dala Barunce do rohožové mošinky. Druhé dva dala chlapcům do kožených brašen. Ke chlebu přidala ještě sušené ovoce.

Po snídani se děti vydaly na cestu. „Jděte tedy s Kristem Pánem a nezapomeňte, co jsem vám řekla,“ napomínala je matka ještě na prahu. Děti líbaly matce ruku a oči se jim zalily slzami.

Babička se s nimi nerozloučila hned. Vyprovázela je přes sad a Sultán s Tyrlem běželi s nimi. „Chlapci, poslechněte Barunku, když vás napomene. Je starší než vy,“ kázala babička. „Nedělejte na cestě žádné lumpárny, abyste si neublížili. Ve škole neseďte nadarmo, jinak toho budete jednou litovat. Každého slušně pozdravte. Vozům a koním se vyhněte. Ty, Vilímku, neobjímej každého psa. Některý je zlý a kousl by tě. Nelezte k vodě a nepijte, když jste uhřátí. Ty, Jeníku, nesněz chleba moc brzo, abys pak neškemral u ostatních! Teď jděte s Pánembohem. Večer vám s Adélkou přijdeme naproti.“

„Ale, babičko, nezapomeňte nám nechat oběd. A ode všeho, co budete mít,“ prosil Jan.

„Ale jdi, ty bloudku, to se ví, že nezapomeneme,“ usmála se babička.

Potom děti požehnala křížkem. Už chtěly jít, ale babička si ještě na něco vzpomněla. „Kdyby přišla bouřka – ale myslím, že nepřijde – tak se nebojte. Jděte tiše svou cestou a modlete se. Ale nestavte se pod strom, protože do stromů rád bije hrom. Rozumíte?“

„Rozumíme, babičko. Tatínek nám to taky jednou říkal.“

„No, tak jděte s Pánembohem a vyřiďte panu učiteli pozdravení!“

Pak se babička rychle otočila, aby děti neviděly slzy, které se jí draly do očí. Psi kolem dětí vyskakovali velkými skoky. Mysleli, že půjdou s nimi na procházku. Jan jim ale řekl, kam jdou, a hnal je zpátky. Na babiččino zavolání se k ní vrátili. Několikrát se ještě ohlédli, jestli je přece někdo nezavolá. Také babička se ohlížela. Děti došly k můstku, kde na ně už čekala Mančinka. Teprve když za něj zašly, šla babička rovnou domů.

Celý den byla nějak zamyšlená. Chodila po domě, jako by někoho hledala. Když kukačka ve světnici odkukala čtyři hodiny, vzala vřetánko pod paži. Řekla Adélce: „Pojď, děvečko, půjdeme školáčkům naproti. Počkáme na ně u mlýna.“

Šly. U sochy pod lipami seděla panímáma. Stál tam pan otec a několik mlečů. „Jdete naproti dětem, viďte?“ volala panímáma už zdaleka. „My taky čekáme na naši Manču. Posaďte se k nám, babičko!“ Babička si sedla.

„Co máte nového?“ ptala se pana otce a ostatních.

„Zrovna tu vyprávím, že mladí muži musí tento týden k odvodu,“ ozval se jeden z mlečů.

„No, potěš je Pánbůh!“ řekla babička.

„Jo, milá babičko, zase bude dost nářku,“ řekla panímáma. „Myslím, že Míla má velký strach.“

„Tak to bývá, když je člověk hezký,“ ušklíbl se pan otec a mžoural okem. „Kdyby Míla nebyl takový, byl by vojny svobodný. Ale ta zatracená žárlivost rychtářovic Lucie a zlost slečinky správcovic mu to připravily.“

„Snad to jeho otec spraví,“ řekla babička. „Jakub v to aspoň doufal, když mu pan správce o Vánocích odmítl dát službu.“

„Inu,“ začal jeden z mlečů, „starý Míla by za to dal jednu nebo dvě stovky.“

„Dvě stovky, milý brachu, jsou ještě málo,“ řekl pan otec. „A tolik Míla dát nemůže. Hospodářství není velké a dětí na něm je hodně. Nejlíp by si samozřejmě pomohl, kdyby si chtěl vzít rychtářovic Lucii. Ale proti gustu žádný dišputát. Já vím jedno. Jestli bude muset Míla k odvodu a bude mít ještě na vybranou, raději bude vojákem než rychtářovým zetěm.“

„Inu, bič jako bič,“ pohodil hlavou jeden z mlečů. „Kdo dostane Lucii, nemusí říkat ‚Bože, netrestej mě!‘ Ten bude potrestaný dost.“

„Mně je nejvíc líto toho děvčete, Kristly,“ řekla babička. „Ta se bude trápit!“

„Co děvče,“ zamžoural pan otec. „Popláče, povzdychne si, a dost. Jakubovi bude hůř!“

„To je jisté. Kdo není rád vojákem, těžko si zvyká. Ale nakonec by si přece zvykl jako každý jiný. Já dobře vím, pane otče, jak to chodí. Nebožtík Jiří, dej mu Pánbůh nebe, si musel zvykat na horší věci, a já s ním. Ale u nás to bylo jiné a s Kristlou je to také jiné. Jiří dostal dovolení, aby se mohl oženit. Vzali jsme se a žili jsme spokojeně. Tady to ale být nemůže. Není divu, že Míla jde nerad, když si ti dva pomyslí: čtrnáct let na sebe čekat! No, snad se přece podaří, že tomu unikne,“ dodala stařenka. Najednou se jí celá tvář rozjasnila, protože zdaleka uviděla přicházet děti. Ty také uviděly babičku a rozběhly se.

„No, Mančo, nemáš hlad?“ ptal se pan otec, když ho dcerka pozdravila.

„To mám, tatínku. Všechny máme hlad, vždyť jsme neobědvaly,“ odpověděla.

„A ten krajíc chleba, křížaly a buchty, to byla rosa?“ mrkl pan otec a zatočil pikslou.

„Ale tatínku, to není žádný oběd,“ usmálo se děvče.

„Takový kus cesty běžet a tolik se učit, to pak přijde hlad, viďte, děti?“ zasmála se babička. Dala si vřetánko pod paži a dodala: „Tak půjdeme, ať vás uchovám a neumřete mi hlady.“

Popřáli si dobrou noc. Mančinka ještě řekla Barunce, že na ni ráno zase počká na můstku. Pak spěchala za matkou do mlýna. Barunka se chytila babičky za ruku.

„Tak mi povídejte, jak se vám dařilo,“ ptala se babička cestou. „Co jste se ve škole učili a jak jste se chovali?“

„Hečte, babičko, já jsem bankaufsér!“ vyhrkl Jan a poskakoval před babičkou.

„Prosím tě, hochu, co je to?“ ptala se babička.

„Víte, babičko, kdo sedí na kraji lavice, ten dává pozor na ostatní, co sedí vedle něj. Kdo se chová nepořádně, toho si zapíše,“ vysvětlovala Barunka.

„Mně se zdá, že tomu u nás říkali dohlížitel. Ale to musel být vždycky jen ten nejhodnější a nejpilnější chlapec z celé lavice. A pan učitel ho neudělal dohlížitelem hned.“

„Však nám to Kopřivovic Toník vyčítal, když jsme šli ze školy,“ žalovala Barunka. „Prý kdybychom nebyli Proškovic, pan učitel by s námi tolik nedělal.“

„To si nemyslete!“ řekla babička. „Pan učitel s vámi nebude dělat výjimky. Když si to zasloužíte, potrestá vás jako Toníka! Dělá to proto, abyste si té pocty vážili. Abyste rádi chodili do školy a snažili se být vždycky hodní. A co jste se učili?“

„Diktando,“ odpověděla Barunka a chlapci.

„Co to vlastně je?“

„Pan učitel nám předříkává z knihy a my píšeme. Potom to musíme překládat z němčiny do češtiny a z češtiny do němčiny.“

„A copak ty děti rozumějí německy?“ ptala se babička. O všem měla svůj zvláštní názor. A ráda se na všechno podrobně vyptávala, stejně jako paní kněžna.

„Ale babičko, nikdo neumí německy. Jen my trochu, protože jsme se učili už doma a tatínek s námi mluví německy. Ale to nevadí, že tomu nerozumějí. Hlavně když přinesou úlohy dobře,“ vykládala Barunka.

„No, ale jak je udělají, když na ně německy neumějí ani kouknout?“

„Však jsou dost trestaní, když je neudělají dobře. Pan učitel jim buď udělá čárky do černé knihy, nebo musí stát na místě hanby. A někdy dostanou taky přes ruce. Dnes měla stát u černé tabule rychtářovic Anina, která sedí vedle mě. Ona německé diktando nikdy neumí. V poledne, když jsme seděly před školou, si mi stěžovala, že neumí udělat úlohu. Strachy ani nejedla. Tak jsem jí to napsala a dostala jsem od ní za to dvě homolky.“

„To jsi ale neměla brát,“ řekla babička.

„Vždyť já jsem je nechtěla vzít. Ale ona říkala, že má ještě dvě. Byla moc ráda, že jsem jí úlohy napsala. Slíbila, že mi každý den něco přinese, když jí s tou němčinou pomůžu. Proč bych jí to neudělala, viďte?“

„Pomoct jí můžeš, ale ne to dělat za ni. Jinak se to nenaučí.“

„Ale co z toho, ona to umět nemusí. Učíme se to jen proto, že to chce pan učitel.“

„Protože pan učitel chce, aby z vás něco bylo. Čím víc umíte, tím snáz projdete světem. A němčina je přece jen potřebná. Vidíte, já si ani nemůžu s vaším tatínkem popovídat.“

„Ale tatínek vám přece všechno rozumí a vy tatínkovi, a nemluvíte německy. A ve Žliči se mluví jen česky, takže Anina nemusí umět německy. Říkala, že když to bude chtít umět, může jít do Německa. Ale pan učitel nepovolí. A holečku, babičko, nikdo se nerad učí německé diktando, je těžké. Kdyby bylo české, ojé, to by šlo jako Otčenáš.“

„Inu, vy ještě nemáte rozum. Ale máte poslouchat a všechno se rádi učit. A chlapci poslouchali?“

„Ano, jen Jeník začal dovádět s chlapci, když pan učitel odešel ze třídy. Dováděli, až skákali po lavicích. Já jsem mu ale řekla…“

„Ty že jsi mi řekla? Já jsem přestal sám, protože jsem slyšel pana učitele!“

„To se dovídám hezké věci,“ řekla babička. „Máš dohlížet na jiné, a sám zlobíš? Jak to?“

„Ale babičko,“ ozval se Vilém, který byl až dosud tichý. Ukazoval Adélce velký kus sladkého dřeva a knížečku zlatých lístků. Vyměnil je ve škole od nějakého chlapce za krejcar. „Ale babičko, ti kluci ve škole jsou divocí, až hrůza. Kdybyste to viděla! Skáčou po lavicích a perou se, a dohlížitelé s nimi.“

„Pro pána krále, a co tomu říká pan učitel?“

„To je, jen když pan učitel odejde ze třídy ven. Když má přijít, honem skáčou na svá místa. Dají ruce na lavici a je ticho.“

„Nezbedové,“ řekla babička.

„A holky si zase hrajou ve škole s panenkami, já jsem to dobře viděl,“ žaloval Jan.

„To jste mi kvítka z raráškovy zahrady. Učitel s vámi musí mít svatou trpělivost,“ řekla babička.

Děti jí vyprávěly ještě mnoho o škole a o tom, jak se jim dařilo na cestě. Byla to jejich první cesta. Byly velmi pyšné na to, jak jsou samostatné. Jako by se vrátily z Paříže.

„A kde máš homolky? Snědli jste je?“ ptala se ještě babička. Zjišťovala, co všechno děti jedly, protože se starala o jejich zdraví.

„Jednu jsme snědli. Druhou jsem si chtěla nechat domů. Ale když jsem psala u tabule, vyšantročil mi ji z mošinky Kopřiva. Sedí za mnou. Kdybych mu něco řekla, byl by mi po škole nabil. Ten je pěknej!“

Babička dětem nedala za pravdu. Ale v duchu si myslela: Vždyť jsme my nebyly lepší. Děti dobře věděly, že je babička shovívavější než maminka. Na mnohou dětskou lumpárnu chlapců babička přimhouřila oko. Nebránila ani Barunce, když si někdy zadováděla. Proto se jí děti se vším svěřovaly dřív než matce. Matka totiž podle své přísné povahy brala všechno přísněji.

### Slovníček

- **buličí očko**: blatouch, žlutá květina, která roste na mokré louce.
- **otloukat**: klepat na vrbový proutek, aby šla dolů kůra a dala se udělat píšťalka.
- **kunšt**: umění, něco zvláštního.
- **prášek**: nejmladší pomocník (učeň) ve mlýně, podle moučného prachu.
- **filipojakubský večer**: večer 30. dubna; na kopcích se pálí ohně a „čarodějnice“.
- **střelu do prstu**: podle pověry může čarodějnice poslat do prstu náhlou ostrou bolest.
- **k odvodu**: odvod je vybírání mladých mužů do armády.
- **bič jako bič**: ať tak, nebo tak, trest je to stejný.
- **Hečte**: podívejte se, víte co (nářeční zvolání).
- **bankaufsér**: žák, který dohlíží na ostatní v lavici.
- **homolky**: malé sýry ve tvaru kužele.
- **vyšantročil**: nenápadně vzal, ukradl.

## XIV

Bylo to několik dní po prvním máji. Byl čtvrtek a děti neměly školu. Pomáhaly babičce v zahrádce zalévat květiny a víno, které se už zelenalo po zdi. Šly zalít také své stromky. Ten čtvrtek měly vůbec hodně práce. Barunka se tři dny nepodívala na své panenky. Chlapci nemohli prohnat koníky. Vozíky, pušky a míče ležely v koutě. V holubníku taky nebyli a králíky krmila Adélka. Ve čtvrtek se muselo všechno dohnat.

Když babička dozalévala, nechala děti hrát. Sedla si na drnové sedátko pod modrý šeřík a začala příst. Nebyla zvyklá ani chvíli zahálet. Byla smutná. Nezpívala si a nevšímala si černé slepice. Slepice vešla otevřenými vrátky do zahrady. Když jí nikdo nebránil, začala si hrabat na záhonku. U plotu se pásla šedá husa. Její žlutá housátka prostrkovala hlavičky plotem a zvědavě nakukovala do zahrady. Babička je měla moc ráda, a teď si jich ani nevšimla.

Myšlenky jí utíkaly na mnoho stran. Z Vídně přišla zpráva od Jana, že v polovině máje nepřijedou. Komtesa Hortensie prý těžce onemocněla. Jestli jí Bůh zase dá zdraví, možná se paní kněžna na panství podívá. Jisté to ale není. Když dopis přišel, paní Terezka plakala a děti také. Vilém měl na dveřích už jen pár čárek ke smazání. A najednou bylo všechno těšení zbytečné. A že by ta dobrá, milá Hortensie měla umřít, to jim nešlo do hlavy. Při každé modlitbě se pomodlily také Otčenáš za její uzdravení.

Děti se ale zase uklidnily. Paní Terezka mluvila málo už předtím, a teď mluvila ještě méně. Kdykoli k ní babička přišla do pokoje, viděla ji uplakanou. Proto ji raději posílala na návštěvy, aby přišla na jiné myšlenky. Babička byla vůbec ráda, když si Terezka někam vyšla. Moc dobře viděla, že se dceři v osamělém domku často stýská. Raději by žila v rušném světě, na který byla po mnoho let zvyklá. V manželství byla velmi šťastná. Zlé ale bylo, že Jan musel trávit největší část roku ve Vídni. Ona mezitím žila beze něj ve strachu a stesku. A teď možná neuvidí manžela a děti otce celý rok. „Pro život zas život,“ říkala si babička.

S Janem chtěla přijet Johanka, babiččina druhá dcera. Chtěla se podívat na matku, potěšit se s ní a také se poradit, protože se měla vdávat. Babička se už moc těšila, a teď přišla i o tuto naději. Kromě toho ji trápil Mílův odvod. Míla byl hezký, upřímný chlapec. Kristla byla hodné děvče. Babička je měla oba moc ráda. Přála by si, aby se vzali. „Když se rovný k rovnému sejde, bývá shoda. A Pánbůh sám má radost z takového manželství,“ říkala. Ale i této radosti hrozila těžká rána. Míla šel ráno s ostatními k odvodu. To všechno babičce leželo v hlavě, a proto byla smutná.

„Babičko, jen se podívejte, černá tu hrabe! Počkej, ty opice! Vššš!“ ozval se Barunčin hlas. Babička zvedla hlavu. Viděla, jak slepice letí ze zahrady a na záhonku je vyhrabaná díra.

„To je kůže, jak chytře si přišla! Vezmi hrábě, Barunko, a sprav záhonek. Podívejme, a husy jsou tu taky. Volají mě, je čas, chtěly by už na hřad. Trochu jsem zapomněla. Musím jim nasypat.“ Babička odložila vřetánko a šla nakrmit drůbež.

Barunka zůstala v zahrádce a rovnala záhon. Za chvíli přišla Kristla. „Jste tu sama?“ ptala se a nakoukla přes plot.

„Jen pojď dál. Babička hned přijde, šla nasypat drůbeži,“ zvala ji Barunka.

„A kde je maminka?“

„Šla do města navštívit kmotřičku. Víš, maminka pláče, protože tatínek asi ani letos nepřijede. Proto ji babička raději posílá někam, kde by přišla na jiné myšlenky. My jsme se všichni tolik těšili na tatínka i na komtesu. A všechno se nám zhatilo. Chudák Hortensie!“

Potom Barunka klekla na jedno koleno na cestičce. O druhé koleno opřela loket, dala si hlavu do dlaně a zamyslela se. Kristla si sedla pod šeřík. Sepjaté ruce položila do klína a hlava jí klesla na prsa. Byla celá ztracená a oči měla opuchlé od pláče.

„To musí být zlá nemoc, ta hlavnice. Jestli ona umře, ach Bože! Kristlo, ty jsi nikdy neměla hlavnici?“ zeptala se po chvíli ticha Barunka.

„Ne, já jsem v životě nestonala. Ale teď je s mým zdravím konec,“ odpověděla smutně Kristla.

Teprve teď se na ni Barunka pořádně podívala. Uviděla její změněnou tvář. Vyskočila, šla k ní a ptala se: „Co je ti? Vzali Mílu na vojnu?“

Kristla místo odpovědi začala vzlykat. Vtom se vrátila babička. „Už se vrátili?“ ptala se rychle.

„Ještě se nevrátili,“ zavrtěla Kristla hlavou. „Ale nemá cenu si dělat naděje. Lucka prý přísahala, že když ona nedostane Mílu, nedostanu ho ani já. Co ona chce, to rychtář udělá. Je na ni moc pyšný. A pan správce zase udělá hodně kvůli rychtáři. Slečinka správcovic nemůže zapomenout, že Míla zostudil jejího milého. Taky přidává svou zlobu. A je ještě všelicos, milá babičko, co mi bere naději.“

„Ale vždyť Mílův tatík byl na kanceláři. A jak slyším, nesl s sebou pěkných pár zlatých. Byla by tedy přece naděje.“

„To je pravda, to je naše jediná naděje. Když ho vyslechli, snad přece pomohou. Ale už se nejednou stalo, že vyslechli a nepomohli. Řekli prostě, že to nešlo, a člověk musel být spokojený.“

„Snad se to Mílovi nestane. A kdyby přece, myslela bych to takhle. Kdyby se to nepodařilo, ať jeho otec ty peníze na úplatky zase sebere. Tvůj tatík ať přidá zbytek. A ať Mílu vyplatí z vojny podle práva. Měli byste po starostech.“

„Kdyby nebylo kdyby, milá babičko. Zaprvé, peníze, které starý Míla už dal, jsou pryč. Zadruhé, můj tatík nemá víc hotových peněz, než kolik potřebuje do živnosti. Má Jakuba dost rád a vůbec mi nebrání si ho vzít. Ale stejně by byl radši, kdyby mu zeť do živnosti něco přinesl, a ne odnesl. A nakonec, dejme tomu, že by ty peníze chtěl sehnat. Míla je hrdý. Nechce ode mě nic přijmout. Nedovolil by, aby ho můj tatík vyplatil.“

„On si asi myslí: ‚Dostaneš-li velikého věna, bude ti, muži, poroučet žena.‘ A tomu se každý hrdý muž vyhýbá, milá holka. Tady by mu ale nebylo k hanbě, kdyby ustoupil. Ostatně proč mluvit o něčem, co možná nebude potřeba? A kdyby bylo, dá se to jen těžko udělat.“

„Chyba, velká chyba, že se to stalo s tím Taliánem,“ řekla Kristla. „Tenkrát jsem se tomu smála, ale teď nad tím pláču. Kdyby toho nebylo, Míla by se dostal do dvora. Sloužil by tam dva roky a vojny by se zbavil. Nejvíc mě trápí, že jsem vlastně vinná já.“

„Hloupá, proč by sis to vyčítala? Jako kdyby tady ta sedmikráska mohla za to, že bychom ji obě chtěly a pohádaly se o ni. To bych si pak musela vyčítat i já, že jsem přivedla svého nebožtíka do podobné nesnáze. Byl to skoro stejný případ jako u tebe. Milá brachu, copak má člověk čas radit se s rozumem? Když ho uchvátí hněv, žárlivost, láska nebo jakákoli vášeň? V tu chvíli by nedbal, ani kdyby to byl jeho konec. A co se dá dělat, i ten nejdokonalejší člověk má své slabosti.“

„Babičko, už loni o svátku pana Proška jste řekla, že váš nebožtík udělal něco podobného. A že za to trpěl. A teď jste o tom zase mluvila. Úplně jsem zapomněla se vás od té doby zeptat. Povězte mi to teď. Uteče chvíle, přijdeme na jiné myšlenky. A tady pod tím šeříkem se sedí moc pěkně,“ prosila Kristla.

„Proč ne,“ řekla babička. „Ty, Barunko, jdi a dávej mi pozor na ty děti, ať mi nechodí k vodě!“

Barunka odešla a babička začala:

„Byla jsem už velká holka, když začala Marie Terezie s Prusem válku. O něco se nepohodli. Císař Josef přitáhl s vojskem k Jaroměři a Prus se utábořil u hranic. V celém kraji bylo vojsko rozložené, i po vesnicích. U nás v hospodářství jsme měli několik obyčejných vojáků a jednoho důstojníka. Byl to lehkomyslný člověk. Byl z těch, kteří si myslí, že jim každé děvče padne do sítě jako moucha pavoukovi. Já jsem ho krátce odbyla. Ale on si z mých slov nic nedělal. Setřásl je ze sebe jako rosu.“

„Když řeči nepomohly, zařídila jsem si všechny cesty tak, abych ho nikde nepotkala sama. Víš, jak to je. Děvče musí několikrát za den běžet tu na pole, tu na trávu. Domácí odejdou a nechají ji samotnou. Zkrátka, není zvykem ani potřeba, aby někdo děvčata hlídal. Musí se hlídat samy. A tak má svůdník dost příležitostí, aby děvče pronásledoval. Ale Pánbůh mě chránil.“

„Na trávu jsem chodila brzy ráno, když ještě všechno spalo. Od mládí jsem ráno vstávala brzy. Matka mi vždycky říkala: ‚Kdo časně ráno vstává, tomu Pánbůh dává.‘ Měla pravdu. I kdybych z toho neměla jiný užitek, měla jsem aspoň radost. Ráno jsem vešla do sadu nebo do pole a viděla pěkně zelenou trávu plnou rosy. Srdce se mi na ni smálo. Každá kytička stála jako panna, se zvednutou hlavičkou a s vyspanýma očima. Voněl každý lísteček a každé stéblo. Ptáčci, ti malí chudinkové, poletovali nade mnou a zpěvem chválili Pánaboha. Jinak bylo všude svaté ticho. Když pak za horami začalo vycházet slunce, vždycky mi bylo, jako bych stála v kostele. Zpívala jsem si a práce mi šla od ruky jako nic.“

„Jednou tedy ráno kosím v sadu. Najednou za sebou slyším: ‚Pomáhej Pánbůh, Madlenko!‘ Ohlédnu se. Chci říct: ‚Dejž to Pánbůh,‘ ale leknutím jsem nemohla promluvit. Srp mi vypadl z ruky.“

„To byl ten důstojník, ne?“ skočila jí do řeči Kristla.

„Jen počkej, pomalu,“ pokračovala babička. „Nebyl to důstojník, to bych srp nepustila. To bylo radostné leknutí. Přede mnou stál Jiří! Musím ti říct, že jsem ho tři roky neviděla. Víš přece, že Jiřík byl syn naší sousedky Novotné? Té samé, která byla se mnou, když jsme mluvily s císařem Josefem.“

„Ano, to vím. Taky jste nám povídala, že se z něj místo kněze stal tkadlec.“

„No ano, za to mohl jeho strýc. Chlapci šlo učení jako nic. Kdykoli pro něj tatík jel do Rychnova, slyšel o něm jen chválu. V neděli, když byl doma na prázdninách, předčítal sousedům z bible. Dělal to místo mého tatíka, a to byl tatík výborný čtenář. A šlo mu to tak, že jsme ho s radostí poslouchali. Novotná říkala: ‚Jako bych už toho chlapce viděla kázat.‘ My všichni jsme se k němu chovali, jako by už byl vysvěcený. Když některá žena udělala něco dobrého, poslala mu to. A když se Novotná omlouvala: ‚Ale Bože, co my vám za to dáme,‘ říkaly: ‚Až bude Jiřík panem páterem, dá nám požehnání.‘“

„Vyrůstali jsme spolu, jeden jako druhý. Ale když přišel na druhé a třetí prázdniny, už jsem k němu neměla tu odvahu. Styděla jsem se před ním. Někdy za mnou přišel do sadu a za každou cenu mi pomohl nést trávu. Dělala jsem si z toho hřích, že mu to dovoluju. Opakovala jsem mu, že se to pro pana pátera nehodí. Ale on se mi smál. Prý ještě uteče kolik košů vody, než on bude kázat! Bývá to tak, že lidé míní a Pánbůh mění.“

„Najednou, když byl na třetích prázdninách, přišel vzkaz z Kladska od Jiříkova strýce. Ať prý k němu Jiřík přijde. Ten strýc byl tkadlec. Tkal krásné vzorované látky a vydělal si tím pěkných pár zlatých. Neměl žádné děti, a tak si vzpomněl na Jiříka. Kmotra ho nechtěla pustit. Ale můj tatík jí sám domlouval, ať ho nechá jít. Může to být pro jeho štěstí. A bratr jeho otce má k němu přece jakési právo. Jiřík šel. Kmotra a můj tatík ho doprovázeli, protože šli spolu na pouť do Vambeřic. Oni se vrátili, ale Jiřík tam zůstal. Stýskalo se po něm všem, ale nejvíc mně a kmotře. Jenže ona o tom mluvila, a já jsem to nikomu neřekla.“

„Strýc slíbil, že se o něj bude starat jako o vlastního. Kmotra si tedy myslela, že chodí v Kladsku do škol. Už se těšila, že brzy dostane první svěcení. A hle – Jiří po roce přišel domů na návštěvu jako vyučený tkadlec! Kmotra plakala, až to byla hrůza. Ale co se dalo dělat. Jiří ji prosil. Přiznal se, že neměl vůbec chuť stát se knězem. I když by rád studoval dál. Ale strýc mu to vymluvil. Ukázal mu, jak dlouho by musel živořit a potloukat se po školách a úřadech. Teprve pak by se dostal ke kousku chleba. Domlouval mu, ať se chopí řemesla. To ho brzy uživí. Řemeslo má zlaté dno. A tím líp pro něj, když je i jinak vzdělaný.“

„Zkrátka, Jiří si dal říct a učil se tkalcovství. Do všeho se pustil s chutí, a tak mu šlo i řemeslo. Strýc ho za rok prohlásil za vyučeného. Pak ho poslal do světa na zkušenou. Nejdřív do Berlína k jednomu známému, kde se měl ještě zdokonalit. Jiří se ale ještě předtím zastavil u nás v Čechách. Tenkrát mi přinesl tenhle růženec z Vambeřic.“

Babička přitom vytáhla z ňadra klokočový růženec. Nikdy ho neodkládala. Chvilku se na něj dojatě dívala. Pak ho políbila, schovala a pokračovala:

„Můj otec Jiřímu nevyčítal, že se dal na řemeslo. Domlouval Novotné, ať si nic nedělá z toho, že se jí naděje rozplynula. ‚Kdo ví, k čemu je to dobré,‘ říkal. ‚Nechte ho. Jak si to udělal, tak to bude mít. I kdyby přepřádal jen cucky – hlavně ať svému dílu rozumí a zůstane poctivým, hodným člověkem. Pak zaslouží stejnou čest jako kterýkoli pán.‘ Jiří byl rád, že se na něj kmotr nezlobí. Měl ho totiž rád jako vlastního otce. I Novotná si dala říct. Jak by taky ne, vždyť to bylo její dítě a milovala ho. Nemohla chtít, aby byl ve svém stavu nešťastný.“

„Pobyl u nás několik dní a pak odešel do světa. Tři roky jsme ho neviděli a skoro jsme o něm ani neslyšeli. Až se to ráno najednou objevil přede mnou. Můžeš si myslet, jakou jsem měla radost. Hned jsem ho poznala, i když se moc změnil. Byl neobyčejně vysoký a k tomu tak pěkně urostlý, že by se mu těžko hledal rovný.“

„Sklonil se ke mně, vzal mě za ruku a ptá se, proč jsem se ho tak lekla. ‚Jak se nelekat,‘ říkám. ‚Vždyť ses tu objevil, jako bys spadl z nebe. Odkud jsi přišel a kdy?‘“

„‚Jdu rovnou z Kladska. Strýc se bojí, protože tam všude verbují vojáky. Bojí se, aby mě někde nechytili verbíři. Sotva jsem se vrátil ze zkušené, poslal mě do Čech. Myslí si, že se tu snáz schovám. Šťastně jsem se protloukl přes hory, a jsem tu.‘“

„‚Ale proboha,‘ povídám mu, ‚jen aby tě tu nechytili. Co říkala máma?‘“

„‚Ještě jsem ji neviděl. Dorazil jsem sem ve dvě hodiny po půlnoci. Nechtěl jsem mámu budit. Myslel jsem si: Lehneš si do trávy pod Madlenino okno. Ona brzy vstává. Počkáš, až vstane, a pak půjdeš. A lehl jsem si na zelenou peřinu. Opravdu, ve vsi se o tobě neříká nadarmo: Než skřivan začne zpívat, Madlena nese trávu domů. Sotva svítá, a ty už kosíš. Viděl jsem tě, jak se myješ a češeš u studny. Skoro jsem se nemohl udržet, abych k tobě nepřiskočil. Ale když ses modlila, nechtěl jsem tě vyrušit. Ale teď mi pověz, jestli mě máš ještě ráda?‘“

„Tak mluvil. Jak jsem mohla říct něco jiného, než že ho mám ráda? Vždyť jsme se měli rádi od mládí. Nikdy v životě mě nenapadl jiný. Chvíli jsme si povídali. Pak Jiří vklouzl do chalupy k mámě a já šla říct tátovi, že přišel. Tatík byl moudrý člověk. Nelíbilo se mu, že Jiří přišel v takové nebezpečné době. ‚Nevím,‘ říkal, ‚jestli tady unikne bílému kabátu. Uděláme, co bude možné, abychom ho schovali. Jen nikomu neříkejte, že je tady.‘ Novotná měla velkou radost, ale zároveň hrozný strach. Jiří byl totiž zapsaný k odvodu. Unikl jen proto, že nikdo nevěděl, kde je.“

„Tři dny seděl schovaný na půdě v seně. Přes den byla u něj máma. Večer jsem k němu vklouzla i já a povídali jsme si o všem možném. Měla jsem o něj takový strach, že jsem celé dny chodila jako omámená ovce. Zapomněla jsem se vyhýbat důstojníkovi. Několikrát jsem mu tak přišla do cesty. On si asi myslel, že chci být k němu milejší. Hned začal zpívat starou písničku. Nechala jsem ho mluvit. Nebyla jsem na něj tak hrubá jako jindy, protože jsem se bála o Jiříka. Jak říkám, Jiří byl schovaný. Kromě mě, jeho mámy a mých rodičů o něm nikdo nevěděl.“

„Třetí večer jdu z chalupy. U Jiříka jsem se trochu déle zdržela. Všude už bylo ticho a pořádná tma. Najednou mi do cesty vběhne důstojník. Vyčíhal si, že večer chodím ke kmotře, a počkal si na mě u sadu. Co dělat? Mohla jsem jen křičet. Ale Jiří na půdě by slyšel každé hlasité slovo. A bála jsem se ho přivolat. Spolehla jsem se na svou sílu. Když si důstojník nedal říct po dobrém, pustili jsme se spolu do rvačky.“

„Nesměj se, holka, nesměj. Nedívej se na mě, jaká jsem teď. Byla jsem sice malá, ale silná. Moje ruce byly zvyklé na těžkou práci a byly tvrdé. Byla bych se mu dobře ubránila. Ale on ve vzteku začal nadávat a klít. Tím se prozradil. A najednou byl mezi námi Jiří jako hromová rána a chytil ho pod krkem. Slyšel klení a vykoukl z vikýře. V pološeru mě poznal a hned skočil z vikýře dolů. Je to opravdu div, že si nesrazil vaz. Ale on na nic nemyslel. Nedbal by, ani kdyby pod ním hořela hranice.“

„‚Je to způsob, prát se tady v noci s poctivým děvčetem, pane?‘ křičel Jiří. Já jsem ho uklidňovala. Prosila jsem ho, ať myslí na to, v jakém je nebezpečí. Ale on držel pána jako v kleštích a třásl se zlostí. Přece si ale dal říct. ‚Jindy a jinde bychom si řekli něco jiného. Ale teď na to není čas. Tak poslouchejte a pamatujte si! To děvče je moje nevěsta. Jestli před vámi nebude mít pokoj, promluvíme si spolu jinak. A teď jděte!‘“

„Potom přehodil pána přes vrátka jako shnilou větvičku. Mě vzal kolem krku a povídá: ‚Madlenko, pamatuj na mě. Pozdravuj mámu a buďte tu zdraví. Musím hned pryč, jinak mě chytí. Nebojte se o mě. Znám každou stezku a určitě se protluču do Kladska. Tam se nějak schovám. Prosím tě, přijď do Vambeřic na pouť, tam se uvidíme!‘ Než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč.“

„Hned jsem běžela k Novotné a řekla jí, co se stalo. Pak jsme šly k našim. Všichni jsme byli jako bez rozumu. Lekali jsme se každého šramotu. Důstojník rozeslal vojáky na všechny cesty. Jiřího nepoznal. Myslel si, že je to někdo cizí a že ho někde chytí. Ale Jiří jim šťastně utekl. Pánovi jsem se vyhýbala, jak jsem jen mohla. On se nemohl pomstít jinak, a tak mě pomlouval po vsi. Říkal, že jsem špatné děvče. Ale všichni mě znali, takže se mu to nepodařilo. Naštěstí přišel rozkaz, aby se vojsko stáhlo zpátky. Prus vtrhl přes hranice. Z celé té války nic nebylo. Sedláci jí říkali ‚koláčová‘. Prý proto, že vojáci po vesnicích snědli koláče a vrátili se domů.“

„A co bylo s Jiřím?“ ptala se Kristla a napjatě poslouchala.

„Nevěděli jsme o něm nic až do jara. V těch nepokojích nikdo nepřicházel. Byli jsme jako na trní. Přišlo jaro – a pořád nic. Vydala jsem se na pouť, jak jsem Jiříkovi slíbila. Šlo víc známých a naši mě svěřili do jejich péče. Náš vůdce byl v Kladsku už mnohokrát. Tatík mu nařídil, aby mě tam dovedl. Znal tam každý kout. Když jsme přišli do města, vůdce řekl: ‚Zastavíme se u paní Lidušky, abychom se trochu upravili.‘“

„Vešli jsme do malé hospody na předměstí. K paní Lidušce chodili všichni, kteří přišli z Čech. Byla totiž z našeho kraje. Tenkrát se ještě v Kladsku všude mluvilo česky. Ale bývá to tak, že lidé z jednoho kraje se rádi hledají. Paní Liduška nás s velkou radostí přivítala. Museli jsme jít do její světničky. ‚Jen se posaďte, hned jsem tu. Jen vám přinesu trochu vinné polévky,‘ řekla ochotně a zmizela ve dveřích.“

„Srdce jsem měla jako v kleštích. Měla jsem radost, že uvidím Jiřího. Ale i strach, že se mu možná něco stalo, když jsme o něm neslyšeli. Najednou slyším venku známý hlas, jak zdraví paní Lidušku. A ona volá: ‚Jen dál, pane Jiříku, jsou tam poutníci z Čech!‘ Dveře se rychle otevřely a v nich stál Jiří. Když jsem ho uviděla, zůstala jsem jako omráčená hromem. Měl na sobě vojenské šaty. Před očima se mi dělaly mžitky!“

„Jiří mi podal ruku, vzal mě do náruče a skoro s pláčem povídal: ‚Vidíš, Madlenko, já jsem nešťastný člověk. Sotva jsem se chopil řemesla a setřásl ze sebe, co se mi nelíbilo, už mám zase nové jho na krku. Z deště jsem utekl a dostal se pod okap. Kdybych byl v Čechách, sloužil bych aspoň svému císaři pánu. A tady musím sloužit cizímu.‘“

„‚Proboha tě prosím, cos to provedl, že tě vzali?‘ povídám mu.“

„‚Inu, milá, mládí, nerozum. Nevěřil jsem zkušenému strýci. Když jsem od vás utekl, všude se mi stýskalo a všechno mi bylo proti mysli. Jednou v neděli jsem šel s několika kamarády do hospody. Nedbal jsem na žádné rady. Pili jsme, až jsme se opili. A tu přijdou do hospody verbíři.‘“

„‚Ti lotři!‘ skočila mu do řeči paní Liduška. Zrovna nesla polévku. ‚Kdyby byl pan Jiřík u mě, nic by se mu nestalo. Já jejich podvody a triky u sebe netrpím. Však pan strýc nikam jinam nechodí než k Lidušce. Inu, člověk má svědomí. Ale ten mladý lid – co dělat, když nemá rozum. Už si z toho nic nedělejte, pane Jiříku. Jste pěkný chlapec. Náš král má rád velké vojáky. Nenechá vás dlouho bez hůlky.‘“

„‚Ať je to, jak chce,‘ začal Jiří. ‚Co se stalo, stalo se. Nebyli jsme sami sebou, verbíři nás obalamutili. Když jsem vystřízlivěl, byli jsme já a Lehotský, můj nejmilejší kamarád, vojáky. Myslel jsem, že si utrhnu hlavu. Ale co dělat. Strýc taky dost naříkal. Nakonec přemýšlel, jak by se celá ta věc dala aspoň zlepšit, když ne napravit. Šel ke generálovi a vyprosil si, abych zůstal tady. A že se co nejdřív stanu kaprálem. A – no, to si ještě povíme. Jen mi teď nedělej těžké srdce. Jsem rád, že tě vidím.‘“

„Museli jsme se potěšit, jak se dalo. Později mě Jiří dovedl ke strýci, který nás rád viděl. Večer přišel i jeho kamarád Lehotský, hodný člověk. Však si s Jiřím zůstali věrní až do smrti. Oba už jsou na věčnosti, a já jsem tu ještě.“

„Vy jste se už domů nevrátila, babičko, viďte? Dědeček si vás vzal?“ zeptala se Barunka. Už dávno se vrátila. Vytrhla tím babičku ze zamyšlení. Babička se zamyslela, když vzpomínala na ty šťastné chvíle, kdy se s Jiřím shledala.

„Inu, to se ví. Jinak to nechtěl. Dovolení k ženění – to bylo to, co mu strýc ještě vymohl. Čekali jen, až přijdu na pouť. Jiří na noc odešel a já jsem přespala u strýce. Byl to dobrý stařeček, Pánbůh mu dej nebe. Druhý den brzy ráno přiběhl Jiří. Dlouho se o něčem radil se strýcem. Pak přišel ke mně a povídá: ‚Madlenko, řekni mi upřímně, na dobré svědomí. Máš mě tak ráda, abys se mnou snášela i zlé a opustila otce i matku?‘ Já říkám, že mám. ‚Když ano, tak zůstaň tady a buď moje žena,‘ povídá. Vzal mi hlavu do dlaní a líbal mě. Nikdy předtím mě nelíbal. U nás to není zvykem. Ale chudák samou radostí nevěděl, co dělá.“

„‚Ale co řekne máma? Co řeknou naši?‘ povídám. Srdce se mi třáslo radostí i smutkem.“

„‚Co by říkali? Vždyť nás mají rádi. Nebudou chtít, abych se utrápil.‘“

„‚Ale můj Bože, Jiříku, rodiče nám přece musí dát požehnání!‘“

„Jiří na to nic neřekl. Ale k nám přistoupil strýc, poslal Jiříka ven a povídá: ‚Madlenko, ty jsi zbožné děvče a líbíš se mi. Vidím, že Jiří bude šťastný. Nenaříkal po tobě nadarmo. Kdyby to byl jiný člověk, bránil bych mu. Ale on má svou hlavu. Kdyby nebylo mě, byl by si zoufal, když ho odvedli. Já jsem ho dokázal potěšit tím, že jsem mu vymohl dovolení k ženění. Nemůžu zůstat ve lži. Do Čech nesmí. A kdybys ty zase šla domů, kdo ví, jestli by tě vaši nepřemluvili. Až budete svoji, pojedeme spolu do Olešnice. Rodiče ti požehnání neodepřou. Poutníkům dáme s sebou dopis. Pozítří budete mít svatbu ve vojenské kapli. Já zastoupím vaše rodiče a beru tu odpovědnost na své svědomí. Madlenko, podívej se na mě, mám hlavu bílou jako sníh. Myslíš, že bych udělal něco, za co bych se nemohl zodpovídat před Bohem?‘ Tak mi řekl strýc a po tvářích mu tekly slzy.“

„Se vším jsem souhlasila. Jiří se radostí málem zbláznil. Neměla jsem jiné šaty než ty, které jsem měla na sobě. Jiří mi hned koupil sukni, kabátek a granáty na krk ke svatbě. Ostatní mi obstaral strýc. Jsou to ty samé granáty, co mám. A mezulánka naháčové barvy a kabátek barvy nebe. Poutníci odešli. Strýc jim dal s sebou dopis, že tam zůstanu několik dní a přijedu s ním. Víc nepsal nic. ‚Bude lepší, když si to řekneme osobně,‘ řekl.“

„Třetí den ráno jsme měli svatbu. Oddával nás vojenský kněz. Paní Liduška byla starosvatka, Lehotský byl mládek a jeho sestra družička. Strýc a ještě jeden měšťan byli svědci. Jinak tam nebyl nikdo. Paní Liduška nám připravila snídani. A tak jsme ten den strávili v bázni boží a v radosti. Jen jsme vzpomínali na naše doma. Paní Liduška u stolu Jiříka škádlila. Pořád mu říkala: ‚Vy, vy, pane ženichu, já vás ani nepoznávám! To není ten zamračený pan Jiřík. Ale není divu, že vám tvář září!‘ Mluvilo se o všem možném, jak to bývá. Jiří chtěl, abych u něj hned zůstala. Strýc to ale nedovolil. Až prý se vrátíme z Čech a z pouti do Vambeřic.“

„Za několik dní jsme jeli do Olešnice, já a strýc. To divení, že jsem vdaná, a matčin pláč, že je Jiří voják, to vám nemůžu popsat. Moje máma lomila rukama a pořád naříkala. Prý ji chci opustit a jít do ciziny za vojákem. Až mi z toho vstávaly vlasy na hlavě. Tatík byl ale vždycky rozumný a moudrý, a tak rozhodl. ‚Teď už dost,‘ řekl. ‚Jak si ustlali, tak budou spát. Mají se rádi, ať to spolu zkusí. Ty, mámo, víš, žes kvůli mně taky opustila otce i matku. A to je osud každého děvčete. Kdo za to může, že Jiříka potkala ta nehoda? Ostatně tam není služba dlouhá. Až si tu robotu odslouží, může přijít sem. A vy, kmotro, uklidněte se. Jiřík je moudrý chlapec a stýskat se mu nebude, o to se už postaral. Ty, Madlo, neplač. Pánbůh ti dej štěstí. S kým jsi šla k oltáři, s tím abys šla i do hrobu.‘“

„Těmi slovy mi tatík dal požehnání a slzy mu tekly po tvářích. Mámy taky plakaly. Moje máma se o všechno vždycky starala a měla hlavu plnou starostí. ‚To je od tebe rozum!‘ kárala mě. ‚Nemá tam kousek peřiny, ani nádobí, ani šaty, a vdá se! Co jsem na světě, neviděla jsem takový obrácený svět!‘ Dostala jsem pořádné věno. A když jsem měla všechno v pořádku, vrátila jsem se k Jiříkovi. Neopustila jsem ho až do smrti. Ta nešťastná válka! Kdyby jí nebylo, mohl tu být ještě!“

„Vidíš, milá holka, že vím, co je radost a co je žalost. Vím, co je mládí i nerozum,“ dokončila babička. S mírným úsměvem položila suchou ruku na Kristlino kulaté rameno.

„Mnoho jste toho zažila, babičko. Ale přece jste byla šťastná. Dostala jste to, po čem srdce toužilo. Kdybych věděla, že i já budu po všem trápení šťastná, ráda bych ho snášela. I kdybych musela na Mílu čekat čtrnáct let,“ řekla Kristla.

„Budoucnost má v rukou Bůh. Co bude, to bude, tomu se, holka, nevyhneš. Nejlepší je, když se s pevnou důvěrou odevzdáš do vůle boží!“

„To se ví. Ale člověk se někdy nemůže vzpamatovat. A jestli mi Jakuba odvedou, budu naříkat. S ním odejde všechna radost. S ním ztratím svou jedinou oporu.“

„Jak to mluvíš, Kristlo? Copak nemáš otce?“

„Mám hodného otce, Pánbůh mi ho zachovej. Ale je už starý a bručoun. Letos pořád chtěl, abych se vdala, aby ho měl kdo zastat. Co budu dělat, jestli Jakuba odvedou? A přece si jiného nevezmu, i kdyby se všichni postavili na hlavu. Budu pracovat do úpadu, aby tatík neměl na co bručet. A když to nepůjde – tak to nepůjde, ale vdávat se nebudu. Ach, babičko, vy ani nevěříte, jaké mám v té hospodě trápení! Nemyslete na práci, Bože chraň, z té si moc nedělám. Ale mrzí mě, co tam musím často slyšet a dělat, že to neslyším.“

„A nemůžeš si od toho pomoct?“

„Prosím vás, jak? Kolikrát jsem otci řekla: ‚Vidíte, tatíku, tak a tak to je. Netrpte takové hosty.‘ Ale on nerad komukoli něco řekne. Nerad by o hosty přišel. A tak mi vždycky říká: ‚Prosím tě, holka, řekni, co chceš, jen nebuď hrubá. Ať hosté neodejdou. Víš, že je to naše živnost.‘ Nemám být hrubá a nevlídná. Ale když jsem přívětivá, roznáší mě kdekdo po hubách. Veselá a zpěvná, jak jsem vždycky byla, už asi nebudu. Co si tedy počnu? Kdyby to byli jen nějací tlachalové, ty bych brzy odbyla. Ale pan správce a písař ze zámku, to jsou hořcí hosté. Těch mám plné zuby. Stydím se vám to říct, jak mě ten starý kozel pronásleduje. A jako by mi to někdo šeptal: on se snaží, aby se zbavil Míly. Ví totiž, že Míla je můj ochránce. Bojí se, aby se mu nestalo to, co Taliánovi. Dělá, jako by se chtěl zalíbit rychtářovi. Nebo jako by se mstil za dceru. Ale ten lišák vždycky myslí jen na sebe. Tatík se ho bojí. A máma, chudák, to víte, jako by už nebyla na světě. Víc leží, než chodí. S takovou věcí za ní nemůžu přijít. Kdybych byla vdaná, bylo by všechno jinak. Když se mi někdo nelíbil, řekla jsem to jen Mílovi. A když ho nemohl vyhnat, aspoň ho hlídal. Ten člověk se pak na mě skoro neodvážil podívat. Ach, babičko, kdybych vám mohla povědět, jak on mě má rád a já jeho! Ale to se nedá.“ Děvče si opřelo lokty o kolena, vložilo tvář do dlaní a zmlklo.

V tu samou chvíli vešel tiše a nepozorovaně do zahrádky Míla. Jeho krásná tvář byla rozrytá bolestí a jasné oči zakalené. Tmavě kaštanové kadeře, které se mu točily kolem čela, byly ostříhané. Místo hezké vydrové čepice měl na hlavě vojenskou čepici. Na ní byla jedlová větvička. Barunka se Míly lekla. Babičce klesly ruce do klína a zbledla. Tiše zašeptala: „Potěš tě Pánbůh, hochu!“

Kristla zvedla hlavu. Míla jí podal ruku a skoro bez hlasu řekl: „Jsem voják, za tři dny musím do Hradce!“ Kristla mu padla do náruče bez sebe.

### Slovníček

- **hlavnice**: tyfus, těžká horečka.
- **vyplatí z vojny**: zaplatí, aby muž nemusel sloužit v armádě.
- **věna**: věno je to, co dostane nevěsta z domova: peníze, peřiny, nábytek.
- **koláčová**: koláčová vojna: válka o bavorské dědictví (poznámka autorky: 1777), ve které se skoro nebojovalo.
- **kolik košů vody**: ještě uteče hodně času.
- **cucky**: chomáčky a zbytky nití; přepřádat cucky = dělat obyčejnou, prostou práci.
- **verbíři**: muži, kteří lstí získávali mladé muže na vojnu.
- **bílému kabátu**: bílý kabát = vojna, služba v rakouské armádě.
- **jho**: dřevo, ve kterém táhnou voli; tady těžké břemeno, služba.
- **bez hůlky**: bez hodnosti; poddůstojníci nosili hůl.
- **kaprálem**: kaprál je desátník, nižší velitel ve vojsku.
- **naháčové barvy**: barvy jako naháček (ocún), světle fialová.

## XV

Druhý den šla babička jako obvykle dětem naproti. Její první slovo bylo: „Hádejte, děti, kdo je u nás?“

Děti se trochu zarazily. Hned je to nenapadlo. Až Barunka zvolala: „Pan Beyer, viďte, babičko?“

„Uhodla jsi. A přivedl s sebou svého synka.“

„Jé! To jsem rád, poběžme k němu!“ vykřikl Jan a už utíkal. Vilém běžel za ním, až jim brašny odskakovaly od boku. Babička volala, ať jdou jako lidé a neletí jako divá zvěř. Ale chlapci byli dávno pryč! Skoro bez dechu vrazili do světnice. Matka je chtěla pokárat. Ale pan Beyer natáhl své dlouhé ruce a zvedl jednoho po druhém. Objal je a políbil je na tváře.

„A co jste celý rok dělali? Jak se vám dařilo?“ ptal se hlubokým hlasem. Ten hlas se v malé místnosti silně rozléhal.

Chlapci hned neodpovídali. Dívali se na chlapce, který stál vedle pana Beyera. Byl asi stejně starý jako Barunka. Byl to hezký chlapec, celý otec. Jen jeho tělo nebylo tak hranaté jako otcovo. Tváře měl jako květ a z očí mu zářila dětská radost.

„Aha, vy koukáte na mého kluka. No tak se na něj podívejte a podejte si ruce, abyste byli dobří kamarádi. To je můj Orel.“ Pan Beyer přitom postrčil synka dopředu. Ten chlapcům bez ostychu podal ruku.

Vtom přišla Barunka s babičkou a s Adélkou. „No, a tady vidíš Barunku. Doma jsem vám o ní vyprávěl. Když tu nocuju, vždycky mi první přijde říct dobré ráno. Ale letos je to, jak vidím, jinak. Chodíte už do školy, a tak musí Jeník vstávat zároveň s Barunkou. A jak se vám líbí ve škole? Nechtěl bys, Jene, radši chodit po lese? Vidíš, můj Orlík musí se mnou na čekanou, do hor. Brzy bude umět střílet skoro jako já.“ Tak se myslivec vyptával a zároveň vyprávěl. Děti ho obklopily.

„Ach, to jim ani neříkejte,“ řekla babička. „Jeník se hned rozdivočí a bude chtít vidět Orlovu pušku.“

„No a co, ať se na ni podívá. Jdi, Orlíku, přines mu ji. Vždyť není nabitá.“

„Není, tatínku. Jak víš, poslední ranou jsem střelil po káněti,“ řekl chlapec.

„A zastřelil jsi ho. Tím se můžeš pochlubit. Jdi ho chlapcům ukázat.“

Chlapci radostně vyběhli s Orlem ven. Babička neměla klid. Pan Beyer ji ujišťoval, že Orlík dá pozor. Přesto šla za nimi.

Venku si Jeník a Vilém prohlíželi zastřelené káně. „Ty se jmenuješ jako pták?“ ptala se Adélka Orla.

„Vlastně se jmenuju Aurel,“ usmál se chlapec na Adélku. „Ale tatínkovi se líbí víc říkat mi Orel. A mně se to taky líbí. Orel je pěkný pták. Náš tatínek jednou zastřelil orla.“

„To věřím,“ řekl Jan. „Já ti ukážu orla a spoustu zvířat. Mám je namalované v knize, kterou jsem dostal loni k svátku. Pojď se mnou.“ Táhl Orla do světnice a hned mu ukazoval knihu. Orlovi se zvířata moc líbila. Také pan Beyer si s velkým zájmem prohlížel list po listu.

„Tu jsi loni neměl?“ ptal se Jana.

„Tu jsem dostal k svátku od komtesy. A ještě jsem dostal pár holubů od Kristly, králíčky od myslivcových, od babičky dvacetník a od rodičů na šaty!“ chlubil se Jan.

„Ty jsi šťastný kluk,“ řekl pan Beyer a díval se do knihy. Zrovna uviděl lišku a usmál se: „Jako živá! Počkej, ty potvoro, já ti posvítím!“

Vilém si myslel, že to platí té namalované. Divně se na pana Beyera podíval. Pan Beyer se usmál a řekl: „Neboj se, této lišce nic neudělám. Ale jednu v horách, která se jí podobá, tu musíme chytit. Dělá nám hodně škody.“

„Snad ji Petr chytí. Byl jsem s ním klást pasti, než jsme odešli,“ řekl Orel.

„Ale chlapče, liška je desetkrát chytřejší než Petr. Má takové triky, že by to člověka ani nenapadlo. A hlavně když už jednou byla v pasti, jako ta, na kterou číhám. Ta mrcha! Dali jsme do pasti pečeni. Mysleli jsme, že ji musíme dostat. Měla hlad, a co neudělala, potvora! Ukousla si přeraženou nohu a utekla. Teď ji sotva dostaneme. Škodou člověk zmoudří. A liška má opravdu tolik rozumu jako člověk,“ vyprávěl myslivec a pořád obracel listy.

„Vždyť se nadarmo neříká ‚chytrý jako liška‘,“ řekla babička.

„Tady je orel, tady!“ volali chlapci. Dívali se na krásného ptáka s roztaženými křídly, jak se vrhá na kořist.

„Právě takového jsem zastřelil. Byl to krásný pták, skoro mi ho bylo líto. Ale co dělat, taková příležitost se člověku hned tak nenaskytne. Trefil jsem ho dobře. A to je hlavní věc: hlavně zvíře netrápit.“

„To říkám já taky,“ ozvala se zase babička.

„Ale že vám není té zvěře líto, pane Beyer? Já bych nemohla zastřelit žádné zvíře,“ řekla Barunka.

„Ale podříznout můžete,“ usmál se pan myslivec. „A co je lepší? Když zvíře nic netuší a padne jednou ranou? Nebo když ho nejdřív vyplašíte chytáním a vystrašíte přípravami? A pak ho teprve podříznete. Často ještě tak nešikovně, že vám napůl zabité uletí.“

„My drůbež nezabíjíme,“ bránila se Barunka. „To Vorša. Ta je nelituje, a pak je s nimi hned konec.“

Děti si ještě chvíli prohlížely zvířata. Potom je matka zavolala k večeři.

Jindy se děti vyptávaly pana Beyera na hory. Chtěly vědět, jestli nezabloudil do Ribrcoulovy zahrádky, a mnoho jiného. Tentokrát se ale pořád ptaly jen Orla. S velkým údivem poslouchaly, co jim mladý chlapec vyprávěl. O nebezpečích, která s otcem už zažil. O zvířatech, která zastřelil. Popisoval jim obrovské závěje sněhu v horách. Zasypou prý celé vesnice, takže jsou pod nimi jako pohřbené. Když chtějí lidé ven, obvykle vylézají komínem. A každý si musí od svého domu prokopat cestu. To všechno ale Jana neodradilo. Pořád si přál, aby už byl tak velký, že by mohl jít k panu Beyerovi.

„Až budeš ty u nás, tatínek mě pošle místo tebe k riesenburskému myslivci. Abych taky okusil lehčí myslivost,“ řekl Orel.

„To je škoda, že nebudeš doma,“ mrzelo Jana.

„Nebude se ti stýskat. Doma jsou ještě dva mladší. Bratr Čeněk je stejně velký jako ty. A sestra Mařenka tě bude mít ráda,“ řekl Orel.

Děti seděly na dvorku a poslouchaly Orlovo vyprávění. Dívaly se proti světlu skrz krystaly, které jim přinesl. Pan Beyer mezitím poslouchal babičku. Vyprávěla mu o povodni a o všech novinkách, které se za celý rok staly.

„A je rodina mého pana bratra na Riesenburku zdravá?“ ptal se myslivec.

„Ano, je,“ řekla paní Prošková. „Anuška pěkně roste. Chlapci chodí do školy na Červenou Hůru, mají to tam blíž než do města. Divím se, že tu pan myslivec ještě není. Říkal, že se zastaví vás přivítat, až půjde na čekanou. Byl tu ráno a přinesl mi zprávu ze zámku. Přišel prý dopis z Vídně. Hned jsem šla do zámku a dozvěděla se to. Komtese je lépe. Paní kněžna možná přijede na obžinky. Zdrží se tu asi čtrnáct dní a pak odjede do Florencie. Mám tedy naději, že nám tatínek zůstane přes zimu tady. Kněžna prý nevezme služebnictvo s sebou. Po několika letech budeme zase jednou déle pohromadě.“

Paní Prošková už dlouho tolik nenamluvila. Dlouho nebyla tak spokojená jako ten den, kdy dostala radostnou zprávu, že manžel přijede.

„Chvála Pánubohu, že se ta slečinka z nemoci dostala. Byla by věčná škoda toho mladého, dobrého stvoření. Všichni jsme prosili Pánaboha, aby jí pomohl. Ještě včera tu pro ni plakala Cilka Kudrnovic.“

„Má proč plakat,“ řekla paní Prošková.

Pan Beyer se ptal, jak to myslí. Babička mu vyprávěla o své návštěvě na zámku. Přitom samozřejmě připsala komtese zásluhu, že se Kudrnovým teď dobře daří.

„Slyšel jsem,“ ptal se myslivec, „že komtesa je dcera —“

Vtom někdo zaťukal na okno. „To je pan kmotr, znám ho po ťukání. Jen dál!“ zavolala paní Prošková hodně nahlas.

„Lidé mají zlé jazyky,“ odpověděla babička na myslivcovu otázku. „Kdo chodí ve slunci, toho následují stíny. Jinak to není. Co na tom, ať je, čí je.“

Pan kmotr z Riesenburku vešel do dveří a oba myslivci se srdečně přivítali. „Kde jste se zdržel, že jdete tak pozdě?“ ptala se babička. Úzkostně se přitom podívala na pušku, kterou pan myslivec věšel na hřebík.

„Měl jsem roztomilého hosta, pana správce. Přišel pro dříví. Svůj deputát prodal a teď by zase rád měl dříví. A chtěl by mě svést k nějakým partikám. Ten by mi vypadl! Hned jsem cítil, že jde s něčím takovým, protože přišel jako milius. Ale řekl jsem mu do očí pravdu! A taky jsem si do něj rýpl kvůli Mílovi. Toho kluka je mi líto, a Kristly taky. Dnes ráno jsem se u nich zastavil na hrnek piva a lekl jsem se, jak vypadá. To má ten sa—fraport—“ Pan myslivec se plácl přes ústa. Vzpomněl si, že sedí u babičky. „—na svědomí.“

„Co se stalo?“ ptal se Beyer. Babička ráda vyprávěla, a tak mu pověděla o Mílově odvodu i o jeho příčinách.

„Tak to na světě chodí. Kam se člověk obrátí, všude najde trápení a bídu, mezi velkými i malými. A kdo žádné nemá, ten si ho udělá,“ řekl Beyer.

„Neštěstím a bolestí se člověk očišťuje ode všech šlaků jako zlato ohněm. Bez bolesti není radosti. Kdybych věděla jak, ráda bych tomu děvčeti pomohla. Ale nejde to. Zatím to musí snášet, jak se dá. Nejhůř jí bude zítra, až Míla odjede.“

„Tak zítra už odjede?“ divil se myslivec. „No, ti mají naspěch. Kam půjde?“

„Do Hradce.“

„Tak máme stejnou cestu. Jen já pojedu s voraři po vodě a on po zemi.“

Chlapci přiběhli do světnice. Jan a Vilém ukazovali panu myslivci káně, které Orlík zastřelil. Orlík zase vyprávěl otci, že byli u splavu. Tam prý viděl bláznivou Viktorku.

„Ta žena ještě žije?“ divil se pan Beyer.

„Ano, ubohá. Líp by jí bylo v zemi než na zemi,“ odpověděla babička. „Ale už chřadne a stárne. Zpívat ji je slyšet jen málokdy, leda za jasných nocí.“

„Ale u splavu přece sedí a kouká do vody, často i po půlnoci,“ řekl myslivec. „Včera jsem šel kolem ní. Trhala vrbové proutí a házela ho do vody. Bylo už pozdě. ‚Co tu děláš?‘ povídám. Ona nic. Ptám se jí podruhé. Tu se ke mně otočí a zablýskne očima. Myslel jsem, že na mě skočí. Ale asi mě poznala, nebo jí něco prolétlo hlavou. Zase se obrátila k vodě a házela proutek za proutkem přes splav. Někdy si s ní člověk neví rady. Je mi jí líto. Přál bych jí, aby ten bídný život skončil. Ale kdybych ji neviděl sedět u splavu a neslyšel její písničku, když stojím na čekané, něco by mi chybělo. Stýskalo by se mi,“ řekl myslivec a pořád držel káně v rukou.

„Když si člověk na něco zvykne, těžko si odvyká,“ řekl Beyer. Vložil zapálený troud do krátké hliněné dýmky, která byla omotaná drátem. Několikrát pořádně potáhl a pokračoval: „Ať je to člověk, zvíře nebo věc. Tak jsem já zvyklý na tuhle dýmku, když jdu na cestu. Moje matka kouřila z podobné. Jako bych ji viděl sedět na zápraží.“

„Cože, vaše matka kouřila?“ zvolala udiveně Barunka.

„V horách ženské hodně kouří, hlavně staré babičky. Jenže místo tabáku kouří bramborovou nať. A když ho seženou, višňový list.“

„To asi nebude chutné,“ řekl myslivec. Také si zapálil, ale do malované porcelánové dýmky.

„Tak mám rád i některá místa v lese,“ začal zase Beyer. „Vždycky se na nich bezděky zastavím. Zamiloval jsem si je, protože mi připomínají určité lidi. Nebo milé či nemilé chvíle mého života. Kdyby na těch místech chyběl jediný strom nebo keř, něco by mi chybělo. Na jednom místě, na příkré výšině, stojí osamělý smrk. Je to starý strom. Jeho větve se z jedné strany sklánějí nad hlubokou propastí. V jejích puklinách tu a tam roste kapradí nebo keříček jalovce. A dole se žene potok přes skály a dělá samé vodopády.“

„Sám nevím, jak se to stalo. Ale vždycky jsem k němu zabloudil, když mě něco trápilo a potkalo mě nějaké neštěstí. Tak když jsem chodil za svou ženou a myslel jsem, že ji nedostanu. Její rodiče se bránili a svolili teprve později. Tak když mi umřel nejstarší synek. I když mi zemřela stará matka. Vždycky jsem vyšel z domu a šel bez cíle. Nedíval jsem se ani vpravo, ani vlevo. A nohy mě samy nesly do divokého údolí. Ocitl jsem se nad propastí u zachmuřeného smrku. Viděl jsem před sebou vrcholky hor, jeden nad druhým. Bylo to, jako by ze mě spadla tíha. A nestyděl jsem se plakat. Když jsem objal drsný kmen stromu, zdálo se mi, že je v něm život. Že rozumí mým nářkům. Jeho větve nade mnou chvílemi zašuměly. Jako by se mnou vzdychaly a chtěly mi vyprávět o stejných bolestech.“

Beyer zmlkl. Jeho velké oči se upíraly na světlo, které hořelo na stole. Z úst mu místo slov stoupaly ke stropu lehounké obláčky kouře. Nesly s sebou jeho myšlenky.

„Opravdu, člověku se někdy zdá, jako by ty stromy byly živé,“ řekl riesenburský myslivec. „Vím to ze zkušenosti. Jednou – je to už několik let – jsem vyznačil stromy ke kácení. Hajný nemohl jít, a tak jsem šel na kácení dohlížet já. Přijdou dřevorubci a chystají se nejdřív porazit krásnou břízu. Neměla na sobě ani skvrnku. Stála pěkně jako panna. Zadíval jsem se na ni. A tu se mi zdálo – je to k smíchu, ale bylo mi to tak – jako by se mi skláněla k nohám. Jako by mě objímala větvemi. A v uších mi znělo: ‚Proč chceš zabít můj mladý život? Co jsem ti udělala?‘ Vtom zaskřípala pila na kůře a zajela do těla. Nevím, jestli jsem vykřikl. Ale vím, že jsem chtěl dřevorubce zastavit, aby neřezali dál. Oni se na mě ale udiveně dívali. Zastyděl jsem se a nechal je pracovat. Ale utekl jsem do lesa. Celou hodinu jsem bloudil. Pořád mě pronásledovala myšlenka, že mě bříza prosí, abych jí nebral život. Nakonec jsem se přemohl a vrátil se na to místo. Byla poražená. Nehýbal se na ní ani lísteček. Ležela tam jako mrtvé tělo. Bylo mi tak líto, jako bych spáchal vraždu. Několik dní jsem nebyl k ničemu. Ale nikomu jsem o tom neřekl. A kdyby se dnes řeč zrovna nestočila na tohle, nikdy bych o tom nemluvil.“

„Mně se jednou stalo něco podobného,“ začal Beyer svým hlubokým hlasem. „Měl jsem odvést zvěřinu do důchodu. Jdu na lov. Tu mi přijde do rány srna. Pěkné zvířátko, jako by ho vysoustružil. Vesele se rozhlížela po lese a pásla se. Najednou mi jí bylo líto. Myslím si: ‚Nejsi blázen? K čemu to je?‘ Vystřelím, ale ruka se mi třásla. Trefil jsem srnu do nohy. Klesla a nemohla utéct. Pes se k ní hnal, ale já jsem ho nepustil. Něco mi bránilo, abych jí dovolil ublížit. Šel jsem k ní. Nedokážu vypovědět, jak bolestně se na mě to zvířátko podívalo. Prosebně a žalostně. Vytrhl jsem nůž a vrazil jí ho do srdce. Údy se jí zachvěly a bylo po ní. Já jsem se ale rozplakal. A od té doby – no, proč bych se za to styděl.“

„Tatínek nechce střílet na srny,“ vyhrkl rychle Orlík.

„Dobře jsi to řekl. Kdykoli mířím, vidím před sebou tu raněnou srnu a její žalostné oči. Bojím se, že netrefím a zvíře jen poraním. Raději toho nechám.“

„Měl byste střílet jen tu zlou zvěř. A ta hodná zvířátka nechat, těch je škoda,“ ozval se Vilém. Skoro mu tekly slzy.

„Žádné zvíře není tak hodné, aby nebylo zlé. A žádné není tak zlé, aby nebylo hodné. Stejně jako u lidí. Je to omyl, když si myslíme, že zvíře s hezkou, mírnou tváří musí být také dobré. A že to, které se nám nelíbí, je zlé. Tvářka je mnohdy lhářka ve světě. Bývá to tak, že člověk snáz oželí to, co se mu protiví a co ho nedojímá. Nelituje toho tolik jako toho, co je krásné a líbí se mu. A proto k tomu bývá často nespravedlivý.“

„Jednou jsem byl v Hradci před popravou dvou zločinců. Jeden z nich byl krásný člověk. Druhý byl ošklivý, nevlídný a divoký. První zabil svého kamaráda. Myslel si totiž, že mu svedl milou. Druhý pocházel z našeho kraje. Když už byl odsouzený, šel jsem za ním do žaláře. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli nechce něco vzkázat domů. Rád bych mu to vyřídil. Podíval se na mě a divoce se zasmál. Pak zavrtěl hlavou a povídá: ‚Já? Vzkaz, pozdrav? Komu? Já nikoho neznám.‘ Odvrátil se ode mě, dal si tvář do dlaní a chvíli tak seděl. Pak vyskočil a postavil se přede mě se založenýma rukama. Ptal se: ‚Člověče, uděláš pro mě, o co tě požádám?‘“

„‚Udělám, moc rád,‘ povídám a podal jsem mu ruku. V tu chvíli měl v tváři tak strašnou bolest, že bych pro něj udělal všechno. Jeho tvář ztratila všechnu ošklivost. Budila jen soucit a lítost. Musel mi dobře nahlédnout do srdce. Prudce mi popadl ruku, stiskl ji a pohnutým hlasem řekl: ‚Kdybyste mi byl před třemi lety takhle podal ruku, nebyl bych tady. Proč jsme se nepotkali? Proč jsem potkával jen lidi, kteří mě šlapali do prachu? Kteří se smáli mé tváři a krmili mě pelyňkem a jedem? Matka mě nemilovala, bratr mě vyhnal, sestra se za mě styděla. A ta, o které jsem myslel, že mě má ráda… Pro ni jsem nasadil život. Za jediný její milý úsměv bych strhl z nebe modř. Tolikrát mi bylo líto, že nemám deset životů, abych je obětoval za její lásku. Ta si ze mě jen dělala blázny. A když jsem chtěl slyšet z jejích úst, co si všichni povídali, vyhnala mě ze dveří psem.‘ A ten divoký člověk plakal jako dítě.“

„Za chvíli si setřel slzy, vzal mě za ruku a tiše dodal: ‚Až přijdete do Maršovského revíru, jděte do divokého údolí. Nad propastí stojí osamělý smrk. Tomu doneste můj pozdrav. A těm dravým ptákům, kteří kolem něj létají, a těm vysokým horám. Pod jeho větvemi jsem spával celé roky. Jemu jsem řekl, co nikdo neví. Pod ním jsem nebyl takový bídný lazar, byl jsem —‘ Zmlkl a sedl si zase na lavici. Víc nepromluvil a ani se na mě nepodíval.“

„Odešel jsem od něj s lítostí. Lidé nadávali a proklínali toho ošklivého. Říkali, že zaslouží smrt a že mu darebáctví kouká z očí. Že nechce vidět ani kněze, ani nikoho jiného. Že na lidi vyplazuje jazyk a jde na smrt jako na posvícení. Toho krásného litovali. Prali se o písničku, kterou složil v žaláři. Každý mu přál, aby dostal milost. Zabil prý kamaráda jen ze žárlivosti. Ten druhý ale prý z pouhé zlomyslnosti zastřelil děvče, které mu nic neudělalo. A že zabíjel lidi. Tak každý soudí podle svého citu. Kolik hlav, tolik smyslů. Každé oko vidí věc jinak. Proto je těžké říct: Tohle je takové a nesmí to být jinak. Jen Bůh zná svět. On vidí do nejtajnějších koutů lidského srdce a soudí je. On rozumí řeči zvířat. Před ním je otevřený kalíšek každé bylinky. Zná cestičky každého broučka. Vítr šumí podle jeho rozkazu. A vody tečou, kudy jim on ukázal cestu.“

Myslivec zase zmlkl. Dýmka mu vyhasla. Oči mu krásně svítily. Jeho obličej byl jako horské údolíčko v mírném svitu podzimního slunce. Je v něm ještě dost zeleně a kvítí, i když na vrcholcích už leží sníh. Všichni se na pana Beyera zadívali. Až se ozvala babička: „Máte pravdu, pane Beyer. Poslouchat vás je milé jako svaté kázání. Ale je čas uložit děti. Váš synek bude unavený z cesty, a vy také. Zítra si povíme ostatní.“

„To káně mi, Orlíku, dej pro výra. Co bys s ním dělal?“ řekl myslivec a bral pušku na rameno.

„Moc rád.“

„My vám ho brzy ráno doneseme,“ prosili chlapci.

„Vždyť musíte do školy.“

„Zítra jsem je ze školy omluvila, aby si užili hosta,“ řekla matka.

„No, tak já svoje sojáky taky nechám doma, abyste měli hezký den. Tak přijďte. Dobrou noc! Buďte zdrávi!“ Přívětivý „pan bratr dolňan“, jak mu pan Beyer někdy říkal, podal přátelům ruku. Zavolal Hektora, který se Orlíkovi moc líbil, a vyšel ze dveří.

Ráno, ještě než se děti oblékly, stál už Orlík na vorech, se kterými připluli ke břehu. Po snídani šel pan Beyer s chlapci do myslivny. Babička šla s Barunkou a Adélkou do hospody rozloučit se s Mílou.

Světnice v hospodě byla plná. Byli tam matky a otcové vojáků, kteří odcházeli, kamarádi, sestry i známí. Jedni druhým domlouvali. Hospodský i Kristla nestačili nalévat a Míla jim pomáhal. Mládež zpívala různé vojenské i veselé písně, aby si dodala odvahy. Ale nic z toho nepomáhalo. Nikdo se ani neopil jako tenkrát, když šli k odvodu. Tehdy si nastrkali na čepice zelené chvojí. Rozpustile výskali, pili a zpívali. Chtěli tak utopit a přehlušit strach. Vždyť i ten nejrovnější a nejhezčí chlapec měl tehdy ještě trochu naděje. Lichotilo jim, že je děvčata litují. Těšila je láska rodičů. Ta v takových chvílích vytryskne jako horký pramen ukrytý hluboko v zemi. A byli pyšní na to, co o nich říkali známí: „Oh, ten se nevrátí, takový kluk – urostlý jako sosna – celý jako ulitý – z takových vojáků mají radost.“

Takové sladké kapky marnivosti zmírňovaly hořký nápoj, který jim nalila nutná povinnost. A naopak: co osladilo tu trpkou cestu zdravým, hezkým chlapcům, to ji ztrpčovalo jiným. Těm, kteří se nemuseli bát, protože věděli o své tělesné vadě. Mnohý marnivý chlapec to ale nesl tak těžce, že by se raději stal vojákem. Jen aby nemusel poslouchat posměšky: „Nemusí pro tebe máma plakat, však na buben přísahat nebudeš, jsi psu do podvazku!“ nebo: „Hochu, dej se k rejtharům, máš nohy jak vůl rohy!“ A podobné posměšky, kterými je šlehali.

Babička vešla do hospody, ale do světnice nešla. Ne proto, že tam byl dusný vzduch. Vylekal ji těžký mrak bolesti, který dusil srdce všech a ležel na všech tvářích. Cítila, jak je těm zarmouceným matkám. Jedna tu lomila rukama v němé bolesti. Jiná tiše plakala nebo nahlas naříkala. Cítila, jak je děvčatům. Děvčata se styděla dát najevo svůj zármutek. A přece se nemohla bez pláče dívat na ty bledé chlapce. Pitím byli ještě smutnější. Když chtěli zpívat, nemohli ze sebe vynutit hlas.

Cítila, jak je těm tatíkům, kteří zachmuřeně seděli za stolem. O ničem nemluvili. Mysleli jen na to, kde vezmou náhradu za pracovité syny, kteří byli jejich pravou rukou. Jak se bez nich obejdou. Jak jim budou chybět čtrnáct let. Babička si sedla s dětmi do sadu.

Za chvíli tam přišla Kristla. Byla utrápená, uplakaná a bledá jako stěna. Chtěla mluvit. Ale na prsou jí ležel kámen a hrdlo měla stažené. Nemohla promluvit ani slovo. Opřela se o kmen kvetoucí jabloně. Byla to ta samá jabloň, přes kterou na svatého Jana házela věneček. Věneček přeletěl. A teď se tady musela loučit, kde se jí měla splnit naděje, že bude se svým milým. Zakryla si tvář bílou zástěrkou a nahlas se rozplakala. Babička jí nebránila.

Přišel Míla. Kam se poděla jeho kvetoucí tvář a živé oči? Byl jako vytesaný z mramoru. Mlčky podal babičce ruku. Mlčky objal své milé děvče. Z náprsní kapsy vytáhl vyšívaný šátek. Ten dostává každý chlapec od svého děvčete jako důkaz lásky. Utíral jí jím oči.

Neříkali si, jak hluboký je jejich zármutek. Ale potom z hospody zazněla sloka písně:

„Pak až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme, dvě srdéčka, čtyři oči budou plakat ve dne, v noci.“

Kristla prudce objala svého chlapce. Vzlykala a schovala tvář na jeho prsou. Ta píseň byla ozvěnou melodie, která neustále zněla i v jejich srdcích.

Babička vstala. Po tváři jí tekla slza a plakala i Barunka. Stařenka položila Mílovi ruku na rameno a pohnutým hlasem řekla: „Provázej a utěš tě Pánbůh, Jakube. Dělej rád, co musíš, a nebude ti to tak těžké. Jestli Bůh dá, že se mi můj úmysl podaří, nebude vaše loučení na dlouho. Doufejte! A ty, holka, když ho máš ráda, nepřitěžuj mu svým nářkem. S Pánembohem!“ Potom udělala Mílovi křížek a stiskla mu ruku. Rychle se odvrátila, vzala děvčátka za ruce a odcházela domů. Měla sladký pocit, že potěšila zarmoucené.

Babiččina slova padla milencům do srdce jako rosa na vadnoucí kvítek. Probudila je k novému životu. Drželi se v objetí pod kvetoucí jabloní. Vánek střásal její květy a ty na ně padaly shora. Před hospodou zarachotil žebřiňák, který přijel pro vojáky. Ze dvora volali: „Mílo! — Kristlo!“ Ale oni to neslyšeli. Drželi se v náručí. Co jim byl celý svět? Jeden v druhém objímal celý svůj svět.

Odpoledne se rozloučil i pan Beyer s vlídnými hostiteli. Paní Prošková jako obvykle naložila otci i synovi plné tašky jídla na cestu. Chlapci dali Orlovi každý něco na památku. Barunka mu dala pásku na klobouk. Adélka se ptala babičky, co má dát. Babička jí poradila, ať dá růžičku, kterou dostala od komtesy.

„Ale vy jste říkala, že ji budu nosit za pasem, až budu velká,“ řekla holčička. „Je tak pěkná.“

„To, co je ti milé a vzácné, musíš dát milému hostu, když ho chceš uctít. Dej mu ji. Děvčatům nejvíc sluší podat kvítek.“

Adélka zastrčila pěknou růžičku Orlovi za klobouk.

„Ach, milá Adlo, nevím, jak dlouho ta růžička vydrží krásná,“ řekl pan Beyer. „Orel je divoký pták. Celý den létá po skalách a vrších, v dešti a ve větru.“

Adélka se tázavě podívala na Orla.

„Neboj se, tatínku,“ řekl chlapec a s radostí se díval na dárek. „Ve všední den, když budu v horách, ji dobře schovám. Jen ve svátek se s ní budu chlubit. A tak mi zůstane pořád pěkná.“

Adélka byla ráda. Nikdo netušil, že ona sama je ta růžička. Po ní jednou Orlík zatouží. Odnese si ji do zasněžených hor. V lesním úkrytu ji bude pěstovat a opatrovat pro svou radost. A její láska bude světlem a štěstím jeho života.

### Slovníček

- **káně**: dravý pták, menší než orel.
- **na čekanou**: když myslivec v noci čeká na zvěř.
- **obžinky**: slavnost na konci žní.
- **deputát**: plat v naturáliích, například obilí nebo dřevo.
- **partiky**: nepoctivé obchody, podvody.
- **Ten by mi vypadl!**: tady s ironií: ten mi tak chyběl, toho tu vůbec nepotřebuju.
- **jako milius**: velmi mile a sladce, jako miláček (aby něco dostal).
- **šlaků**: šlak je nečistota, která zůstane po tavení kovu; tady všechno špatné v člověku.
- **voraři**: muži, kteří plaví dřevo po řece na vorech.
- **do důchodu**: do kanceláře panství, kam se odevzdávaly peníze a zboží.
- **lazar**: ubožák, chudák (podle Lazara z bible).
- **psu do podvazku**: k ničemu, malý a slabý (posměšek).
- **rejtharům**: rejthar je voják na koni, jezdec.

## XVI

Bylo už po svatodušních svátcích. Babička jim říkala „zelené“. Možná proto, že celé stavení ozdobila březovými májemi, uvnitř i venku. U stolu i v posteli byli všichni pod zelení. Už bylo i po krásném Božím těle a po svátku Jana Křtitele. Slavíček už v křoví nezpíval. Vlaštovičky vyváděly mláďata zpod střechy. Na peci u koček leželo májové kotě a Adélka se s ním ráda mazlila. Její černá slepice už vodila odrostlá kuřátka. Sultán a Tyrl zase skákali každou noc do vody za myšmi. Proto staré přadleny povídaly, že na lávce u Starého bělidla straší „hastrman“.

Adélka chodila s Voršou vodit Stračku na pastvu. Chodila s babičkou na byliny, nebo sedávala vedle ní na dvorku pod lípou a odříkávala jí z knihy. Babička už sušila i lipový květ. Večer chodily spolu naproti dětem ze školy a zašly si přitom přes pole. Babička se dívala, jak roste len. Ráda se dívala i na široká panská pole. Bohaté klasy na nich rychle žloutly. Když po nich vítr házel vlnky, nemohla z nich spustit oči. Kudrna obcházel pole a obyčejně se k ní přidal. Babička mu říkala: „To je radost, to boží požehnání. Nedopusť, Bože, žádnou pohromu!“

„Ba, máme veliká horka,“ říkával Kudrna a díval se přitom na oblohu.

Když šli kolem hrachu, Kudrna vždycky natrhal Adélce do klína mladé lusky. Svědomí si uklidnil tím, že by ani kněžna proti tomu nic neměla, „protože má babičku i dětičky ráda“.

Barunka už sestře nenosila kousky sladkého dřeva ani sladké smůly. Dřív si je koupila za krejcar, nebo je dostala od děvčat za to, že jim udělala německé úlohy. Teď se ale nedaleko školy usadila prodavačka s třešněmi. A tak děvčata každé poledne utratila krejcar za třešně. Když šly domů dubovým lesem, sbíraly jahody. Barunka udělala z březové kůry košíček a vždycky ho sestře naplnila. Když jahody nebyly, sbírala pracně trávnice. Později přinášela borůvky a lískové oříšky. Babička nosila z lesa houby a učila děti, jak je dobře rozeznávat. Zkrátka, byl konec července. Na začátku srpna měla přijet paní kněžna i otec. A děti se navíc těšily, že bude konec školy.

Paní Prošková zase celé dny dohlížela v zámku, aby nezůstal nevymetený ani jeden koutek. Pan zahradník si mohl po zahradě uběhat nohy. Hlídal každý záhonek, jestli mu kytičky rostou, jak on chce. Prohlížel trávníky, jestli některé stéblo nevyrostlo víc než ostatní. To by ho hned ostříhal spolu s ostatními. Prolézal keř po keři, jestli tam ženy při pletí nezapomněly kopřivu. Tu by hned vytrhl a hodil přes plot. Všude se chystali na příjezd paní. Mnozí se na ni těšili, protože jim její příjezd přinášel užitek. Mnozí se zlobili. Správcovi každý den skláněli hlavu o kousek níž. Když se po dvoře říkalo „Zítra jsou tu“, pan správce byl tak pokorný, že poděkoval i na pokorný pozdrav poklasného. To v zimě nikdy neudělal, když byl v zámku první osobou.

Babička přála paní kněžně všechno dobré a každý den se za ni modlila. Kdyby ale s jejím příjezdem nepřijížděl i zeť, bylo by jí jedno, jestli ji uvidí, nebo ne. Tentokrát se ale babička paní kněžny sotva mohla dočkat. Měla něco za lubem, ale nikomu o tom neřekla.

Na začátku srpna začínaly pomalu žně. Paní kněžna opravdu přijela hned v prvních dnech s celým svým průvodem. Slečinka správcovic čekala Itala. Brzy se ale dozvěděla, že ho paní kněžna nechala v hlavním městě. Paní Prošková zářila radostí a děti měly zase svého milého tatínka. Babička ovšem trochu posmutněla, když neviděla s Janem přijíždět dceru Johanku. Jan jí ale přivezl dopis. Dcera v něm posílala tisíc pozdravů od tety Dorotky i od strýce. Psala, že nemůže přijet, protože strýc je nemocný. Nebylo by hezké nechat tetu samotnou s domácností a s péčí o nemocného. Psala také, že její ženich je hodný člověk. Teta souhlasí, aby si ho vzala, a chce jim kolem svaté Kateřiny vystrojit svatbu. Čekají jen na babiččin souhlas.

„Až budeme svoji, přijedeme do Čech, jakmile to bude možné. Chceme, abyste nám, mamičko, dala požehnání a poznala mého Jiřího. Říkáme mu ale Jura. On také není Čech, je odněkud až od tureckých hranic. Ale dobře se s ním domluvíte. Naučila jsem ho česky dřív, než Terezka naučila Jana. Ráda bych si byla vzala Čecha. Vím, že by vás to víc těšilo. Ale co dělat, mamičko, srdce si někdy nedá poroučet. Zalíbil se mi ten můj Krobot.“

Tak dopis končil. Terezka ho předčítala. Jan byl u toho a povídal si: „Jako bych ji slyšel, tu veselou Hanu. Ale je to hodné děvče. A Jura je pořádný člověk, znám ho. Je prvním tovaryšem u strýce, u kterého je Hana. Kdykoli jsem k nim přišel do kovárny, měl jsem z Jury radost. Chlap jako hora a řemeslník, jakého by člověk dlouho hledal.“

„Ale bylo tam jedno slovo, Terezko, kterému jsem nerozuměla. Někde tady dole. To mi přečti ještě jednou,“ řekla babička a ukazovala na konec dopisu.

„To je Krobot, ne?“

„Co je to, prosím tě?“

„Tak ve Vídni přezdívají Chorvatům.“

„Tak takhle to je. No, Pánbůh jí dej štěstí. Ale kdo by si to pomyslel, z jakých krajů se ti lidičky k sobě dostanou. A jmenuje se Jiří, jako její nebožtík otec!“ S těmi slovy babička dopis složila. Utřela si slzu z oka a šla si ho uložit do přítruhlíčku.

Děti byly nesmírně šťastné, že mají milého otce doma. Nemohly se na něj ani dost vynadívat. Jeden přes druhého se draly o slovo. Chtěly otci vyprávět, co se za celý rok stalo. Otec to ale všechno už dávno znal z matčiných dopisů.

„Ale zůstaneš u nás celou zimu, viď, tatínku?“ ptala se Adélka mazlivě a hladila otci vousy. To dělala vždycky moc ráda.

„A viď, tatínku, až napadne sníh, že nás svezeš v těch krásných saních? A že dáš koním rolničky? Pan kmotr z města pro nás jednou v zimě poslal saně. Jeli jsme tam s maminkou, babička jet nechtěla. Ale to se jelo a to to zvonilo! Každý v městečku vyběhl ven, aby viděl, kdo to jede,“ vyprávěl Vilém.

Otec se ale nedostal k odpovědi, protože už zase začal Jan: „Víš, tatínku, že budu myslivcem? Až vyjdu ze školy, půjdu k panu Beyerovi do hor. A Orel půjde na Riesenburk.“

„Dobře, jen se napřed pilně uč ve škole,“ usmál se otec. Nechal chlapci jeho názor.

Přišli i přátelé, pan myslivec a pan mlynář, aby přivítali milého hosta. V malém stavení bylo hned veseleji. I Sultán a Tyrl se s neobyčejnou, divokou radostí hnali naproti Hektorovi, jako by mu chtěli říct novinu. Pán je přece měl rád. Od té doby, co zakousli kachňátka, výprask nedostali. A kdykoli mu přiběhli naproti, pohladil je po hlavě. Babička viděla, jak se radují. Řekla, že zvíře dobře pozná, kdo ho má rád, a dlouho si to pamatuje.

„A je komtesa už úplně zdravá?“ ptala se paní myslivcová. Přišla s dětmi přivítat pana kmotra.

„Říká se, že je. Ale já myslím, že není. Něco ji musí trápit. Byla odjakživa křehká, ale teď je z ní jen duch. A ty oči se už dívají jako z nebe. Plakal bych, když ji vidím. Je to anděl. Paní kněžna je z toho celá utrápená. Od té doby, co komtesa onemocněla, přestaly u nás v domě všechny zábavy. Těsně před nemocí se měla zasnoubit s jedním hrabětem. Je z bohaté rodiny. Paní kněžna se s jeho rodiči dobře přátelí a prý si ten sňatek moc přeje. — No nevím,“ dodal pan Prošek a nedůvěřivě zavrtěl hlavou.

„A co na to říká hrabě?“ ptaly se ženy.

„Co by říkal? Musí být spokojený a čekat, až se děvče uzdraví. A jestli umře, může nosit smutek, jestli ji má opravdu rád. — Prý chce jet za kněžnou do Itálie.“

„A má slečna hraběte ráda?“ zeptala se babička.

„Kdo to může vědět? Jestli nemá v srdci jiného, mohl by se jí líbit. Je to hezký člověk,“ odpověděl Jan.

„Jenže jde o to, jestli se jí nelíbí víc někdo jiný,“ řekl pan mlynář a podával panu Proškovi otevřenou pikslu. „Proti gustu žádný dišputát.“ To bylo jeho oblíbené přísloví. „Tady naše šenkýřka by už byla po svatbě. A nechodila by tak sklesle, jako by ji spustili pod vodu, kdyby jí ti šlaci neodvedli to, co se jí líbilo,“ dořekl mlynář. Když všem nabídl, vzal si šňupec i sám. Přitom mrkl stranou na Kristlu, která tam také byla.

„Litoval jsem vás oba, když mi to Terezka psala,“ řekl pan Prošek a podíval se na bledé děvče. „Už si Míla trochu zvykl na vojenský život?“

„Co má dělat, chudák? Musí, i když je mu dost těžko,“ odpověděla Kristla. Otočila se k oknu, aby schovala slzy.

„To věřím,“ ozval se myslivec. „Zavřete ptáka třeba do zlaté klece, a les bude mít stejně radši.“

„Zvlášť když tam po něm touží samička,“ ušklíbl se stranou mlynář.

„Já jsem byl taky vojákem,“ začal pan Prošek. Kolem hezkých úst mu hrál úsměv, když to řekl. Jeho modré oči se obrátily na paní Terezku. Ona se také usmála a řekla: „Tys byl hrdina, ty!“

„Jen se nesměj, Terezko. Když ses chodila s tetou Dorotkou dívat na hradby, jak cvičím, plakaly jste obě.“

„A ty s námi,“ zasmála se paní Terezka. „Tenkrát ale nikomu z nás nebylo do smíchu. Jen těm, kdo se na nás dívali.“

„Musím přiznat,“ řekl dobrosrdečný hospodář, „že mi bylo úplně jedno, jestli mě někdo má za bábu, nebo za hrdinu. O tu čest jsem nestál. Celých těch čtrnáct dní, co jsem byl vojákem, jsem provzdychal a proplakal. Skoro jsem nejedl ani nespal. Když mě propustili, byl ze mě jen stín.“

„Tak vy jste byl vojákem jen čtrnáct dní — no, to by se Mílovi líbilo, kdyby se mu dny počítaly za roky,“ řekl mlynář.

„Já bych se netrápil, kdybych předem věděl, že mě dobrý přítel chce vyplatit. A že se za mě bratr přimlouvá. Přišlo to na mě úplně nečekaně. Bratrovi se vojenský život líbí. A vůbec se k němu hodí mnohem víc než ke mně. Nemyslete si ale, že jsem zbabělec. Kdyby bylo třeba bránit rodinu a domov, byl bych v řadě první. No, nejsme všichni lidé stejní. Jeden se hodí k tomuhle, jiný k něčemu jinému. Viď, Terezko?“ Při těch slovech položil pan Prošek paní Terezce ruku na rameno a upřímně se jí podíval do očí.

„Ano, ano, Jene, vy patříte jen mezi nás,“ odpověděla babička místo dcery. Všichni jí v duchu dali za pravdu, protože znali hospodářovu jemnou povahu.

Když se přátelé rozcházeli, vklouzla Kristla do babiččiny sedničky. Vytáhla zpod šátku na prsou dopis. Na jeho pečeti byl otisk vojenského knoflíku. Tiše řekla: „Od Jakuba!“

„No, to je hezké. Co píše?“ řekla babička a těšila se spolu s děvčetem.

Kristla dopis otevřela a pomalu četla: „Má drahá Kristinko! Stokrát tě pozdravuju a líbám. Ach, Bože, co je to platné! Raději bych tě jednou opravdu políbil než tisíckrát na papíře. Ale mezi námi leží tři míle cesty a nemůžeme k sobě. Vím, že si mnohokrát za den myslíš: ‚Co asi Jakub dělá? Jak se mu asi daří?‘ Práce mám dost. Ale jaká je to práce, když tělo pracuje a mysl je úplně jinde! Daří se mi zle. Kdybych byl volný jako Tonda Vítkovic, možná by se mi vojna líbila. Kamarádi si zvykají a brzy jim nebude nic těžké. I já se všechno učím a na nic si nestěžuju… Ale mě nic netěší. Místo abych si zvykal, je mi den ode dne hůř… Od rána do večera myslím na tebe, má milá holubičko. Kdybych jen věděl, že jsi zdravá, kdybych od tebe dostal jediný pozdrav, byl bych spokojený. Když stojím venku na stráži, vidím ptáky letět k vám. Vždycky myslím na to, proč nemají řeč. Mohli by ti vyřídit můj vzkaz. Nebo bych radši sám byl ptáčkem, tím malým slavíčkem, a k tobě přiletěl. — Neříká ti babička Proškovic nic? Co tím myslela, že naše loučení možná nebude na dlouho? Nevíš? Když je mi nejhůř, vždycky si vzpomenu na její poslední slova. A jako by do mě vstoupil Pánbůh, osvěží mě naděje, že ona poradí, jak a co dělat. Ona nemluví nadarmo. Pošli mi aspoň pár řádků, ať mám radost. Někdo ti to napíše. Napiš mi všechno, rozumíš? Sklidili jste seno za sucha? A co žně? Tady už začínají sklízet. Když vidím žence jít do pole, nejradši bych všechno zahodil a utekl. Prosím tě, nechoď sama na robotu. Já vím, budou se tě vyptávat a dělat ti těžké srdce — nechoď. A ten tlachal, ten písař —“

„To je blázen, on se bojí, že já bych snad —“ rozzlobila se Kristla. Hned ale četla dál: „— by ti nedal pokoj. Jen se drž Tomše, prosil jsem ho, aby ti byl pravou rukou. Pozdravuj ho i Anču. Zajdi také k našim a vyřiď jim pozdrav. A tvým taky vyřiď, že je stokrát pozdravuju. A babičku a dětičky a všechny známé a přátele. Měl bych ti toho ještě tolik povídat! Nevešlo by se to ani na papír, kterým by se dal přikrýt celý žernovský kopec. Ale už je čas jít na stráž. Když v noci chodím na stráži, zpívám si: ‚Vy krásné hvězdičky, což jste vy maličky!‘ Zpívali jsme ji spolu večer předtím, než jsme se rozloučili. Tys při ní plakala. Ba, Bože, těšily nás ty malé hvězdičky, těšily. Ale jen Bůh ví, jestli nás ještě někdy budou těšit. Zůstávej s Pánembohem!“

Kristla dopis složila a tázavě se dívala babičce do tváře.

„No, můžeš mít radost, je to hodný hoch. Vyřiď mu pozdrav. Ať doufá v Pánaboha. Ještě nikdy nebylo tak zle, aby nebylo zase dobře. I jemu zasvítí slunce. Ale říct ti jistě, že je to tak a tak, to nemůžu, dokud to sama nevím jistě. Na robotu ale jdi, když bude třeba. Ráda bych, abys o obžinkách podala paní kněžně věnec. A když budeš chodit pracovat na panské, nepodá ho stejně nikdo jiný než ty.“

Kristlu ta slova dost potěšila. Slíbila, že udělá všechno podle babiččiny rady.

Od té doby, co se Jan vrátil, se ho babička několikrát ptala, kdy bývá paní kněžna doma a kam chodí. Pan Prošek se až divil: „Babička nikdy nebyla zvědavá, co se děje v zámku. Jako by pro ni zámek ani nebyl. A teď se ptá a zase ptá. Co chce?“ Ale babička nic neřekla. Ptát se nechtěli, a tak se nic nedozvěděli. Mysleli si, že je to jen zvědavost.

Za několik dní jel pan Prošek s paní a se všemi dětmi do městečka. Chtěl jim udělat hezký den. Vorša a Bětka šly na pole a babička hlídala dům. Sedla si s vřetánkem pod lípu na dvorek, jak to dělávala. O něčem přemýšlela a ani si nezpívala. Chvílemi vrtěla hlavou, pak zase něčemu přikyvovala. Nakonec si řekla, jako by se rozhodla: „Tak to uděláme.“

V tu chvíli uviděla komtesu. Šla po stráni dolů kolem pecí k lávce. Měla bílé šaty a na hlavě kulatý slaměný klobouk. Lehounce se vznášela po cestě dolů jako víla. Její nožka v atlasovém střevíčku se sotva dotýkala země. Babička rychle vstala a s velikou radostí ji vítala. Ale srdce ji zabolelo, když se podívala děvčeti do tváře. Byla bledoučká, skoro průhledná. Byla v ní taková mírnost a zároveň tak hluboká bolest, že se na ni nikdo nemohl dívat bez soucitu.

„Sama, a je tu takové ticho?“ ptala se Hortensie, když babičku srdečně pozdravila.

„Sama, sama, odjeli mi do městečka. Děti se nemůžou otce nabažit, když ho tak dlouho neviděly,“ řekla babička. Než slečnu pozvala, ať si sedne, otřela fěrtochem čistou lavičku.

„Ano, opravdu dlouho. A to je moje vina.“

„Ale jak to, milostslečno? Když Pánbůh dopustí nemoc, co si člověk může pomoct? Všichni jsme vás litovali a modlili se, aby vám Pánbůh vrátil zdraví. Zdraví je velký poklad. Člověk si ho váží teprve tehdy, když ho ztratí. Bylo by vás škoda, milostslečinko, jste tak mladinká. A milostivá paní kněžna by měla velký žal.“

„Já vím,“ povzdechla komtesa. Sepjaté ruce položila na pěkně vázané album, které měla na klíně.

„Jste bledoučká, milostslečno. Co je vám?“ ptala se babička s velikou účastí. Děvče sedělo vedle ní jako sám žal.

„Nic, babičko,“ odpověděla slečna. Nutila se do úsměvu, ale právě ten úsměv prozrazoval bolest jejího srdce. Babička se netroufala ptát dál. Ale viděla, že slečna není nemocná jen na těle.

Po chvíli se komtesa začala vyptávat, jak se všem v malém stavení dařilo a jestli si děti vzpomněly i na ni. Babička jí to všechno ráda pověděla. Pak se zase ptala ona, jak se má paní kněžna a co dělá.

„Paní kněžna jela do myslivny,“ odpověděla komtesa. „Poprosila jsem ji, že tu zůstanu. Chtěla jsem si nakreslit údolíčko a navštívit vás. Paní kněžna se tu pro mě zastaví.“

„To jako by ji Pánbůh poslal,“ zaradovala se babička. „Musím si dojít pro čistý fěrtoch, člověk je od toho pazdeří celý zaprášený. Počkejte, milostslečno, hned se vrátím!“

Babička vešla do stavení a za chvíli se vrátila. Měla čistý fěrtoch a čistý šátek na hlavě i na krku. Nesla bílý chléb, med, máslo a smetanu.

„Snad by si milostslečna ráda ukrojila kousek chleba, je včera pečený. Ale sedněme si do sadu, je tam víc zeleně. Lípa sice dává stín a já pod ní ráda sedávám. Už proto, že tu kolem sebe vidím drůbež, jak hrabe, běhá a batolí se.“

„Tak zůstaňme tady, sedí se mi dobře,“ skočila jí do řeči komtesa a vzala si od ní jídlo. Vůbec se neostýchala. Ukrojila si chleba, jedla i pila. Věděla už, že by babičku mrzelo, kdyby nic nesnědla. Mezitím otevřela knihu a ukazovala babičce, co nakreslila.

„Pane Bože, to je celé údolíčko nad splavem! Louky, stráně, les, splav. A na mou věru, tady je i Viktorka!“ zvolala babička udiveně.

„Ona se do té samoty hodí. Potkala jsem ji na stráni, je strašně zubožená. Nedá se jí nějak pomoct?“ ptala se soucitně dívka.

„Oh, milostslečno, tělu by se pomoct dalo. Ale co je to platné, když chybí to hlavní, rozum. Její duše je zbloudilá. Co dělá, dělá jako ve snu. Možná je to milost od Pánaboha, že jí vzal paměť na tu bolest. Ta musela být jistě strašná. Kdyby přišla k sobě, možná by si v zoufalství zahubila i duši, jako — no, Pánbůh jí odpustí, jestli zhřešila. Však za to taky trpěla,“ přerušila babička svou řeč a obrátila list.

A nový údiv! „Spasiteli, to je Staré bělidlo, dvorek, lípa — to jsem já, děti, psi, úplně všechno! Ty můj Ježíši, čeho jsem se to dočkala! Kdyby to naši viděli!“ vykřikovala babička a nemohla ani dokončit větu.

„Nikdy nezapomenu na lidi, kteří jsou mi milí,“ řekla komtesa. „Ale aby mi jejich podoby zůstaly v duši jasnější, kreslím si jejich tváře. Stejně tak si ráda kreslím na papír krajiny, kde jsem prožila milé dny. Na milou památku. A tohle údolíčko je rozkošné. Kdybys souhlasila, babičko, ráda bych tě namalovala. Aby měly děti památku.“

Babička se začervenala a zavrtěla hlavou. Ostýchavě namítla: „Mě, starou ženskou? To by se ani nehodilo, milostslečno.“

„Jen to nech, babičko. Až budeš zase sama doma, přijdu sem a namaluju tě. Udělej to pro vnoučata, ať mají tvou podobu.“

„Když to chcete, milostslečno, tak dobře,“ rozhodla se babička. „Ale prosím vás o jedno: ať se to nikdo nedozví. Řeklo by se, že babička chytá marnivost. Dokud jsem živá, nepotřebují obraz. Až tu nebudu, ať se děje, co chce.“

Slečna souhlasila.

„Ale kde se to milostslečna naučila? Jakživa jsem neslyšela, že by ženská malovala,“ ptala se babička a obrátila další list.

„V našem stavu se musíme učit mnoha a mnoha věcem, abychom měly čím zkrátit dlouhou chvíli. Mně se nejvíc zalíbilo malování,“ odpověděla slečna.

„To je hezká věc,“ řekla babička. Dívala se na malovaný obrázek, který byl do knihy jen volně vložený. Na obrázku byla skála porostlá stromy. U její paty se tříštily mořské vlny. Na skále stál mladý muž. V ruce držel růžové poupě a díval se na moře. Daleko na moři byly vidět napjaté plachty lodi.

„To také dělala milostslečna?“ ptala se babička.

„Ne, ten obraz mi dal malíř, od kterého jsem se učila malovat,“ odpověděla slečna tiše.

„To je možná on sám?“

Komtesa neodpověděla. Tvář jí zalil ruměnec a vstala. „Zdá se mi, že paní kněžna už jede.“

Babička se dovtípila. Už věděla, co slečně chybí. Paní kněžna tu ještě nebyla. Komtesa si zase sedla. Babička chvíli mluvila oklikou a pak začala mluvit o Kristle a o Mílovi. Svěřila se komtese, že by o tom ráda promluvila s paní kněžnou. Komtesa její úmysl chválila a ochotně slíbila, že se za ně přimluví.

Kněžna se vrátila. Přišla po pěšině a prázdný kočár jel po silnici. Velmi srdečně pozdravila babičku. Hortensii podala kytici a řekla: „Ty máš ráda divoké karafiáty! Natrhala jsem je cestou.“ Komtesa se uklonila, políbila kněžně ruku a kytici si zastrčila za pás.

„To jsou slzičky,“ řekla babička, když se na kytici podívala.

„Slzičky?“ divily se dámy.

„Ano, slzy Panny Marie. Tak se o té kytičce povídá. Když židé vedli Pána Krista na Kalvárii, Panna Maria šla za ním, i když jí pukalo srdce. Na cestě viděla krvavé stopy Kristových ran a hořce plakala. A ze slz Matky Boží a z krve jejího Syna prý vyrůstaly po cestě na Kalvárii takovéhle kytičky,“ řekla babička.

„Jsou to tedy květiny bolesti a lásky,“ řekla kněžna.

„Milenci si slzičky netrhají. Myslí si, že by pak museli plakat,“ začala zase babička. Podávala paní kněžně sklenici smetany a pokorně ji prosila, aby ji přijala. Paní kněžna babičku neodmítla.

„Ty můj Bože,“ pokračovala babička v tom, co začala, „vždycky je proč plakat, i kdyby se slzičky netrhaly. V lásce bývá žal i radost. A když jsou milenci šťastní, jiní lidé jim přisypou pelyňku.“

„Drahá kněžno, babička se chce také přimluvit za nešťastné milence. Vyslyš ji, a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Komtesa sepjala ruce a prosebně se podívala na kněžnu.

„Mluv, stařenko. Už jednou jsem ti řekla, ať se na mě obrátíš, že tvou prosbu ráda vyslyším. Znám tě a vím, že bys neprosila za nehodné,“ řekla kněžna. Hladila přitom bohaté vlasy své milé schovanky a vlídně se dívala na babičku.

„To bych se neodvážila, milostivá paní, kdybych věděla, že si to nezaslouží.“

A babička začala vyprávět o Kristle a o Mílovi a jak se Míla dostal k odvodu. Zamlčela jen jedno: že pan správce děvče pořád pronásleduje. Nechtěla mu uškodit víc, než bylo třeba.

„To je to samé děvče a ten hoch, co se hádali s Piccolem?“

„Ano, milostivá paní, ti samí.“

„Je tak hezká, že se o ni muži perou?“

„Děvče jako jahoda, milostivá paní. O obžinkách ponese věnec, tak ji milostivá paní uvidí. Bolest ovšem krásy nepřidá. Když děvče trápí láska, hned sklopí hlavičku jako uvadlá kytička. Z Kristly je teď jen stín. Ale jediné slovíčko ji vzkřísí a brzy bude taková, jaká bývala. Milostslečna je také bledoučká. Ale dá Pánbůh, až uvidí svůj kraj a co srdci milo, že jí tvářičky rozkvetou jako růžové lístky,“ dodala babička schválně. Na slova „co srdci milo“ dala takový důraz, že dívka byla v rozpacích.

Kněžna se bystře podívala na komtesu a pak na babičku. Babička ale dělala, jako by nic. Chtěla jen kněžnu upozornit, víc nechtěla. „Jestli jí záleží na štěstí toho děvčete, o další se postará sama,“ myslela si v duchu.

Kněžna chvíli mlčela. Pak vstala, položila babičce ruku na rameno a řekla svým příjemným hlasem: „O milence se postaráme. Ale ty, stařenko, přijď zítra v tuhle dobu ke mně!“ dodala tiše.

„Milá kněžno,“ řekla komtesa a vzala knihu pod paži, „babička souhlasila, že ji namaluju. Ale chce, aby to zůstalo tajné, dokud je živá. Jak to udělat?“

„Přijď jen do zámku, stařenko. Hortensie tě namaluje a obraz zůstane u mě, dokud budeš živa. Namaluje ti také vnoučata. Ten obraz si necháš ty, babičko, až ti odrostou, abys měla památku.“

Tak rozhodla kněžna. Vlídně se poklonila a nastoupila s Hortensií do kočáru. Babička šla celá potěšená do stavení.

### Slovníček

- **máje**: ozdobné zelené větve nebo mladé břízy, kterými se o svátcích zdobí dům.
- **hastrman**: pohádková bytost, která žije ve vodě; vodník.
- **sladké dřevo**: kořen lékořice; je sladký a děti ho cucají.
- **trávnice**: drobné lesní jahody, které rostou v trávě.
- **mít něco za lubem**: mít tajný plán a nikomu ho neříct.
- **poklasný**: muž, který hlídá panská pole.
- **Krobot**: vídeňská přezdívka pro Chorvata.
- **šlak (šlaci)**: čert; lidé to říkají jako mírnou nadávku.
- **mít někoho za bábu**: myslet si, že je bázlivý, že je zbabělec.
- **pazdeří**: tvrdé kousky stonku lnu, které odpadnou při práci se lnem; dělají prach.
- **slzičky**: divoké karafiáty; podle pověsti „slzy Panny Marie“.
- **přisypat pelyňku**: udělat někomu život hořký; pelyněk je velmi hořká bylina.

## XVII

Ráno bylo parné. Všichni, staří i mladí, pracovali v polích. Chtěli odvézt aspoň to, co už bylo požaté. Hospodáři museli pracovat i v noci, aby stačili na své hospodářství i na robotu. Slunce jen pražilo. Země pod jeho žárem skoro pukala. Lidé nemohli dýchat, kytky vadly, ptáci létali u samé země a zvířata hledala stín. Už od rána se na obloze objevovaly mráčky. Zpočátku byly jen malé, šedé a bělavé a tu a tam rozházené. Ale čím déle, tím víc jich přibývalo. Hromadily se, stoupaly výš a spojovaly se do dlouhých pruhů. Byly stále tmavší a tmavší. V poledne byla celá obloha na západě pokrytá černým těžkým mrakem, který se táhl ke slunci. Ženci se se strachem dívali na oblohu. Sotva mohli dýchat, a přece se každý hnal do práce. Hnali by se, i kdyby písař pořád nekřičel a nenadával. Takový už měl zvyk. Hulákal, aby lidé nezapomněli, že jim má co poroučet, a aby z něj měli respekt.

Babička seděla na zápraží. Úzkostně se dívala na mraky, které už stály nad stavením. Chlapci a Adélka si hráli za stavením. Ale bylo jim takové horko, že by ze sebe všechno shodili a skočili do struhy, kdyby je babička nechala. Adélka bývala vždycky upovídaná a poskakovala jako čečetka. Teď zívala, nechtělo se jí hrát a nakonec se jí zavřela očka. I babička cítila, jak jí těžknou oči. Vlaštovičky létaly nízko a dokonce se schovávaly do hnízd. Ráno se babička dívala na pavouka, jak opřádá mouchy a dusí je. Teď zalezl do pavučiny. Drůbež stála na dvoře ve stínu v hromádkách. Psi leželi babičce u nohou. Rychle oddychovali s vyplazenými jazyky, jako by se vrátili z divokého honu. Stromy stály bez hnutí, nehýbal se ani lísteček.

Pan Prošek a paní přišli ze zámku. „Lidičky, žene se strašná bouřka, je všechno doma?“ volala hospodyně už zdaleka. Všechno se sklízelo a nosilo domů: plátno z bělidla, drůbež, děti. Babička položila na stůl chléb a připravila hromničnou svíčku. Okna se zavřela. Všude bylo mrtvo, slunce zakryl mrak. Pan Prošek stál na silnici a rozhlížel se kolem dokola. V lese pod stromem uviděl stát Viktorku. Vtom prudce zafoukal vítr, z hloubky zahřmělo a černým mrakem prolétl blesk.

„Bože, ta ženská, ona stojí pod stromem!“ řekl si Prošek. Začal na ni přes cestu volat a mávat, aby odešla. Viktorka ale při každém blesku zatleskala rukama, chechtala se a pana Proška si vůbec nevšímala.

Začaly padat velké kapky. Blesky se křížily v černých mracích, hrom začal burácet a bouřka se rozpoutala s celou svou zuřivostí. Pan Prošek vešel do stavení. Babička měla rozsvícenou hromničnou svíčku. Modlila se s dětmi, které při každém blesku a úderu zbledly. Pan Prošek chodil od okna k oknu a díval se ven. Lilo jako z konve. Nebe bylo pořád otevřené, blesk za bleskem, hrom za hromem. Jako by ve vzduchu létaly vzteklice. Na okamžik bylo ticho. Pak se v oknech zase zablesklo modrožluté světlo. Blesk projel oblohou napříč i podél, a — prásk — prásk — přímo nad stavením! Babička chtěla říct: „Pánbůh s námi!“, ale slovo jí uvázlo v ústech. Paní Prošková se chytila stolu, pan Prošek zbledl, Vorša a Bětka padly na kolena a děti se rozplakaly.

Jako by si bouřka tím úderem zchladila vztek, začala ustávat. Hrom rachotil slaběji a slaběji. Mraky se rozcházely a měnily barvu. Mezi šedými obláčky už vykukovala modrá obloha. Blesky mizely, přestalo i pršet a bouřka odešla.

Jaká změna venku! Země ještě odpočívá, jako by byla vyčerpaná. Celé tělo se jí ještě třese. Slunce se na ni dívá okem, které je ještě mokré od slz, ale už září. Tu a tam má na tváři ještě mráček. To zbylo z té divoké vášně. Tráva, kytky, všechno je jako přitlučené k zemi. Po cestách tečou potůčky a voda v potoce je kalná. Stromy ze sebe setřásají tisíce kapek, které se třpytí na jejich zelených šatech. Ptáčci už zase krouží ve vzduchu. Husy a kachny mají radost z louží a potůčků, které jim nadělal déšť. Slepice honí brouky, kterých se po zemi hemží dost. Pavouk vylézá ze svého úkrytu. Všechna zvířata jsou zase svěží. Spěchají k novým radostem, k novým bojům a k novému zabíjení.

Pan Prošek vyšel ven a obešel stavení dokola. A hle! Stará hruška, která tolik let přikrývala střechu svými větvemi, byla od blesku roztříštěná. Polovina ležela na střeše, polovina se skláněla k zemi. Ta stará planá hruška už mnoho let skoro nerodila a její ovoce nebylo moc dobré. Ale měli ji rádi, protože od jara do zimy zdobila střechu zelení. Liják nadělal škody i na polích. Lidé ale byli rádi, že to není horší. Horší by bylo, kdyby padaly kroupy.

Odpoledne už cestičky zase osychaly. Pan otec šel jako obvykle v pantoflích ke stavidlu. Potkal babičku, která šla do zámku. Povídal jí, že mu liják trochu poškodil ovoce. Nabídl babičce šňupec a zeptal se jí, kam jde. Když slyšel, že do zámku, šel svou cestou a babička také svou.

Pan Leupold musel dostat rozkaz, aby babičku dovedl ke kněžně, až přijde. Sotva se totiž babička ukázala v předsíni, hned jí bez dlouhých okolků otevřel dveře do malého salonu. Tam seděla kněžna. Byla sama. Vyzvala babičku, aby si sedla vedle ní, a babička si opatrně sedla.

„Tvá prostota a upřímnost jsou mi velmi milé,“ začala kněžna. „Úplně jim důvěřuji. A myslím, že mi upřímně odpovíš na to, na co se tě budu ptát.“

„Jak jinak, milostivá paní, jen se ptejte,“ řekla babička. Nedovedla si představit, co by od ní kněžna chtěla vědět.

„Včera jsi řekla, že až slečna přijde do svého kraje a uvidí, co srdci milo, tváře jí zrůžoví. Dala jsi na ta slova takový důraz, že mi to bylo nápadné. Mýlila jsem se, nebo jsi to řekla úmyslně?“ Kněžna se při těch slovech bystře dívala na stařenku.

Babičku to nezmátlo. Chvilku přemýšlela a pak upřímně řekla: „Řekla jsem to schválně. Co mi leželo na mysli, padlo mi na jazyk. Chtěla jsem milostivé paní něco naznačit. Někdy pomůže slovo řečené ve správnou chvíli a na správném místě.“

„Řekla ti to komtesa?“ vyptávala se kněžna.

„Bože chraň! Milostslečinka není z těch, kdo nosí slzy na ulici, to vidím. Ale kdo to sám zažil, ten rozumí. Člověk nemůže vždycky utajit, co jím hýbe. Dovtípila jsem se sama.“

„Čeho ses dovtípila? Co jsi slyšela? Pověz mi to. Není to zvědavost. Chci to vědět, protože mám starost o své dítě. Miluju ji jako vlastní,“ řekla kněžna úzkostně.

„To můžu říct, co jsem slyšela. Není to nic zlého a nemusela jsem ani přísahat, že budu mlčet,“ řekla stařenka. Vyprávěla, co slyšela o zasnoubení a o nemoci komtesy. „Jedna myšlenka přivede druhou,“ dodala. „Na co se člověk dívá zdálky, to vypadá zblízka jinak. A co hlava, to rozum. A tak mě, milostivá paní, napadlo, že si milostslečna toho pana hraběte možná nebere ráda. Možná jen proto, že chce milostivé paní vyhovět. Včera jsem milostslečnu pozorovala a byla bych nad ní plakala. Dívaly jsme se na ty pěkné obrázky, co namalovala. Je to až k podivu. A tu mi přišel do ruky obrázek, který podle milostslečny maloval její učitel a dal jí ho. Zeptala jsem se, jestli ten hezký pán je on sám. Starý člověk chce jako dítě všechno vědět. Zčervenala jako růže a vstala. Neřekla ano ani ne, ale oči se jí zalily slzami. To mi stačilo. A milostivá paní bude nejlíp vědět, jestli má stará babička pravdu.“

Kněžna vstala a chodila po pokoji. Mluvila, jako by mluvila sama k sobě: „Ničeho jsem si nevšimla. Byla vždycky veselá a poslušná. Nikdy o něm nemluvila.“

„Inu,“ ozvala se babička na to hlasité přemýšlení, „každá povaha je jiná. Někdo by nebyl šťastný, kdyby nemohl každou radost a každý žal ukázat světu. Jiný je nosí v srdci celý život a vezme je s sebou do hrobu. Takové lidi je těžké získat. Ale láska plodí lásku. S lidmi je to u mě jako s bylinkami. Pro některou nemusím chodit daleko. Najdu ji všude, na každé louce, na každé mezi. Pro jinou musím do stínu lesa. Musím ji hledat pod lístky. Nesmí mi být zatěžko lézt přes kopce a kameny. Nesmím se ohlížet na trní a bodláčí, které mi brání v cestě. Zato se mi ta bylinka stokrát odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždycky říká, když nám nese vonný mech: ‚Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.‘ Ten mech voní jako fialky a jeho vůně připomíná člověku v zimě jaro. Odpusťte, milostivá paní, já vždycky odbočím. Chtěla jsem ještě říct, že milostslečna byla možná veselá proto, že měla naději. A teď, když ji úplně ztratila, teprve dvojnásob poznává svou lásku. Bývá to tak, že nevíme, co máme, dokud to neztratíme.“

„Děkuju ti za pravdu, stařenko,“ řekla kněžna. „Nevím, jestli já tím něco získám. Hlavně když ona bude šťastná. Bude ti mít za co děkovat. Bez tebe bych nepřišla na správnou stopu. Nebudu tě už zdržovat. Zítra se komtesa chystá malovat. Přijď sem i s vnoučaty!“ Těmi slovy kněžna babičku propustila. Babička odcházela a v srdci věděla, že dobrým slovem pomohla ke štěstí člověka.

Když se blížila ke stavení, potkala myslivce. Byl celý vyděšený a spěchal. „Poslyšte, co se stalo!“ řekl babičce pohnutým hlasem.

„Nestrašte mě a povězte rychle, co se stalo!“

„Viktorku zasáhl Boží posel!“

Babička spráskla ruce a chvíli nemohla ani promluvit. Pak se jí z očí vyhrnuly dvě slzy, velké jako hrách. „Pánbůh ji měl rád. Přejme jí věčný pokoj!“ řekla tiše.

„Měla lehkou smrt,“ řekl myslivec.

Vtom vyšly ven děti, paní i pan Prošek. Když od myslivce uslyšeli smutnou novinu, zůstali všichni jako omráčení.

„Vždyť jsem o ni měl před bouřkou strach, když jsem ji viděl stát pod stromem,“ řekl pan Prošek. „Volal jsem, mával jsem, ale ona se jen smála. Tak to bylo naposled, co jsem ji viděl. Je jí dobře.“

„A kdo ji našel? Kde?“ ptali se.

„Když bouřka přestala,“ řekl myslivec, „šel jsem po lese podívat se, jestli není nějaká škoda. Přišel jsem až nahoru ke srostlým jedlím. Víte, k těm, co stojí nad Viktorčinou jeskyňkou. Vidím, že tam pod chvojím něco leží. Zavolám — nic. Podívám se nahoru, odkud se to chvojí vzalo. Obě jedle byly na vnitřní straně jako oloupané. Jako by jim někdo stáhl větve i s kůrou odshora až dolů. Rychle odhrnu chvojí a pod ním leží Viktorka, zabitá. Pohnu s ní, už byla studená. Na levé straně měla šaty spálené od ramene až k noze. Asi měla z bouřky radost — vždycky se smála, když se blýskalo. Nejspíš vyběhla nahoru na kopec, protože od jedlí je pěkný výhled. Sedla si pod ně a tam ji zasáhla smrt.“

„Jako naši hrušku,“ řekla si babička. „A kam jste ji dali?“

„Nechal jsem ji odnést do myslivny, je to nejblíž. Pohřeb jí vystrojím sám, i když příbuzní nechtějí. Byl jsem na Žernově a oznámil jsem to. Nemyslel jsem, že ji ztratíme tak brzy. Bude se mi po ní stýskat,“ řekl myslivec.

Vtom k nim ze Žernova dolehl hlas zvonku. Udělali kříž a začali se modlit. Byl to umíráček za Viktorku.

„Půjdeme se na ni podívat,“ prosily děti rodiče a babičku.

„Přijďte až zítra, až bude ležet oblečená v rakvi,“ řekl myslivec. Pozdravil a smutně odešel.

„No, Viktorka už k nám nebude chodit. Už nebude zpívat u splavu. Už je v nebi!“ povídaly si děti a šly zase po své práci. Byly tak překvapené, že se babičky ani nezeptaly na komtesu.

„Ba jistě je v nebi. Vždyť zkusila na zemi dost,“ myslela si babička.

Zpráva o Viktorčině smrti se rozšířila po celém údolíčku rychle, jako by ji někdo troubil. Každý Viktorku znal a každý ji litoval. A proto jí každý přál smrt. Zvlášť takovou smrt, jakou prý Bůh dopřává jen málo lidem. Dřív se o ní mluvilo se soucitem, teď se o ní mluvilo s úctou.

Druhý den šla babička s dětmi do zámku, aby je komtesa nakreslila a namalovala. Paní kněžna začala také mluvit o Viktorce. Komtesa slyšela, jak ji v myslivně i na Starém bělidle měli rádi. Slíbila, že pro pana myslivce i pro Proškovy překreslí ten obrázek, který babička viděla. Ten, kde Viktorka stojí pod stromem.

„Ona by ráda potěšila každého, než odjede. Všechny by vás nejradši vzala s sebou,“ usmála se kněžna.

„A kde je líp než mezi lidmi, kteří nás mají rádi? A jaká radost je lepší než dělat radost jiným?“ řekla babička.

Děti se moc těšily na své podobizny. O babiččině nevěděl nikdo. Těšily se i na dárky, které jim komtesa slíbila, když budou sedět klidně. A tak seděly jako myšky. Babička se s radostí dívala, jak pod šikovným štětcem dívky vystupují stále živěji rysy milých tváří. Kdykoli děti zapomněly a dělaly to, na co byly zvyklé, sama je napomínala.

„Poseď, Jene, nepřešlapuj, ať tě milostslečna dobře trefí. Ty, Barunko, nekrč nos jako králík, k čemu bys pak byla? Vilímku, nezvedej pořád ramena jako husa křídla, když jí vypadne brk!“

Když se ale Adélka tak zapomněla, že si strčila ukazováček pravé ruky do pusy, babička ji kárala: „Ať se stydí, taková panna! Vždyť by si už mohla sama krájet chleba. Já jí na ten prst musím jednou nasypat pepř.“

Komtesa měla z malování velkou radost a často se dětem zasmála. Byla vůbec den ode dne růžovější. Babička říkala, že jí milostslečna nepřipadá jako růžička, ale jako narůžovělý jabloňový květ. Byla i veselejší. Oči měla jasnější a krásně jí svítily. Na každého se mile usmívala. S každým mluvila jen o tom, o čem věděla, že ho těší. Někdy se zadívala na babičku a oči jí zvlhly. Pak odhodila štětec, vzala babiččinu hlavu do dlaní, líbala jí vrásčité čelo a hladila bílé vlasy. Jednou se sklonila k její ruce a políbila ji. To babička nečekala. Strnula, jako by ji opařila.

„Co to děláte, milostslečno? To se pro mě nehodí!“

„Já vím, co dělám, stařenko, a za co ti musím děkovat. Tys byla můj anděl!“ A komtesa si klekla k nohám staré babičky.

„Tak vám Bůh žehnej a dej vám štěstí, jaké si přejete!“ řekla babička. Položila ruce na čelo klečící dívky. To čelo bylo bílé a čisté jako list lilie. „Budu se modlit za vás i za paní kněžnu. Je to dokonalá paní!“

Druhý den po bouřce se pan myslivec zastavil na Starém bělidle. Řekl, že se mohou přijít s Viktorkou rozloučit. Paní Prošková se nemohla dívat na mrtvé, a tak zůstala doma. Paní mlynářka se štítila. Nebo se bála, aby se jí Viktorka v noci nezjevila, jak to pan mlynář netaktně prozradil. Kristla pracovala na panském. S dětmi a s babičkou tedy nešel nikdo kromě Mančinky. Cestou trhaly kytky a z domácí zahrádky si vzaly rezedu. Chlapci vzali svěcené obrázky, které jim babička přinesla ze svatoňovické pouti. Babička vzala růženec a Mančinka také nesla obrázky.

„Kdo by si to byl pomyslel, že budeme chystat pohřeb, viďte?“ řekla paní myslivcová, když babičku vítala na prahu.

„Jsme tu všichni jen na čas. Ráno vstáváme, a jestli večer budeme léhat, to nevíme,“ odpověděla babička.

Přiběhla srna a strkala oči Adélce do klína. Myslivcovi chlapci a psi kolem nich skákali.

„Kde ji máte?“ ptala se babička, když vešla do síně.

„V zahradním domku,“ odpověděla myslivcová. Vzala Anušku za ruku a vedla hosty do zahradního domečku.

Domeček byl vlastně jen malý salonek. Uvnitř byl vyložený chvojím. Uprostřed stály máry z neotesaných březových tyčí. Na nich stála jednoduchá otevřená rakev a v ní ležela Viktorka. Paní myslivcová jí dala bílý rubáš. Čelo jí ovinula věncem ze slziček a pod hlavu jí nastlala zelený mech. Ruce jí složila pod prsy jednu přes druhou, jak je ráda nosila za živa. Rakev i víko byly obložené chvojím. U hlavy hořela lampička. U nohou stál kalíšek se svěcenou vodou a v něm kropáček ze žitných klasů. Paní myslivcová to všechno sama připravila a ustrojila. Bývala v domečku mnohokrát za den, a tak jí to už zevšednělo. Ale babička přistoupila k rakvi a udělala nad mrtvou kříž. Klekla si vedle na zem a modlila se. Děti dělaly totéž co ona.

„Tak mi povězte, jestli se vám to líbí. A jestli jsme to všechno udělali dobře?“ ptala se starostlivě paní myslivcová, když babička vstala od modlitby. „Víc kytek ani obrázků jsme jí nedali. Myslela jsem si, že jí také budete chtít dát nějaký dárek s sebou do hrobu.“

„Udělala jste to dobře, paní kmotra, dobře,“ pochválila babička hospodyni.

Paní myslivcová vzala od dětí kytky a obrázky a kladla je kolem těla mrtvé. Babička jí ovinula růženec kolem ztuhlých rukou. Dlouho se jí dívala do tváře. To už nebyla divoká tvář! Černé žhavé oči byly zavřené, jejich světlo zhaslo. Černé rozcuchané vlasy byly učesané. Kolem čela, studeného jako mramor, se vinul červený věneček jako páska lásky. Na tváři už nebylo vidět divoké cukání, které ji v hněvu dělalo ošklivou. Ale na rtech jí zůstala její poslední myšlenka, jako by umřela vyděšená. Byl to hořký úsměšek.

„Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udělali?“ řekla si babička tichým hlasem. „No, už ti nikdo nenahradí, co jsi vytrpěla. Kdo je vinen, toho bude soudit Bůh. Ty jsi ve světle a v pokoji.“

„Kovářka chtěla, abychom jí dali pod hlavu hobliny. Ale muž jí dal mech,“ starala se paní myslivcová. „Bojím se jen, aby nás lidé nepomlouvali. A hlavně její příbuzní. Aby neříkali, že jsme si ji vzali na starost a pak to jen tak ledabyle odbyli.“

„Nic nepomůže malované lůže. Milá paní kmotra, nedělejte si žádné starosti a nechte lidi mluvit. Po smrti by člověka zabalili do zlatohlavu. A za živa se nezeptají: ‚Člověče, co je ti?‘ Nechte jí jen ten zelený polštářek. Vždyť patnáct let na jiném neležela.“

Když to babička dořekla, vzala kropáček. Třikrát pokropila Viktorku svěcenou vodou od hlavy až k patě a udělala kříž. Řekla dětem, ať udělají totéž. Pak tiše odešli ze zahradního domku.

Za Riesenburkem je romantické údolí s kostelíčkem na Boušíně. Kdysi ho dal postavit pán Turynský, protože se jeho němá dcera uzdravila. U kostelíčka je hřbitov a tam Viktorku pochovali. Pan myslivec jí na hrob zasadil jedli. „Ta je v zimě i v létě zelená. A ona jedle měla ráda,“ řekl babičce, když spolu o Viktorce mluvili. Na Viktorku se nezapomnělo. U splavu už nezněla její ukolébavka. Jeskyňka byla prázdná a jedle porazili. Ale Viktorčino nešťastné jméno znělo v kraji ještě dlouhá léta ve smutné písni. Tu o ní složila Bára žernovská.

### Slovníček

- **zápraží**: vyvýšené místo před vchodem do domu, kde se dá sedět.
- **čečetka**: malý veselý ptáček, který pořád poskakuje.
- **hromničná svíčka**: svíčka posvěcená na Hromnice; svítí se s ní při bouřce.
- **vzteklice**: zlé, zuřivé bytosti z pověstí, které létají vzduchem.
- **Boží posel**: blesk.
- **chvojí**: ulomené větve jehličnatých stromů.
- **umíráček**: zvonek, který zvoní, když někdo umře.
- **máry**: podstavec z tyčí, na který se klade rakev.
- **rubáš**: bílé šaty, do kterých se oblékají mrtví.
- **kropáček**: malá metlička, kterou se kropí svěcená voda.
- **zlatohlav**: drahá látka protkaná zlatem.
- **Nic nepomůže malované lůže.**: přísloví: mrtvému už nepomůže krásná rakev ani bohatý hrob.
- **odslouží se**: vrátí se to, stojí to za tu práci.

## XVIII

Komtesa si nechala babiččinu podobiznu. Podobizny vnoučat dala babičce. Rodiče z nich měli velkou radost, ale babička největší. Komtesa uměla dát těm tvářím duši. Babička je ukazovala každému a všichni známí je museli vidět. A byla pravda, co každému říkala: „Jen otevřít ústa a mluvit.“ Ještě po letech, když už vnoučata byla z domu, často říkala: „U obyčejných lidí sice není zvykem, aby se dávali malovat. Ale nadarmo to není. Já si sice dobře pamatuju, jak kdo vypadá. Ale přijdou léta, člověku bledne paměť a podoba se ztrácí z mysli. Pak je to radost, když se můžu na ten obrázek podívat.“

Z panských polí se vozily poslední mandele pšenice. Vědělo se, že paní kněžna nechce na panství zůstat dlouho. Spěchala s komtesou do Itálie. Proto pan správce určil slavnost obžinek na konec pšeničných žní. Kristla byla nejkrásnější děvče v celém okolí a byla velmi způsobná. Babička hádala dobře: vybrali Kristlu, aby podala paní kněžně věnec. Za dvorem bylo velké prostranství. Zčásti bylo porostlé trávou, zčásti na něm stály v řadě vysoké stohy slámy. Chlapci na trávníku postavili vysokou tyč. Ozdobili ji chvojím, stuhami a červenými šátky, které vlály jako praporky. Mezi chvojím bylo plno polních květin a obilných klasů. Kolem stohů udělali lavice a z chvojí postavili besídky. Kolem ozdobené tyče udupali místo na tancování.

„Babičko, babičko,“ řekla Kristla, „vy jste mě celou dobu těšila. Já jsem žila jen z vašeho slova. Mílovi jsem poslala plnou náruč nadějí. Teď už máme obžinky, a pořád nevíme, co čekat. Povězte mi, prosím vás, nebyla to jen těšínská jablka? Neukazovala jste nám je jen proto, abychom si snáz odvykli?“

„Bylo by nemoudré chtít vás takhle těšit, ty bláhové děvče. Co jsem řekla, za tím stojím. Zítra se pěkně ustroj, paní kněžna to má ráda. Já se tam stejně přijdu podívat, jestli budu živa a zdráva. A když se mě potom zeptáš, budu ti moct říct pravdu,“ odpověděla babička a usmála se. Ona totiž věděla, jak se to s Mílou dohodlo. Kdyby nebyla kněžně slíbila mlčet, hned by Kristlu zbavila těch trápivých myšlenek.

Druhý den se na zeleném trávníku sešli všichni, kdo chodili na robotu, i čeleď ze dvora. Byli svátečně oblečení. Na vůz naložili trochu mandelů. Zapřáhli koně, celé ozdobené stuhami. Jeden z chlapců si sedl na vůz za koně. Nahoru na mandele si sedla Kristla a několik děvčat. Ostatní mládež šla v párech kolem vozu a staří za nimi. Ženci nesli srpy a kosy, ženy srpy a hrábě. Každá měla za šněrovačkou kytici z klasů, z chrp a jiných polních květin. Chlapci si ozdobili klobouky a čepice. Pacholek práskl bičem a koně se pohnuli. Ženci se dali do zpěvu a se zpěvem šli k zámku. Před zámkem vůz zastavil a děvčata slezla. Kristla vzala věnec z klasů, který ležel na červeném šátku. Chasa se seřadila za ní a se zpěvem vešli do předsíně. Ve stejnou chvíli tam vstoupila i kněžna.

Kristla se třásla strachy a styděla se, až zčervenala. Oči měla sklopené. Zajíkavým hlasem paní přála hojnou a šťastnou sklizeň a bohatou žeň i na příští rok. S poklonou položila paní věnec k nohám. Ženci zvedli klobouky a volali, ať je paní dlouho živa a zdráva. Kněžna jim vlídně poděkovala. Poslala je k panu správci, aby jim dal jídlo a pití.

„Tobě, milé děvče, jsem za hezké přání a za věnec zvlášť vděčná,“ řekla Kristle a zavěsila si věnec na rámě. „Vidím, že jsou všichni v páru, jen ty jsi sama. Snad ti udělám největší radost, když ti obstarám tanečníka!“ Usmála se a otevřela dveře salonu. Z nich vyšel Míla v selských šatech.

„Ježíš, Maria, Jakube!“ vykřikla dívka. Z radosti se tak lekla, že by upadla na zem, kdyby ji hoch nezachytil pod paží. Kněžna tiše odešla do salonu.

„Pojďte, pojďte,“ pobízel Míla, „paní kněžna nechce, abychom jí děkovali.“ Když byli venku, zvedl vysoko plný měšec a řekl: „Ten mi dala milostslečna, abych vám ho rozdělil. Vezmi ho, kamaráde, a rozděl ho sám!“ A podával peníze Tomšovi. Ten se na Mílu díval celý udivený, jako všichni ostatní. Teprve za zámkem si zavýskli z plného hrdla. Jakub upřímně objal své děvče. Všem vyprávěl, že za to, že ho vykoupila z vojny, děkuje paní kněžně.

„A babičce,“ dodala Kristla. „Kdyby nebylo jí, nebylo by nic.“

Šlo se tancovat. Mezi žence přišli i úředníci se svými rodinami, Proškovi, myslivcovi i mlynářovi. Babička ale byla úplně první. Hnala ji tam radost, že se zase setkali dva lidé, které měla ráda. Kristla a Míla ji skoro objímali.

„Mně neděkujte. Já jsem se jen zmínila, paní kněžna pomohla a Pánbůh dal své požehnání.“

„Ale vy, babičko,“ hrozila jí žertem Kristla, „vy jste včera věděla, že Míla přišel a že je schovaný u Václava! A neřekla jste mi to!“

„Nesměla jsem. Ostatně ti mělo stačit moje slovo, že ho brzy uvidíš. Pamatuj si, holka, že trpělivému všechno na dobré vyjde.“

Kolem ozdobené tyče se ozývala hudba, výskání, zpěv a smích. Páni písaři si brali k tanci selská děvčata. A dcerky úředníků se nestyděly tancovat se selskými chlapci. Jedni i druzí si své tanečnice a tanečníky chválili. Hojnost piva a sladké rosolky a tanec rozpálily všem hlavy. Pak se přišla podívat paní kněžna s komtesou a chasa před nimi tančila národní tanec. Tehdy byla radost největší. Všechen ostych zmizel. Čepice a klobouky létaly do vzduchu a každý křičel: „Ať je dlouho živa naše paní kněžna!“ Pořád se pilo na její zdraví. Kněžna a komtesa měly radost. Promluvily pár slov s tím i s oním. Komtesa přála Kristle štěstí do manželství, když jí Kristla líbala ruku. Oslovila i pana mlynáře a myslivce. Obě se s důvěrou obrátily k babičce. Paní správcová i slečinka z toho zežloutly zlostí. Nemohly babičku vystát, protože jim překazila všechny plány.

Pak ale tatíci, kteří seděli u stolů, měli už hlavy pod víchy. Začali nadávat, nejvíc na písaře a na pana správce. Jeden z nich popadl korbel, že připije paní kněžně. A když mu v tom Tomeš bránil, začal nadávat. To už tam ale paní kněžna nebyla.

Za několik dní po obžinkách odjela s komtesou do Itálie. Před odjezdem dala komtesa babičce krásné granáty pro Kristlu ke svatbě.

Babička byla spokojená. Všechno se povedlo, jak chtěla. Ještě jedna starost ji ale tížila: dopis pro dceru Johanku. Terezka by ho také napsala, ale nebylo by to takové, jak chtěla babička. Proto jednoho dne zavolala Barunku do své sedničky a zavřela dveře. Na stole byl připravený arch papíru, inkoust a pero. Babička na ně ukázala a řekla: „Posaď se, Barunko, budeš psát tetě Johance.“

Barunka si sedla a babička vedle ní, aby viděla na papír. Začala diktovat: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Ale babičko,“ namítla Barunka, „takhle se dopis nezačíná. Nahoru se musí napsat: Milá Johanko!“

„Nevadí, děvenko. Tvůj pradědeček i tvůj dědeček vždycky takhle psávali. A já jsem dětem nikdy nepsala jinak. Když přijdeš k někomu do dveří, nejdřív pozdravíš. Tak jen začni.“

„Pochválen buď Ježíš Kristus! Stokrát tě pozdravuju a líbám, milá dcero Johanko. Dávám ti vědět, že jsem, chvála Pánubohu, zdravá. Trochu mě sice trápí kašel. Ale není divu, vždyť už budu pomalu počítat osm křížků svého věku. Je to hezký věk, milá dcero. A je za co Bohu děkovat, když ho někdo prožívá tak zdravý jako já. Slyším dobře, vidím a mohla bych si ještě záplatovat, kdyby to Barunka neudělala za mě. Na nohy jsem také ještě dost čilá. Doufám, že tento dopis najde v dobrém zdraví tebe i Dorotku. Z tvého dopisu jsem pochopila, že je strýc nemocný. Je mi to líto, ale doufám, že to nebude trvat dlouho. Často postonává, a říká se: časté stonky nepřivádí zvonky. — Také mi píšeš, že se chceš vdávat, a prosíš mě o souhlas. Milá dcero, co mám říct, když sis už vybrala podle svého srdce? Jen to, ať ti Pánbůh dá štěstí a požehná vám oběma. Ať žijete ke cti a chvále Boží a jste světu k užitku. Proč bych ti bránila, když je Jiří hodný člověk a ty ho máš ráda? Nebudu s ním žít já, ale ty. Myslela jsem si ovšem, že si aspoň ty vybereš Čecha. Svůj k svému se nejlépe hodí. Ale nebyl ti souzený, tak ti to nevyčítám. Všichni jsme děti jednoho otce, jedna matka nás živí. Máme se tedy milovat, i když nejsme krajané. Pozdravuj Jiřího. A jestli vám Pánbůh dá zdraví, přijeďte se k nám podívat, až si zařídíte živnost a nic vám nebude bránit. Děti se už také těší na tetičku. Dej vám Pánbůh všem zdraví a Boží požehnání! S Pánembohem!“

Barunka musela babičce dopis ještě jednou přečíst. Pak ho spolu složily a zapečetily. Babička si ho schovala do truhličky. Chtěla ho sama dát na poštu, až půjde do kostela.

Několik dní před svatou Kateřinou se k večeru scházela do hospody mladá chasa, děvčata i chlapci. Celé stavení se venku i uvnitř jen lesklo. Kolem dveří visely věnce z chvojí. Za každým obrázkem ve světnici byla zelená větvička. Záclonky v oknech byly bílé jako sníh a podlaha bílá jako křída. Stál tam dlouhý lipový stůl s bílým ubrusem. Na něm bylo plno rozmarýny a bílých a červených stuh. Kolem stolu seděly družičky, jako by tam někdo nasázel růže a karafiáty. Sešly se, aby vily věnečky pro Kristlu, mladou nevěstu. Ta seděla mezi nimi nahoře u stolu v koutě a byla ze všech nejhezčí.

Nevěsta nemusela dělat žádnou práci v domě. Byla svěřena do péče tlampače a starosvatky. Ty čestné úřady zastávali vůdce poutníků Martinec a babička. Babička to Kristle nemohla odmítnout, i když se takovým veřejným úlohám vyhýbala. Panímáma zastupovala starou hospodskou, která už měla nemocné nohy. Kudrnová a Cilka jí pomáhaly s obsluhou. Babička seděla mezi družičkami. Neměla sice co vít ani vázat, ale pořád potřebovaly její pomoc a radu. Nevěsta vázala stužku na krásnou větvičku rozmarýny pro družbu a pro tlampače. Mladší družička měla na starosti uvít věneček pro nevěstu, starší pro ženicha. Ostatní družičky vily každá pro svého mládence. Ze zbylé rozmarýny se měly uvázat větvičky s mašlemi pro hosty. Dokonce i pro koně, kteří měli vézt nevěstu, se chystala rozmarýna a stuhy. Ty jim měly ozdobit hlavy a postroje.

Nevěstiny oči zářily láskou a radostí, kdykoli zalétly ke statnému ženichovi. Ten se procházel kolem stolu s ostatními mládenci. Každý z nich si mohl se svou milou povídat volněji než on s nevěstou. Ženich se na ni jen chvílemi toužebně podíval. Nevěstu obsluhoval družba a ženich se musel starat o starší družičku. Všichni mohli být veselí, dovádět, zpívat a dělat vtipy. To se ovšem čekalo hlavně od tlampače. Jen nevěsta a ženich nesměli svou radost moc ukazovat. Kristla také málo mluvila. Seděla s očima sklopenýma na stůl, posypaný zelenou rozmarýnou. A pak mladší a starší družička začaly vít svatební věnečky a všichni začali zpívat:

„Kdes, holubičko, lítala, ach, lítala, žes bílé peříčko zmáchala, ach, zmáchala“ —

Tehdy si Kristla zakryla obličej bílou zástěrkou a rozplakala se. Ženich se na ni skoro úzkostně podíval a zeptal se tlampače: „Proč tak pláče?“

„To víš, ženichu,“ odpověděl mu vesele tlampač, „radost i žalost v lůžku jednom spějí. Proto často jedna budí druhou. Jen ji nech, dnes pláč, zítra radost.“

Po této první písni následovala píseň za písní, veselé i vážné. Zpívalo se na chválu mládí, krásy a lásky. Zpívalo se na chválu svobodného mládeneckého života. Nakonec ale mládenci i dívky přece začali zpívat, jak krásný je život v manželství. Když se dva milují jako hrdličky. Když žijí svorně jako zrnka v jednom klásku. Do jejich chvalozpěvů se ale vždycky přimíchal posměšný hlas tlampače. Když začali zpívat o svornosti v manželství, dokonce si objednal sólo jen pro sebe. Prý jim zazpívá úplně novou písničku. „Vydal jsem ji sám a vytiskl jsem ji potmě,“ dodal.

„Tak kokrhejte!“ křičeli chlapci. „Uslyšíme, co umíte.“

Tlampač se postavil doprostřed světnice. Spustil posměšným hlasem. Ten mu byl na svatbě stejně přirozený, jako mu byl na pouti přirozený hlas vážný:

„Ó andělská radost, není přes manželskou svornost! Pravím-li: Uvař hrách, uvaří kroupy; pravím-li o mase, uvaří z mouky. Ó andělská radost, není přes manželskou svornost!“

„Za tu písničku i se zpěvákem nedáme ani zlámaný haléř!“ volala děvčata. Hned začala sama zpívat, aby chlapcům pokazila radost. Ti totiž chtěli slyšet, jak to pokračuje. Za stálého zpěvu a žertování se uvázaly kytice a upletly věnečky. Děvčata vstala od stolu, chytila se za ruce, točila se v kole a zpívala:

„Už je to uděláno, už je to hotovy, koláče jsou napečeny, věnce jsou uvity.“

A vtom už do dveří přispěchala panímáma. S ostatními ženami ze služby nesla plné ruce jídla. Pan otec a družba nosili pití. Všichni si zase sedli ke stolu. Místo rozmarýny byl teď stůl plný vaření a pečení. Mládenci seděli vedle družiček. Ženich seděl mezi starší družičkou a starosvatkou. Nevěsta seděla mezi družbou a mladší družičkou. Ta jí sama krájela a podávala jídlo, stejně jako starší družička ženichovi. Tlampač pořád poskakoval kolem stolu. Nechal se od družiček krmit i vyhubovat. Ony mu ale musely odpustit každý žert, i když byl někdy trochu hrubý.

Nakonec, když se ze stolu odnesly všechny mísy, přinesl tlampač na stůl tři mísy. Byl to jeho dar pro nevěstu. V první byla pšenice. Tu jí podával s přáním, aby byla „úrodná“. Ve druhé byl popel smíchaný s pórem. Ten musela nevěsta vybírat, aby se cvičila v „trpělivosti“. Třetí mísa byla „tajná“, celá zakrytá. Nevěsta ovšem neměla být zvědavá. Měla mísu přijmout a nedívat se do ní. Ale která by to vydržela? Ani Kristle to nedalo pokoj. Když se nikdo nedíval, opatrně odkryla růžek bílého šátku, kterým byla mísa přikrytá. A — frrrr — vrabec, který tam byl schovaný, vyletěl ke stropu.

„Vidíš, milá panno nevěsto,“ řekla babička a poklepala jí na rameno, „tak to je s tou zvědavostí. Člověk by raději umřel, než aby nezkoumal, co je před ním ukryté. A když pod šátek nahlédne, stejně nic nechytí.“

Mládež byla pohromadě pozdě do noci, protože se po jídle ještě tancovalo. Ženich a družba doprovodili starosvatku domů. Při loučení jí připomínali, že časně ráno zase přijdou.

Ráno byli lidé z údolíčka i ze Žernova brzy na nohou. Část šla se svatebčany do kostela, část jen ke stolu a k tanci. A ti, kdo nešli, nemohli přece odolat zvědavosti a nepodívat se na svatbu. Už několik týdnů se o ní mluvilo, jak bude hlučná. Vědělo se, že nevěsta pojede do kostela v panském kočáře s panskými koňmi. Že bude mít na krku drahé granáty, vyšívaný bílý fěrtoch, kabátek z růžové dykyty a sukni barvy oblohy. To všechno věděli na Žernově možná dřív, než na to nevěsta vůbec pomyslela. Věděli všechno do podrobností: kolik a jaká jídla budou na svatbě a v jakém pořadí přijdou na stůl. Kolik košil, kolik peřin a jaký nábytek dostala nevěsta do věna. Všechno věděli, jako by jim to napsala. Nejít se podívat na takovou hlučnou svatbu, to by nikdo nikomu neodpustil. Nepodívat se, jak nevěstě sluší věneček, kolik slz vypláče a jak jsou hosté oblečení! Vždyť to byl zase kus jejich historie. Bylo o čem povídat aspoň půl roku. Jak by to mohli vynechat?

Proškovi a myslivcovi se stavili na Starém bělidle a pak šli spolu k hospodě. Na dvorku se museli protlačit davem lidí. V hospodě už byli shromáždění hosté z nevěstiny strany. Pan otec byl vyfintěný. Botky se mu leskly jako zrcadlo a v ruce držel stříbrnou pikslu. Byl nevěstin svědek. Panímáma byla v hedvábí. Pod dvojitou bradou jí bělely drobné perličky a na hlavě se jí třpytil zlatý čepec. Babička měla také své svatební šaty a na hlavě sváteční čepec s holubičkou. Družičky, mládenci a tlampač v hospodě nebyli. Šli pro ženicha na Žernov. Ani nevěsta nebyla ve světnici, byla schovaná v komoře.

Najednou se na dvoře rozlehl křik: „Už jdou, už jdou!“ Od mlýna zněly tóny klarinetu, fléten a houslí. Přiváděli ženicha. Mezi diváky se začalo šeptat.

„Dívejte se, dívejte!“ strkal jeden do druhého. „Mílova Téra je mladší družičkou a ta Tichánkovic starší. Inu ovšem, kdyby byla Tomšová svobodná, starší družičkou by nebyl nikdo jiný.“

„Tomeš je ženichův svědek!“

„A kde je Tomšová? Není ji vidět.“

„Pomáhá nevěstě se strojit. Do kostela nepojede, vždyť může každou chvíli rodit,“ povídaly si ženy mezi sebou.

„No, nevěsta může hned chystat dárek do vínku. Kmotrou stejně nebude žádná jiná, ty dvě jsou nerozlučné.“

„To se ví.“

„Ale hleďme, jde i rychtář! To je divná věc, že ho Mílovi pozvali. Vždyť jen on byl vinen, že Jakuba odvedli.“ A zase se všichni divili.

„Inu, rychtář není tak zlý člověk. Lucka ho navedla a pan správce to ještě přisolil, není divu. Jakub udělal dobře. Nejlíp ho potrestal tím, že mu to neoplácí. A Lucka, ta pukne vztekem.“

„Vždyť už má po námluvách,“ ozval se jiný hlas.

„Jak to? Vždyť jsem o tom neslyšela?“ ozvala se zase jiná.

„Předevčírem, s Josefem Nývltovic.“

„Ten za ní chodí už dávno.“

„No právě, jenže dřív ho nechtěla. Dokud si myslela, že dostane Jakuba.“

„Ale je to chlapík, ten ženich, sakulajda! Je radost se na něj podívat.“

„Krásný šátek mu dala nevěsta, to je pravda. Ten ji asi stál desítku,“ řekly zase ženy.

Takové a podobné hlasy se ozývaly na dvorku, když ženich přicházel k prahu. Tam ho vítal hospodář s plnou sklenicí. Ženich našel svou nevěstu v komoře, kde musela plakat. Pak spolu předstoupili před rodiče. Tlampač za ně řekl dlouhou řeč. Poděkoval za vychování a poprosil o požehnání. Všichni plakali. Když snoubenci dostali požehnání, vzal družba nevěstu pod jednu paži a mladší družičku pod druhou. Ženich vzal starší družičku. Svědkové se přidali ke starosvatce a družičky k mládencům. A tak vyšli pár za párem ze stavení. Jen tlampač šel v čele úplně sám. Šli k vozům a kočárům, které na ně čekaly. Družičky mávaly šátky a zpívaly a chlapci zpívali s nimi. Jen nevěsta tiše plakala. Chvílemi se ohlížela dozadu na druhý vůz. V něm jel ženich se svědky a se starosvatkou.

Diváci se rozběhli a světnice zůstala na chvilku prázdná. Jen stará matka seděla u okna a dívala se za odjíždějícími. Modlila se za své dítě. Kristla ji už tolik let zastupovala. Se svatou trpělivostí snášela její mrzuté nálady. Přičítala je jen její dlouhé nemoci, kterou nešlo vyléčit. Brzy se ale začaly stoly srážet k sobě a prostírat. Kam se kdo podíval, všude stála kuchařka nebo aspoň kuchtička. Ale první osoba, které bylo všechno svěřeno, byla mladá Tomšová. Moc ráda se ujala úlohy hospodyně, jako to udělala paní mlynářka při vití věnečků.

Když se svatebčané vrátili z kostela, hospodář je zase přivítal na prahu s plným pohárem. Nevěsta se převlékla do jiných šatů a sedlo se ke stolu. V čele seděl ženich vedle nevěsty. Družba se staral o družičky. Ty mu na svých talířích chystaly výsluhu a navíc mu podávaly nejlepší sousta. Tlampač mu vyčítal, že se má jako „Pánbůh v ráji“. Babička byla také veselá. Často tlampačovi ostře odsekla. Ten totiž všude strkal uši, všude se pletl a všude do někoho vrazil svou velkou hranatou postavou. Doma by babička nedovolila, aby někdo hodil na zem jen jedno zrnko hrachu. Ale když hosté začali po sobě házet pšenici a hrách, sama vzala hrst a hodila ji na ženicha a nevěstu. Přitom řekla: „Ať je Pánbůh také tak zasype božím požehnáním.“ Ten hrách ani pšenice se ale nepošlapaly. Babička dobře viděla, jak je pod stolem vyzobávají ochočení holubi.

Bylo po jídle. Mnohá hlava těžká od pití kývala ze strany na stranu. Každý měl před sebou srovnanou velkou výsluhu. A kdyby si ji někdo neudělal, jistě by mu ji srovnala Tomšová. Byla by hanba přijít ze svatby bez výsluhy. Vždyť všeho bylo dost. Kdo šel kolem hospody, dostal najíst a napít. Všechny děti, které se přišly jen podívat „na čumendu“, nesly domů plné klíny pečiva. Po jídle se dávaly nevěstě dary „na kolíbku“. Nevěsta se až lekla, když jí do klína padaly i křížové tolary. Potom mládenci přinesli na mísách vodu a bílé ručníky a podávali je děvčatům, aby si umyla ruce. Každá družička hodila do vody peníz. Žádná se ovšem nechtěla nechat zahanbit, a proto se ve vodě lesklo jen stříbro. Ty peníze pak chlapci s družičkami druhý den protancovali a propili.

Potom se nevěsta šla zase převléknout do jiných šatů a družičky také, protože měl začít tanec. Babička té chvíle využila a odvedla domů děti. Ty hodovaly v Kristinčině sedničce. Sama se ale musela vrátit ke svatebčanům, protože později v noci bylo „čepení“ a tam ji potřebovali. Vzala si z domu také čepec, který s dcerou Terezkou pro nevěstu koupila. To byla totiž její povinnost jako starosvatky. Všichni se už dost natancovali. Nevěsta sotva popadala dech, protože s ní musel tancovat úplně každý, i kdyby se s ní jen jednou zatočil. Tehdy babička kývla na ženy, že je po půlnoci a že nevěsta teď patří „ženám“. Ženy se začaly trochu hádat a trochu se o ni přetahovat. Ženich i družba se bránili, aby nevěstu nepřipravili o krásný věnec. Ale nic platné, ženy ji dobyly a odvedly do sedničky. Děvčata za dveřmi zpívala smutným hlasem, ať si nedá brát zelený věneček. Až si ho jednou nechá sundat, už ho nikdy neuvidí.

Ale bylo to marné. Nevěsta už seděla na stoličce a Tomšová jí rozplétala cop. Květinová koruna i zelený věneček už ležely na stole. Babička chystala čepec s portami. Nevěsta plakala, ale bylo to marné. Ženy zpívaly a výskaly. Jen babička zůstala vážná. Chvílemi jí přes mírnou tvář přelétl šťastný úsměv a oči jí zvlhly. Vzpomněla si na dceru Johanku, která možná také slavila svatbu. Nevěsta už měla čepeček na hlavě a výborně jí slušel. Paní mlynářka tvrdila, že v něm vypadá jako „míšeňské jablíčko“.

„A teď půjdeme k ženichovi. Která z vás ho půjde poškádlit?“ ptala se babička.

„Ta nejstarší,“ rozhodla panímáma.

„Počkejte, já mu jednu přivedu,“ ozvala se rychle Tomšová. Vyběhla ven a přivedla starou přadlenu, která v kuchyni myla nádobí. Přehodily jí přes hlavu bílou plachetku. Starosvatka ji vzala pod paží a vedla ji k ženichovi, „aby ji koupil“. Ženich ji obcházel a prohlížel tak dlouho, až se mu podařilo zvednout plachetku. Uviděl starou vrásčitou tvář, celou umazanou od popela. Trochu se smáli a ženich se k takové nevěstě nechtěl znát. Starosvatka ji vystrčila ze dveří.

Přivedla mu druhou. Ta se ženichovi i tlampačovi zdála lepší a už ji chtěli koupit. Ale tlampač se rozhodně ozval: „Ale co, kdo bude kupovat zajíce v pytli!“ Zvedl jí plachetku a ukázala se tlustá tvář paní mlynářky. Její černá očka se na tlampače šibalsky smála.

„Kupte ji, kupte, dám vám ji lacino,“ šklíbil se pan otec. Točil přitom v prstech pikslu, ale pomalu. Buď byla těžká, nebo měl ztuhlé prsty.

„Ale mlčte, pantáto,“ smála se tlustá panímáma. „Dnes byste mě prodal a zítra byste mě rád koupil zpátky. Kdo haní, rád má.“

Do třetice všeho dobrého. Ta třetí byla štíhlá, vysoká nevěsta. Tlampač za ni nabízel starý dantes, ale ženich hned sypal stříbro a dostal ji. Ženy se nahrnuly do světnice a udělaly kolo. Vzaly ženicha mezi sebe a vesele začaly zpívat: „Už je to uděláno, už je to hotovy, nevěsta je očepená, koláče jsou snědeny“ a tak dál. Nevěsta patřila ženám. Peníze, které za ni ženich dal, ženy prohodovaly druhý den dopoledne. Sešly se totiž ke „stlaní postele“, a přitom bylo zase hodně zpěvu a žertů. Tlampač říkal, že „pořádná svatba má trvat osm dní“. A tak to obyčejně bývalo na každé hlučné svatbě. Vití věnečků před svatbou, svatba, stlaní postele, přátelský oběd u nevěsty, další u ženicha a propíjení věnečku. Tak pomalu uběhl celý týden. Teprve pak si mladí manželé mohli odpočinout a říct: „Nyní jsme sami.“

Za několik týdnů po Kristlině svatbě dostala paní Prošková dopis z Itálie od komorné. Komorná psala, že komtesa Hortensie se bude vdávat za mladého malíře, svého bývalého učitele. Je prý celá šťastná a zase kvete jako růže. A paní kněžna má z ní velkou radost. Když babička tu radostnou novinu uslyšela, přikývla a řekla: „Chvála Pánubohu, všechno se to dobře spořádalo!“

* * *

Tato knížka nechce popisovat život mládeže, která žila kolem babičky. A nechci ani čtenáře nudit a vodit ho od myslivny ke mlýnu a zase zpátky malým údolíčkem, kde byl pořád stejný život. Mladí dorůstali a dorostli. Někteří zůstali doma, vdali se a oženili. Starší jim uvolnili místo, tak jako na dubu opadá starý list, když raší mladý. Někteří opustili tiché údolíčko a hledali své štěstí jinde. Byli jako semínka, která vítr zavál a voda odnesla daleko, aby zapustila kořínky na jiných loukách a březích.

Babička neopustila malé údolíčko, kde našla druhý domov. Klidně se dívala, jak všechno kolem ní roste a kvete. Radovala se ze štěstí druhých, těšila smutné a pomohla, komu se pomoct dalo. Vnoučata ji opouštěla jedno po druhém a odlétala jako vlaštovky zpod střechy. Babička se za nimi dívala uslzenýma očima a těšila se: „Snad dá Bůh, že se zase shledáme.“ A zase se shledali. Rok co rok přijížděli domů na návštěvu. Stará babička se zářícíma očima dívala, jak jí mladí muži vyprávějí o světě. Souhlasila s jejich plány, které jim maloval ohnivý duch. Odpouštěla jim chyby mládí, které před ní netajili. A oni, i když se jimi ne vždycky řídili, rádi poslouchali její moudré rady. Vážili si babiččina slova i jejích zvyků. Dorostlá děvčata svěřovala babičce svá tajemství, své tajné sny a vzdechy. Věděla, že u ní najdou pochopení a vřelé slovo.

Tak i Mančinka z mlýna hledala u babičky pomoc, když jí pan otec bránil milovat chudého, ale hezkého mládka. Babička dokázala panu otci „nasadit hlavu na pravé topůrko“, jak sám říkal. Po letech byla jeho dcera šťastná. Živnost pod vedením pracovitého zetě vzkvétala a zeť pana otce ctil a miloval. Tehdy pan otec vždycky říkal: „Babička měla pravdu, za chudým chodí s pokladničkou Pánbůh!“ Děti mladých žen babička milovala, jako by to byla její vnoučata. Vždyť jí také neříkaly jinak než babičko.

I paní kněžna se dva roky po Kristlině svatbě vrátila na panství. Hned dala babičku zavolat k sobě. S pláčem jí ukazovala krásného chlapečka. Byla to památka po komtese. Ta zemřela po roce manželství. To dítě zanechala zarmoucenému manželovi a kněžně. Babička chlapečka chovala a skrápěla slzami hedvábnou přikrývku. Myslela na jeho mladinkou, dobrou a krásnou matku. Ale když ho kladla kněžně do náruče, řekla svým mírným hlasem: „Neplačme, přejme jí nebe. Pro ni svět nebyl, proto ji Bůh z něho vzal. Toho má Bůh zvlášť rád, koho vezme k sobě, když je nejšťastnější! A milostivá paní neosiřela.“

Lidé ani neviděli, jak babička stárne a slábne. Jen ona sama to cítila. Často ukazovala Adélce, ze které vyrostlo hezké děvče, na starou jabloň. Ta rok od roku víc schla a měla stále méně listí. Babička přitom říkala: „My jsme si rovny, asi půjdeme spát zároveň.“ A jednoho jara se všechny stromy zazelenaly. Jen stará jabloň smutně stála bez listí. Museli ji vykopat a spálit. To samé jaro babička hodně kašlala. Už nemohla dojít do městečka „do božího kostelíčka“, jak říkala. Ruce jí víc a víc schly, hlavu měla bílou jako sníh a hlas stále slabší. Jednoho dne rozeslala paní Terezka dopisy na všechny strany, aby se děti sešly. Babička ulehla. Už nemohla udržet vřetánko. Z myslivny, ze mlýna, z hospody i ze Žernova chodili několikrát za den ptát se, jak je babičce. Lepší jí nebylo.

Adélka se s ní modlila. Každé ráno a každý večer jí musela vyprávět, jak to vypadá v sadu a v zahradě, co dělá drůbež a co Stračka. Musela babičce počítat, za kolik dní by měl přijet pan Beyer. „Snad s ním přijde Jan,“ říkávala přitom babička. Paměť ji opouštěla. Často volala místo Adélky Barunku. Když jí Adélka připomněla, že Barunka není doma, babička se vzpamatovala a povzdechla si: „Ba že není. Tu já už neuvidím. Jestlipak je šťastná?“

Ale babička se jich dočkala. Přijel pan Prošek a s ním student Vilém a dcera Johanka. Přišel syn Kašpar. Z Krkonoš přivedl starý pan Beyer statného mladého muže Jana. Přišel také Orlík z lesnické školy. Tam ho poslala paní kněžna, protože poznala, že má velké nadání pro lesnictví. Babička ho počítala také mezi svá vnoučata. Viděla totiž, jak roste láska mezi ním a Adélkou, a znala jeho ušlechtilé chování. Všichni se sešli kolem babiččiny postele. Ale úplně první ze všech byla Barunka. Přišla zároveň se slavíkem, který se usadil ve svém hnízdečku u babiččina okna.

Barunka bydlela v babiččině sedničce. Tam kdysi stávala její postel. Tam spolu poslouchávaly krásný zpěv blízkého zpěváčka. Tam jí babička žehnala, když vstávala i když šla spát. Byly zase spolu. Zněly k nim ty samé tóny. Byly to ty samé hvězdičky, na které se kdysi spolu dívaly. Ty samé ruce spočívaly na Barunčině hlavě a byla to ta samá hlava. Ale rodily se v ní jiné myšlenky. Babička teď viděla slzy, jak tečou po tváři její milé vnučky. Ty slzy vyvolaly jiné city než kdysi ty malé slzičky. Ty jí babička s milým úsměvem utírala z růžové tváře, když děvče ještě spalo v malé postýlce. Ty oči jen orosily, ale nezkalily je.

Babička dobře cítila, že jí zbývá málo života. Proto jako dobrá a moudrá hospodyně uvedla všechno do pořádku. Nejdřív se smířila s Pánembohem a s lidmi. Pak rozdělila svůj malý majetek. Každý dostal památku. Pro každého, kdo k ní přišel, měla milé slovo. Každého, kdo od ní odcházel, provázela očima. I paní kněžna ji navštívila s Hortensiiným synem. Když odcházeli, babička se za nimi dlouho dívala. Věděla, že se s nimi na tomto světě už nesetká. Zavolala k sobě i němou tvář, kočky a psy. Pohladila je a nechala si od Sultána olizovat ruku. „Starejte se o ně,“ řekla Adélce a služkám. „Každé zvíře je vděčné, když ho má člověk rád.“

Voršu ale zavolala k sobě a přikazovala jí: „Až umřu, Voršilko — já vím, že to se mnou už dlouho nepotrvá, dnes v noci se mi zdálo, že si pro mě přišel Jiří — tak až umřu, nezapomeň to říct včeličkám, aby vám neumřely. Ostatní by třeba zapomněli.“ Babička věděla, že Vorša to udělá. Vorša totiž věřila tomu, čemu ostatní nevěřili. A ostatní by to snadno včas zapomněli udělat, i kdyby to chtěli udělat babičce k vůli.

Bylo to druhý den po návratu dětí, k večeru, když babička tiše umírala. Barunka jí předříkávala modlitbu za umírající. Babička se modlila s ní. Najednou se její ústa přestala hýbat. Oči zůstaly upřené na kříž, který visel nad postelí. Dech se zastavil. — Plamínek jejího života zhasl. Zhasl tak, jako pomalu zhasíná dohořívající kahánek, ve kterém už shořel všechen olej.

Barunka jí zatlačila oči. Mladá Mílová otevřela okno, „aby duše mohla volně odletět“. Vorša se mezi plačícími nezdržovala. Pospíchala k úlu, který babičce před mnoha lety postavil pan otec. Zaklepala na něj a třikrát zavolala: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“ Teprve potom si sedla na lavičku pod bezem a rozplakala se. Pan myslivec šel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem. Sám se k té službě nabídl. V domě mu bylo úzko. Musel ven, aby se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jak bych mohl zapomenout na babičku,“ říkal si cestou. Když zazněl umíráček a oznamoval všem lidem, „že už není babičky“, rozplakalo se celé údolíčko.

Třetí den ráno šel kolem zámku pohřební průvod. Byl v něm obrovský zástup lidí, protože každý, kdo babičku znal, ji chtěl doprovodit ke hrobu. Tu bílá ruka odhrnula těžké záclony u okna a mezi nimi se objevila paní kněžna. Smutně se dívala za průvodem, dokud byl vidět. Pak spustila záclonu, zhluboka si povzdechla a zašeptala:

„Šťastná to žena!“

### Slovníček

- **mandel**: patnáct snopů obilí postavených na poli k sobě.
- **obžinky**: slavnost na konci žní.
- **těšínská jablka**: prázdné útěchy, sliby jen pro radost.
- **mít hlavu pod víchy**: být trochu opilý.
- **tlampač**: veselý řečník a šašek na svatbě.
- **starosvatka**: starší žena, která vede nevěstu a dohlíží na svatbu.
- **družba**: ženichův přítel, který na svatbě obsluhuje nevěstu.
- **výsluha**: jídlo ze svatby, které si host odnese domů.
- **na kolíbku**: dar pro budoucí dítě novomanželů.
- **dárek do vínku**: dárek, který kmotra dává dítěti ke křtu.
- **čepení**: o půlnoci ženy sundají nevěstě věnec a dají jí čepec vdané ženy.
- **porty**: ozdobné prýmky (lemovky), kterými je čepec zdobený.
- **dantes**: falešný peníz na hraní.
- **dykyta**: druh jemné látky na šaty.
- **sakulajda**: hezký, šikovný chlapík.
- **nasadit hlavu na pravé topůrko**: přivést někoho k rozumu.
- **Kdo haní, rád má.**: přísloví: kdo něco hodně kritizuje, má to ve skutečnosti rád.
- **časté stonky nepřivádí zvonky**: přísloví: kdo často trochu stůně, ten hned neumře.
- **neosiřet**: nezůstat sám, bez svých blízkých.