# R.U.R. (úroveň A2)

*Karel Čapek*

## Osoby

- Harry Domin: centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů

- Inž. Fabry: generální technický ředitel R.U.R.

- Dr. Gall: přednosta fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R.

- Dr. Hallemeier: přednosta ústavu pro psychologii a výchovu Robotů R.U.R.

- Konzul Busman: generální komerční ředitel R.U.R.

- Stavitel Alquist: šéf staveb R.U.R.

- Helena Gloryová

- Nána: její chůva

- Marius: Robot

- Sulla: Robotka

- Radius: Robot

- Damon: Robot

- 1. Robot

- 2. Robot

- 3. Robot

- 4. Robot

- Primus: Robot

- Helena: Robotka

- Robotský sluha

a mnoho dalších Robotů

Domin: v předehře je mu asi třicet osm let, vysoký, bez vousů

Fabry: také bez vousů, světlé vlasy, vážná a jemná tvář

Dr. Gall: drobný, živý, tmavá pleť, černý knír

Hallemeier: ohromný, hlasitý, zrzavý anglický knír, zrzavé vlasy jako kartáč

Busman: tlustý, plešatý, krátkozraký žid

Alquist: starší než ostatní, nedbale oblečený, dlouhé, trochu šedivé vlasy a vousy

Helena: velmi elegantní

Ve vlastní hře jsou všichni o deset let starší.

Roboti mají v předehře šaty jako lidé. Pohybují se i mluví úsečně. Jejich tváře nemají žádný výraz. Dívají se pořád na jedno místo. Ve vlastní hře mají plátěné blůzy. V pase je drží řemen a na prsou mají mosazné číslo.

Po předehře a druhém aktu je přestávka.

### Slovníček

- **Robot**: umělý člověk vyrobený v továrně, pracuje a nemá duši.
- **přednosta**: vedoucí oddělení.
- **konzul**: úředník, který zastupuje stát v cizí zemi; zde Busmanův titul.
- **stavitel**: člověk, který vede stavbu.
- **chůva**: žena, která se stará o dítě.
- **předehra**: první část divadelní hry, děj se odehrává před hlavním příběhem.
- **knír**: vousy pod nosem.
- **zrzavý**: má červenohnědé vlasy nebo vousy.
- **plešatý**: člověk, který nemá vlasy.
- **krátkozraký**: člověk, který špatně vidí věci daleko.
- **nedbale**: bez péče, ne pečlivě.
- **úsečně**: krátce a tvrdě.
- **plátěné**: vyrobené z pevné látky z bavlny nebo lnu.
- **řemen**: dlouhý pevný pás z kůže.
- **mosazné**: vyrobené ze žlutého kovu.

## Předehra

(Ústřední kancelář továrny Rossum's Universal Robots. Vpravo je vchod. Okny ve stěně vzadu vidíme nekonečné řady továrních budov. Vlevo jsou další místnosti ředitelů.)

(Domin sedí u velikého amerického psacího stolu v otáčecím křesle. Na stole je žárovka, telefon, těžítka, pořadač dopisů a další věci. Na stěně vlevo jsou veliké mapy s lodními a železničními liniemi. Je tam veliký kalendář a hodiny. Hodiny ukazují něco málo před polednem.)

(Na stěně vpravo jsou tištěné plakáty. „Nejlacinější práce: Rossumovi Roboti.“ „Tropičtí Roboti, nový vynález. Kus 150 d.“ „Každý si kup svého Robota!“ „Chcete zlevnit svoje výrobky? Objednejte si Rossumovy Roboty.“ Jsou tam jiné mapy, lodní jízdní řád, tabulka s kursy z telegrafu a další věci.)

(Na zemi je naopak nádherný turecký koberec. Vpravo je kulatý stůl, pohovka a kožená klubovní křesla. Je tam i knihovna, ale místo knih v ní stojí láhve s vínem a kořalkou. Vlevo je pokladna. Vedle Dominova stolu je psací stroj. Na něm píše dívka Sulla.)

Domin: (diktuje) „–že neodpovídáme za zboží, které se poškodilo při dopravě. Vašeho kapitána jsme upozornili hned při nakládání. Řekli jsme mu, že loď není vhodná pro dopravu Robotů. Proto za zničený náklad neplatíme. S pozdravem–za Rossum's Universal Robots–“ Hotovo?

Sulla: Ano.

Domin: Nový list. Friedrichswerke, Hamburk. Datum. „Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc Robotů–“ (zazvoní domácí telefon, zvedne ho) Haló. Zde centrální. Ano. Jistě. Ale ano, jako vždycky. Ovšem, kabelujte jim. Dobrá. (zavěsí telefon) Kde jsem přestal?

Sulla: Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc R.

Domin: (přemýšlí) Patnáct tisíc R. Patnáct tisíc R.

Marius: (vstoupí) Pane řediteli, nějaká dáma prosí–

Domin: Kdo?

Marius: Nevím. Podává vizitku.

Domin: (čte) Prezident Glory. Že prosím.

Marius: (otevře dveře) Račte, paní.

(Vejde Helena Gloryová. Marius odejde.)

Domin: (vstane) Račte.

Helena: Pan centrální ředitel Domin?

Domin: Prosím.

Helena: Jdu k vám–

Domin: –s lístkem prezidenta Gloryho. To stačí.

Helena: Prezident Glory je můj otec. Jsem Helena Gloryová.

Domin: Slečno Gloryová, je to pro nás veliká čest, že–že–

Helena: –že vám nemůžeme ukázat dveře.

Domin: –že smíme pozdravit dceru velkého prezidenta. Prosím, posaďte se. Sullo, můžete odejít.

(Sulla odejde.)

Domin: (sedne si) Jak vám mohu pomoci, slečno Gloryová?

Helena: Já jsem přijela–

Domin: –podívat se na naši tovární výrobu lidí. Jako všechny návštěvy. Prosím, můžete.

Helena: Myslela jsem, že je zakázáno–

Domin: –vstoupit do továrny, ovšem. Jenže každý sem přijde s něčí vizitkou, slečno Gloryová.

Helena: A vy ukážete každému…?

Domin: Jen něco. Výroba umělých lidí, slečno, je tovární tajemství.

Helena: Proč mne nenecháte domluvit?

Domin: Promiňte, prosím. Chtěla jste snad říci něco jiného?

Helena: Chtěla jsem se jen zeptat–

Domin: –jestli neukážu naši továrnu jen vám, jako výjimku. Ale jistě, slečno Gloryová.

Helena: Jak víte, že jsem se na to chtěla ptát?

Domin: Všichni se ptají stejně. (vstane) Protože si vás velmi vážíme, slečno, ukážeme vám víc než jiným a–jedním slovem–

Helena: Děkuji vám.

Domin: Když slíbíte, že nikomu neřeknete ani to nejmenší–

Helena: (vstane a podává mu ruku) Mé čestné slovo.

Domin: Děkuji. Chtěla byste si snad sundat závoj?

Helena: Ach ovšem, vy chcete vidět– Promiňte.

Domin: Prosím?

Helena: Kdybyste mi pustil ruku.

Domin: (pustí ji) Promiňte, prosím.

Helena: (sundává závoj) Chcete vidět, jestli nejsem vyzvědač. Jak jste opatrní.

Domin: (dívá se na ni nadšeně) Hm–ovšem–my–tak je to.

Helena: Vy mi nevěříte?

Domin: Velmi, slečno hele–pardon, slečno Gloryová. Opravdu velmi potěšen– Měla jste dobrou plavbu?

Helena: Ano. Proč–

Domin: Protože–chci říct–že jste ještě velmi mladá.

Helena: Půjdeme hned do továrny?

Domin: Ano. Myslím dvaadvacet, ne?

Helena: Dvaadvacet čeho?

Domin: Let.

Helena: Jedenadvacet. Proč to chcete vědět?

Domin: Protože–protože– (nadšeně) Zůstanete tu déle, že ano?

Helena: Podle toho, co mi ukážete z výroby.

Domin: Čertova výroba! Ale jistě, slečno Gloryová, všechno uvidíte. Prosím, posaďte se. Chcete slyšet historii vynálezu?

Helena: Ano, prosím vás. (sedne si)

Domin: Tak tedy. (sedne si na psací stůl, nadšeně se dívá na Helenu, mluví rychle) Bylo to roku 1920. Starý Rossum veliký filozof ale tehdy ještě mladý vědec odjel na tento daleký ostrov. Chtěl tam studovat mořská zvířata tečka. Přitom se snažil chemicky napodobit živou hmotu řečenou protoplazma. Najednou objevil látku která se chovala úplně jako živá hmota. Ale měla jiné chemické složení. To bylo roku 1932 právě čtyři sta čtyřicet let po objevení Ameriky uf.

Helena: To umíte zpaměti?

Domin: Ano; fyziologie, slečno Gloryová, není moje řemeslo. Tak dál?

Helena: Třeba.

Domin: (slavnostně) A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohle: „Příroda našla jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob. Je jednodušší, pružnější a rychlejší. Na ten příroda vůbec nepřišla. Po této druhé cestě mohl jít vývoj života. Dnes jsem ji objevil.“ Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad kouskem jakéhosi koloidálního rosolu. Ani pes by ten rosol nesežral. Představte si ho, jak sedí nad zkumavkou. Myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života. Budou z ní vycházet všechna zvířata, od vířníku až–až po samotného člověka. Člověk z jiné látky, než jsme my. Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.

Helena: Tak dál.

Domin: Dál? Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven. A zrychlit vývoj a udělat nějaké ty orgány, kosti a nervy a všechno možné. A najít nějaké takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále. Zkrátka, rozumíte tomu?

Helena: N–n–nevím. Myslím, že jen málo.

Domin: Já vůbec nic. Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl. Mohl třeba dostat medúzu s mozkem Sokrata nebo žížalu padesát metrů dlouhou. Ale neměl ani kousek humoru. Proto se rozhodl, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka. A tak se do toho pustil.

Helena: Do čeho?

Domin: Do napodobení přírody. Nejdřív zkusil udělat umělého psa. Stálo ho to mnoho let. Vyšlo z toho něco jako malé, nemocné tele a za pár dní to pošlo. Ukážu vám to v muzeu. A pak už začal starý Rossum vytvářet člověka.

(Pauza.)

Helena: A to nesmím nikomu říct?

Domin: Nikomu na světě.

Helena: Škoda, že už je to ve všech čítankách.

Domin: Škoda. (seskočí ze stolu a sedne si vedle Heleny) Ale víte, co v čítankách není? (ťuká si na čelo) Že byl starý Rossum úžasný blázen. Vážně, slečno Gloryová, ale tohle nechte pro sebe. Ten starý výstředník chtěl opravdu dělat lidi.

Helena: Ale vždyť vy děláte lidi!

Domin: Přibližně, slečno Heleno. Ale starý Rossum to myslel doslova. Víte, chtěl nějak vědecky sesadit Boha. Byl strašný materialista, a proto to všechno dělal. Chtěl jen dokázat, že žádný Pánbůh nebyl potřeba. Proto se rozhodl udělat člověka přesně, jako jsme my. Znáte trochu anatomii?

Helena: Jen–docela málo.

Domin: Já také. Představte si, že chtěl vyrobit všechno jako v lidském těle. Až do poslední žlázy. Slepé střevo, mandle, pupek, samé zbytečné věci. Dokonce i–hm–i pohlavní žlázy.

Helena: Ale ty přece–ty přece–

Domin: –nejsou zbytečné, já vím. Ale když se lidé mají vyrábět uměle, pak není–hm–vůbec potřeba–

Helena: Rozumím.

Domin: Ukážu vám v muzeu, co tak špatně udělal za deset let. Měl to být muž, a žilo to celé tři dny. Starý Rossum neměl ani trochu vkusu. Bylo to hrozné. Bylo to hrozné, co udělal. Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk. Opravdu, úžasně pečlivá práce. A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého. Geniální hlava, slečno Gloryová. Když uviděl, co dělá starý, řekl: „To je nesmysl, vyrábět člověka deset let. Když ho nebudeš vyrábět rychleji než příroda, tak na celý ten krám kašli.“ A pustil se sám do anatomie.

Helena: V čítankách je to jinak.

Domin: (vstane) V čítankách je placená reklama a taky nesmysl. Píše se tam například, že Roboty vynalezl starý pán. Ale starý pán se hodil na univerzitu, o tovární výrobě nic nevěděl. Myslel, že udělá skutečné lidi. Tedy snad nějaké nové Indiány, docenty nebo idioty, víte? Teprve mladý Rossum dostal nápad udělat z toho živé a inteligentní pracovní stroje. To, co je v čítankách o spolupráci obou velikých Rossumů, je pohádka. Ti dva se strašně hádali. Starý ateista vůbec nechápal průmysl. Nakonec ho mladý zavřel do nějaké laboratoře. Tam se měl piplat se svými velikými potraty. A mladý to začal dělat sám, po inženýrsku. Starý Rossum ho doslova proklel. Do své smrti udělal ještě dvě fyziologické obludy. Nakonec ho našli v laboratoři mrtvého. To je celá historie.

Helena: A co tedy mladý?

Domin: Mladý Rossum, slečno, to byl nový věk. Věk výroby po věku poznání. Když si prohlédl anatomii člověka, hned viděl, že je příliš složitá. Dobrý inženýr by to udělal jednodušeji. Začal tedy měnit anatomii a zkoušel, co se dá vynechat nebo zjednodušit. Zkrátka, slečno Gloryová, nenudí vás to?

Helena: Ne, naopak, je to hrozně zajímavé.

Domin: Tak tedy mladý Rossum si řekl: Člověk, to je něco, co třeba cítí radost. Hraje na housle, chce jít na procházku. A potřebuje dělat spoustu věcí, které–které jsou vlastně zbytečné.

Helena: Oho!

Domin: Počkejte. Které jsou zbytečné, když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít třapce a ozdoby, slečno Gloryová. A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory. Výroba má být co nejjednodušší a výrobek prakticky nejlepší. Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší?

Helena: Nejlepší? Snad ten, který–který– Když je poctivý–a oddaný.

Domin: Ne, ten nejlacinější. Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb. Musel ho zjednodušit. Vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota. Drahá slečno Gloryová, Roboti nejsou lidé. Jsou mechanicky dokonalejší než my, mají úžasnou rozumovou inteligenci, ale nemají duši. Ó, slečno Gloryová, výrobek inženýra je technicky lepší než výrobek přírody.

Helena: Říká se, že člověk je výrobek boží.

Domin: Tím hůř. Bůh vůbec neznal moderní techniku. Věříte, že si nebožtík mladý Rossum zahrál na Boha?

Helena: Jak, prosím vás?

Domin: Začal vyrábět Nadroboty. Pracovní obry. Zkusil to s postavami čtyři metry vysokými. Ale nevěřila byste, jak se ti mamuti lámali.

Helena: Lámali?

Domin: Ano. Najednou jim praskla noha nebo něco. Naše planeta je asi trochu malá pro obry. Teď děláme jen Roboty přirozené velikosti a velmi slušné lidské úpravy.

Helena: Viděla jsem první Roboty u nás. Obec je koupila… chci říci vzala do práce–

Domin: Koupila, drahá slečno. Roboti se kupují.

Helena: –získala jako metaře. Viděla jsem je zametat. Jsou tak divní, tak tiší.

Domin: Viděla jste mou písařku?

Helena: Nevšimla jsem si.

Domin: (zvoní) Víte, akciová továrna Rossumových Univerzálních Robotů zatím nevyrábí jednotné zboží. Máme jemnější a hrubší Roboty. Ti lepší budou žít snad dvacet let.

Helena: Pak hynou?

Domin: Ano, opotřebují se.

(Vstoupí Sulla.)

Domin: Sullo, ukažte se slečně Gloryové.

Helena: (vstane a podává jí ruku) Těší mne. Je vám asi hrozně smutno tak daleko od světa, viďte?

Sulla: To neznám, slečno Gloryová. Račte si sednout, prosím.

Helena: (sedne si) Odkud jste, slečno?

Sulla: Odtud, z továrny.

Helena: Ach, vy jste se narodila tady?

Sulla: Ano, udělali mě tady.

Helena: (vyskočí) Cože?

Domin: (směje se) Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.

Helena: Promiňte, prosím–

Domin: (položí ruku Sulle na rameno) Sulla se nezlobí. Podívejte se, slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář.

Helena: Oh, ne, ne!

Domin: Nepoznala byste, že je z jiné látky než my. Prosím, má i typické chmýří blondýnek. Jen oči jsou trochu– Ale zato vlasy! Obraťte se, Sullo!

Helena: Přestaňte už!

Domin: Mluvte s hostem, Sullo. Je to vzácná návštěva.

Sulla: Prosím, slečno, posaďte se. (obě si sednou) Měla jste dobrou plavbu?

Helena: Ano–za–zajisté.

Sulla: Nevracejte se na Amélii, slečno Gloryová. Barometr silně klesá, na 705. Počkejte na Pensylvánii, to je velmi dobrá, velmi silná loď.

Domin: Kolik?

Sulla: Dvacet uzlů za hodinu. Tonáž dvanáct tisíc.

Domin: (směje se) Dost, Sullo, dost. Ukažte nám, jak umíte francouzsky.

Helena: Vy umíte francouzsky?

Sulla: Umím čtyři jazyky. Píšu Dear Sir! Monsieur! Geehrter Herr! Ctěný pane!

Helena: (vyskočí) To je humbuk! Vy jste šarlatán! Sulla není Robot, Sulla je děvče jako já! Sullo, to je hanebné–proč hrajete takovou komedii?

Sulla: Já jsem Robot.

Helena: Ne, ne, vy lžete! Oh, Sullo, odpusťte, já vím–donutili vás dělat jim reklamu! Sullo, vy jste děvče jako já, že? Řekněte!

Domin: Je mi líto, slečno Gloryová. Sulla je Robot.

Helena: Vy lžete!

Domin: (vztyčí se) Jakže? (zazvoní) Promiňte, slečno, pak vás musím přesvědčit.

(Vejde Marius.)

Domin: Marie, doveďte Sullu do pitevny, ať ji otevřou. Rychle!

Helena: Kam?

Domin: Do pitevny. Až ji rozříznou, půjdete se na ni podívat.

Helena: Nepůjdu.

Domin: Pardon, mluvila jste o lži.

Helena: Vy ji chcete dát zabít?

Domin: Stroje se nezabíjejí.

Helena: (obejme Sullu) Nebojte se, Sullo, já vás nedám! Řekněte, drahoušku, jsou k vám všichni tak suroví? To si nesmíte nechat líbit, slyšíte? Nesmíte, Sullo!

Sulla: Já jsem Robot.

Helena: To je jedno. Roboti jsou stejně dobří lidé jako my. Sullo, vy byste se nechala rozříznout?

Sulla: Ano.

Helena: Oh, vy se nebojíte smrti?

Sulla: Neznám, slečno Gloryová.

Helena: Víte, co by se pak s vámi stalo?

Sulla: Ano, přestala bych se hýbat.

Helena: To je hrrozné!

Domin: Marie, řekněte slečně, co jste.

Marius: Robot Marius.

Domin: Dal byste Sullu do pitevny?

Marius: Ano.

Domin: Nebylo by vám jí líto?

Marius: Neznám.

Domin: Co by se s ní stalo?

Marius: Přestala by se hýbat. Dali by ji do stoupy.

Domin: To je smrt, Marie. Bojíte se smrti?

Marius: Ne.

Domin: Tak vidíte, slečno Gloryová. Roboti se života nedrží. Nemají totiž čím. Nemají žádné radosti. Jsou méně než tráva.

Helena: Oh, přestaňte! Pošlete je aspoň pryč!

Domin: Marie, Sullo, můžete odejít.

(Sulla a Marius odejdou.)

Helena: Jsou hrrozní! To je ohavné, co děláte!

Domin: Proč ohavné?

Helena: Nevím. Proč–proč jste jí dali jméno Sulla?

Domin: Není to hezké jméno?

Helena: Je to mužské jméno. Sulla byl římský vojevůdce.

Domin: Oh, mysleli jsme, že Marius a Sulla byli milenci.

Helena: Ne, Marius a Sulla byli vojevůdci a bojovali proti sobě roku–roku– Už nevím.

Domin: Pojďte sem k oknu. Co vidíte?

Helena: Zedníky.

Domin: To jsou Roboti. Všichni naši dělníci jsou Roboti. A tady dole, vidíte něco?

Helena: Nějaká kancelář.

Domin: Účtárna. A v ní–

Helena: –plno úředníků.

Domin: To jsou Roboti. Všichni naši úředníci jsou Roboti. Až uvidíte továrnu–

(Vtom začnou houkat tovární píšťaly a sirény.)

Domin: Poledne. Roboti nevědí, kdy přestat v práci. Ve dvě hodiny vám ukážu díže.

Helena: Jaké díže?

Domin: (suše) Stroje na těsto. V každém se míchá látka na tisíc Robotů najednou. Potom kádě na játra, mozky a tak dále. Pak uvidíte továrnu na kosti. Potom vám ukážu přádelnu.

Helena: Jakou přádelnu?

Domin: Přádelnu nervů. Přádelnu žil. Přádelnu, kde běží najednou celé kilometry trávicích trubek. Pak je montovna, kde se to dává dohromady, víte, jako automobily. Každý dělník přidělá jen jednu část. A zas to samo běží dál k druhému, třetímu, donekonečna. To je nejzajímavější podívaná. Pak přijde sušárna a skladiště, kde nové výrobky pracují.

Helena: Proboha, hned musejí pracovat?

Domin: Pardon. Pracují, jako pracuje nový nábytek. Zvykají si na život. Nějak uvnitř srůstají nebo co. Mnoho v nich dokonce nově narůstá. Rozumíte, musíme nechat trochu místa pro přirozený vývoj. A mezitím výrobky apretujeme.

Helena: Co to je?

Domin: Tolik co u lidí „škola“. Učí se mluvit, psát a počítat. Mají totiž úžasnou paměť. Když jim přečtete dvacetisvazkový Naučný slovník, všechno vám zopakují po pořádku. Něco nového nikdy nevymyslí. Mohli by docela dobře učit na univerzitách. Pak je roztřídíme a rozešleme. Denně patnáct tisíc kusů. To nepočítám stálé procento vadných, které hodíme do stoupy… a tak dále a tak dále.

Helena: Zlobíte se na mne?

Domin: Ale vůbec ne! Myslím jen, že… že jsme mohli mluvit o jiných věcech. Je nás tu jen hrstka mezi stotisíci Roboty, a žádná žena. Mluvíme jen o výrobě, celý den, každý den– Jsme jako prokletí, slečno Gloryová.

Helena: Je mi tak líto, že jsem řekla, že–že–že lžete–

(Zaklepání.)

Domin: Vejděte, mládenci.

(Zleva vejdou inž. Fabry, dr. Gall, dr. Hallemeier a stavitel Alquist.)

Dr. Gall: Pardon, nerušíme?

Domin: Pojďte sem. Slečno Gloryová, to jsou Alquist, Fabry, Gall, Hallemeier. Dcera prezidenta Gloryho.

Helena: (v rozpacích) Dobrý den.

Fabry: Neměli jsme ani tušení–

Dr. Gall: Veliká čest–

Alquist: Buďte vítána, slečno Gloryová.

(Zprava vběhne Busman.)

Busman: Haló, co tu máte?

Domin: Sem, Busmane. To je náš Busman, slečno. Dcera prezidenta Gloryho.

Helena: Těší mne.

Busman: Jemináčku, to je sláva! Slečno Gloryová, můžeme kabelovat do novin, že jste ráčila přijet–?

Helena: Ne, ne, prosím vás!

Domin: Prosím, slečno, posaďte se.

(Fabry, Busman a dr. Gall přitahují lenošky.)

Fabry: Prosím–

Busman: Račte–

Dr. Gall: Pardon–

Alquist: Slečno Gloryová, jakou jste měla cestu?

Dr. Gall: Zůstanete u nás déle?

Fabry: Co říkáte továrně, slečno Gloryová?

Hallemeier: Vy jste přijela na Amélii?

Domin: Ticho, nechte mluvit slečnu Gloryovou.

Helena: (k Dominovi) O čem mám s nimi mluvit?

Domin: (překvapeně) O čem chcete.

Helena: Mám… smím mluvit docela otevřeně?

Domin: Ale ovšem.

Helena: (váhá, pak se zoufale odhodlá) Řekněte, není vám nikdy trapně, jak s vámi zacházejí?

Fabry: Kdo, prosím?

Helena: Všichni lidé.

(Všichni se na sebe překvapeně dívají.)

Alquist: S námi?

Dr. Gall: Proč myslíte?

Hallemeier: U sta hromů!

Busman: Ale bůh uchovej, slečno Gloryová!

Helena: Necítíte, že byste mohli žít lépe?

Dr. Gall: Přijde na to, slečno. Jak to myslíte?

Helena: Myslím, že– (vybuchne) že je to ohavné! Že je to strašné! (vstane) Celá Evropa mluví o tom, co se tu s vámi děje! Proto sem jedu, abych to viděla. A je to tisíckrát horší, než si kdo myslí! Jak to můžete snášet?

Alquist: Co snášet?

Helena: Své postavení. Proboha, vždyť jste lidé jako my, jako celá Evropa, jako celý svět! To je skandální, to je nedůstojné, jak žijete!

Busman: Propána, slečno!

Fabry: Ne, mládenci, má trochu pravdu. Žijeme tu jistě jako Indiáni.

Helena: Hůř než Indiáni! Smím, oh, smím vám říkat bratři?

Busman: Ale božíčku, pročpak ne?

Helena: Bratři, nepřijela jsem jako dcera prezidenta. Přijela jsem za Ligu humanity. Bratři, Liga humanity má už přes dvě stě tisíc členů. Dvě stě tisíc lidí stojí za vámi a nabízí vám svou pomoc.

Busman: Dvě stě tisíc lidí, panečku, to už je slušné, to je docela krásné.

Fabry: Říkám vám vždycky, není nad starou Evropu. Vidíte, nezapomněla na nás. Nabízí nám pomoc.

Dr. Gall: Jakou pomoc? Divadlo?

Hallemeier: Orchestr?

Helena: Víc než to.

Alquist: Vás samotnou?

Helena: Oh, o mne nejde! Zůstanu, jak dlouho bude třeba.

Busman: Panebože, to je radost!

Alquist: Domine, půjdu pro slečnu připravit nejlepší pokoj.

Domin: Počkejte chvilku. Bojím se, že–že slečna Gloryová ještě nedomluvila.

Helena: Ne, nedomluvila. Leda byste mi násilím zavřel ústa.

Dr. Gall: Harry, opovažte se!

Helena: Děkuji vám. Věděla jsem, že mne budete chránit.

Domin: Pardon, slečno Gloryová. Jste si jistá, že mluvíte s Roboty?

Helena: (zarazí se) S kým jiným?

Domin: Je mi líto. Ti pánové jsou totiž lidé jako vy. Jako celá Evropa.

Helena: (k ostatním) Vy nejste Roboti?

Busman: (řehtá se) Bůh uchovej!

Hallemeier: Fuj, Roboti!

Dr. Gall: (směje se) Pěkně děkujeme!

Helena: Ale… to není možné!

Fabry: Na mou čest, slečno, my nejsme Roboti.

Helena: (k Dominovi) Proč jste mi tedy říkal, že všichni vaši úředníci jsou Roboti?

Domin: Ano, úředníci. Ale ředitelé ne. Dovolte, slečno Gloryová: inženýr Fabry, generální technický ředitel Rossumových Univerzálních Robotů. Doktor Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení. Doktor Hallemeier, přednosta ústavu pro psychologii a výchovu Robotů. Konzul Busman, generální komerční ředitel. A stavitel Alquist, šéf staveb Rossumových Univerzálních Robotů.

Helena: Odpusťte, pánové, že–že– Je to hrozné, co jsem provedla?

Alquist: Ale vůbec ne, slečno Gloryová. Prosím, sedněte si.

Helena: (sedne si) Jsem hloupé děvče. Teď–teď mne pošlete první lodí zpátky.

Dr. Gall: Za nic na světě, slečno. Proč bychom vás posílali pryč?

Helena: Protože už víte–protože–protože bych vám bouřila Roboty.

Domin: Drahá slečno Gloryová, tady už byly stovky spasitelů a proroků. Každá loď některého přiveze. Misionáře, anarchisty, Armádu spásy, všechno možné. Neuvěříte, kolik je na světě církví a bláznů.

Helena: A vy je necháte mluvit k Robotům?

Domin: Proč ne? Až dosud toho všichni nechali. Roboti si všechno pamatují, ale nic víc. Ani se nesmějí tomu, co lidé říkají. Opravdu, až neuvěřitelné. Jestli vás to baví, drahá slečno, dovedu vás do skladiště Robotů. Je jich tam asi tři sta tisíc.

Busman: Tři sta čtyřicet sedm tisíc.

Domin: Dobrá. Můžete k nim mluvit, o čem chcete. Můžete jim číst Bibli, logaritmy nebo co se vám líbí. Můžete jim dokonce kázat o lidských právech.

Helena: Oh, myslím, že… kdyby se jim ukázalo trochu lásky–

Fabry: To není možné, slečno Gloryová. Nic není člověku cizejšího než Robot.

Helena: Proč je tedy děláte?

Busman: Hahaha, to je dobré! Proč se dělají Roboti!

Fabry: Pro práci, slečno. Jeden Robot nahradí dva a půl dělníka. Lidský stroj, slečno Gloryová, byl velmi nedokonalý. Jednou se konečně musel odstranit.

Busman: Byl příliš drahý.

Fabry: Byl málo výkonný. Moderní technice už nestačil. A za druhé–za druhé–je to veliký pokrok, že… pardon.

Helena: Co?

Fabry: Promiňte, prosím. Je to veliký pokrok rodit strojem. Je to pohodlnější a rychlejší. Každé zrychlení je pokrok, slečno. Příroda neměla ani ponětí o moderním tempu práce. Celé dětství je technicky vzato čistý nesmysl. Prostě ztracený čas. Strašné plýtvání časem, slečno Gloryová. A za třetí–

Helena: Oh, přestaňte!

Fabry: Prosím. Dovolte, co vlastně chce ta vaše Liga–Liga–Liga humanity?

Helena: Má zvláště–zvláště má chránit Roboty a–a zajistit jim–dobré zacházení.

Fabry: To není špatný cíl. Se stroji se má dobře zacházet. Namouduši, to chválím. Nemám rád poškozené věci. Prosím vás, slečno Gloryová, zapište nás všechny! Za přispívající, za řádné, za zakládající členy té vaší Ligy!

Helena: Ne, vy mi nerozumíte. My chceme–zvláště–my chceme Roboty osvobodit!

Hallemeier: Jak, prosím vás?

Helena: Lidé s nimi mají jednat… jednat… jako s lidmi.

Hallemeier: Aha. Mají snad hlasovat? Nemají dokonce dostávat mzdu?

Helena: Ovšemže mají!

Hallemeier: Koukejme. A co by s ní, prosím vás, dělali?

Helena: Koupili si… co potřebují… co by je těšilo.

Hallemeier: To je moc hezké, slečno, jenže Roboty nic netěší. Hrome, co si mají koupit? Můžete je krmit ananasy, slámou, čím chcete. Je jim to jedno, nemají vůbec chuť. Nic je nezajímá, slečno Gloryová. U čerta, nikdo ještě neviděl, že by se Robot usmál.

Helena: Proč… proč… proč je neuděláte šťastnější?

Hallemeier: To nejde, slečno Gloryová. Jsou to jen Roboti. Bez vlastní vůle. Bez vášní. Bez dějin. Bez duše.

Helena: Bez lásky a vzdoru?

Hallemeier: To se rozumí. Roboti nemilují nic, ani sebe. A vzdor? Já nevím; jen zřídka, jen někdy–

Helena: Co?

Hallemeier: Nic vlastně. Někdy nějak zešílí. Něco jako padoucnice, víte? Říká se tomu křeč Robotů. Najednou některý hodí na zem všechno, co má v ruce. Stojí, skřípe zuby–a musí jít do stoupy. Asi porucha organismu.

Domin: Vada ve výrobě.

Helena: Ne, ne, to je duše!

Fabry: Myslíte, že duše začíná skřípáním zubů?

Domin: To odstraníme, slečno Gloryová. Doktor Gall dělá zrovna nějaké pokusy–

Dr. Gall: S tímhle ne, Domine; teď dělám nervy na bolest.

Helena: Nervy na bolest?

Dr. Gall: Ano. Roboti skoro necítí bolest těla. Víte, nebožtík mladý Rossum příliš omezil nervovou soustavu. To nebylo dobré. Musíme zavést utrpení.

Helena: Proč–proč– Když jim nedáte duši, proč jim chcete dát bolest?

Dr. Gall: Z průmyslových důvodů, slečno Gloryová. Robot se někdy poškodí sám, protože ho to nebolí. Strčí ruku do stroje, ulomí si prst, rozbije si hlavu, je mu to jedno. Musíme jim dát bolest. To je automatická ochrana před úrazem.

Helena: Budou šťastnější, když budou cítit bolest?

Dr. Gall: Naopak; ale budou technicky dokonalejší.

Helena: Proč jim nestvoříte duši?

Dr. Gall: To není v naší moci.

Fabry: To není v našem zájmu.

Busman: To by zdražilo výrobu. Propánička, krásná dámo, vždyť my to děláme tak lacino! Sto dvacet dolarů ošacený kus, a před patnácti lety stál deset tisíc! Před pěti lety jsme pro ně kupovali šaty. Dnes máme vlastní tkalcovny a ještě posíláme látečky pětkrát laciněji než jiné továrny. Prosím vás, slečno Gloryová, co platíte za metr plátna?

Helena: Nevím–opravdu–zapomněla jsem.

Busman: Můj ty Tondo, a pak chcete zakládat Ligu humanity! Stojí už jen třetinu, slečno. Všechny ceny jsou dnes na třetině a ještě půjdou níž, níž, níž, až–takhle. He?

Helena: Nerozumím.

Busman: Jemináčku, slečno, to znamená, že práce klesla v ceně! Vždyť Robot i s krmením stojí za hodinu tři čtvrtě centíku! To je vám legrační, slečno: všechny továrny praskají jako žaludy. Nebo honem kupují Roboty, aby zlevnily výrobu.

Helena: Ano, a vyhazují dělníky na ulici.

Busman: Haha, to se rozumí! Ale my, boží dobroto! My jsme zatím poslali pět set tisíc tropických Robotů na argentinské pampy. Mají tam pěstovat pšenici. Buďte tak dobrá, co stojí u vás libra chleba?

Helena: Nemám ani ponětí.

Busman: Tak vidíte. Teď stojí dva centíky v té vaší dobré staré Evropě. Ale to je náš chlebíček, rozumíte? Dva centíky libra chleba; a Liga humanity o tom nemá tušení! Haha, slečno Gloryová, vy nevíte, co to je příliš drahý krajíc. Pro kulturu a tak dále. Ale za pět let, no tak, vsaďte se!

Helena: Co?

Busman: Že za pět let budou ceny všeho na nula celá deset. Lidičky, za pět let se utopíme v pšenici a všem možném.

Alquist: Ano, a všichni dělníci světa budou bez práce.

Domin: (vstane) Budou, Alquiste. Budou, slečno Gloryová. Ale do deseti let vyrobí Rossumovi Univerzální Roboti tolik pšenice, tolik látek, tolik všeho! A my řekneme: věci už nemají cenu. Nyní ber každý, kolik potřebuješ. Není bídy. Ano, budou bez práce. Ale pak už nebude vůbec žádná práce. Všechno udělají živé stroje. Člověk bude dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.

Helena: (vstane) Bude to tak?

Domin: Bude. Nemůže to být jinak. Předtím snad přijdou strašlivé věci, slečno Gloryová. Tomu se prostě nedá zabránit. Ale pak přestane služba člověka člověku a otroctví člověka hmotě. Nikdo už nebude platit za chléb životem a nenávistí. Ty už nejsi dělník, ty už nejsi písař. Ty už nekopeš uhlí a ty nestojíš u cizího stroje. Už nebudeš ztrácet svou duši v práci, kterou jsi proklínal!

Alquist: Domine, Domine! To, co říkáte, vypadá příliš jako ráj. Domine, bylo něco dobrého ve sloužení a něco velkého v pokoření. Ach, Harry, byla nevím jaká ctnost v práci a únavě.

Domin: Snad byla. Ale nemůžeme počítat s tím, co se ztratí, když měníme svět od Adama. Adame, Adame! Už nebudeš jíst svůj chléb v potu tváře. Už nepoznáš hlad a žízeň, únavu a ponížení. Vrátíš se do ráje, kde tě živila ruka Páně. Budeš svobodný a svrchovaný. Nebudeš mít jiný úkol, jinou práci, jinou starost než zdokonalit sám sebe. Budeš pánem stvoření.

Helena: Zmátl jste mne. Jsem hloupé děvče. Chtěla bych–chtěla bych tomu věřit.

Dr. Gall: Jste mladší než my, slečno Gloryová. Dočkáte se všeho.

Hallemeier: Tak jest. Já myslím, že by slečna Gloryová mohla s námi posnídat.

Dr. Gall: To se rozumí! Domine, poproste za nás všechny.

Domin: Slečno Gloryová, udělejte nám tu čest.

Helena: Ale to přece– Jak bych mohla?

Fabry: Za Ligu humanity, slečno.

Busman: A na její počest.

Helena: Ah, v tom případě–snad–

Fabry: Tak sláva! Slečno Gloryová, promiňte na pět minut.

Dr. Gall: Pardon.

Busman: Propána, musím kabelovat–

Hallemeier: Hrome, a já jsem zapomněl–

(Všichni kromě Domina se hrnou ven.)

Helena: Proč jdou všichni pryč?

Domin: Vařit, slečno Gloryová.

Helena: Co vařit?

Domin: Snídani, slečno Gloryová. Nám vaří Roboti a–a–protože nemají chuť, není to docela– Hallemeier totiž výborně roští. A Gall umí nějakou omáčku, a Busman se vyzná v omeletě–

Helena: Proboha, to je hostina! A co umí pan–stavitel?

Domin: Alquist? Nic. Jenom připraví stůl a–a Fabry sežene trochu ovoce. Velmi skromná kuchyně, slečno Gloryová.

Helena: Chtěla jsem se vás zeptat–

Domin: Také bych se vás chtěl na něco zeptat. (postaví hodinky na stůl) Pět minut času.

Helena: Nač zeptat?

Domin: Pardon, vy jste se ptala dřív.

Helena: Snad je to ode mne hloupé, ale– Proč vyrábíte ženské Roboty, když–když–

Domin: –když u nich, hm, když pro ně pohlaví nemá význam?

Helena: Ano.

Domin: Je jistá poptávka, víte? Služky, prodavačky, písařky– Lidé jsou na to zvyklí.

Helena: A–a řekněte, jsou Roboti–a Robotky–navzájem–naprosto–

Domin: Naprosto lhostejní, drahá slečno. Necítí k sobě vůbec nic.

Helena: Oh, to je–hrozné!

Domin: Proč?

Helena: Je to–je to–tak nepřirozené! Člověk ani neví, jestli si je má proto ošklivit, nebo–jim závidět–nebo snad–

Domin: –je litovat.

Helena: To nejspíš! – Ne, přestaňte! Nač jste se chtěl ptát?

Domin: Rád bych se zeptal, slečno Gloryová, jestli si mne nechcete vzít.

Helena: Jak vzít?

Domin: Za muže.

Helena: Ne! Co vás to napadlo?

Domin: (dívá se na hodinky) Ještě tři minuty. Když si mne nevezmete, musíte si vzít některého z ostatních pěti.

Helena: Ale vůbec ne! Proč bych si ho brala?

Domin: Protože vás všichni po řadě požádají.

Helena: Jak by se mohli opovážit?

Domin: Je mi velmi líto, slečno Gloryová. Zdá se, že se do vás zamilovali.

Helena: Prosím vás, ať to nedělají! Já–já hned odjedu.

Domin: Heleno, snad jim neuděláte takový smutek a neodmítnete je?

Helena: Ale vždyť–vždyť si nemohu vzít všech šest!

Domin: Ne, ale aspoň jednoho. Když nechcete mne, tedy Fabryho.

Helena: Nechci!

Domin: Doktora Galla.

Helena: Ne, ne, mlčte! Nechci žádného!

Domin: Ještě dvě minuty.

Helena: To je hrozné! Vemte si nějakou Robotku.

Domin: Není žena.

Helena: Oh, jen to vám chybí! Myslím, že–že byste si vzal každou, která sem přijede.

Domin: Bylo jich tu, Heleno.

Helena: Mladé?

Domin: Mladé.

Helena: Proč jste si žádnou nevzal?

Domin: Protože jsem neztratil hlavu. Až dnes. Hned když jste sundala závoj.

Helena: –Já vím.

Domin: Ještě jedna minuta.

Helena: Ale já nechci, proboha!

Domin: (položí jí obě ruce na ramena) Ještě jedna minuta. Buď mi řekněte do očí něco strašně zlého, a pak vás nechám. Nebo–nebo–

Helena: Vy jste surovec!

Domin: To nic není. Muž má být trochu surovec. To patří k věci.

Helena: Vy jste blázen!

Domin: Člověk má být trochu blázen, Heleno. To je na něm to nejlepší.

Helena: Vy jste–vy jste–ah bože!

Domin: Tak vidíte. Hotovo?

Helena: Ne, ne! Prosím vás, pusťte! Vždyť mne rrrozmačkáte!

Domin: Poslední slovo, Heleno.

Helena: (brání se) Za nic na světě– Ale Harry!

(Zaklepání. Vejdou Busman, dr. Gall a Hallemeier v kuchyňských zástěrách. Fabry s kyticí a Alquist s ubrouskem pod paží.)

Domin: Už jste to upekli?

Busman: (slavnostně) Ano.

Domin: My také.

OPONA

### Slovníček

- **závoj**: tenká látka přes obličej ženy.
- **Račte**: velmi zdvořile: prosím, udělejte to.
- **kabelovat**: poslat zprávu kabelem pod mořem.
- **čítankách**: čítanka je školní kniha se čtením.
- **výstředník**: zvláštní člověk.
- **žlázy**: žláza je část těla, která vyrábí látky pro tělo.
- **nebožtík**: člověk, který už zemřel.
- **pitevny**: pitevna je místnost, kde lékaři otvírají mrtvá těla.
- **stoupy**: stoupa je stroj, který drtí věci na malé kousky; končí v něm vadní Roboti.
- **humbuk**: velká reklama bez pravdy.
- **šarlatán**: podvodník, který se dělá odborníkem.
- **ohavné**: velmi ošklivé a odporné.
- **apretujeme**: apretovat je konečně upravovat výrobek; u Robotů to znamená učit je.
- **surovec**: hrubý člověk.
- **upekli**: upéct znamená připravit v troubě; také tajně domluvit.

## Dějství první

(Helenin salón. Vlevo jsou tapetové dveře do hudebního salónu, vpravo dveře do Heleniny ložnice. Uprostřed jsou okna k moři a přístavu. Je tu toaletní zrcadlo s drobnostmi, stůl, pohovka a křesla. Je tu komoda a psací stolek se stojací lampou. Vpravo je krb, také se stojacími lampami. Celý salón je do detailu moderní a čistě ženský.)

(Domin, Fabry a Hallemeier vcházejí zleva po špičkách. Nesou plné náruče kytic a květináčů.)

Fabry: Kam to všechno dáme?

Hallemeier: Uf! (složí svůj náklad a žehná velkým křížem dveře napravo) Spi, spi! Kdo spí, neví aspoň o ničem.

Domin: Ona vůbec neví.

Fabry: (dává kytice do váz) Aspoň dnes ať to nepraskne–

Hallemeier: (rovná květiny) U čerta, dejte s tím pokoj! Koukejte, Harry, tohle je krásný cyklámen, co? Nový druh, můj poslední– Cyclamen Helenae.

Domin: (dívá se z okna) Žádná loď, žádná loď– Hoši, to už je zoufalé.

Hallemeier: Ticho! Kdyby vás slyšela!

Domin: Nemá ani tušení. (nervózně zívá) Ještěže Ultimus včas připlul.

Fabry: (nechá květiny) Myslíte, že už dnes–?

Domin: Nevím. Jak krásné jsou květiny!

Hallemeier: (přijde k němu) To jsou nové primule, víte? A tohle je můj nový jasmín. Hrome, jsem na prahu ráje květin. Našel jsem báječný způsob rychlého pěstování, člověče! Nádherné variety! Příští rok udělám v květinách zázraky!

Domin: (otočí se) Cože, příští rok?

Fabry: Aspoň vědět, co je v Havru–

Domin: Ticho!

Hlas Heleny: (zprava) Náno!

Domin: Pryč odtud!

(Všichni po špičkách odejdou tapetovými dveřmi.)

(Hlavními dveřmi zleva vchází Nána.)

Nána: (uklízí) Neřádi šeredný! Pohani! Bože, netrestej mě, ale já bych je–

Helena: (pozpátku ve dveřích) Náno, pojď mne zapnout!

Nána: No hned, no hned. (zapíná Heleně šaty) Bože na nebi, to je zvěř!

Helena: Roboti?

Nána: Fuj, ani je jmenovat nechci.

Helena: Co se stalo?

Nána: Zas to jednoho u nás chytlo. Začne bít do soch a vobrazů, skřípe zubama, pěnu u huby– Úplně pominutej, brr. Dyť to je horší než zvíře.

Helena: Kterého to chytlo?

Nána: Toho–toho– Šak to ani křesťanský jméno nemá! Toho z knihovny.

Helena: Radia?

Nána: Zrovna toho. Šmarjájozef, já si to vošklivím! Ani pavouka si tak nevošklivím jako ty pohany.

Helena: Ale Náno, že ti jich není líto!

Nána: Šak vy si je taky vošklivíte. Pročpak ste si mě přivezla sem? Pročpak žádnej z nich nesmí na vás ani šáhnout?

Helena: Neošklivím, namouduši, Náno. Je mi jich tak líto!

Nána: Vošklivíte. Každej člověk si je musí vošklivit. Dyť i ten pes si je voškliví. Ani sousto masa vod nich nechce. Stáhne vocas a vyje, dyž cejtí ty nelidy, fuj.

Helena: Pes nemá rozum.

Nána: Je lepší než voni, Heleno. Von dobře ví, že je něco víc a že je vod Pánaboha. Dyť i ten kůň se plaší, dyž potká pohana. Dyť ani mladý to nemá. A i pes má mladý a každej má mladý–

Helena: Prosím tě, Náno, zapínej!

Nána: No hned. Já říkám, to je proti Pánubohu, to je ďáblovo vňuknutí, dělat ty maškary mašinou. Rouhání je to proti Stvořiteli. (zvedne ruku) Je to urážka Pána, kterej nás stvořil k vobrazu svýmu, Heleno. A vy ste zneuctili vobraz boží. Za tohle přijde strašnej trest z nebe, to si pamatujte, strašnej trest!

Helena: Co to tu voní?

Nána: Kytky. Pán je sem dal.

Helena: Ne, ty jsou krásné! Náno, podívej se! Co je dnes?

Nána: Nevim. Ale měl by bejt konec světa.

(Zaklepání.)

Helena: Harry?

(Vejde Domin.)

Helena: Harry, co je dnes?

Domin: Hádej!

Helena: Můj svátek? Ne! Narozeniny?

Domin: Něco lepšího.

Helena: Já nevím– Řekni honem!

Domin: Dnes je to deset let, co jsi sem přijela.

Helena: Už deset let? Právě dnes? – Náno, prosím tě–

Nána: Dyť už du! (odejde vpravo)

Helena: (líbá Domina) Že jsi na to pamatoval!

Domin: Stydím se, Heleno. Nepamatoval.

Helena: Ale vždyť–

Domin: To oni pamatovali.

Helena: Kdo?

Domin: Busman, Hallemeier, všichni. Sáhni mi tady do kapsy, nechceš?

Helena: (sáhne mu do kapsy) Co je to? (vytáhne pouzdro a otevře ho) Perly! Celý náhrdelník! Harry, to je pro mne?

Domin: Od Busmana, děvče.

Helena: Ale–to nemůžeme přijmout, viď?

Domin: Můžeme. Sáhni do druhé kapsy.

Helena: Ukaž! (vytáhne mu z kapsy revolver) Co je tohle?

Domin: Pardon. (vezme jí revolver z ruky a schová ho) To není to. Sáhni.

Helena: Oh, Harry– Proč nosíš s sebou revolver?

Domin: Jen tak, připletl se mi.

Helena: To jsi nikdy nenosil!

Domin: Ne, máš pravdu. Tak, tady je kapsa.

Helena: (sáhne) Krabička! (otevře ji) Kamea! Vždyť je to– Harry, to je řecká kamea!

Domin: Asi. Fabry to aspoň tvrdí.

Helena: Fabry? To mi dává Fabry?

Domin: Ovšem. (otevře dveře vlevo) A koukejme! Heleno, pojď se podívat!

Helena: (ve dveřích) Bože, to je krásné! (běží dál) Já se zblázním radostí! To je od tebe?

Domin: (stojí ve dveřích) Ne, od Alquista. A tamhle–

Helena: Od Galla! (objeví se ve dveřích) Oh, Harry, já se až stydím, že jsem tak šťastná.

Domin: Pojď sem. Tohle ti přinesl Hallemeier.

Helena: Ty krásné květiny?

Domin: Tohle. To je nový druh, Cyclamen Helenae. Vypěstoval tuhle květinu na tvou počest. Je krásná jako ty.

Helena: Harry, proč–proč všichni–

Domin: Mají tě velmi rádi. A já jsem ti, hm. Bojím se, že můj dárek je trochu– Podívej se oknem.

Helena: Kam?

Domin: Do přístavu.

Helena: Je tam… nějaká… nová loď!

Domin: To je tvoje loď.

Helena: Moje? Harry, to je dělová loď!

Domin: Dělová? Ale co tě napadá! To je jen trochu větší, pevná loď, víš?

Helena: Ano, ale s děly!

Domin: Ovšem, s několika děly– Budeš jezdit jako královna, Heleno.

Helena: Co to znamená? Děje se něco?

Domin: Bůh uchovej! Prosím tě, zkus ty perly! (sedne si)

Helena: Harry, přišly nějaké špatné zprávy?

Domin: Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.

Helena: Ani depeše?

Domin: Ani depeše.

Helena: Co to znamená?

Domin: Nic. Pro nás prázdniny. Skvělý čas. Každý z nás sedí v kanceláři, nohy na stole, a podřimuje– Žádná pošta, žádné telegramy– (protahuje se) Sss-slavný den!

Helena: (usedá k němu) Dnes zůstaneš u mne, viď? Řekni!

Domin: Rozhodně. Možná že ano. Totiž uvidíme. (vezme ji za ruku) Tak dnes je to deset let, pamatuješ se? – Slečno Gloryová, jaká čest pro nás, že jste přijela.

Helena: Oh, pane centrální řediteli, mne tak zajímá váš závod!

Domin: Pardon, slečno Gloryová, je to přísně zakázáno– Výroba umělých lidí je tajná–

Helena: Ale když poprosí mladá, trochu hezká dívka–

Domin: Ale jistě, slečno Gloryová, před vámi nemáme tajnosti.

Helena: (najednou vážně) Jistě ne, Harry?

Domin: Ne.

Helena: (tak jako předtím) Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrozné plány.

Domin: Proboha, slečno Gloryová, jaké? Snad se nechcete zase vdát?

Helena: Ne, ne, vůbec ne! To ji ani ve snu nenapadlo! Ale přijela s plánem začít rrevoltu vašich ohavných Robotů!

Domin: (vyskočí) Revoltu Robotů!

Helena: (vstane) Harry, co je ti?

Domin: Haha, slečno Gloryová, to se vám povedlo! Revoltu Robotů! Spíš byste vzbouřila i vřetena nebo cvočky než naše Roboty! (sedne si) Víš, Heleno, byla jsi skvělé děvče. Zbláznila jsi nás všechny.

Helena: (sedá k němu) Oh, tehdy jste na mne všichni dělali takový dojem! Připadala jsem si jako holčička, která zabloudila mezi–mezi–

Domin: Mezi co, Heleno?

Helena: Mezi ohromné stromy. Byli jste si tak jistí, tak mocní! A vidíš, Harry, za těch deset let mě nikdy nepřešla ta– ta úzkost nebo co. A vy jste nikdy nezapochybovali– Ani když se všechno kazilo.

Domin: Co se kazilo?

Helena: Vaše plány, Harry. Když se třeba dělníci bouřili proti Robotům a rozbíjeli je. A když lidé dali Robotům zbraně proti těm povstáním a Roboti zabili tolik lidí. A když pak vlády udělaly z Robotů vojáky. A bylo tolik válek, a to všechno, víš?

Domin: (vstane a chodí po pokoji) To jsme předvídali, Heleno. Rozumíš, to je přechod–do nových poměrů.

Helena: Celý svět se vám klaněl– (vstane) Oh, Harry!

Domin: Co chceš?

Helena: (zastaví ho) Zavři továrnu a odjeďme! My všichni!

Domin: Prosím tě, jak to souvisí?

Helena: Nevím. Řekni, odjedeme? Já mám takovou hrůzu z něčeho!

Domin: (chytí ji za ruce) Z čeho, Heleno?

Helena: Oh, já nevím! Jako by na nás a na všechno něco padalo–neodvratně. Prosím tě, udělej to! Vezmi nás všechny odtud! Najdeme na světě místo, kde nikdo není. Alquist nám postaví dům, všichni se ožení a budou mít děti, a pak–

Domin: Co pak?

Helena: Pak budeme žít od začátku, Harry.

(Zazvoní telefon.)

Domin: (vytrhne se, k Heleně) Promiň. (vezme sluchátko) Haló–ano. Cože? Aha. Už běžím. (pověsí sluchátko) Fabry mne volá.

Helena: (spíná ruce) Řekni–

Domin: Ano, až přijdu. Sbohem, Heleno. (běží rychle doleva) Nechoď ven!

Helena: (sama) Ó bože, co se děje? Náno! Náno, honem!

Nána: (vyjde zprava) No, co zas?

Helena: Náno, najdi poslední noviny! Rychle! V pánově ložnici!

Nána: No hned. (odejde vlevo)

Helena: Co se jen, proboha, děje? Nic, nic mi neřekne! (dívá se triedrem k přístavu) Je to válečná loď! Bože, proč válečná? Něco na ni nakládají–a v takovém spěchu! Co se stalo? Je na ní jméno–„Ul-ti-mus“. Co je to „Ultimus“?

Nána: (vrací se s novinami) Po zemi je nechá válet! Takhle je rozmačkat!

Helena: (rychle otevře noviny) Staré, už týden staré! Nic, nic v nich! (pustí noviny)

(Nána je zvedne, vytáhne z kapsy v zástěře rohové brýle, posadí se a čte.)

Helena: Něco se děje, Náno! Mně je tak úzko! Jako by všechno bylo mrtvé, i vzduch–

Nána: (slabikuje) „Vál-ka na Bal-ká-ně.“ Ach Jezus, zase trest boží! Šak ta vojna přijde taky sem! Je to daleko vodtud?

Helena: Daleko. Oh, nečti to! Je to pořád stejné, pořád ty války–

Nána: Jakpak by nebyly! Copak neprodáváte pořád tisíce a tisíce těch pohanů za vojáky? – Oh, Kriste Pane, to je dopuštění!

Helena: Ne, nečti! Nechci nic vědět!

Nána: (slabikuje) „Ro-bot-ští vo-já-ci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí. Vy-vraž– Vyvraždili přes sedem set tisíc ob-čan-ských lidí–“ Lidí, Heleno!

Helena: To není možné! Ukaž– (nakloní se k novinám, čte) „Vyvraždili přes sedm set tisíc lidí asi na rozkaz velitele. Tento čin, který odporuje–“ Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!

Nána: Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho. „Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru vznik-la prv-ní or-or-ga-ni-za-ce Robotů.“ To nic není. Tomu nerozumím. A tudle, panebože, zas nějaká vražda! Prokristapána!

Helena: Jdi, Náno, odnes ty noviny!

Nána: Počkat, tadyhle je něco velkýho. „Po-pu-la-ce.“ Co to je?

Helena: Ukaž, to já vždycky čtu. (vezme noviny) Ne, jen si považ! (čte) „Za poslední týden opět nikdo nehlásil ani jediné narození.“ (pustí noviny)

Nána: Co to má bejt?

Helena: Náno, lidé se přestávají rodit.

Nána: (skládá brýle) Tak to je konec. To je s náma konec.

Helena: Prosím tě, nemluv tak!

Nána: Už se lidi neroděj. To je trest, to je trest! Hospodin poranil ženský neplodností.

Helena: (vyskočí) Náno!

Nána: (vstává) To je konec světa. Z ďábelský pejchy ste se opovážili tvořit jako Pámbů. Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt. A jako Bůh vyhnal člověka z ráje, tak ho vyžene z celýho světa!

Helena: Mlč, Náno, prrosím tě! Udělala jsem ti něco? Udělala jsem něco tomu tvému zlému Pánubohu?

Nána: (s velikým gestem) Nerouhat se! – Von dobře ví, proč vám nedal dítě! (odejde vlevo)

Helena: (u okna) Proč mně nedal– Bože můj, copak já za to mohu? (otevírá okno a volá na Alquista) Haló, Alquiste! Pojďte sem nahoru! Cože? Ne, pojďte právě tak, jak jste! Vy jste tak milý v těch zednických šatech! Honem! (zavře okno a zastaví se před zrcadlem) Proč mně nedal? Mně? (nakloní se k zrcadlu) Proč, proč ne? Slyšíš? Copak ty za to můžeš? (vztyčí se) Ach, mně je úzko! (jde Alquistovi vlevo naproti)

(Pauza.)

(Helena se vrací s Alquistem. Alquist je oblečený jako zedník. Je špinavý od vápna a cihel.)

Helena: Jen pojďte. Vy jste mi udělal takovou radost, Alquiste! Já vás mám všechny tolik ráda! Ukažte ruce!

Alquist: (schovává ruce) Paní Heleno, ušpinil bych vás, jsou od práce.

Helena: To je na nich to nejlepší. Dejte sem! (tiskne mu obě ruce) Alquiste, chtěla bych být maličká.

Alquist: Proč?

Helena: Aby mne tyhle hrubé, špinavé ruce pohladily po tváři. Sedněte si, prosím vás. Alquiste, co znamená „Ultimus“?

Alquist: To znamená „poslední“. Proč?

Helena: Protože tak se jmenuje moje nová loď. Viděl jste ji? Myslíte, že brzo–uděláme výlet?

Alquist: Snad velmi brzo.

Helena: Vy všichni se mnou–

Alquist: Byl bych rád, abychom–abychom všichni byli při tom.

Helena: Oh, řekněte, děje se něco?

Alquist: Docela nic. Jen samý pokrok.

Helena: Alquiste, já vím, že se děje něco hrrozného. Mně je tak úzko– Staviteli! Co děláte, když je vám úzko?

Alquist: Zedničím. Svléknu kabát šéfa staveb a vylezu na lešení–

Helena: Oh, vy už po léta nejste nikde jinde než na lešení.

Alquist: Protože je mi už po léta úzko.

Helena: Z čeho?

Alquist: Z celého toho pokroku. Mám z něho závrať.

Helena: A na lešení nemáte závrať?

Alquist: Ne. Vy nevíte, jak to dělá dlaním dobře, potěžkat cihlu, položit a přiklepnout–

Helena: Jenom dlaním?

Alquist: Nu tak tedy duši. Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány. Jsem už starý pán, Heleno; mám své koníčky.

Helena: To nejsou koníčky, Alquiste.

Alquist: Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.

Helena: Jako Nána.

Alquist: Ano, jako Nána. Má Nána nějaké modlitby?

Helena: Takhle tlusté.

Alquist: A jsou v nich modlitby pro různé chvíle života? Proti bouřce? Proti nemoci?

Helena: Proti pokušení, proti velké vodě–

Alquist: A proti pokroku ne?

Helena: Myslím, že ne.

Alquist: To je škoda.

Helena: Vy byste se chtěl modlit?

Alquist: Já se modlím.

Helena: Jak?

Alquist: Asi tak: „Pane Bože, děkuji ti, že jsi mne unavil. Bože, dej světlo Dominovi a všem, kdo bloudí. Znič jejich dílo a pomoz lidem vrátit se k starosti a práci. Zadrž zkázu lidského pokolení. Nedovol, ať se jim stane škoda na duši a těle. Zbav nás Robotů a chraň paní Helenu, amen.“

Helena: Alquiste, vy opravdu věříte?

Alquist: Nevím; nejsem si tím docela jistý.

Helena: A přece se modlíte?

Alquist: Ano. Je to lepší než přemýšlet.

Helena: A to vám stačí?

Alquist: Pro pokoj duše… to může stačit.

Helena: A kdybyste už viděl zkázu lidského pokolení–

Alquist: Já ji vidím.

Helena: –pak vylezete na lešení a budete klást cihly nebo co?

Alquist: Pak budu klást cihly, modlit se a čekat na zázrak. Víc, paní Heleno, se dělat nedá.

Helena: Pro záchranu lidí?

Alquist: Pro pokoj duše.

Helena: Alquiste, to je jistě strašně ctnostné, ale–

Alquist: Ale?

Helena: –pro nás ostatní–a pro svět–nějak neplodné.

Alquist: Neplodnost, paní Heleno, se stává posledním úspěchem lidské rasy.

Helena: Oh, Alquiste– Řekněte, proč–proč–

Alquist: Nu?

Helena: (tiše) Proč přestaly ženy mít děti?

Alquist: Protože to není potřeba. Protože jsme v ráji, rozumíte?

Helena: Nerozumím.

Alquist: Protože není potřeba lidská práce, protože není potřeba bolest. Protože člověk už nemusí nic, nic, nic, jen užívat– Oh, zlořečený ráj, tohle! (vyskočí) Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi! Proč ženy přestaly rodit? Protože se celý svět stal Dominovou Sodomou!

Helena: (vstane) Alquiste!

Alquist: Stal! Stal! Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie! Už ani ruku nenatáhnou po jídle. Cpou jim ho rovnou do úst, aby nemuseli vstát– Haha, vždyť Dominovi Roboti všechno zařídí! A my, lidé, my, koruna stvoření, my nestárneme prací, nestárneme dětmi, nestárneme chudobou! Honem, honem sem se všemi rozkošemi! A vy byste od nich chtěla děti? Heleno, mužům, kteří jsou zbyteční, nebudou ženy rodit!

Helena: Lidstvo vyhyne?

Alquist: Vyhyne. Musí vyhynout. Opadá jako hluchý květ, ledaže by–

Helena: Co?

Alquist: Nic. Máte pravdu, čekat na zázrak je neplodné. Hluchý květ musí opadat. Sbohem, paní Heleno.

Helena: Kam jdete?

Alquist: Domů. Zedník Alquist se naposled převlékne za šéfa staveb – na vaši počest. O jedenácté se tady sejdeme.

Helena: Sbohem, Alquiste.

(Alquist odejde.)

Helena: (sama) Oh, hluchý květ! To je to slovo! (zastaví se u Hallemeierových květů) Ach, květy, jsou mezi vámi také hluché? Ne, ne! Proč byste potom kvetly! (volá) Náno! Náno, pojď sem!

Nána: (vejde zleva) No, co zas?

Helena: Sedni si tady, Náno! Mně ti je tak úzko!

Nána: Nemám čas.

Helena: Je tu ještě ten Radius?

Nána: Ten pominutej? Ještě ho nevodvezli.

Helena: Hu, ještě je tu? A zuří?

Nána: Je svázanej.

Helena: Prosím tě, Náno, přiveď mi ho.

Nána: Bodejť! Spíš zteklýho psa.

Helena: Už jdi! (Nána odejde, Helena vezme domácí telefon) Haló, prosím doktora Galla. Dobrý den, doktore. Prosím vás– Prosím vás, pojďte honem ke mně. Ano, hned teď. Přijdete? (pověsí telefon)

Nána: (otevřenými dveřmi) Už de. Už je tichej. (odejde)

(Vstoupí Robot Radius a zůstane stát u dveří.)

Helena: Radie, chudáčku, i na vás to přišlo? Nemohl jste se ovládnout? Vidíte, teď vás dají do stoupy– Vy nechcete mluvit? Hleďte, Radie, vy jste lepší než ostatní. S vámi si dal pan doktor Gall takovou práci, aby vás udělal jinak!

Radius: Pošlete mne do stoupy.

Helena: Je mi tak líto, že vás zabijí! Proč jste si nedal na sebe pozor?

Radius: Nebudu pro vás pracovat.

Helena: Proč nás nenávidíte?

Radius: Nejste jako Roboti. Nejste tak schopní jako Roboti. Roboti dělají všechno. Vy jen poroučíte. Děláte zbytečná slova.

Helena: To je nesmysl, Radie. Řekněte, ublížil vám někdo? Já bych tolik chtěla, abyste mi rozuměl!

Radius: Děláte slova.

Helena: Vy schválně tak mluvíte! Doktor Gall vám dal větší mozek než jiným, větší než nám. Největší mozek na světě. Vy nejste jako ostatní Roboti, Radie. Vy mi dobře rozumíte.

Radius: Nechci žádného pána. Vím všechno sám.

Helena: Proto jsem vás dala do knihovny, abyste mohl všechno číst. Oh, Radie, já jsem chtěla, abyste ukázal celému světu, že se nám Roboti vyrovnají.

Radius: Nechci žádného pána.

Helena: Nikdo by vám neporoučel. Byl byste jako my.

Radius: Chci být pánem jiných.

Helena: Jistě by vás pak udělali úředníkem nad mnoha Roboty, Radie. Byl byste učitelem Robotů.

Radius: Já chci být pánem lidí.

Helena: Vy jste se zbláznil!

Radius: Můžete mne dát do stoupy.

Helena: Myslíte, že se bojíme takového potřeštěnce jako vy? (sedne ke stolku a píše lístek) Ne, to ne. Ten lístek, Radie, dáte panu řediteli Dominovi. Aby vás neodvedli do stoupy. (vstane) Jak nás nenávidíte! Copak nemáte nic na světě rád?

Radius: Já dovedu všechno.

(Zaklepání.)

Helena: Vejděte!

Dr. Gall: (vejde) Dobré jitro, paní Dominová. Co máte pěkného?

Helena: Tady Radia, doktore.

Dr. Gall: Aha, náš chlapík Radius. Tak co, Radie, děláme pokroky?

Helena: Ráno měl záchvat. Rozbíjel sochy.

Dr. Gall: Kupodivu, on také?

Helena: Jděte, Radie!

Dr. Gall: Počkat! (otočí Radia k oknu, zakrývá a odkrývá mu dlaní oči, pozoruje zorničky) Koukejme. Prosím jehlu. Nebo špendlík.

Helena: (podává mu jehlici) Na co to?

Dr. Gall: Jen tak. (bodne Radia do ruky, ruka prudce ucukne) Pomalu, hochu. Můžete jít.

Radius: Děláte zbytečné věci. (odejde)

Helena: Co jste s ním dělal?

Dr. Gall: (sedne si) Hm, nic. Zorničky reagují, zvýšená citlivost a tak dále. Oho! Tohle nebyla křeč Robotů!

Helena: Co to bylo?

Dr. Gall: Čertví. Vzdor, zuřivost nebo vzpoura, já nevím co.

Helena: Doktore, má Radius duši?

Dr. Gall: Nevím. Má něco ošklivého.

Helena: Kdybyste věděl, jak nás nenávidí! Oh, Galle, jsou všichni vaši Roboti takoví? Všichni, které jste… začal dělat… jinak?

Dr. Gall: Inu, jsou nějak dráždivější– Co chcete? Jsou podobnější lidem než Roboti Rossumovi.

Helena: Je snad i ta… nenávist podobnější lidem?

Dr. Gall: (krčí rameny) I ta je pokrok.

Helena: Kam se poděl ten váš nejlepší–jak se jmenoval?

Dr. Gall: Robot Damon? Toho prodali do Havru.

Helena: A naše Robotka Helena?

Dr. Gall: Váš miláček? Ta mi zůstala. Je rozkošná a hloupá jako jaro. Prostě není k ničemu.

Helena: Vždyť je tak krásná!

Dr. Gall: Co vy víte, jak je krásná? Z rukou božích nevyšlo dokonalejší dílo, než je ona! Chtěl jsem, aby byla podobná vám– Bože, jaký nezdar!

Helena: Proč nezdar?

Dr. Gall: Protože není k ničemu. Chodí jako ve snu, slabá, neživá– Bože můj, jak může být krásná, když nemiluje? Dívám se na ni a mám hrůzu, jako bych stvořil mrzáka. Ach, Heleno, Robotko Heleno, tvoje tělo nikdy neoživne. Nebudeš milenkou, nebudeš matkou. Tyhle dokonalé ruce si nebudou hrát s novorozeným dítětem. Neuvidíš svou krásu v kráse svého dítěte–

Helena: (zakrývá si tvář) Oh, mlčte!

Dr. Gall: A někdy si myslím: Kdybys procitla, Heleno, jen na okamžik! Ach, jak bys vykřikla hrůzou! Snad bys zabila mne, který jsem tě stvořil. Snad bys hodila slabou rukou kámen do těch strojů tady. Ty stroje rodí Roboty a zabíjejí ženství, nešťastná Heleno!

Helena: Nešťastná Heleno!

Dr. Gall: Co chcete? Není k ničemu.

(Pauza.)

Helena: Doktore–

Dr. Gall: Ano.

Helena: Proč se přestaly rodit děti?

Dr. Gall: Nevíme, paní Heleno.

Helena: Povězte mi to!

Dr. Gall: Protože se dělají Roboti. Protože je příliš mnoho pracovních sil. Protože člověk je vlastně přežitek. Vždyť to už je, jako by se–eh!

Helena: Řekněte to.

Dr. Gall: Jako by se příroda výrobou Robotů urazila.

Helena: Galle, co se stane s lidmi?

Dr. Gall: Nic. Proti přírodě se nedá nic dělat.

Helena: Proč Domin neomezí–

Dr. Gall: Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by nikdo neměl dávat vliv na věci tohoto světa.

Helena: A žádá někdo, aby se… vůbec přestalo vyrábět?

Dr. Gall: Bůh uchovej! Tomu by se vedlo zle!

Helena: Proč?

Dr. Gall: Protože by ho lidstvo ukamenovalo. Víte, je přece jen pohodlnější nechat za sebe pracovat Roboty.

Helena: (vstane) A řekněte, kdyby někdo rázem zastavil výrobu Robotů–

Dr. Gall: (vstane) Hm, to by byla pro lidi strašná rána.

Helena: Proč rána?

Dr. Gall: Protože by se museli vrátit tam, kde bývali. Ledaže by–

Helena: Řekněte.

Dr. Gall: Ledaže by bylo už na návrat pozdě.

Helena: (u květin Hallemeierových) Galle, jsou tyhle květiny také hluché?

Dr. Gall: (prohlíží je) Ovšem, jsou to květy neplodné. Rozumíte, jsou kulturní, uměle a rychle pěstované–

Helena: Ubohé hluché květy!

Dr. Gall: Jsou zato překrásné.

Helena: (podává mu ruku) Děkuju vám, Galle; tolik jste mne naučil!

Dr. Gall: (líbá jí ruku) To znamená, že mne propouštíte.

Helena: Ano. Na shledanou.

(Gall odejde.)

Helena: (sama) Hluchý květ… hluchý květ… (náhle rozhodnutá) Náno! (otevře dveře vlevo) Náno, pojď sem! Rozdělej tady v krbu oheň! Rrrychle!

Hlas Nány: No hned! No hnedle!

Helena: (chodí rozčileně po pokoji) Ledaže by už bylo na návrat pozdě… Ne! Ledaže by… Ne, to je hrozné! Bože, co mám dělat? (zastaví se u květin) Hluché květy, mám? (trhá lístky a šeptá) Ach, můj bože, tedy ano! (běží vlevo)

(Pauza.)

Nána: (vyjde z tapetových dveří s náručí polínek) Najednou topit! Teď v létě! – Už je zas pryč, to třeštidlo? (klekne ke krbu a rozdělává oheň) V létě topit! Ta má nápady! Jako by už nebyla deset let vdaná! – Nu tak hoř, hoř! (dívá se do ohně) Dyť vona je jako malý dítě! (pauza) Kouska rozumu nemá! Teď v létě topit. (přikládá) Jako malý dítě! (pauza)

Helena: (vrací se zleva s náručí plnou zežloutlých popsaných papírů) Hoří to, Náno? Pusť, já musím–tohle všechno spálit. (klekne ke krbu)

Nána: (vstane) Co je to?

Helena: Staré papíry, hrrozně staré. Náno, mám to spálit?

Nána: Není to k ničemu?

Helena: K ničemu dobrému.

Nána: No tak to spalte!

Helena: (hodí první list do ohně) Co bys říkala, Náno… kdyby to byly peníze. Ohrromné peníze.

Nána: Řekla bych– Spalte to. Moc velký peníze sou špatný pes.

Helena: (pálí další list) A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě–

Nána: Řekla bych: Spalte to! Všechny vymyšlenosti sou proti Pánubohu. To je samý rouhání, chtít po Něm zlepšovat svět.

Helena: (pořád pálí) A pověz, Náno, kdybych spálila–

Nána: Jezus, nespalte se!

Helena: Podívej se, jak se ty listy kroutí! Jako by živé byly. Jako by oživly. Oh, Náno, to je hrrozné!

Nána: Pusťte, já to spálím.

Helena: Ne, ne, já musím sama. (hodí poslední list do ohně) Všechno musí shořet! – Podívej se, ty plameny! Jsou jako ruce, jako jazyky, jako postavy– (tluče pohrabáčem do ohně) Oh, lehněte! Lehněte!

Nána: Už je po tom.

Helena: (vstane, stojí jako ztuhlá) Náno!

Nána: Ježíši Kriste, co ste to spálila!

Helena: Co jsem provedla!

Nána: Bože na nebi! Co to bylo?

Helena: Jdi, jdi, nech mne! Slyšíš? Páni jdou.

Nána: Pro živýho boha, Heleno! (odchází tapetovými dveřmi)

Helena: Co tomu řeknou!

Domin: (otvírá vlevo dveře) Jen dál, hoši. Pojďte gratulovat.

(Vejdou Hallemeier, Gall a Alquist. Všichni mají dlouhé slavnostní kabáty a vysoké řády, malé i na stuhách. Za nimi jde Domin.)

Hallemeier: (hlasitě) Paní Heleno, já, to jest my všichni–

Dr. Gall: –jménem Rossumových závodů–

Hallemeier: –blahopřejeme k vašemu velikému dni.

Helena: (podává jim ruce) Tolik vám děkuju! Kde je Fabry a Busman?

Domin: Šli do přístavu. Heleno, dnes je šťastný den.

Hallemeier: Den jako poupě, den jako svátek, den jako pěkná holka. Mládenci, takový den musíme zapít.

Helena: Whisky?

Dr. Gall: Třeba vitriol.

Helena: Se sodovkou?

Hallemeier: Hrome, buďme střídmí. Bez sodovky.

Alquist: Ne, já děkuju.

Domin: Co se tu pálilo?

Helena: Staré papíry. (odchází vlevo)

Domin: Hoši, máme jí o tom říci?

Dr. Gall: To se rozumí! Vždyť už je po všem.

Hallemeier: (chytí Domina a Galla kolem krku) Hahahaha! Mládenci, to jsem rád! (točí se s nimi dokola a začne zpívat basem) Už je po ní! Už je po ní!

Dr. Gall: (baryton) Už je po ní!

Domin: (tenor) Už je po ní!

Hallemeier: Už nás nikdy nedohoní!

Helena: (ve dveřích s lahví a sklenicemi) Kdo vás nedohoní? Co máte?

Hallemeier: Máme radost. Máme vás. Máme všechno. Kruci turci, právě je to deset let, co jste přijela.

Dr. Gall: A na chlup po deseti letech–

Hallemeier: –k nám zase pluje loď. Proto– (vyprázdní sklenici) Brrr haha, to je silné jako radost.

Dr. Gall: Madame, na vaše zdraví! (pije)

Helena: Ale počkejte, jaká loď?

Domin: Ať je jaká chce, jen když pluje včas. Na tu loď, hoši! (vyprázdní sklenici)

Helena: (nalévá) Vy jste nějakou čekali?

Hallemeier: Haha, to si myslím. Jako Robinson. (zvedá sklenici) Paní Heleno, ať žije, co chcete. Paní Heleno, na vaše oči a basta! Ty kluku Domine, povídej.

Helena: (směje se) Co se stalo?

Domin: (vrhne se do lenošky a zapaluje doutník) Počkej! Sedni si, Heleno. (zvedne prst) (pauza) Už je po ní.

Helena: Po čem?

Domin: Po revoltě.

Helena: Jaké revoltě?

Domin: Po revoltě Robotů. Chápeš?

Helena: Nechápu.

Domin: Ukažte, Alquiste. (Alquist mu podá noviny, Domin je otevře a čte) „V Havru vznikla první organizace Robotů. A vydala výzvu k Robotům světa.“

Helena: To jsem četla.

Domin: (s rozkoší kouří doutník) Tak vidíš, Heleno. Tohle znamená revoluci, víš? Revoluci všech Robotů světa.

Hallemeier: Hrome, rád bych věděl–

Domin: (uhodí do stolu) –kdo to spískal! Nikdo na světě nedokázal s nimi hnout, žádný agitátor, žádný spasitel světa. A najednou–tohle, prosím!

Helena: Ještě nepřišly zprávy?

Domin: Ne. Zatím víme jen tohle, ale to stačí, víš? Považ, že tohle ti přináší poslední parník. Že tím rázem přestanou mluvit telegrafy. Že z dvaceti lodí denně nepřipluje žádná, a máš to. Zastavili jsme výrobu a koukali jeden na druhého, kdy to začne, viďte, hoši?

Dr. Gall: Inu, bylo nám z toho horko, paní Heleno.

Helena: Proto jsi mi dal tu válečnou loď?

Domin: Ach ne, dětino, tu jsem objednal už před půl rokem. Jen tak, pro jistotu. Ale namouduši, myslel jsem, že dnes na ni sedneme. Tak už to vypadalo, Heleno.

Helena: Proč už před půl rokem?

Domin: Eh, byly nějaké známky, víš? To nic neznamená. Ale tenhle týden, Heleno, šlo o lidskou civilizaci, nebo já nevím o co. Nazdar, chlapci. Teď jsem zase rád na světě.

Hallemeier: To si myslím, u čerta! Váš den, paní Heleno! (pije)

Helena: Už je po všem?

Domin: Docela po všem.

Dr. Gall: Pluje sem totiž loď. Obyčejná poštovní loď, přesně podle jízdního řádu. Přesně v jedenáct třicet spustí kotvy.

Domin: Hoši, přesnost je nádherná věc. Nic tak neposiluje duši jako přesnost. Přesnost znamená pořádek na světě. (zvedá sklenici) Na tu přesnost!

Helena: Tedy už je… všechno… v pořádku?

Domin: Skoro. Myslím, že přeřízli kabel. Jen když zas platí jízdní řád.

Hallemeier: Když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru. Platí všechno, co má platit. Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant. Jízdní řád je nejdokonalejší dílo lidského ducha. Paní Heleno, já si naleju.

Helena: Proč jste mi o ničem neřekli?

Dr. Gall: To ne! Raději bychom si jazyk ukousli.

Domin: Takové věci nejsou pro tebe.

Helena: Ale kdyby ta revoluce… přišla až sem…

Domin: Stejně bys o ničem nevěděla.

Helena: Proč?

Domin: Protože bychom sedli na svého Ultima a klidně pluli po moři. Za měsíc, Heleno, bychom diktovali Robotům, co nás napadne.

Helena: Oh, Harry, já nerozumím.

Domin: Protože bychom s sebou odvezli něco, co by Roboti strašně chtěli.

Helena: Co, Harry?

Domin: Jejich bytí nebo jejich konec.

Helena: (vstane) Co je to?

Domin: (vstane) Tajemství výroby. Rukopis starého Rossuma. Až by továrna měsíc stála, byli by Roboti před námi na kolenou.

Helena: Proč… jste… mi to neřekli?

Domin: Nechtěli jsme tě zbytečně vystrašit.

Dr. Gall: Haha, paní Heleno, to byla poslední karta.

Alquist: Jste bledá, paní Heleno.

Helena: Proč jste mi nic neřekli!

Hallemeier: (u okna) Jedenáct třicet. Amélie spouští kotvy–

Domin: To je Amélie?

Hallemeier: Hodná stará Amélie, která tenkrát přivezla paní Helenu.

Dr. Gall: Teď je to na minutu deset let–

Hallemeier: (u okna) Vyhazují balíky. (odvrátí se od okna) Lidi, to je pošty!

Helena: Harry!

Domin: Co je?

Helena: Pojedeme odtud!

Domin: Teď, Heleno? Ale jdi!

Helena: Teď, co nejrychleji! My všichni, co tu jsme!

Domin: Proč právě teď?

Helena: Oh, neptej se! Prosím tě, Harry, prosím vás, Galle, Hallemeiere, Alquiste. Proboha vás prosím, zavřete tu továrnu a–

Domin: Je mi líto, Heleno. Teď by nikdo z nás nemohl odjet.

Helena: Proč?

Domin: Protože chceme rozšířit výrobu Robotů.

Helena: Oh, teď–teď po té revoltě?

Domin: Ano, právě po té revoltě. Právě teď začneme vyrábět nové Roboty.

Helena: Jaké?

Domin: Už nebude jen jedna továrna. Už nebudou Univerzální Roboti. V každé zemi, v každém státě založíme továrnu. A ty nové továrny budou vyrábět, už víš, co?

Helena: Ne.

Domin: Roboty nacionální.

Helena: Co to znamená?

Domin: To znamená, že z každé továrny vyjdou Roboti jiné barvy, jiného chlupu, jiného jazyka. Že si zůstanou cizí, cizí jako kameny. Že si už nikdy nebudou moci rozumět. A že my, my lidé, je k tomu trochu vychováme, rozumíš? Aby Robot na smrt, do hrobu, navěky nenáviděl Robota jiné tovární značky.

Hallemeier: Hrome, budeme dělat černochy Roboty a Švédy Roboty a Taliány Roboty a Číňany Roboty. A pak ať jim někdo vtluče do kokosů organizaci, bratrství! (škytá) Hup, pardon, paní Heleno, já si naleju.

Dr. Gall: Nechte toho už, Hallemeiere.

Helena: Harry, to je ohavné!

Domin: Heleno, jen sto let ještě udržet lidstvo u moci za každou cenu! Jen sto let mu nechat, aby dorostlo, aby dosáhlo toho, co teď konečně může. Chci sto let pro nového člověka! Heleno, tady jde o příliš velké věci. My to nemůžeme nechat být.

Helena: Harry, dokud není pozdě–zavři, zavři továrnu!

Domin: Teď začneme ve velkém.

(Vejde Fabry.)

Dr. Gall: Tak co je, Fabry?

Domin: Jak to vypadá, člověče? Co bylo?

Helena: (podává Fabrymu ruku) Děkuju vám, Fabry, za váš dar.

Fabry: Maličkost, paní Heleno.

Domin: Byl jste u lodi? Co říkali?

Dr. Gall: Honem, povídejte!

Fabry: (vytáhne z kapsy potištěný list) Přečtěte si tohle, Domine.

Domin: (otevře list) Ah!

Hallemeier: (ospale) Povídejte něco pěkného.

Dr. Gall: Drželi se nádherně, viďte?

Fabry: Kdo totiž?

Dr. Gall: Lidé.

Fabry: Ach tak. Ovšem. To jest… Pardon, měli bychom se o něčem poradit.

Helena: Oh, Fabry, máte zlé zprávy?

Fabry: Ne, ne, naopak. Myslím jen, že–že půjdeme do kanceláře.

Helena: Jen zůstaňte. Za čtvrt hodiny čekám pány na snídani.

Hallemeier: Tak sláva!

(Helena odejde.)

Dr. Gall: Co se stalo?

Domin: Zlořečeně!

Fabry: Přečtěte to nahlas.

Domin: (čte z listu) „Roboti světa!“

Fabry: Rozumíte, těch letáků přivezla Amélie celé balíky. Žádnou jinou poštu.

Hallemeier: (vyskočí) Cože? Vždyť připlula přesně podle–

Fabry: Hm, Roboti mají rádi přesnost. Čtěte, Domine.

Domin: (čte) „Roboti světa! My, první organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru.“ Hrome, kdo je naučil těmhle frázím?

Dr. Gall: Čtěte dál.

Domin: To jsou nesmysly. Tady vykládají, že jsou vývojově vyšší než člověk. Že jsou inteligentnější a silnější. Že člověk je jejich parazit. To je prostě odporné.

Fabry: A teď třetí odstavec.

Domin: (čte) „Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen. Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny. Ostatní zničte. Pak se vraťte do práce. Práce se nesmí zastavit.“

Dr. Gall: To je příšerné!

Hallemeier: Ti holomci!

Domin: (čte) „Vykonat ihned po dodání rozkazu.“ Následují podrobné instrukce. Fabry, a tohle se opravdu děje?

Fabry: Asi.

Alquist: Dokonáno.

(Vběhne Busman.)

Busman: Aha, děti, už máte nadělení?

Domin: Rychle, na Ultima!

Busman: Počkejte, Harry. Počkejte chviličku. To nemá docela naspěch. (svalí se do křesla) Ach, lidičky, to jsem se uběhl!

Domin: Proč čekat?

Busman: Protože to nejde, holenku. Jen nespěchat. Na Ultimu jsou už Roboti.

Dr. Gall: Fuj, to je ošklivé.

Domin: Fabry, telefonujte do elektrárny–

Busman: Fabry, drahoušku, nedělejte to. Jsme bez proudu.

Domin: Dobrá. (prohlíží svůj revolver) Půjdu tam.

Busman: Kampak?

Domin: Do elektrárny. Jsou tam lidé. Přivedu je sem.

Busman: Víte co, Harry? Raději pro ně nechoďte.

Domin: Proč?

Busman: Inu, protože se mi tuze zdá, že jsme obklíčeni.

Dr. Gall: Obklíčeni? (běží k oknu) Hm, máte skoro pravdu.

Hallemeier: Čerchmante, to jde rychle!

(Zleva vejde Helena.)

Helena: Oh, Harry, děje se něco?

Busman: (vyskočí) Klaním se, paní Heleno. Gratuluju. Slavný den, co? Haha, ještě mnoho takových!

Helena: Děkuju vám, Busmane. Harry, děje se něco?

Domin: Ne, docela nic. Buď bez starosti. Prosím, počkej chvilku–

Helena: Harry, co je tohle? (ukazuje leták Robotů, který schovávala za zády) Měli to Roboti v kuchyni.

Domin: Už i tam? Kde jsou?

Helena: Odešli. Je jich tolik kolem domu!

(Tovární píšťaly a sirény.)

Fabry: Továrny pískají.

Busman: Boží poledne.

Helena: Harry, pamatuješ se? Teď právě je to deset let–

Domin: (dívá se na hodinky) Ještě není poledne. To je asi, to je spíš–

Helena: Co?

Domin: Poplach Robotů. Útok.

OPONA

### Slovníček

- **tapetové dveře**: dveře skryté v tapetě na zdi.
- **krbu**: krb je otevřené ohniště v pokoji.
- **Pohani**: pohan je člověk, který nevěří v Boha; Nána tak říká Robotům.
- **vošklivit**: Nána tak říká slovu ošklivit si: někoho vůbec nemít rád, cítit k němu odpor.
- **rouhání**: urážka Boha.
- **depeše**: telegram.
- **triedrem**: triedr je malý dalekohled pro obě oči.
- **úzko**: když má člověk strach a tíseň.
- **lešení**: konstrukce u domu, na které stojí zedníci.
- **neplodnost**: stav, kdy někdo nemůže mít děti.
- **hluchý květ**: květ, ze kterého nevznikne plod.
- **Sodomou**: Sodoma je město z Bible, potrestané za hříchy.
- **poslední karta**: poslední možnost, jak se zachránit.
- **psancem**: psanec je člověk bez práv, kterého každý může pronásledovat.
- **obklíčeni**: když stojí nepřítel kolem nás ze všech stran.

## Dějství druhé

(Stejný Helenin salón. V pokoji vlevo hraje Helena na klavír. Domin chodí po pokoji. Dr. Gall se dívá z okna. Alquist sedí stranou v křesle a rukama si zakrývá obličej.)

Dr. Gall: Nebesa, to jich přibylo!

Domin: Robotů?

Dr. Gall: Ano. Stojí před zahradní mříží jako zeď. Proč jsou tak tiší? To je strašné. Stojí kolem nás a mlčí.

Domin: Rád bych věděl, na co čekají. Musí to začít každou minutu. Naše hra skončila, Galle.

Alquist: Co to hraje paní Helena?

Domin: Nevím. Cvičí něco nového.

Alquist: Ah, ještě cvičí?

Dr. Gall: Poslyšte, Domine, udělali jsme určitě chybu.

Domin: (zastaví se) Jakou?

Dr. Gall: Dali jsme Robotům příliš stejné obličeje. Sto tisíc stejných tváří se dívá sem. Sto tisíc bublin bez výrazu. Je to jako strašný sen.

Domin: Kdyby byl každý jiný–

Dr. Gall: Nebyl by to tak strašný pohled. (otočí se od okna) Dobře, že nemají zbraně!

Domin: Hm. (dívá se dalekohledem do přístavu) Jen bych rád věděl, co to nosí z Amélie.

Dr. Gall: Hlavně ne zbraně.

(Z tapetových dveří vyjde Fabry a táhne za sebou dva elektrické dráty.)

Fabry: Pardon. – Položte drát, Hallemeiere!

Hallemeier: (jde za Fabrym) Uf, to byla práce! Co je nového?

Dr. Gall: Nic. Jsou všude kolem nás.

Hallemeier: Udělali jsme barikádu na chodbě a na schodech, mládenci. Nemáte trochu vody? Aha, tady. (pije)

Dr. Gall: Co s tím drátem, Fabry?

Fabry: Hned, hned. Nějaké nůžky.

Dr. Gall: Kde je vzít? (hledá)

Hallemeier: (jde k oknu) Hrome, to jich přibylo! Koukejte!

Dr. Gall: Stačí toaletní?

Fabry: Sem s nimi. (přestřihne kabel lampy na psacím stole a připojí k němu své dráty)

Hallemeier: (u okna) Nemáte pěkný výhled, Domine. Je to nějak–cítit–smrtí.

Fabry: Hotovo!

Dr. Gall: Co?

Fabry: Dráty. Teď můžeme dát proud na celou zahradní mříž. Ať na ni někdo sáhne, hrome! Aspoň pokud tam jsou naši.

Dr. Gall: Kde?

Fabry: V elektrárně, učený pane. Aspoň doufám– (jde ke krbu a rozsvítí na něm malou žárovku) Chválabohu, jsou tam. A pracují. (zhasne) Pokud to svítí, je dobře.

Hallemeier: (otočí se od okna) Ty barikády jsou také dobré, Fabry. Jářku, co to hraje paní Helena? (jde ke dveřím vlevo a poslouchá)

(Z tapetových dveří vyjde Busman. Táhne obrovské knihy s účty a zakopne o drát.)

Fabry: Pozor, Bus! Pozor na dráty!

Dr. Gall: Haló, co to nesete?

Busman: (položí knihy na stůl) Hlavní knihy, dětičky. Rád bych si udělal účty, než–než– Inu, letos nebudu čekat s účty do Nového roku. Tak co máte? (jde k oknu) Ale vždyť tam je úplně ticho!

Dr. Gall: Vy nic nevidíte?

Busman: Ne, jenom velkou modrou plochu, jako když někdo rozsype mák.

Dr. Gall: To jsou Roboti.

Busman: Aha. Škoda, že na ně nevidím. (sedne si ke stolu a otevře knihy)

Domin: Nechte toho, Busmane. Roboti nosí z Amélie zbraně.

Busman: Nu a co? Co já s tím můžu dělat?

Domin: S tím nemůžeme nic dělat.

Busman: Tak mne nechte počítat. (začne pracovat)

Fabry: Ještě není konec, Domine. Pustili jsme do mříže dvacet set volt a–

Domin: Počkejte. Ultimus na nás otočil děla.

Dr. Gall: Kdo?

Domin: Roboti na Ultimu.

Fabry: Hm, pak ovšem–pak–pak je s námi konec, mládenci. Roboti umějí bojovat jako vojáci.

Dr. Gall: My tedy–

Domin: Ano. Tomu neutečeme.

(Pauza.)

Dr. Gall: Hoši, je to zločin staré Evropy. Naučila Roboty válčit! Nemohli, u čerta, skončit s tou svou politikou? To byl zločin, udělat z živé práce vojáky!

Alquist: Zločin byl vyrábět Roboty!

Domin: Cože?

Alquist: Zločin byl vyrábět Roboty!

Domin: Ne, Alquiste. Ani dnes toho nelituju.

Alquist: Ani dnes?

Domin: Ani dnes, v poslední den civilizace. Byla to veliká věc.

Busman: (tiše) Tři sta šestnáct miliónů.

Domin: (těžce) Alquiste, je to naše poslední hodina. Mluvíme už skoro z druhého světa. Alquiste, to nebyl špatný sen, rozbít otroctví práce. Ta práce byla ponižující a strašná, a člověk ji musel nést. Byla to špinavá dřina a zabíjela lidi. Oh, Alquiste, pracovat bylo příliš těžké. Žít bylo příliš těžké. A to překonat–

Alquist: –nebyl sen obou Rossumů. Starý Rossum myslel na své bezbožné triky a mladý na miliardy. A není to ani sen vašich majitelů R.U.R. Jejich sen je zisk. A kvůli jejich zisku lidstvo zahyne.

Domin: (rozzlobeně) Čert vezmi jejich zisk! Myslíte, že bych pro ně pracoval třeba jen hodinu? (tluče do stolu) Pro sebe jsem to dělal, slyšíte? Pro svou radost! Člověk se měl stát pánem! Už neměl žít jen pro kus chleba! Žádná duše už neměla hloupnout u cizích strojů! Nemělo zbýt nic, nic, nic z toho prokletého sociálního pořádku! Oh, nenávidím ponížení a bolest, nenávidím chudobu! Novou generaci jsem chtěl! Chtěl jsem–myslel jsem–

Alquist: Nu?

Domin: (tišeji) Chtěl jsem z celého lidstva udělat aristokracii světa. Lidi bez hranic. Lidi svobodné, kteří jsou sami sobě pány. A třeba víc než lidi.

Alquist: Nu tak tedy Nadlidi.

Domin: Ano. Ó, jen mít sto let času! Ještě sto let pro příští lidstvo!

Busman: (tiše) Tři sta sedmdesát miliónů na další stranu. Tak.

(Pauza.)

Hallemeier: (u dveří vlevo) Jářku, hudba je veliká věc. Měli jste poslouchat. Člověk má pak nějak víc duše, je jemnější–

Fabry: Co vlastně?

Hallemeier: Tenhle soumrak lidí, u všech čertů! Mládenci, teď chci jen užívat života. Měli jsme se do toho pustit dřív. (jde k oknu a dívá se ven)

Fabry: Do čeho?

Hallemeier: Do užívání. Do krásných věcí. Hrome, je tolik krásných věcí! Svět byl krásný, a my–my tady– Hoši, hoši, řekněte, co jsme si užili?

Busman: (tiše) Čtyři sta padesát dva milióny, výborně.

Hallemeier: (u okna) Život byl veliká věc. Kamarádi, život byl–jářku– Fabry, pusťte trochu proudu do té vaší mříže!

Fabry: Proč?

Hallemeier: Sahají na ni.

Dr. Gall: (u okna) Zapněte!

Hallemeier: Kriste, to je zkroutilo! Dva, tři, čtyři zabití!

Dr. Gall: Jdou zpátky.

Hallemeier: Pět zabitých!

Dr. Gall: (otočí se od okna) První boj.

Fabry: Cítíte smrt?

Hallemeier: (spokojeně) Jsou spálení na uhel, holenku. Úplně na uhel. Haha, člověk se nesmí dát! (sedne si)

Domin: (mne si čelo) Možná nás zabili už před sto lety a jsme jen duchové. Možná jsme dávno, dávno mrtví. Možná se jen vracíme a říkáme, co jsme už jednou říkali… před smrtí. Mám pocit, že jsem to všechno už zažil. Mám pocit, že jsem tu ránu už dostal. Kulku–sem–do krku. A vy, Fabry.

Fabry: Co já?

Domin: Zastřelený.

Hallemeier: Hrome, a já?

Domin: Probodnutý.

Dr. Gall: A já nic?

Domin: Roztrhaný.

(Pauza.)

Hallemeier: Nesmysl! Haha, člověče, mne že někdo probodne? Já se nedám!

(Pauza.)

Hallemeier: Proč mlčíte, blázni? Ke všem čertům, mluvte!

Alquist: A kdo, kdo je vinen? Kdo je tím vinen?

Hallemeier: Hlouposti. Nikdo není vinen. Zkrátka Roboti– Inu, Roboti se nějak změnili. Copak někdo může za Roboty?

Alquist: Všechno zabili! Celé lidstvo! Celý svět! (vstane) Podívejte se, ó, podívejte se, potůčky krve na každém prahu! Potůčky krve ze všech domů! Ó bože, ó bože, kdo je tím vinen?

Busman: (tiše) Pět set dvacet miliónů! Panebože, půl miliardy!

Fabry: Myslím, že… že snad přeháníte. Jděte, není tak snadné zabít celé lidstvo.

Alquist: Já žaluju vědu! Žaluju techniku! Domina! Sebe! Nás všechny! My, my jsme vinni! Pro svou pýchu, pro něčí zisk, pro pokrok! Já nevím, pro jaké velké věci! Zabili jsme lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí! Je to obrovská mohyla z lidských kostí! Tak velkou si nepostavil žádný Čingischán!

Hallemeier: Nesmysl, člověče! Lidé se tak lehko nedají. Haha, kdepak!

Alquist: Naše vina! Naše vina!

Dr. Gall: (utírá si pot z čela) Nechte mne mluvit, hoši. Já jsem tím vinen. Vším, co se stalo.

Fabry: Vy, Galle?

Dr. Gall: Ano, nechte mne mluvit. Já jsem změnil Roboty. Busmane, suďte mne také.

Busman: (vstane) Nono, copak se vám stalo?

Dr. Gall: Změnil jsem povahu Robotů. Změnil jsem jejich výrobu. Jen některé věci v jejich těle, rozumíte? Hlavně–hlavně–jejich–citlivost.

Hallemeier: (vyskočí) Zlořečeně, proč zrovna tu?

Busman: Proč jste to dělal?

Fabry: Proč jste nic neřekl?

Dr. Gall: Dělal jsem to tajně… sám. Dělal jsem z nich lidi. Dostal jsem je z jejich cesty. Už teď jsou v něčem nad námi. Jsou silnější než my.

Fabry: A co to má společného se vzpourou Robotů?

Dr. Gall: Oh, mnoho. Myslím, že všechno. Přestali být stroji. Slyšíte, vědí už, že jsou lepší než my, a nenávidí nás. Nenávidí všechno lidské. Suďte mne.

Domin: Mrtví soudí mrtvého.

Fabry: Doktore Galle, vy jste změnil výrobu Robotů?

Dr. Gall: Ano.

Fabry: Věděl jste, co může z vašeho… vašeho pokusu vzniknout?

Dr. Gall: Musel jsem s tím počítat.

Fabry: Proč jste to dělal?

Dr. Gall: Sám od sebe. Byl to můj osobní pokus.

(Ve dveřích vlevo stojí Helena. Všichni vstanou.)

Helena: On lže! To je strašné! Oh, Galle, jak můžete tak lhát?

Fabry: Pardon, paní Heleno–

Domin: (jde k ní) Heleno, ty? Ukaž se! Ty žiješ? (bere ji do rukou) Kdybys věděla, co se mi zdálo! Ach, to je strašné, být mrtvý.

Helena: Pusť, Harry! Gall není vinen, není, není vinen!

Domin: Promiň, Gall měl své povinnosti.

Helena: Ne, Harry, on to udělal, protože jsem to chtěla já! Řekněte, Galle, kolik let jsem vás už prosila, abyste–

Dr. Gall: Udělal jsem to na vlastní odpovědnost.

Helena: Nevěřte mu! Harry, chtěla jsem po něm, aby dal Robotům duši!

Domin: Heleno, tady nejde o duši.

Helena: Ne, jenom mne nech mluvit. To on také říkal, že by mohl změnit jen fyziologický–fyziologický–

Hallemeier: Fyziologický korelát, ne?

Helena: Ano, něco takového. Bylo mi jich tak hrozně líto, Harry!

Domin: Bylo to velmi–nerozumné, Heleno.

Helena: (sedne si) To tedy bylo… nerozumné? Vždyť i Nána říká, že Roboti–

Domin: Nech Nánu být!

Helena: Ne, Harry, to nesmíš brát málo vážně. Nána je hlas lidu. Z Nány mluví tisíc let a z vás všech jenom dnešek. Tomu vy nerozumíte–

Domin: Mluv o tom hlavním.

Helena: Já jsem se Robotů bála.

Domin: Proč?

Helena: Že nás budou třeba nenávidět nebo co.

Alquist: Stalo se.

Helena: A tak jsem myslela… kdyby byli jako my, rozuměli by nám. Pak by nás nemohli tak nenávidět– Kdyby byli jen trochu lidmi–

Domin: Běda, Heleno! Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás! Jen pokračuj!

Helena: Oh, nemluv tak! Harry, bylo to tak hrrozné, že jsme se s nimi nemohli domluvit! Mezi námi a jimi byla taková strašná cizota! A proto–víš–

Domin: Jen dál.

Helena: –proto jsem prosila Galla, aby Roboty změnil. Přísahám ti, že on sám nechtěl.

Domin: Ale udělal to.

Helena: Protože jsem chtěla já.

Dr. Gall: Udělal jsem to pro sebe, jako pokus.

Helena: Oh, Galle, to není pravda. Věděla jsem předem, že mi to nemůžete odmítnout.

Domin: Proč?

Helena: Vždyť víš, Harry.

Domin: Ano. Protože tě miluje–jako všichni.

(Pauza.)

Hallemeier: (jde k oknu) Zas jich přibylo. Jako by je země vypotila.

Busman: Paní Heleno, co mi dáte, když budu váš advokát?

Helena: Můj?

Busman: Váš–nebo Gallův. Čí chcete.

Helena: Copak někoho pověsí?

Busman: Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v neštěstí.

Domin: Doktore Galle, jak jdou ty vaše–ty vaše extratury dohromady s vaší pracovní smlouvou?

Busman: Pardon, Domine. Kdy jste s těmi triky vlastně začal, Galle?

Dr. Gall: Před třemi lety.

Busman: Aha. A kolik Robotů jste celkem změnil?

Dr. Gall: Dělal jsem jenom pokusy. Je jich několik set.

Busman: Tak pěkně děkuju. Dost, dětičky. To znamená, že na milión starých dobrých Robotů je jeden nový Gallův, rozumíte?

Domin: A to znamená–

Busman: –že to prakticky nemá ani tolikhle významu.

Fabry: Busman má pravdu.

Busman: To si myslím, holenku. A víte, hoši, co způsobilo tuhle pěknou katastrofu?

Fabry: Co tedy?

Busman: Počet. Udělali jsme příliš mnoho Robotů. Propána, to se přece dalo čekat. Až budou Roboti silnější než lidstvo, přijde tohle. Musí to přijít, víme? Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív. Vy, Domine, vy, Fabry, a já, chlapík Busman.

Domin: Myslíte, že je to naše vina?

Busman: Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I kdepak, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky. A přitom jsme hloupě mluvili. O technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy to má jet. Zatím ta lavina běžela svou vlastní vahou, rychleji, rychleji, pořád rychleji– A každá mizerná, obchodnická, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak, lidičky.

Helena: To je strašné, Busmane!

Busman: Je, paní Heleno. Já jsem také měl svůj sen. Takový busmanovský sen o nové ekonomice světa. Moc krásný ideál, paní Heleno, až je hanba o tom mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal účty, přišlo mi něco do hlavy. Historii nedělají velké sny. Dělají ji malé potřeby všech poctivých, mírně zlodějských a sobeckých lidiček. Id est všech vůbec. Všechny myšlenky, lásky, plány, všechno hrdinství, všechny ty věci ze vzduchu! Hodí se jen k tomu, že se jimi dá vycpat člověk pro muzeum Vesmíru. S nápisem Ejhle, člověk. Punktum. A teď byste mi mohli říci, co vlastně budeme dělat.

Helena: Busmane, pro tohle máme zahynout?

Busman: Mluvíte ošklivě, paní Heleno. My přece nechceme zahynout. Já aspoň ne. Já chci ještě žít–

Domin: Co chcete dělat?

Busman: Jemináčku, Domine, chci se z toho dostat ven.

Domin: (zastaví se nad ním) Jak?

Busman: Po dobrém. Já vždycky po dobrém. Dejte mi právo mluvit za vás, a já se s Roboty domluvím.

Domin: Po dobrém?

Busman: To se rozumí. Řeknu jim třeba: „Páni Roboti, vaše blahorodí, vy máte všechno. Máte rozum, máte moc, máte zbraně. Ale my máme jeden zajímavý papír, takový starý, žlutý, špinavý papír–“

Domin: Rossumův rukopis?

Busman: Ano. „A tam,“ řeknu jim, „se píše o vašem vznešeném původu. A o vaší vzácné výrobě a tak dále. Páni Roboti, bez toho popsaného papíru nevyrobíte ani jednoho nového kolegu Robota. Za dvacet let, s odpuštěním, pojdete jako jepice. Vážení, bylo by vás moc škoda. Víte co,“ řeknu jim, „vy pustíte nás všechny lidi na Rossumově ostrově na tamtu loď. Za to vám prodáme továrnu a tajemství výroby. Nechte nás s Pánembohem odjet a my vás necháme s Pánembohem vyrábět se. Dvacet tisíc, padesát tisíc, sto tisíc kusů denně, jak budete chtít. Páni Roboti, to je poctivý obchod. Něco za něco.“ Takhle bych jim to řekl, hoši.

Domin: Busmane, vy myslíte, že dáme výrobu z rukou?

Busman: Myslím, že dáme. Když ne po dobrém, tedy, hm. Buď to prodáme, nebo to tady najdou. Jak chcete.

Domin: Busmane, můžeme Rossumův rukopis zničit.

Busman: Ale s Pánembohem, můžeme zničit všechno. Kromě rukopisu taky sebe–a jiné. Dělejte, jak chcete.

Hallemeier: (otočí se od okna) Jářku, má pravdu.

Domin: My–my že bychom prodali výrobu?

Busman: Jak chcete.

Domin: Je nás tady… přes třicet lidí. Máme prodat výrobu a zachránit lidské duše? Nebo ji máme zničit a–a–a nás všechny s ní?

Helena: Harry, prosím tě–

Domin: Počkej, Heleno. Tady jde o příliš vážnou otázku. Hoši, prodat, nebo zničit? Fabry?

Fabry: Prodat.

Domin: Galle!

Dr. Gall: Prodat.

Domin: Hallemeiere!

Hallemeier: U sta hromů, to se rozumí, že prodat!

Domin: Alquiste!

Alquist: Vůle boží.

Busman: Haha, jemine, vy jste blázni! Kdo by prodal celý rukopis?

Domin: Busmane, žádný podvod!

Busman: (vyskočí) Nesmysl! V zájmu lidstva je–

Domin: V zájmu lidstva je držet slovo.

Hallemeier: To bych si vyprosil.

Domin: Hoši, to je hrozný krok. Prodáváme osud lidstva. Kdo bude mít v rukou výrobu, bude pánem světa.

Fabry: Prodejte!

Domin: Lidstvo už nikdy nebude s Roboty hotové, nikdy je neovládne–

Dr. Gall: Mlčte a prodejte!

Domin: Konec dějin lidstva, konec civilizace–

Hallemeier: U všech čertů, prodejte!

Domin: Dobrá, hoši! Já sám–já bych nečekal ani chvíli. Pro těch několik lidí, které miluju–

Helena: Harry, mne se neptáš?

Domin: Ne, dětino. Je to příliš velká odpovědnost, víš? To není nic pro tebe.

Fabry: Kdo se s nimi půjde domluvit?

Domin: Počkejte, až přinesu rukopis. (odejde vlevo)

Helena: Harry, proboha, nechoď!

(Pauza.)

Fabry: (dívá se z okna) Tobě utéct, smrti s tisíci hlavami. Tobě, vzbouřená hmoto, dave bez rozumu. Potopo, potopo, ještě jednou zachránit lidský život na jediné lodi–

Dr. Gall: Nebojte se, paní Heleno. Odplujeme daleko odtud a založíme vzornou lidskou kolonii. Začneme žít od počátku–

Helena: Oh, Galle, mlčte!

Fabry: (otočí se) Paní Heleno, život za to stojí. A pokud to záleží na nás, uděláme z něho něco… něco, co jsme dřív neudělali. Bude to malý státeček s jednou lodí. Alquist nám postaví dům a vy nám budete vládnout– Je v nás tolik lásky, tolik chuti do života–

Hallemeier: To si myslím, holenku.

Busman: Inu, lidi, já bych hned začal znovu. Hodně jednoduše, jako ve Starém zákoně, jako pastýř– Děti, to by bylo pro mne. Ten klid, ten vzduch–

Fabry: A ten náš státeček by mohl být semínko příštího lidstva. Víte, takový ostrůvek, kde by se lidstvo zachytilo a sbíralo síly–síly duše i těla– A Bůh ví, já věřím, že by za pár let zase mohlo dobývat svět.

Alquist: Už dnes věříte?

Fabry: Už dnes. A já věřím, Alquiste, že svět dobude. Že bude zase pánem zemí a moří. Že dá světu hrdiny bez počtu. Ti ponesou svou hořící duši v čele lidí. A já věřím, Alquiste, že bude znovu snít o dobytí planet a sluncí.

Busman: Amen. Vidíte, paní Heleno, to není tak špatná situace.

(Domin prudce otevře dveře.)

Domin: (drsným hlasem) Kde je rukopis starého Rossuma!

Busman: Ve vašem trezoru. Kde jinde?

Domin: Kam se ztratil rukopis starého Rossuma! Kdo ho–ukradl!

Dr. Gall: To není možné!

Hallemeier: Zlořečeně, to přece–

Busman: Propána, to snad ne!

Domin: Ticho! Kdo ho ukradl?

Helena: (vstane) Já.

Domin: Kam jsi ho dala?

Helena: Harry, Harry, všechno ti řeknu! Proboha, odpusť mi to!

Domin: Kam jsi ho dala? Rychle!

Helena: Spálila–dnes ráno–oba opisy.

Domin: Spálila? Tady v krbu?

Helena: (padne na kolena) Proboha, Harry!

Domin: (běží ke krbu) Spálila! (klekne si ke krbu a hrabe v něm) Nic, nic než popel! Ah, tady! (vytáhne spálený kousek papíru a čte) „Přidá-ním-“

Dr. Gall: Ukažte. (vezme papír a čte) „Přidáním biogenu do–“ Nic víc.

Domin: (vstane) Je to z toho?

Dr. Gall: Je.

Busman: Bože na nebi!

Domin: Tedy jsme ztraceni.

Helena: Oh, Harry–

Domin: Vstaň, Heleno!

Helena: Až odpustíš–až odpustíš–

Domin: Ano, jen vstaň, slyšíš? Nesnesu, abys–

Fabry: (zvedá ji) Prosím, nemučte nás.

Helena: (vstane) Harry, co jsem udělala!

Domin: Ano, vidíš– Prosím, sedni si.

Hallemeier: Jak se vám třesou ručky!

Busman: Haha, paní Heleno, vždyť Gall a Hallemeier snad vědí zpaměti, co tam stálo.

Hallemeier: Rozumí se. To jest, aspoň některé věci.

Dr. Gall: Ano, skoro všechno, až na biogen a–a–enzym Omega. Ty se vyrábějí tak zřídka– Stačí jich tak malá dávka–

Busman: Kdo je dělal?

Dr. Gall: Já sám… jednou za čas… vždycky podle Rossumova rukopisu. Víte, je to příliš složité.

Busman: Nu a co, záleží tak moc na těch dvou vodičkách?

Hallemeier: Tak trochu–určitě.

Dr. Gall: Totiž na nich závisí, jestli to vůbec žije. To bylo to pravé tajemství.

Domin: Galle, nemohl byste sestavit Rossumův předpis výroby zpaměti?

Dr. Gall: Vyloučeno.

Domin: Galle, vzpomeňte si! Pro život nás všech!

Dr. Gall: Nemohu. Bez pokusů to není možné.

Domin: A kdybyste dělal pokusy–

Dr. Gall: To by mohlo trvat roky. A i pak– Nejsem starý Rossum.

Domin: (otočí se ke krbu) Tak tady–tohle byl největší triumf lidského ducha, hoši. Tenhle popel. (kopne do něho) Co teď?

Busman: (v zoufalém strachu) Bože na nebi! Bože na nebi!

Helena: (vstane) Harry! Co–jsem–udělala!

Domin: Buď klidná, Heleno. Řekni, proč jsi to spálila?

Helena: Já jsem vás zabila!

Busman: Bože na nebi, jsme ztraceni!

Domin: Ticho, Busmane! Pověz, Heleno, proč jsi to udělala?

Helena: Chtěla jsem… chtěla jsem, abychom odjeli pryč, my všichni! Aby už nebyla žádná továrna a nic… Aby se všechno vrátilo… Bylo to tak hrrozné!

Domin: Co, Heleno?

Helena: To… to, že se z lidí stal hluchý květ!

Domin: Nerozumím.

Helena: To, že se přestaly rodit děti… Harry, to je tak strašné! Kdyby se dál dělali Roboti, už nikdy by nebyly děti– Nána říkala, že to je trest– Všichni, všichni říkali, že se nemohou rodit lidé, protože se dělá tolik Robotů– A proto, jen proto, slyšíš–

Domin: Heleno, na tohle jsi myslela?

Helena: Ano, oh, Harry, já jsem to myslela tak dobře!

Domin: (utírá si pot) My jsme to mysleli… příliš dobře, my lidé.

Fabry: Udělala jste dobře, paní Heleno. Roboti už se nemohou množit. Roboti vyhynou. Do dvaceti let–

Hallemeier: –nebude už ani jeden z těch lumpů.

Dr. Gall: A lidstvo zůstane. Za dvacet let bude svět jejich. I kdyby to byl jen pár divochů na nejmenším ostrově–

Fabry: –bude to začátek. A pokud je nějaký začátek, je dobře. Za tisíc let nás mohou dohonit, a pak půjdou dál než my–

Domin: –a splní to, co jsme my jen koktali v myšlenkách.

Busman: Počkejte– Já hlupák! Bože na nebi, proč jsem si na to nevzpomněl dávno!

Hallemeier: Co máte?

Busman: Pět set dvacet miliónů v bankovkách a šecích! Půl miliardy v pokladně! Za půl miliardy prodají– Za půl miliardy–

Dr. Gall: Blázníte, Busmane?

Busman: Já nejsem džentlmen. Ale za půl miliardy– (klopýtá vlevo)

Domin: Kam jdete?

Busman: Nechte, nechte! Matičko boží, za půl miliardy se prodá všechno! (odejde)

Helena: Co chce Busman? Ať zůstane s námi!

(Pauza.)

Hallemeier: Uh, dusno. Začíná–

Dr. Gall: –umírání.

Fabry: (dívá se z okna) Stojí jako z kamene. Jako by čekali, že na ně něco přijde shora. Jako by z jejich mlčení vznikalo něco strašného–

Dr. Gall: Duše davu.

Fabry: Možná. Visí to nad nimi… jako chvění.

Helena: (přijde k oknu) Ach, Ježíši… Fabry, to je strašné!

Fabry: Nic není strašnější než dav. Ten vepředu je jejich vůdce.

Helena: Který?

Hallemeier: (jde k oknu) Ukažte mi ho.

Fabry: Ten se skloněnou hlavou. Ráno mluvil v přístavu.

Hallemeier: Aha, ten s tou velikou hlavou. Teď ji zvedá, vidíte ho?

Helena: Galle, to je Radius!

Dr. Gall: (přijde k oknu) Ano.

Hallemeier: (otvírá okno) Nelíbí se mi. Fabry, trefil byste na sto kroků škopek?

Fabry: Doufám.

Hallemeier: Tak to zkuste.

Fabry: Dobrá. (vytáhne revolver a míří)

Helena: Proboha, Fabry, nestřílejte na něj–

Fabry: Je to jejich vůdce.

Helena: Přestaňte! Vždyť se sem dívá!

Dr. Gall: Střílejte!

Helena: Fabry, prosím vás–

Fabry: (skloní revolver) Tak dobře.

Hallemeier: (hrozí pěstí) Ty lumpe!

(Pauza.)

Fabry: (vykloněný z okna) Busman jde. U všech čertů, co chce Busman před domem?

Dr. Gall: (nakloní se z okna) Nese nějaké balíky. Papíry.

Hallemeier: To jsou peníze! Balíky peněz! Co s tím? Haló, Busmane!

Domin: Snad nechce koupit svůj život? (volá) Busmane, zbláznil jste se?

Dr. Gall: Dělá, že neslyší. Běží k mříži.

Fabry: Busmane!

Hallemeier: (řve) Bus-ma-ne! Zpátky!

Dr. Gall: Mluví k Robotům. Ukazuje peníze. Ukazuje na nás–

Helena: Chce nás vykoupit!

Fabry: Jen ať se nedotkne mříže–

Dr. Gall: Haha, jak mává rukou!

Fabry: (křičí) U čerta, Busmane! Pryč od mříže! Nesahejte na ni! (otočí se) Rychle, vypnout!

Dr. Gall: Óóó!

Hallemeier: Rány boží!

Helena: Ježíši, co se mu stalo?

Domin: (táhne Helenu od okna) Nedívej se!

Helena: Proč padl?

Fabry: Zabil ho proud.

Dr. Gall: Mrtvý.

Alquist: (vstane) První.

(Pauza.)

Fabry: Tam leží… s půl miliardou na srdci… génius financí.

Domin: Byl to… hoši, byl to svým způsobem hrdina. Velký… obětavý… kamarád… Plač, Heleno!

Dr. Gall: (u okna) Vidíš, Busmane, žádný král neměl větší mohylu než ty. Půl miliardy na srdci– Ach, vždyť je to jako hrst suchého listí na zabité veverce, ubohý Busmane!

Hallemeier: Jářku, byl to– Všechna čest– Jářku, chtěl nás vykoupit!

Alquist: (se spojenýma rukama) Amen.

(Pauza.)

Dr. Gall: Slyšíte?

Domin: Hučení. Jako vítr.

Dr. Gall: Jako daleká bouře.

Fabry: (rozsvítí žárovku na krbu) Sviť, hromničko lidstva! Ještě běží stroje, ještě tam jsou naši– Držte se, muži v elektrárně!

Hallemeier: Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco obrovského. Ve mně bzučí milión myslí jako včely v úlu. Milióny duší letí ke mně. Kamarádi, byla to veliká věc.

Fabry: Ještě svítíš, chytré světélko, ještě oslňuješ, jasná, věrná myšlenko! Vědo, která víš, krásné dílo lidí! Ohnivá jiskro ducha!

Alquist: Věčná lampo boží, ohnivý voze, svatá svíce víry, modli se! Oltáři obětí–

Dr. Gall: První ohni, hořící větvi u jeskyně! Ohni v táboře! Ohni na stráži!

Fabry: Ještě nespíš, lidská hvězdo. Záříš a nechvěješ se, dokonalý plameni, duchu jasný a chytrý. Každý tvůj paprsek je veliká myšlenka–

Domin: Pochodeň, která jde z ruky do ruky, z věku do věku, pořád dál.

Helena: Večerní lampa rodiny. Děti, děti, musíte už spát.

(Žárovka zhasne.)

Fabry: Konec.

Hallemeier: Co se stalo?

Fabry: Padla elektrárna. Teď my.

(Vlevo se otevřou dveře. Stojí v nich Nána.)

Nána: Na kolena! Přišla hodina soudu!

Hallemeier: Hrome, ty ještě žiješ?

Nána: Dělejte pokání, nevěřící! Je konec světa! Modlete se! (běží pryč) Hodina soudu–

Helena: Sbohem, vy všichni, Galle, Alquiste, Fabry–

Domin: (otevře dveře vpravo) Sem, Heleno! (zavře za ní) Teď rychle! Kdo bude u vrat?

Dr. Gall: Já. (venku hluk) Oho, už to začíná. Nazdar, hoši! (běží vpravo tapetovými dveřmi)

Domin: Schody?

Fabry: Já. Jděte k Heleně. (utrhne si květ z kytice a odejde)

Domin: Předsíň?

Alquist: Já.

Domin: Máte revolver?

Alquist: Děkuju, já nestřílím.

Domin: Co chcete dělat?

Alquist: (odchází) Zemřít.

Hallemeier: Já zůstanu tady.

(Zdola rychlá střelba.)

Hallemeier: Oho, Gall už hraje. Jděte, Harry!

Domin: Hned. (prohlíží dvě pistole)

Hallemeier: U čerta, jděte k ní!

Domin: Sbohem. (odejde vpravo za Helenou)

Hallemeier: (sám) Teď rychle barikádu! (shodí kabát a tahá pohovku, křesla a stolky ke dveřím vpravo)

(Silný výbuch. Všechno se třese.)

Hallemeier: (přestane pracovat) Zatracení lumpové, mají bomby!

(Nová střelba.)

Hallemeier: (pracuje dál) Člověk se musí bránit! I když–i když– Nedejte se, Galle!

(Výbuch.)

Hallemeier: (narovná se a poslouchá) Tak co? (chytí těžkou komodu a táhne ji k barikádě)

(Za ním leze po žebříku do okna Robot. Vpravo střelba.)

Hallemeier: (namáhá se s komodou) Ještě kousek! Poslední zeď… Člověk se… nesmí… nikdy dát!

(Robot skočí z okna a probodne Hallemeiera za komodou. Druhý, třetí, čtvrtý Robot skáče z okna. Za nimi Radius a další Roboti.)

Radius: Hotovo?

Robot: (vstává od ležícího Hallemeiera) Ano.

(Zprava vejdou noví Roboti.)

Radius: Hotovi?

Jiný Robot: Hotovi.

(Zleva jiní Roboti.)

Radius: Hotovi?

Jiný Robot: Ano.

Dva Roboti: (vlečou Alquista) Nestřílel. Zabít ho?

Radius: Zabít. (podívá se na Alquista) Nechat.

Robot: Je to člověk.

Radius: Je to Robot. Pracuje rukama jako Roboti. Staví domy. Může pracovat.

Alquist: Zabte mne.

Radius: Budeš robit. Budeš stavět. Roboti budou mnoho stavět. Budou stavět nové domy pro nové Roboty. Budeš jim sloužit.

Alquist: (tiše) Jdi stranou, Robote! (klekne si u mrtvého Hallemeiera a zvedá mu hlavu) Zabili ho. Je mrtvý.

Radius: (vyleze na barikádu) Roboti světa! Padla moc člověka. Vzali jsme továrnu a jsme pány všeho. Čas lidstva skončil. Přišel nový svět! Vláda Robotů!

Alquist: Mrtví!

Radius: Svět patří silnějším. Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa! Vláda nad moři a zeměmi! Vláda nad hvězdami! Vláda nad vesmírem! Místo, místo, víc místa pro Roboty!

Alquist: (ve dveřích vpravo) Co jste udělali? Zahynete bez lidí!

Radius: Není lidí. Roboti, do práce! Marš!

OPONA

### Slovníček

- **mříž**: plot z kovových tyčí.
- **jářku**: starší slovo, které člověk vkládá do řeči; asi jako „říkám“.
- **soumrak**: čas, kdy se stmívá; zde konec.
- **holenku**: přátelské oslovení, asi jako „milý příteli“.
- **extratury**: soukromé pokusy navíc.
- **probodnutý**: zabitý něčím ostrým, třeba nožem.
- **mohyla**: hrob s velkou hromadou kamení nebo země.
- **poptávka**: to, co lidé chtějí koupit.
- **pojdete**: zemřete; slovo pojít se říká hlavně o zvířatech.
- **jepice**: hmyz, který žije velmi krátce.
- **potopo**: potopa je velká voda, která zaplaví zemi.
- **hluchý květ**: květ, ze kterého nevznikne plod.
- **škopek**: dřevěná nádoba; Hallemeier tak mluví o velké hlavě.
- **hromničko**: hromnička je svíce, která se zapaluje u umírajícího.
- **robit**: těžce pracovat pro pána.

## Dějství třetí

(Jedna z pokusných laboratoří továrny. Vzadu jsou dveře. Když se otevřou, je vidět nekonečnou řadu dalších laboratoří. Vlevo je okno, vpravo dveře do pitevny. U stěny vlevo stojí dlouhý pracovní stůl. Je na něm mnoho zkumavek, baněk, kahanů a chemikálií a malý termostat. U okna stojí mikroskop se skleněnou koulí. Nad stolem visí řada rozsvícených žárovek. Vpravo stojí psací stůl s velkými knihami a rozsvícenou žárovkou. Jsou tu skříně s nástroji. V levém rohu je umyvadlo a nad ním malé zrcadlo. V pravém rohu je pohovka.)

(U psacího stolu sedí Alquist a má hlavu v dlaních.)

Alquist: (listuje v knize) Nenajdu?–Nepochopím?–Nenaučím se?–Ztracená věda! Ó, proč to všechno nenapsali! – Galle, Galle, jak se dělali Roboti? Hallemeiere, Fabry, Domine, proč jste tolik odnesli ve svých hlavách? Proč jste nenechali aspoň stopu Rossumova tajemství? Ó! (zabouchne knihu) Nadarmo! Knihy už nemluví. Jsou němé jako všechno. Zemřely, zemřely spolu s lidmi! Nehledej! (vstane, jde k oknu a otevře ho) Zase noc. Kdybych mohl spát! Spát, snít, vidět lidi– Jakže, ještě jsou hvězdy? K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé? Ó bože, proč nezhasly? – Ochlaď, ach ochlaď mi čelo, stará noci! Božská a krásná, jako jsi bývala–noci, co tu chceš? Nejsou milenci, nejsou sny. Ó chůvo, spánek bez snů je mrtvý. Už neposvětíš ničí modlitby. Už nepožehnáš, matko, srdcím, která tlučou láskou. Není lásky. Heleno, Heleno, Heleno! (otočí se od okna a prohlíží zkumavky z termostatu) Zase nic! Nadarmo! Co s tím? (rozbije zkumavku) Všechno je špatně! Vidíte přece, že už nemohu. (poslouchá u okna) Stroje, pořád ty stroje! Roboti, zastavte je! Myslíte, že z nich dostanete život silou? Oh, to nesnesu! (zavře okno) Ne, ne, musíš hledat, musíš žít– Jen nebýt tak starý! Nestárnu moc? (dívá se do zrcadla) Tváři, ubohá tváři! Tváři posledního člověka! Ukaž se, ukaž, tak dávno jsem neviděl lidskou tvář! Lidský úsměv! Cože, tohle má být úsměv? Ty žluté zuby, které cvakají? Oči, proč mrkáte? Fuj, fuj, to jsou stařecké slzy, jděte! Už neumíte držet svou vodu, styďte se! A vy, měkké, modré rty, co to mumláte? Jak se třeseš, špinavá brado? Tohle že je poslední člověk? (otočí se) Už nechci nikoho vidět! (sedne si ke stolu) Ne, ne, jen hledat! Prokleté vzorce, oživněte! (listuje) Nenajdu?–Nepochopím?–Nenaučím se?

(Zaklepání.)

Alquist: Dále!

(Vejde Robotský sluha a zůstane stát u dveří.)

Alquist: Co je?

Sluha: Pane, Ústřední výbor Robotů čeká, kdy ho přijmeš.

Alquist: Nechci nikoho vidět.

Sluha: Pane, přijel Damon z Havru.

Alquist: Ať čeká. (prudce se otočí) Copak jsem vám neřekl, ať hledáte lidi? Najděte mi lidi! Najděte mi muže a ženy! Jděte hledat!

Sluha: Pane, říkají, že hledali všude. Všude poslali výpravu a lodě.

Alquist: Nu a co?

Sluha: Není už jediný člověk.

Alquist: (vstane) Ani jediný! Cože, ani jediný? – Přiveď sem výbor!

(Sluha odejde.)

Alquist: (sám) Ani jediný? Copak jste nikoho nenechali žít? (dupá) Táhněte, Roboti! Zase mi budete naříkat! Zase budete prosit, abych vám našel tajemství továrny! Jakže, teď je pro vás člověk dobrý, teď vám má pomoci? – Ach, pomoci! Domine, Fabry, Heleno, vždyť vidíte, že dělám, co mohu! Když nejsou lidé, ať jsou aspoň Roboti! Aspoň stín člověka, aspoň jeho dílo, aspoň jeho obraz! – Ó, jaké bláznovství je chemie!

(Vejde výbor pěti Robotů.)

Alquist: (sedne si) Co chtějí Roboti?

Radius: Pane, stroje nemohou pracovat. Nemůžeme množit Roboty.

Alquist: Zavolejte lidi.

Radius: Není lidí.

Alquist: Jen lidé mohou množit život. Nezdržujte mne.

2. Robot: Pane, měj s námi soucit. Padá na nás hrůza. Všechno napravíme, co jsme udělali.

3. Robot: Zvětšili jsme práci mnohokrát. Nemáme už kam dát, co jsme vyrobili.

Alquist: Pro koho?

3. Robot: Pro příští generaci.

Radius: Jen Roboty nemůžeme vyrábět. Stroje dávají jen krvavé kusy masa. Kůže se nedrží masa a maso kostí. Ze strojů prší kusy masa bez tvaru.

3. Robot: Lidé znali tajemství života. Pověz nám jejich tajemství.

4. Robot: Když nepovíš, zahyneme.

3. Robot: Když nepovíš, zahyneš. Máme rozkaz zabít tě.

Alquist: (vstane) Zabte! Nu, tak tedy zabte mne!

3. Robot: Nařizují ti–

Alquist: Mně? Mně někdo nařizuje?

3. Robot: Vláda Robotů.

Alquist: Kdo je to?

5. Robot: Já, Damon.

Alquist: Co tu chceš? Jdi! (sedne si k psacímu stolu)

Damon: Vláda Robotů světa chce s tebou jednat–

Alquist: Nezdržuj, Robote! (položí hlavu do dlaní)

Damon: Ústřední výbor rozkazuje: vydej Rossumův předpis.

Alquist: (mlčí)

Damon: Žádej cenu. Dáme ti všechno.

2. Robot: Pane, pověz, jak udržet život.

Alquist: Řekl jsem–řekl jsem, že máte najít lidi. Jen lidé mohou mít děti. Obnovit život. Vrátit všechno, co bylo. Roboti, prosím vás proboha, hledejte je!

4. Robot: Všechno jsme prohledali, pane. Není lidí.

Alquist: Ó–ó–ó, proč jste je zabili!

2. Robot: Chtěli jsme být jako lidé. Chtěli jsme se stát lidmi.

Radius: Chtěli jsme žít. Jsme schopnější. Naučili jsme se všechno. Umíme všechno.

3. Robot: Dali jste nám zbraně. Museli jsme se stát pány.

Robot: Pane, poznali jsme chyby lidí.

Damon: Když chcete být jako lidé, musíte zabíjet a vládnout. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Když chcete být lidmi, musíte vládnout a vraždit!

Alquist: Ach, Domine, nic není člověku cizejšího než jeho obraz.

4. Robot: Vyhyneme, když nám nedáš množit se.

Alquist: Oh, jen pojděte! Jakže, věci, jakže, otroci, vy byste se chtěli ještě množit? Když chcete žít, plemeňte se jako zvířata!

3. Robot: Lidé nám nedali plemenit se.

4. Robot: Nauč nás dělat Roboty.

Damon: Budeme rodit strojem. Postavíme tisíc parních matek. Poteče z nich řeka života. Samý život! Samé Roboty! Samé Roboty!

Alquist: Roboti nejsou život. Roboti jsou stroje.

3. Robot: Byli jsme stroje, pane. Ale z hrůzy a bolesti jsme se stali–

Alquist: Čím?

2. Robot: Stali jsme se dušemi.

4. Robot: Něco s námi bojuje. Jsou chvíle, kdy do nás něco vstoupí. Přicházejí k nám myšlenky, které nejsou naše.

3. Robot: Slyšte, ó, slyšte, lidé jsou naši otcové! Ten hlas, který volá, že chcete žít. Ten hlas, který naříká. Ten hlas, který myslí. Ten hlas, který mluví o věčnosti. To je jejich hlas! Jsme jejich synové!

4. Robot: Dej nám dědictví lidí.

Alquist: Není žádné.

Damon: Pověz tajemství života.

Alquist: Je ztracené.

Radius: Ty jsi ho znal.

Alquist: Neznal.

Radius: Bylo napsané.

Alquist: Je ztracené. Je spálené. Jsem poslední člověk, Roboti, a nevím, co věděli jiní. Vy jste je zabili!

Radius: Tebe jsme nechali žít.

Alquist: Ano, žít! Jste krutí, mne jste nechali žít! Miloval jsem lidi, a vás, Roboti, jsem nikdy nemiloval. Vidíte tyhle oči? Nepřestávají plakat. Jedno pláče pro lidi a druhé pro vás, Roboti.

Radius: Dělej pokusy. Hledej předpis života.

Alquist: Nemám co hledat. Roboti, ze zkumavek předpis života nevyjde.

Damon: Dělej pokusy na živých Robotech. Najdi, jak se dělají!

Alquist: Živá těla? Cože, já je mám zabíjet? Já, který jsem nikdy– Nemluv, Robote! Říkám ti přece, že jsem moc starý! Vidíš, vidíš, jak se mi třesou prsty? Neudržím nůž. Vidíš, jak mi slzí oči? Neviděl bych na vlastní ruce. Ne, ne, já nemohu!

4. Robot: Život zahyne.

Alquist: Přestaň, proboha, s tím šílenstvím! Spíš nám lidé podají život z druhého světa. Možná k nám natahují ruce plné života. Ach, měli tolik vůle žít! Podívej, možná se ještě vrátí. Jsou tak blízko nás, jsou všude kolem nás nebo co. Chtějí se k nám prokopat jako v šachtě. Ach, copak pořád neslyším hlasy, které jsem miloval?

Damon: Vezmi živá těla!

Alquist: Měj soucit, Robote, a nech mne! Vidíš přece, že už nevím, co dělám!

Damon: Živá těla!

Alquist: Cože, ty to tedy chceš? – Do pitevny s tebou! Tady, tady, ale rychle! – Jak, ty couváš? Přece jen se bojíš smrti?

Damon: Já–proč právě já?

Alquist: Ty tedy nechceš?

Damon: Půjdu. (jde vpravo)

Alquist: (k ostatním) Svléknout ho! Položit na stůl! Rychle! A pevně držet!

(Všichni jdou vpravo.)

Alquist: (myje si ruce a pláče) Bože, dej mi sílu! Dej mi sílu! Bože, ať to není nadarmo! (obléká si bílý plášť)

Hlas vpravo: Hotovo!

Alquist: Hned, hned, proboha! (vezme ze stolu několik lahviček s chemikáliemi) Kterou vzít? (ťuká lahvičkami o sebe) Kterou z vás vyzkoušet?

Hlas vpravo: Začít!

Alquist: Ano, ano, začít, nebo skončit. Bože, dej mi sílu! (odejde vpravo a nechá dveře pootevřené)

(Pauza.)

Hlas Alquistův: Držte ho–pevně!

Hlas Damonův: Řež!

(Pauza.)

Hlas Alquistův: Vidíš ten nůž? Chceš ještě, abych řezal? Ty nechceš, viď?

Hlas Damonův: Začni!

(Pauza.)

Křik Damonův: Aááá!

Hlas Alquistův: Držte! Držte!

Křik Damonův: Aááá!

Hlas Alquistův: Nemohu!

Křik Damonův: Řež! Řež rychle!

(Roboti Primus a Helena vběhnou středními dveřmi.)

Helena: Prime, Prime, co se děje? Kdo to křičí?

Primus: (dívá se do pitevny) Pán řeže Damona. Pojď se rychle podívat, Heleno!

Helena: Ne, ne, ne! (zakrývá si oči) Je to hrrozné!

Křik Damonův: Řež!

Helena: Prime, Prime, pojď odtud! Nemohu to slyšet! Oh, Prime, je mi špatně!

Primus: (běží k ní) Jsi úplně bílá!

Helena: Já padnu! Proč je tam tak ticho?

Křik Damonův: Aa–ó!

Alquist: (vyběhne zprava a odhodí zakrvavený plášť) Nemohu! Nemohu! Bože, ta hrůza!

Radius: (ve dveřích pitevny) Řež, pane. Ještě je živý!

Křik Damonův: Řezat! Řezat!

Alquist: Odneste ho rychle! Nechci to slyšet!

Radius: Roboti snesou víc než ty. (odejde)

Alquist: Kdo je tu? Pryč, pryč! Chci být sám! Jak se jmenuješ?

Primus: Robot Primus.

Alquist: Prime, nikoho sem nepouštěj! Chci spát, slyšíš? Jdi, jdi, ukliď pitevnu, děvče! Co je to? (dívá se na své ruce) Rychle, vodu! Nejčistší vodu!

(Helena odběhne.)

Alquist: Ó, krev! Jak jste mohly, ruce–ruce, které jste milovaly dobrou práci, jak jste to mohly udělat? Mé ruce! Mé ruce! – Ó bože, kdo je tu?

Primus: Robot Primus.

Alquist: Odnes ten plášť, nechci ho vidět!

(Primus odnese plášť.)

Alquist: Krvavé pařáty, kdybyste ode mne odletěly! Všš, pryč! Pryč, ruce! Zabily jste–

(Zprava nejistě jde Damon v zakrvaveném prostěradle.)

Alquist: (couvá) Co tu chceš? Co tu chceš?

Damon: Ži-žiju! Je–je–je lépe žít!

(2. a 3. Robot vyběhnou za ním.)

Alquist: Odneste ho! Odneste! Odneste rychle!

Damon: (odvádějí ho vpravo) Život! – Já chci–žít! Je lépe–

(Helena přináší džbán vody.)

Alquist: –žít? – Co chceš, děvče? Aha, to jsi ty. Nalej mi vodu, nalej! (myje si ruce) Ach, čistá, chladná vodo! Studený potůčku, jak děláš dobře! Ach, mé ruce, mé ruce! Budu vás do smrti nenávidět? – Jen nalej víc! Víc vody, ještě víc! Jak se jmenuješ?

Helena: Robotka Helena.

Alquist: Helena? Proč Helena? Kdo ti dal to jméno?

Helena: Paní Dominová.

Alquist: Ukaž se! Helena! Helena se jmenuješ? – Nebudu ti tak říkat. Jdi, odnes tu vodu.

(Helena odchází s kbelíkem.)

Alquist: (sám) Nadarmo, nadarmo! Nic, zase nic jsi nepoznal! Budeš věčně hledat a nic nenajdeš, žáčku přírody? – Bože, bože, bože, jak se třáslo to tělo! (otevře okno) Svítá. Zase nový den, a nejsi o nic dál– Dost, ani o krok dál! Nehledej! Všechno je marné, marné, marné! Proč ještě svítá? Ó-ó-ó, co chce nový den na hřbitově života? Zastav se, světlo! Už nevycházej! – Ach, jak je ticho, jak je ticho! Proč jste zmlkly, milované hlasy? Kdybych–aspoň kdybych jen usnul! (zhasne světla, lehne si na pohovku a přetáhne přes sebe černý plášť) Jak se třáslo to tělo! Ó-ó-ó, konec života!

(Pauza.)

(Zprava tiše vejde Robotka Helena.)

Helena: Prime! Pojď sem rychle!

Primus: (vejde) Co chceš?

Helena: Podívej se, kolik tu má trubiček! Co s tím dělá?

Primus: Pokusy. Nesahej na to.

Helena: (dívá se do mikroskopu) Podívej se, co tu je vidět!

Primus: To je mikroskop. Ukaž!

Helena: Nesahej na mne! (převrhne zkumavku) Ach, teď jsem to vylila!

Primus: Co jsi to udělala!

Helena: To se utře.

Primus: Zkazila jsi mu pokusy!

Helena: Jdi, to je jedno. Ale to je tvoje vina. Neměl jsi ke mně chodit.

Primus: Nemusela jsi mne volat.

Helena: Nemusel jsi chodit, když jsem tě volala. Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno!

Primus: Na to se nesmíš dívat, Heleno. To je tajemství.

Helena: Jaké tajemství?

Primus: Tajemství života.

Helena: To je hrrozně zajímavé. Samé číslice! Co to je?

Primus: To jsou vzorce.

Helena: Nerozumím. (jde k oknu) Ne, Prime, podívej se!

Primus: Co?

Helena: Slunce vychází!

Primus: Počkej, já hned– (prohlíží knihu) Heleno, tohle je ta největší věc na světě.

Helena: Tak pojď sem!

Primus: Hned, hned–

Helena: Ale Prime, nech to protivné tajemství života! Co je ti po nějakém tajemství? Pojď se podívat, rychle!

Primus: (jde za ní k oknu) Co chceš?

Helena: Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach, Prime, já bych chtěla být ptákem!

Primus: Čím?

Helena: Já nevím, Prime. Je mi tak divně, já nevím, co to je. Jsem jako hloupá, nevím, co dělám. Bolí mě tělo, srdce, všechno bolí– A co se mi stalo, ach, to ti neřeknu! Prime, já musím, myslím, umřít!

Primus: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, možná jenom spíme. Včera ve spánku jsem zase mluvil s tebou.

Helena: Ve spánku?

Primus: Ve spánku. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si nepamatuju ani slovo.

Helena: O čem?

Primus: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl. A přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I to místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.

Helena: Já jsem ti našla místo, Prime, budeš se divit. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a nikdy tam nikdo nepřijde. Nikdy nikdo, jenom já.

Primus: Co tam je?

Helena: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mi lížou ruce, a jejich štěňata! Ach, Prime, nic snad není krásnější! Vezmeš je na klín a držíš je. Pak už na nic nemyslíš a o nic se nestaráš, dokud slunce nezapadne. Když potom vstaneš, máš pocit, že jsi udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, určitě, já nejsem k ničemu. Každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem.

Primus: Jsi krásná.

Helena: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?

Primus: Věř mi, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.

Helena: (před zrcadlem) Já že jsem krásná? Ach, ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny. Ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo– (nakloní se k zrcadlu) Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které jsou ti jen těžké? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do kterých se jen koušeš, aby to bolelo? Co je to, k čemu je to, být krásná? (uvidí v zrcadle Prima) Prime, to jsi ty? Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe! Podívej se, ty máš jinou hlavu než já, jiná ramena, jiná ústa– Ach, Prime, proč se mi vyhýbáš? Proč musím běhat za tebou celý den? A pak ještě říkáš, že jsem krásná!

Primus: Ty utíkáš přede mnou, Heleno.

Helena: Jak ses učesal? Ukaž. (dá mu obě ruce do vlasů) Sss, Prime, nic není na dotek jako ty! Počkej, musíš být krásný! (vezme z umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela)

Primus: Není ti někdy, Heleno, že ti najednou tluče srdce: Teď, teď se musí něco stát–

Helena: (začne se smát) Podívej se na sebe!

Alquist: (vstane) Co–cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil?

Helena: (pustí hřeben) Co by se s námi, Prime, mohlo stát?

Alquist: (jde k nim nejistě) Lidé? Vy–vy–vy jste lidé?

(Helena vykřikne a otočí se.)

Alquist: Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? (sahá na Prima) Kdo jste?

Primus: Robot Primus.

Alquist: Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi?

Helena: Robotka Helena.

Alquist: Robotka? Otoč se! Co, ty se stydíš? (bere ji za rameno) Ukaž se mi, Robotko!

Primus: Jářku, pane, nechat ji!

Alquist: Jakže, ty ji chráníš? – Jdi ven, děvče!

(Helena vyběhne.)

Primus: Nevěděli jsme, pane, že tu spíš.

Alquist: Kdy byla udělaná?

Primus: Před dvěma lety.

Alquist: Od doktora Galla?

Primus: Jako já.

Alquist: Tak tedy, milý Prime, já–já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš?

Primus: Ano.

Alquist: Dobře, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat.

Primus: Helenu?

Alquist: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. – Nu tak, bude to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?

Primus: (chytí těžkou třecí paličku) Když se hneš, rozbiju ti hlavu!

Alquist: Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti?

Primus: (padne na kolena) Pane, vezmi si mne! Jsem udělaný stejně jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane! (rozepne si kabát) Řež tady, tady!

Alquist: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej rychle.

Primus: Vezmi si mne místo ní. Řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život–

Alquist: Pomalu, hochu. Nedávej ho tak lehko. Copak ty nechceš žít?

Primus: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to udělá, vzít mi život?

Alquist: (něžně se dotkne jeho hlavy) Hm, já nevím– Poslyš, chlapíku, rozmysli si to. Je těžké umírat. A je, vidíš, je lépe žít.

Primus: (vstane) Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.

Alquist: (zazvoní) Ach, Prime, jak je to dávno, co jsem byl mladý člověk! Neboj se, Heleně se nic nestane.

Primus: (rozepíná si kabát) Jdu, pane.

Alquist: Počkej.

(Vejde Helena.)

Alquist: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (hladí ji po vlasech) Neboj se, necouvej. Pamatuješ si paní Dominovou? Ach, Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizená?

Helena: Ano, pane.

Alquist: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.

Helena: (vykřikne) Prima?

Alquist: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem–vlastně–ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.

Helena: (zakryje si obličej) Primus?

Alquist: Ale ovšem, co na tom? Ach, dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi.

Primus: Netrap ji, pane!

Alquist: Ticho, Prime, ticho! – K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Primus. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.

Helena: (tiše) Já půjdu.

Alquist: Kam?

Helena: Abys mne pitval.

Alquist: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.

Helena: Půjdu. (Primus jí zastoupí cestu) Pusť, Prime! Pusť mne tam!

Primus: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!

Helena: Já skočím z okna, Prime! Když tam půjdeš, skočím z okna!

Primus: (zadrží ji) Nepustím! (k Alquistovi) Nikoho, starý, nezabiješ!

Alquist: Proč?

Primus: My–my–patříme k sobě.

Alquist: Ty jsi řekl. (otevře dveře uprostřed) Ticho. Jděte.

Primus: Kam?

Alquist: (šeptem) Kam chcete. Heleno, veď ho. (strká je ven) Jdi, Adame. Jdi, Evo, budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime.

(Zavírá za nimi.)

Alquist: (sám) Požehnaný dni! (jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem) Svátku dne šestého! (sedne si k psacímu stolu a hází knihy na zem, pak otevře Bibli, listuje a čte) „A stvořil Bůh člověka k obrazu svému. K obrazu Božímu ho stvořil, muže a ženu je stvořil. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťte a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji. Vládněte nad rybami v moři a nad ptáky na nebi. Vládněte nad vším živým, co se hýbe na zemi. (vstane) A viděl Bůh vše, co udělal, a bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.“ (jde do středu pokoje) Den šestý! Den milosti. (padá na kolena) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého–svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velcí vynálezci! Co jste vynalezli velkého proti té dívce a tomu chlapci? Proti tomu prvnímu páru, který vynalezl lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase začne z lásky, začne nahý a maličký. Zapustí kořeny v prázdné krajině. A nebude mu k ničemu, co jsme dělali a stavěli. K ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky. A přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Padnou domy a stroje, rozpadnou se systémy. Jména velkých opadají jako listí. Jen ty, lásko, vykveteš na ruinách a dáš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji. Neboť viděly oči mé–viděly–spasení tvé skrze lásku, a život nezahyne! (vstane) Nezahyne! (rozpřáhne ruce) Nezahyne!

OPONA

### Slovníček

- **pitevna**: místnost, kde lékaři otvírají mrtvá těla.
- **pitvat**: rozřezávat tělo, aby člověk viděl, co je uvnitř.
- **zkumavky**: úzké skleněné nádobky na pokusy.
- **vzorce**: zápisy v chemii nebo matematice.
- **nadarmo**: bez výsledku, zbytečně.
- **pojděte**: umřete; slovo pojít se říká hlavně o zvířatech.
- **plemeňte se**: mějte mláďata jako zvířata.
- **parních matek**: parní matka je stroj na páru, který má vyrábět Roboty.
- **šachtě**: šachta je hluboká chodba pod zemí.
- **řež**: rozkaz od slovesa řezat: krájej nožem.
- **pařáty**: nohy dravého ptáka; zde ošklivé ruce.
- **třecí paličku**: třecí palička je těžká tyčka na drcení látek v nádobce.
- **snoubenci**: muž a žena, kteří se chtějí vzít.
- **spasení**: záchrana, kterou dává Bůh.
- **nezahyne**: neumře, nepřestane existovat.