# Povídky z jedné kapsy (úroveň B1)

*Karel Čapek*

## Případ dr. Mejzlíka

„Poslyšte, pane Dastychu,“ řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému kouzelníkovi. „Já k vám jdu vlastně pro radu. Mám tu jeden případ a nevím si s ním rady.“

„Tak ven s tím,“ řekl pan Dastych. „Koho se ten případ týká?“

„Mne,“ vzdychl dr. Mejzlík. „Čím víc na to myslím, tím míň tomu rozumím. Poslouchejte, člověk by se z toho zbláznil.“

„Tak co vám kdo udělal?“ ptal se pan Dastych, aby ho uklidnil.

„Nikdo,“ vyhrkl dr. Mejzlík. „To je to nejhorší. Já sám jsem udělal něco, čemu nerozumím.“

„Snad to nebude tak zlé,“ těšil ho starý Dastych. „Tak co jste to udělal, mládenče?“

„Chytil jsem kasaře,“ odpověděl dr. Mejzlík smutně.

„A to je všechno?“

„To je všechno.“

„A ten kasař asi nebyl ten pravý,“ pomáhal pan Dastych.

„Ale byl, vždyť se přiznal. Vykradl kasu v Židovském dobročinném spolku, víte? Byl to nějaký Rozanowski čili Rosenbaum ze Lvova,“ bručel dr. Mejzlík. „Našli u něho hasáky a všechno.“

„No, a co byste rád věděl?“ ptal se starý Dastych.

„Já bych rád věděl,“ řekl zamyšleně policejní úředník, „jak jsem ho chytil. Počkejte, povím vám to po pořádku. Bylo to před měsícem, třetího března. Měl jsem službu až do půlnoci. Nevím, jestli si pamatujete, že tehdy už třetí den pršelo. Tak jsem si zaskočil na chvilku do kavárny. Pak jsem chtěl jít domů, na Vinohrady. Ale místo toho jsem šel opačným směrem, k Dlážděné ulici. Prosím vás, nevíte, proč jsem šel zrovna tam?“

„Snad jen tak, náhodou,“ řekl pan Dastych.

„Poslouchejte, v takovém počasí člověk jen tak náhodou po ulicích nechodí. Já bych rád věděl, co jsem tam u všech sakramentů chtěl. Co myslíte, nemohlo to být nějaké tušení? Víte, něco jako telepatie.“

„Aha,“ řekl pan Dastych. „To je docela možné.“

„Tak vidíte,“ mluvil dr. Mejzlík ustaraně. „Tady to máme. Ale taky to mohla být podvědomá představa, že se mám podívat, co je u Tří panen.“

„To je ten zapadák v Dlážděné ulici,“ vzpomněl si pan Dastych.

„Právě. Tam spí tihle kasaři a kapsáři z Pešti nebo z Haliče, když přijdou do Prahy na práci. My na ten lokál dáváme pozor. Co myslíte, nebyl to docela obyčejný policejní zvyk, že jsem se tam šel podívat?“

„To může být,“ soudil pan Dastych. „Takové věci dělá člověk někdy docela mechanicky, hlavně když jaksi má smysl pro povinnost. Na tom není nic zvláštního.“

„Tak já jdu do Dlážděné ulice,“ pokračoval dr. Mejzlík. „Mimochodem se podívám na seznam hostů u Tří panen a jdu dál. Na konci Dlážděné ulice se zastavím a jdu zase zpátky. Pěkně prosím, nevíte, proč jsem šel zpátky?“

„Zvyk,“ řekl pan Dastych. „Zvyk patrolovat.“

„To by mohlo být,“ souhlasil policejní úředník. „Ale já jsem neměl službu a chtěl jsem jít domů. Třeba to byla předtucha.“

„Takové případy bývají,“ uznal pan Dastych. „Ale taková předtucha není nic tajemného. Je přece známo, že v člověku jsou jakési vyšší schopnosti…“

„Hergot,“ zařval dr. Mejzlík, „tak byl to zvyk, nebo nějaké vyšší schopnosti? Tohle bych rád věděl! — Tak počkejte. Když si tak jdu, jde proti mně nějaký člověk. Řekněte, proč by u všech všudy kdokoliv nemohl jít v jednu hodinu v noci Dlážděnou ulicí? Na tom není nic podezřelého. Já sám jsem na nic ani nepomyslel. Ale zastavil jsem se zrovna pod lucernou a zapaloval jsem si egyptku. Víte, to my děláme, když se chceme v noci na někoho pořádně podívat. Co myslíte: byla to náhoda, nebo zvyk, nebo… nebo nějaký podvědomý alarm?“

„To nevím,“ řekl pan Dastych.

„Já taky ne,“ křikl zlostně dr. Mejzlík. „Hrom do toho! Tedy si zapaluju cigaretu pod tou lucernou a ten člověk jde kolem mě. Pane, já jsem se mu ani nepodíval na nos. Jenom tak čumím k zemi.

Když ten chlap přešel, začalo se mi něco nelíbit. Čerchmante, řekl jsem si, tady není něco v pořádku. Ale co vlastně? Vždyť jsem si toho pána ani nevšiml. Tak stojím v dešti pod tou lucernou a přemýšlím. A najednou mě napadlo: boty! Ten chlap měl něco divného na botách. A já zničehonic říkám nahlas: popel.“

„Jaký popel?“ ptal se pan Dastych.

„No popel. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ten člověk měl na botách mezi svrškem a podrážkou popel.“

„A proč by neměl mít na botách popel?“ řekl pan Dastych.

„To je jasné,“ zvolal dr. Mejzlík. „Ale pane, v ten okamžik jsem viděl, ano, viděl vyříznutou ohnivzdornou kasu. Sype se z ní popel na podlahu. Víte, ten popel, co je mezi ocelovými pláty. A já jsem viděl, jak ty boty šlapou do toho popela.“

„Tak to byla intuice,“ rozhodl pan Dastych. „Geniální, ale náhodná intuice.“

„Nesmysl,“ řekl dr. Mejzlík. „Člověče, kdyby nepršelo, tak bych si toho popela ani nevšiml. Ale když prší, lidé obyčejně nemají na botách popel, rozumíte?“

„Tak to byl empirický závěr,“ řekl s jistotou pan Dastych. „Byl to skvělý úsudek na základě zkušenosti. A co bylo dál?“

„Inu, pak jsem šel za tím chlapem. To se ví, zašel ke Třem pannám. Potom jsem zatelefonoval pro dva tajné a udělali jsme tam šťáru. Našli jsme pana Rosenbauma i s tím popelem a hasáky. Měl tam i dvanáct tisíc z kasy Židovského dobročinného spolku. Na tom už nic není. To víte, v novinách se psalo, že tentokrát naše policie ukázala velkou pohotovost. Takový nesmysl! Prosím vás, kdybych náhodou nešel do té Dlážděné ulice a náhodou se nepodíval tomu gaunerovi na boty… Totiž,“ řekl dr. Mejzlík sklíčeně, „jestli to byla jen tak náhoda. To je právě to.“

„Na tom přece nezáleží,“ řekl pan Dastych. „Mladý člověče, to byl úspěch, ke kterému si můžete gratulovat.“

„Gratulovat!“ vybuchl dr. Mejzlík. „Pane, jak si mám gratulovat, když nevím k čemu? K svému báječnému detektivnímu bystrozraku? Nebo k mechanickým policejním zvykům? Nebo k šťastné náhodě? Nebo k nějaké intuici a telepatii? Podívejte se, to byl můj první větší případ. Něčeho se člověk musí držet, že? Dejme tomu, že mi zítra dají nějaký mord. Pane Dastychu, co budu dělat? Mám běhat po ulicích a bystře koukat lidem na boty? Nebo mám jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas dovede rovnou k vrahovi? Tak vidíte, to je ten případ. Celá policie si teď říká: Tenhle Mejzlík, ten má nos. Z toho mládence s brejlema něco bude, to je detektivní talent. Vždyť je to zoufalá situace,“ bručel dr. Mejzlík. „Nějakou metodu člověk musí mít. Do svého prvního případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody. Víte, na pozorování, na zkušenost, na soustavné vyšetřování a takové hlouposti. Ale když si teď ten případ procházím, vidím, že – Poslouchejte!“ vyhrkl s úlevou. „Já myslím, že to byla jen šťastná náhoda.“

„Vypadá to tak,“ řekl pan Dastych moudře. „Ale byl v tom také kus dobrého pozorování a takové té logiky.“

„A mechanická rutina,“ řekl mladý úředník sklíčeně.

„A intuice. A taky trochu takový dar předtuchy. A instinkt.“

„Ježíšikriste, tak to vidíte,“ naříkal dr. Mejzlík. „Pane Dastychu, jak mám nyčko něco dělat?“

„— Pan doktor Mejzlík k telefonu,“ hlásil pan vrchní. „Volá policejní prezídium.“

„Tady to máme,“ zahučel dr. Mejzlík zničeně. Když se vrátil od telefonu, byl bledý a nervózní. „Platit, pane vrchní,“ křikl podrážděně. „Už to tak je: Našli nějakého cizince zavražděného v hotelu. Hrom aby —“ a odešel. Zdálo se, že tento energický mladý muž má trému.

### Slovníček

- **kasař**: zloděj, který otevírá pokladny
- **ohnivzdornou kasu**: pokladnu, která nehoří
- **hasáky**: velké železné nářadí, kleště
- **zapadák**: špatná skrytá hospoda
- **patrolovat**: chodit na hlídku, hlídat ulice
- **egyptku**: druh cigarety
- **předtucha**: pocit, že se něco stane
- **Čerchmante**: staré slovo pro čerta, tady nadávka
- **tajné**: policisty bez uniformy
- **šťáru**: nečekanou policejní kontrolu
- **gaunerovi**: darebákovi, podvodníkovi
- **mord**: hovorově vražda
- **nyčko**: nářeční slovo pro „teď“
- **pan vrchní**: číšník
- **trému**: strach před důležitým úkolem

## Modrá chryzantéma

„Já vám povím,“ řekl starý Fulinus, „jak přišla Klára na svět. Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenberský park v Lubenci. Pane, starý kníže, to byl znalec! Celé stromy si nechal posílat od Veitsche z Anglie. Jenom cibulí z Holandska odebral sedmnáct tisíc kusů. Ale to jen tak mimochodem. Tak jednou v neděli jdu v Lubenci po ulici a potkám Kláru. Víte, to byl místní idiot, hluchoněmá bláznivá káča. Kudy šla, tudy šťastně hýkala. Nevíte, pane, proč jsou tihle idioti tak šťastní? Zrovna jsem se jí vyhýbal, aby mi nedala hubičku. A najednou vidím, že má v prackách kytici. Byl to nějaký kopr a takový ten polní neřád. Ale mezi tím, pane… Já jsem viděl ledacos, ale tehdy mě mohla ranit mrtvice. Ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pompónové chryzantémy, která byla modrá! Pane, modrá! Byla to asi taková modrá jako Phlox Laphami. Měla trochu barvu břidlice a atlasově růžový okraj. Uvnitř byla jako Campanula turbinata, krásně plná. Ale to všechno ještě nic není. Pane, ta barva byla tehdy u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá, a je neznámá ještě dnes! Před lety jsem byl u starého Veitsche. Sir James se mi chlubil, že jim loni kvetlo jedno chrysanthemum, import přímo z Číny. Bylo trochu do lila, ale v zimě jim bohužel uhynulo. A tady ta krákorající maškara měla v pařátu chrysanthemum tak modré, jak si jen můžete přát. Dobrá.

Tak tedy ta Klára radostně zahučela a strká mi tu svou kytici. Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému: Kláro, kdes tohle vzala? Klára nadšeně kdákala a řehtala se. Víc jsem z ní nedostal. Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic to nepomáhá. Za každou cenu mě chtěla obejmout. Běžím ke starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou: Jasnosti, tohle roste někde tady v okolí. Pojďte to hledat. Starý dal hned zapřáhnout kočár a řekl, že vezmeme Kláru s sebou.

Ale Klára se zatím ztratila a nikde jsme ji nenašli. Stáli jsme u vozu a nadávali jsme tak dobrou hodinu. Kníže pán býval totiž dřív u dragounů. Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když přiběhla Klára s vyplazeným jazykem. Cpala mi celou kytici čerstvě natrhaných modrých chryzantém. Kníže jí podával stokorunu, ale Klára se zklamáním rozbrečela. Chudák nikdy stokorunu neviděla. Musel jsem jí dát korunu, abych ji uklidnil. Začala tancovat a křičet. My jsme ji posadili na kozlík a ukázali jsme na ty modré chryzantémy. A Kláro, veď nás!

Klára na kozlíku výskala radostí. To si nemůžete představit, jak byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní. Kromě toho se koně každou minutu plašili z jejího kvikotu a kokrhání. Inu, byla to čertovská jízda. Když jsme jeli půldruhé hodiny, povídám: Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů.

To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů.

No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za hodinu. To místo tedy nemůže být dál než tři kilometry od Lubence. Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste? Kdes tohle našla?

Klára začala krákorat a ukazovala pořád dopředu. Nejspíš byla ráda, že jede v kočáře. Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije. Kristepane, ten se uměl vztekat! Z koní kapala pěna, Klára kejhala, kníže se rouhal, kočí skoro brečel hanbou. A já jsem dělal plány, jak najít modrou chryzantému. Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde. Musíme hledat bez Kláry. Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme ho na úseky a budeme hledat dům od domu.

Člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence přece není žádný park! To je dobře, povídám. V parku byste našel starého čerta, leda byste hledal ageratum nebo kanu. Koukejte se, tady dole na stonku je trochu půdy. To není žádný humus, to je lepkavá žlutá hlína, nejspíš hnojená lidským tentononc. Musíme hledat místo, kde je hodně holubů. Na listech máte plno holubího trusu. Nejspíš to roste u plotu z neloupaných tyček. Tady v paždí listu je totiž kousek odloupnuté smrkové kůry. Tak, to je přesné vodítko. Jaké? povídá kníže.

No, takové, povídám, že to musíme hledat u každé chalupy v okruhu tří kilometrů. Rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš zahradník a můj pomocník Vencl, a je to.

Dobrá, příští ráno mi Klára hned zase přinesla kytici modrých chryzantém. Potom jsem prohledal svůj úsek. V každé hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých chryzantémách. Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch syrečkách. Bylo horko, jaké někdy koncem září bývá. Lezl jsem do každé chalupy a musel jsem snášet ledajakou hrubost. Lidé si totiž mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu. Ale večer byla jedna věc jistá: v mém úseku žádná modrá chryzantéma nerostla. V ostatních třech taky nic nenašli. Jen Klára přinesla novou kytici nalámaných modrých chryzantém.

To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem a kolem. Zavolal si tedy četníky a každému dal do ruky jeden květ modré chryzantémy. Slíbil jim nevím co, když mu najdou, kde to roste. Četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak. Kromě toho znají každý kámen a mají obrovský vliv. Pane, představte si, co se toho dne dělo. Celý ten kraj v okruhu tří kilometrů prolézalo šest četníků, obecní strážníci a starostové obcí. A s nimi školní mládež s učiteli a jedna tlupa cikánů. Otrhali všechno, co kde kvetlo, a donesli to do zámku. Prokrindapána, to vám toho bylo jako o Božím těle. Ale modrá chryzantéma, to se ví, ani jedna. Kláru jsme dali celý den hlídat. V noci utekla a po půlnoci mi přinesla plnou náruč modrých chryzantém. Dali jsme ji hned zavřít do šatlavy, aby neotrhala všechny. Ale byli jsme v koncích. Na mou duši, to bylo jako začarované. Představte si, kraj jako dlaň —

Poslouchejte, člověk má právo být sprostý, když je ve velké bídě nebo když ho potká neúspěch. To já znám. Ale kníže pán mi z toho vzteku řekl, že jsem stejný idiot jako Klára. Odpověděl jsem mu, že si od takového starého kreténa nenechám nadávat, a šel jsem rovnou k vlaku. Od té doby jsem v Lubenci nebyl. Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se rozjel, rozbrečel jsem se, pane, jako malý kluk. Brečel jsem, že už neuvidím modrou chryzantému a že ji navždy opouštím. A jak tak brečím a koukám z okna, vidím hned u trati něco modrého. Pane Čapek, to bylo silnější než já. Vyhodilo mě to ze sedadla a zatáhlo to za poplašnou brzdu. Já jsem o tom ani nevěděl. Vlakem to trhlo, jak brzdili, a já jsem spadl na protější sedadlo. Přitom jsem si zlomil tenhle prst. Když přiběhl konduktér, koktal jsem, že jsem něco v Lubenci zapomněl. Musel jsem zaplatit zatracenou pokutu. Pane, já jsem nadával jako špaček a kulhal jsem po trati zpátky k tomu modrému. Ty troubo, říkal jsem si, třeba to je jenom podzimní aster nebo jiný modrý neřád. A ty vyhodíš takové nekřesťanské peníze! Ušel jsem asi pět set metrů. Už jsem si myslel, že to modré nemohlo být tak daleko. Třeba jsem to minul, nebo se mi to jenom zdálo. Vtom vidím na takovém malém náspu vechtrovský domek. Přes tyčkový plot jeho zahrádky kouká to modré. Byly to dva trsy modré chryzantémy.

Člověče, povídám mu přes plot, kde jste vzal tyhle kytky?

Ty modrý? řekl hlídač. Jo, ty tu zůstaly po nebožtíkovi Čermákovi, co tu byl vechtrem přede mnou. Ale tady po trati se nesmí chodit, pane. Tamhle je tabulka ‚Po trati choditi se zapovídá‘. Co tu máte co dělat?

Strejčku, povídám mu, a prosím vás, kudy se k vám chodí?

Po trati, na to hlídač. Ale sem nemá nikdo co chodit. Co tu chcete? Kliďte se, zatracenej trumbero, ale na trasu nesmíte ani nohou!

Tak kudy, povídám, se mám klidit?

To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta!

Sednu si tedy na ten břeh a povídám: Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky.

Neprodám, bručí vechtr. A pakujte se vocaď. Tady se nesmí sedět!

Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím.

Hlídač se zarazil a už mi jen nadával přes plot. Ale byl to nejspíš samotář. Za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby zkontroloval trať.

Tak co, zastavil se u mě, pudete vocaď nebo ne?

Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede.

Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až zajdu tamhle za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati. Já to nebudu vidět. Vřele jsem mu poděkoval. A když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky. Jeho vlastním rýčem jsem vykopal obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky.

Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl jsem si domů ukradené modré chryzantémy. Když jsem jel kolem toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a mračil se jako čert. Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal.

Tak to vidíte, pane: byla tam tabulka s nápisem Zakázaná cesta. Proto nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo tam hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí. Ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.

Proto jsem dal modré pompónové chryzantémě jméno Klára. Trápím se s ní už patnáct let. Ale nejspíš jsem ji rozmazlil dobrou půdou a vláhou. Ten hrubián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín. Zkrátka na jaře mi vyraší, v létě dostane padlí a v srpnu hyne. Představte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost. Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila. Ale Klára, pane, až mi jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět.“

### Slovníček

- **káča**: hovorově a hrubě hloupá žena
- **hýkala**: vydávala hlasité zvuky jako osel
- **neřád**: tady hovorově bezcenná rostlina, plevel
- **pompónové chryzantémy**: chryzantémy s kulatým plným květem
- **kozlík**: sedadlo pro kočího vpředu na kočáře
- **tentononc**: hovorové slovo pro věc, kterou člověk nechce přímo pojmenovat, tady lidské výkaly
- **četníky**: vojáky a policisty na venkově
- **Božím těle**: církevním svátku s průvodem a mnoha květinami
- **šatlavy**: malého vesnického vězení
- **poplašnou brzdu**: brzdu ve vlaku pro nebezpečí
- **vechtr**: hlídač na železnici
- **zapovídá**: staře zakazuje
- **trumbero**: hovorově hlupáku
- **vocaď**: nářečně odsud
- **pešunk**: svah u trati

## Věštkyně

Každý znalec poměrů pochopí, že tento příběh se nemohl stát u nás ani ve Francii ani v Německu. V těchto zemích totiž musí soudci, jak známo, soudit a trestat hříšníky podle litery zákona. Nesmějí je soudit podle svého dobrého rozumu a svědomí. V této historii ale vystupuje soudce, který nevynáší rozsudek podle paragrafů, ale podle zdravého lidského rozumu. Z toho plyne, že se následující událost nemohla stát jinde než v Anglii. Stala se v Londýně, přesněji řečeno v Kensingtonu. Nebo počkejte, bylo to v Bromptonu nebo v Bayswateru, zkrátka tam někde. Ten soudce byl Master Justice Kelley a ta žena se jmenovala zcela prostě Myersová. Mistress Edith Myersová.

Vězte tedy, že tato jinak úctyhodná dáma vzbudila pozornost policejního komisaře Mac Learyho. „Má drahá,“ řekl pan Mac Leary jednoho večera své ženě, „nejde mi z hlavy ta Mrs. Myersová. Rád bych věděl, z čeho ta ženská žije. Představte si, že teď, v únoru, posílá služku pro chřest. Dále jsem zjistil, že přijímá denně dvanáct až dvacet návštěv, od hokynářky až po vévodkyně. Já vím, drahoušku, vy řeknete, že je to asi kartářka. Dobrá, ale to může být jenom zástěrka pro něco jiného, řekněme pro kuplířství nebo pro špionáž. Koukejte se, rád bych do toho viděl.“

„Dobrá, Bobe,“ řekla výborná paní Mac Leary, „nechte to na mně.“

A tak se stalo, že den nato paní Mac Leary zazvonila u dveří paní Myersové v Bayswateru nebo Marylebone. Neměla ovšem snubní prstýnek. Zato byla oblečená velmi mladě a měla nakulmované vlasy jako dívka, která by už měla nechat hloupostí. Tvářila se ustrašeně. Musela chvíli čekat, než ji paní Myersová přijala.

„Sedněte si, milé dítě,“ řekla tato stará dáma, když si velmi důkladně prohlédla plachou návštěvnici. „Copak byste ode mne chtěla?“

„Já,“ koktala paní Mac Leary, „já… já bych ráda… já mám zítra dvacáté narozeniny… Já bych strašně ráda znala svou budoucnost.“

„Ale, slečno… eh, jak prosím?“ řekla paní Myersová. Vzala hromádku karet a začala je energicky míchat.

„Jonesová,“ vydechla paní Mac Leary.

„Drahá slečno Jonesová,“ pokračovala paní Myersová, „to je omyl. Já neprovozuju kartářství, leda tu a tam, z přátelství, jako každá stará žena. Sejměte karty levou rukou a udělejte pět hromádek. Tak. Někdy si pro zábavu vyložím karty, ale jinak — Hele,“ řekla a obrátila první hromádku. „Kule. To znamená peníze. A srdcový kluk. To je krásný list.“

„Ah,“ řekla paní Mac Leary. „A co dál?“

„Kulový kluk,“ řekla paní Myersová a odkryla druhou hromádku. „Zelená desítka, to jsou cesty. Ale tady,“ zvolala, „vidím žaludy. Žaludy jsou vždycky protivenství, ale srdcová dáma je na konci.“

„Co to znamená?“ ptala se paní Mac Leary a vyvalila oči, jak nejlépe dovedla.

„Zase kule,“ přemýšlela paní Myersová nad třetí hromádkou. „Milé dítě, čeká vás mnoho peněz. Ale ještě nevím, jestli větší cestu pojedete vy, nebo někdo vám blízký.“

„Já mám jet do Southamptonu k tetě,“ řekla paní Mac Leary.

„To bude větší cesta,“ řekla paní Myersová a obrátila čtvrtou hromádku. „Někdo vám bude bránit, nějaký starší muž —“

„Asi tatínek,“ zvolala paní Mac Leary.

„Tak tady to máme,“ řekla paní Myersová slavnostně nad pátou hromádkou. „Milá slečno Jonesová, tohle byl nejkrásnější list, jaký jsem kdy viděla. Do roka budete mít svatbu. Vezme si vás moc, moc bohatý mladý muž, asi milionář, nebo obchodník, protože mnoho cestuje. Ale než se vezmete, budete muset překonat velké překážky. Nějaký starší pán vám bude bránit, ale vy musíte vydržet. Až se vdáte, odstěhujete se daleko odtud, nejspíš až za moře. Dostanu jednu guineu, na křesťanské misie mezi ubohými černochy.“

„Já jsem vám tak vděčná,“ řekla paní Mac Leary a vytáhla z taštičky libru a jeden šilink, „tak strašně vděčná! Prosím vás, paní Myersová, co by to stálo bez těch protivenství?“

„Karty se nedají podplatit,“ řekla stará dáma důstojně. „Čímpak je váš tatínek?“

„U policie,“ lhala s nevinnou tváří mladá paní. „Víte, v tajném oddělení.“

„Aha,“ řekla stará paní a vytáhla z hromádky tři karty. „To je velmi ošklivé, velmi ošklivé. Řekněte mu, milé dítě, že mu hrozí veliké nebezpečí. Měl by ke mně přijít, aby se dozvěděl víc. Chodí jich ke mně mnoho ze Scotland Yardu, abych jim vyložila karty. A řeknou mi všechno, co mají na srdci. Tak tak, jen mi ho pošlete. Říkáte, že je v politickém oddělení? Mr. Jones? Vyřiďte mu, že ho budu čekat. Sbohem, milá slečno Jonesová. Další!“

„To se mi nelíbí,“ řekl pan Mac Leary a zamyšleně se drbal v týle. „To se mi nelíbí, Katie. Ta ženská se příliš zajímala o vašeho nebožtíka tatínka. Kromě toho se nejmenuje Myersová, ale Meierhoferová, a je z Lubeku. Zatrápená Němkyně,“ bručel pan Mac Leary, „jak ji jenom dostaneme? Sázím pět proti jedné, že tahá z lidí věci, po kterých jí nic není. Víte co, já o tom řeknu nahoře.“

Pan Mac Leary o tom skutečně řekl nahoře. Nahoře to kupodivu nebrali na lehkou váhu. A tak se stalo, že ctihodná paní Myersová byla pozvána k panu sudímu Kelleyovi.

„Tak, paní Myersová,“ řekl jí pan sudí, „copak to, propána, je s tím vaším vykládáním karet?“

„Ale jemine, pane,“ řekla stará dáma, „člověk se přece musí něčím živit. Ve svém věku nepůjdu tancovat do varieté.“

„Hm,“ řekl pan Kelley. „Ale tady je na vás žaloba, že vykládáte karty špatně. Milá paní Myersová, to je, jako byste místo čokolády prodávala tabulky hlíny. Za jednu guineu mají lidé právo na pořádnou věštbu. Prosím vás, jak můžete věštit, když to neumíte?“

„Někteří lidé si nestěžují,“ bránila se stará dáma. „Koukejte se, já jim prorokuju věci, které se jim líbí. Ta radost, pane, stojí za těch pár šilinků. A někdy to člověk opravdu trefí. Paní Myersová, řekla mi tuhle jedna paní, ještě nikdo mi tak dobře nevyložil karty a neporadil jako vy. Ona bydlí v St. John’s Wood a rozvádí se se svým mužem…“

„Počkejte,“ zarazil ji pan sudí. „Tady máme jednu svědkyni proti vám. Paní Mac Leary, povězte nám, jak to bylo.“

„Paní Myersová mi vyložila z karet,“ začala rychle paní Mac Leary, „že budu mít do roka svatbu. Že si mě vezme moc bohatý mladý muž a že se s ním odstěhuji za moře —“

„Proč zrovna za moře?“ ptal se pan sudí.

„Protože v druhé hromádce byla zelená desítka. To prý znamená cesty,“ říkala paní Myersová.

„Nesmysl,“ bručel pan sudí. „Zelená desítka znamená naději. Cesty jsou zelený spodek. Když s ním jde kulová sedma, znamená to veliké cesty, ze kterých je zisk. Paní Myersová, mě nenapálíte. Tedy vy jste věštila svědkyni, že se do roka vdá za bohatého mladíka. Ale paní Mac Leary je už tři roky vdaná za výborného policejního komisaře Mac Learyho. Paní Myersová, jak vysvětlíte tenhle nesmysl?“

„Ale božínku,“ řekla stará dáma klidně, „to se stává. Tahle osůbka ke mně přišla lehkomyslně nastrojená, ale měla roztrhanou levou rukavici. Tedy nemá peněz nazbyt, ale chce se ukázat. Řekla, že je jí dvacet let, ale zatím je jí pětadvacet —“

„Čtyřiadvacet,“ vyhrkla paní Mac Leary.

„To je jedno. Tedy by se ráda vdávala — totiž ona se vydávala za slečnu. Proto jsem jí vyložila svatbu a bohatého ženicha. To se mi zdálo nejvhodnější.“

„A co ta protivenství, ten starší pán a ta cesta za moře?“ ptala se paní Mac Leary.

„Aby toho bylo víc,“ řekla prostě paní Myersová. „Za jednu guineu toho musí člověk napovídat celou hromadu.“

„Tak to stačí,“ řekl pan sudí. „Paní Myersová, nic naplat, takhle vykládat karty je podvod. Kartám se musí rozumět. Jsou sice různé teorie, ale nikdy, pamatujte si to, nikdy neznamená zelená desítka cesty. Zaplatíte padesát liber pokuty, jako ti, kdo falšují potraviny nebo prodávají bezcenné zboží. Je na vás podezření, paní Myersová, že kromě toho provozujete špionáž. Ale já myslím, že se k tomu nepřiznáte.“

„Jakože je Bůh nade mnou,“ zvolala paní Myersová, ale pan Kelley ji přerušil.

„Nono, nechme to být. Ale protože jste cizinka bez řádného povolání, užijí politické úřady svého práva a vykáží vás ze země. Sbohem, paní Myersová, děkuji vám, paní Mac Leary. Ale říkám vám, takhle falešně vykládat karty je cynické a nesvědomité počínání. Pamatujte si to, paní Myersová.“

„Co mám dělat,“ vzdychla stará dáma. „Zrovna když mi živnost začala jít —“

Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho. „Pěkné počasí,“ řekl pan sudí přívětivě. „Mimochodem, co dělá paní Mac Leary?“

Pan Mac Leary se podíval velmi kysele. „Totiž… víte, pane Kelley,“ řekl trochu rozpačitě, „ona paní Mac Leary… my jsme se totiž rozvedli.“

„Jděte,“ divil se pan sudí, „taková hezká mladá paní!“

„To je právě to,“ bručel pan Mac Leary. „Ale najednou se do ní zamiloval jeden mladý flákač… takový milionář nebo obchodník z Melbournu… Já jsem jí bránil, ale…“ Pan Mac Leary beznadějně mávl rukou. „Před týdnem spolu odjeli do Austrálie.“

### Slovníček

- **Věštkyně**: žena, která říká budoucnost
- **litery zákona**: přesného znění zákona
- **chřest**: zelenina, která roste na jaře
- **kartářka**: žena, která říká budoucnost z karet
- **hokynářky**: ženy, která prodává potraviny v malém krámku
- **zástěrka**: něco, co skrývá pravou činnost
- **kuplířství**: obchod se sexem jiných lidí
- **kule**: barva karet
- **žaludy**: barva karet
- **protivenství**: potíže, nepříjemnosti
- **zelený spodek**: karta zelené barvy, nižší než dáma
- **guineu**: starou anglickou minci, jednu libru a jeden šilink
- **varieté**: divadlo s tancem, zpěvem a zábavou
- **vykáží vás ze země**: pošlou vás pryč ze státu
- **flákač**: člověk, který nic nedělá

## Jasnovidec

„Víte, pane státní,“ kázal pan Janowitz, „mě tak lehko někdo nenapálí, nejsem přece nadarmo žid, no ne? Ale co dělá ten chlap, to je prostě nad můj rozum. To není jen tak grafologie, to je já nevím co. Tak si to vemte: Dáte mu něčí rukopis v nezalepené obálce. On se na to písmo ani nepodívá. Jen strčí prsty do obálky a šátrá jimi po tom písmu. Přitom takhle křiví hubu, jako by ho něco bolelo. A za chvíli vám začne povídat povahu toho pisatele, ale tak vám — no, to byste koukal. Přesně toho člověka trefí. Já mu dal do té obálky jeden dopis od starého Weinberga. Všechno poznal, i to, že má cukrovku a že brzy zbankrotuje. Co tomu říkáte?“

„Nic,“ řekl suše pan státní zástupce. „Možná, že starého Weinberga zná.“

„Ale vždyť on to písmo ani neviděl,“ rozčiloval se pan Janowitz. „On říká, že každé písmo má své fluidum, a to prý se dá docela přesně nahmatat. On říká, že to je čistě fyzický jev, tak jako rádio. Pane státní, to není žádný švindl. On ten princ Karadagh za to nic nebere. To prý je moc stará rodina z Baku, říkal mi jeden Rus. Ale co vám budu povídat, přijďte se na to podívat, on bude dnes večer u nás. To musíte přijít!“

„Poslouchejte, pane Janowitz,“ řekl pan státní zástupce, „to je všecko pěkné. Ale cizincům já věřím jenom na padesát procent, zvlášť když nevím, čím se živí. Rusům věřím ještě míň a těmhle fakírům nejmíň. Ale když to má být ještě k tomu princ, pak mu nevěřím vůbec nic. Kde říkáte, že se tomu naučil? Aha, v Persii. Dejte mi pokoj, pane Janowitz, celý Orient je humbuk.“

„Ale pane státní,“ bránil se pan Janowitz, „on to ten mladík vykládá docela vědecky. Žádná kouzla, žádné tajemné síly, ale říkám vám, přesně vědecká metoda.“

„To je tím větší humbuk,“ řekl pan státní káravě. „Pane Janowitz, já se vám divím. Celý život jste se obešel bez přesně vědeckých metod, a tady se jimi budete ohánět. Koukněte se, kdyby na tom něco bylo, muselo by to být dávno známo, že?“

„Inu,“ řekl pan Janowitz už trochu nejistě, „ale když já jsem na vlastní oči viděl, jak uhodl celého starého Weinberga! To vám bylo geniální. Víte co, pane státní, přijďte se podívat. Je-li to švindl, tak vy to poznáte, na to vy jste specialista, panečku. Pane státní, vás přece nikdo nemůže napálit.“

„Myslím, že stěží,“ řekl pan státní skromně. „Tak já přijdu, pane Janowitz, ale jen abych se tomu vašemu fenoménu podíval na prsty. To je hanba, že jsou u nás lidé tak lehkověrní. Ale nesmíte mu říct, kdo jsem. Počkejte, já mu dám číst jeden rukopis v obálce, to bude něco extra. Vsaďte se, pane, že mu dokážu humbuk.“

Musíte vědět, že pan státní měl v nejbližším zasedání poroty obžalovat Hugo Müllera z úkladné vraždy. Nebo přesněji řečeno, měl to udělat pan vrchní státní zástupce dr. Klapka. Pan Hugo Müller byl továrník a milionář. Byl obžalován, že pojistil svého mladšího bratra Otu na velké peníze a pak ho utopil v doksanském rybníku. Kromě toho byl v podezření, že před lety odklidil svou milenku, ale to se ovšem nedalo dokázat. Zkrátka to byl jeden z velkých procesů a pan státní si na něm chtěl dát záležet. Pracoval na spisech s celou svou pílí a bystrostí. Právě díky nim se stal nejstrašnějším veřejným žalobcem. Věc nebyla jasná. Pan státní by dal nevím co za jediný přímý důkaz. Ale takhle se musel spoléhat spíš na svou vyřídilku, aby dostal od poroty provaz pro pana Müllera. Neboť vězte, že to je pro veřejného žalobce věc cti.

Pan Janowitz byl toho večera trochu rozčilený. „To je princ Karadagh,“ představoval tlumeně, „pan doktor Klapka. Tak můžeme začít, že jo.“

Pan státní se podíval zkoumavě na to exotické zvíře. Byl to mladý a štíhlý člověk s brýlemi, s tváří tibetského mnicha a s jemnýma zlodějskýma rukama. Hochštapler, rozhodl pan státní krátce.

„Pane Karadagh,“ brebentil pan Janowitz, „tady u toho stolečku. Minerálka tam už je. Prosím, rozsviťte si tu stojací lampičku. Lustr zhasneme, aby vás nerušil. Tak. Prosím, pánové, aby bylo ticho. Pan — eh, tady pan Klapka přinesl nějaký rukopis. Kdyby chtěl být pan Karadagh tak laskav —“

Pan státní krátce odkašlal a posadil se tak, aby na jasnovidce co nejlíp viděl. „Tady je ten rukopis,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy nezalepenou obálku. „Prosím.“

„Děkuji,“ řekl jasnovidec slabě. Vzal obálku a se zavřenýma očima ji obracel v prstech. Náhle se zachvěl a zavrtěl hlavou. „Zvláštní,“ zamumlal a polkl doušek vody. Pak vsunul své tenké prsty do obálky a strnul. Zdálo se, že ten nažloutlý obličej ještě zbledl.

V pokoji bylo takové ticho, že bylo slyšet chrčení pana Janowitze. Pan Janowitz měl totiž vole.

Tenké rty prince Karadagha se třásly a křivily, jako by držel v prstech rozžhavené železo. Na čele mu vyrazil pot. „Nemohu to vydržet,“ sykl sevřeným hlasem. Vytáhl prsty z obálky a otřel si je kapesníkem. Chvíli jimi jezdil po látce na stolku, jako když se brousí nůž. Potom opět vzrušeně usrkl vody a opatrně vzal obálku do prstů.

„Člověk, který to psal,“ začal suše. „Člověk, který to psal… Je tu veliká síla, ale taková —“ (tu zřejmě hledal slovo) „síla, která číhá. To číhání je strašné,“ vykřikl a pustil obálku na stůl. „Toho člověka bych nechtěl mít svým nepřítelem!“

„Proč?“ neudržel se pan státní. „Dopustil se něčeho?“

„Neptejte se mě,“ řekl jasnovidec. „Každá otázka dává pokyn. Já jenom vím, že by se mohl dopustit čehokoliv — velkých i strašných činů. Je tady úžasná vůle… po úspěchu… po penězích. Ten člověk by se nezastavil před životem bližního. Ne, to není obyčejný zločinec. Tygr také není zločinec, tygr je veliký pán. Ten člověk by nebyl schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí. Když je na svém lovu, vidí v lidech jenom kořist. Pak je zabije.“

„Mimo dobro a zlo,“ zabručel pan státní a bylo vidět, že souhlasí.

„To jsou jen slova,“ řekl princ Karadagh. „Nikdo není mimo dobro a zlo. Ten člověk má své přesné mravní pojmy. Není nikomu nic dlužen, nekrade, nelže. Zabije-li, je to, jako by dal na šachovnici šachmat. Je to jeho hra, ale hraje ji správně.“ Jasnovidec usilovně svraštil čelo. „Nevím, co to je. Vidím velký rybník a na něm motorový člun.“

„A co dál?“ vyhrkl státní návladní a skoro nedýchal.

„Dál nic není vidět, je to docela mlhavé. Je to tak divně mlhavé proti té kruté a bezohledné vůli dostat svou kořist. Ale není v tom žádná vášeň, jenom rozum. Naprostá rozumová úvaha v každé podrobnosti. Jako když se řeší nějaká úloha nebo technický problém. Ne, ten člověk si nikdy nic nevyčítá. Je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, nemusí se bát svého svědomí. Mám dojem člověka, který se na všecko dívá svrchu. Je krajně nadutý a samolibý, těší ho, že se ho lidé bojí.“ Jasnovidec usrkl vody. „Ale i on je komediant. V jádře prospěchář, který si dává jistou pózu. Rád by ohromil svět svými činy — Dost. Jsem unaven. Nemám ho rád.“

„Poslyšte, Janowitz,“ vykládal pan státní vzrušeně, „to je opravdu úžasné, ten váš jasnovidec. To, co řekl, je dokonalý portrét. Silný a bezohledný člověk, který vidí v lidech jenom kořist. Dokonalý hráč své hry. Mozek, který čistě rozumově připraví svůj čin a nikdy si nic nevyčítá. Džentlmen a přitom komediant. Pane Janowitz, ten Karadagh ho vystihl na sto procent!“

„Tak vidíte,“ řekl pan Janowitz polichoceně. „Neříkal jsem vám to? To byl dopis od libereckého Schliefena, že jo?“

„Ale kde,“ zvolal pan státní. „Pane Janowitz, to byl dopis od jednoho vraha.“

„Ale, ale,“ divil se pan Janowitz, „a já myslel, že to je textilní Schliefen. Víte, to je moc velký gauner, ten Schliefen.“

„Ne. To byl dopis od Hugo Müllera, toho bratrovraha. Všiml jste si, jak ten jasnovidec mluvil o člunu na rybníku? Z toho člunu hodil Müller svého bratra do vody.“

„Ale, ale,“ žasl pan Janowitz. „Tak vidíte! Ale to je báječný talent, pane státní!“

„Nesporně,“ prohlásil pan státní. „Jak jenom vystihl povahu toho Müllera a motivy jeho činu, to je prostě, pane Janowitz, to je fenomenální. Ani já bych toho Müllera tak dokonale netrefil. A ten jasnovidec to pozná hmatem, z několika řádků Müllerova písma. Pane Janowitz, něco na tom je. Musí být v lidském písmu nějaké zvláštní fluidum nebo co.“

„Co jsem vám říkal?“ řekl vítězně pan Janowitz. „Kdybyste byl tak laskav, pane státní, já jsem ještě neviděl písmo od žádného vraha.“

„S radostí,“ řekl pan návladní a vytáhl z kapsy tu obálku. „Je to ostatně zajímavý dopis,“ dodal a vyndal papír z obálky. Najednou změnil v obličeji barvu. „Totiž… pane Janowitz,“ řekl nějak nejistě, „ten dopis patří k soudním spisům. To jest… já vám ho nesmím ukázat. Prosím za prominutí.“

Za chvíli běžel pan státní domů a ani nevnímal, že prší. Já osel, říkal si hořce, já blbec, jak se mi tohle mohlo stát? Já idiot! Já jsem v tom spěchu vzal ve spisech místo Müllerova dopisu svůj vlastní rukopis, své poznámky k žalobě. A strčil jsem to do té obálky! Já pitomec! Tak tedy to bylo mé písmo! Děkuju pěkně! Počkej, ty švindléři, na tebe si počíhám!

Ale ostatně, uklidňoval se pan státní zástupce, vždyť to většinou nebylo tak zlé, co říkal. Veliká síla, úžasná vůle, prosím. Nejsem schopen žádné špinavosti. Mám své přesné mravní pojmy. To je vlastně docela lichotivé. Že si nikdy nic nevyčítám? Chválabohu, nemám co, plním jenom svou povinnost. A s tou rozumovou úvahou, to je také pravda. Ale s tím komediantem si to spletl. Je to přece jen humbuk.

Najednou se zastavil. To se rozumí, řekl si, vždyť to, co ten jasnovidec říkal, se může hodit na každého druhého! To jsou jen takové obecné řeči. Každý člověk je tak trochu komediant a prospěchář. To je ten celý trik: mluvit tak, že by se v tom každý mohl poznat. Tak je to, rozhodl pan státní. Otevřel deštník a šel domů svým pravidelným energickým krokem.

„Ježíšikriste!“ naříkal předseda soudu a svlékal si talár. „Už je sedm hodin, zase se to protáhlo! Pan státní mluvil dvě hodiny. Ale pane kolego, vyhrál to. Na takové slabé důkazy dostat provaz, tomu se říká úspěch. Inu, u poroty se nikdy neví. Ale šikovně mluvil,“ řekl předseda a umýval si ruce. „Hlavně jak popsal charakter toho Müllera, to byl hotový portrét. Víte, ten monstrózní, nelidský charakter toho vraha — člověk se zrovna třásl. Pamatujete se, pane kolego, jak říkal: Není to obyčejný zločinec. Není schopen špinavosti, nelže ani nekrade. Ale zavraždí-li člověka, udělá to tak klidně, jako by dával na šachovnici mat. Nevraždí z vášně, ale z chladné rozumové úvahy, jako by řešil úlohu nebo technický problém. Moc dobře řečeno, pane kolego. A dál: Když je na svém lovu, vidí v bližním jenom kořist. Víte, s tím tygrem, to snad bylo trochu teatrální, ale porotcům se to líbilo.“

„Nebo to,“ řekl pan votant, „jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá. Je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, nemusí se bát svého svědomí.“

„Nebo zas ten psychologický postřeh,“ pokračoval předseda soudu a utíral si ručníkem ruce. „Že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy —“

„Copak Klapka,“ řekl pan votant uznale. „To je nebezpečný odpůrce.“

„Hugo Müller vinen dvanácti hlasy,“ divil se předseda, „kdo by to byl řekl! Tak ho Klapka přece jen dostal. Pro něj to je jako hra v šachy nebo lov. On se tak do každého procesu zakousne — pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem.“

„Jemu,“ řekl pan votant, „to dělá radost, když se ho lidé bojí.“

„Trochu samolibý, to on je,“ řekl zamyšleně ctihodný předseda. „Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu. Veliká síla, pane kolego, ale —“ Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo. „Nu, pojďme se navečeřet.“

### Slovníček

- **jasnovidec**: člověk, který prý vidí skryté věci
- **nenapálí**: neoklame
- **švindl**: hovorově podvod
- **fluidum**: tajemná neviditelná síla
- **fakírům**: lidem z Orientu, kteří předvádějí podivné výkony
- **humbuk**: podvod a velký hluk kolem ničeho
- **státní zástupce**: člověk, který u soudu obviňuje
- **návladní**: starší slovo pro státního zástupce
- **provaz**: tady trest smrti oběšením
- **Hochštapler**: elegantní podvodník
- **vole**: velká oteklina na krku
- **prospěchář**: člověk, který všechno dělá jen pro svůj zisk
- **talár**: dlouhý černý oděv soudce
- **votant**: člen soudu, který hlasuje s předsedou
- **gauner**: darebák, podvodník

## Tajemství písma

„Rubnere,“ řekl šéfredaktor, „půjdete se podívat na toho grafologa Jensena. Má dnes večer představení pro zástupce tisku. Prý to má být něco velkého, ten Jensen. Pak o tom napíšete patnáct řádek.“

„Dobrá,“ zabručel Rubner s náležitou služební neochotou.

„Ale dejte pozor, aby to nebyl nějaký švindl,“ připomínal mu šéfredaktor. „Dobře to kontrolujte, pokud možno osobně. Právě proto tam posílám vás, zkušeného člověka —“

„— tedy to jsou, pánové, hlavní zásady vědecké, přesněji řečeno psychometrické grafologie.“ Tak končil toho večera grafolog Jensen svůj teoretický výklad před zástupci tisku. „Jak vidíte, celý systém stojí na čistě experimentálních zákonech. Ale praktické použití těchto exaktních metod je nekonečně složité. Proto je nemohu podrobněji ukázat při této jediné přednášce. Předvedu vám jen prakticky analýzu dvou nebo tří rukopisů. Nebudu vám přitom teoreticky vysvětlovat celý postup své práce. Na to dnes bohužel nemáme čas. Prosím někoho z pánů o jakýkoliv rukopis.“

Rubner, který už na to čekal, podal hned velikému Jensenovi popsaný list papíru. Jensen si nasadil své čarodějné brýle a podíval se na písmo.

„Aha, ženská ruka,“ ušklíbl se. „Mužské písmo bývá obyčejně výraznější a zajímavější, ale konečně —“ Něco si bručel a pozorně se díval na ten list papíru. „Hm, hm,“ říkal chvílemi a kroutil hlavou. Bylo hluboké ticho.

„Není to snad… od nějaké osoby vám blízké?“ ptal se najednou grafolog.

„Ne, kdepak,“ protestoval rychle Rubner.

„Tím lépe,“ řekl veliký Jensen. „Poslouchejte, ta ženská lže! To je první dojem z toho písma: lež, lež ze zvyku, lež jako životní projev. Ostatně je to osoba hodně nízké úrovně. Vzdělaný člověk by s ní neměl mnoho o čem hovořit. — Je hrozně smyslná. To písmo má takové zrovna masité formy. A je úžasně nepořádná. V jejím okolí to musí vypadat!

To jsou primérní rysy, o kterých jsem vám předtím říkal. První, co na člověku poznáte, jsou jeho zvyky. To jsou vlastnosti, které se ukazují samy, přímo mechanicky, navenek. Vlastní psychologická analýza začíná teprve u vlastností, které ta osoba zapírá nebo potlačuje. Jinak by se totiž vydala svému okolí napospas. Tedy například,“ řekl a položil si prst na špičku nosu, „tahle osoba by asi nikomu nepřiznala, co si myslí. Je povrchní, ale povrchní ve dvojím smyslu. Povrchně se projevuje a má mnoho přízemních zájmů. Ale tím vším jenom zakrývá, co si skutečně myslí. A toto skryté já je zase strašně všední. Řekl bych neřest ovládaná duševní leností. Například se podívejte: to písmo je až nepříjemně smyslné. To je také znak marnotratnosti. A přitom je tak vulgárně rozumné. Ta osoba má příliš ráda své pohodlí, než aby hledala nějaké dobrodružství smyslů. Ovšem, když se jí naskytne příležitost — ale to není naše věc. — Je neobyčejně pohodlná a přitom rozvláčná. Když něco udělá, mluví o tom půl dne, až je to každému protivné. Příliš se zabývá sama sebou. Je vidět, že nemá nikoho ráda. Jenom pro své pohodlí se na někoho těžce pověsí. Chce mu namluvit, že ho miluje a že se o něho bůhvíjak stará. Je to jedna z těch žen, před kterou je každý muž slaboch. Prostě se stane slabochem z nudy, z toho nekonečného tlachání, z celé té ponižující hmotnosti. Všimněte si, jak je psán začátek slov a hlavně vět: tak nějak rozmáchle a měkce. Ta osoba chce poroučet a skutečně poroučí. Ale není v tom energie, jenom jakási předstíraná důležitost a mnoho řečí. Případně ta nejpodlejší tyranie, totiž tyranie slz. To je zvláštní: po každém tom rozmachu je vidět nápadný, zrovna malomyslný pokles. Tu osobu něco brzdí, něčeho se pořád leká. Nejspíš se bojí, aby nevyšlo něco ven, co by ohrozilo její hmotné pohodlí. Musí tu být něco moc trapného a pečlivě skrývaného, hm, já nevím. Asi něco v minulosti. Teprve po této reakci sebere zase svou sílu, nebo spíš životní rutinu. Pak konvenčně dopíše slovo, ovšem s tím samolibým a rozvláčným ocáskem na konci. Už zase v ní roste sebevědomí. To máte v analýze ten první dojem prolhanosti. Zároveň na tom vidíte, pánové, jak podrobná analýza nakonec musí potvrdit ten první, obecný, poněkud intuitivní dojem. Tuto konečnou shodu nazývám metodická verifikace. Řekl jsem nízká úroveň. Ale ta úroveň není dána primitivností, nýbrž nesouladem. To písmo se přetvařuje, dělá se hezčí, než je, ale dělá to v maličkostech. Ta osoba dbá v lapáliích na jakousi korektnost: dělá pečlivě své tečky nad i. Ale ve velkých věcech je nedbalá, bez kázně, bez morálky, prostě šlampa. Nejvíc zarážející jsou čárky. Písmo má normální sklon vpravo, ale čárky mají směr obrácený. Dělá to divný dojem, jako rána dýkou do zad. Je v tom něco zákeřného a úskočného. Řekl bych obrazně, že ta osoba by dovedla člověka probodnout zezadu. Ale neudělá to pro svou pohodlnost — a pro nedostatek fantazie. — Myslím, že nám to stačí. Má někdo jiný, zajímavější rukopis?“

Tedy toho večera přišel Rubner domů jako mrak.

„To je dost, že už jdeš,“ řekla paní Rubnerová. „Večeřel jsi někde?“

Rubner se na ni chmurně podíval. „Už zase začínáš?“ zabručel hrozivě.

Paní Rubnerová udiveně zvedla obočí. „Prosím tě, co zase začínám? Já se jenom ptám, jestli chceš večeři.“

„Tak vida,“ řekl Rubner s odporem. „O ničem jiném ty ovšem neumíš mluvit než o tom žvanci jídla. To jsou ty tvé přízemní zájmy. To je tak ponižující, to věčné tlachání, ta hmotnost a nuda —“ Rubner vzdychl a beznadějně mávl rukou. „Já vím, tím se dělají z mužů slaboši.“

Paní Rubnerová položila šití do klína a pozorně se na něho dívala. „Franci,“ řekla starostlivě, „stalo se ti snad něco nepříjemného?“

„Aha,“ vyhrkl Rubner jízlivě. „Už se zas o mě staráš, viď? Nemysli si, prosím, že mi to namluvíš! Holenku, jednou člověk prokoukne tu celou prolhanost. Jednou si uvědomí, jak se na něj někdo těžce pověsil jen pro své pohodlí… a z pouhé smyslnosti. Fuj,“ zařval Rubner, „člověk se zrovna otřese!“

Paní Rubnerová zavrtěla hlavou a chtěla něco říct. Ale raději sevřela rty a začala rychle šít. Bylo ticho.

„Tady to vypadá,“ zasykl po chvíli Rubner a těžce se rozhlédl. „Nepořádek a šlampáctví. To se ví, v lapáliích, to se kouká na pořádek a korektnost. Ale ve větších věcech… Co tady mají co dělat ty hadry?“

„Spravuju ti košile,“ dostala ze sebe paní Rubnerová se sevřeným hrdlem.

„Spravuješ košile,“ vysmíval se Rubner. „Tak vida, ty spravuješ košile! To se rozumí, o tom musí vědět celý svět, že? Půl dne se musí mluvit jen o tom, že někdo spravuje košile! To se s tím nadělá řečí a důležitosti! A ty si myslíš, že proto tu můžeš poroučet? Á, pane, to teď přestane!“

„Franci,“ vydechla paní Rubnerová s úžasem, „udělala jsem ti něco?“

„Copak já vím?“ utrhl se Rubner. „Já nevím, cos udělala. Já nevím, nač myslíš a co chystáš. Já nevím o tobě nic, docela nic, protože ty zatraceně skrýváš, co v tobě je! Já neznám ani tvou minulost!“

„Dovol,“ vzkypěla paní Rubnerová, „tohle už je moc! Řekneš-li ještě něco —“ Ze všech sil se ovládla. „Muži,“ řekla s hrůzou, „co se to s tebou stalo?“

„Aha,“ prohlásil Rubner vítězně, „tady to máme! Čeho ses tak lekla? Snad aby něco nevyšlo ven, co by ohrozilo tvůj blahobyteček, he? To známe. Ona se i ve všem pohodlí někdy najde příležitost k nějakému tomu dobrodružství, že?“

Paní Rubnerová seděla jako zkamenělá. „Muži,“ dostala ze sebe a polykala slzy, „máš-li něco proti mně… tak to, proboha, řekni rovnou!“

„Docela nic,“ kázal Rubner s mohutnou ironií, „ale kdepak, docela nic proti tobě nemám! To přece nic není, má-li člověk ženu bez kázně, bez morálky, prolhanou, nepořádnou! Vulgární, línou, marnotratnou a hrozně smyslnou! A k tomu ještě tak nízké úrovně —“

Paní Rubnerová se rozvzlykala a vstala. Šití jí spadlo na zem.

„Přestaň s tím,“ okřikl ji muž s opovržením, „to je ta nejpodlejší tyranie, tahle tyranie slz!“

Ale to už paní Rubnerová ani neslyšela, protože se dusila křečovitým pláčem a vrhla se do své ložnice.

Rubner se tragicky zachechtal a strčil ještě hlavu do dveří. „Vrazit člověku dýku do zad,“ křikl, „to bys ještě dovedla. Ale i na to jsi příliš pohodlná!“

Večer nato zašel Rubner do své obvyklé hospody.

„Tady čtu zrovna ve vašich novinách,“ přivítal ho pan Plečka a díval se přes brýle, „jak chválí toho grafologa Jensena. Je na tom něco, pane redaktore?“

„Je, a mnoho,“ řekl pan Rubner. „Tak, pane Jančík, třeba mi dejte tu roštěnou, ale ať není tvrdá. Poslouchejte, to je fenomén, ten Jensen, já ho viděl včera. On vám to písmo analyzuje naprosto vědecky.“

„Pak teda je to švindl,“ řekl pan Plečka. „Pane, já věřím všemu, jenom ne vědě. To máte jako ty vitamíny. Dokud nebyly žádné vitamíny, tak aspoň člověk věděl, co jí. A teď to nevíte, teď máte v tej roštěnce neznámé životní faktory. Fuj tajksl,“ řekl pan Plečka znechuceně.

„To je něco jiného,“ prohlásil Rubner. „To bych vám, pane Plečko, musel moc dlouho povídat, co je to psychometrie a automatismus. A primérní a sekundární znaky a takové ty věci. Ale já vám říkám, že ten člověk čte z písma jako z knihy. A toho člověka naprosto trefí, že ho zrovna vidíte před sebou. Řekne vám, jaký je, jakou má minulost, nač myslí, co skrývá, no, všechno! Já byl při tom, pane!“

„Jděte,“ bručel pan Plečka skepticky.

„Tak já vám povím jeden případ,“ začal pan Rubner. „Jeden pán — nebudu vám ho jmenovat, ale moc známý člověk — dal tomu Jensenovi list rukopisu od své ženy. A ten Jensen se na to písmo jenom podívá a hned začne. Ta ženská je prolhaná skrznaskrz, nepořádná, strašně smyslná a povrchní. Je líná, marnotratná, žvanivá, poroučí doma, má špatnou minulost. A k tomu chce ještě svého muže zavraždit! Představte si, ten pán zbledl jako smrt, protože to všechno byla doslova pravda. Jen si vemte, žil s ní dvacet let šťastně a docela nic nepozoroval! Za dvacet let manželství nepoznal na té ženské ani desetinu toho, co ten Jensen viděl na první pohled! To je přece výkon, no ne? Pane Plečko, to musí přesvědčit i vás!“

„To se divím,“ řekl pan Plečka, „že to ten trouba, ten muž, za těch dvacet let neviděl.“

„Prosím vás,“ řekl rychle pan Rubner. „Když ona se ta ženská tak šikovně přetvařovala, a on ten muž s ní byl jinak docela šťastný. Takový šťastný člověk nemá žádné oči. A potom, víte, on neměl ty vědecké a exaktní metody. To máte tak: co se vám prostým okem zdá bílé, to má vědecky všechny barvy. Zkušenost, pane, to nic neznamená. Dnešní člověk dá jenom na exaktní metody. Tomu se nedivte, že ten dotyčný neměl ani tušení, jakou má doma potvoru. Prostě nešel na ni vědeckou metodou, to je to.“

„A teď se s ní dal jako rozvést?“ vmísil se do hovoru pan hostinský Jančík.

„To já nevím,“ řekl nedbale pan Rubner, „o takové hlouposti se já nestarám. Mě na tom jenom zajímá, jak se dá z písma vyčíst, co jinak vůbec nikdo nepozná. Představte si, že někoho znáte hromadu let jako hodného a slušného člověka. A najednou, bác, z jeho písma zjistíte, že to je zloděj nebo prachlump. Panečku, člověk nesmí nikomu jen tak na ksicht věřit. Teprve taková analýza ukáže, co v něm je!“

„Ale, ale,“ divil se pan Plečka stísněně, „to aby se člověk zrovna bál někomu psát.“

„Právě,“ řekl pan Rubner. „Představte si, jaký význam bude mít tahle vědecká grafologie řekněme pro kriminalistiku. Pane, to budou moci člověka zavřít, dřív než něco ukradne. Jeho písmo prozradí, že ten chlap má sekundární zlodějský rys, a šups s ním na Pankrác! To má ohromnou budoucnost. Jak vám říkám, to je hotová věda, o tom nemůže být nejmenší pochybnosti.“ Pan Rubner se podíval na hodinky. „No, deset hodin, to abych už šel domů.“

„Copak dneska tak brzo,“ bručel pan Plečka.

„Ale to víte,“ řekl pan Rubner měkce, „žena by třeba bručela, že ji nechávám pořád tak samotnou.“

### Slovníček

- **grafologa**: člověka, který z písma poznává povahu
- **smyslná**: mající ráda tělesné požitky
- **napospas**: bez ochrany, v moci někoho jiného
- **rozvláčná**: mluvící příliš dlouho a pomalu
- **hmotnosti**: tady zájmu jen o tělo, jídlo a věci
- **tlachání**: dlouhého hloupého mluvení
- **lapáliích**: malých, nedůležitých věcech
- **šlampa**: nepořádná žena
- **žvanci**: malém kousku jídla, tady s pohrdáním
- **blahobyteček**: pohodlný život s dostatkem všeho, tady s posměchem
- **zachechtal**: zasmál se hlasitě a hrubě
- **roštěnou**: kus hovězího masa
- **prachlump**: hovorově velmi špatného člověka
- **ksicht**: hrubě obličej
- **Pankrác**: vězení v Praze

## Naprostý důkaz

„Víš, Toníku,“ říkal vyšetřující soudce Mates svému nejbližšímu příteli, „to je věc zkušenosti. Já nevěřím žádným výmluvám, žádnému alibi a žádnému povídání. Já nevěřím obviněnému ani svědkům. Člověk lže, i když ani nechce. Takový svědek ti třeba přísahá, že proti obviněnému nic nemá. A přitom sám neví, že ho v hloubi duše, víš, v podvědomí nenávidí. Je v tom nějaká potlačená nenávist nebo žárlivost. Všecko, co ti říká obviněný, je předem vymyšlené a připravené. Všecko, co ti říká svědek, může mít nějaký úmysl, vědomý nebo nevědomý: chce obviněnému pomoct, nebo mu uškodit. Holenku, to já znám: člověk je naskrz prolhaná potvora.

Čemu tedy věřím? Náhodě, Toníku. Věřím takovým těm bezděčným, nechtěným pohybům, činům nebo slovům, které člověku tu a tam uklouznou. Člověk je nekontroluje, nebo jak bych to řekl. Všecko se dá falšovat nebo připravit, všecko je přetvářka nebo nějaký záměr. Jenom náhoda ne; to se pozná na první pohled. Já mám tuhle metodu: sedím a nechám lidi brebentit, co si předem vymysleli a nachystali. Dělám, jako bych jim věřil. Ještě jim pomáhám, aby jim huba líp jela. A číhám, až z nich vyletí nějaké to bezděčné, nechtěné slovíčko. Víš, na to musí být člověk psycholog. Některý vyšetřující soudce má taktiku obviněného splést. Proto mu pořád skáče do řeči. Zmate ho tak, že se mu ten janek nakonec přizná třeba i k tomu, že zavraždil císařovnu Alžbětu. Já chci naprostou jistotu. Proto pomaloučku a trpělivě čekám. Čekám, až mně z toho soustavného lhaní a vytáčení blýskne nechtěný kousek pravdy. Odborně se tomu lhaní a vytáčení říká výpověď. Víš, čistá pravda se v tomhle slzavém údolí objeví jenom omylem: jen když se člověk nějak podřekne nebo přehmátne.

Poslechni, Toníku, já před tebou nemám žádné tajnosti. Jsme přece kamarádi od klukovských let. Vždyť víš, jak ti nařezali, když já jsem rozbil okno. Nikomu jinému bych to neřekl. Ale já se před tebou za něco tak stydím, že to musí ze mě ven. To je marné, člověk se potřebuje zpovídat. Řeknu ti, jak se mně ta moje metoda zrovna teď osvědčila v mém… v mém nejsoukromějším životě. Zkrátka v mém manželství. A pak mně řekni, prosím tě, že jsem byl blbec a hrubec. Patří mně to.

Člověče, já… no, já jsem podezříval svou ženu Martičku. Zkrátka žárlil jsem jako blázen. Vzal jsem si do hlavy, že má něco s tím… s mladým tento… budu mu říkat Artur. Myslím, že ho ani neznáš. Počkej, já nejsem žádný negr. Kdybych věděl jistě, že ho miluje, řekl bych: Martičko, rozejdeme se. Ale to je to nejhorší: já jsem žádnou jistotu neměl. Toníku, nemáš ponětí, jaká to jsou muka. Hergot, to byl šeredný rok! To víš, jaké voloviny takový žárlivý manžel dělá: stopuje, číhá, vyslýchá služky, dělá scény… Ale teď si vem, že jsem náhodou vyšetřující soudce. Člověče, můj rodinný život za poslední rok, to byl ustavičný křížový výslech od rána až… až zase do postele.

Obviněná, chci říct Martička, se držela skvěle. I když plakala, i když uraženě mlčela, i když vypovídala, kde celý den byla a co dělala, číhal jsem marně. Čekal jsem, že se nějak podřekne nebo prozradí. To víš, lhala mně často, chci říct, lhala obyčejně. To už je takový ženský zvyk. Ženská ti ani pořádně neřekne, že byla dvě hodiny u modistky. Vymyslí si, že byla u zubaře nebo na hřbitově u maminčina hrobu. Čím víc jsem ji trápil — Tondo, žárlivý chlap, to je horší než vzteklý pes. Čím víc jsem ji šikanoval, tím míň jistoty jsem měl. Každé její slovo, každou její vytáčku jsem desetkrát obracel a rozebíral. Ale nenašel jsem nic než ty obyčejné úmyslné polopravdy a pololži. Z těch se skládá normální lidský styk, a manželství zvlášť, no viď. Vím, jak mně přitom bylo. Ale když si pomyslím, co přitom zkusila chudák Martička, tak bych si, člověče, nejraději nafackoval.

Tak letos jela Martička do Františkových Lázní. To víš, ty ženské věci a tak, zkrátka vypadala špatně. To se ví, že jsem ji tam nechal hlídat. Platil jsem takového mrzkého chlapa, který se tam ostatně válel jen po hospodách… To je zvláštní, jak se celý život zkazí, když to s tebou není v pořádku v jediné věci. Celý jsi nečistý, když máš na jediném místě skvrnu. Martička mně psala… tak nějak nejistě a ustrašeně… jako by nevěděla o čem. To se rozumí, že jsem se v těch dopisech šťoural a hledal mezi řádky… Jednou jsem teda od ní dostal dopis. Adresa byla ‚František Mates, vyšetřující soudce‘ a tak dále. A když ho otevřu a vyndám její list, vidím nadpis: Drahý Arture!

Člověče, mně klesly ruce. Tak tady to konečně je. To se někdy stane, když člověk píše víc dopisů: strčí je do nepravých obálek. Viď, Martičko, to je hloupá náhoda, co? Až mně jí, hochu, bylo líto, že se mně tak vydala do rukou.

Nemysli si, Toníku. Moje první hnutí bylo, že ten dopis, určený tomu… tomu Arturovi, ani nepřečtu. Chtěl jsem ho poslat zpátky Martičce. Já bych to v každém případě udělal, ale žárlivost je špinavá vášeň a svinstvo. Kamaráde, já jsem si ten dopis přečetl. A ukážu ti ho, protože ho nosím s sebou. Tak se podívej, co v něm je:

Drahý Arture,

nehněvejte se, že jsem Vám dosud neodpověděla. Ale měla jsem starosti, že mně Franci — to teda jsem já, rozumíš? — tak dlouho nepsal. Vím, že má mnoho práce. Ale když člověk tak dlouho nemá zprávy o svém muži, chodí jako tělo bez duše. Ale tomu Vy, Arturku, nerozumíte. Příští měsíc sem Franci přijede, tak byste sem mohl přijet také. Píše mi, že má teď moc zajímavý případ, ale nenapsal jaký. Myslím, že to je ta vražda Hugona Müllera; mě by to strašně zajímalo. Je mi tak líto, že se Vám Franci trochu odcizil, ale to je jen proto, že má tak mnoho práce. Kdyby to bylo jako dřív, mohl byste ho vytáhnout mezi lidi nebo autem na výlet. Vy jste k nám vždycky býval tak hodný. A ani teď nezapomínáte, i když to není tak, jak by to mělo být. Ale on je Franci tak nervózní a divný. Ani jste mi nenapsal, co dělá Vaše dívenka. Franci si také stěžuje, že je v Praze strašné horko. Měl by přijet sem a odpočinout si, ale on jistě sedí až do noci v úřadě. Kdy pojedete k moři? Doufám, že vezmete svou dívku s sebou. Vy nevíte, co to je, když se nám ženským stýská.

Srdečně Vás, Arturku, zdraví Vaše

Marta Matesová.

Tak, Toníku, co tomu říkáš? Vím, že to není žádný duchaplný dopis. Po stránce stylu a zajímavosti je to docela slabý výkon. Ale člověče, jaké světlo to vrhá na Martičku a na její vztah k tomu chudákovi Arturovi! Nikdy bych jí tak nevěřil, ať by mně říkala, co chtěla. Ale tady jsem měl v ruce něco tak bezděčného, tak mimo její vůli… Tak vidíš, že pravda, jistá a nepochybná pravda, se ukáže jenom omylem. Byl bych brečel radostí — a přitom hanbou, že jsem tak pitomě žárlil.

Co jsem potom udělal? Inu, svázal jsem provázkem spisy o vraždě Hugona Müllera a zavřel je do zásuvky. Den nato jsem byl ve Františkových Lázních. Když mě Martička uviděla, začervenala se a zajíkla jako holčička. Vypadala, jako by provedla něco hrozného. Já nic. Franci, říká za chvíli Martička, dostal jsi můj dopis?

Jaký dopis? divím se. Ty mi toho píšeš po čertech málo. Martička se na mě zaraženě dívá a vydechne, jako by se jí ulevilo. Tak já jsem ti ho asi zapomněla poslat, řekla. Hrabala se v taštičce, až vylovila takový trochu zmuchlaný list. Začínal slovy: Drahý Franci! Musel jsem se v duchu smát. Pan Artur asi hned vrátil, co mu nepatřilo.

Pak už o tom nepadlo ani slovo. To se rozumí, začal jsem jí vykládat o tom zločinu Hugona Müllera, který ji tak moc zajímal. Myslím, že dodnes věří, že jsem ten dopis vůbec nedostal.

No, a to je všechno. Od té doby je u nás aspoň pokoj. Řekni, nebyl jsem blbec, že jsem tak sprostě žárlil? To víš, teď se snažím Martičce to vynahradit. Z toho dopisu jsem viděl, jak se chudáček o mě stará. Tak, teď už je to venku. Člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.

Ale to máš klasický příklad, jakou sílu důkazu má taková čistá a bezděčná náhoda, že?“

Přibližně ve stejné době řekl mladý muž, kterému tady říkáme Artur, paní Martičce: „Tak co, holčičko, pomohlo to?“

„Co, miláčku?“

„Ten dopis, cos mu tehdy poslala, jako by to byl omyl.“

„Pomohlo,“ řekla paní Marta a zamyslela se. „Víš, hochu, já se před tebou až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. Od té doby je na mě tak hodný… Ten dopis ti pořád nosí na srdci.“ Paní Marta se zachvěla. „Je to vlastně strašné, že… že ho tak klamu; nemyslíš?“

Ale pan Artur to nemyslel; aspoň tvrdil, že rozhodně ne.

### Slovníček

- **vyšetřující soudce**: soudce, který zjišťuje fakta před procesem
- **v podvědomí**: v části mysli, o které nevíme
- **prolhaná**: taková, která pořád lže
- **bezděčným**: nechtěným, udělaným bez úmyslu
- **brebentit**: hodně a hloupě mluvit
- **janek**: hovorově hlupák, blázen
- **vytáčení**: vyhýbání se jasné odpovědi
- **slzavém údolí**: v tomto světě plném bolesti a starostí
- **podřekne**: omylem řekne něco, co říct nechtěl
- **přehmátne**: udělá chybu
- **negr**: staré urážlivé slovo pro černocha; tady asi surový, divoký člověk
- **Hergot**: zaklení, když je člověk rozčilený
- **křížový výslech**: ostré vyptávání ze dvou stran
- **u modistky**: u ženy, která dělá klobouky
- **mrzkého chlapa**: ošklivého, nečestného muže

## Experiment profesora Rousse

Přítomni byli zvláště tito lidé: ministr vnitra, ministr spravedlnosti, policejní prezident, řada poslanců a několik vysokých úředníků. Dále vynikající právníci, přední učenci a ovšem i zástupci tisku, protože ti musejí být při všem.

„Pánové,“ začal profesor harvardské univerzity C. G. Rouss, náš proslulý americký krajan. „Experiment, který já vám budu ukázat, spočívá na starších pracech velké řady mých učených kolegů a spolupracovníků. Indeed, na celé věci není už nic nového a eh, really, je to… Je to stará vesta,“ vyhrkl radostně, když si vzpomněl na to pravé slovo. „Jenom ta method užití a eh, a praktická upotřebitelnost některých teoretických experiences byla obžektem mé práce. Já prosím nejvíc pány kriminalisty, aby oni věc posoudili podle své practice. Well.

Tedy celá věc je ta: Já vám řeknu slovo. A vy mně musíte říci jiné slovo, které vás v ten moment napadne. Ať je to třeba nonsens, eh, blbost, já míním nesmysl. A nakonec já vám podle těch slov, co vy mně dáte, řeknu, co vy máte v hlavě. Na co vy myslíte a eh, a co vy skrýváte. Rozumíte vy tomu? Já vám to nebudu vyložit theoretically, to jsou asociace, potlačené představy, trochu sudžesce a takové věci. Já budu moc krátký: to se musí vy — eh, well, vyloučit vůle a úvaha. Tím se vybaví podvědomé connexions a já z toho budu poznat, co — co —“ Slavný profesor hledal slovo. „Well, what’s on the bottom of your mind.“

„Co je na dně vaší duše,“ napověděl někdo z auditoria.

„Docela tak,“ řekl C. G. Rouss spokojeně. „Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy. Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy. That’s all. Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu. A potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit. Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem. Já prosím.“

Pan policejní prezident vstal a řekl: „Pánové, za chvíli uvidíte Čeňka Suchánka, domkáře a vyučeného zámečníka ze Záběhlic. Máme ho už týden v policejní vazbě. Je podezřelý, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny. Důvody podezření jsou tyto: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka. Na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi. Zatčený ovšem všechno popírá. Tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství. Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že se vším sekne. Chtěl prodat svůj starý vůz a jít někam dělat šoféra. Ale jiné stopy po něm nemáme. Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác. Požádal jsem o dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment. Jestli si pan profesor přeje…“

„Well,“ řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, „vy ho, prosím, necháte jít sem.“

Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka. Byl to zamračený chlapík. Jeho výraz říkal, aby mu všichni vlezli někam. Pokud jde o něj, je pevně odhodlán nedat se.

„Pojďte sem, vy,“ řekl mu přísně C. G. Rouss, „já se vás nebudu na nic ptát. Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy? Tak dávejte pozor: Sklenice.“

„H… o,“ řekl pan Suchánek tvrdohlavě.

„Poslouchejte, Suchánku,“ řekl honem policejní prezident, „jestli nebudete pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte? A nechají si vás tam celou noc. Dejte si pozor! Ještě jednou!“

„Sklenice,“ řekl znovu profesor Rouss.

„Pivo,“ zabručel Suchánek.

„Tak vy vidíte, muži,“ řekl slovutný profesor, „tak je to moc dobře.“

Suchánek se nedůvěřivě podíval. Není v tom nějaký podfuk?

„Ulice,“ řekl profesor.

„Vozy,“ odpověděl Suchánek neochotně.

„Vy musíte rychleji. Chalupa!“

„Pole.“

„Soustruh!“

„Mosaz.“

„Moc dobře.“

Zdálo se, že pan Suchánek už nemá nic proti této hře.

„Maminka!“

„Teta.“

„Pes!“

„Bouda.“

„Voják!“

„Kanonýr.“ Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji. Nejspíš to pana Suchánka začalo bavit. Připomínalo mu to trumfování v kartách. Bože, co všechno se mu při téhle hře letmo vybavilo!

„Cesta,“ hodil mu C. G. Rouss v tempu bez oddechu.

„Silnice.“

„Praha!“

„Beroun.“

„Schovat!“

„Zahrabat.“

„Pucovat!“

„Fleky.“

„Hadr!“

„Pytel.“

„Motyka!“

„Zahrada.“

„Jáma!“

„Plot.“

„Mrtvola!“

Nic.

„Mrtvola,“ opakoval profesor naléhavě. „Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že?“

„Já jsem nic neřekl,“ vybuchl pan Suchánek.

„Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě,“ opakoval tvrdě C. G. Rouss. „Vy jste ho zabil cestou do Berouna. Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem. Copak jste vy udělal s tím pytlem?“

„To není pravda,“ křičel Suchánek, „já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil! Já se nenechám od nikoho tahat…“

„Počkejte, muži,“ řekl Rouss. „Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat. To už není můj byznys. Ať jde ten muž ven. Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut. To bylo moc rychle. To byl hloupý kejz. Nejvíc často to trvá hodinu. Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova. To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká?“

„Tajemství,“ napověděl někdo z auditoria.

„Tajemství,“ zaradoval se náš vynikající krajan, „já znám, to je jedna opera. To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdýje.“

„Myšlenky,“ napověděl hlas z publika.

„Well. Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat?“ Nastala pauza. Někdo z přítomných se krátce zasmál, ale nikdo se nehnul.

„Já prosím,“ opakoval C. G. Rouss. „Vždyť to nebude bolet.“

„Jděte vy, pane kolego,“ šeptal ministr vnitra ministru spravedlnosti.

„Jdi tam jako zástupce své strany,“ strkal poslanec do poslance.

„Pane sekční šéfe, račte,“ pobízel vysoký úředník kolegu z jiného ministerstva.

Už to začalo být nějak trapné, nikdo z přítomných se nezvedl. „Já prosím, pánové,“ řekl americký učenec potřetí, „snad se vy nebojíte, že vy se budete prozradit?“

Tu se obrátil ministr vnitra dozadu a zasyčel: „Tak přece jděte někdo, pánové!“

Vzadu v auditoriu někdo skromně zakašlal a vstal. Byl to vyschlý a trochu ošoupaný stařík, kterému se rozčileně pohyboval ohryzek. „Já… ehm,“ řekl plaše, „když tedy nikdo, tak já si dovolím — jaksi…“

„Pojďte sem,“ přerušil ho Amerikán velitelsky, „tady si sedněte. Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy rozumíte?“

„Prosím,“ řekl ochotně pokusný muž. Trochu ho tísnilo tak významné auditorium. Pak si odkašlal a úzkostlivě mrkal jako student u maturity.

„Strom,“ vystřelil na něj učenec.

„Mohutný,“ zašeptal stařík.

„Jak prosím?“ ptal se učenec, protože nějak nechápal.

„Lesní velikán,“ vysvětloval muž ostýchavě.

„Ach tak. Ulice!“

„Ulice… ulice v slavnostním hávu,“ řekl mužík.

„Co tím míníte?“

„Prosím slavnost. Nebo pohřeb.“

„So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.“

„Ano prosím.“

„Tak dál: Obchod.“

„Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.“

„Hm. Úřad.“

„Prosím který?“

„To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!“

„Kdybyste ráčil snad říci úřady…“

„Well. Úřady!“

„Příslušné,“ vyhrkl radostně mužík.

„Kladivo!“

„Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.“

„Curious,“ bručel učenec. „Krev!“

„Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.“

„Oheň!“

„Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.“

„To je divný kejz,“ řekl profesor zaraženě. „Tak ještě jednou. Vy, muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!“

„Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.“

„Oči!“

„Oči soudné veřejnosti. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.“

„Ne tak mnoho! Pivo!“

„Řízný ležák. Démon alkohol.“

„Hudba!“

„Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.“

„Láhev!“

„Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.“

„Jed.“

„Jedem a žlučí. Otravování studní.“

C. G. Rouss se poškrábal na hlavě. „Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od… eh, od takových plain, obyčejných věcí. Aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dál: Účet!“

„Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.“

„Hm. Papír!“

„Papír se rdí hanbou,“ prohlásil mužík energicky. „Cenné papíry. Papír snese všecko.“

„Bless you,“ řekl učenec naštvaně. „Kámen!“

„Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,“ řekl pokusný muž vřele. „Ave, anima pia.“

„Vůz!“

„Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.“

„Aha,“ zvolal C. G. Rouss. „That’s it! Obzor!“

„Zachmuřený,“ řekl stařík s živým potěšením. „Nové mraky na politickém obzoru. Uzoučký obzor. Otevírat nové obzory.“

„Zbraně!“

„Nekalé zbraně. V plné zbroji. S vlajícími prapory. Vpadnout do zad. Otrávený šíp,“ drmolil pokusný muž nadšeně. „Z boje neustoupíme. Bitevní vřava. Volební boj.“

„Živel!“

„Rozkacené živly. Živelný odpor. Nekalé živly. Živili junáci! Živio!“

„Tak dost,“ zadržel ho C. G. Rouss. „Člověče, vy jste od novin, že?“

„Ano prosím,“ řekl pokusný muž horlivě. „Už třicet let. Já jsem redaktor Vašátko.“

„Já děkuju,“ uklonil se suše náš slovutný americký krajan. „Finished, gentlemen. Analajzováním představ toho muže bychom – eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista. Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál. It would only waist our time. Já prosím, ten experiment se nepodařil. So sorry, gentlemen.“

„Koukejme,“ zvolal večer v redakci pan Vašátko, když si prohlížel redakční papíry. „Tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky. Byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka a pod ním našli zakrvácený pytel. Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl! To byste, pane kolego, nevěřil. Já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář. Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu. Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce: Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Počkejte, to bych měl stylisticky upravit. Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Tak to má být.“

### Slovníček

- **krajan**: člověk ze stejné země
- **stará vesta**: hovorově věc, která není nová a kterou už všichni znají
- **napověděl**: řekl slovo, které jiný člověk hledal
- **domkáře**: člověka s malým domem a kouskem pole
- **autodrožkáře**: řidiče auta, který za peníze vozí lidi
- **H… o**: sprosté slovo, které se tady nepíše celé
- **podfuk**: hovorově podvod, trik
- **Soustruh**: stroj, na kterém se opracovává kov nebo dřevo
- **Mosaz**: žlutý kov
- **Zahrabat**: schovat do země
- **Mrtvola**: hovorově mrtvé tělo
- **ohryzek**: tvrdá vystouplá část na krku muže
- **Mene tekel**: varování před koncem
- **Šalmaje**: staré dechové nástroje
- **Vitriol**: silná kyselina, která pálí kůži

## Ztracený dopis

„Boženko,“ řekl pan ministr své ženě a nabral si pořádnou dávku salátu. „Dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím ho předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,“ řekl pan ministr a sáhl nejdřív do levé náprsní kapsy a potom do pravé. „Počkej, kampak jsem to,“ bručel pan ministr a znovu hmatal do levé náprsní kapsy. Pak položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách.

Pozorný divák by přitom zjistil, že ministr má stejně překvapivý počet kapes jako každý jiný řádný muž. Kapsy má na všech možných částech a stranách těla. Má v nich klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy a kapesník. Dále sirky, staré vstupenky do kina, plnicí pero a mnoho jiných předmětů denní potřeby. A zjistil by, že když se v kapsách hrabe, mumlá „kampak jsem to dal“, „to jsem blázen“, „počkejme“. Dělá to tak, jak by to dělal každý jiný lidský tvor, který se hrabe ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova žena nevěnovala tomuto ději moc pozornosti. Řekla to, co by řekla každá jiná paní: „Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.“

„Dobrá,“ řekl pan ministr a dal všechno z kapes zpátky na svá místa. „Nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně. Tam jsem ten dopis četl. Tak si představ,“ začal vesele a nabral si kus pečeně. „Představ si, že mně někdo posílá originál dopisu od… Jen okamžik,“ řekl neklidně a vstal od stolu. „Já se jen podívám do pracovny. Asi jsem to nechal na stole.“ A pryč byl.

Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny. Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi. Probíral list po listu spisy a dopisy, které shrnul z psacího stolu.

„Mám ti dát večeři ohřát?“ ptala se paní Božena přísně.

„Hned, za okamžik,“ řekl ministr roztržitě. „Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry. To by bylo hloupé, kdybych to nenašel… Ale to není možné, musí to tu někde být.“

„Tak se nejdřív najez,“ radila paní, „a pak to hledej.“

„Hned, hned,“ řekl ministr podrážděně. „Jen co to najdu. Byla to taková žlutá obálka — no to jsem blázen,“ bručel a probíral další hromadu papírů. „Tady u toho stolu jsem to četl a nehnul jsem se odtud, až mě zavolali k večeři… Kampak se to mohlo podít?“

„Pošlu ti večeři sem,“ rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů. Potom bylo ticho. Venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena začala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.

Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zpocený, stál uprostřed zničené pracovny. Všude na zemi byly hromady papírů, nábytek byl odtažený od stěn, koberce naházené v koutě. Na psacím stole stála nedotčená večeře.

„Proboha, muži, co to tu děláš?“ vyhrkla paní Božena.

„Ježíšikriste, dej mi pokoj,“ rozzuřil se ministr. „Copak mě musíš vyrušovat každých pět minut?“ Hned si ovšem uvědomil, že jí křivdí, a řekl mírněji: „To se musí prohledat systematicky, rozumíš? Kousek po kousku. Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo kromě mě. Jen kdybych tu neměl tolik zatracených lejster!“

„Pomůžu ti, nechceš?“ nabídla se soucitně paní Božena.

„Ne, ne, ty bys mi to tu rozházela,“ bránil se ministr a mával rukama uprostřed toho strašného nepořádku. „Jen jdi spát, já hned —“

Ve tři hodiny ráno si šel pan ministr lehnout a těžce vzdychal. To není možné, říkal si. V pět hodin mně přinesla pošta ten dopis ve žluté obálce. Četl jsem ho u psacího stolu, kde jsem pracoval až do osmi. V osm jsem šel k večeři a asi za pět minut jsem běžel do pracovny hledat. Za těch pět minut přece nikdo nemohl přijít —

Tu vyskočil pan ministr rovnýma nohama z postele a letěl do pracovny. To se rozumí, okna byla otevřená. Ale bylo to v prvním poschodí a ještě k tomu do ulice. To snad není možné, myslel si pan ministr, že by sem někdo vlezl oknem! Ale ráno, umínil si, to musím prověřit z téhle stránky.

Znovu uložil pan ministr své mohutné tělo do postele. Počkejme, vzpomněl si, jednou jsem četl v nějaké knížce, že takový dopis nejspíš unikne pozornosti, když leží rovnou na očích! Hrom do toho, že mě to nenapadlo hned! Znovu běžel do pracovny, aby se podíval, co leží rovnou na očích. A viděl hromady papírů, vytažené zásuvky, obrovský a beznadějný nepořádek svého hledání. Klel a vzdychal a vrátil se do postele, ale spát nemohl.

Vydržel to jen do šesti hodin. V šest už křičel do telefonu, aby vzbudili ministra vnitra „v důležité věci, slyšíte, člověče?“ Když konečně dostal spojení, spustil horečně: „Haló, pane kolego, prosím vás! Pošlete ke mně hned, ale hned, asi tři nebo čtyři své nejschopnější lidi… nu ano, detektivy. To se rozumí, ty nejspolehlivější. Ztratil se mi jeden důležitý spis… pane kolego, to je takový nepochopitelný případ… Ano, budu na ně čekat. — Nechat všecko tak, jak to je? Myslíte, že to musí být? — Dobrá. — Krádež? To nevím. — Ovšem, čistě důvěrně, nikomu o tom neříkejte. — Tak vám děkuju a odpusťte, že… Poklona, pane kolego!“

K osmé hodině se ukázalo, že těch nejschopnějších a nejspolehlivějších lidí je dokonce sedm. Do bytu pana ministra totiž přišlo sedm mužů v buřinkách.

„Tak se podívejte, pánové,“ vykládal ministr a vedl sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny. „Tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi… eh, velmi důležitý dopis… ve žluté obálce… adresa fialovým inkoustem…“

Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl. „Ten to tu zřídil,“ řekl s odborným obdivem, „zatracený prasák.“

„Kdo totiž?“ zeptal se ministr zaraženě.

„Ten zloděj,“ řekl detektiv a kriticky se díval na tu katastrofu v pracovně.

Pan ministr se slabě začervenal. „Totiž,“ řekl honem, „to jsem to tu tak trochu rozházel já, když jsem to hledal. To je tak, pánové, já… eh, já naprosto nemohu vyloučit, že ten dopis je někde tady, založený nebo zapadlý. Abych se vyjádřil přesně, nemůže být jinde než v této místnosti. Myslím, že… ano, tvrdil bych přímo, že by se měla tahle místnost systematicky prohledat. Ale to už je, pánové, vaše věc, abyste podnikli… co je v lidské moci.“

V lidské moci je leccos. Proto se tři z nejschopnějších mužů zavřeli v pracovně, aby ji systematicky prohledali. Dva vyslýchali služku, kuchařku, domovníka a šoféra. A poslední dva odešli neznámo kam do města, aby, jak řekli, zahájili pátrání.

Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že ztracený dopis v pracovně pana ministra rozhodně není. Vyndali totiž i obrazy z rámů, rozebrali nábytek a očíslovali každý list papíru. Druzí dva zjistili, že do ministrovy pracovny vešla jenom služka. Přinesla tam na rozkaz paní Boženy večeři, zatímco ministr seděl na zemi mezi svými papíry. Nebylo vyloučeno, že přitom mohla nějaký dopis odnést. Proto začalo pátrání, kdo je její milenec. Byl to zaměstnanec telefonní sítě a nyní ho nenápadně hlídal jeden muž. Poslední dva pátrali někde v neznámu.

Tu noc ministr ne a ne usnout. Pořád si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce přišel. Četl jsem ho u psacího stolu a neodešel jsem až do večeře. Ergo ten dopis tam musel zůstat, a není tam. Bylo mu smutno a špatně z té protivné a vlastně nemožné záhady. Vzal si tedy prášek na spaní a spal jako dřevo až do rána.

Ráno zjistil, že se kolem jeho domu (neznámo proč) potlouká jeden z nejschopnějších. Ostatní nejspíš zahájili pátrání po celé republice. „Věc je v běhu,“ telefonoval mu ministr vnitra, „doufám, že brzo dostanu hlášení. Podle toho, pane kolego, co jste mi řekl o obsahu toho dopisu, můžeme říci, kdo by o něj měl zájem… Kdybychom mohli udělat domovní prohlídku v jednom sekretariátě nebo v jedné redakci, věděli bychom něco víc. Ale říkám vám, věc je v běhu.“

Ministr slabě děkoval. Byl velmi mrzutý a chtělo se mu spát. Večer opravdu jen tak něco potichu zabručel a šel do postele. Asi k jedné hodině — byla jasná měsíčná noc — slyšela paní Božena kroky v knihovně. Vyzbrojila se vší statečností vynikající ženy a šla po špičkách ke knihovně. Dveře byly dokořán a jedna skříň otevřená. Před ní stál pan ministr v noční košili. Tiše si broukal a vážně listoval v nějakém svazku.

„Proboha, muži,“ vydechla paní Božena, „co to tu děláš?“

„Ale chci se jen tady podívat,“ řekl ministr neurčitě.

„Potmě?“ divila se paní Božena.

„Já vidím,“ tvrdil ministr a zastrčil svazek na své místo. „Dobrou noc,“ řekl polohlasem a šel pomalu do své ložnice.

Paní Božena zavrtěla hlavou. Chudák, řekla si, nemůže spát kvůli tomu nešťastnému dopisu.

Ráno nato vypadal pan ministr růžově a skoro spokojeně. „Prosím tě,“ říká paní, „cos to v noci hledal v knihovně?“

Ministr položil lžičku a vykulil oči. „Já? Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl. Spal jsem jako dudek.“

„Ale Vládo, vždyť jsem tam s tebou mluvila! Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat!“

„Nesmysl,“ řekl ministr nedůvěřivě. „Snad se ti něco zdálo. Já jsem se celou noc ani neprobudil.“

„Stál jsi u té prostřední skříně,“ tvrdila paní, „a ještě sis ani nerozsvítil. Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal: Já vidím.“

Ministr se chytil za hlavu. „Ženo,“ vyhrkl stísněně, „copak jsem náměsíčný? Ale jdi,“ uklidňoval se, „to se ti muselo zdát. Já přece nejsem somnambul!“

„Bylo to v jednu hodinu,“ stála paní Božena na svém a dodala trochu podrážděně: „Chceš snad říct, že já jsem blázen?“

Ministr zamyšleně míchal lžičkou čaj. „Prosím tě,“ řekl najednou, „ukaž mi, kde to bylo.“

Paní Božena ho odvedla do knihovny. „Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky.“

Ministr rozpačitě kroutil hlavou. V té přihrádce byla úplná a úctyhodná řada Sbírky zákonů a nařízení. „To jsem blázen,“ bručel, škrábal se vzadu na hlavě a skoro mechanicky vytáhl jeden svazek. Byl zasunutý hlavou dolů. Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložená žlutá obálka s adresou psanou fialově.

„Vidíš, Boženko,“ divil se pan ministr, „byl bych přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok. Ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, co se stalo. Když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si: To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet. Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku. Ale ten svazek se mně pořád zavíral, a tak jsem tam podle všeho položil ten dopis. Pak jsem nejspíš knihu zavřel a mechanicky ji odnesl na místo… Ale že jsem se do té knihy šel ze spánku podvědomě podívat, to je, hm… Víš, neříkej o tom nikomu. Lidé by si třeba mysleli… Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy.“

Za chvíli pak už pan ministr hlasitě a vesele telefonoval ministrovi vnitra: „Haló, pane kolego, tak ten ztracený dopis… Ale kdepak, nejste na stopě, já už ho mám v rukou!… Cože, jak se našel? Pane kolego, to vám neřeknu. Víte, jsou metody, které vy v ministerstvu vnitra ještě neznáte. — Ale já vím, vaši lidé dělali, co dovedou. Za to oni nemohou, že nejsou na výši… Ne, nebudeme o tom raději mluvit… Prosím, prosím… Servus, pane kolego!“

### Slovníček

- **ministerské radě**: schůzi ministrů
- **v pořádné bryndě**: hovorově ve velkých problémech
- **večerníky**: večerní noviny
- **tobolky**: staré slovo pro peněženky
- **lejstra**: papíry, dokumenty
- **systematicky**: podle plánu, krok za krokem
- **buřinkách**: tvrdých kulatých kloboucích
- **prasák**: hovorově špinavý, nepořádný člověk
- **Ergo**: latinsky: a tedy, proto
- **domovní prohlídku**: policejní hledání v bytě nebo v domě
- **svazku**: jedné knize z řady knih
- **jako dudek**: velmi tvrdě (o spánku)
- **náměsíčný**: člověk, který chodí ve spánku
- **somnambul**: odborné slovo pro náměsíčného člověka
- **Servus**: přátelský pozdrav mezi známými

## Ukradený spis 139/VII, odd. C

Ve tři hodiny ráno zazvonil telefon na posádkovém velitelství: „Tady plukovník Hampl z generálního štábu. Pošlete ke mně ihned dva muže vojenské policie. A vzkažte podplukovníkovi Vrzalovi, aby ke mně hned přišel. No ovšem že z informačního oddělení, člověče, po tom vám nic není. Ano, teď v noci. Ano, ať si vezme auto. Tak honem, hergot!“ A dost.

Za hodinu byl podplukovník Vrzal na místě. Bylo to až bůhvíkde ve vilové čtvrti. Přivítal ho starší a hrozně ustaraný pán v civilu, to jest jenom v košili a kalhotách. „Podplukovníku, mně se stala sakramentská věc. Sedni si, kamaráde. Zatracená věc mizerná svinská pitomá neřádná. Potvora jedna zlořečená. Tak si to představ. Předevčírem mi dá šéf generálního štábu jeden spis a říká: Hample, zpracuj to doma. Čím míň lidí o tom ví, tím líp. V kanceláři ani muk. Tak marš, máš dovolenou a seď na tom doma, ale pozor! No dobrá.“

„Jaký to byl spis?“ ptal se podplukovník Vrzal.

Plukovník Hampl chvíli váhal. „No,“ řekl, „ať to teda víš: bylo to z oddělení C.“

„Aha,“ řekl podplukovník Vrzal a začal vypadat velmi vážně. „Tak dál.“

„Tak koukej,“ říkal zdrcený plukovník. „Včera jsem na tom dělal celý den. Ale co s tím mám u všech sakramentů dělat v noci? Dát to do šuplete, to nic není. Pokladnu nemám. A kdyby někdo věděl, že to je u mě, tak je s tím amen. Člověče, já jsem to první noc schoval do své postele pod matraci. Do rána jsem to zválel jako kanec.“

„To věřím,“ řekl podplukovník Vrzal.

„Co chceš,“ vzdychl plukovník, „má žena je ještě tlustší. No, tak druhou noc mi žena poradila: Víš co, dáme to do plechové piksly od makarónů. A schováme to na noc do spíže. Spíž na noc zamykám a klíč beru k sobě, říká žena. My totiž máme takovou strašně tlustou služku, která všechno sní. Tam to nebude nikdo hledat, že? No dobrá, to se mi líbilo.“

„Má vaše spíž dvojité okno, nebo jednoduché?“ přerušil ho podplukovník Vrzal.

„Hrom do toho,“ vybuchl plukovník, „to mě nenapadlo! Jednoduché okno! Já jsem pořád myslel na sázavský případ a jiné takové pitomosti a zapomněl jsem se podívat na okno! Zatracená věc zlořečená!“

„Tak dál,“ připomínal mu podplukovník.

„No, co by bylo dál. Ve dvě ráno slyší žena, jak dole piští služka. Šla se zeptat, co je, a Máry ječí: Ve špajzu je zloděj! Žena běží pro klíč a pro mě, já letím s pistolí do spíže. A sakramentská neřádná věc, okno ve spíži je vytento, vypáčené a piksla se spisy pryč. A zloděj taky pryč. To je všechno,“ oddechl si plukovník.

Podplukovník Vrzal bubnoval prsty na stole. „A pane plukovníku, věděl někdo, že máš ten spis doma?“

Nešťastný plukovník rozhodil rukama. „To nevím. Kamaráde, ti lumpové špióni všechno vyšpehují.“ Přitom si vzpomněl, jakou funkci má podplukovník Vrzal, a dostal se do rozpaků. „Totiž jsou to moc chytří lidé,“ opravoval se slabě. „Ale já jsem to neřekl nikomu, čestné slovo. Jenže,“ dodal vítězně, „nikdo přece nemohl vědět, že jsem to dal do plechovky od makarónů.“

„A kdepak jste to dávali do té plechovky?“ ptal se mimochodem podplukovník.

„Tady, u toho stolu.“

„Kde přitom stála ta plechovka?“

„Počkejme,“ vzpomínal plukovník. „Já jsem seděl tuhle a měl jsem tu plechovku před sebou.“

Podplukovník se opřel o stůl a díval se zasněně z okna. V rosném svítání byla naproti vidět šedá a červená vila. „Kdopak tam bydlí?“ ptal se unaveně.

Plukovník bouchl do stolu. „Hergot sakra, na to jsem nevzpomněl! Počkej, tam bydlí nějaký žid, ředitel banky nebo co. Zatracená věc, teď už do toho vidím! Vrzale, mně se zdá, že jsme na stopě!“

„Já bych rád viděl tu spížku,“ řekl podplukovník vyhýbavě.

„Tak pojď. Tudy, tudy,“ vedl ho plukovník horlivě. „Tady to je. Na tom nejvyšším regále byla ta krabice. Máry,“ zařval plukovník, „tady nemáte co koukat! Jděte na půdu nebo do sklepa!“

Podplukovník si oblékl rukavice a vyšvihl se na okno, které bylo trochu vysoko. „Vypáčeno dlátem,“ řekl a prohlížel si okno. „Rám okna je ovšem z měkkého dřeva. Pane plukovníku, to rozštípne každý kluk.“

„Zatrápená věc,“ divil se plukovník. „Zatracení lidé, že dělají tak mizerná okna!“

Venku před mříží čekali dva vojáčkové.

„To je vojenská policie?“ ptal se podplukovník Vrzal. „To je dobře. Já se ještě podívám zvenčí. Pane plukovníku, musím ti poradit, abys do případného rozkazu neodešel z domu.“

„To se rozumí,“ souhlasil plukovník. „A proč vlastně?“

„Abys byl k dispozici, kdyby snad – Ti dva vojáci zůstanou ovšem tady.“

Plukovník zafuněl a něco spolkl. „Rozumím. Nechtěl bys trochu kafe? Žena by ti uvařila.“

„Teď na to není čas,“ řekl podplukovník suše. „O tom ukradeném spise zatím ovšem nikomu neříkej; leda až… až tě zavolají. A ještě něco: služce řekni, že ten zloděj ukradl nějaké konzervy, nic víc.“

„Ale poslyš,“ zvolal plukovník zoufale, „ty přece ten spis najdeš, že?“

„Budu hledět,“ řekl podplukovník a služebně srazil paty.

Toho rána seděl plukovník Hampl jako hromádka neštěstí. Chvíli si představoval, jak ho přijdou dva důstojníci zatknout. Chvíli se snažil vymyslet, co asi dělá podplukovník Vrzal. Jak uvádí do pohybu celý ten veliký a skrytý aparát vojenské informační služby. Představoval si poplach u generálního štábu a sténal.

„Karlouši,“ říkala mu podvacáté jeho paní (už dávno z opatrnosti ukryla jeho revolver do služčina kufru), „nechtěl bys něco sníst?“

„Dej mi pokoj, ksakru,“ řekl ostře plukovník. „Já myslím, že to viděl ten žid naproti.“

Paní jen vzdychla a šla do kuchyně plakat.

Vtom zazvonil zvonek. Plukovník vstal a narovnal se, aby s vojenskou přímostí přijal důstojníky, kteří ho přicházejí zatknout. (Kteří to asi budou? uvažoval roztržitě.) Ale místo důstojníků vešel zrzavý človíček s tvrďáskem v ruce a vycenil na plukovníka veverčí zuby. „Prosím, já jsem Pištora z policejního komisařství.“

„Co chcete?“ vyhrkl plukovník a nenápadně přešel z pozoru do pohovu.

„Prý vám tu vykradli špajz,“ zubil se pan Pištora nějak důvěrně. „Tak už jsem tady.“

„A co vám je po tom?“ vyštěkl plukovník.

„Prosím,“ zářil pan Pištora, „tady to je náš rajón. Ona ta vaše služka říkala ráno u pekaře, že vám vykradli špajz. A tak já povídám, pane komisaři, já si tam zaskočím, že jo.“

„To nestojí za to,“ zavrčel odmítavě plukovník. „Ukradli jenom… jenom krabici s makaróny. Nechte to laskavě plavat.“

„To je divné,“ řekl pan Pištora, „že nemákli víc.“

„Je to moc divné,“ řekl hořce plukovník. „Ale po tom vám nic není.“

„Asi je někdo vyrušil,“ zazářil pan Pištora v náhlém osvícení.

„Tak máúcta, pane,“ uťal plukovník.

„Prosím,“ řekl pan Pištora s nedůvěřivým úsměvem, „to já bych se na ten špajz dřív musel podívat.“

Plukovník chtěl vybuchnout, ale pak se poddal své bídě. „Tak pojďte,“ řekl znechuceně a vedl toho človíčka do spíže.

Pan Pištora se nadšeně rozhlížel po úzké komůrce. „No jo,“ řekl potěšeně, „vypáčil okno dlátem; tak to byl Pepek nebo Andrlík.“

„Co prosím?“ ptal se ostře plukovník.

„To udělal Pepek nebo Andrlík; ale Pepek snad sedí. Kdyby vymáčkl jenom sklo, tak by to mohl být Dundr, Lojza, Novák, Hosička nebo Kliment. Ale tohle bude Andrlík.“

„Abyste se nemýlil,“ zabručel plukovník.

„Že by tu byl někdo nový na špajzy?“ zvážněl náhle pan Pištora. „To snad ne. Totiž on Mertl taky jde na okna páčidlem, ale nikdy nechodí na špajzy, nikdy, pane. Ten jde skrz záchod do bytu a bere jen prádlo.“ Pan Pištora vycenil veverčí zuby. „No, já si mrknu k Andrlíkovi.“

„Že ho nechám pozdravovat,“ vrčel plukovník. To je neuvěřitelné, myslel si, když byl zase sám se svými smutnými myšlenkami, jak je tahle policie neschopná. Kdyby aspoň hledali otisky prstů nebo šlépěj – dobrá, v tom je odborná metoda. Ale jít na to tak pitomě – Kdepak by policie stačila na mezinárodní špionáž! To bych rád věděl, co dělá Vrzal.

Plukovník neodolal tomu pokušení a zavolal telefonem podplukovníka Vrzala. Po půlhodinovém zuření dostal konečně spojení. „Haló,“ volal sladce, „tady Hampl. Prosím tě, tak jak daleko… – Já vím, že nemůžeš nic říkat, ale já jen… – Já vím, ale kdybys mně jen laskavě řekl, jestli už… – Ježíšmarjá, ještě pořád nic? – Já vím, že to je těžký případ, ale… – Jen okamžik, Vrzale, prosím tě. Mě tak napadlo, že ze svých prostředků, rozumíš, dám deset tisíc tomu, kdo toho zloděje dopadne. Já víc nemám, ale to víš, za takovou službu… – Já vím, že ne; ale já čistě soukromě… – No ano, to bude má soukromá věc; služebně to nejde. – Nebo se to může rozdělit těm civilním detektivům, že? – Ale ovšem, ty o tom jako nevíš. Ale kdybys těm lidem nějak naznačil, že plukovník Hampl slíbil deset tisíc… – Tak dobře, tak ať to řekne tvůj strážmistr. Prosím tě, kamaráde! – Tedy promiň. Děkuju ti.“

Plukovníkovi Hamplovi se po tomto štědrém rozhodnutí trochu ulevilo. Měl dojem, že teď má aspoň sám nějaký podíl na stíhání toho zatraceného zlodějského špióna. Lehl si na sofa, protože byl unavený tím rozčilováním. Představoval si sto, dvě stě, tři sta mužů (všichni byli zrzaví a cenili veverčí zuby jako pan Pištora). Prohlížejí vlaky, zastavují auta letící k hranicím. Čekají na svou kořist za rohem ulice a náhle vykročí se slovy: „Ve jménu zákona. Pojďte se mnou a držte hubu.“ Pak se mu zdálo, že skládá zkoušku z balistiky na vojenské akademii. Těžce hekal a probudil se celý zpocený. Někdo zvonil.

Plukovník Hampl vyskočil a snažil se srovnat si myšlenky. Ve dveřích se objevily veverčí zuby pana Pištory. „Tak už jsem tady,“ řekly veverčí zuby. „Tak prosím, byl to on.“

„Kdo?“ snažil se pochopit plukovník.

„No přece Andrlík,“ podivil se pan Pištora tak, že přestal cenit zuby. „Kdopak jiný? Pepek je totiž na Pankráci.“

„Ale co máte pořád s tím Andrlíkem?“ řekl netrpělivě plukovník.

Pan Pištora vykulil svá světlá očka. „Ale přece on ukrad ty makaróny ze špajzu,“ řekl důrazně. „Už ho zbalili na komisařství. Prosím, ale já jsem se přišel zeptat… On Andrlík říká, že prý v té piksle žádné makaróny nebyly. Že tam bylo jen takové lejstro. Tak jestli to je jako pravda.“

„Člověče,“ vykřikl plukovník bez dechu, „kde máte to lejstro?“

„V kapse,“ vycenil zuby pan Pištora. „Kampak jsem to —,“ říkal a hrabal se v listrovém saku, „— aha. Je to vaše?“

Plukovník mu vytrhl z ruky drahocenný, pomačkaný spis číslo 139/VII, odd. C. Oči se mu zalily slzami úlevy. „Človíčku zlatý,“ vydechl, „já bych vám za to dal nevímco. Ženo,“ zařval, „pojď sem. To je pan komisař — pan inspektor eh —“

„Agent Pištora,“ řekl mužíček a co nejspokojeněji ukázal zuby.

„Tak on už našel ten ukradený spis,“ hlaholil plukovník. „Jdi, ženo, přines skleničky a koňak. Pane Pištoro, já bych… ani nevíte jak… totiž abyste věděl… Napijte se, pane Pištoro.“

„Vždyť to nic nebylo,“ zubil se pan Pištora. „Pane, ta píše! Jo, a ta piksla, milostpaní, je na komisařství.“

„Čert vem pikslu,“ burácel šťastně plukovník. „Ale drahý pane Pištoro, jak jste tak rychle ten spis našel? Na zdraví, pane Pištoro!“

„Ať slouží,“ řekl pan Pištora uctivě. „Božíčku, to nic není. Když je vylomený špajz, tak jdeme na Andrlíka nebo na Pepka. Ale Pepek teď kroutí dva měsíce na Pankráci. Když je to půda, tak to máme Píseckýho, Tonderu chromáka, Kanera, Zimu a Housku.“

„Ale, ale,“ divil se plukovník. „Poslouchejte, a jak je to, když je dejme tomu případ špionáže? Prosit, pane Pištoro!“

„Děkuju uctivě. — Jako špionáž, to my u nás nemáme. Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus. Na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek. A když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger. Pane, to my jdeme najisto. A kasaře, ty máme z celé republiky. Je jich – hup! – je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí.“

„Patří jim to,“ prohlásil plukovník krvelačně. „Pane Pištoro, napijte se!“

„Děkuju uctivě,“ řekl pan Pištora, „ale já moc nepiju. Prosím, zdravíčko. Oni tihle – hup! – tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane. Každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem. Jako ten Andrlík. Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz. Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle. Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal. — Tak poď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok.“

„Rok vězení?“ řekl plukovník Hampl soucitně. „Není to trochu moc?“

„Ale vždyť je to vloupání,“ vycenil zuby pan Pištora. „Tak děkuju uctivě, pane. Já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl. A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství. Stačí říct pan Pištora.“

„Prosím vás, pane,“ řekl plukovník, „kdybyste snad — hm — za tu službu… Totiž to lejstro je… totiž nijak zvlášť, ale… já bych to nerad ztratil, víte? Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu,“ řekl honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.

Pan Pištora zvážněl překvapením a dojetím. „Ale to nebylo třeba,“ řekl a honem strkal ruku s bankovkou do kapsy. „To přece nic nebylo — Tak já děkuju uctivě, pane; a kdybyste někdy zas potřebovali —“

„Dal jsem mu totiž padesát korun,“ řekl pan plukovník Hampl své ženě laskavě. „Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale —“ Pan plukovník velkomyslně mávl rukou. „Jen když se ten zatracený spis našel.“

### Slovníček

- **generálního štábu**: nejvyššího vojenského velení
- **piksly**: plechové krabice
- **špajzu**: malé místnosti na jídlo, spíži
- **dlátem**: nástrojem na dřevo
- **tvrďáskem**: tvrdým kulatým kloboukem
- **vycenil**: ukázal zuby
- **nemákli**: hovorově neukradli
- **lejstro**: papír, dokument
- **listrovém**: z tenké lesklé látky
- **ta píše**: hovorově, asi pochvala pití: je silné a dobré
- **kroutí**: hovorově sedí ve vězení
- **kasaře**: zloděje, kteří otevírají pokladny
- **zmerčil**: hovorově uviděl
- **vyfásneš**: hovorově dostaneš (trest)
- **tulipána**: hovorově hlupáka

## Muž, který se nelíbil

„Pane Kolda,“ řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, „já mám něco pro vás.“ Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže. Ale po válce si nějak nemohl zvyknout na nové poměry. Šel do penze, trochu se podíval po světě a nakonec si najal hostinec Na vyhlídce. Je to sice trochu samota, ale dnes to lidé začínají mít rádi. Mají rádi tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové věci. „Pane Kolda,“ řekl tedy pan Pacovský, „já do toho nevidím. Mám tam jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale… Víte co,“ vyhrkl pan Pacovský, „přijďte se někdy na něj podívat.“

„Co s ním je?“ ptal se pan Kolda.

„To je právě to,“ řekl pan Pacovský pohoršeně, „já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale — jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No.“

„Roedl, Roedl,“ přemýšlel strážmistr Kolda. „To jméno mně nic neříká. Čím je?“

„Já nevím,“ řekl pan Pacovský. „Říká, že je bankovní úředník. Ale já z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sice takový zdvořilý človíček, ale… A poštu taky žádnou nedostává. Mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí.“

„Jak to,“ řekl strážmistr Kolda, „že se vyhýbá lidem?“

„On se ani nevyhýbá,“ řekl pan Pacovský nejistě, „ale… prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak se třeba zvedne od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit.“

Pan Kolda chvíli přemýšlel. „Tak víte co, pane Pacovský,“ řekl moudře, „řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to.“

Den nato, v neděli, se vracel z pochůzky mladý četník Hurych, kterému říkali Márinka neboli Panenka. Cestou ho napadlo, že se staví v hospodě. Zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl dýmku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak zničehonic vyskočil z okna. „Pane,“ řekl káravě, „co to děláte?“

Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bez výrazu. „Proč bych neskákal?“ ozval se slabě. „Já tady totiž bydlím.“

Četník Panenka krátce uvažoval o situaci. „To je možné,“ řekl, „ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.“

„Já jsem nevěděl, že to je zakázané,“ omlouval se muž bez výrazu. „Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.“

„To je možné,“ řekl četník Panenka. „Tak mně ukažte své papíry.“

„Papíry?“ řekl pan Roedl nejistě. „Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně napíšu.“

„My už si o ně napíšeme sami,“ řekl Panenka ochotně. „Pojďte se mnou, pane Roedl.“

„Kam?“ bránil se pan Roedl, šedý v obličeji. „Jakým právem… jakým právem mě chcete sebrat?“

„Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,“ prohlásil Panenka. „Nedělejte žádné řeči a pojďte.“

Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil velký křik: „Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?“

„Pane strážmistře,“ hlásil Panenka, „mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl zmizet do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl.“

„Aha,“ řekl pan Kolda se zájmem. „Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl.“

„Vy mě přece nemůžete zatknout,“ řekl znepokojeně pan Roedl.

„To nemůžeme,“ souhlasil pan Kolda. „Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl.“

„Já… Já odmítám jakoukoliv výpověď,“ koktal pan Roedl rozčileně. „Já si budu stěžovat… já protestuji —“

„Ježíšmarjá, pane Roedl,“ vzdychl pan Kolda, „vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu.“ Pak vzal noviny a četl dál.

„Koukněte se, pane Roedl,“ řekl po chvíli, „ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře.“

Pan Roedl seděl bledý a zpocený. Pan Kolda ho pozoroval, odporem frkal a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny. „Helejte, pane Roedl,“ začal zase po nějaké době, „tak my budeme zjišťovat vaši identitu. A vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!“

Pan Roedl dál tvrdohlavě mlčel a pan Kolda znechuceně bručel a čistil si dýmku. „No jo,“ řekl, „tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme. Ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda, takhle ztratit měsíc trestu!“

„A když se přiznám,“ řekl pan Roedl váhavě, „tak…“

„Tak na vás uvalí vyšetřovací vazbu, že jo,“ vykládal pan Kolda, „a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl.“

Pan Roedl vzdychl. V jeho neklidných očích byl smutný a skoro uštvaný výraz. „Proč,“ vydralo se z něho, „proč mně každý říká, že se mu nelíbím?“

„Protože máte strach,“ řekl rozvážně pan Kolda. „Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl.“

„Rosner,“ opravil bledý člověk stísněně.

Pan Kolda se zamyslel. „Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě.“

„No přece Rosner Ferdinand,“ vyhrkl člověk.

„Rosner Ferdinand,“ opakoval pan Kolda, „to už mně něco říká. Rosner Ferdinand…“

„Depozitní banka ve Vídni!“ pomáhal bledý muž.

„Aha!“ zvolal radostně pan Kolda. „Zpronevěra. Už to mám. No jo, Rosner! Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač! Tak vy jste Rosner,“ opakoval potěšeně. „Ale proč jste to hned neřekl? Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner! Márinko,“ volal na četníka Hurycha, který právě vcházel, „vždyť je to Rosner, defraudant!“

„Totiž,“ trhl sebou Rosner trochu bolestně.

„Ale Rosnere,“ chlácholil ho pan Kolda, „na to si zvyknete. Buďte rád, že už to je venku. Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával?“

„Schovával,“ řekl Rosner hořce. „Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech. Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je.“

„A jejej,“ řekl pan Kolda soucitně, „to jste s tím měl náramné náklady, že jo!“

„To si myslím,“ ulevoval si Rosner. „Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru? Pane, já musel pořád žít nad své poměry! Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady — a tady jste mě čapli.“

„No jo,“ těšil ho pan Kolda. „Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere? To už byl stejně konec.“

„Byl,“ souhlasil Rosner. „Ale já vám povím, že už bych to dýl ani nevydržel. Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady! Vždyť já jsem se nemohl ani najíst! Jak se na mě někdo podíval, už jsem se snažil zmizet… Každý si mě tak prohlížel,“ stěžoval si Rosner, „každý mně připadal, jako by byl od policie. Považte si, i pan Pacovský.“

„Z toho si nic nedělejte,“ řekl pan Kolda. „Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie.“

„Tak vidíte,“ bručel Rosner. „A pak má být našinec někde v bezpečí! Proč si mě tak každý prohlížel? Copak vypadám jako nějaký zločinec?“

Pan Kolda si ho pozorně prohlédl. „Já vám něco řeknu, Rosnere,“ řekl, „teď už ne. Teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk. Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil. Já nevím, co tak na vás neštymovalo… No,“ rozhodl, „Márinka vás odvede k soudu. Ještě není šest hodin, tak vám dnešek započítají do vazby. Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že — hm, že už proti vám nic nemám. To dělala jen ta cizota, Rosnere. Ale teď je to v pořádku. Márinko, zatkněte ho!“

„Víte, Márinko,“ řekl toho večera pan Kolda, „já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil. Docela milý člověk, že jo! Já myslím, že mu nedají víc než rok.“

„Já jsem se přimluvil,“ řekl četník Panenka a začervenal se, „aby mu dali dvě deky. On není zvyklý spát na kavalci…“

„To je dobře,“ řekl pan Kolda. „A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil. Aby ten Rosner teda viděl, že je zas mezi lidma.“

### Slovníček

- **strážmistrovi**: veliteli malé skupiny četníků
- **nechlastá**: hovorově nepije moc alkoholu
- **četník**: voják a policista na venkově
- **fajfku**: dýmku, věc na kouření tabáku
- **vyšetřovací vazbu**: vězení před rozsudkem
- **Zpronevěra**: krádež peněz, které má člověk svěřené
- **zatykač**: úřední příkaz někoho zatknout
- **defraudant**: člověk, který si vzal svěřené peníze
- **poldové**: hovorově policisté
- **šťáru**: nečekanou policejní kontrolu
- **čapli**: hovorově chytili
- **našinec**: hovorově člověk jako já
- **neštymovalo**: nesedělo, nebylo v pořádku
- **cizota**: to, že je člověk pro druhé cizí
- **kavalci**: tvrdé posteli ve vězení

## Básník

Byla to běžná policejní událost. Ve čtyři hodiny ráno přejelo v Žitné ulici auto opilou stařenu a největší rychlostí ujelo. A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo. Takový mladý koncipient to bere vážně.

„Hm,“ řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141. „Tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychlé auto a na zemi lidské tělo. Co jste udělal nejdřív?“

„Nejdřív jsem běžel k té přejeté ženě,“ hlásil strážník, „abych jí dal první pomoc.“

„Nejdřív jste měl zjistit ten vůz,“ bručel dr. Mejzlík, „a teprve potom se starat o bábu. Ale možná,“ dodal a drbal se tužkou ve vlasech, „že bych to udělal úplně stejně. Takže číslo vozu jste neviděl. A co jinak víte o tom voze?“

„Myslím,“ řekl váhavě strážník číslo 141, „že byl nějaký tmavý. Možná byl modrý nebo červený. Nebylo to dobře vidět, protože z výfuku šel kouř.“

„Ach ježíšikriste,“ naříkal dr. Mejzlík, „jak mám potom zjistit, který to byl vůz? Mám snad běhat za všemi šoféry a ptát se jich: Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu? No tak, člověče, co s tím mám dělat?“

Strážník pokrčil rameny, poslušně a bezradně. „Prosím,“ řekl, „přihlásil se mi jeden svědek, ale taky nic neví. Prosím, čeká vedle.“

„Tak ho přiveďte,“ řekl dr. Mejzlík znechuceně. Marně se snažil něco vyčíst z krátkého protokolu. „Prosím, jméno a bydliště,“ řekl mechanicky. Na svědka se ani nepodíval.

„Králík Jan, student strojního inženýrství,“ řekl svědek pevně.

„Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou.“

„Ano, a musím říct, že šofér je vinen. Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná. Kdyby šofér na křižovatce zpomalil —“

„Jak daleko jste stál?“ přerušil ho dr. Mejzlík.

„Na deset kroků. Doprovázel jsem svého přítele z — z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici —“

„Kdo je váš přítel?“ přerušil ho znovu dr. Mejzlík. „Toho tady nemám.“

„Jaroslav Nerad, básník,“ řekl svědek s jistou hrdostí. „Ale ten by vám asi nic neřekl.“

„Proč ne?“ bručel dr. Mejzlík. Chytal se každé maličkosti.

„Protože on… je takový básník. Když se stalo to neštěstí, rozplakal se a utíkal domů jako malé dítě. Takže když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se zezadu šílenou rychlostí auto —“

„Jaké mělo číslo?“

„To nevím, prosím. Toho jsem si nevšiml. Pozoroval jsem tu šílenou jízdu a právě jsem si řekl, že —“

„A jaký to byl vůz?“ přerušil ho dr. Mejzlík.

„Čtyřtaktní výbušný motor,“ řekl svědek jako odborník. „Značkám aut ovšem nerozumím.“

„A jakou měl barvu? Kdo v něm seděl? Byl otevřený, nebo zavřený?“

„To nevím,“ řekl svědek zaraženě. „Myslím, že to byl nějaký černý vůz. Ale víc jsem si toho nevšiml. Když se totiž stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi: Koukej, ti lotři přejedou člověka a ani se nezastaví!“

„Hm,“ řekl dr. Mejzlík nespokojeně. „To je sice docela vhodná a správná morální reakce, ale byl bych raději, kdybyste si všiml čísla vozu. To je úžasné, pane, jak lidé neumějí pozorovat. Vy samozřejmě víte, že šofér je vinen. Vy samozřejmě správně soudíte, že ti lidé jsou lotři. Ale na číslo se nepodíváte. Soudit umí každý. Ale pořádně a věcně si všimnout věcí — Děkuju vám, pane Králíku, nebudu vás zdržovat.“

Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytné básníka Jaroslava Nerada. Ano, pan básník je doma, ale spí. Básník vykulil ze dveří na strážníka malá užaslá očka. Nemohl si nějak vzpomenout, co vlastně provedl. Nakonec přece jen pochopil, proč má jít na policii. „Musí to být?“ ptal se nedůvěřivě. „Já si totiž už na nic nepamatuju. Byl jsem v noci trochu —“

„— nalitej,“ řekl strážník chápavě. „Pane, já jsem poznal mnoho básníků. Tak se, pane, oblečte. Mám na vás počkat?“

Potom se básník a strážník dali do řeči. Mluvili o nočních barech, o životě vůbec, o zvláštních jevech na nebi a o mnoha jiných věcech. Jen politika byla oběma cizí. Tak se básník v přátelském a poučném rozhovoru dostal na policii.

„Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník,“ řekl mu dr. Mejzlík. „Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou.“

„Ano,“ vydechl básník.

„Mohl byste mi říct, jaké to bylo auto? Bylo otevřené, nebo zavřené? Jakou mělo barvu, kdo v něm seděl a jaké mělo číslo?“

Básník usilovně přemýšlel. „To nevím,“ řekl. „Toho jsem si nevšiml.“

„Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?“ naléhal Mejzlík.

„Kdepak,“ řekl básník upřímně. „Víte, já na podrobnosti vůbec nedávám pozor.“

„Tak prosím vás,“ začal dr. Mejzlík ironicky, „co jste tedy vůbec pozoroval?“

„Tu celou náladu,“ řekl básník neurčitě. „Víte, tu opuštěnou ulici… takovou dlouhou… za úsvitu… a jak tam ta ženská zůstala ležet —“ Najednou vyskočil. „Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!“ Hrabal se ve všech kapsách a vytáhl spoustu obálek, účtů a podobných papírů. „Ne, tohle to není,“ brumlal, „tohle taky ne… Počkejme, snad je to tohle,“ řekl a zadíval se na zadní stranu jakési obálky.

„Ukažte mi to,“ řekl dr. Mejzlík trpělivě.

„To nic není,“ bránil se básník. „Ale jestli chcete, přečtu vám to.“ Potom nadšeně vykulil oči, zpěvavě protahoval dlouhé slabiky a recitoval:

„Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát

úsvit na mandolínu hrá

proč dívko proč se červenáš

pojedem vozem 120 HP na konec světa nebo do Singapore

zastavte zastavte vůz letí

naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ

labutí šíje ňadra buben a činely

proč tolik pláču“

„A to je celé,“ prohlásil Jaroslav Nerad.

„Prosím vás,“ řekl dr. Mejzlík, „co to má znamenat?“

„No přece, to je to neštěstí s tím autem,“ podivil se básník. „Copak tomu není rozumět?“

„Myslím, že ne,“ řekl dr. Mejzlík kriticky. „Já v tom nějak nepoznám, co se stalo dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici. Auto číslo to a to přejelo šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou. Raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a bojuje se smrtí. O těchto faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem si všiml, nezmiňuje. Tak.“

„To je jen syrová skutečnost, pane,“ řekl básník a mnul si nos. „Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář oddat,“ prohlásil Jaroslav Nerad káravě. „Pak tomu rozumí.“

„Prosím vás,“ vybuchl dr. Mejzlík. „Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ‚Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát‘. Tak mi to, prosím, vysvětlete —“

„To je přece Žitná ulice,“ řekl básník klidně. „Takové dvě řady domů, víte?“

„A proč to není třeba Národní třída?“ ptal se dr. Mejzlík skepticky.

„Protože ta není tak rovná,“ zněla přesvědčivá odpověď.

„Tak dál. ‚Úsvit na mandolínu hrá‘ — No, dejme tomu. ‚Proč dívko proč se červenáš‘ — Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?“

„Červánky,“ řekl básník stručně.

„Aha, promiňte. ‚Pojedem vozem 120 HP na konec světa‘ — No?“

„To asi přijel ten vůz,“ vysvětloval básník.

„A měl 120 HP?“

„To já nevím. To znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa.“

„Ach tak. ‚Nebo do Singapore‘ — Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?“

Básník pokrčil rameny. „To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci.“

„A jaký vztah má to auto k Malajcům? He?“

Básník se nervózně vrtěl. „Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?“ řekl zamyšleně. „Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?“

„Tak vidíte,“ řekl dr. Mejzlík, „ten vůz byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?“

„Vyberte si hnědý,“ radil básník. „To je příjemná barva.“

„Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ,“ četl dál dr. Mejzlík. „Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?“

„Přece nebudu psát o opilé žebračce,“ řekl básník dotčeně. „Byla to prostě žena, rozumíte?“

„Aha. A co je tohle: ‚labutí šíje ňadra buben a činely‘. To jsou volné asociace?“

„Ukažte,“ řekl básník zaraženě a naklonil se nad papír. „Labutí šíje ňadra buben a činely — co to má být?“

„Na to se právě ptám,“ bručel dr. Mejzlík trochu urážlivě.

„Počkejte,“ přemýšlel básník, „něco tam muselo být, co mi připomnělo — Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se,“ řekl a napsal tužkou 2.

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík pozorně. „A co ta ňadra?“

„To je přece 3, dva obloučky, ne?“ divil se básník.

„Ještě tam máte buben a činely,“ vyhrkl policejní úředník napjatě.

„Buben a činely,“ přemýšlel básník Nerad, „buben a činely… to by snad mohla být pětka, ne? Helejte,“ řekl a napsal číslici 5. „To bříško je jako buben, a nahoře činely —“

„Počkejte,“ řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. „Jste si jist, že to auto mělo číslo 235?“

„Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml,“ prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. „Ale něco takového tam muselo být — kde by se to tu jinak vzalo?“ divil se a přemýšlel nad básničkou. „Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně.“

Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka. Básník tentokrát nespal. Měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.

„Já už zase běžím,“ řekl dr. Mejzlík. „Jdu vám jen říct, že to byl opravdu vůz číslo 235.“

„Jaký vůz?“ užasl básník.

„Labutí šíje ňadra buben a činely,“ vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. „A Singapore taky.“

„Aha, už vím,“ řekl básník. „Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět.“

„Až jindy,“ řekl honem policejní úředník. „Až zase budu mít nějaký případ.“

### Slovníček

- **koncipient**: mladý úředník s právnickým vzděláním
- **šoféry**: řidiče auta
- **lotři**: špatní, nepoctiví lidé
- **bytná**: žena, která pronajímá pokoj
- **nalitej**: hovorově opilý
- **úsvit**: začátek dne, když se rozednívá
- **hrá**: básnicky hraje
- **červánky**: červená barva na nebi ráno nebo večer
- **HP**: koňské síly, výkon motoru
- **Malajci**: lidé z Malajského poloostrova v Asii
- **labutí šíje**: dlouhý krk labutě
- **ňadra**: ženská prsa
- **činely**: dva kovové talíře v orchestru
- **opus**: umělecké dílo
- **podvědomí**: část mysli, o které nevíme

## Případy pana Janíka

Ten pan Janík není dr. Janík z ministerstva. Není to ani ten Janík, který zastřelil statkáře Jirsu. A není to ani senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů. Je to pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou. Je to takový slušný a trochu menší pán. Kdysi chodil za slečnou Severovou a potom se ze zoufalství už neoženil. Zkrátka takzvaný papírník Janík, aby nedošlo k omylu.

Tedy ten pan Janík se k těm věcem dostal čirou náhodou. Bylo to někde na Sázavě, kde býval na letním bytě. Stalo se to tehdy, když hledali mrtvolu Růženy Regnerové. Zavraždil ji její ženich Jindřich Bašta. Polil mrtvou petrolejem, spálil ji a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo ani kosti nemohli najít. Už devět dní chodili četníci po lesích, kam je Bašta vodil. Ukazoval jim, že to bylo tady nebo tamhle. Hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo jasné, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo chce získat čas. Byl to mladý muž ze slušné a bohaté rodiny. Ale doktor mu nejspíš nějak zmáčkl hlavu kleštěmi, než přišel na svět. Zkrátka něco s ním nebylo v pořádku. Byl to takový zvrhlý a divný člověk. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo. Oči se mu třásly nystagmem hrůzy. Bylo trapné se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a močálem. Byli už tak vzteklí, že skoro koušou. Mysleli si: Ty bestie, my tě tak utaháme, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta se vyčerpáním sotva vlekl. Kdekoliv klesl na zem a chraptěl: „Tady, tady jsem ji zahrabal!“

„Vstaň, Bašto,“ zařval na něho četník. „Tady to nebylo! Dál!“ Bašta se poctivě zvedl a pletl nohama o kousek dál, dokud se zase nezhroutil únavou. Takový to byl průvod: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami. A k tomu křečovitě se posunující, šedobledý vrak člověka, Jindřich Bašta.

Pan Janík znal četníky z hospody. Proto směl chodit s tím tragickým průvodem po lesích a nikdo na něho nekřičel, že tu nemá co dělat. Kromě toho s sebou nosil krabičky sardinek, salám, koňak a jiné takové věci, které se těm pánům hodily. Devátého dne už bylo zle. Bylo tak zle, že se pan Janík rozhodl: Víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali vzteky. Hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jinou práci. Strejci s motykami bručeli, že za tuhle dřinu je dvacet korun denně málo. Jindřich Bašta ležel zhroucený na zemi a třásl se v křečích. Už ani neodpovídal na křik a nadávky četníků. V té bezradné a pusté chvíli udělal pan Janík něco, co nebylo v programu. Klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: „Koukejte se, pane Bašto — no tak, pane Bašto, slyšíte?“ Bašta zavyl a rozplakal se. „Já to najdu… já to najdu, pane,“ vzlykal a pokoušel se vstát. Vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedl ho skoro něžně. „Jen se opřete, pane Bašto,“ domlouval mu. „Pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.“

Hodinu nato stál Jindřich Bašta a kouřil cigaretu nad mělkou jámou, ze které čouhala stehenní kost.

„To je tělo Růženy Regnerové?“ ptal se strážmistr Trnka sevřeným hlasem.

„Je,“ řekl klidně Jindřich Bašta a prstem sklepl popel z cigarety do otevřené jámy. „Přejí si pánové ještě něco?“

„Víte, pane,“ poučoval večer v hospodě strážmistr Trnka pana Janíka, „vy jste psycholog, to musím uznat. Na zdraví, pane! Chlap změkl, jen co jste mu řekl ‚pane Bašto‘. Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! A my jsme se s ním tahali… Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit?“

„To,“ řekl hrdina dne a skromně se začervenal, „to bylo jen tak, víte? Já, víte, já říkám každému pane. Totiž bylo mi ho líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku —“

„Instinkt,“ prohlásil strážmistr Trnka. „Tomu já říkám čuch a psychologie. Na zdraví, pane Janík! Je vás škoda, vy byste měl jít k nám —“

Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy. Konala se tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny. Pan Janík v ní měl hodně peněz, a proto chtěl být při tom. „Musíte mě před Bratislavou vzbudit,“ domlouval konduktérovi, „aby mě nezavezli až na hranice.“ Potom vlezl ve W. L. do lůžka a byl rád, že je v kupé sám. Uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku přemýšlel o různých obchodech a usnul. Ani nevěděl, kdy konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi. Ten se začal svlékat a vyšplhal se na horní lůžko. Pan Janík v polospánku ještě viděl pár nohavic a houpající se, neobyčejně chlupaté nohy. Slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek. Potom cvakl vypínač a byla zase rachotící tma. Panu Janíkovi se zdálo to a ono, nejvíc to, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy. Probudilo ho dlouhé ticho a někdo venku zavolal: „Na shledanou v Žilině!“ Vyskočil z lůžka a podíval se z okna. Viděl, že venku svítá a vlak už stojí na bratislavském nádraží. Konduktér ho zapomněl vzbudit. Leknutím ani nezačal nadávat. V horečném spěchu si navlékl přes pyžamo kalhoty a ostatní šaty a nacpal do kapes své drobné věci. Na perón vyskočil ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedal ruku k odjezdu vlaku.

„Uf,“ odplivl si pan Janík. Pěstí pohrozil odjíždějícímu rychlíku a šel se na toaletu doobléknout. Když si konečně přerovnával věci v kapsách, ztuhl hrůzou. V náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě. V té tlustší, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun. Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího. Ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík vůbec nedokázal představit. Samozřejmě se hned začal shánět po někom od policie, aby mu tu cizí tašku odevzdal. Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hlady. Zatím telefonovala do Galanty. Tam měli oznámit cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě. Pak musel pan Janík udat své osobní údaje a šel se nasnídat. Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, jestli to není omyl. Ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že mu žádná tobolka nechybí. Pan Janík musel jít znovu na policii a podruhé vykládat, jak k té tobolce přišel. Zatím si dva páni v civilu těch šedesát bankovek někam odnesli. Pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy. Potom ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.

„Pane,“ řekl ten pán, „právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby zadrželi cestujícího na lůžku číslo 14. Můžete nám dát jeho přesný popis?“ Pan Janík nemohl říct o mnoho víc, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy. Pán od policie tím nebyl příliš spokojen. „Ty bankovky jsou totiž padělek,“ řekl náhle. „Musíte tu zůstat, dokud vás s tím spolucestujícím nekonfrontujeme.“

Pan Janík v duchu proklínal konduktéra. Ten ho včas nevzbudil, a proto se mu v tom spěchu dostala do kapsy ta prokletá taška. Asi za hodinu přišla z Parkáň-Nány depeše: cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích. Kam šel nebo jel potom, zatím není známo.

„Pane Janíku,“ řekl konečně ten vysoký pán od policie, „zatím vás nebudeme zdržovat. Předáme tu věc do Prahy inspektoru Hruškovi, který má tyhle falzifikáty na starosti. Ale řeknu vám, že to asi bude moc vážná věc. Vraťte se co nejdřív do Prahy a oni si vás tam zavolají. Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně narazil na ty padělky. Pane, to není jen tak náhoda.“

Sotva se pan Janík vrátil do Prahy, už ho volali na policejní prezídium. Tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente. S ním tam byl jeden žlutý a šlachovitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška. „Sedněte si, pane Janíku,“ řekl zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku. „Je tohle ta tobolka, co jste… eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží?“

„Je, prosím,“ vydechl pan Janík.

Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce. „Šedesát kusů,“ řekl. „Všechny mají sérii 27 451. To číslo nám už hlásili z Chebu.“

Šlachovitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech. Potom k ní přičichl. „Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce,“ řekl. „Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé.“

„Štýrský Hradec,“ opakoval zamyšleně zavalitý pán, „tam dělají tyhle věci pro Pešť, že?“

Šlachovitý člověk jenom mrkl. „Takže abych jel do Vídně,“ řekl. „Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá.“

„Hm,“ bručel zavalitý pán. „Pak se ho snažte dostat k nám jinak. Kdyby to nešlo, řekněte jim, že jim za něj dáme Leberhardta. Šťastnou cestu, Hruško. A vy, pane,“ řekl a obrátil se k panu Janíkovi, „já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat. Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že?“

Pan Janík se začervenal. „To byla jen taková náhoda,“ řekl honem. „Já skutečně… já jsem to vůbec neměl v úmyslu…“

„Máte šťastnou ruku,“ řekl uznale zavalitý pán. „Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha. Někdo po celý život nic nenajde a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste jít k nám, pane Janíku.“

„To nejde,“ bránil se pan Janík. „Já… totiž já mám svůj obchod… dobře prosperující… stará firma po dědečkovi…“

„Jak chcete,“ vzdychl veliký muž, „ale je vás škoda. Takové zatracené štěstí jen tak někdo nemá. My se ještě uvidíme, pane Janíku.“

Asi za měsíc večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska. To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to. Zvlášť koňak byl nějak mimořádně dobrý. Zkrátka panu Janíkovi se vůbec nechtělo jít domů pěšky. Kývl tedy rukou na sklepníka a poručil: „Auto!“ Když potom vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu. Vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě úplně zapomněl, že neřekl šoférovi svou adresu. Auto se přesto rozjelo a pan Janík, pohodlně usazený v koutě, usnul.

Jak dlouho jel, to nevěděl. Probudil se, když se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka. „Tak už jsme tady, pane,“ řekl. „Máte jít nahoru, pane.“ Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je. Ale po tom koňaku mu bylo všechno jedno. Šel tedy po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor. Bylo tam asi dvacet lidí a všichni se netrpělivě obrátili ke dveřím. Náhle nastalo divné ticho. Jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi: „Co tu chcete? Kdo jste?“

Pan Janík se udiveně rozhlížel. Poznal pět nebo šest pánů. Byli to bohatí lidé a říkalo se o nich, že mají jakési zvláštní politické zájmy. Ale pan Janík se do politiky nemíchal. „Pozdrav bůh,“ řekl přátelsky, „tamhle je pan Koubek a pan Heller. Tě péro, Ferry! Mládenci, já bych pil.“

„Kde se tu bere ten chlap?“ rozzuřil se jeden z přítomných. „Copak on patří k nám?“

Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu. „Kde jste se tu vzal?“ řekl jeden z nich ostře. „Kdo vás sem pozval?“

Ten málo přátelský hlas pana Janíka probral. „Kde to jsem?“ řekl pohoršeně. „U čerta, kam jste mě to dovezli?“

Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi. „Vy idiote,“ řval, „kde jste toho člověka sebral?“

„No před hotelem,“ bránil se šofér. „Odpoledne mi řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mi v deset hodin vlezl do vozu a nic mi neřekl. Tak jsem jel rovnou sem —“

„Ježíšmarjá,“ křičel pán dole, „vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!“

Pan Janík si odevzdaně sedl na schody. „Aha,“ řekl spokojeně, „to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte uškrtit a zakopat. Sklenici vody!“

„Pane,“ řekl jeden z těch dvou. „Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. Necháme vás odvézt do Prahy. Musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.“

„Nic se nestalo,“ řekl velkodušně pan Janík. „Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba jsem mu zapomněl dát svou adresu. To mám z toho.“

„Vy jste opilý, že?“ ptal se neznámý pán s jistou úlevou.

„Částečně,“ souhlasil pan Janík. „Víte, večeřel jsem s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,“ představil se a seděl přitom na schodech. „Starý závod, po dědečkovi.“

„Jděte se vyspat,“ radil mu neznámý pán. „Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že — hm, že jsme vás tak vyrušili.“

„Zcela správně,“ řekl pan Janík důstojně. „Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?“

„Doma,“ řekl cizí pán. „Šofér vás odveze domů. Dovolte, pomohu vám vstát.“

„Není třeba,“ ohradil se pan Janík. „Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!“

Auto se rozjelo zpátky. A pan Janík lišácky mrkal a dával pozor, kudy ho vezou.

Druhý den ráno telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. „Pane Janíku,“ odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, „tohle je pro nás moc zajímavé. Velmi vás prosím, abyste sem hned přišel.“

Když pan Janík přišel, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vyprávět, co se stalo a koho viděl.

„Auto mělo značku N XX 705,“ dodal zavalitý pán. „Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mi tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.“

Pan Janík seděl malý a zkroušený ve velké pracovně zavalitého pána, který velmi zamyšleně přecházel. „Pane Janíku,“ řekl konečně, „především vás musím prosit: nikomu o tom ani slovo. Státní důvody, rozumíte?“

Pan Janík mlčky kývl. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zase dostal?

„Pane Janíku,“ řekl náhle zavalitý muž, „nechci vám lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí. Říká se metoda. Ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost, ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.“

„A co můj obchod?“ zašeptal pan Janík zdrceně.

„Ten povede váš společník. Vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?“

„Já… já si to ještě rozmyslím,“ koktal nešťastný pan Janík. „Přijdu k vám do týdne. Ale jestli to musí být… a jestli mám tu schopnost… já ještě nevím. Já přijdu.“

„Dobrá,“ řekl zavalitý muž a mohutně mu stiskl ruku. „Nepochybujte o sobě. Na shledanou.“

Ani neuplynul týden a pan Janík se znovu ohlásil. „Tak už jsem tady,“ volal se zářící tváří.

„Rozhodnut?“ řekl zavalitý pán.

„Zaplaťpánbůh,“ oddechl si pan Janík. „Jdu vám totiž říct, že to nejde a že se k tomu nehodím.“

„Jděte! A pročpak ne?“

„Představte si,“ vítězně řekl pan Janík, „pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! No tak řekněte sám, pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem a nic nevím! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!“

### Slovníček

- **senzál**: obchodní zprostředkovatel
- **karambolů**: karambol je úspěšný úder v kulečníku
- **letním bytě**: byt nebo pokoj na venkově, kde se bydlí v létě
- **nystagmem**: nystagmus je rychlý třes očí
- **hajných**: hajný je člověk, který hlídá les
- **strejci**: hovorově muži z vesnice
- **W. L.**: lůžkový vůz ve vlaku
- **tobolka**: náprsní taška na peníze
- **depeše**: telegram, krátká rychlá zpráva
- **falzifikáty**: padělky
- **zavalitý**: velký a tlustý
- **šlachovitý**: hubený a silný
- **Tě péro**: hovorový pozdrav mezi přáteli
- **prokurista**: vedoucí úředník firmy
- **taškářem**: taškář je podvodník

## Pád rodu Votických

Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový menší člověk se zlatými brýlemi a ustaranou tváří. „Archivář Divíšek,“ zamumlal. „Pane doktore, jdu k vám pro radu… jako k vynikajícímu kriminalistovi. Řekli mi totiž, že vy jste… nějak… zvlášť pokud jde o složitější případy… Totiž je to neobyčejně záhadný případ,“ prohlásil naléhavě.

„Jenom řekněte, oč jde,“ řekl dr. Mejzlík a vzal do ruky tužku a poznámkový blok.

„Mělo by se vyšetřit,“ vyhrkl archivář Divíšek, „kdo zavraždil pana Petra Berkovce. A také jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho manželkou Kateřinou.“

„Berkovec Petr,“ vzpomínal dr. Mejzlík. „Pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení. Vy chcete podat udání, že?“

„Ale ne,“ řekl pan archivář. „Já se na vás obracím jenom o radu, víte? Muselo se stát něco strašného.“

„Kdy to bylo?“ pomáhal mu dr. Mejzlík. „Prosím, nejdřív datum.“

„No přece roku čtrnáct set šedesát pět,“ řekl pan Divíšek a káravě se díval přes brýle na policejního úředníka. „To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jiříka z Poděbrad.“

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku. „Tak, milý pane,“ řekl s nápadnou laskavostí, „na tenhle případ je spíš doktor Knobloch.“ Abyste věděli, to je policejní lékař. „Zavolám vám ho, ano?“

Pan archivář se zachmuřil. „To je škoda,“ řekl, „mně tak doporučovali vás. Víte, právě připravuji historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad. A přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady.“

Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík. „Milý pane,“ řekl honem, „obávám se, že vám moc nepomohu. Abych se přiznal, v dějinách jsem příliš slabý.“

„To je chyba,“ řekl přísně pan Divíšek. „Dějiny byste měl znát. Ale i když, pane, neznáte historický materiál z první ruky, uvedu vám všechny zjištěné okolnosti. Bohužel je jich málo. Nejdřív je tu dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Ten dopis samozřejmě znáte.“

„Prosím, neznám,“ přiznal se dr. Mejzlík zkroušeně jako špatný žák.

„Ale člověče,“ vybuchl pan Divíšek pohoršeně. „Ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regestech! Aspoň to byste mohl vědět!“ Narovnal si brýle. „Jenže ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu náležitou pozornost. A právě ten dopis, který byste samozřejmě měl znát, mě přivedl na stopu toho případu.“

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík. „Tak dál.“

„Nejdřív ten dopis,“ řekl pan archivář. „Jeho text tu bohužel nemám, ale jenom jedna zmínka se týká našeho případu. Pan Ladislav Pcháč tam píše panu Boršovskému o jeho strýci, panu Ješkovi Skalickém ze Skalice. Toho léta Páně 1465 ho prý nečekají na dvoře v Praze. Jeho Milost královská totiž panu Ješkovi vlastní rukou něco přikázala. Stalo se to ‚po těch neblahých skutcích na Votici Velenově‘, jak píše autor dopisu. Pan Ješek už nemá chodit na královský dvůr. Má před Pánem Bohem litovat své prchlivosti a čekat spravedlnost boží. Tedy rozumíte,“ vykládal pan archivář, „my bychom řekli, že mu král zakázal opustit jeho statky. Pane, není vám něco nápadné?“

„Zatím ještě ne,“ řekl dr. Mejzlík a kreslil přitom na papír podivuhodnou spirálu.

„Aha,“ zvolal pan Divíšek vítězně. „Vidíte, Šebek si toho taky nevšiml. Tedy velmi nápadná, pane, je jedna okolnost. Jeho Milost král nevolá pana Ješka — ať už pro jakékoliv neblahé skutky — před řádný světský soud. Místo toho ho doporučuje boží spravedlnosti. Jeho Milost tím zřejmě dává najevo,“ řekl pan archivář s patrnou úctou, „že ty neblahé skutky jsou zvláštního druhu. Proto je sám panovník vyjímá ze světské spravedlnosti. Kdybyste Jeho Milost znal, pane, viděl byste, že je to naprosto nevšední případ. Král Jiří blahé paměti velmi dbal na řádnou a přísnou spravedlnost.“

„Snad se pana Ješka bál,“ řekl dr. Mejzlík. „Prosím vás, v těch jeho časech —“

Archivář Divíšek pobouřeně vyskočil. „Pane,“ koktal, „co to říkáte? Že by se král Jiří někoho bál? A dokonce někoho z pouhých rytířů?“

„Tak to byla nějaká protekce,“ řekl dr. Mejzlík. „To víte, u nás…“

„Žádná protekce,“ křikl pan Divíšek celý rudý. „Za krále Vladislava byste snad mohl mluvit o protekci. Ale za krále Jiříka, to ne, pane, na toho byste si s protekcí nepřišel! Ten by vás hnal!“ Pan archivář se trochu uklidnil. „Žádná protekce. Pane, na těch neblahých skutcích zřejmě muselo být něco zvláštního. Proto je Jeho Milost král ponechal boží spravedlnosti.“

„A jaké to byly skutky?“ vzdychl dr. Mejzlík.

Pan archivář Divíšek se podivil. „To přece vy mně máte nalézt,“ řekl užasle. „Nač jste kriminalista? Právě proto jdu k vám!“

„Propánakrále,“ bránil se dr. Mejzlík, ale archivář ho nenechal domluvit.

„Nejdřív musíte znát fakta,“ řekl poučně. „Když jsem si tedy všiml té nejasné narážky, začal jsem pátrat po těch neblahých skutcích na Votici Velenově. Bohužel se nezachoval žádný zápis. Zato jsem ale v kostele na Votici Velenově našel náhrobní kámen pana Petra Berkovce. A ten kámen, pane, je právě z roku 1465! Víte, pan Petr Berkovec byl zeť pana Ješka Skalického. Vzal si totiž za manželku jeho dceru Kateřinu. Tady je fotografie toho náhrobku — aha, nepozorujete nic zvláštního?“

„Ne,“ řekl dr. Mejzlík a prohlížel si z obou stran fotografii náhrobního kamene. Byl na něm vytesán nějaký rytíř s rukama složenýma na prsou a dokola nápis gotickým písmem. „Počkejte, tady v rohu je otisk prstu.“

„To je snad od mého prstu,“ řekl archivář. „Ale všimněte si tady toho nápisu!“

„Anno Domini MCCCCLXV,“ četl s námahou dr. Mejzlík. „Léta Páně 1465. To je rok smrti toho pána, ne?“

„To se rozumí, ale nevidíte nic? Některá písmena jsou zřejmě větší, koukejte se!“ A rychle napsal tužkou: ANNO DOMINI MCCCCLXV. „Sochař schválně vytesal písmena O, C a C větší. To je kryptogram, rozumíte? Napište si ta písmena OCC — nenapadá vás nic?“

„OCC, OCC,“ bručel dr. Mejzlík. „To by mohlo být — aha, zkratka za OCCISUS, že? To znamená zavražděn!“

„Ano,“ zvolal slavnostně archivář. „Sochař tím naznačil potomkům, že urozený pán Petr Berkovec de Wotice Welenova byl úkladně zavražděn. Tady to máme!“

„A zavraždil ho jeho tchán, ten Ješek Skalický,“ prohlásil dr. Mejzlík v náhlém historickém osvícení.

„Nesmysl,“ řekl pan Divíšek s opovržením. „Kdyby pan Ješek zavraždil pana Berkovce, volala by ho Jeho Milost na hrdelní soud. Ale to není všechno, pane. Hned vedle tohohle náhrobku je druhý. Pod ním odpočívá Henricus Berkovec de Wotice Welenova, bratr pana Petra. A na tom náhrobku je stejný letopočet 1465, jenže bez kryptogramu! A pan Jindřich má na tom náhrobku v rukou meč. Sochař chtěl patrně naznačit, že zemřel v čestném boji. A teď mi, proboha, povězte, jak ty dvě smrti spolu souvisí!“

„Snad je to jen náhoda,“ řekl dr. Mejzlík nejistě, „že ten Jindřich přišel o život stejného roku —“

„Náhoda,“ zařval archivář podrážděně. „Pane, my historikové žádnou náhodu neuznáváme! Kam bychom přišli, kdybychom připustili, že se něco stalo náhodou? Tady musí být nějaký příčinný vztah! Ale to pořád ještě není všechno. Rok nato, 1466, zemřel v Pánu pan Ješek Skalický. A prosím, jeho statky Skalice a Hrádek zdědil jeho synovec, již zmíněný pan Jan Boršovský z Čerčan. Víte, co to znamená? Znamená to, že jeho dcera Kateřina už také nebyla naživu! Tu si přece, jak ví každé dítě, vzal roku 1464 pan Petr Berkovec za ženu. A tahle paní Katuše, prosím, nemá nikde žádný náhrobek! Dovolte, to je také náhoda, že nám paní Katuše úplně mizí hned po smrti svého manžela? Co? Tomu, pane, říkáte náhoda? A proč nemá náhrobek, co? Náhoda? Nebo právě to jsou ty neblahé skutky, pro které Jeho Milost král doporučoval panu Ješkovi spravedlnost boží?“

„To je docela možné,“ řekl dr. Mejzlík s trochu větším zájmem.

„To je docela jisté,“ prohlásil pan Divíšek a nepřipouštěl žádné pochyby. „A teď jde, rozumíte, o to, kdo koho zabil a jak to všechno souvisí. Smrt pana Ješka nás nezajímá, protože ‚ty neblahé skutky‘ přežil. Jinak by mu král Jiří nepřikazoval, aby jich před Pánem Bohem litoval. My máme zjistit, kdo zabil pana Petra a jak přišel o život pan Jindřich. A také kam se poděla paní Kateřina a co s tím vším měl společného pan Ješek Skalický.“

„Počkejte,“ řekl dr. Mejzlík, „napíšeme si osoby:

1. Petr Berkovec — zavražděn;

2. Jindřich Berkovec — zahynul v boji, že ano?

3. Katuše — zmizela beze stopy;

4. Ješek Skalický — ponechán spravedlnosti boží. Je to tak?“

„Je,“ řekl archivář a pozorně mrkal. „Ale měl byste říkat pan Petr Berkovec, pan Ješek a podobně. Tak dál.“

„Přitom vylučujete,“ přemýšlel dr. Mejzlík, „že by ten Ješek zavraždil svého zetě Petra Berkovce. V tom případě by totiž byl postaven před porotu.“

„Pohnán před královský soud,“ opravil ho archivář. „Jinak je to správně.“

„Tak počkejte: pak nám zbývá jenom Petrův bratr Jindřich. Nejspíš Jindřich zavraždil svého bratra —“

„To není možné,“ bručel archivář. „Kdyby zavraždil svého bratra, nepostavili by mu v kostele náhrobek — aspoň ne hned vedle.“

„Aha. Tedy Jindřich jenom najal vraha na svého bratra a sám pak zahynul v nějakém boji, ne?“

„Proč by potom pan Ješek dostal od krále důtku za svou prchlivost?“ řekl archivář nespokojeně a vrtěl sebou. „A kam se nám poděla Kateřina, he?“

„To je pravda,“ bručel dr. Mejzlík. „Poslouchejte, to je složitý případ. Tak dejme tomu, že ten Petr zastihl Kateřinu in flagranti s Jindřichem a zabil ji. To se dozvěděl její otec a v hněvu zavraždil svého zetě —“

„To taky nejde,“ namítl pan Divíšek. „Kdyby pan Petr zabil Kateřinu pro cizoložství, její otec by s tím jenom souhlasil. Panečku, tehdy na to byli přísní.“

„Tak počkejte,“ přemýšlel dr. Mejzlík. „Řekněme, že ji zabil jenom tak. Třeba se s ní pohádal —“

„Pak by jí přece jen postavili náhrobek,“ vrtěl hlavou archivář. „To nejde. Pane, lámu si s tím hlavu už rok a nejde mi to dohromady.“

„Hm,“ řekl dr. Mejzlík a díval se pochybovačně na ten malý seznam osob. „To je zatrápená věc. Možná, že nám chybí někdo pátý.“

„Co byste chtěl s tím pátým?“ řekl vyčítavě pan Divíšek. „Vždyť si ani s těmi čtyřmi nevíte rady!“

„Pak tedy to musel být někdo z těch dvou, kdo zabil Berkovce: buď jeho tchán, nebo jeho bratr. — — Ale safra,“ vykřikl náhle, „poslouchejte, to udělala ona, ta Kateřina!“

„Propána,“ vyhrkl archivář stísněně, „na to jsem ani nechtěl myslet! Ježíšmarjá, že by to provedla ona? A co by s ní bylo dál?“

Doktoru Mejzlíkovi zrudly uši od přemýšlení. „Okamžik,“ řekl a vyskočil. Rozčileně přecházel po kanceláři. „Aha, aha,“ volal, „už do toho začínám vidět! Hrom do toho, tohle je případ! Ano, to souhlasí. — Pan Ješek v tom má hlavní roli! Aha, kruh se zavírá! A proto on Jiří — teď tomu rozumím! Poslouchejte, to byl číman, ten král Jiří!“

„To byl,“ řekl pan Divíšek zbožně. „Panečku, to byl moudrý panovník!“

„Tak koukejte se,“ začal dr. Mejzlík a sedl si na stole na svůj vlastní kalamář. „Nejspíš to mohlo být takhle, a přísahal bych, že to tak bylo! Především: hypotéza, kterou přijmeme, musí počítat se všemi danými fakty. Žádná, ani ta nejmenší okolnost jí nesmí odporovat. Za druhé je musí spojit do jediného souvislého děje. Čím jednodušší, uzavřenější a souvislejší je děj, tím je pravděpodobnější, že se věci staly tak a ne jinak. Tomu my říkáme rekonstrukce činu, víme? Bezpodmínečně pro nás platí ta hypotéza, která všechna zjištěná fakta spojí do nejsouvislejšího a nejpřehlednějšího děje, rozumíte?“ Dr. Mejzlík se přísně podíval na archiváře. „To je naše metodické pravidlo.“

„Ano,“ řekl archivář poslušně.

„Tedy fakta, na která musíme brát ohled, jsou v pravděpodobném pořadí:

1. Petr Berkovec si vzal za ženu Kateřinu;

2. byl zavražděn;

3. Kateřina mizí bez náhrobku;

4. Jindřich umírá v nějakém boji;

5. král vytýká Ješkovi Skalickému jeho prchlivost;

6. ale nepohání ho před soud: tedy Ješek Skalický byl nějakým způsobem v právu.

Jsou to všechna daná fakta? Zajisté. Tedy dál: Ze srovnání těchto faktů plyne, že Petra nezavraždil Jindřich ani Ješek. Kdo ho tedy mohl zavraždit? Patrně Kateřina. Tento dohad potvrzuje i to, že po Kateřině nemáme žádný náhrobek. Byla nejspíš někde zahrabána jako pes. A proč vůbec nebyla pohnána před řádný soud? Patrně proto, že ji nějaký prchlivý mstitel zabil skoro na místě. Byl to Jindřich? Patrně ne. Kdyby Jindřich potrestal Kateřinu smrtí, starý Ješek by s tím asi souhlasil. A proč by ho potom král káral za jeho prchlivost? Z toho plyne, že Kateřinu utratil její rozzuřený otec. A teď je otázka, kdo zabil v boji Jindřicha. Pane, kdo to udělal?“

„Nevím,“ vydechl archivář zdrceně.

„No přece Ješek,“ vykřikl dr. Mejzlík. „Člověče, vždyť už tu nikoho jiného nemáme! Teprve tím se nám celý příběh uzavírá, chápete to? Tedy podívejte se: Kateřina, žena Petra Berkovce, za — hm, jak se říká, zahořela hříšnou láskou k jeho mladšímu bratrovi Jindřichovi.“

„Máte na to doklady?“ ptal se pan Divíšek s ohromným zájmem.

„To plyne z logiky děje,“ řekl s jistotou dr. Mejzlík. „Poslouchejte, buď jde o peníze, nebo o ženskou, to my známe. Jak dalece Jindřich tu vášeň opětoval, to nevím. Ale tady musíme hledat motiv, proč by Katuše zavraždila svého muže. A já vám říkám do očí,“ prohlásil dr. Mejzlík mocným hlasem, „že ona to udělala!“

„Já jsem to tušil,“ vzdychl archivář chmurně.

„A teď se objeví na scéně její otec, Ješek Skalický, jako rodinný mstitel. Zabije svou dceru, protože ji nechce odevzdat katovi. Potom vyzve na souboj Jindřicha, protože ten nešťastný mladík má nějak podíl viny na zločinu a zatracení jeho jediné dcery. V tom souboji Jindřich padne s mečem v ruce. Ovšem je tu druhá možnost: Jindřich chrání Kateřinu vlastním tělem před rozzuřeným otcem a v souboji padne. Ale ta první možnost je lepší. Tady máte ty neblahé skutky. A král Jiří cítí, jak málo je lidský soud povolán soudit čin tak divoce spravedlivý. Proto docela rozumně ponechává toho strašného otce, toho prchlivého mstitele, spravedlnosti boží. Slušná porota by to taky tak udělala. Do roka pak starý Ješek umírá žalem a samotou, nejspíš srdeční mrtvice.“

„Amen,“ řekl archivář Divíšek a sepjal ruce. „Tak to bylo. Král Jiří, jak ho znám, nemohl jednat jinak. Poslouchejte, ten Ješek, to je skvělá a drsná postava, že? Teď je ten případ dokonale jasný. Člověk to přímo vidí před sebou. A jak to všechno souvisí,“ divil se pan archivář. „Pane, prokázal jste cennou službu naší historické vědě. Vrhá to takové dramatické světlo na tehdejší lidi, a vůbec —“ Pan Divíšek mávl rukou, přemožen vděčností. „Až vyjdou mé Dějiny vlády krále Jiříka z Poděbrad, dovolím si vám je, pane, poslat. To budete koukat, jak tam ten případ vědecky zpracuji!“

Po čase opravdu dostal dr. Mejzlík mohutný svazek Dějin vlády krále Jiříka z Poděbrad s vřelým věnováním archiváře Divíška. Pročetl celou knihu od A až do Z, protože — přiznejme to — byl velmi hrdý, že má podíl na vědeckém díle. Ale nikde nic nenašel. Teprve na stránce 471 v bibliografických poznámkách četl toto:

Šebek Jaroslav, Regesta XIV a XV. století, str. 213; dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Zajímavá, vědecky dosud nezpracovaná poznámka o Ješku Skalickém ze Skalice zasluhuje zvláštní pozornost.

### Slovníček

- **archivář**: člověk, který pečuje o staré dokumenty
- **udání**: oznámení na někoho úřadům
- **neblahých skutcích**: špatných činech, které přinesly neštěstí
- **prchlivosti**: prchlivost je rychlý a prudký hněv
- **náhrobek**: kámen na hrobě
- **zeť**: manžel dcery
- **tchán**: otec manželky
- **kryptogram**: tajně skrytý nápis
- **hrdelní soud**: soud, který může dát trest smrti
- **důtku**: důtka je přísné napomenutí
- **in flagranti**: přímo při činu
- **cizoložství**: sex s někým jiným než s manželem nebo manželkou
- **číman**: hovorově asi chytrý, šikovný člověk
- **kalamář**: malá nádoba na inkoust
- **utratil**: zabil, jako se zabíjí zvíře

## Rekord

„Pane okresní,“ hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, „tak tu mám jedno těžké ublížení na těle. Himl, to je horko!“

„Jen si, člověče, udělejte pohodlí,“ radil mu pan sudí.

Pan Hejda postavil pušku do kouta, hodil přilbu na zem, odepjal si řemen a rozepnul kabát. „Uf,“ řekl. „Zatracený holomek! Pane soudce, takový případ jsem ještě neměl. Tak se podívejte.“ Potom zvedl něco těžkého v modrém kapesníku, co předtím nechal ležet u dveří. Rozvázal uzly a vybalil kámen velký jako lidská hlava. „Jen se na to podívejte,“ opakoval důrazně.

„Co má na tom být?“ ptal se pan soudce a rýpal do toho kamene tužkou. „To je buližník, ne?“

„Je, a pořádný kus,“ potvrdil pan Hejda. „Tak hlásím, pane soudce: Lysický Václav, cihlářský dělník, devatenáct let, bytem v cihelně, máte to? Praštil nebo uhodil přiloženým kamenem, váha 5 949 gramů, Pudila Františka, statkáře, Dolní Újezd číslo 14, máte to? Do levého ramene, čímž utrpěl zlomení kloubu a zlomeninu ramenní a klíční kosti. Dále krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra, máte to?“

„Mám,“ řekl pan soudce. „A co má na tom být tak zvláštního?“

„To budete koukat, pane soudce,“ prohlásil pan Hejda důrazně. „Povím vám to po pořádku. Teda jsou to tři dny, co pro mě poslal ten Pudil. Vy ho znáte, pane okresní.“

„Znám,“ řekl soudce. „Měli jsme ho tu jednou kvůli lichvě a jednou — hm —“

„To bylo kvůli ferblu. Teda ten Pudil to je. Víte, on má třešňový sad až k řece. Sázava se tam kroutí, a proto je tam širší než jinde. Teda ten Pudil pro mě ráno poslal, že se mu něco stalo. Najdu ho v posteli, jak heká a nadává. Prý šel včera večer do sadu, podívat se na vajksle. A tam vám nachytal na stromě nějakého kluka, jak si cpe do kapes třešně. Víte, on je ten Pudil trochu rabiát. Tak si odepjal řemen, stáhl kluka za nohu ze stromu a řeže do něho řemenem. A vtom na něj někdo z druhého břehu volá: Pudile, nechte toho kluka! On ten Pudil trochu špatně vidí, myslím, že je to od pití. Všiml si jenom, že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj. Proto jen pro jistotu řekl: Co ti je po tom, lumpe. A řezal do kluka ještě víc. Pudile, zařval ten člověk na druhém břehu, pusťte toho kluka, jo? Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křičel: Vlez mně někam, ty troubo! Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni. A ten člověk na druhém břehu povídal: Já ti dám, ty mamlase statecká! Poslouchejte, museli toho Pudila odnést, ani vstát nemohl. A vedle něho ležel tenhle kámen. Ještě v noci jeli pro doktora. Doktor chtěl Pudila odvézt do špitálu, protože má všechny kosti na maděru. Prý mu ta levačka zůstane chromá. Jenže ten Pudil teď o žních do špitálu nechce. Teda ráno pro mě poslal. Prý toho prašivku mizerného, toho vola, co mu to udělal, musím zatknout. No dobrá.

Poslouchejte, když mi ukázali ten kámen, zůstal jsem koukat. Je to buližník s nějakým nerostem, takže je těžší, než vypadá. Potěžkejte. Odhadl jsem ho v ruce na šest kilo, a chybí jenom jednapadesát gramů. Panečku, s takovým kamenem se musí umět házet. Pak jsem se šel podívat na ten sad a na řeku. Kde byla zválená tráva, tam se svalil ten Pudil. Z toho místa byly ještě dva metry k vodě. A řeka, pane, řeka je tam na první pohled dobrých čtrnáct metrů široká, protože se tam kroutí. Pane soudce, začal jsem křičet a skákat a povídám: Přineste mi honem osmnáct metrů špagátu! Potom jsem zarazil kolík na to místo, kde se svalil ten Pudil, a přivázal k němu ten provázek. Svléknu se a plavu s druhým koncem provázku v hubě na druhý břeh. A co byste řek, pane okresní: ten špagát stačil akorát k druhému břehu. A pak ještě přijde kus hráze a teprve nahoře je cestička. Třikrát jsem to přeměřil. Od toho kolíku na tu cestičku je to navlas devatenáct metrů a dvacet sedm centimetrů.“

„Člověče Hejdo,“ řekl soudce, „tohle snad není možné. Devatenáct metrů, to je nějaká dálka. Poslouchejte, nestál ten člověk ve vodě, třeba uprostřed řeky?“

„To mě taky napadlo!“ řekl pan Hejda. „Pane okresní, od jednoho břehu k druhému je hloubka přes dva metry, protože je tam takový zákrut. A po tom kameni zůstal ještě dolík v hrázi. Víte, ten druhý břeh tak trochu vydláždili, aby ho tam nebrala voda. Ten člověk vytrhl ten kámen z hráze a mohl ho hodit jenom z cestičky. Ve vodě by totiž nedosáhl na dno a na hrázi by sklouzl. To tedy znamená, že hodil devatenáct celých dvacet sedm setin metru. Víte, co to je?“

„Třeba měl prak,“ řekl soudce nejistě.

Pan Hejda se na něho vyčítavě podíval. „Pane okresní, vy jste nikdy neházel z praku, že jo. Tak zkuste vystřelit z praku dvanáctiliberní kámen. To byste musel mít katapult. Pane, dřel jsem se s tím kamenem dva dny. Zkoušel jsem udělat nějakou smyčku a roztočit ho, víte, jako při hodu kladivem. Říkám vám, to vám vyklouzne z každé smyčky. Pane, to byl čistý vrh koulí. A víte,“ vyhrkl rozčileně, „víte vy, co to je? To je světový rekord. Tak.“

„Ale dejte pokoj,“ užasl pan soudce.

„Světový rekord,“ opakoval četník Hejda slavnostně. „Závodní koule je totiž těžší, váží sedm kilo. A letošní rekord v závodní kouli je šestnáct metrů bez nějakého centimetru. Devatenáct let, pane, byl rekord patnáct a půl metru. Až letos jeden Američan, jak on se jmenuje, nějak jako Kuck nebo Hirschfeld, hodil skoro šestnáct. Tak to by při šestikilové kouli mohlo dělat osmnáct nebo devatenáct metrů. A my tady máme o dvacet sedm setinek víc! Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez tréninku! Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru! Pane soudce, já jsem starý vrhač. Na Sibiři vždycky kluci volali: Hejdo, hoď ho tam — totiž ruční granát, víte? A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky. Já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc. Hergot, to jsme se na Sibiři naházeli! Ale tenhle kámen, pane, jsem hodil jenom patnáct a půl metru. Víc jsem ze sebe nedostal. Devatenáct metrů! Hrom do toho, řekl jsem si, toho chlapa musím dostat. Ten nám udělá rekord. Představte si, vzít Americe rekord!“

„A co s tím Pudilem?“ namítl soudce.

„Čert vem Pudila,“ křikl pan Hejda. „Pane soudce, zahájil jsem pátrání po neznámém pachateli světového rekordu. To je národní zájem, no ne? Tak nejdřív jsem mu zaručil beztrestnost za toho Pudila.“

„Nono,“ protestoval soudce.

„Počkejte. Zaručil jsem mu beztrestnost, když opravdu dohodí šestikilovým kamenem přes Sázavu. Okolním starostům jsem vysvětlil, jaký je to slavný výkon a že by se o něm psalo v celém světě. A řekl jsem, že by ten chlap na tom vydělal hromadu tisíc. Ježíšmarjá, pane soudce, od té chvíle všichni mládenci z celého okolí nechali žně a hnali se na tu hráz. Chtěli házet kamením na druhou stranu. Ta hráz je už úplně rozebraná. Teď rozbíjejí kdejaký mezník a bourají kamenné zdi, aby měli čím házet. A kluci, pakáž jedna, házejí kamením po celé vesnici. Tam už je vám zabitých slepic — A já stojím na hrázi a dohlížím. To se rozumí, nikdo nedohodí dál než asi doprostřed řeky. Pane, to koryto bude myslím tím kamením už napůl zanesené. Tedy včera k večeru ke mně přivedli mládence. To prý je ten, co tím kamenem potloukl toho Pudila. Však ho, lumpa jednoho, uvidíte, čeká venku. Poslouchej, Lysický, povídám mu, tak tys hodil tímhle kamenem po Pudilovi? Jo, povídá on, Pudil mi nadával, a já jsem se dožral, a jiný kámen tu zrovna nebyl. Tak tady máš jiný takový kámen, povídám, a teď dohoď na Pudilův břeh. Ale jestli nedohodíš, ty kujóne, tak ti proženu perka!

Tak vzal ten kámen — pracky měl jako lopaty —, postavil se na hráz a mířil. Koukám, techniku neměl žádnou, styl žádný, nepracoval nohama ani trupem. A plums, hodil kámen do vody asi čtrnáct metrů. Víte, je to dost, ale… Dobrá, tak mu ukazuju: Ty trulante, musíš se postavit takhle, pravým ramenem dozadu. A když hodíš, musíš zároveň tím ramenem vyrazit, rozumíš? Jo, on na to, zkřivil se jako svatý Jan Nepomucký, a plums, hodil kámen na deset metrů.

Víte, to mě dožralo. Ty lumpe, křičím, tys trefil toho Pudila? Ty lžeš! Pane vachmajstr, povídá on, pámbu ví, že jsem ho trefil. Ať se tam Pudil postaví, však já na něj zas dohodím, na toho psa zlýho. Pane, běžel jsem tedy za tím Pudilem a prosím: Pane Pudile, koukejte se, tady jde o světový rekord. Prosím vás, pojďte zas nadávat na ten váš břeh, ten cihlář po vás hodí ještě jednou. — A to byste nevěřil, pane soudce: ten Pudil že ne, a že nepůjde za nic na světě. Vidíte, tihle lidé nemají žádné vyšší zájmy.

Tak jdu zas na toho Vaška, toho cihláře. Ty podvodníku, křičím na něj, to není pravda, žes Pudila pobil. Ten Pudil říká, že to byl jiný. To je lež, povídá Lysický, to jsem udělal já. Tak ukaž, povídám, jestli dohodíš tak daleko! Ten Vašek se jen drbe a směje. Pane vachmajstr, povídá, takhle naprázdno to já neumím. Ale do toho Pudila trefím dycky, na toho mám dožer. Vašku, říkám mu po dobrém, když dohodíš, pustím tě. Když nedohodíš, půjdeš sedět za těžké ublížení na těle, žes toho Pudila zchromil. Ty holomku, za to dostaneš půl roku. Tak to já si odsedím v zimě, řekl ten Vašek. A já jsem ho teda ve jménu zákona zatknul.

Teď čeká na chodbě, pane okresní. Kdybyste z něho tak dostal, jestli opravdu hodil ten kámen, nebo jestli se jen chlubí! Myslím, že se lekne a odvolá. Ale pak mu, lumpovi, nasolit aspoň měsíc za klamání úřadů nebo za podvod. Ve sportu se přece nesmí lhát, na to by měl být pořádný trest, pane. Přivedu vám ho.“

„Tedy vy jste ten Václav Lysický,“ řekl okresní soudce a přísně se díval na bledovlasého pachatele. „Přiznáváte se, že jste s úmyslem ublížit hodil tenhle kámen na Františka Pudila. A že jste mu způsobil těžké zranění. Je to pravda?“

„Prosím, pane soudce,“ začal provinilec, „to bylo tak: ten Pudil tam mlátil nějakého kluka. A já jsem na něj volal přes tu řeku, aby toho nechal. A on mi začal nadávat —“

„Hodil jste ten kámen, nebo ne?“ vyjel soudce.

„Prosím, hodil,“ řekl provinilec zkroušeně. „Ale on mi nadával, a tak jsem popadl ten kámen —“

„Hrom do vás,“ rozkřikl se soudce. „Proč lžete, člověče? Nevíte, že je na to velký trest, když chcete obelhat úřady? My dobře víme, že jste ten kámen nehodil!“

„Hodil, prosím,“ koktal mladý cihlář. „Ale Pudil mi řekl, abych mu vlezl někam —“

Soudce se tázavě podíval na četníka Hejdu, který bezradně pokrčil rameny. „Svlékněte se, člověče,“ obořil se soudce na zdrceného viníka. „No tak honem — a gatě taky! Bude to?“

Nyní stál mladý obr, jak ho pánbůh stvořil, a třásl se. Nejspíš se bál, že bude mučen a že to už patří k věci.

„Koukejte, Hejdo, na ten deltoides,“ řekl soudce Tuček. „A ten dvojhlavý sval — co tomu říkáte?“

„No, ten by ušel,“ řekl pan Hejda jako odborník. „Ale břišní svaly nejsou dost vypracované. Pane okresní, na vrh koulí je potřeba břišních svalů, víte, jak se otáčí trup. Kdybych vám ukázal své břišní svaly!“

„Člověče,“ bručel soudce, „vždyť to je břicho, koukejte ty hrboly. Hergot, to je hrudník,“ řekl a píchl prstem do zlatého chmýří na Vaškových prsou. „Ale nohy jsou slabé. Tihle venkované mají vůbec špatné nohy.“

„Protože je neohýbají,“ řekl pan Hejda kriticky. „Tohle přece nejsou žádné nohy. Pane, vrhač musí mít nějaké nohy!“

„Obraťte se,“ vyjel pan soudce na mladého cihláře. „A co ta záda?“

„Tady od ramen je to dobré,“ řekl pan Hejda, „ale dole to není nic. Ten chlap nemá v trupu žádný švunk. Já myslím, pane okresní, že to nehodil.“

„Tak se oblečte,“ utrhl se soudce na cihláře. „Poslouchejte, člověče, poslední slovo: hodil jste ten kámen, nebo ne?“

„Hodil,“ mumlal Václav Lysický tvrdohlavě jako beran.

„Vy osle,“ vyhrkl soudce, „jestli jste hodil ten kámen, tak je to těžké ublížení na těle. S tím půjdete ke krajskému soudu a dostanete několik měsíců, rozumíte? Nechte už toho vychloubání a přiznejte se, že jste si to s tím kamenem vymyslel. Dám vám jenom tři dny za klamání úřadů a můžete jít. Tak co, uhodil jste tím kamenem toho Pudila, nebo ne?“

„Uhodil,“ řekl Václav Lysický zarytě. „On mi přes tu řeku nadával —“

„Odveďte ho,“ zařval okresní soudce. „Zatracený švindléř!“

Za chvilku strčil četník Hejda ještě jednou hlavu do dveří. „Pane okresní,“ řekl pomstychtivě, „takhle mu dát ještě poškození cizího majetku. Víte, on vytáhl kámen z té hráze, a teď je ta hráz celá rozebraná.“

### Slovníček

- **těžké ublížení na těle**: trestný čin, když někdo jiného vážně zraní
- **holomek**: hovorově špatný a drzý člověk
- **buližník**: tvrdý tmavý kámen
- **lichvě**: lichva je půjčování peněz za velmi vysoký úrok
- **ferblu**: ferbl je karetní hra o peníze
- **vajksle**: hovorově višně
- **rabiát**: hrubý a násilný člověk
- **na maděru**: hovorově úplně rozbité
- **dožral**: hovorově velmi rozzlobil; dožer je takový vztek
- **proženu perka**: hovorově zle tě potrestám
- **vachmajstr**: strážmistr, velitel malé skupiny četníků
- **gatě**: hovorově kalhoty nebo spodky
- **deltoides**: velký sval na rameni
- **švunk**: hovorově rozmach, síla
- **švindléř**: hovorově podvodník

## Případ Selvinův

„Hm, můj největší úspěch, totiž úspěch, který mi udělal největší radost —“ vzpomínal starý mistr Leonard Unden. Byl to velký básník, laureát Nobelovy ceny a tak dále. „Mladí přátelé, v mém věku už člověk nedá na vavříny, ovace, milenky a jiné takové nesmysly. Zvlášť když už jsou dávno pryč. Dokud je člověk mladý, těší se ze všeho, a byl by osel, kdyby to nedělal. Jenže dokud je mladý, nemá na to, aby se z něčeho těšil. Vlastně by měl život běžet obráceně. Nejdřív by měl být člověk starý a dělat plnou a záslužnou práci, protože se k ničemu jinému nehodí. Teprve nakonec by měl dospět k mládí, aby si užíval plodů svého dlouhého života. Tak vidíte starce, už se zapovídal. O čem jsem to chtěl mluvit? Aha, co byl můj největší úspěch. Poslouchejte, nebylo to žádné z mých dramat ani žádná z mých knížek. Byl sice čas, kdy se mé knížky opravdu četly. Můj největší úspěch byl případ Selvinův.

No ovšem, vy už ani dobře nevíte, oč šlo. Vždyť je tomu už dvacet šest, nebo ne, dvacet devět let. Tedy je tomu dvacet devět let, co ke mně jednoho dne přišla taková bělovlasá, drobounká paní v černých šatech. Chtěl jsem se jí se svou tehdy velmi ceněnou laskavostí zeptat, co vlastně chce. Ale dřív než jsem mohl, bum, klečela přede mnou na zemi a rozplakala se. Já nevím, já nemohu vidět ženskou plakat.

Pane, řekla ta maminka, když jsem ji trochu uklidnil, vy jste básník. Pro vaši lásku k člověku vás zapřísahám, zachraňte mého syna! Jistě jste četl v novinách o případu Franka Selvina —

Myslím, že jsem tehdy vypadal asi jako vousaté nemluvně. Noviny jsem sice četl, ale žádného případu Franka Selvina jsem si nevšiml. Pokud jsem jí v tom vzlykání a naříkání rozuměl, věc byla takováto. Její jediný syn, dvaadvacetiletý Frank Selvin, byl právě odsouzen na doživotí do těžkého žaláře. Prý zavraždil svou tetu Sofii, aby ji oloupil. V očích poroty bylo přitěžující okolností to, že se k činu nepřiznal. Vždyť je nevinný, pane, naříkala paní Selvinová, přísahám vám, že je nevinný! Toho nešťastného večera mi řekl: Maminko, bolí mě hlava, půjdu se projít za město. Pane, proto nemůže dokázat své alibi! Kdopak si v noci všimne mladého hocha, i kdyby ho náhodou potkal? Můj Frantík byl trochu lehkomyslný chlapec. Ale vy jste byl také mladý. Považte, pane, že je mu teprve dvaadvacet let! Copak je možné takhle zničit celý život mladého člověka? A tak dále. Poslyšte, kdybyste viděli tu zlomenou bělovlasou maminku, poznali byste, co jsem tehdy poznal já. Jedno z nejstrašnějších utrpení je bezmocný soucit. No, co vám budu povídat. Nakonec jsem jí přísahal, že udělám všechno a nepřestanu, dokud tu věc nevyjasním. A že věřím v nevinu jejího syna. Za to slovo mi chtěla líbat ruce. Když mi chudák stará žehnala, málem bych sám před ní klekl. To víte, jak hloupý obličej člověk dělá, když mu někdo děkuje jako pánubohu.

Dobrá, od té chvíle jsem udělal z případu Franka Selvina svou věc. Nejdřív jsem ovšem prostudoval akta procesu. Poslouchejte, tak odbytý proces jsem jakživ neviděl. Byl to prostě justiční skandál. Případ byl vlastně docela jednoduchý. Jedné noci něco slyšela služka tety Sofie, nějaká Anna Solarová, duševně méněcenná, padesátiletá. Někdo chodil u slečinky, totiž u tety Sofie, po pokoji. Šla se tedy podívat, proč slečinka nespí. Když vešla do ložnice, viděla otevřené okno a nějakou mužskou postavu, jak skáče z okna do zahrady. Ta ženská začala strašně křičet. Když přišli sousedé se světlem, našli na zemi slečnu Sofii uškrcenou jejím vlastním ručníkem. Prádelník, kde schovávala své peníze, byl otevřený a prádlo bylo zčásti vyházené. Peníze tam zůstaly — v tu chvíli služka vraha patrně vyrušila. To byla tedy materia facti.

Druhého dne byl zatčen Frank Selvin. Ta služka totiž vypověděla, že poznala mladého pána, když skákal z okna. Bylo zjištěno, že v tu hodinu nebyl doma. Vrátil se domů asi o půl hodiny později a šel rovnou do postele. Dále vyšlo najevo, že ten hloupý kluk měl nějaké dluhy. Dále se našla klepna, která důležitě vypověděla, že jí teta Sofie něco svěřila. Stalo se to několik dní před vraždou. Prý u ní byl synovec Frank a prosil ji, aby mu půjčila pár stovek. Když odmítla — byla totiž strašně lakomá —, řekl prý Frank: Teto, dejte si pozor, něco se stane, to bude svět koukat.

Tedy to bylo všechno, pokud šlo o Franka.

A teď si vezměte proces. Trval všeho všudy půl dne. Frank Selvin prostě tvrdil, že je nevinný, že byl na procházce, pak šel rovnou domů a spal. Žádný ze svědků nebyl podroben křížovému výslechu. Frankův advokát byl samozřejmě ex offo, protože paní Selvinová neměla peníze na lepšího. Byl to takový starý dobrák a idiot. Jen upozorňoval na mládí svého nerozvážného klienta a se slzami v očích prosil velkodušné porotce o shovívavost. Ani státní žalobce si nedal moc práce. Hřímal na porotce, že právě před procesem Franka Selvina vynesli dva osvobozující rozsudky. Kam prý by se lidská společnost řítila, kdyby každý zločin našel ochranu v laxní laskavosti a mírnosti soudců z lidu? Zdá se, že porotci tento argument uznali. Chtěli dát najevo, že nikdo nesmí zneužívat jejich laskavost a mírnost. Prostě rozhodli jedenácti hlasy, že Frank Selvin je vinen zločinem vraždy. Tak, to byl celý případ.

Poslyšte, když jsem tyhle věci zjišťoval, byl jsem přímo zoufalý. Všechno se ve mně vařilo, i když nejsem právník, nebo snad právě proto. Jen si to představte: korunní svědkyně je duševně méněcenná. Navíc je jí skoro padesát let, je tedy patrně v klimaktériu, což samozřejmě může snižovat její věrohodnost. Tu postavu v okně viděla v noci. Jak jsem později zjistil, byla teplá, ale velmi tmavá noc. Ta ženská tedy nemohla toho člověka poznat ani přibližně. Potmě nerozeznáte přesně ani velikost člověka, to jsem důkladně vyzkoušel sám na sobě. A ke všemu ta ženská mladého pána, totiž Franka Selvina, přímo hystericky nenáviděla, protože se jí prý posmíval. Říkal jí totiž běloloktá Hébé, a Anna Solarová to z nějakého důvodu považovala za smrtelnou urážku.

Druhá věc: Teta Sofie nenáviděla svou sestru, paní Selvinovou, a vlastně spolu nemluvily. Ta stará panna nesnesla ani jméno Frankovy maminky. Když teta Sofie říkala, že jí Frank nějak vyhrožoval, mohla to být jedna z jejích staropanenských jedovatostí. Vymýšlela si je, aby ponížila svou sestru. Frank byl průměrně nadaný hoch. Byl písařem v nějaké kanceláři. Měl dívku, které psal sentimentální dopisy a špatné verše. Do dluhů se dostal, jak se říká, bez vlastní viny: ze sentimentality se ožíral. Jeho maminka byla dokonalá a ubohá osoba, kterou užírala rakovina, chudoba a lítost. Tak vypadaly věci při bližším pohledu.

Kdepak, vy neznáte má tehdejší bojovná léta. Když jsem se rozohnil, nic mě nezastavilo. Tehdy jsem napsal do novin sérii článků pod názvem Případ Franka Selvina. Bod za bodem jsem ukazoval nevěrohodnost svědků, hlavně korunní svědkyně. Rozebíral jsem rozpory ve svědectvích a zaujatost některých výpovědí. Dokázal jsem, že je absurdní, aby korunní svědkyně poznala pachatele. Ukázal jsem naprostou neschopnost předsedy soudu a hrubou demagogii v řeči státního zástupce. Ale to mi nestačilo. Když už jsem v tom byl, začal jsem útočit na celou justici. Na trestní řád, na instituci porot, na celý lhostejný a sobecký společenský řád. Neptejte se, jaký to udělalo poprask. Tehdy jsem už měl nějaké jméno a mladý svět stál za mnou. Jednoho večera byly dokonce demonstrace před budovou soudu. Tehdy ke mně přiběhl ten advokát mladého Selvina a lomil rukama, co jsem to prý provedl. Podal přece zmateční stížnost a odvolání a Selvinův trest by byl jistě snížen na pár let vězení. Ale teď prý vyšší soud nemůže ustoupit teroru ulice, a proto všechny jeho stížnosti zamítne. Řekl jsem tomu ctihodnému právníkovi, že už mi nejde jen o Selvinův případ. Jde mi o pravdu a spravedlnost. Ten advokát měl pravdu. Stížnosti byly zamítnuty, ale předseda soudu byl poslán do penze. Lidé zlatí, teprve tehdy jsem se do věci opravdu zakousl. Vidíte, i dnes bych řekl, že to byl svatý boj o spravedlnost. Hleďte, mnoho věcí se od té doby zlepšilo. Přiznejte mi, starci, že je na tom trochu i moje zásluha. Selvinův případ přešel do světového tisku. Řečnil jsem dělníkům v hospodách a delegátům celého světa na mezinárodních kongresech. ‚Napravte Selvinův případ‘, to byl svého času stejně mezinárodní výkřik jako třeba ‚Odzbrojte‘ nebo ‚Votes for Women‘. Pokud šlo o mě, byl to boj jedince proti státu. Ale za mnou bylo mládí. Když zemřela Selvinova maminka, šlo za rakví té vyschlé a maličké paní sedmnáct tisíc lidí. Mluvil jsem nad otevřeným hrobem, jako jsem nemluvil nikdy v životě. Bůhví, přátelé, strašná a podivná věc je inspirace.

Sedm let jsem vedl ten boj. A ten boj udělal mě. Ne mé knihy, ale Selvinův případ mi získal to jisté světové jméno. Já vím, říkají mi Hlas Svědomí, Rytíř Pravdy a jak ještě. Něco z toho bude i na mém náhrobním kameni. Asi čtrnáct let po mé smrti se jistě bude ve školních čítankách psát, jak básník Leonard Unden bojoval za pravdu. Pak se i na to zapomene.

Sedmého roku zemřela korunní svědkyně Anna Solarová. Před smrtí se vyzpovídala a s pláčem se přiznala, že ji tíží svědomí. Přiznala, že tehdy u soudu křivě přísahala. Nemůže prý říct po pravdě, že ten vrah v okně byl Frank Selvin. Ten dobrák páter s tím přijel ke mně. Tehdy už jsem lépe chápal, jak to ve světě chodí. Proto jsem s tím nešel do novin, ale poslal jsem milého faráře k soudu. Do týdne bylo nařízeno nové projednání případu Franka Selvina. Do měsíce stál Frank Selvin znovu před porotou. Nejlepší advokát zadarmo rozdrtil žalobu na prach. Potom vstal státní zástupce a doporučil porotcům, aby Franka Selvina osvobodili. A porotci rozhodli dvanácti hlasy, že Frank Selvin je nevinný.

Ano, to tedy byl největší triumf mého života. Žádný úspěch mi nedal tak čisté uspokojení — a zároveň takový jakýsi pocit prázdnoty. Abych řekl pravdu, trochu mi začal Selvinův případ chybět. Zůstala po něm ve mně jakási mezera. To bylo den po procesu. Najednou přijde holka a povídá, že se mnou chce mluvit nějaký člověk.

Já jsem Frank Selvin, řekl ten člověk a zůstal stát ve dveřích. A mně bylo — nevím, jak bych vám to řekl. Pocítil jsem jakési zklamání, že ten můj Selvin vypadá jako… řekněme jako agent, který prodává losy. Byl trochu tlustý a bledý, začínal plešatět, mírně se potil a byl nesmírně všední. Kromě toho páchl pivem.

Slovutný mistře, koktal Frank Selvin. (Představte si, řekl mi ‚slovutný mistře!‘, byl bych ho kopl!) Jdu vám poděkovat… jako svému největšímu dobrodinci. — Zdálo se, že se to učil zpaměti. — Vám vděčím za celý svůj život. Všechna slova díků jsou slabá —

Ale prosím vás, řekl jsem mu honem, to byla má povinnost. Když jsem si jednou byl jist, že vás odsoudili nevinně —

Frank Selvin potřásl hlavou. Mistře, řekl truchlivě, nechtěl bych svému dobrodinci lhát. Já jsem totiž tu babu zabil.

Tak u všech všudy, vyletěl jsem, proč jste to neřekl před soudem? Frank Selvin se mi podíval vyčítavě do očí. Mistře, řekl, na to přece mám právo. Obžalovaný má právo zapírat, no ne?

Přiznám se vám, že jsem byl zdrcen. Co tedy ode mě chcete? vyjel jsem na něj.

Jdu vám, mistře, jen poděkovat za vaši šlechetnost, mluvil pan Selvin smutným hlasem, který patrně považoval za dojatý. Ujal jste se i mé matičky. Bůh vám žehnej, ušlechtilý pěvče!

Jděte, zařval jsem bez sebe. Chlap letěl ze schodů jako střelený. Za tři neděle mě zastavil na ulici. Byl trochu opilý. Nemohl jsem se ho zbavit. Dlouho jsem nechápal, co chce. Až mi to vyložil a držel mě přitom za knoflík. Prý jsem mu to pokazil. Kdybych prý o jeho případu tak nepsal, odvolací soud by vyslyšel zmateční stížnost jeho advokáta. A on, pan Selvin, by nemusel sedm let nevinně sedět. Mám prý tedy aspoň vzít ohled na jeho těžké postavení. Zavinil jsem ho prý tím, že jsem se vložil do jeho procesu — Zkrátka musel jsem mu strčit nějakou stovku. Bůh vám žehnej, dobrodinče, řekl nakonec pan Selvin s vlhkýma očima.

Podruhé přišel s větší výhrůžkou. Prý jsem si na jeho případu pomohl. Prý jsem získal slávu jen tím, že jsem ho hájil, a proč by z toho on neměl nic? Nijak jsem ho nemohl přesvědčit, že mu nedlužím něco jako provizi. Prostě jsem zase platil.

Od té doby ke mně chodil spíš v kratších přestávkách. Sedl si na pohovku a vzdychal, že ho trápí výčitky svědomí, protože tu babu odkrouhl. Jdu se udat, mistře, říkal zasmušile, ale pro vás to bude světová ostuda. Tak já nevím, jak bych našel klid. — Poslouchejte, tyhle výčitky svědomí musejí být strašná věc. Soudím tak podle toho, kolik jsem se tomu chlapovi naplatil, aby je mohl dál snášet. Nakonec jsem mu koupil lístek do Ameriky. Jestli tam našel klid, to nevím.

Tak to byl největší úspěch mého života. Mladí přátelé, až budete psát nekrolog na Leonarda Undena, napište, že Selvinovým případem se vryl zlatým písmem a tak dále. Buď mu věčný dík.“

### Slovníček

- **laureát**: člověk, který dostal slavnou cenu
- **vavříny**: tady sláva a ocenění
- **zapřísahám**: velmi naléhavě prosím
- **materia facti**: latinsky: fakta případu
- **klepna**: žena, která šíří řeči
- **křížovému výslechu**: křížový výslech je ostré vyptávání ze dvou stran
- **ex offo**: advokát, kterého určí soud
- **korunní svědkyně**: nejdůležitější svědkyně v procesu
- **duševně méněcenná**: starý a urážlivý výraz pro člověka se slabým rozumem
- **klimaktériu**: klimaktérium je období, kdy žena už nemůže mít děti
- **běloloktá Hébé**: krásná bohyně ze starého Řecka
- **zmateční stížnost**: žádost, aby soud rozsudek zrušil
- **dobrodinci**: dobrodinec je člověk, který někomu pomohl
- **pěvče**: pěvec je staré slovo pro básníka nebo zpěváka
- **odkrouhl**: hrubě a hovorově zabil

## Šlépěje

Pan Rybka šel té noci domů ve zvlášť dobré náladě. Za prvé vyhrál svou partii šachu. To byl pěkný mat koněm, říkal si spokojeně cestou. Za druhé napadl čerstvý sníh a měkce mu křupal pod nohama v tom pěkném a čistém tichu. Bože, to je krása, myslel si pan Rybka. Město pod sněhem, to je najednou docela malé město, takové starosvětské městečko. Člověk by skoro věřil v ponocné a v dostavníky. Je to zvláštní, jak sníh vypadá starodávně a venkovsky.

Křup, křup. Pan Rybka si hledal cestičku, kde ještě nikdo nešel, jen pro tu radost, že to tak křupe. Bydlel v tiché zahradní uličce, a tak šlépějí ubývalo, čím dál šel. Hele, tady u těch vrátek skončily mužské boty a ženské střevíčky. Nejspíš manželé. Jsou asi mladí? řekl si pan Rybka měkce, jako by jim chtěl požehnat. Tady přeběhla kočka a nechala ve sněhu své ťapky, podobné kvítkům. Dobrou noc, číčo, budou tě studit nožičky. A teď je tu už jen jeden řádek šlépějí, mužských a hlubokých. Je to rovný a jasný řetízek kroků, který za sebou nechal osamělý chodec. Který soused tudy asi šel? řekl si pan Rybka s přátelským zájmem. Chodí tu tak málo lidí, ani jedna kolej není ve sněhu. Jsme tu na okraji života. Až dojdu domů, ulička si přitáhne bílou peřinu až k nosu. A bude se jí zdát, že je jenom hračka pro děti. Škoda, že nám to tu ráno pošlape babka s novinami. Ta nadělá šlápoty křížem krážem, jako zajíc…

Pan Rybka se najednou zastavil. Právě chtěl přejít přes bílou ulici ke svým vrátkům. Vtom uviděl, že i ty šlépěje před ním odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům. Kdo by ke mně šel? řekl si překvapeně a sledoval očima ty jasné šlépěje.

Bylo jich pět. A přesně uprostřed ulice končily ostrým otiskem levé nohy. Dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.

To jsem blázen, řekl si pan Rybka. Ten člověk se snad vrátil na chodník! Ale kam až dohlédl, byl chodník hladce a měkce zasněžený, bez jediného lidského kroku. Inu safra, divil se pan Rybka, další šlépěje budou nejspíš na druhém chodníku! Obešel tedy obloukem ten nedokončený řádek kroků. Ale na druhém chodníku nebyla jediná šlápota. A celá ulice dál svítila nedotčeným a hebkým sněhem, až se nad tou čistotou tajil dech. Nikdo tudy nešel od té doby, co napadl sníh. To je divné, bručel pan Rybka. Ten člověk se nejspíš vrátil pozpátku na chodník a šlapal do vlastních šlépějí. Ale to by pak musel jít pozpátku ve svých šlépějích až na roh ulice. Přede mnou tudy totiž šly jen jedny šlápoty, a to směrem sem. Proč by to ten chlap dělal? užasl pan Rybka. A jak by mohl pozpátku trefit přesně do svých šlépějí?

Kroutil hlavou, odemkl vrátka a vešel do svého domu. Věděl, že je to nesmysl, ale přesto se díval, jestli nejsou uvnitř domu stopy od sněhu. To se rozumí, kde by se tam vzaly! Snad se mi to jen zdálo, bručel neklidně pan Rybka a vyklonil se z okna. Na ulici ve světle lucerny jasně viděl pět ostrých a hlubokých šlépějí. Končily uprostřed ulice, a dál nic. Hrom do toho, myslel si pan Rybka a mnul si oči. Jednou jsem četl nějakou povídku o jedné šlápotě ve sněhu. Ale tady jich je celý řádek, a najednou nic. Kam se ten chlap poděl?

Vrtěl hlavou a začal se svlékat. Ale najednou toho nechal a šel k telefonu. Stísněným hlasem zavolal policejní komisařství: „Haló, pan komisař Bartošek? Prosím vás, tady je taková divná věc, moc divná. Kdybyste sem někoho poslal, nebo raději přišel sám. — To je dobře, já na vás počkám na rohu. Já nevím, oč jde. — Ne, já myslím, že není žádné nebezpečí. Jde jen o to, aby ty stopy nikdo nepošlapal. — To nevím, čí stopy! Tak dobře, já na vás počkám!“

Pan Rybka se oblékl a vyšel zase ven. Opatrně obešel ty šlépěje a dával pozor i na chodníku, aby je nepošlapal. Třásl se chladem a rozčilením a čekal na rohu ulice na komisaře Bartoška. Bylo ticho a země obývaná lidmi pokojně svítila do vesmíru.

„Tady je tak pěkně ticho,“ bručel komisař Bartošek melancholicky. „A mně přivedli jednu rvačku a jednoho ožralu. Fuj! — Tak copak tu máte?“

„Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři,“ řekl pan Rybka rozechvělým hlasem. „Je to pár kroků odtud.“

Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou. „To byl čahoun, skoro metr osmdesát,“ řekl, „podle šlápoty a délky kroku. Boty měl slušné, myslím, že ručně šité. Ožralý nebyl a šel dost rázně. Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí.“

„Tohle,“ řekl krátce pan Rybka a ukázal na nedokončený řádek kroků uprostřed ulice.

„Aha,“ řekl komisař Bartošek a bez dlouhých řečí zamířil k té poslední šlépěji. Sedl si na bobek a posvítil si lampičkou. „To nic není,“ řekl spokojeně, „je to docela normální, pevná šlápota. Váha byla spíš na patě. Kdyby ten člověk udělal další krok nebo skok, přenesla by se váha na špičku nohy, rozumíte? A to by bylo vidět.“

„To tedy znamená —,“ ptal se pan Rybka napjatě.

„Inu,“ řekl komisař klidně, „to znamená, že už dál nešel.“

„A kam se tedy poděl?“ vyhrkl Rybka horečně.

Komisař pokrčil rameny. „To nevím. Máte snad na něho nějaké podezření?“

„Jaké podezření?“ užasl pan Rybka. „Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl. Podívejte se, tady udělal poslední krok, a kam, prokrista, udělal další krok? Vždyť tady není žádná další šlépěj!“

„To vidím,“ řekl komisař suše. „A co vám je po tom, kam šel? Je to někdo z vašeho domu? Pohřešujete někoho? Tak hergot, co vám na tom záleží, kam se poděl?“

„Ale to se přece musí vysvětlit,“ koktal pan Rybka. „Nemyslíte, že třeba šel pozpátku ve svých vlastních šlépějích?“

„Nesmysl,“ zabručel komisař. „Když jde člověk pozpátku, dělá kratší kroky a dává nohy víc od sebe, aby měl lepší rovnováhu. Kromě toho nezvedá nohy, takže by patami vyryl do sněhu celé rýhy. Do těch stop je šlápnuto jen jednou, pane. Vidíte přece, jak jsou ostré.“

„Když se tedy nevrátil,“ naléhal tvrdohlavě pan Rybka, „kam se ztratil?“

„To je jeho věc,“ bručel pan komisař. „Podívejte se, když nic neprovedl, tak nemáme právo plést se do jeho věcí. To bychom na něho museli mít nějaké udání. Pak ovšem zavedeme předběžné vyšetřování…“

„Ale copak může člověk uprostřed ulice prostě zmizet?“ děsil se pan Rybka.

„To musíte počkat, pane,“ radil mu klidně komisař. „Jestli někdo zmizel, za několik dní nám to ohlásí jeho rodina nebo někdo jiný. No, a potom po něm budeme pátrat. Dokud ho nikdo nepohřešuje, nemáme s tím co dělat. To nejde.“

V panu Rybkovi se začal zvedat temný hněv. „Promiňte,“ prohlásil ostře, „ale já bych řekl, že by to policii mělo tak trochu zajímat. Klidný chodec zničehonic zmizí uprostřed ulice!“

„Nic se mu nestalo,“ uklidňoval ho pan Bartošek. „Vždyť tu není ani stopa po nějakém zápasu. Kdyby ho někdo přepadl nebo unesl, muselo by tu být plno šlápot. Je mi líto, pane, ale nemám proč tu zasahovat.“

„Ale pane komisaři,“ spráskl ruce pan Rybka, „tak mi to aspoň vysvětlete… To je přece taková záhada…“

„Je,“ souhlasil pan Bartošek zamyšleně. „Nemáte ponětí, pane, kolik je na světě záhad. Každý barák, každá rodina je záhada. Když jsem šel sem, tamhle v tom domku zavzlykal mladý ženský hlas. Pane, záhady nejsou naše věc. My jsme placeni za pořádek. Copak si myslíte, že hledáme nějakého zloděje ze zvědavosti? Pane, my po něm pátráme, abychom ho zavřeli. Pořádek musí být.“

„Tak vidíte,“ vyhrkl pan Rybka. „A to přece uznáte, že není v pořádku, aby se někdo uprostřed ulice… dejme tomu vznesl rovně do vzduchu, ne?“

„To záleží na výkladu,“ řekl komisař. „Je tu policejní předpis: když hrozí pád z větší výšky, má být ten člověk přivázaný. Za to je nejdřív napomenutí a potom pokuta. Jestli se ten pán vznesl jen tak sám od sebe do vzduchu, strážník by ho měl napomenout. Měl by mu říct, aby si připnul ochranný pás. Ale strážník tu asi nebyl,“ dodal omluvně. „Byly by tu po něm šlápoty. Ostatně třeba ten pán odešel jiným způsobem, ne?“

„Ale jakým?“ řekl honem pan Rybka.

Komisař Bartošek potřásl hlavou. „Těžko říci. Třeba nějaké nanebevzetí nebo Jakubův žebřík,“ řekl neurčitě. „Nanebevzetí by se snad mohlo považovat za únos, kdyby se stalo násilím. Ale myslím, že se to obyčejně stává se souhlasem toho člověka. Je možné, že ten člověk umí lítat. Nezdálo se vám někdy, že lítáte? Člověk se jen trochu odrazí nohou, a už se vznáší… Někteří letí jako balón. Ale já se, když ve snu lítám, musím chvílemi odrážet nohou od země. Myslím si, že to dělají ty těžké šaty a šavle. Třeba ten člověk usnul a ve snu začal lítat. Ale to není zakázáno, pane. Na rušné ulici by ho ovšem musel strážník napomenout. Nebo počkejte, třeba to byla levitace, spiritisti věří na levitaci. Ale spiritismus taky není zakázán. Nějaký pan Baudyš mi říkal, že sám viděl, jak médium viselo ve vzduchu. Kdopak ví, co na tom je.“

„Ale pane,“ řekl pan Rybka vyčítavě, „snad tomu nevěříte! To by přece bylo takové porušení přírodních zákonů —“

Pan Bartošek smutně pokrčil rameny. „Pane, to já znám, lidé porušují všechny možné zákony a nařízení. Kdybyste byl policajt, věděl byste o tom víc…“ Komisař mávl rukou. „Nedivil bych se, kdyby porušili i přírodní zákony. Lidi jsou velká pakáž, pane. Nu, dobrou noc. Ono to zebe.“

„Nevypil byste tady u mě sklenici čaje… nebo slivovice?“ navrhl pan Rybka.

„Proč ne,“ bručel komisař melancholicky. „To víte, v téhle uniformě nemůže člověk ani do hospody. Proto policajti tak málo pijí.“

„Záhada,“ pokračoval. Seděl v lenošce a zamyšleně se díval, jak mu na špičce boty taje sníh. „Devětadevadesát lidí by šlo podle těch šlépějí a ničeho by si nevšimli. A vy sám si nevšimnete devětadevadesáti věcí, které jsou zatraceně záhadné. My víme starou belu, co všechno je. Jenom některé věci nejsou záhadné. Pořádek není záhadný. Spravedlnost není záhadná. Policie taky není záhadná. Ale každý člověk, který jde po ulici, už je záhadný, protože na něho nemůžeme, pane. Jakmile něco ukradne, přestane být záhadný, protože ho zavřeme, a je to. Aspoň víme, co dělá, a můžeme se na něho kdykoli podívat okýnkem ve dveřích, víte? Prosím vás, tihle novináři třeba píší ‚Záhadný nález mrtvoly‘. Co je na takové mrtvole záhadného? Když ji dostaneme my, změříme ji, vyfotografujeme a rozřežeme. Známe každou nit, co na ní je. Víme, co naposledy jedla, na co zemřela a kdesi cosi. Kromě toho víme, že ji někdo zabil nejspíš pro peníze. To je všechno tak jasné a vyložené… Můžete mi dát hodně tmavý čaj, pane. Všechny zločiny jsou jasné, pane. Aspoň na nich vidíte pohnutky a všechno, co k tomu patří. Ale záhadné je, co si myslí vaše kočka. O čem se zdá vaší služce. A proč se vaše žena dívá tak zamyšleně z okna. Pane, všechno je záhadné kromě trestních případů. Takový kriminální případ je přesně určený kousek skutečnosti, takový výsek, na který jsme si posvítili. Podívejte se, kdybych se tady rozhlédl, ledacos bych o vás poznal. Ale já se dívám na špičku své boty, protože úředně mi po vás nic není. My totiž na vás nemáme žádné udání,“ dodal a srkal horký čaj.

„To je taková divná představa,“ začal zase po chvíli, „že policie a hlavně tihle tajní se zajímají o záhady. My se vám na záhady vykašleme. Nás zajímají nepatřičnosti. Pane, nás nezajímá zločin proto, že je záhadný, ale proto, že je zakázaný. Nehoníme nějakého toho lumpa z intelektuálního zájmu. Honíme ho, abychom ho zatkli ve jménu zákona. Poslouchejte, metaři neběhají s koštětem po ulici, aby četli v prachu lidské stopy. Běhají, aby smetli a uklidili všechno to svinstvo, co tam život nadělá. Pořádek není ani trochu záhadný. Dělat pořádek je svinská práce, pane. A kdo chce dělat čistotu, musí strkat prsty do každého neřádu. Prosím vás, někdo to dělat musí,“ řekl melancholicky, „jako někdo musí zabíjet telata. Ale zabíjet telata ze zvědavosti, to je surovost. To se má dělat jako řemeslo. Když má člověk povinnost něco dělat, aspoň ví, že má právo to dělat. Podívejte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka. Nevím, jestli byste mohl dokázat, že každá krádež je špatná. Ale já vám dokážu, že každá krádež je zakázaná, protože vás v každém případě seberu. Kdybyste rozséval na ulici perly, strážník vás napomene za znečišťování ulic. Ale kdybyste začal dělat zázraky, nemůžeme vám v tom bránit. Leda bychom tomu řekli veřejné pohoršení nebo nedovolený shluk lidí. Musí to být nějaká nepřístojnost, abychom se do toho vložili.“

„Ale pane,“ namítl pan Rybka a nespokojeně sebou vrtěl, „copak vám tohle stačí? Tady jde o… o takovou divnou věc… o něco tak záhadného… a vy…“

Pan Bartošek pokrčil rameny. „A já to nechávám být. Pane, jestli chcete, nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid. Víc nemohu dělat. Neslyšíte nic? Žádné kroky? To jde naše patrola. Tak už jsou dvě hodiny a sedm minut. Dobrou noc, pane.“

Pan Rybka doprovodil komisaře k vrátkům. Uprostřed ulice byl ještě ten nedokončený a nepochopitelný řádek kroků. Po druhém chodníku se blížil strážník.

„Mimro,“ zavolal komisař, „máte něco nového?“

Strážník Mimra zasalutoval. „Celkem nic, pane komisaři,“ hlásil. „Tamhle v čísle sedmnáct mňoukala venku kočka. Tak jsem na ně zazvonil, aby ji pustili domů. V čísle devět neměli zavřená vrátka. Na rohu rozkopali ulici a nedali tam červenou lucernu. A u hokynáře Maršíka se na jedné straně uvolnila vývěsní tabule. Ráno ji budou muset sundat, aby někomu nespadla na hlavu.“

„To je všechno?“

„To je všechno,“ řekl strážník Mimra. „Ráno se budou muset sypat chodníky, aby si někdo nezlomil nohu. Mělo by se v šest hodin všude zazvonit —“

„Tak je dobře,“ řekl komisař Bartošek. „Dobrou noc!“

Pan Rybka se ještě jednou ohlédl po těch šlépějích, které vedly do neznáma. Ale tam, kde byla poslední šlépěj, byly teď dva důkladné otisky služebních bot strážníka Mimry. A odtud pokračovaly ty široké šlápoty pravidelnou a jasnou řádkou dál.

„Zaplaťpánbůh,“ oddychl si pan Rybka a šel spát.

### Slovníček

- **šlépěje**: stopy nohou
- **šlápoty**: šlápota je velká stopa nohy
- **ponocné**: ponocný: muž, který dříve v noci hlídal městečko
- **dostavníky**: dostavník: starý vůz s koňmi, který vozil lidi a poštu
- **čahoun**: hovorově velmi vysoký člověk
- **udání**: oznámení na někoho úřadům
- **nanebevzetí**: cesta do nebe
- **Jakubův žebřík**: žebřík do nebe z příběhu v Bibli
- **levitace**: vznášení ve vzduchu
- **spiritisti**: lidé, kteří věří, že mohou mluvit s dušemi mrtvých
- **médium**: člověk, který prý mluví s dušemi mrtvých
- **pakáž**: hrubé slovo pro špatné, obtížné lidi
- **starou belu**: hovorově vůbec nic
- **metaři**: lidé, kteří zametají ulice
- **hokynáře**: hokynář: starší slovo pro majitele malého obchodu s potravinami

## Kupón

Toho horkého srpnového večera bylo na Střeleckém ostrově plno lidí. Minka a Pepa si proto museli sednout ke stolu, kde už seděl nějaký pán s tlustým a smutným knírem. „S dovolením,“ řekl Pepa a ten pán jen tak pokývl. (Ten protiva, řekla si Minka, zrovna u našeho stolu musí sedět!) První věc tedy byla, že si Minka s gestem vévodkyně sedla na židli, kterou jí Pepa utřel kapesníkem. Druhá věc přišla hned potom. Rychle vytáhla pudřenku a pudrovala si nos, aby se jí proboha v tom horku snad trochu neleskl. Když tu pudřenku vyndávala, vypadl jí z taštičky zmuchlaný lístek. Pán s knírem se shýbl a ten maličký lístek zvedl. „Schovejte si to, slečno,“ řekl smutně.

Minka se začervenala. Za prvé proto, že ji oslovil cizí pán, a za druhé proto, že ji mrzelo, že se začervenala. „Děkuju,“ řekla a rychle se obrátila k Pepovi. „Víš, to je ten kupón z obchodu, kde jsem si kupovala punčochy.“

„Právě,“ řekl melancholicky muž. „Ani nevíte, slečno, k čemu se to může hodit.“

Pepa považoval za svou rytířskou povinnost nějak zasáhnout. „Proč schovávat takové hloupé papírky,“ řekl a nedíval se přitom na toho pána. „Člověk toho má potom plné kapsy.“

„To nevadí,“ řekl muž s knírem. „To má někdy větší cenu než já nevím co.“

Minčina tvář dostala strnulý výraz. (Ten protiva se nám bude plést do řeči. Bože, proč jsme si nesedli jinam!) Pepa se rozhodl, že s tím skoncuje. „Jakou cenu?“ řekl chladně a svraštil obočí. (Jak mu to sluší, zaradovala se Minka.)

„Jako stopa,“ zabručel ten protiva. Místo formálního představení dodal: „Já jsem totiž pan Souček od policie, víte? Teď zrovna jsme měli takový případ,“ řekl a mávl rukou. „Člověk ani neví, co nosí v kapse.“

„Jaký případ?“ nemohl se udržet Pepa. (Minka zachytila pohled mládence od vedlejšího stolu. Počkej, Pepo, já ti dám, mluvit s jinými lidmi!)

„Ale s tou ženskou, co ji našli u Roztyl,“ řekl muž s knírem a chystal se umlknout.

V Mince se náhle probudil zájem, nejspíš proto, že šlo také o ženu. „S jakou ženskou?“ vyhrkla.

„Ale s tou, co ji tam nedávno našli,“ bručel vyhýbavě pan Souček od policie. Trochu v rozpacích vyhrabal z kapsy cigaretu. A tu se stalo něco naprosto nečekaného. Pepa rychle sáhl do kapsy, rozsvítil svůj zapalovač a podával tomu člověku oheň.

„Děkuju vám,“ řekl pan Souček, zřejmě dojatý a poctěný. „Víte, jak našli ženci v obilí tu ženskou mrtvolu mezi Roztyly a Krčí,“ vysvětloval. Tak dával najevo svou vděčnost a přízeň.

„Já o tom nic nevím,“ řekla Minka a vyvalila oči. „Pepo, pamatuješ, jak jsme byli v Krči? — A co se té ženské stalo?“

„Uškrcená,“ řekl pan Souček suše. „Měla ještě provaz kolem krku. Nebudu tady před slečnou povídat, jak vypadala. To víte, v červenci — a když tam ležela skoro dva měsíce —“ Pan Souček s odporem vyfoukl kouř. „Nemáte ponětí, jak člověk v takovém případě divně vypadá. Kdepak, ani vlastní matka by ho nepoznala. A těch much —“ Pan Souček melancholicky zavrtěl hlavou. „Slečno, když je pryč jenom ta kůže, tak je s krásou amen. Ale potom určit identitu, to je ta potíž, rozumíte? Dokud to ještě má nos a oči, dá se to poznat. Ale když to leží déle než měsíc na slunci —“

„Tak ta mrtvola musí mít nějaký monogram,“ řekl Pepa jako znalec.

„Kdepak monogram,“ bručel pan Souček. „Pane, svobodné holky obyčejně žádný monogram nemají, protože si říkají, ale co, beztak se brzo vdám. Ta ženská žádný monogram neměla, kdepak!“

„A jak byla stará?“ zajímala se Minka soucitně.

„Asi pětadvacet, říkal doktor. Víte, podle zubů a takových věcí. A podle šatů to mohla být dělnice nebo služka. Ale spíš služka, protože měla takovou jako venkovskou košili. A pak, kdyby to byla dělnice, už by ji asi někdo sháněl. Dělnice se totiž obyčejně drží na jednom místě nebo v jednom kvartýru. Ale taková služka, když jednou změní místo, tak o ní nikdo neví. Nikdo se o ni už nestará. To je taková divná věc se služkami, že jo. Tak jsme si řekli: když ji dva měsíce nikdo nesháněl, bude to nejspíš služka. Ale hlavní věc, to byl ten kupón.“

„Jaký kupón?“ ptal se živě Pepa. Jistě totiž cítil v sobě hrdinnou možnost být detektivem, kanadským zálesákem, lodním kapitánem nebo něčím podobným. Jeho tvář dostala ten soustředěný a energický výraz, který už k věci patří.

„To je tak,“ řekl pan Souček a zamyšleně se díval k zemi. „U ní se nenašlo vůbec nic. Ten, kdo jí to udělal, jí sebral všechno, co mohlo mít nějakou cenu. Jenom v levé ruce ještě držela utržený řemínek od taštičky. A ta taštička bez řemínku se našla kus dál v žitě. Chtěl jí nejspíš vytrhnout i tu taštičku. Ale když se řemínek přetrhl, už pro něj neměla žádnou cenu a zahodil ji do žita. Ale dřív z ní všechno vybral, víte? V té tašce tak zůstal jen lístek z tramvaje číslo 7, zapadlý v takovém faldíčku. A takový ten kupón z jednoho obchodu s porculánem na pětapadesát korun. Nic víc jsme u ní nenašli.“

„Ale ten provaz na krku,“ řekl Pepa. „Za tím jste měli jít!“

Pan Souček potřásl hlavou. „To byl jen kus šňůry na prádlo, to nic není. Neměli jsme vůbec nic než ten lístek z tramvaje a ten kupón. To se ví, dali jsme do novin, že se našla ženská mrtvola. Stáří asi dvacet pět let, šedivá sukně a proužkovaná blůza. A jestli se nějaká služebná asi dva měsíce pohřešuje, ať se to oznámí na policii. Dostali jsme přes sto udání. To víte, v květnu tyhle služky nejvíc mění místo, to nikdo neví proč. Ale pak se ukázalo, že to byly samé falešné údaje. Ale co to dá práce, takové zjišťování,“ řekl pan Souček melancholicky. „Taková káča sloužila v Dejvicích a teď je někde ve Vršovicích nebo v Košířích. Než se najde, pane, stojí to jednoho člověka celý den běhání. A nakonec je to všechno zbytečné. Ta pitomá řehtačka je živá a ještě se člověku vysměje. Teď hrajou pěkný kousek,“ poznamenal s potěšením a kýval hlavou do taktu. Byl to Wagnerův motiv valkýr a kapela na ostrově do něj dávala všechnu svou sílu. „Takový smutný, že? Já mám rád smutnou hudbu. Proto chodím na všechny velké funusy, chytat tam kapsáře.“

„Ale ten vrah musel nechat nějaké stopy,“ řekl Pepa.

„Vidíte tamhletoho frajera?“ řekl pan Souček se zájmem. „Ten vykrádá pokladničky v kostelích. To bych rád věděl, co tu chce. Ne, ten vrah nenechal žádné stopy. Poslouchejte, když najdete zamordovanou holku, můžete vzít jed na to, že to udělal její milenec. Tak se to obyčejně stává,“ řekl zamyšleně. „Z toho si, slečno, nic nedělejte. To bychom teda věděli, kdo ji oddělal. Ale dřív bychom museli znát, která ona je. V tom byla ta celá potíž, že jo.“

„Ale na to,“ řekl Pepa nejistě, „má přece policie své metody.“

„No právě,“ souhlasil smutně pan Souček. „Například takovou metodu, jako kdybyste hledal jednu kroupu v pytli s čočkou. To už musí mít člověk trpělivost, pane. Víte, já rád čtu tyhle detektivky, kde se píše o mikroskopech a takových věcech. Ale co byste na té ubohé holce mikroskopem viděl? Leda byste se chtěl podívat na rodinné štěstí nějakého toho tlustého červa. Jak vede na procházku ty své malé červíčky. Promiňte, slečno, ale mě vždycky mrzí, když něco slyším o metodě. Víte, není to jako číst román a předem hádat, jak to dopadne. Spíš je to, jako by vám dali román a řekli: Tak, pane Souček, to musíte přečíst slovo za slovem. A kde najdete slovo ačkoliv, tu stránku si zapište. — Taková je to práce, rozumíte? Tady člověku nepomůže žádná metoda ani důvtip. Musí číst a číst, a nakonec zjistí, že v té knize není ani jedno ačkoliv. Nebo musí běhat po celé Praze a zjišťovat, kde je nějakých sto Andul nebo Mařek. A tak detektivně objeví, že žádná z nich není zabitá. O tomhle by se mělo něco napsat,“ řekl nespokojeně, „a ne o ukradeném perlovém náhrdelníku královny ze Sáby. Protože tohle, pane, je aspoň solidní práce.“

„No, a jak jste na to tedy šli?“ vyptával se Pepa. Předem si byl jistý, že on by na to šel jinak.

„Jak jsme na to šli,“ opakoval pan Souček zamyšleně. „Nejdřív jsme museli s něčím začít, že jo. Předně jsme tu měli ten lístek z tramvaje číslo sedm. Dejme tomu, že ta holka, jestli to teda byla služka, sloužila někde blízko té trati. Nemusí to být správné, třeba po té trati jela jen náhodou. Ale něco musíme ze začátku přijmout, aby se vůbec dalo začít, no ne? Jenže ta sedmička jezdí přes celou Prahu, z Břevnova přes Malou Stranu a Nové Město na Žižkov. Takže to zas nic není, s tím se nedá nic dělat. Potom tu byl ten kupón. Z něj se dalo poznat aspoň to, že holka koupila zboží za pětapadesát korun. Koupila ho před časem v jednom obchodě s porculánem. Tak jsme šli do toho obchodu.“

„A tam si na ni vzpomněli,“ vyhrkla Minka.

„Co vás napadá, slečno,“ bručel pan Souček. „Kdepak by si na ni pamatovali. Ale náš pan doktor Mejzlík, to je totiž náš pan komisař, tam šel. Zeptal se, jaké zboží se dá za pětapadesát korun dostat. To je různé, řekli mu, podle toho, kolik kousků toho bylo. Ale přesně za pětapadesát korun je jen taková anglická čajová konvička pro jednu osobu. — Tak mně jednu prodejte, řekl náš pan doktor, ale ať je to šmejd, aby to tolik nestálo.

Potom si mě pan komisař zavolal a povídá: Podívejte se, Součku, tohle je něco pro vás. Dejme tomu, že ta holka byla služka. Taková služka každou chvíli něco rozbije. A když se jí to stane potřetí, paní jí řekne: Vy huso, teď to půjdete koupit ze svého. Taková holka jde koupit jenom jeden kus, zrovna ten, co rozbila. A za padesát pět korun je zrovna jen tahle čajová konvička. — To je zatraceně drahé, povídám mu. A on na to: Člověče, to je právě to. Předně nám to vysvětluje, proč si ta služka ten kupón schovala. Pro ni to byla fůra peněz, a třeba si myslela, že jí to paní jednou nahradí. Za druhé, podívejte se: je to čajová konvička pro jednu osobu. Buď děvče sloužilo u osamělé osoby, nebo její paní měla v bytě osamělou osobu. Ta osoba si v té konvičce nechávala nosit snídani. A byla to nejspíš nějaká slečna. Osamělý pán by si totiž sotva koupil takovou drahou a pěknou konvičku, že jo. Páni si obyčejně ani nevšimnou, z čeho pijí. Bude to nejspíš osamělá slečna, protože taková frajle v podnájmu má vždycky strašně ráda něco svého a pěkného. A pak si koupí takovou zbytečně drahou věc.“

„To je pravda,“ zvolala Minka. „Víš, Pepo, já ti mám takovou pěknou vázičku!“

„Tak vidíte,“ řekl pan Souček. „Ale kupón od ní už nemáte. A pak mi pan komisař povídá: Teď, Součku, budeme hádat dál. Je to zatraceně nejisté, ale někde musíme začít. Podívejte se, osoba, která vyhodí pětapadesát korun za čajovou konvičku, nebude bydlet na Žižkově. (Víte, to zas pan doktor Mejzlík myslel na tu trať číslo 7, totiž na ten lístek z tramvaje.) Ve vnitřní Praze máte málo podnájemníků a na Malé Straně bydlí jen takoví, co pijí kafe. Hádal bych nejspíš na tu čtvrť mezi Hradčany a Dejvicemi, když už tu máme tu sedmičku. Ta slečna pije čaj z takovéhle anglické konvičky. Skoro bych řekl, povídá, že nemůže bydlet jinde než v takovém domku se zahrádkou. Víte, Součku, to už je taková moderní anglická kultura. — Rozumíte, náš doktor Mejzlík má někdy takové potrhlé nápady. Tak víte co, Součku, povídá, vezměte tu konvičku a poptejte se v té čtvrti. Zjistěte, kde tam bydlí v podnájmu takové ty lepší slečny. A kdyby některá měla právě takovou konvičku, zeptejte se, jestli od její bytné neodešla někdy v květnu služka. Je to po čertech slabá stopa, ale zkusit se to může. Tak jděte, fotr, to už je váš případ.

Teda poslouchejte, já nemám rád takovéhle hádání. Pořádný detektiv přece není nějaký planetář nebo jasnovidec. Detektiv nemá tak moc spekulovat. Někdy sice náhodou kápne na to pravé, ale náhoda není poctivá práce. Ten lístek z tramvaje a ta čajová konvička, to je aspoň něco, co vidím. Ale to ostatní je jen… dílo obraznosti,“ řekl pan Souček a trochu se styděl použít tak vzdělané slovo. „Teda já jsem na to šel po svém. Chodil jsem v té čtvrti dům od domu a ptal jsem se, jestli tam nemají takovou čajovou konvičku. A představte si, v sedmatřicátém domě, kam jsem po pořádku přišel, povídá služka: Jejej, zrovna takovou konvičku má naše slečna! Ta, co bydlí u naší paní! Tak jsem se nechal ohlásit u té paní. Byla to nějaká vdova po generálovi a pronajímala dva pokoje slečnám. A jedna ta slečna, nějaká slečna Jakoubková, profesorka angličtiny, měla právě takovou konvičku na čaj. Milostpaní, povídám, neodešla od vás někdy v květnu služka? — Odešla, řekla ta paní, říkali jsme jí Mařka, ale jak se jmenovala dál, to už nevím.

A nerozbila někdy předtím té slečně tu konvičku? — Rozbila, řekla ta paní, a musela ze svého koupit novou. Ale propána, jak o tom víte? Vidíte, milostpaní, povídám, my se dozvíme všecko.

Teda pak už to šlo lehko. Nejdřív jsem našel služku, se kterou ta Mařka kamarádila. Poslouchejte, každá služka má vždycky jen jednu kamarádku, ale té řekne všecko. Od ní jsem se dozvěděl, že se ta holka jmenovala Marie Pařízková z Dřevíče. Ale nejvíc jsem chtěl vědět, se kterým mládencem ta Mařka chodila. Prý chodila s nějakým Frantou. Co ten Franta byl, to ta kamarádka nevěděla. Ale vzpomněla si, že byla s těmi dvěma jednou v Edenu. Tam nějaký jiný frajer křikl na toho Frantu: Těbůh, Ferdo! — Tohle teda dostal na starost nějaký pan Frýba od nás. Víte, on je znalec na tyhle alias. A ten Frýba hned řekl: Franta alias Ferda, to bude ten Kroutil z Košíř, ale vlastně se jmenuje Pastyřík. Pane komisaři, já na něho jdu, ale musíme být dva. — Teda já jsem šel s ním, třebaže to není můj referát. Čapli jsme ho u jeho milé, ten neřád chtěl střílet. Pak ho dostal do práce komisař Matička. Pane, nikdo neví, jak to dělá, ale za šestnáct hodin z toho Franty nebo Pastyříka dostal všecko. Uškrtil na mezi tu Marii Pařízkovou a oloupil ji o těch pár stovek, zrovna když odešla ze služby. On jí totiž sliboval, že si ji vezme. To všichni tak dělají,“ dodal pochmurně.

Minka se zachvěla. „Pepo,“ vydechla, „to je strašné!“

„Teď už ne,“ řekl pan Souček od policie vážně. „Ale víte, strašné bylo, když jsme tam nad ní stáli v tom poli. Nenašli jsme nic než ten kupón a ten lísteček z tramvaje. Dva takové nicotné, bezvýznamné papírky — a přece jsme chudáka Mařku pomstili. Já říkám, nic, nic nemá člověk zahodit. I ta nejzbytečnější věc může být stopa nebo svědectví. Pane, člověk ani neví, co má v kapse důležitého.“

Minka se strnule dívala očima plnýma slz. A hle, teď je s vroucí oddaností obrací ke svému Pepovi. Z vlhké dlaně nechává vypadnout na zem zmačkaný kupónek, který celou tu dobu nervózně žmoulala. Pepa to neviděl, protože se díval na hvězdičky. Ale pan Souček od policie to viděl a usmál se smutně a chápavě.

### Slovníček

- **kupón**: lístek z obchodu
- **ženci**: ženec: člověk, který na poli sklízí obilí
- **monogram**: první písmena jména, vyšitá na prádle
- **zálesákem**: zálesák: člověk, který žije v divoké přírodě
- **kvartýru**: kvartýr: staré hovorové slovo pro byt
- **faldíčku**: faldíček: hovorově malý záhyb v látce
- **káča**: hanlivě hloupá žena nebo holka
- **řehtačka**: hanlivě žena, která se hlasitě a hloupě směje
- **valkýr**: valkýra: bojovná žena z germánských pověstí; tady hudba z Wagnerovy opery
- **vzít jed**: hovorově být si něčím úplně jistý
- **konvičku**: konvička je malá konev na čaj
- **frajle**: staré hovorové slovo pro slečnu
- **podnájmu**: podnájem: bydlení v pokoji u jiného člověka
- **planetář**: člověk, který říká budoucnost podle hvězd a planet
- **na mezi**: mez: pruh trávy mezi poli

## Oplatkův konec

Ke třetí hodině ráno si civilní strážník Krejčík něčeho všiml. V pekařském krámu v Neklanově ulici číslo 17 byl napůl zvednutý závěs. Zazvonil tedy na domovníka. Neměl sice službu, ale podíval se pod závěs, jestli někdo není v krámě. V tom okamžiku vyběhl z krámu člověk, na půl kroku střelil Krejčíka do břicha a dal se na útěk.

Strážník Bartoš v tu dobu podle předpisu hlídal v Jeronýmově ulici. Slyšel výstřel a rozběhl se tím směrem. Na rohu Neklanovy ulice skoro vrazil do běžícího člověka. Ale dřív než mohl říct „Stůj!“, třeskla rána a strážník Bartoš se zhroutil, střelený do břicha.

Ulice se probudila ječením policejních píšťalek. Z celého rajónu se poklusem sbíhaly patroly. Z komisařství přiběhli tři muži a cestou si zapínali kabáty. Za pár minut přijela s rachotem motorka z ředitelství a vyskočil z ní policejní důstojník. V tu chvíli už byl strážník Bartoš mrtvý. Krejčík umíral a držel se za břicho.

Do rána bylo provedeno asi dvacet zatčení. Zatýkalo se naslepo, protože vraha nikdo neviděl. Strážníci ale museli nějak pomstít smrt dvou svých lidí. A navíc se to tak obyčejně dělá: počítá se s tím, že některý ze zatčených náhodou řekne pravdu. Na ředitelství se vyslýchalo bez přestávky celý den a celou noc. Bledí a vyčerpaní notoričtí zločinci se svíjeli při nekonečných výsleších jako na mučidle. Ale ještě víc se třásli před chvílí, až je po výslechu vezme pár strážníků mezi sebe. Ve všech lidech od policie totiž bouřila temná a strašná zuřivost. Vrah strážníka Bartoše přerušil ten zvláštní důvěrný vztah mezi strážníkem z povolání a zločincem z povolání. Kdyby jen střílel, budiž, ale střílet do břicha, to se nedělá ani zvířatům.

Druhé noci k ránu už všichni strážníci až na poslední periferii věděli, že to udělal Oplatka. Prořekl se jeden ze zatčených: Jo, Valta řek, že Oplatka voddělal ty dva v Neklance a že jich vodkrouhne víc. Jemu že je to jedno, protože má souchotě. — Dobrá, tedy Oplatka.

Ještě té noci zatkli Valtu. Potom Oplatkovu milenku a tři mládence z Oplatkovy party. Ale nikdo nemohl nebo nechtěl říct, kde se Oplatka zdržuje. Kolik strážníků a tajných poslali za Oplatkou, to je jiná věc. Ale kromě toho každý strážník po službě sotva doma vypil tu bryndu a něco zabručel ke své ženě. Pak se sebral a šel na vlastní pěst hledat Oplatku. Bodejť, Oplatku zná každý. To je přece ten zelenej skrček s tím tenkým krkem.

Strážník Vrzal se v devět vrátil ze služby a převlékl se do civilu. Ženě řekl, že se jde jen tak podívat na ulici. K jedenácté hodině v noci potkal u Rajské zahrady človíčka, který se nějak držel ve stínu. Strážník Vrzal byl neozbrojený a mimo službu, ale šel se na něho podívat trochu blíž. Když byl od něho na tři kroky, človíček sáhl do kapsy, střelil Vrzala do břicha a dal se na útěk. Strážník Vrzal se chytil za břicho a rozběhl se za ním. Po sto krocích se zhroutil. To už ale zahvízdaly policejní píšťalky a několik mužů běželo za prchajícím stínem. Za Riegrovými sady padlo pár výstřelů. O čtvrt hodiny později se do horního Žižkova hnalo několik aut a na nich viseli strážníci. Hlídky čtyř nebo pěti mužů prolézaly novostavby té čtvrti. K jedné hodině třeskl výstřel za Olšanským rybníkem. Někdo běžící střelil po mládenci, který se vracel od svého děvčete z Vackova, ale netrefil ho. O druhé hodině uzavíral řetěz strážníků a detektivů Židovské pece a krok za krokem se stahoval. Začalo nepříjemně a studeně pršet. K ránu došla zpráva, že někdo za Malešicemi střelil po financovi, který tam měl svou službu. Financ se sice za ním rozběhl, ale pak si moudře řekl, že to není jeho věc. Bylo jasné, že Oplatka vyklouzl do polí.

Asi šedesát mužů v přilbách i v buřinkách se vracelo od Židovských pecí. Byli promočení a tak bezmocně rozzuření, že se jim chtělo brečet. Hergot, není tohle k vzteku! Tři lidi od policie ten lump oddělal, Bartoše, Krejčíka a Vrzala, a teď běží přímo do rukou četníkům! My na něj máme právo, myslela si policie v uniformách i v civilu. A teď musíme toho skrčka, toho mizerného Oplatku, nechat četníkům! Poslouchejte, když nás odstřeloval, je to naše věc, ne? Ať se nám do toho žandáři nepletou. Měli by mu jen zastoupit cestu, aby se musel vrátit do Prahy.

Celý den studeně mrholilo. Večer za soumraku šel četník Mrázek z Čerčan do Pyšel. V Čerčanech si kupoval baterku do rádia. Byl beze zbraně a pískal si. Když tak jde, vidí proti sobě jít menšího človíčka. Na tom nic není, ale človíček se zastavil, jako by váhal. Který to asi je, řekl si četník Mrázek. Vtom už viděl šlehnout plamínek a svalil se a držel se rukou za bok.

Ještě toho večera bylo, to se rozumí, alarmováno četnictvo z celého okresu. „Poslouchej, Mrázku,“ řekl umírajícímu četnický kapitán Honzátko, „nic si z toho nedělej. Čestné slovo, že toho lumpa dostaneme. Je to ten Oplatka, a já na to vemu jed, že se chce probít k Soběslavi, protože se tam narodil. Čert ví, proč se ti chlapi, když už jim jde o krk, táhnou domů. No tak, Václave, podej mi ruku. Slibuju ti, že ho odkráglujem, i kdyby nás to mělo nevímco stát.“ Václav Mrázek se pokusil o úsměv. Myslel sice na své tři děti, ale pak si představil, jak se ze všech stran stahují četníci… Snad i Toman z Černého Kostelce… Votický Závada půjde jistě… Sázavský Kousek taky, kamarádi, kamarádi… To bude krása, myslel si Václav Mrázek, tolik četníků pohromadě! Tehdy se Mrázek usmíval naposledy. Co bylo pak, byla už jen nelidská muka.

Ale té noci se stalo tohle: votického strážmistra Závadu napadlo prohlédnout noční vlak do Benešova. Kdopak ví, třeba tam sedí ten Oplatka. Kruci, že by si troufl do vlaku? Ve vagónech blikala světýlka, lidé dřímali na lavicích schoulení jako unavená zvířata. Strážmistr Závada procházel vagóny a myslel si: Čert aby poznal člověka, kterého jsem nikdy neviděl! Vtom na krok od něho vyskočil mládenec s kloboukem do očí a praskla rána. Človíček mával revolverem a dřív než mohl strážmistr v úzké chodbičce strhnout pušku z ramene, byl venku z vozu. Strážmistr Závada měl ještě čas křiknout „Za ním!“ a pak se v chodbě vagónu složil na tvář.

Zatím ten mládenec vyskočil z vozu a běžel k nákladním vagónům. Tam šel s lucerničkou železničář Hrůša a říkal si: No, až odjede šestadvacítka, půjdu si do lampárny lehnout. Vtom proti němu běžel člověk. Děda Hrůša neřekl ani slovo a skočil mu do cesty. To už je takový mužský instinkt. Pak ještě viděl takové šlehnutí, a dost. Ani šestadvacítka neodjela, a děda Hrůša už ležel v lampárně, ale na prkně. Železničáři se na něho chodili dívat a smekali.

Několik zadýchaných mužů se sice rozběhlo za prchajícím stínem, ale bylo už pozdě. Nejspíš se už dostal po kolejích do polí. Ale odtud, z toho blikajícího nádraží, z té skupinky vyděšených lidí, se rozletěla divoká panika. Šířila se širokým kruhem po kraji, který ležel stočený v podzimní dřímotě. Lidé se zavřeli ve svých chalupách a sotva si troufli na zápraží. Povídalo se, že tu a tam někdo viděl neznámého a divoce vypadajícího člověka. Byl takový dlouhý a hubený, nebo takový menší v koženém kabátě. Pošťák viděl, jak se někdo schovává za stromem. Na kočího Lebedu někdo na silnici kýval, aby zastavil, ale Lebeda práskl do koní a ujel. Opravdu se stalo to, že někdo, kdo vzlykal únavou, zastavil dítě, které šlo do školy. Vytrhl mu uzlíček s krajícem chleba. „Dej sem,“ zachroptěl ten člověk a dal se s krajícem na útěk. Od té chvíle se vesnice zavřely na závoru a hrůzou sotva dýchaly. Lidé se jen taktak odvážili přitisknout nos k oknu a podezřívavě se dívat do šedivého a prázdného kraje.

Ale současně se rozvíjel druhý pohyb, opačným směrem, do středu. Všemi cestami přicházeli po jednom a po dvou četníci. Bůhví kde se jich tolik nabralo. „Hergot, člověče,“ zařval kapitán Honzátko na četníka z Čáslavi, „co tu chcete? Kdo vás sem poslal? Copak si myslíte, že potřebuju na jednoho lumpa četníky z celých Čech? He?“

Četník z Čáslavi si sundal přilbu a rozpačitě se drbal v týle. „Víte, pane kapitáne,“ řekl s prosebným pohledem, „ten Závada byl můj kamarád… Já mu to nemůžu udělat, abych při tom nebyl, že jo.“

„Zatracení chlapi,“ burácel kapitán, „tohle mi říká každý! Už sem přišlo asi padesát četníků bez rozkazu. Co mám s vámi dělat?“ Kapitán Honzátko si vztekle hryzal kníry. „Dobrá, budete mít silnici tady od té křižovatky k lesu. Řekněte benešovskému Voldřichovi, že ho jdete vystřídat.“

„To nepůjde,“ řekl rozvážně četník z Čáslavi. „Pane kapitáne, ten Voldřich se mi na vystřídání vykašle, že jo, to se rozumí. Spíš bych vzal ten les od kraje k té druhé cestě. Kdo tam je?“

„Semerád z Veselky,“ bručel kapitán. „Poslouchejte, vy Čáslaváku, pamatujte si: na mou odpovědnost budete střílet první, kdybyste někoho viděl. Žádné cavyky, rozumíte? Já už si nenechám odstřelovat své lidi. Tak marš!“

Potom přišel přednosta stanice. „Pane kapitáne,“ řekl, „tak zas jich přijelo třicet.“

„Koho třicet?“ vyhrkl kapitán.

„No,“ řekl přednosta stanice, „přece železničářů. Víte, kvůli tomu Hrůšovi. On to byl náš člověk, a tak se vám přišli nabídnout —“

„Pošlete je zpátky,“ rozkřikl se kapitán, „já tady nepotřebuju žádné civilisty!“

Přednosta stanice nejistě přešlapoval. „Podívejte se, pane kapitáne,“ uklidňoval ho, „jeli sem až z Prahy a z Mezimostí. Je dobře, když takhle drží spolu. Víte, oni si to zas nedají vzít, když ten Oplatka zabil jednoho z nich. Nějaké právo na to mají. No tak, pane kapitáne, udělejte jim tu radost a vezměte je s sebou!“

Kapitán Honzátko podrážděně vrčel, aby mu dali svatý pokoj. Během dne se široký kruh pomalu stahoval. Odpoledne telefonovalo nejbližší posádkové velitelství, jestli není potřeba vojenská pomoc. „Ne,“ odsekl kapitán neuctivě, „to je naše věc, rozumíte?“

Zatím přijeli tajní z Prahy. Strašně se pohádali s vrchním četnickým strážmistrem, který je rovnou z nádraží posílal zpátky. „Cože,“ rozzuřil se inspektor Holub, „nás chcete posílat pryč? Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři! My na něj máme větší právo než vy, vy zlatohlavové!“

Sotva se podařilo tento konflikt urovnat, vypukl nový na druhé straně kruhu, mezi četníky a hajnými. „Jděte nám odtud,“ vztekali se četníci, „tohle není hon na zajíce!“

„To určitě,“ řekli hajní, „tohle jsou naše lesy a tady máme právo chodit, víme?“

„Mějte rozum, lidi,“ urovnával to sázavský Kousek, „to je naše věc a ať se nám do toho nikdo neplete.“

„To říkáte vy,“ řekli hajní. „To dítě, kterému ten chlap vzal chleba, je tamhle hajného z Hůrky ďouče. To tak nemůžeme nechat, a basta!“

Toho večera byl kruh uzavřen. Když se setmělo, slyšel každý muž chraptivý dech muže po své pravé i levé straně. Slyšel i mlaskání kroků v mazlavé oranici. „Stát,“ letělo tiše od muže k muži. „Nehýbat se!“ Bylo těžké a hrozné ticho. Jen chvílemi zašustilo suché listí v té tmě uprostřed kruhu nebo zašuměl mrholící déšť. Jen chvílemi mlaskl krok přešlapujícího muže nebo něco kovově cvaklo, snad řemen nebo puška. K půlnoci někdo v té tmě zařval „Stůj!“ a vystřelil. V ten okamžik se všechno nějak divně zamotalo. Zmateně padlo asi třicet ran z pušek a všichni se rozběhli tím směrem. Ale vtom zase jiní křičeli: „Zpátky! Nikdo ani krok!“ Jakžtakž se to urovnalo a kruh se znovu uzavřel. Ale teprve teď si všichni plně uvědomili, že se v té tmě před nimi skrývá uštvaný a ztracený člověk. Číhá, aby vyrazil v šíleném útoku. Něco jako třas, který nešlo zastavit, běželo od muže k muži. Někdy zašustila těžká kapka, jako by to byl tajný krok: Bože, kdyby už bylo vidět! Ježíši Kriste, kdyby už bylo světlo!

Začalo mlhavě svítat. Muž rozeznával obrysy nejbližšího muže a divil se, že byl tak blízko člověku. Uprostřed řetězu lidí se rýsovalo husté křoví nebo lesík (byl to zaječí remízek). Ale bylo tam tak ticho, tak docela ticho — Kapitán Honzátko si horečně tahal kníry: hergot, máme ještě čekat, nebo —

„Já tam půjdu,“ zahučel inspektor Holub. Kapitán si odfrkl.

„Jděte tam vy,“ obrátil se na nejbližšího četníka. Pět lidí se vrhlo do křoví. Bylo slyšet praskot lámaných větví, a najednou ticho.

„Zůstaňte tady,“ křikl kapitán Honzátko na své lidi a šel pomalu k houští. Pak se z křoví vynořila široká záda četníka. Něco vlekl, nějaké schoulené tělo. Nohy toho těla nesl hajný s mrožím knírem. Za nimi se z houští vydral kapitán Honzátko, zachmuřený a žlutý.

„Položte ho tady,“ zachroptěl. Promnul si čelo a rozhlédl se jakoby překvapeně po tom váhajícím řetězu lidí. Zamračil se ještě víc a křikl: „Co koukáte? Rozchod!“

Nějak rozpačitě přicházel muž za mužem k tomu drobnému, jakoby skrčenému tělu na mezi. Tohle tedy byl Oplatka. Ta hubená ruka, která čouhala z rukávu. Ta drobná, zelená, deštěm oslizlá tvář na tenkém krčku — Propána, jaký je to maličký kousíček, ten mizera Oplatka! Hele, tady má vstřel v zádech, tady malou ránu za odstávajícím uchem, a tady zas… Čtyři, pět, sedm jich dostal! Kapitán Honzátko, který klečel u toho těla, vstal a stísněně si odkašlal. Pak nejistě a skoro plaše zvedl oči. Tady stojí dlouhá, masivní fronta četníků, pušky na ramenou, nahoře lesklé bodáky. Bože, jací silní chlapi, jako tanky! Stojí ve vyrovnané řadě jako při přehlídce a nikdo ani nedýchá. Z druhé strany černá skupinka tajných, takoví zavalití, kapsy nafouklé revolverem. Pak modří železničáři, nevelcí a houževnatí. Potom zelení hajní, vysocí, šlachovití a vousatí, s tvářemi rudými jako paprika. Vždyť je to jako slavný funus, trhlo to v kapitánovi. Takové karé, jako by měli vystřelit salvu! Kapitán Honzátko se hryzl do rtů v nesmyslném a palčivém trápení. Ten skrček na zemi, ztuhlý a rozčepýřený, sestřelená nemocná vrána, a tady tolik lovců —

„Tak sakra,“ křičel kapitán a zatínal zuby, „není tu nějaký pytel? Zakrejte to tělo!“

Asi dvě stě mužů se rozcházelo všemi směry. Ani spolu nemluvili, jen bručeli na špatné cesty. Na vzrušené otázky mrzutě říkali: No jo, je po ňom, a dejte nám už pokoj! Četník, který zůstal na stráži nad tím zakrytým tělem, vztekle křičel na venkovské čumily: „Co vy tu chcete? Tady nemáte co koukat! To není pro vás!“

Na hranicích okresu si odplivl sázavský četník Kousek: „Fuj loty! Člověče, já ti řeknu, raději bych se neviděl. Hergot, kdybych tak na toho Oplatku mohl být sám, chlap proti chlapovi!“

### Slovníček

- **voddělal**: hrubě a nespisovně zabil; stejně tak „vodkrouhne“
- **četníci**: četník: voják a policista na venkově
- **souchotě**: nemoc plic
- **bryndu**: brynda: hovorově špatná, slabá káva nebo polévka
- **skrček**: velmi malý člověk
- **financovi**: financ: strážce na hranici a cel
- **žandáři**: žandár: staré a hanlivé slovo pro četníka
- **vemu jed**: hovorově jsem si něčím úplně jistý
- **odkráglujem**: odkráglovat: hrubě zabít
- **svrabaři**: hrubá nadávka, od slova svrab (kožní nemoc)
- **zlatohlavové**: posměšná nadávka
- **ďouče**: nářečně dítě, holčička
- **remízek**: malý lesík v polích
- **karé**: vojáci nastoupení do čtverce
- **loty**: lota: staré hanlivé slovo pro špatné lidi; „fuj loty“ je nadávka

## Poslední soud

Pověstný mnohonásobný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou. Stíhalo ho několik zatykačů a celá armáda četníků i detektivů. A také ho nedostali, aspoň ne živého. Jeho poslední, celkem devátý vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout. Četníka sice zabil, ale sám dostal sedm kulek, z nichž tři byly naprosto smrtelné. Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlnosti.

Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl čas pocítit obzvláštní bolest. Když jeho duše opustila tělo, mohla se divit podivnostem onoho světa. Byl to svět mimo prostor, šerý a nekonečně pustý. Ale nedivila se. Člověk, který byl ve vězení i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí. S trochou odvahy se v něm protluče jako kdekoli jinde.

Konečně přišel pro Kuglera nevyhnutelný Poslední Soud. Protože v nebi je věčně stav výjimečný, přišel před Senát, a ne před Porotu. Podle svých skutků by snad čekal Porotu. Soudní síň byla zařízená prostě, tak jako na zemi. Z důvodů, které brzy pochopíte, tam chyběl kříž, u kterého přísahají svědkové. Soudci byli tři, všichni staří, zasloužilí radové s přísnými a unavenými tvářemi. Formality byly trochu nudné: Kugler Ferdinand, bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel… Tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti. Hned viděl, že mu to v očích soudu škodí, a zatvrdil se.

„Čím se cítíte vinen?“ ptal se předseda.

„Ničím,“ řekl Kugler tvrdohlavě.

„Přiveďte svědka,“ vzdychl předseda.

Proti Kuglerovi si sedl mohutný, opravdu neobyčejně veliký stařec v modrém plášti se zlatými hvězdami. Když přišel, soudci vstali. Vstal i Kugler, okouzlený proti své vůli. Teprve když se stařec posadil, soud si znovu sedl.

„Svědku,“ začal předseda, „Bože Vševědoucí, tento Poslední Senát vás povolal, abyste svědčil ve věci Kuglera Ferdinanda. Jste Nejvýš Pravdomluvný, a proto nemusíte přísahat. Žádáme vás jenom, abyste se v zájmu líčení držel věci. Neodbočujte do podrobností, které nemají nezákonnou povahu. A vy, Kuglere, neskákejte svědkovi do řeči. Ví všechno, zbytečně byste zapíral. Prosím pana svědka, aby vypovídal.“

Po těch slovech se předseda pohodlně opřel lokty o stůl a sundal si zlaté brýle. Patrně čekal, že svědek bude mluvit dlouho. Nejstarší votant se pohodlně uložil ke spánku. Zapisující anděl otevřel knihu života.

Svědek Bůh si lehce odkašlal a začal:

„Ano, Kugler Ferdinand. Ferdinand Kugler, syn továrního úředníka, byl od malička zkažené dítě. Ty kluku, ty ses nazlobil! Maminku měl strašně rád, ale styděl se to dát najevo. Proto byl vzpurný a neposlušný. Pamatuješ se, jak jsi kousl tatínka do palce, když ti chtěl nabít, protože jsi kradl růže v notářově zahradě?“

„To byly růže pro berních Irmu,“ vzpomínal Kugler.

„Já vím,“ řekl Bůh. „Bylo jí tehdy sedm let. A nevíš, co se s ní potom stalo?“

„Nevím.“

„Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníka. Nakazil ji a při potratu zemřela. Pamatuješ se na Rudu Zárubova?“

„Co se s ním stalo?“

„Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji. Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě. Kugler Ferdinand kradl už v deseti letech a pořád lhal. Chodil do špatné společnosti. Byl to například opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo.“

Soudce pokynul rukou, že to snad sem nepatří. Ale Kugler se sám ostýchavě zeptal: „A… co se stalo s jeho dcerou?“

„S Mařkou?“ řekl Bůh. „Ta se docela spustila. Ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti. Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova. Tvůj otec se utrápil žalem a tvá matka si vyplakala oči. Přinesl jsi svému domu hanbu. A tvá sestřička, tvá hezká sestra Mamička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domu zloděje. Žije ještě v samotě a chudobě. Je uštvaná malými výdělky, kterými ji milosrdní lidé zraňují.“

„Co dělá zrovna teď?“

„Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby mohla šít do setmění. Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let. Hned první den jsi ji ztratil a ne a ne ji najít. Pamatuješ se, jak jsi tehdy brečel vztekem a lítostí?“

„Kam se to tenkrát zakutálela?“ ptal se Kugler dychtivě.

„Ale do odtoku pod okapem. Vždyť tam, člověče, leží dodnes, a je tomu už třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se třese v chladné, zurčící vodě.“

Kugler sklonil hlavu, přemožený. Ale předseda si nasadil brýle a řekl mírně: „Svědku, musíme přejít k věci. Vraždil obžalovaný?“

Bůh svědek potřásl hlavou. „Devět lidí zabil. Prvního člověka ve rvačce. Za to se zkazil v kriminále. Druhá byla nevěrná milá. Za to byl odsouzen k smrti a utekl. Třetí byl stařec, kterého oloupil. Čtvrtý byl noční hlídač.“

„Ten zemřel?“ vykřikl Kugler.

„Zemřel po třech dnech,“ řekl Bůh, „v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí. Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé. Ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, ale měli schováno přes dvacet tisíc.“

Kugler vyskočil: „Prosím vás, kde?“

„Ve slamníku,“ řekl Bůh. „V plátěném pytlíčku pod slamníkem. Tam skrývali své peníze, které vydřeli lichvou a lakotou. Sedmého člověka zabil v Americe. Byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě.“

„Tak ve slamníku to bylo,“ šeptal Kugler užasle.

„Ano,“ pokračoval svědek. „Osmý člověk byl chodec, který se mu připletl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední byl četník, kterého zabil těsně před svou smrtí.“

„Proč vraždil?“ ptal se předseda.

„Jako jiní lidé,“ odpověděl Bůh. „Ze zloby, z touhy po penězích, s rozvahou i náhodně, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?“

„Děkuji,“ řekl předseda, „není třeba. Obžalovaný, chcete něco říci na svou obranu?“

„Ne,“ řekl Kugler lhostejně, protože teď už mu bylo všechno jedno.

„Soud se odebere k poradě,“ prohlásil předseda, a tři radové odešli. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.

„Kdo to jsou?“ ptal se Kugler a ukázal hlavou za odcházejícími.

„Lidé jako ty,“ řekl Bůh. „Na světě byli soudci, a tak soudí i tady.“

Kugler si hryzl prsty: „Myslel jsem… Totiž, nestaral jsem se o to, ale… Čekal bych, že budete soudit vy, jako… jako…“

„Jako Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?“

„Nevím,“ řekl Kugler překvapeně.

„Lucka, sklepnice. Udala tě ze žárlivosti.“

„Promiňte,“ osmělil se Kugler, „ale zapomněl jste říci, že jsem v Chicagu zastřelil toho ničemu Teddyho.“

„Ale kdepak,“ namítl Bůh, „ten se z toho dostal a žije dodnes. Já vím, že je udavač. Ale jinak je to, člověče, dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.“

„Proč vlastně vy… Proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ ptal se Kugler zamyšleně.

„Protože všechno vím. Kdyby soudci všechno, ale naprosto všechno věděli, také by nemohli soudit. Jen by všemu rozuměli, až by je z toho bolelo srdce. Jak bych tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech. Ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“

„A proč tedy soudí… ti lidé… i v nebi?“

„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek. Ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé i v nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku. Lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

V té chvíli se soud vrátil z porady. Předseda Posledního Senátu silným hlasem přednesl: „Kugler Ferdinand je vinen devětkrát opakovaným zločinem úkladné vraždy, zabití a loupeže. Je vinen také přečinem revertence, neoprávněným nošením zbraně a krádeží růží. Odsuzuje se k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?“

### Slovníček

- **stav výjimečný**: doba, kdy neplatí běžné zákony a soudy
- **Senát**: skupina soudců
- **votant**: člen soudu, který hlasuje s předsedou
- **berních Irmu**: Irma, dcera berního, tedy úředníka, který vybíral daně
- **potratu**: potrat: ztráta dítěte před narozením
- **spustila**: spustit se: začít žít špatně, zničit si život
- **agónii**: agónie: poslední utrpení před smrtí
- **slamníku**: slamník: slaměná matrace
- **vydřeli**: vydřít: získat těžce a bezohledně
- **lichvou**: lichva: půjčování peněz za velmi vysoký úrok
- **okostice**: okostice: bolestivá nemoc kosti
- **sklepnice**: číšnice
- **udavač**: člověk, který na jiné lidi donáší úřadům
- **úkladné**: úkladná vražda: vražda předem připravená
- **revertence**: návrat člověka do země, ze které byl vykázán

## Zločin v chalupě

„Vstaňte, obžalovaný,“ řekl předseda soudu. „Žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu. Při vyšetřování jste se přiznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy a chtěl ho zabít. Tak co, cítíte se vinen?“

Sedřený mužík se zachvěl a něco polkl. „Ne,“ řekl s námahou.

„Zabil jste ho?“

„Jo.“

„Tedy se cítíte vinen?“

„Ne.“

Předseda soudu měl andělskou trpělivost. „Podívejte se, Vondráčku,“ řekl, „vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit. Dal jste mu do kafe jed na krysy. Je to pravda?“

„Jo.“

„Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu usiloval o život. Rozuměl jste mi?“

Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. „To bylo skrz ten jetel,“ koktal. „Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky —“

„Počkejte,“ přerušil ho předseda soudu. „Byl to jeho jetel, nebo váš?“

„No jeho,“ mumlal obžalovaný. „Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku. Ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena. A pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.“

„Proto jste ho chtěl otrávit?“

„No jo.“

„Proto, že vám nadával?“

„Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.“

„Ale člověče,“ vyhrkl předseda, „vždyť to bylo jeho pole, ne? Proč by ho nesměl prodat?“

Obžalovaný Vondráček se vyčítavě podíval na předsedu. „Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,“ vysvětloval. „Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady. A von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.“

„Tak vy jste žili ve sporech,“ pomáhal předseda.

„No jo,“ řekl Vondráček zamračeně. „To bylo skrz tu kozu.“

„Kvůli jaké koze?“

„Von mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.“

„A co dělal s penězi?“ zeptal se jeden z porotců.

„Co by dělal,“ řekl obžalovaný zamračeně. „V truhle je schoval. Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.“

„Tedy vy říkáte, že těmi spory byl vinen váš tchán?“

„To byl,“ řekl Vondráček váhavě. „Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umru, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.“

„Poslyšte, Vondráčku,“ řekl předseda přísně, „nezabil jste ho pro ty peníze v truhle?“

„Ty byly na krávu,“ řekl Vondráček tvrdohlavě. „To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemůže bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.“

„Obžalovaný,“ vpadl do toho státní zástupce, „nám nejde o krávu, ale o lidský život. Proč jste zabil svého tchána?“

„To bylo skrz to pole.“

„To není žádná odpověď!“

„Von chtěl to pole prodat —“

„Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!“

„Jo, ale von nechtěl umřít,“ řekl Vondráček pohoršeně. „Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým… Já mu nikdy nic zlýho neudělal. To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo?“ řekl a obrátil se k publiku. V sále, kde sedělo půl vesnice, to souhlasně zašumělo.

„Ano,“ ozval se předseda vážně. „A proto jste ho chtěl otrávit, že?“

„Votrávit,“ zabručel obžalovaný. „Tak neměl prodat ten jetel. Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma. To nejni žádný hospodářství, no že jo?“

Publikum souhlasně zabručelo.

„Obracejte se ke mně, obžalovaný,“ křikl předseda. „Nebo dám vaše krajany vyvést. Povězte nám, jak se stala ta vražda.“

„No,“ začal Vondráček váhavě, „to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem. Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat. Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři. Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo. Tak jsem šel štípat dříví.“

„Byla to tahle sekyrka?“

„Jo.“

„Pokračujte!“

„Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě. Vona hned začala brečet. Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím. A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem! A já mu řek, že mně vydojil kozu. Nato mně von chtěl vyrvat tu sekyrku. Tak jsem po něm seknul.“

„Proč?“

„To bylo skrz to pole.“

„A proč jste ho seknul třikrát?“

Vondráček pokrčil rameny. „To už tak — Milostpane, našinec je zvyklej na těžkou práci.“

„A pak?“

„Pak jsem si šel lehnout.“

„Spal jste?“

„Ne. Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty. Vono to pak bude pohromadě.“

„A svědomí vás netrápilo?“

„Ne. Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě. A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek. Dyť von tchán už neměl ani vůz. Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství. Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit.“

„A se starým člověkem jste cit neměl?“ zahřímal předseda.

„Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi,“ koktal obžalovaný.

„Tedy vy jste ho zavraždil ze ziskuchtivosti!“

„To není pravda,“ bránil se Vondráček rozechvěle. „To bylo pro to pole! Kdyby ty pole přišly dohromady —“

„Cítíte se vinen?“

„Ne.“

„Zavraždit starého člověka, to pro vás nic není?“

„Dyť říkám, že to bylo skrz to pole,“ vybuchl Vondráček a skoro vzlykal. „To přece není žádná vražda! Ježíšmarjá, tomu přece každej musí rozumět! Milostpane, dyť to bylo v rodině! Cizímu bych to neudělal… Já jsem nikdy nic neukrad… Zeptejte se na Vondráčka… A voni mě sebrali jako zloděje, jako zloděje,“ sténal Vondráček a dusil se lítostí.

„Ne, ale jako otcovraha,“ řekl předseda smutně. „Víte, Vondráčku, že na to je trest smrti?“

Vondráček smrkal a potahoval nosem. „To bylo skrz to pole,“ řekl odevzdaně. Líčení se pak vleklo dál: svědkové, závěrečné řeči… Zatímco se porota radila o vině obžalovaného Vondráčka, díval se předseda zamyšleně z okna kanceláře.

„Celkem to bylo slabé,“ bručel votant. „Ani státní zástupce se do toho nějak nehnal, ani obhájce toho moc neřekl… Zkrátka vyložený případ, jaképak řeči.“

Předseda soudu zafuněl. „Vyložený případ,“ řekl a mávl rukou. „Poslouchejte, pane kolego, ten člověk se cítí tak v právu jako vy nebo já. Připadá mi to, jako bych měl soudit řezníka za to, že porazil krávu. Nebo krtka za to, že dělá krtiny. Člověče, chvílemi mi bylo, že to vůbec není naše věc. Rozumíte, otázka práva nebo zákona — Fuj,“ oddechl si a svlékal talár. „Musím si od toho chvilku odpočinout. Víte, myslím, že ho porota pustí. Je to nesmyslné, ale snad ho pustí, protože… Něco vám řeknu: já jsem selské krve. A když ten člověk říkal, že ta pole chtějí k sobě, tak… já viděl dva pruhy polí. A cítil jsem, kdybychom měli soudit… rozumíte, podle nějakého božího zákona… že bychom museli soudit ta dvě pole. Víte, co bych byl nejraději udělal? Nejraději bych byl vstal, smekl baret a řekl: Obžalovaný Vondráčku, ve jménu božím! Protože prolitá krev volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem, blínem a hložím. A do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti… Rád bych věděl, co by na to řekl státní zástupce. Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh. Víte, on by mohl uložit takové strašné a veliké tresty — Soudit ve jménu božím, ale na to my nestačíme. Co, už se porota dohodla?“ Předseda soudu vzdychal nechutí a oblékal si talár. „Tak pojďme! Uveďte porotu!“

### Slovníček

- **tchána**: tchán: otec manželky
- **jetel**: rostlina pro zvířata
- **vojtěšku**: vojtěška: rostlina pro zvířata
- **ty hlade hladová**: nadávka člověku, který je chudý a chce všechno
- **zvorám**: zvorat: zorat, připravit pole pluhem
- **hnůj**: zvířecí výkaly a sláma, které se dávají na pole
- **cihláři**: cihlář: dělník v cihelně; tady je to urážka
- **kůlničky**: kůlnička: malá dřevěná stavba na dříví a nářadí
- **ziskuchtivosti**: ziskuchtivost: velká touha po penězích a zisku
- **otcovraha**: otcovrah: člověk, který zabil svého otce
- **votant**: člen soudu, který hlasuje s předsedou
- **talár**: dlouhý černý oděv soudce
- **blínem**: blín: jedovatá plevelná rostlina
- **hložím**: hloží: trnité keře
- **úhor**: neobdělané pole

## Zmizení herce Bendy

Druhého září zmizel herec Benda. Říkalo se mu mistr Jan Benda od té doby, co se jediným rozběhem dostal mezi nejslavnější herce. Vlastně se druhého září nestalo vůbec nic. Posluhovačka přišla v devět hodin ráno uklidit Bendův byt. Našla rozválenou postel a celý ten hrozný nepořádek, který byl kolem Bendy obvykle. Jenom pan mistr nebyl doma. Na tom ale nebylo nic neobvyklého. Uklidila tedy byt svým rychlým způsobem a šla zase po své práci. Dobře. Ale od té doby nebylo po herci Bendovi ani památky.

Paní Marešová (to byla ta posluhovačka) se ani tomu příliš nedivila. Prosím vás, tihle herci, to vám je jako cikáni. Kdopak ví, kam zas jel hrát nebo flámovat. Ale desátého září začali herce Bendu všichni shánět. Měl přijít do divadla, kde začínaly zkoušky na Krále Leara. Když Benda nepřišel ani na třetí zkoušku, lidé v divadle přece jen znervózněli. Telefonovali tedy doktoru Goldbergovi, Bendovu příteli, jestli neví, co se s Bendou děje.

Ten doktor Goldberg byl chirurg a vydělával ukrutné peníze na slepých střevech; to už je taková židovská specialita. Jinak to byl tlustý člověk s tlustými zlatými brýlemi a tlustým zlatým srdcem. Hořel pro umění a celý byt měl od podlahy po strop plný obrazů. Oddaně miloval herce Bendu. Benda k němu cítil přátelské pohrdání a blahosklonně mu dovoloval, aby za něj platil. A to, mezi námi, nebyla zrovna maličkost. Sláva velkého herce měla i druhou stránku: sardanapalské flámy a divoké výtržnosti. Při nich vždycky patřily k sobě tragická Bendova maska a zářící obličej doktora Goldberga, který pil jenom vodu.

Tedy tomu doktoru Goldbergovi telefonovali z divadla, co se prý děje s Bendou. Odpověděl, že nemá ponětí, ale že se po něm podívá. Neřekl ale, že ho sám už celý týden shání. Hledal ho s rostoucím neklidem po všech nočních lokálech a výletních hotelech. Měl tísnivý pocit, že se Bendovi něco stalo. Bylo to totiž takhle: Doktor Goldberg byl, pokud mohl zjistit, poslední, kdo Jana Bendu viděl. Někdy koncem srpna s ním ještě podnikl vítěznou výpravu noční Prahou. Pak ale Benda nepřišel na žádnou obvyklou schůzku. Snad je nemocný, řekl si nakonec doktor Goldberg. Jednou večer zajel do Bendova bytu. Bylo to právě prvního září. Zvonil u dveří. Nikdo nešel otevřít, ale uvnitř bylo slyšet nějaký šramot. Doktor tedy drnčel na zvonek dobrých pět minut. Najednou zazněly kroky a dveře se otevřely. Stál v nich Benda zahalený v županu. Doktor Goldberg se ho zděsil, tak zdivočele slavný herec vypadal. Měl rozcuchané a slepené vlasy a vousy neholené dobrý týden. Zdál se přepadlý a špinavý.

„A, to jste vy,“ řekl nevlídně. „Co chcete?“

„Proboha, copak se s vámi stalo?“ vyhrkl doktor užasle.

„Nic,“ zavrčel Benda. „Nikam nepůjdu, rozumíte? Dejte mi pokoj!“ A zavřel Goldbergovi dveře před nosem. Den nato tedy zmizel.

Doktor Goldberg se ustaraně díval svými tlustými skly. Něco tu nebylo v pořádku. Od domovníka domu, kde Benda bydlel, se dozvěděl jenom jedno. Onehdy v noci, snad právě na druhého září, zastavilo před domem asi ve tři hodiny ráno auto. Nikdo nevystoupil, jenom auto troubilo, jako by dávalo někomu v domě znamení. Pak bylo slyšet, že někdo vychází z domu a zabouchl za sebou domovní vrata. Potom auto odjelo. Jaké to bylo auto? Kdepak, na to se domovník nešel podívat. Ve tři hodiny ráno člověk neleze z postele, když nemusí. Ale houkačka troubila, jako by ti lidé hrozně spěchali a nemohli chvilku čekat.

Paní Marešová vypověděla, že pan mistr celej tejden nevyšel z bytu, leda snad v noci. Neholil se a snad se ani nemyl, jak vypadal. Jídlo si nechal nosit domů, chlastal koňak a válel se na sofa. To jako je všecko. Teď se začali o Bendovo zmizení starat i jiní lidé. Doktor Goldberg proto šel znovu za paní Marešovou.

„Poslouchejte, matko,“ řekl, „nevíte, jaké měl pan Benda na sobě šaty, když odešel ze svého bytu?“

„Žádný,“ řekla paní Marešová. „To je právě to, co se mně nelíbí. Neměl žádný šaty. Já znám všecky jeho vobleky a všecky visej v bytě, ani jedny gatě nechyběj.“

„Že by byl odešel jenom v prádle?“ divil se doktor Goldberg velmi zaražený.

„Ani v prádle ne,“ prohlásila paní Marešová, „ani v botách. To je to divný, pane. Viděj, já mám zapsanej každej jeho kousek prádla, protože to nosím do prádelny. Teď to vyprali a já jsem mu to srovnala a spočítala. Má tam vosmnáct košil, nechybí ani jedna, ani jeden kapesník, no dočista nic. Jenom jeden kufírek je pryč, co s sebou vždycky bere. Jestli vodešel, tak musel bejt krom tý drahý duše docela nahej.“

Doktor Goldberg vypadal velmi ustaraně. „Matko,“ řekl, „když jste tam druhého září ráno přišla, nebyl tam nějaký zvláštní nepořádek? Víte, něco převráceného nebo vylomené dveře? —“

„Nepořádek,“ řekla paní Marešová, „to von tam nepořádek byl, jako vždycky. Von pan Benda byl takový čuně, pane. Ale jináč tam nebyl žádnej nepořádek, to zas ne. Ale řeknou mně, kam moh jít, když neměl na těle ani tu kšandu?“

Doktor Goldberg to ovšem věděl stejně málo jako ona. S nejtemnějšími starostmi se obrátil tentokrát už na policii. „Nu dobře,“ řekl policejní úředník, když mu doktor Goldberg vypověděl všechno, co věděl. „Budeme pátrat. Ale vy říkáte, že byl celý týden zamčený doma, neholený a nemytý. Válel se na pohovce a chlastal koňak. A pak se ztratil nahý jako Ašant. To by, pane, koukalo, hm, na nějaké —“

„— delirium,“ vyhrkl doktor Goldberg.

„Ano,“ řekl úředník. „Řekněme na sebevraždu v pominutí smyslů. Víte, u něho bych se tomu nedivil.“

„Ale to by se snad našlo jeho tělo,“ řekl doktor Goldberg nejistě. „A potom, jak daleko by mohl dojít nahý? A proč by bral s sebou kufřík? A ten vůz, co čekal u domu — Pane, to vypadá spíš jako útěk.“

„A co,“ vzpomněl si úředník, „dluhy neměl?“

„Ne,“ řekl honem doktor. „Jan Benda sice měl dluhů spoustu, ale nikdy je nebral tragicky.“

„Nebo… řekněme nějaký osobní skandál… nešťastnou lásku, nebo lues, nebo vůbec nějakou větší starost?“

„Pokud vím, nic,“ řekl doktor Goldberg váhavě. Vzpomněl si přitom na jednu nebo dvě věci, ale spolkl je. Ostatně to všechno sotva mělo něco společného s nepochopitelným zmizením herce Bendy. Přesto se mu to honilo hlavou, když se vracel z policie domů. (To se rozumí, policie udělá, co je v její moci.) Přemýšlel, co o Bendovi v tomhle ohledu ví. Nebylo toho mnoho:

1. Benda měl někde za hranicemi zákonnou manželku, o kterou se ovšem nestaral;

2. vydržoval si jakési děvče v Holešovicích;

3. měl poměr, a sice takzvaný pohoršující poměr, s paní Grétou, ženou velikého továrníka Korbela. Paní Gréta chtěla za každou cenu hrát divadlo. Pan Korbel proto platil nějaké filmy, ve kterých jeho paní hrála ovšem hlavní role. Bylo tedy známo, že Benda je milencem paní Gréty. Známo bylo i to, že za ním jezdí a už si ani nedává takový pozor, jak by se slušelo.

Ostatně Benda o těchhle věcech nikdy nemluvil. Pohrdal vším, zpola s královskou důstojností a zpola s cynismem, ze kterého Goldberga mrazilo. Ne, řekl si doktor beznadějně, v Bendových soukromých věcech se nikdo nevyzná. Ať se propadnu, jestli v tom není nějaká ošklivá historie. Ale teď už je to věc policie.

Doktor Goldberg ovšem nevěděl, co policie dělá a jaké jsou její cesty. S rostoucí malomyslností čekal na nějakou zprávu. Mezitím uplynul od zmizení herce Bendy měsíc a o Janu Bendovi se začalo mluvit v minulém čase.

Jednou k večeru potkal doktor Goldberg starého herce Lebdušku. Jak si tak povídali, přišla řeč, to se rozumí, na Bendu. „Panečku, to byl herec,“ vzpomínal starý Lebduška. „Já ho pamatuju, když mu bylo asi pětadvacet let. Zatracený kluk, ten hrál Osvalda! Víte, že se tam chodili dívat mladí medikové, jak vypadá paralýza? Tehdy hrál poprvé krále Leara. Poslouchejte, já ani nevím, jak hrál, protože jsem se mu pořád díval na ruce. On vám měl ruce jako osmdesátiletý dědek, takové vyzáblé, vysušené, ubohé ruce. Tomu dodnes nerozumím, jak si ty ruce udělal. Já se přece taky umím maskovat. Ale tohle, pane, po Bendovi neudělá nikdo. To ocení jenom herec.“

Doktoru Goldbergovi dělalo smutnou radost poslouchat ten herecký nekrolog na Jana Bendu.

„To byl důkladný herec, pane,“ vzdychl Lebduška. „Jak vám trápil divadelního krejčího! Já vám nebudu hrát krále, křičel, když mně dáte na kabát takové mizerné krajky! On na sobě nesnesl žádný divadelní švindl. Když měl hrát Othella, proběhal vám všechny obchody se starožitnostmi, až našel takový starý renesanční prsten. A ten musel mít na prstě, když hrál Othella. Říkal, že se mu líp hraje, když má na sobě něco pravého. To ani nebyla hra, to bylo přímo… převtělení,“ řekl Lebduška nejistě. Nevěděl, jestli použil správné slovo. „A když hrál, byl v pauzách vždycky sprostý jako mistr na stavbě. Zamykal se ve své šatně, aby ho nikdo nevytrhoval z toho stavu. Proto tolik pil, protože mu to šlo na nervy,“ řekl Lebduška zamyšleně. „Já jdu tadyhle do kina, pane,“ řekl na rozloučenou.

„Já půjdu s vámi,“ navrhl doktor Goldberg. Nevěděl, jak by zabil večer. Dávali tam nějaký námořnický film, ale doktor Goldberg ani dobře nevěděl, o co jde. Skoro se slzami v očích poslouchal, jak starý Lebduška povídá o Janu Bendovi.

„To nebyl herec,“ povídal Lebduška, „to byl přímo čert. Jemu nestačil jeden život, to je to. V životě byl prase, pane doktore. Ale na jevišti to byl skutečný král nebo skutečný šupák. Pane, jak on uměl kynout rukou, jako by celý život jenom poroučel! A přitom jeho táta byl potulný brusič. Helejte, tady ten trosečník. Je na pustém ostrově, a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden. Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené? Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy a za nehty by měl pravou špínu… Copak, pane doktore, copak se vám tak najednou stalo?“

„Promiňte,“ koktal Goldberg a vstával, „ale já jsem si na něco vzpomněl. Děkuju vám.“ A už běžel z biografu. Benda by si byl nechal narůst pravé vousy, opakoval. Benda si nechal narůst pravé vousy! Že mě to nenapadlo dřív!

„Na četnické velitelství!“ křikl a vrhl se do nejbližšího taxíku. Pronikl ke strážmistrovi, který měl noční službu. S velkým křikem a prosbami se domáhal, aby mu pro živého boha hned, ale hned něco zjistili. Nebyla druhého září nebo někdy potom nalezena mrtvola neznámého vandráka? Kdekoliv, ano, kdekoliv, prosím! Proti všemu očekávání šel strážmistr opravdu někam se podívat nebo zeptat. Bylo to spíš z dlouhé chvíle než ze zvláštní snahy nebo zájmu. Doktor Goldberg se zatím potil rozčilením, protože mu začínalo svítat něco hrozného.

„Tak, pane,“ řekl strážmistr, když se vrátil. „Druhého září ráno našel hajný v křivoklátských lesích mrtvolu neznámého tuláka, asi čtyřicet let. Třetího září byla vytažena u Litoměřic z Labe mrtvola neznámého muže, věk asi třicet let. Byl ve vodě aspoň čtrnáct dní. Dne desátého září u Německého Brodu neznámý oběšenec, věk asi šedesát let…“

„O tom tulákovi není nic bližšího?“ ptal se doktor Goldberg bez dechu.

„Vražda,“ řekl strážmistr a díval se pozorně na rozčileného doktora. „Podle hlášení četnické stanice měl lebku rozbitou tupým předmětem. Pitevní nález: alkoholik, příčina smrti poranění mozku. Tady je fotografie,“ řekl strážmistr a dodal znalecky: „Hergot, toho zřídili!“

Na fotografii bylo vidět tělo muže do pasu. Byl oblečený ve všivých hadrech, s rozhalenou kalikovou košilí. Tam, kde lidé mají čelo a oči, byl jen strašný chumáč slepených vlasů. A v něm něco, co snad byla kůže nebo kosti. Jenom ježatá, strništěm zarostlá brada a pootevřená ústa ještě připomínala člověka. Doktor Goldberg se třásl jako list. Je to… mohl by to snad být Benda?

„Měl… měl nějaké zvláštní znamení?“ vyrazil ze sebe zdrceně.

Strážmistr se podíval do nějakého lejstra. „Hm. Výška metr sedmdesát osm, vlasy prošedivělé, zuby nápadně zkažené…“

Doktor Goldberg si hlasitě oddechl. „Tak to není on. Benda měl zuby zdravé jako zvíře. To není on. Odpusťte,“ breptal blaženě, „že jsem vás obtěžoval, ale to nemůže být on. To je vyloučeno.“

To je vyloučeno, říkal si s úlevou, když se vracel domů. Možná, že je živý. Snad, bože, snad už sedí v Olympu nebo u Černé Káči… Té noci vyrazil Goldberg znovu na tah noční Prahou. Pil svou sklenici vody ve všech lokálech, kde kdysi kraloval Jan Benda. Svými zlatými brýlemi se díval do všech koutů, ale Benda nebyl nikde. K ránu doktor Goldberg zbledl a řekl si nahlas, že je idiot. Pak se hnal do své garáže.

Ráno už byl u jednoho okresního hejtmanství a nechal vzbudit hejtmana. Naštěstí se ukázalo, že toho pána už jednou vlastnoručně vykuchal a zašil. A dal mu na památku slepé střevo naložené v lihu. Díky této nikoliv povrchní známosti měl za dvě hodiny v ruce exhumační povolení. Po boku velmi mrzutého okresního lékaře se díval, jak vykopávají mrtvolu neznámého tuláka.

„Říkám vám, pane kolego,“ bručel okresní lékař, „na toho se už ptala pražská policie. To je naprosto vyloučeno, že by to byl Benda. Vždyť to byl úplně špinavý lump.“

„Měl vši?“ ptal se doktor Goldberg se zájmem.

„To nevím,“ řekl lékař s odporem. „Pane kolego, teď už na něm nic nepoznáte. Prosím vás, když je to měsíc v zemi —“

Když byl hrob vykopaný, musel doktor Goldberg poslat pro kořalku. Jinak by hrobníci nezvedli a nedonesli do márnice to nevýslovné, co leželo na dně hrobu, zašité v pytli.

„Jděte se na to podívat sám,“ utrhl se okresní lékař na doktora Goldberga. Zůstal stát před márnicí a kouřil silné cigáro.

Za chvíli vyšel doktor Goldberg z márnice. Motal se a byl bledý jako smrt. „Pojďte se podívat,“ řekl chraptivě. Šel zpátky k tomu tělu a ukázal na místo, které bylo kdysi hlava člověka. Pak odhrnul pinzetou to, co byly kdysi rty. Objevily se odporně zkažené zuby, nebo spíš jen žluté kousky zubů, které se leskly z černého kazu. „Tak se dobře podívejte,“ vydechl Goldberg. Zajel pinzetou mezi zuby a vyňal z nich kus černého kazu. Pod ním se ukázaly dva zářící, silné řezáky. Déle to ale doktor Goldberg nevydržel. Utekl z márnice a držel se oběma rukama za hlavu.

Když se za chvíli vrátil k okresnímu lékaři, byl bledý a strašně smutný. „Tak to máte ty nápadně zkažené zuby, pane kolego,“ řekl tiše. „To byla jenom černá smola, co si herci lepí na zuby, když hrají dědky nebo vandráky. Ten špinavý lump byl herec, pane kolego.“ Beznadějně mávl rukou a dodal: „A k tomu ještě veliký herec.“

Toho dne přišel doktor Goldberg k továrníku Korbelovi. Byl to veliký a silný člověk s bradou jako galoše a tělem jako pilíř.

„Pane,“ řekl mu doktor Goldberg. Soustředěně se díval ze svých kulatých skel. „Já k vám jdu… ve věci herce Bendy.“

„Ale,“ řekl továrník a založil ruce za hlavu. „Už se zas našel!“

„Částečně,“ řekl doktor Goldberg. „Myslím, že vás to bude zajímat… už kvůli tomu filmu, který jste s ním chtěl dělat… totiž financovat.“

„Kvůli jakému filmu?“ ptal se veliký muž lhostejně. „Já o ničem nevím.“

„Myslím ten film,“ řekl Goldberg tvrdohlavě, „ve kterém měl Benda hrát tuláka… a paní Gréta hlavní ženskou roli. Vlastně se to mělo točit kvůli paní Grétě,“ řekl doktor nevinně.

„Po tom vám nic není,“ zavrčel Korbel. „Nejspíš vám Benda něco namluvil… To byly předčasné řeči. Nějaký takový plán snad byl… To vám říkal Benda, že?“

„Kdepak! Vy jste mu přece nařídil, že o tom nesmí nikomu ani pípnout. Dělali jste s tím takové tajnosti. Ale víte, Benda si poslední týden svého života nechal narůst vousy a vlasy, aby vypadal jako vandrák. On Benda bral takové detaily moc důkladně, že?“

„Nevím,“ uťal továrník. „Přejete si ještě něco?“

„Tak ten film se měl točit druhého září, co? První scéna se měla natáčet v křivoklátských lesích za úsvitu. Tulák se probouzí na kraji mýtiny… v ranních mlhách… vytřepává si listí a jehličí z hadrů… Já si představuju, jak by to byl Benda zahrál. Vím, že si oblékl ty nejhorší hadry a staré boty. Měl toho na půdě plnou bednu. Proto po jeho… zmizení nechyběl ani kousek z jeho prádla a šatů. Propána, že to nikoho nenapadlo! Pane, dalo se čekat, že se vystrojí do posledního cáru u rukávů a provázku kolem pasu jako pravý šupák. To už tak byl jeho koníček, dát si tak záležet na kostýmu.“

„A co dál?“ řekl veliký muž a naklonil se víc do stínu. „Já totiž nechápu, proč mně to všecko povídáte.“

„Protože druhého září asi ve tři hodiny ráno jste pro něj přijel,“ pokračoval doktor Goldberg tvrdošíjně. „Nejspíš vypůjčeným, ale určitě zavřeným autem. Myslím, že řídil váš bratr, protože je sportsman a nedělá moc řečí. Jak bylo s Bendou domluveno, nešel jste nahoru, ale troubil jste dole. Za chvíli přišel Benda… nebo řekněme přesněji, špinavý a ježatý tulák. Tak honem, řekl jste mu, operátor už jel napřed. A jeli jste do křivoklátských lesů.“

„Číslo vozu asi nevíte,“ řekl muž ve stínu ironicky.

„Kdybych to věděl, už by vás zatkli,“ řekl doktor Goldberg velmi jasně. „Za úsvitu jste byli na místě. Je to taková mýtina, nebo spíš háj stoletých dubů — překrásná scenérie, pane! Myslím, že váš bratr zůstal u vozu na silnici a dělal, jako by něco spravoval na motoru. Vy jste vedl Bendu čtyři sta kroků od cesty a tam jste řekl: Tak, tady je to. A kde je operátor? vzpomněl si najednou Benda. V tom okamžiku jste mu zasadil první ránu.“

„Čím?“ ozval se muž ve stínu.

„Olověným zabijákem,“ řekl doktor Goldberg. „Protože francouzský klíč by byl na takovou lebku, jako měl Benda, příliš lehký. A vy jste ji chtěl rozmlátit k nepoznání. Když jste ho dobil, šel jste zpátky k vozu. Hotovo? ptal se váš bratr. Ale vy jste asi nic neřekl, protože zavraždit člověka není maličkost.“

„Vy jste se zbláznil,“ zahučel muž ve stínu.

„Nezbláznil. Chtěl jsem vám jenom připomenout, jak to asi bylo. Vy jste chtěl Bendu odstranit kvůli tomu skandálu s paní Grétou. Paní Gréta už vyváděla příliš veřejně —“

„Vy smradlavý Žide,“ zaburácel muž v lenošce, „co vy si to dovolujete…“

„Já se vás nebojím,“ řekl doktor Goldberg a narovnal si brýle, aby vypadal přísněji. „Na mě si, pane, nepřijdete, i kdybyste byl sebebohatší. Čím mi můžete uškodit? Leda tím, že si u mě nedáte řezat slepé střevo. A já bych vám to, pane, ani neradil.“

Muž ve stínu se začal tiše smát. „Poslouchejte, člověče,“ řekl s jakousi veselostí. „Kdybyste jen desetinu z toho, co jste mi tady nažvanil, věděl jistě, nešel byste s tím ke mně. Šel byste na policii, že?“

„To je právě to,“ řekl velmi vážně doktor Goldberg. „Pane, kdybych mohl jen desetinu dokázat, nebyl bych tady. Myslím, že se to nikdy nedokáže. Ani to, že ten shnilý tulák byl Benda, se už nedokáže. Právě proto jsem přišel.“

„Vyhrožovat, ne?“ řekl muž v lenošce a sáhl po elektrickém zvonku.

„Ne, ale strašit. Pane, vy jistě nemáte příliš citlivé svědomí, na to jste moc bohatý. Ale někdo jiný zná tu celou hrůzu. Někdo ví, že jste vrah, že váš bratr je vrah. Ví, že jste zavraždili herce Bendu, syna brusičova, komedianta, vy dva továrníci. Pane, to do smrti poruší vaši velkopanskou rovnováhu. Pokud budu živ, vy dva nebudete mít pokoj. Pane, já bych vás chtěl vidět na šibenici. Ale aspoň pokud budu živ, budu vás otravovat — Benda byl zlé zvíře. Pane, já vím nejlíp, jak byl zlý, nadutý, cynický, nestoudný a co chcete. Ale byl umělec. Všecky vaše milióny nevydají za toho opilého komedianta. Se všemi svými milióny nesvedete ten královský pokyn ruky — tu vylhanou, a přece úžasnou velikost člověka —“

Doktor Goldberg zoufale spráskl ruce. „Jak jste to mohl udělat? Pane, vy nikdy nebudete mít pokoj, já vás nenechám zapomenout! Do smrti vám budu připomínat: Pamatujete se na herce Bendu? Pane, to byl umělec, slyšíte?“

### Slovníček

- **posluhovačka**: žena, která uklízí v cizím bytě
- **cikáni**: cikán: urážlivé slovo pro Roma
- **flámovat**: celou noc pít a bavit se
- **sardanapalské**: velmi bohaté a divoké, jako oslavy starého krále Sardanapala
- **kšandu**: kšanda: pásek přes rameno, který drží kalhoty
- **nahý jako Ašant**: úplně nahý; Ašanti jsou národ v Africe
- **lues**: vážná pohlavní nemoc, syfilis
- **vydržoval si**: platil ženě živobytí, aby byla jeho milenka
- **Osvald**: postava z divadelní hry
- **nekrolog**: řeč nebo text o někom, kdo zemřel
- **šupák**: hrubé slovo pro tuláka nebo lumpa
- **biograf**: staré slovo pro kino
- **exhumační povolení**: úřední papír, který dovolí vykopat mrtvého z hrobu
- **márnice**: místnost pro mrtvé
- **smola**: černá lepivá hmota

## Vražedný útok

Pan rada Tomsa si toho večera zrovna příjemně hověl se sluchátky na uších. S libým úsměvem poslouchal, jak mu rádio pěkně hraje Dvořákovy tance. To přece je muzika, říkal si spokojeně. Vtom to venku dvakrát prásklo a z okna nad jeho hlavou se s řinkotem sypalo sklo. Pan Tomsa totiž seděl v přízemním pokoji.

Udělal, co by asi udělal každý z nás. Nejdřív chvíli čekal, co bude dál. Pak si sundal sluchátka a skoro přísně zkoumal, co to bylo. A teprve potom se lekl. Viděl totiž, že mu někdo na dvou místech prostřelil okno, u kterého seděl. Tamhle naproti ve dveřích je odštípnutá tříska a pod ní vězí kulka. První impuls byl vyběhnout na ulici a holýma rukama popadnout toho darebáka za límec. Ale když je člověk v letech a má jistou důstojnost, první impuls obvykle promešká. Rozhodne se pro druhý. Proto pan Tomsa běžel k telefonu a zavolal na policejní komisařství: „Haló, pošlete mi sem honem někoho. Právě byl na mě spáchán vražedný útok.“

„Kde to je?“ řekl ospalý a lhostejný hlas.

„U mě,“ rozčiloval se pan Tomsa, jako by za to mohla policie. „To je skandál, takhle zničehonic střílet na klidného občana, který sedí doma! Pane, ta věc se musí co nejpřísněji vyšetřit! To by tak ještě scházelo, aby…“

„Dobrá,“ přerušil ho ospalý hlas. „Já vám tam někoho pošlu.“ Pan rada zuřil netrpělivostí. Zdálo se mu, že to trvá věčnost, než ten někdo přijde. Ale ve skutečnosti už za dvacet minut byl u něho rozvážný policejní inspektor. Se zájmem si prohlížel prostřelené okno.

„To vám sem někdo střelil, pane,“ řekl věcně.

„To vím sám,“ vybuchl pan Tomsa. „Vždyť jsem tady seděl u okna!“

„Kalibr sedm milimetrů,“ řekl inspektor a nožem vydloubával kulku ze dveří. „Vypadá to jako ze starého armádního revolveru. Koukejte se, ten chlap musel stát na plotě. Kdyby stál na chodníku, vězela by ta kulka vejš. To znamená, že na vás mířil, pane.“

„To je zvláštní,“ řekl pan Tomsa hořce. „Já bych byl málem myslel, že chtěl trefit jenom ty dveře.“

„A kdo to udělal?“ ptal se inspektor klidně dál.

„Promiňte,“ řekl pan rada, „že vám nemohu dát jeho adresu. Neviděl jsem toho pána a zapomněl jsem ho pozvat dovnitř.“

„To je těžké,“ řekl inspektor pokojně. „A na koho máte podezření?“

Panu Tomsovi docházela trpělivost. „Jaképak podezření?“ spustil podrážděně. „Člověče, vždyť já jsem toho lumpa neviděl. A i kdyby tam byl laskavě počkal, až bych mu poslal oknem pusu, v té tmě bych ho nepoznal. Pane, kdybych věděl, kdo to byl, tak bych vás sem neobtěžoval, nemyslíte?“

„No jo,“ odpovídal inspektor konejšivě. „Ale snad si na někoho vzpomenete. Třeba na někoho, kdo by měl zisk z vaší smrti. Nebo kdo by se vám chtěl za něco pomstít… Koukejte se, to nebyl pokus o loupež. Takový lupič nestřílí, dokud nemusí. Ale třeba má někdo na vás takový vztek. To nám, pane, musíte říct vy, a my to vyšetříme.“

Pan Tomsa se zarazil. Z téhle stránky o věci dosud nepřemýšlel. „Nemám ani ponětí,“ řekl váhavě. Jediným pohledem přehlédl svůj tichý život úředníka a starého mládence. „Kdopak by na mě mohl mít takový vztek?“ divil se. „Na mou duši, nevím, že bych měl jediného nepřítele! To je úplně vyloučeno,“ řekl a kroutil hlavou. „Já přece s nikým nic nemám. Pane, žiju sám pro sebe, nikam nechodím, do ničeho se nepletu… Za co by se mi někdo mohl mstít?“

Inspektor pokrčil rameny. „To já nevím, pane. Ale snad si do zítřka vzpomenete. Nebudete se tady teď bát?“

„Nebudu,“ řekl pan Tomsa zamyšleně. To je podivné, říkal si stísněně, když zůstal sám. Proč, ano proč by na mě někdo střílel? Vždyť jsem skoro samotář. Odbudu si svou práci v úřadě a jdu domů. Vždyť vlastně nemám s nikým co dělat! Proč mě tedy chtějí zastřelit? divil se a rostla v něm hořkost nad tím nevděkem. Pomalu mu začalo být líto sebe sama. Člověk dře jako kůň, říkal si, i spisy si bere domů. Nic neutratí, nic si neužije, žije jako šnek ve své ulitě. A prásk, přijde ho někdo zastřelit. Bože, jaká je to v lidech divná zloba, žasl pan rada sklíčeně. Co jsem komu udělal? Proč mě někdo tak hrozně, tak šíleně nenávidí?

To je snad nějaká mýlka, uklidňoval sám sebe. Seděl na posteli s jednou zutou botou v ruce. To se rozumí, jistě je to omyl v osobě! Ten člověk mě prostě považoval za někoho jiného, na koho měl vztek! To je pravda, řekl si s úlevou. Přece proč, proč by někdo tak nenáviděl mě?

Bota vypadla panu radovi z ruky. Nu, ano, vzpomněl si najednou trochu rozpačitě. Tuhle jsem udělal takovou hloupou věc, ale to mi jen tak vyklouzlo. Mluvil jsem s přítelem Roubalem a vylétla mi z huby nešikovná narážka na jeho paní. Celý svět přece ví, že ho ta ženská podvádí s kdekým. I on o tom ví, ale nechce to dát najevo. A já, mezek, o tom tak pitomě plácnu! Pan rada si vzpomněl, jak ten Roubal jenom polkl a zarýval si nehty do dlaní. Bože, řekl si s hrůzou, jak ho to poranilo! Vždyť on tu ženskou miluje jako blázen! To se ví, potom jsem se to snažil zamluvit, ale jak se ten člověk kousal do rtů! Ten má jistě proč mě nenávidět, řekl si pan rada zarmouceně. Vím, že on po mně nestřelil, to je vyloučeno. Ale ani bych se nemohl divit…

Pan Tomsa se zaraženě zadíval do země. Nebo tuhle ten krejčí, vzpomněl si a bylo mu špatně. Patnáct let jsem si u něho dával šít, a pak mi řekli, že má těžké souchotě. To se rozumí, člověk se přece jen bojí nosit šaty, do kterých mu kašlal takový souchotinář. Tak jsem u něho přestal šít. A tuhle přišel prosit, že nemá práci a že mu stůně žena. Potřeboval by dát děti ven. Abych ho prý zase poctil svou důvěrou. Kristepane, jak byl ten člověk bledý a jak se tak chorobně potil! Pane Kolínský, řekl jsem mu, koukejte se, to nejde. Potřebuju lepšího krejčího, nebyl jsem s vámi spokojen. — Já se vynasnažím, pane, koktal ten člověk, potil se strachem a rozpaky a skoro se rozplakal. A já, vzpomínal si pan rada, já jsem ho ovšem poslal pryč s takovým tím „Uvidíme“. Tihle chudáci to tak dobře znají. Ten člověk by mě mohl nenávidět, zhrozil se pan rada. Vždyť je to strašné, jít někoho prosit přímo o život a být tak lhostejně odbyt! Ale co jsem s ním měl dělat? Vím, že on to nemohl udělat, ale…

Panu radovi bylo na duši stále hůř. Bylo to také tak trapné, vzpomínal si, jak jsem tuhle vynadal našemu úřednímu sluhovi. Nemohl jsem najít jeden spis. Tak jsem si zavolal toho starého a křičel jsem na něj jako na kluka, a před lidmi! Co prý to je za pořádek, vy idiote, takový svinčík máte ve všem, měl bych vás vyhodit! A pak jsem ten spis našel ve vlastní zásuvce! A ten dědek ani nemukl, jenom se třásl a mrkal očima… Pana radu zalévalo trýznivé horko. Člověk se přece neomlouvá podřízenému, řekl si nespokojeně, i když mu trochu ublíží. Ale jak tihle podřízení musejí nenávidět své pány! Počkejme, dám tomu dědkovi nějaké staré šaty. Ale vlastně i to je pro něho ponižující —

Pan rada už nevydržel ležet. I ta deka ho dusila. Seděl na posteli, objímal si kolena a díval se do tmy. Nebo ten případ s tím mladým Morávkem u nás v úřadě, napadlo ho trapně. To přece je vzdělaný člověk a píše básně. A když mi tuhle špatně vyřídil ten spis, řekl jsem mu: Předělejte to, pane kolego. Chtěl jsem mu ten spis hodit na stůl, ale spadl mu pod nohy. A on se pro něj sehnul, celý rudý, s rudýma ušima — Dal bych si pár facek, bručel pan rada. Vždyť toho hocha mám docela rád, a takhle ho ponížit, třeba i bez úmyslu —

Panu radovi přišel na mysl zas jiný obličej: bledý a opuchlý obličej kolegy Wankla. Chudák Wankl, řekl si, ten chtěl být přednosta úřadu místo mě. Bylo by to o pár stovek ročně víc, a on má šest dětí. Prý by chtěl dát svou nejstarší dceru učit zpívat, ale nemá na to. A já jsem ho přeskočil, protože je to takový těžkopádný suchar a dříč. Ženu má zlou, tak hrozně vychrtlou a zlou od toho věčného šetření. V poledne polyká suchou housku. Pan rada se smutně zamyslel. Chudák Wankl, tomu také musí být všelijak, když vidí, že já, bez rodiny, mám víc než on. Ale copak já za to můžu? Mně je vždycky skoro úzko, když se na mě ten chlap tak těžce a vyčítavě dívá…

Pan rada si mnul čelo, na kterém mu vystupoval pot úzkosti. Ano, řekl si, tuhle mě sklepník ošidil o pár korun. Zavolal jsem si majitele a ten sklepníka na místě vyhodil. Vy zloději, syčel na něj, já se už postarám, aby vás nikdo v Praze nevzal do lokálu! A ten člověk neřekl ani slovo a šel… Měl takové vysedlé lopatky pod tím fráčkem.

Pan rada už nevydržel v posteli. Sedl si ke svému rádiu a nasadil si sluchátka. Ale rádio bylo němé, byla němá noc, němé hodiny noci. Pan rada si opřel hlavu do dlaní a vzpomínal na lidi, které kdy potkal. Na ty divné a mladé lidi, se kterými si nijak nerozuměl a na které nikdy nemyslel.

Ráno se zastavil na komisařství. Byl trochu bledý a rozpačitý. „Tak co,“ ptal se ho policejní inspektor, „vzpomněl jste si na někoho, kdo vás třeba nenávidí?“

Pan rada potřásl hlavou. „Nevím,“ řekl nejistě. „Totiž těch, kteří by mě mohli nenávidět, je tolik, že…“ A bezradně mávl rukou. „Poslouchejte, člověk ani neví, kolika lidem ublížil. To víte, u toho okna už sedět nebudu. Přišel jsem vás poprosit, abyste tu věc nechali být.“

### Slovníček

- **pan rada**: titul vyššího úředníka
- **policejní komisařství**: policejní úřad v části města
- **kalibr**: šířka kulky a hlavně zbraně
- **narážka**: poznámka, která něco naznačuje, ale neřekne to přímo
- **mezek**: zvíře podobné oslu; tady nadávka: hlupák
- **souchotě**: těžká nemoc plic
- **souchotinář**: člověk s nemocí plic
- **sluhovi**: sluha je nižší zaměstnanec v úřadu
- **spis**: úřední dokument
- **přednosta**: šéf úřadu
- **suchar**: tady hanlivě o člověku
- **dříč**: člověk, který těžce a hodně pracuje
- **sklepník**: číšník
- **lopatky**: ploché kosti v horní části zad
- **fráčkem**: frak je černý společenský kabát, který nosí i číšník

## Propuštěný

„Tak co, rozuměl jste, Zárubo?“ ptal se ředitel věznice. Právě téměř slavnostně dočetl úřední dokument z ministerstva spravedlnosti. „To znamená, že se vám podmínečně promíjí zbytek vašeho doživotního trestu. Odseděl jste si dvanáct a půl roku. Po celou tu dobu jste se choval… no, zkrátka, vzorně. Dali jsme vám nejlepší vysvědčení a… eh… jedním slovem, můžete jít domů, rozumíte? Ale pamatujte si, Zárubo. Kdybyste něco provedl, tak to podmínečné propuštění skončí. Budete si muset odsedět ten doživotní trest za vraždu své manželky Marie. A pak už vám ani pámbů nepomůže. Tak si dejte pozor, Zárubo. Příště by to bylo nadosmrti.“ Pan ředitel se dojatě vysmrkal. „Měli jsme vás tu rádi, Zárubo, ale podruhé bych vás tu nechtěl vidět. Tak spánembohem, a pan správce vám vyplatí vaše peníze. Můžete jít.“

Záruba, čahoun skoro dvoumetrový, přešlapoval a něco koktal. Byl tak šťastný, že ho to až bolelo. Hrkalo v něm něco jako zavzlykání. „No tak, no tak,“ bručel ředitel. „Jen se nám tu nerozbrečte. Připravili jsme vám nějaké šaty a stavitel Málek mi slíbil, že vás vezme do práce. — Co, vy se chcete dřív podívat domů? Aha, na hrob své ženy. No, to je od vás hezké. Tak šťastnou cestu, pane Zárubo,“ řekl honem ředitel a podal Zárubovi ruku. „A dejte si na sebe pozor, prokrista, pamatujte, že jste venku jen podmínečně!“

„Takový hodný člověk,“ povídal ředitel, sotva se za Zárubou zavřely dveře. „Já vám řeknu, Formánku, tihle vrahové bývají moc slušní lidé. Nejhorší jsou defraudanti, těm není v kriminále nic dost dobré. Škoda toho Záruby!“

Když tedy měl Záruba za sebou železná vrata i dvůr pankrácké věznice, měl ještě nejistý a pokorný pocit. Zdálo se mu, že ho nejbližší dozorce zadrží a dovede zpátky. Šel proto pomalu, aby to nevypadalo, že utíká. Když vyšel na ulici, motala se mu hlava. Tolik lidí je venku, tamhle se honí děti, dva šoféři se hádají. Bože, těch lidí, to dřív nebývalo, kam vlastně jít? To je jedno. Samé vozy, a tolik ženských, nejde nikdo za mnou? Ne, ale těch vozů co je! Záruba spěchal dolů k Praze, aby už byl co nejdál. Zavonělo mu uzenářství, ale teď ne, teď ještě ne. Pak zavonělo ještě silněji: novostavba. Zedník Záruba se zastavil a čichal vůni malty a trámů. Díval se na starého dělníka, jak míchá vápno. Měl chuť se dát do řeči, ale nějak nemohl, nevyšel z něho žádný hlas. Člověk si v samovazbě odvykne mluvit. Záruba dlouhými kroky sestupoval do Prahy. Proboha, to je nových staveb! Tadyhle to dělají celé z betonu, to před dvanácti lety nebylo, to za mých časů nebylo, myslel si Záruba. Ale vždyť jim to musí spadnout, takové tenké pilíře! „Pozor, člověče, copak jste slepý?“ Málem by ho přejelo auto, málem by vlezl pod řinčící tramvaj. Sakra, člověk za dvanáct let odvykne ulicím. Rád by se někoho zeptal, co je to za velikou stavbu. Rád by se zeptal, kudy má jít na Severozápadní nádraží. Zrovna kolem něho rachotil kamión se železem. Zkusil proto sám pro sebe říct nahlas: „Prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží?“ Ne, nejde to. Nějak v něm zaslechl hlas či co, člověk tam nahoře zrezaví a oněmí. První tři roky se ještě sem tam na něco zeptá, ale pak už přestane. „Prosím vás, kudy se jde —“ Jenom mu to zachrčelo v krku, ale lidský hlas to nebyl.

Dlouhými kroky utíká Záruba do ulic. Je mu, jako by byl opilý nebo jako by šel ve snu. Všechno je docela jiné než před těmi dvanácti lety, větší, hlučnější a zmatenější. Jenom těch lidí co je! Zárubovi je z toho až smutno. Zdá se mu, že je někde v cizině a že se s těmi lidmi ani nedomluví. Jenom kdyby se dostal na nádraží a mohl jet domů, domů… Bratr tam má chalupu a děti. „Prosím vás, kudy se jde,“ pokouší se Záruba vyslovit, ale jen bez hlasu hýbe rty. Eh co, doma to přejde, doma se rozmluvím. Jen kdybych se dostal na to nádraží!

Najednou za ním křik a někdo ho strhl na chodník. „Člověče, proč nejdete po chodníku?“ křičí na něho šofér. Záruba by chtěl odpovědět, ale nejde to. Jen něco zachrčí a běží dál. Po chodníku, myslí si, pro mě je chodník málo. Lidi, já tak spěchám, já chci být doma, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? Asi tou nejživější ulicí, rozhodl se, tady, kde jede ta řada tramvají. Kde se jen bere tolik lidí? Vždyť to jsou celé zástupy, a všichni jdou jedním směrem. To je jistě k nádraží, proto tak běží, aby jim neujel vlak. Čahoun Záruba přidal do kroku, aby nezůstal vzadu. A vida, těm lidem už nestačí ani chodníky, valí se prostředkem ulice. Hustý a hlučící dav. A pořád se přidávají noví, běží poklusem a něco křičí. A vtom začali všichni křičet dlouhým a širokým řevem.

Zárubovi se zatočila hlava z opojení hlukem. Hergot, je to krása, tolik lidí! Tam vepředu začali zpívat něco do pochodu. Záruba vyrovnává krok a vesele šlape. Hele, teď zpívají všichni kolem něho. Zárubovi něco měkne a stoupá v krku, jako by ho to tlačilo. Musí to ven a je to zpěv, ráz dva, ráz dva. Záruba zpívá píseň beze slov, bručí si, brouká hluboký bas. Jak je ta píseň? To je jedno, já jedu domů, já jedu domů! Dlouhán Záruba šlape už v první řadě a zpívá. Nejsou to slova, ale je to tak krásné, ráz dva, ráz dva. Se zdviženou rukou troubí Záruba jako slon. Je mu, jako by znělo celé jeho tělo. Břicho se chvěje jako buben, hrudník hlasitě duní. V hrdle to dělá tak dobře, tak dobře, jako bys chlastal nebo plakal. Tisíc lidí křičí „Hanba! Hanba vládě!“, ale Záruba nemůže pochytit, co to volají. Vytrubuje tedy vítězně „A—á! A—á!“ Mává dlouhou rukou a jde v čele všech, hýká a řičí, zpívá a burácí. Bubnuje si pěstmi do hrudníku a vyráží veliký křik, který stojí nad hlavami všech jako vlající prapor. „Uavá, uavá,“ troubí Záruba z plna hrdla, z plných plic, z plného srdce. Zavírá přitom oči jako kokrhající kohout. „Auvá! Aaá! Huráá!“ Teď se dav nějak zastavil a nemůže dál. Couvá zmatenou vlnou, supí a ježí se rozčilenými skřeky. „Uavá! Huráá!“ Záruba se zavřenýma očima se oddává tomu velikému a osvobozenému hlasu, který stoupá z jeho nitra. Najednou se na něho sápou nějaké ruce a udýchaný hlas mu chrčí do ucha: „Ve jménu zákona vás zatýkám!“

Záruba vytřeštil oči. Na jedné jeho ruce visí strážník a vytahuje ho z hloučku, který sebou křečovitě cloumá. Záruba hekl hrůzou a chce vytrhnout ruku strážníkovi, který mu ji kroutí. Zařval bolestí a druhou rukou jako palicí praštil strážníka do hlavy. Strážník zrudl a pustil ho. Vtom dostal Záruba obuškem do hlavy, a zas, zas, zas! Dvě ohromné ruce se roztočily jako větrný mlýn a dopadaly na nějaké hlavy. Pověsili se na ně dva lidé v přilbách, jako buldoci. Záruba se zajíká děsem a snaží se je setřást, kope kolem sebe, zmítá sebou jako šílený. Někam ho vlečou a strkají. Dva strážníci ho vedou za zkroucené ruce prázdnou ulicí, ráz dva, ráz dva. Záruba jde jako ovečka, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? Dyť já mám jet domů.

Dva strážníci ho téměř hodili na komisařství.

„Jak se jmenujete,“ spustil na něho zlý a studený hlas. Záruba by to rád řekl, ale jen hýbe rty.

„No tak, jak se jmenujete,“ zařval zlý hlas.

„Záruba Antonín,“ šeptá čahoun sípavě.

„Bytem?“

Záruba bezradně pokrčil rameny. „Na Pankráci,“ dostal ze sebe. „V samovazbě.“

Ono to sice nemá být, ale stalo se to: tři právníci se radili, jak toho Zárubu z toho dostat ven. Byli to předseda senátu, státní návladní a advokát ex offo.

„Tak ať to ten Záruba zapře,“ řekl státní návladní.

„To nejde,“ bručel předseda senátu. „On se už při vyšetřování přiznal, že se s těmi policajty pral. Trouba jeden, když se sám přiznal —“

„Kdyby ti strážníci vypověděli,“ navrhoval advokát, „že toho Zárubu s určitostí nepoznávají, že to mohl být někdo jiný —“

„Prosím vás,“ protestoval státní návladní, „to tak, abychom učili policajty lhát! Když toho Zárubu určitě poznávají… Já bych byl pro pominutí smyslů. Navrhněte prozkoumání duševního stavu, pane kolego. Já se k tomu připojím.“

„Copak o to,“ řekl advokát, „já to navrhnu. Ale co když nám ho doktoři neuznají za blázna?“

„Já s nimi promluvím,“ nabídl se předseda senátu. „Ono to sice nemá být, ale — U čerta, to bych nerad, aby ten Záruba musel pro tu hloupost doživotně sedět. To bych raději byl nevím kde. Prokristapána, já bych mu dal šest měsíců, ani bych nemrkl. Ale aby si pak musel odsedět zbytek doživotního kriminálu, pane, to by se mi zatraceně nelíbilo.“

„Jestli nám nepomůže pominutí smyslů,“ uvažoval státní zástupce, „tak to vypadá moc škaredě. Proboha vás prosím, já to musím žalovat jako zločin. Co s tím mám jiného dělat? Kdyby se ten pitomec zastavil aspoň někde v hospodě! Z toho bychom už upletli nějakou tu nepříčetnost —“

„Prosím vás, pánové,“ naléhal předseda senátu, „nějak mi to už udělejte, abych ho mohl pustit. Jsem starý člověk a nerad bych bral na sebe — no, však víte co.“

„Těžká věc,“ vzdychl státní návladní. „No, uvidíme. Aspoň se to s těmi psychiatry protáhne. Tak zítra je líčení, že?“

Ale k líčení vůbec nedošlo. Té noci se Antonín Záruba oběsil, patrně ze strachu před trestem. Protože byl příliš dlouhý, visel tak divně, jako by seděl na zemi.

„Zatrápená věc,“ bručel státní návladní. „Hergot, to je hloupá věc. Ale aspoň že my za to nemůžeme.“

### Slovníček

- **podmínečně**: jen pod určitou podmínkou
- **doživotní trest**: vězení až do smrti
- **čahoun**: velmi vysoký a hubený člověk
- **defraudanti**: lidé, kteří si vzali svěřené peníze
- **uzenářství**: obchod s uzeným masem
- **novostavba**: dům, který se právě staví
- **malty**: malta je směs na stavbu zdí
- **v samovazbě**: ve vězení o samotě
- **obuškem**: obušek je krátká tvrdá hůl policisty
- **předseda senátu**: soudce, který vede skupinu soudců
- **státní návladní**: člověk, který u soudu obviňuje
- **ex offo**: advokát, kterého určí soud
- **pominutí smyslů**: stav, kdy člověk neví, co dělá
- **nepříčetnost**: stav, kdy člověk neodpovídá za své činy
- **líčení**: jednání u soudu

## Zločin na poště

„Pane, Spravedlnost,“ řekl četnický strážmistr Brejcha. „To bych rád věděl, proč je to na obrazech taková ženská s páskou na očích. A s váhami, jako by prodávala pepř. Já bych řekl, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vah a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen. To je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy. Sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo. Tak počkejte, já vám to tedy řeknu.

No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila. Skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala? V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu. Zjistili, že Helence chybí v kase dvě stovky. Mizerné dvě stovky, pane. Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra. Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila.

Když ji vytáhli na hráz, musel jsem u ní stát, než přišla komise. Už na ní, chudákovi, nebylo nic hezkého. Ale já jsem pořád viděl, jak se směje z toho šaltru na poště. Inu, všichni jsme tam za ní chodili, že jo. Tu holku měl každý rád. Sakra, povídám si, to děvče neukradlo dvě stovky. Předně proto, že tomu nemůžu věřit. A za druhé, vždyť ona nepotřebovala krást. Její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany. A ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí. Tatíka jsem dobře znal. Pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík. A já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou. Jestli ty dvě stovky na poště chybí, tak by je musel ukrást někdo jiný. Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.

Tak dobrá, zatím sem na poštu poslali nějakého mládence z Prahy, Filípek se jmenoval. Takový šikovný a zubatý chlapík. Teda za tím Filípkem jsem chodil na poštu, abych něco vykoukal. To víte, je to tam jako všude na malých poštách. U okénka stolek, v tom stolku v šupleti peníze a známky. Úředník má za zády takový ten regál se všelijakými sazebníky a lejstry. A váhu na vážení balíků a takových věcí. Pane Filípek, povídám mu, prosím vás, koukněte se do těch vašich sazebníků. Co by tak stál, řekněme, telegram do Buenos Aires?

Tři koruny za slovo, povídá ten Filípek jakoby nic.

Tak co by stál expres telegram do Hongkongu, ptám se ho zas já. To se musím podívat, řekl ten Filípek, vstal a obrátil se k regálu. Listoval v tom sazebníku zády ke stolku. Zatím jsem se protlačil rameny skrz to okénko. Dosáhl jsem rukou na zásuvku s penězi a otevřel jsem ji. Otvírala se docela lehce a tiše.

Tak děkuju, už to mám, povídám. Takhle se to mohlo stát. Dejme tomu, že Helenka něco hledala v tom regálu. Pak mohl někdo štípnout ty dvě stovky ze šuplete. Koukejte se, pane Filípek, kdybyste mi ukázal, kdo v těch minulých dnech odtud něco telegrafoval nebo posílal.

Pan Filípek se drbal na hlavě a povídá: Pane vachmajstr, to nepůjde. Víte, platí tu něco jako listovní tajemství. Ledaže byste to hledal jménem zákona. Ale to bych musel ohlásit nahoru, že tu byla prohlídka.

Počkejte, povídám mu. To bych zatím nerad dělal. Ale helejte, pane Filípek, kdybyste vy takhle… z dlouhé chvíle nebo tak… podíval se do těch lejster. Kdo v posledních dnech odtud poslal něco takového, že se třeba Helenka musela obrátit zády ke stolku —

Pane vachmajstr, povídá ten Filípek, copak o to, odtelegrafované blankety tu budou. Ale u rekomandovaných dopisů a balíků máme jenom zapsáno, komu se to posílá, ne kdo to poslal. Já vám teda sepíšu všechna jména, která tu najdu. Ono to sice nemá být, ale pro vás to udělám. Ale já myslím, že z toho nic nepoznáte.

On měl, pane, ten Filípek pravdu. Přinesl mi asi třicet jmen. To víte, na vesnické poště se toho moc nepodává, leda nějaký ten balík pro kluka na vojně. Ale z těch jmen jsem nedostal ani nejmenší tušení. Pane, kudy jsem chodil, tudy jsem na to myslel. Tak mě tížilo, že už svůj slib té mrtvé holce nesplním.

Tak jednou, to bylo asi za tejden, jdu zase na poštu. Ten Filípek na mě cení zuby a povídá: Pane vachmajstr, s těmi kuželkami už nebude nic, já balím. Zejtra sem přijde nová slečna, z Pardubic z pošty.

Aha, na to já. Nějaká disciplinárka, že jo, že tu slečnu přeložili z města na takovou mizernou vesnickou poštu.

Ba ne, povídá ten Filípek a kouká na mě tak nějak zvláštně. Ta slečna je sem přeložena na vlastní žádost, pane vachmajstr.

To je divné, říkám. To přece víte, jaké ty ženské jsou.

Je, povídá ten Filípek a pořád tak na mě kouká. A ještě divnější je, že to anonymní udání přišlo taky z Pardubic. To udání, aby se na zdejší poště udělala blesková revize.

Já jsem si pískl a myslím, že jsem koukl na toho Filípka stejně jako on na mě. A najednou se ozve listonoš Uher, který si tam rovnal roznášku: Jo, do Pardubic. On tam dopisuje skoro denně pan adjunkt z velkostatku nějaký slečně na poště. To bude jeho láska, že jo.

Poslouchejte, fotr, povídá ten Filípek, nevíte, jak se ta slečna jmenuje?

Nějak jako Julie Touf — Toufar —

Tauferová, řekl Filípek. Tak je to ona, ta, co sem má přijít.

On pan Houdek, jako pan adjunkt, povídá pošťák, taky dostává z Pardubic skoro denně psaníčko. Pane adjunkt, já mu říkám, tady je zas psaní od nevěsty. On mi, jako pan Houdek, chodí dycky takový kus cesty naproti. A tady má dnes bedničku, ale z Prahy. Hele, to je vrácená zásilka. ‚Adresát neznámý‘. To on si pan adjunkt zmejlil adresu. Tak mu to donesu zpátky.

Ukažte, povídá ten Filípek. Adresoval to na nějakého Nováka, Praha, Spálená ulice. Dvě kila másla. Razítko čtrnáctého července.

To tu ještě byla slečna Helenka, řekl pošťák.

Ukažte, povídám Filípkovi a čuchnu k té bedničce. Pane Filípku, říkám, to je divné, to máslo bylo deset dní na cestě, a nesmrdí. Fotr, nechte tu bedničku tady a sypte s roznáškou.

Sotva byl pošťák pryč, řekl mi ten Filípek: Pane vachmajstr, ono to nesmí být, ale tady je dláto. A šel pryč, aby to jako neviděl.

Pane, já tu bedničku vypáčil. Byla v ní dvě kila hlíny. Tak jdu za tím Filípkem a říkám mu: Člověče, o téhle věci teda nikomu ani slovo, rozumíte? To já už si spravím sám.

To se rozumí, sebral jsem se a šel jsem za tím adjunktem Houdkem do velkostatku. Seděl tam na kládách a koukal do země. Pane adjunkte, povídám mu, tady je nějaká konfúze na poště. Nevzpomínáte si, na jakou adresu jste posílal před deseti nebo dvanácti dny takovou bedničku?

Ten Houdek trochu zbledl a povídá: Na tom nezáleží. To už sám nevím, komu to bylo.

Pane adjunkte, řekl jsem, a jaké to bylo máslo?

Ten Houdek teda vyskočil bílý jako stěna. Co to má znamenat? křičel. Proč mě s tím obtěžujete?

Pane adjunkte, povídám mu. To je tak: vy jste zabil Helenku z pošty. Vy jste tam donesl bedničku s falešnou adresou, aby ji musela vážit na váze. Zatímco vážila, vy jste se naklonil přes šaltr a ukradl jste ze šuplete dvě stě korun. Kvůli těm dvěma stům korun se Helenka utopila. Tedy tak je to.

Pane, ten Houdek se třásl jako list. To je lež, křičel, proč bych já kradl dvě stovky?

Protože jste chtěl dostat na zdejší poštu slečnu Tauferovou, svou nevěstu. Ta vaše slečna napsala anonymní udání, že Helence chybí v kase peníze. Vy dva jste Helenku vehnali do rybníka. Vy dva jste ji zabili. Máte na svědomí zločin, pane Houdek.

Ten Houdek se vám svalil na ty klády a zakryl si tvář. Jakživ jsem neviděl chlapa tak plakat. Ježíšikriste, naříkal, já nemohl vědět, že se utopí! Já jsem jenom myslel, že ji propustí… vždyť mohla jít domů! Pane strážmistře, já jsem si jenom chtěl vzít Julču. Ale jeden z nás by se musel vzdát místa, kdybychom se vzali. A pak bychom nevyšli s platem… Proto jsem tolik chtěl, aby Julča přišla sem na poštu! Pět let už na to čekáme… Pane strážmistře, to je taková strašná láska! — Pane, já vám to nebudu dál povídat. Byla už noc, ten chlap přede mnou klečel a já, pane, jsem brečel nad tím vším jako stará kurva. Nad Helenkou i nad tím ostatním.

Tak dost, řekl jsem mu nakonec, už toho mám po krk. Člověče, dejte sem těch dvě stě korun. Tak. A teď tohle: Kdyby vás napadlo jít za slečnou Tauferovou, dřív než to dám do pořádku, udělám na vás udání pro krádež, rozumíte? A kdybyste se zastřelil nebo něco podobného, řeknu, proč jste to udělal. A konec.

Tu noc, pane, jsem proseděl pod hvězdami a soudil jsem ty dva. Ptal jsem se Boha, jak je mám potrestat. A pochopil jsem tu hořkost a radost, která je ve spravedlnosti. Kdybych je udal, dostal by ten Houdek pár neděl vězení podmíněně. A ještě by se to stěží dokázalo. Houdek zabil tu holku, ale nebyl to sprostý zloděj. Každý trest mi byl příliš mnoho a příliš málo. Proto jsem je soudil a trestal sám.

Ráno po té noci jdu na poštu. Sedí tam za šaltrem bledá a vysoká slečna s takovýma palčivýma očima. Slečno Tauferová, povídám, tak tady mám rekomandovaný dopis. Podal jsem jí dopis s adresou ‚Ředitelství pošt a telegrafů v Praze‘. Podívala se na mě a přilepila na dopis nálepku.

Okamžik, slečno, řekl jsem. V tom dopise je udání, kdo ukradl dvě stě korun vaší předchůdkyni. Kolik bude stát to porto?

Pane, v té ženské byla hrozná síla. Ale přece jen zbledla do popelava a ztuhla jako kámen. Tři koruny padesát, vydechla. Odpočítal jsem tři koruny padesát a povídám: Tady jsou, slečno. Ale kdyby se tady ty dvě stovky — říkám a dávám jí na stolek ty dvě ukradené bankovky. Kdyby se ty dvě stovky našly tady někde zapadlé nebo založené, rozumíte? Aby bylo vidět, že mrtvá Helenka nekradla, slečno. Pak bych si ten dopis vzal zpátky. Tak co?

Neřekla ani slovo. Jen se tak palčivě a strnule dívala já nevím kam. Za pět minut tu bude pošťák, slečno, povídám. Tak co, mám si ten dopis odnést?

Kývla rychle hlavou. Tak jsem sebral ten dopis a chodím před poštou. Pane, tak napjatě jsem ještě nikdy nepřešlapoval. Za dvacet minut vyběhne starý pošťák Uher a křičí: Pane vachmajstr, pane vachmajstr! Už se našly ty dvě stovky, co scházely slečně Helence! Ta nová slečna je našla založené v jednom sazebníku! To je náhoda!

Fotr, řekl jsem mu, tak běžte a všude říkejte, že se ty dvě stovky našly. Víte, aby každý věděl, že mrtvá Helenka nekradla. Zaplaťpámbu!

Tak to bylo první. Druhé bylo, že jsem šel ke starému velkostatkáři. Vy ho ani neznáte. Je to hrabě, tak trochu blázen a moc hodný člověk. Pane hrabě, povídám mu, neptejte se mě na nic. Ale jde tu o věc, ve které my lidé máme držet spolu. Zavolejte si adjunkta Houdka a řekněte mu, že ještě dnes musí odjet na váš velkostatek na Moravě. Kdyby nechtěl, že ho okamžitě propouštíte.

Starý hrabě zvedl obočí a chvíli na mě kouká. Pane, já jsem se nemusel nijak nutit, abych vypadal tak vážně, jak si jen kdo může představit. Nu dobrá, řekl hrabě, já se vás tedy nebudu na nic ptát. A dal si zavolat toho Houdka. Houdek přišel, a když mě viděl u hraběte, zbledl, ale stál rovně jako svíce. Houdku, řekl hrabě, dejte zapřahat a pojedete k vlaku. Dnes večer nastoupíte na mém statku u Hulína. Budu telegrafovat, aby vás tam čekali. Rozuměl jste?

Ano, řekl tiše Houdek a upřel na mě oči. Víte, takové oči jako zatracenec v pekle.

Máte nějaké námitky? ptal se hrabě.

Ne, řekl chraptivě Houdek a nespouštěl ze mě oči. Pane, mně bylo z těch očí ouzko.

Tak můžete jít, skončil hrabě, a bylo to. Za chvíli jsem viděl, jak odvážejí Houdka v kočáře. Seděl tam jako dřevěná loutka.

Tak to je všechno. Až půjdete na poštu, všimněte si tam té bledé slečny. Je zlá, zlá na všechny a dostává takové zlé a staré vrásky. Já nevím, jestli se někdy sejde s tím svým adjunktem. Snad za ním někdy jede, ale pak se vrací zlejší a palčivější. A já se na ni dívám a říkám si: Spravedlnost musí bejt

Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti. Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím. A kdyby byl, tak nám to není nic platné. Ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat. Ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska.“

### Slovníček

- **vachmajstr**: velitel malé skupiny četníků nebo strážníků
- **revize**: kontrola
- **zpronevěra**: krádež svěřených peněz
- **šaltr**: okénko na poště
- **písmák**: prostý člověk, který hodně čte a zná Bibli
- **evandělík**: člen protestantské církve
- **duchaři**: lidé, kteří věří v duchy a snaží se s nimi mluvit
- **sazebník**: seznam cen
- **rekomandovaný**: doporučený (dopis)
- **adjunkt**: mladší úředník na statku
- **velkostatek**: velký zemědělský majetek
- **fotr**: hovorově otec; tady důvěrně o starším muži
- **dláto**: nástroj na dřevo
- **stará kurva**: velmi hrubé slovo pro prostitutku
- **porto**: cena za poslání dopisu