# Povídky malostranské (úroveň B2) *Jan Neruda* ## Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku Dne 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám U zeleného anděla. — Slečna dcera paní setníkové z patra nad námi šla právě na trh a byla už venku na chodbě. „Du Poldi, hörst,“ řekla jí paní setníková, „krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit.“ Mnohý lehkovážný člověk si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Takovému bych však řekl jen: „Ty nebohý!“ Nebo bych jen pokrčil rameny a neřekl nic. Když tenkrát venkovan třeba dvacet let nebyl v Praze a pak přišel Strahovskou branou do Ostruhové ulice, byl tu kupec na tomtéž rohu jako před dvaceti lety. Pekař byl pod tímtéž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo všechno své určené místo. Zařídit najednou krupařství tam, kde bylo dřív třeba kupectví, patřilo k věcem tak hloupým, že na to nikdo ani nepomyslel. Krám se dědil z otce na syna. A když přece jen někdy přešel na nějakého přistěhovalce z Prahy nebo z venkova, nedívali se na něho domorodci příliš cize. Podrobil se totiž jaksi jejich navyklému pořádku a nepletl je novotami. Ale pan Vorel nebyl jen člověk naprosto cizí. Zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím jaktěživ žádný krám nebyl, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždycky jen obloukové okno. U něho sedávala od rána do večera paní Staňková nad modlitební knihou, se zeleným stínidlem na očích, a každý, kdo šel kolem, ji mohl vidět. Stařičkou vdovu před čtvrt rokem odvezli do Košíř, a teď — nač jen ten krám! Krupař v Ostruhové ulici už jeden byl, ovšem až úplně dole, ale nač druhý? Tenkrát měli lidé ještě peníze a kupovali si zásoby většinou přímo z mlýna. Snad si pan Vorel myslel: „Však ono to půjde!“ Snad si také samolibě myslel, že je mladý, pěkný chlapík s kulatými tvářemi a snivě modrýma očima, štíhlý jako panna a k tomu svobodný, takže kuchařičky přijdou. Ale to jsou samé divné věci. Také to bylo právě asi čtvrt roku, co se pan Vorel přistěhoval do Ostruhové ulice; přišel odněkud z venkova. Nevěděli o něm nic, jen že je synem mlynáře. Snad by jim byl sám pověděl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Dávali mu najevo všechnu pýchu domorodců: byl jim cizí. Večer sedával v Žlutém domku u džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen, sám a sám. Ostatní si ho ani nevšímali, jen kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel později než on, podíval se na něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes poprvé. Když přišel později on, stalo se, že hovor utichl. Ba ani včera si ho nikdo nevšiml, a byla tu přece tak srdečná slavnost! Pan Jarmárka, poštovní úředník, totiž slavil svou stříbrnou svatbu. Byl sice dosud jen starým mládencem, ale zrovna dne 18. února to bylo dvacet pět let, co by se byl málem oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou. Pan Jarmárka už pak na žádnou ženitbu nemyslel, zůstal své nevěstě věrný a myslel to včera s tou stříbrnou svatbou docela doopravdy. Také ostatní sousedé, samí dobří lidé, v tom neviděli nic zvláštního. A když pak na konci obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického, připíjeli si upřímně. Sklenky kolovaly — paní hospodská měla v celé své zásobě jen dvě sklenky na víno — ale žádná nezavadila o pana Vorla. A přece měl pan Vorel dnes úplně novou pěnovku, kovanou stříbrem, a pořídil si ji jen proto, aby vypadal jako soused. Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera tu bylo všechno nadobro připravené a krám se leskl bělostí a novotou. V přihrádkách a v otevřených pytlích svítila mouka bělejší než čerstvě obílená zeď. Leskl se tu hrách žlutější než pomerančově natřené zařízení kolem. Sousedé a sousedky, když šli kolem, se dobře podívali dovnitř a některý udělal krok zpátky, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nikdo nevešel. „Však oni přijdou,“ řekl si v sedm hodin pan Vorel, oblečený v krátký šedý kalmuček a bílé soukenné kalhoty. „Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl v osm hodin, zapálil si svou novou pěnovku a bafl. V devět hodin pak vstoupil skoro až do dveří a netrpělivě vyhlédl do ulice, jestli už konečně nejde ten první počinek. V tu chvíli šla ulicí vzhůru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla buclatá dámička, nevysoká, ale se silnými rameny a boky, tak něco přes dvacet let stará. Vypravovalo se o ní už asi čtyřikrát, že se bude vdávat. Její světlé oči měly ten výraz lhostejnosti, vlastně únavy, jaký se vkrade do očí všech dam, když čepec trochu dlouho nejde. Její chůze byla poněkud batolivá, ale měla přitom ještě svůj zvláštní znak. Vždy po určité době totiž slečna Poldýnka klopýtla a sáhla přitom po šatech, jako by si na ně šlápla. Mně se její chůze podobala dlouhé epické básni, rozdělené na zcela určité sloky se stejným počtem stop. Krupařův zrak spočinul na slečně Poldýnce. Slečna přišla s košíčkem v ruce až ke krámu. Pohlédla vzhůru na krám, jako by se něčemu divila, pak klopýtla přes schůdek a už stála ve dveřích. Nevešla úplně dovnitř a rychle si přitiskla šátek k nosíku. Pan Vorel totiž z dlouhé chvíle upřímně bafal a v krámě bylo kouře dost. „Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?“ zeptal se ochotně pan Vorel, ustoupil o dva kroky zpět a položil pěnovku na pult. „Dva žejdlíky prostřední krupice,“ poručila slečna Poldýnka a obrátila se napůl z krámu ven. Pan Vorel se činil. Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Zdálo se mu, že by při tom měl něco říci. „Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,“ koktal. „Tak — prosím zde!“ „Mnoho-li?“ zeptala se slečna Poldýnka s jaksi zadrženým dechem a zakašlala do šátku. „Čtyři dobráky. — Tak! Poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky — to budu mít nějaké štěstí!“ Slečna Poldýnka se na něho podívala chladně a s vyvalenýma očima. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše, a dovoluje si —. Neodpověděla a vykročila ven. Pan Vorel si mnul ruce. Znovu vyhlédl do ulice a jeho zrak spočinul na panu Vojtíškovi, žebrákovi. Okamžik nato stál pan Vojtíšek s modrou čepicí v rukou na prahu. „Zde je dobrák,“ řekl pan Vorel lidumilně, „přijďte si každou středu.“ Pan Vojtíšek s úsměvem poděkoval a šel. Pan Vorel si ale znovu zamnul ruce a řekl si: „Zdá se mně, že když se na někoho tak ostře zadívám, musí sem do krámu přijít. Ono to půjde!“ Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, až je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne na stůl krupicová polévka, tvrdila slečna Poldýnka rozhodně, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si už vypravovali všichni sousedé, že v krámě pana Vorla všechno páchne tabákovým čmoudem, že mouka je jako pražená a kroupy uzené. A už panu Vorlovi neříkali jinak než „uzený krupař“ — jeho osud byl rozhodnut. Pan Vorel nic netušil. První den byl chudičký, dobře. Druhý, třetí den — no však to ještě půjde! Na konci týdne neměl utrženo ani dva zlaté šajnu — to je přece jen —! A šlo to pořád stejně. Ze sousedů nepřišel nikdo a málokdy zabloudil do krámu nějaký venkovan. Pravidelně přicházel jenom pan Vojtíšek. Jedinou těšitelkou pana Vorla byla jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím mohutnější kotouče dýmu se mu vinuly z úst. Tváře pana Vorla bledly, čelo se svrašťovalo, ale pěnovka byla den co den červenější a leskla se úspěchem. Policajti z Ostruhové ulice se jedovatě dívali do krámu na toho neúnavného kuřáka — kdyby byl aspoň jednou vystoupil s dýmkou v ústech přes práh do ulice! Zvláště jeden z nich, malý pan Novák, by byl dal nevímco za to, kdyby mu mohl vyrazit hořící dýmku z huby. Instinktivně sdíleli nechuť sousedů k cizákovi. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pultem a ani se nehnul. Krám pustl a chudl. Asi po pěti měsících začaly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Pokaždé pak pan Vorel přivřel skleněné dveře krámu. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se židy spustí!“ K svatému Havlu se už vypravovalo, že pan Vorel bude vystěhován a že domácí pán udělá z krámu zase byt. Konečně, den před stěhováním, zůstal krám už nadobro zavřený. Následujícího dne bylo ale před zavřeným krámem pana Vorla od devíti hodin ráno až do večera pořád plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí, když nemohl pana Vorla nikde najít, dal krám násilím otevřít. Dole prý vypadla do ulice dřevěná stolička a nahoře se zhoupl nešťastný krupař, oběšený vysoko na skobě. O desáté hodině přišla soudní komise a vešla do krámu přes dům. Sňali sebevraha a pan Uhmühl, malostranský policejní komisař, pomáhal. Sáhl do nebožtíkova kalmuku a vyndal z něho dýmku. Podržel ji proti světlu a řekl: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl — podívejte se!“ ### Slovníček - **nakouřenou pěnovku**: pěnovka je drahá dýmka z bílého kamene; nakouřit ji znamená dlouho z ní kouřit, aby dostala krásnou barvu. - **krupař**: člověk, který prodává krupici, kroupy a mouku. - **Du Poldi, hörst**: německy: Poldi, slyšíš. - **setníková, setníkovic**: setník je důstojník v armádě (kapitán); setníková je jeho žena, setníkovic slečna je jeho dcera. - **hokynář**: člověk, který prodává potraviny v malém krámě. - **do Košíř**: na hřbitov v Košířích; paní Staňková tedy zemřela. - **čepec**: čepice, kterou nosily vdané ženy; když čepec nejde, žena se dlouho nemůže vdát. - **kalmuček**: kabát z hrubé vlněné látky (také kalmuk). - **počinek**: první prodej dne nebo v novém obchodě. - **žejdlíky**: žejdlík je stará míra, asi třetina litru. - **jemnostslečinko**: velmi uctivé oslovení slečny, tady až směšné. - **dobrák**: stará drobná mince; dva trojníky. - **zlaté šajnu**: zlatý je stará rakouská peněžní jednotka; šajn jsou papírové peníze. - **huby**: huba je hrubé slovo pro ústa. - **se židy spustí**: spustit se s někým znamená začít mít s někým špatné vztahy nebo obchody; sousedé tu mluví s předsudkem té doby. ## O měkkém srdci paní Rusky Velš Josef, kupec, patřil k nejzámožnějším malostranským obchodníkům. Myslím, že měl ve svém krámě vůbec všechno, co rodí Indie i Afrika, od sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštidlo až po zlatý prášek. Také jeho krám na náměstí byl po celý den nabitý. Pan Velš byl v krámě celý den. Odcházel jen v neděli na velké bohoslužby v chrámu sv. Víta a na některé velké parády pražských měšťanských sborů. Pan Velš byl totiž ostrostřelec, první setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo. V krámě by byl rád obsloužil všechny příchozí sám, i když tu měl dva mládence a dva učedníky. Koho obsloužit nemohl, toho pozdravil, tomu zakýval, na toho se usmál. Pan Velš se vlastně usmíval pořád, v krámě, na ulici, v kostele, všude. Obchodní úsměv se mu vryl do lícních svalů a už z nich nemohl ven. Milá figurka: nevelký, tlustý, s hlavičkou, která se stále potřásala, a s tím úsměvem. V krámě nosil placatou čepici a koženou kupeckou zástěru, na ulici dlouhánský modrý kabát se zlatými knoflíky a baňatý cylindr. Měl jsem o panu Velši jistou dětinskou představu. Za jeho života jsem u něho doma nikdy nebyl. Ale kdykoli jsem si představil, jak asi doma vypadá, byl to vždycky stejný obraz. Pan Velš sedí bez čepice, ale v zástěře u stolu a před ním stojí talíř polévky, která se kouří. Loket má opřený o stůl a ruka drží nabranou lžíci uprostřed mezi talířem a usměvavými ústy. A tak tu sedí jako vytesaný a lžíce se nehne ani sem, ani tam. Hloupá představa, to vím. Ale v době, kdy naše povídka začíná — dne 3. května 184* ve čtyři hodiny odpoledne — nebyl už pan Velš ani živ. Ležel nad krámem v prvním patře, ve svém parádním pokoji a v krásné truhle. Víko ještě nebylo přikryté — pan Velš se usmíval ještě po smrti a se zatlačenýma očima. Na čtvrtou hodinu byl určen funus. Umrlčí vůz, takzvaný „třapcový“, stál už na náměstí před domem. Stála tu také setnina měšťanských ostrostřelců i s hudbou. Parádní pokoj byl skoro plný, samá malostranská honorace. Vědělo se, že mikulášský pan farář s asistencí přijde trochu později. Tak bylo zvykem u každého váženějšího souseda, aby se neřeklo, že se s ním spěchá z brány ven. V pokoji bylo dusno. Odpolední slunce sem pralo a lámalo se ve velkých zrcadlech. Velké voskové svíce kolem katafalku plály žlutě a čadily. Horký vzduch byl nasycený čadem, zápachem čerstvě lakované černé truhly a tříštěk pod mrtvolou, snad už také zápachem z mrtvoly. Vládlo ticho, lidé jen šeptali. Plačící tu nebyli, pan Velš totiž nezanechal bližších příbuzných, a vzdálenější vždycky říkají: „Jen kdybych se mohl vyplakat — ale nemám slz, kdyby mně to srdce utrhlo.“ — „Ano, ano, to je ale tím horší.“ Teď vstoupila do pokoje paní Ruska. Vdova po nebožtíku Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály. Protože do toho vlastně nikomu nic není, podotknu zde jen mimochodem, co se vypravovalo o tom, jak paní Ruska ovdověla. Tenkrát byla u každého dělostřeleckého pluku zvláštní setnina bombardérů, mladí, buclatí hoši, krev a mléko. Tu setninu prý pan Rus naprosto nenáviděl, prý nějak kvůli své ženušce, a jednou ho za to strašně zbili. Ale, jak praveno, nikomu do toho nic není. Paní Ruska jedla svůj vdovský chléb už dvacet pět let. Žila bezdětná ve svém domě na Selském trhu, a kdyby se byl někdo zeptal, co pořád dělá, byli by mu odpověděli: Chodí na funusy. Paní Ruska se protlačila až ke katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramen jí splývala hedvábná černá mantila, černý čepec se světle zelenými stuhami lemoval její kulatou a upřímnou tvář. Její hnědé oči se zahleděly do tváře nebožtíka. Trhlo jí to v obličeji, rty se jí začaly chvět, vyhrkly bohaté slzy. Těžce zaštkala. Rychle si utřela bílým šátkem oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala. Jestli byla, jak se zdálo, z Prahy, musela být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, německy, protože v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou. „Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ řekla paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a znovu si stírala řinoucí se slzy. „Šel a nechal nás tu — nechal tu také všecku svou zámožnost — smrt je zlodějka, je.“ Neznámá paní neodpovídala. „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní Ruska, „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zakrytá, aby prý neviděli mrtvolu, až se obrátí, kam chtějí. Takhle je to lepší, nebožtíka v truhle je vidět pěkně ze všech stran. Já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jako by se na nás i z toho zrcadla usmíval. Smrt ho vůbec nezměnila, jen ho trochu natáhla — jako by byl živ, že?“ „Já pana Velše za živa neznala,“ řekla cizí panička. „Ne? O jé, já tuze dobře. Ještě jako svobodného, a také jeho ženu ještě jako svobodnou, dej jí pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli svatbu — plakala od božího rána. Prosím, plakat celý den, když má člověk devět let už s mužským známost! Hloupé, ne? Ten se na ni načekal, devět let, mohl radši čekat ještě devětkrát devět! Ta byla! Povídám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnější a hospodářství nerozuměla žádná jako ona. Na trhu se smlouvala hodinu o grešli, při prádle upřela chudé podělkyni vždycky nějakou putnu vody a služky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem od nich dvě služky po sobě a vím všecko. Minutu neměl pokoje. Prý je pořádný jenom proto, že se jí bojí, a prý jí neodmlouvá jen proto, aby se zlobila tím víc. Víte, ona byla, jak říkáme, romantická a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak ji muž trýzní. Kdyby ji byl muž ze zlosti otrávil, byla by ráda, a kdyby se byl muž sám oběsil, taky, aspoň by ji byl svět litoval.“ Paní Ruska pohlédla zase ke své neznámé sousedce. Ale neznámá už tu nestála. Ve svém ohni paní Ruska ani nezpozorovala, že se sousedka v tváři stále víc a víc červená a že od ní uprostřed řeči odstoupila. Teď neznámá rozmlouvala v pozadí pokoje se suchým panem Uhmühlem, oficiálem u zemské účtárny, příbuzným pana Velše. Paní Ruska se zase zahleděla na němou tvář nebožtíka. Znovu se jí začaly chvět rty, z oka jí vyprýštila slza. „Nebožák,“ řekla hezky nahlas voskářce paní Hirtové, „ale on je na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přec dítě —“ „Zdráva v májové noci na koštěti přijela?“ zasípalo to hlasitě za ní a na rameno se jí položila kostnatá mužská ruka. Všichni přítomní sebou trhli a hleděli na paní Rusku a na pana Uhmühla, který se teď postavil před ni. Natáhl ruku ke dveřím a svým sípavým, ale pronikavým hlasem poručil: „Ven!“ „Copak je tam?“ zeptal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr. „Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako meč.“ „Tedy ji bácni přes pochvu!“ „To ona dělá při každém funuse,“ znělo z několika stran. „Už svedla rámusy i na svatém poli!“ „Jenom honem ven,“ poručil pan komisař a chytil paní Rusku za ruku. Paní Ruska šla a štkala jako dítě. „Takový škandál — a při tak krásném funuse,“ říkali ti, kdo zůstali. „Teď ticho!“ poručil pan komisař paní Rusce v předpokoji, protože právě procházeli farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska se sice snažila vypravit ze sebe nějaké slovo, ale pan komisař ji neúprosně vedl dál až před dům. Tady kývl na policejního strážníka: „Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse ostudu!“ Paní Ruska byla červená jako pivoňka a ani už nevěděla, co se s ní děje. „Škandál — a tak krásný funus!“ hlučelo to teď zase dole na náměstí. Pánové Uhmühlové, synové pana Uhmela, městského písaře, vnuci pana Uměla, barvíře, byli, jak vidět, velmi přísní pánové. A proti paní Rusce zavládla dnes nevole malostranská, řekl bych světová, kdyby Malá Strana, jak bych si jako rodák přál, pokrývala celý svět. Následujícího dne byla paní Ruska předvolána na komisariát v Mostecké ulici. Tam bývalo živo. Když v létě úřadovali při otevřených oknech, bylo je slyšet přes celou ulici. Na každého spouštěli plnými stavidly. Tenkrát ještě nebylo toho zdvořilého zacházení, které teď jistě krášlí každý policejní výkon. Často se tam pod okny na chodníku zastavoval Josef harfenista, známý malostranský revolucionář. A když některý z nás mladíků šel kolem a podíval se na něho, Josef mrkl, ukázal palcem na sebe a řekl s klidným úsměvem: „Štěkají.“ Doufám, že v tom nebyl despekt, že se Josef chtěl jen vyjádřit slovem co možná plastickým. A tam stála o polednách dne 4. května r. 184* v mantile a v čepici se zelenými stuhami paní Ruska před přísným panem komisařem. Byla zdrcená, hleděla k zemi, neodpovídala. A když pan komisař skončil svou přísnou řeč a řekl jí: „Neopovažte se už jaktěživa na nějaký funus! — Teď můžete jít!“ — šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař zakázat i umřít, natož pak chodit na pohřby. Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího úředníka a řekl s úsměvem: „Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“ „Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“ řekl nižší. Hlasitě se zasmáli a oba byli zase v dobré náladě. Ale paní Ruska se dlouho nemohla vrátit ke své bývalé dobré náladě. Konečně ji našla. Asi po půl roce se vystěhovala ze svého domu a najala si byt hned vedle Oujezdské brány. Tady musel projít každý funus. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala. ### Slovníček - **lajtnanta**: lajtnant je poručík, nižší důstojník. - **funus**: pohřeb. - **třapcový**: třapcový vůz je pohřební vůz ozdobený střapci. - **katafalku**: katafalk je vyvýšené místo, na kterém stojí rakev. - **tříštěk**: tříštky jsou malé kousky dřeva v rakvi. - **bombardérů**: bombardér je voják u děl. - **za vodou**: za Vltavou, na staroměstské straně. - **levou Prahou**: Praha na levém břehu Vltavy; „levá“ tu znamená také nešikovná, protože se tam tehdy mluvilo hlavně německy. - **grešli**: grešle je mince s velmi malou hodnotou. - **podělkyni**: podělkyně je chudá žena, která pomáhá při praní. - **lázně**: „mít lázně“ tu znamená trpět, mít to velmi těžké. - **v májové noci**: májová noc je noc, kdy podle pověry létají čarodějnice. - **pochvu**: pochva je obal na meč. - **svatém poli**: svaté pole je hřbitov. - **hluchoněmých**: hluchoněmý je člověk, který neslyší a nemluví (dnes se to slovo považuje za nevhodné). ## Hastrman Chodil vždycky s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš držel svůj nízký, ale vypouklý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako slunečník. Šedivé vlasy měl hladce přičesané k lebce. Vzadu se spojovaly v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval. Byl to jeden z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkrát tu byly jen dva nebo tři. Jeho zelený fráček se zlatými knoflíky byl nahoře jen krátký, zato šosy byly dlouhé a bily hubenou, malou postavičku pana Rybáře do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutou hruď, černé kalhoty sahaly jen po kolena, kde svítily dvě stříbrné přezky. Dál byly sněhobílé punčochy až k dalším dvěma stříbrným přezkám a pod nimi se šouraly velké střevíce. Jestli byly ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly, jako by se na ně vzala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakru. Suchý, špičatý obličej pana Rybáře byl ozářen věčným úsměvem. Bylo zvláštní dívat se na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků se zastavil a obrátil se vpravo a vlevo. Zdálo se, že jeho myšlenky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady. Zdálo se, že se proto pan Rybář musí usmívat a občas se po těch čtverácích ohlédne. Když někoho zdravil, jen zvedl ukazovák pravé ruky a lehounce hvízdl. Takové lehounké hvízdnutí zafičelo také vždycky, když pan Rybář začal mluvit. Obvykle začínal slovem „ďjó“, které znamenalo souhlas. Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s vyhlídkou na Petřín. Ale i kdyby už byl přímo u domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždycky šel za nimi. Když se zastavili u široké vyhlídky a obdivovali krásu naší Prahy, stál vedle nich, zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, moře! — Proč nebydlíme u moře!“ Pak šel za nimi do Hradu. A když cizinci ve svatováclavské kapli zase obdivovali stěny vyložené českými drahokamy, hvízdl podruhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim nikdy neřekl. Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!“ jsme mu říkali hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří i mladí. Pan Rybář byl justiciárem ve výslužbě, odněkud od Turnova. Zde v Praze žil u své mladé blízké příbuzné, která měla za muže nižšího úředníka a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohatý. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl mít, říkali, vysokou černou skříň. V té skříni byly samé nízké čtyřhranné černé škatule, pěkně velké. Každá škatule byla uvnitř rozdělená sněhobílou lepenkou na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce zářící drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Všechno prý sám našel a sebral na hoře Kozákově. My děti jsme si vypravovaly, že když se u Šajvlů — tak se jmenovali ti příbuzní pana Rybáře — myje podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, jsme dětem Šajvlovým vždycky ukrutně záviděli. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam si pan Rybář totiž každého krásného dne sedal na hodinku pohodlně do trávy a kouřil z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou kolem dva větší studující. Jeden z nich si odplivl a řekl: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby jsem kouření maminčiny vatýrky pokládal za požitek, jaký si mohou dovolit jen lidé velice zámožní. Takto se procházel „hastrman“ — ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! — vždycky jen po Bruských hradbách. Když potkal některého z kanovníků, kteří se také vždycky procházeli právě tady, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi — poslouchal jsem rád, co mluví dospělí lidé — jsem ho slyšel, jak rozmlouvá se dvěma kanovníky, kteří seděli na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou pan Rybář zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kývl kloboukem a šel. Větší a tlustý kanovník pak řekl: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odpověděl: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“ Já jsem si ale tu větu zapamatoval jako obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi jsem měl stejně vznešené mínění. Když jsem pak, jak jsem dorůstal, dostával sám do ruky různé knihy, zjistil jsem, že pan Rybář tenkrát skutečně citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, ale jakýsi Rousseau. Pana Rybáře zřejmě svedla zlá náhoda s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou. Proto věru neztratil mou úctu. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! Bylo to za slunečného srpnového dne, tak asi ke třetí hodině odpoledne. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát. Kdo stál jen tak podomácku venku, rychle zavolal něco dovnitř do domu. Z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, který kráčel dolů. „Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,“ řekl pan Herzl, šenkýř u Dvou slunců. Podotýkám, že druhý pád množného čísla slova „slunce“ je podle malostranského jazyka zcela určitě „slunců“. „O jé!“ volal pan Vitouš, kupec na rohu, „musí být zle, nese na prodej!“ Je mi líto, že to musím říci, ale pan Vitouš se u sousedů netěšil přílišné vážnosti. Vypravovalo se o něm, že už jednou byl blízko bankrotu, a dodnes se dobrý malostranský soused dívá na „bankrotáře“ naprosto jinak než ostatní svět. Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levou paží nesl jednu z těch čtyřhranných černých škatulí, o nichž se tolik povídalo. Tiskl ji pevně k tělu, takže smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby přilepený k noze. V pravé ruce měl španělku s plochým knoflíkem ze slonové kosti. To bylo znamení, že pan Rybář jde někam na návštěvu, jindy hůl nikdy nenosil. Když ho zdravili, zvedal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy. Sešel Ostruhovou ulicí, přešel Svatomikulášské náměstí a vešel do domu Žambereckého. Tam bydlel ve druhém patře gymnazijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodovědec. Tedy muž tenkrát trochu neobyčejného vzdělání. Návštěva netrvala dlouho. Pan profesor byl v dobré náladě. Jeho mohutné, zavalité tělo si právě odpočinulo v odpoledním spánku. Dlouhé šedé vlasy, které věnčily lysé temeno, se mu sem tam ježily v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči svítily. Tváře, beztak vždycky rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně poďobané neštovicemi a dávaly panu profesorovi příčinu ke stálému vtipu. „Tak je to na světě,“ říkal, „když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké. Já když se směju, mám stovky důlků, a jsem prý přec jen ošklivý.“ Pokynul panu Rybářovi k pohovce a zeptal se: „Čím tedy mohu sloužit?“ Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal víko. Pestré kamínky zazářily. „Já bych — já jen, co tadyhleto tento — jakou to má asi cenu —,“ koktal. Pak se posadil a opřel bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden tmavý, potěžkal ho v ruce a prohlížel ho proti světlu. „To je moldavit,“ řekl. „Jak?“ „Moldavit.“ „Ďjó, moldavit,“ hvízdl pan Rybář. Na jeho tváři bylo tak trochu vidět, že to slovo slyší poprvé v životě. „Ten by se hodil pro naši gymnazijní sbírku, jsou už řídké. Mohl byste nám jej prodat.“ „To by se vidělo. — Co tak asi —“ „Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?“ „Tři zlaté!“ hvízdl tenounce pan Rybář. Brada se zvedla a zase sklapla na knoflík. „A ostatní?“ zašeptal po chvilce z náhle stísněného hrdla. „Chalcedon, jaspisy, ametysty, záhnědy — to nic není.“ Za nějaký okamžik už byl pan Rybář zase na rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Sousedé ho poprvé viděli s kloboukem na hlavě. Široká střecha byla stažená do čela. Španělka se vlekla koncem po zemi a harašila o dlažbu. Nevšiml si nikoho, ani jednou nehvízdl. Také se na té cestě ani jednou neohlédl. Dnes zřejmě žádná z jeho myšlenek nedováděla venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko. Dnes už z domu nevyšel, ani na hradby, ani za Brusku. A byl tak krásný den! — — — — — — Bylo už k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zářil svým nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokrytý nádhernou stříbrnou mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze. Veselé světlo se lilo do pokojíku pana Rybáře oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, strnulý. Zdáli hučely vltavské jezy táhlým, mohutným tónem. Slyšel je stařeček? Náhle sebou trhl. „Moře! — proč tu není moře!“ zašeptal a rty se mu zachvěly. Snad se v něm vlnila tesknota jako bijící moře. „Eh!“ škubl sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a jeho zrak se jich dotkl. Pomalu vzal nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. „Fi — oblázky!“ a mrštil jimi oknem ven. Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář si dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník. „Strýčku, copak děláte?“ ozval se příjemný mužský hlas venku, zřejmě ze sousedního okna. Pan Rybář bezděčně ustoupil o krok zpět. Dveře vrzly a vešel pan Šajvl. Snad ho u okna zdržela krásná noc. Snad zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouhý šramot. Snad vylétly i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven. „Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“ Stařec sebou škubl. Pak zašeptal a díval se přitom upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny — oblázky —“ „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral — strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat —“ „Mysleli jste snad,“ šeptal zase stařec monotónně a s námahou, „že jsem bohat, a já vskutku —“ „Strýčku,“ řekl pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, „copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě —“ Náhle přistoupil stařec zase až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlédl ven. Neviděl nic určitého, všechno se třpytilo jako rozpuštěný diamant, všechno se vlnilo — až k samému oknu — až do jeho oka — moře — moře! Dál už povídat nebudu, dál už neumím. ### Slovníček - **cylindr**: vysoký pánský klobouk. - **cůpek**: malý cop. - **fráček**: krátký slavnostní kabát. - **šosy**: dlouhé zadní části fráčku. - **fiakru**: fiakr je kočár, který si lidé najímali jako taxi. - **hastrman**: vodník, pohádková bytost, která žije ve vodě a nosí zelené šaty. - **justiciárem**: justiciár je soudní úředník na panství. - **maminčinu vatýrku**: posměšné označení špatného tabáku, který páchne jako hořící stará vatovaná kazajka. - **kanovníků**: kanovník je vyšší kněz při velkém kostele. - **Frankreichu**: Frankreich je německy Francie. - **španělku**: španělka je vycházková hůl z rákosu. - **moldavit**: tmavozelený vzácný přírodní sklovitý kámen. - **dvacetnících**: dvacetník je mince v hodnotě dvaceti krejcarů. - **Chalcedon**: druh běžnějšího kamene, ne velmi drahého; takové jsou i jaspis, ametyst a záhněda. - **jezy**: jez je stavba přes řeku, přes kterou padá voda. - **oblázky**: oblázek je malý hladký kámen z řeky. ## Doktor Kazisvět Neříkali mu tak vždycky, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že se dostala i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestní jméno měl nějak zcela neobyčejné, jenže už nevím jaké. Pan Heribert byl lékař, totiž abych mluvil pravdu, byl skutečně promován na doktora medicíny, ale neléčil vůbec nikoho a vůbec nic. Sám by se musel přiznat, že od doby, kdy jako student navštěvoval kliniky, neměl pod rukama ani jediného nemocného. A snad by se k tomu i ochotně přiznal, jen kdyby vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní. Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, kdysi velmi oblíbeného malostranského lékaře. Matka umřela brzy. Otec umřel krátce před synovou promocí a zanechal mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také nějaké peníze, ale ne mnoho. V tom domku doktor Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky do ulice a pronajatý byt v prvním patře vpředu mu nesly nějakou činži. Sám bydlel v prvním patře do dvora. Vedly k němu přímo ze dvora samostatné schody, hned dole u dvora uzavřené dřevěnou mříží, jinak nekryté. Jak to u něho v bytě vypadalo, nevím, ale že žil velmi jednoduše, to vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a její syn Jozífek byl můj kamarád. Už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, Jozífek se pak totiž stal kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale od něho jsem se dozvěděl, že si pan doktor Heribert vaří snídani sám. Na oběd prý chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři odbývá lecjak. Doktor Heribert mladší by měl na Malé Straně dost přízně, kdyby chtěl. Po smrti otce na něho nemocní přenášeli svou důvěru, ale ať přišel chudý nebo bohatý, nevyslyšel žádného a nešel nikam. Důvěra tedy pozvolna přestala. Okolní obyvatelé ho začali považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a později se mu i posmívali: „Ach doktor, ano — ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta se to, jak se zdálo, příliš nedotklo. Zdálo se, že vůbec nestojí o lidi. Nikoho nezdravil, a když ho někdo pozdravil, neodpověděl. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr honí zvadlý list sem a tam. Byl skoro malé postavy — podle nové míry měl asi tak půldruhého metru. Tu svou suchou postavičku kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních lidí vždy aspoň dva kroky daleko. Odtud to zmítání. Jeho modré oko bylo jaksi plné ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář měl zarostlou světlohnědým vousem — a zarostlá tvář byla podle tehdejších názorů také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala jeho hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu. V létě, když měl šedivý kostkovaný lehký oblek nebo ještě lehčí plátěný, kývala se nejistě jakoby na slabé stopce. V létě chodil už ve čtyři hodiny ráno do sadů na Mariánských hradbách a sedl si tam s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavičku. Stalo se, že si k němu přisedl některý dobrosrdečný malostranský soused a začal mluvit. Ale doktor Heribert vstal, sklapl knihu a odešel, aniž řekl jediné slovo. Pak ho už nechali úplně být. Ano, tak daleko to doktor Heribert dotáhl, že i když mu bylo teprve asi čtyřicet let, nestarala se o něho už ani jedna z malostranských panen. Najednou se ale přihodilo něco — jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat. Byl překrásný červnový den. Takový den, kdy se nám zdá, že se po nebi, zemi i po tvářích všech lidí rozkládá úsměv nejvyšší spokojenosti. A toho dne se pozdě odpoledne pohyboval Oujezdem k bráně nádherný pohřeb. Pochovávali pana Schepelera, radu zemské účtárny, neboli stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen ten spokojený úsměv! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět. U nás totiž není zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v otevřené rakvi, aby se naposled ještě ohřáli na slunci, než sklouznou do jámy. Ale když odečteme jistou slušnou vážnost, nedala se popřít jakási všeobecná spokojenost. Za toho překrásného dne ležela lidem jakoby ve všech údech — pomozme si! Nejspokojenější byli asi ti praktikanti zemských úřadů, kteří nesli pana radu na márách. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře. Teď šli hrdě a odměřeně pod svým nákladem, každý přesvědčen, že na něm spočívají zraky světa a že si ten svět šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“ Spokojený byl dále dlouhý pan doktor Link, který po pouhé osmidenní nemoci zesnulého pana rady dostal od jeho vdovy dvacet dukátů honoráře. Celá Malá Strana o tom už věděla. Šel teď s trochu sklopenou hlavou, jako by přemýšlel. Spokojený byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný pana rady. Zaživa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už Ostrohradský věděl, že má v kšaftu přiřknuto pět tisíc zlatých. Několikrát už cestou v průvodu řekl sládkovi panu Kejříkovi: „Přec měl dobré jádro!“ Ostrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravím svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíka. Zrovna za těmi dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, všichni radové zemské účtárny, ale hodností mladší než zesnulý Schepeler. Také oni byli zřejmě spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, která seděla sama v prvním fiakru, se neubránila všeobecné spokojenosti. Její spokojenost však bohužel nevyplývala přímo z červnové nálady. Ta dobrá panička byla ovšem žena, a být už třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také její štíhlé postavě slušely černé smuteční šaty přímo roztomile. A její vždycky trochu bleďounká tvář vypadala v rámu černého závoje zvlášť pěkně. Jediný, kdo těžce nesl smrt pana rady a nemohl se nijak zbavit hluboce nepříjemného dojmu, byl sládek pan Kejřík. Byl dosud mládenec a, jak už řečeno, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíka. Mladá vdova mu totiž už včera jasně vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za života svého manžela byla tak věrná. Když k němu soused Ostrohradský poprvé dnes pronesl své: „Přec měl dobré jádro!“, odpověděl pan Kejřík smutně: „Ba neměl, sic by byl vydržel déle.“ A pak už Ostrohradskému ani neodpovídal. Průvod pomalu došel k Oujezdské bráně. Tenkrát ještě nebyla ta brána tak lehounká jako dnes, že by se dala přefouknout. Vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským. Parádní pohřební vůz teď předjel průvod a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci pomalu spustili máry k zemi a začalo kropení. Pak kočí povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zvedli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost — náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola sice zůstala v rakvi, ale trochu se svezla do kolenou a pravá ruka vyletěla přes rakev ven. Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo takové ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely do nehybné tváře mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál — doktor Heribert. Právě se branou vracel z nějaké procházky a kormidloval mezi hromadou lidí sem a tam. Ale náhle musel zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl jeho šedivý kabátek přímo vedle černého rubáše mrtvého. To trvalo okamžik. Jaksi bezděčně se Heribert chopil visící ruky, snad aby ji zase uložil do rakve. Ale podržel ji ve svých rukou, jeho prsty nepokojně hrály a oči pátravě spočívaly na mrtvém obličeji před ním. Teď natáhl ruku a rozevřel víčko pravého oka mrtvého. „No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“ Někteří mládenci natahovali ruce. „Pozor!“ vykřikl malý Heribert neuvěřitelně širokým a zvučným hlasem. „Ten muž není mrtev!“ „Nesmysl! — Vy jste blázen!“ hučel pan doktor Link. „Kdepak je policie?“ volal do toho Ostrohradský. Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. „A co se má stát?“ ptal se dychtivě. „Není — opravdu není mrtev?“ „Není. Je jen strnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!“ „Nejhotovější bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy —“ „Kdopak je to?“ ptal se Ostrohradský. „I prý doktor —“ „Doktor Kazisvět! — Policie!“ řval řemenář, kterým náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc. „Doktor Kazisvět,“ opakovali pánové radové Kdojek a Mužík. Ale obětovný přítel pan Kejřík už s několika mládenci nesl rakev pomalu do vedlejšího hostince U vápenice. Po ulici nastal hluk a povyk přímo bouřlivý. Pohřební vůz se obracel, fiakry se obracely. Pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme — vždyť se dozvíme všechno!“ Ale nikdo nevěděl, co má dělat. „Dobře že jdete, pane komisaři!“ volal Ostrohradský na policejního úředníka, který teď přicházel. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie — prznění mrtvol za bílého dne — před půl Prahou —“ a šel za komisařem dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku a za ním komisař. „Rozejděte se, prosím,“ řekl komisař shromážděným, „nikdo tam nesmí! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.“ Paní radová chtěla vystoupit z kočáru, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď rychle vyšel pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky staraly o omdlelou paní radovou. „Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil. A pak zabručel pro sebe: „Je přece příjemná — tuze příjemná!“ Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho doktor Heribert poslal. Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd u brány byl pořád plný lidí a policejní stráž musela před domem dbát o pořádek. Lidé si v hloučcích vypravovali nejpodivnější věci. Hned jedni proklínali doktora Linka a vypravovali si o něm pomluvy, hned zase jiní se posmívali Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a se zářícím obličejem něco prohodil: „Máme nejlepší naději!“ — „Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“ — „Dýchá!“ zvolal naposledy celý u vytržení a vrhl se do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové. Konečně pozdě večer, už k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař. Ale nebyla jediná malostranská hospoda, kde by nebylo narváno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se horečně. „Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!“ „Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný — výborný lékař! To se dědí!“ „Ale že nechce praktikovat? — Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!“ „Má asi peníze, to je to.“ „A proč mu říkají doktor Kazisvět?“ „Kazisvět? Já to neslyšel.“ „Dnes jsem to slyšel stokrát.“ Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zase jako dřív. „Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!“ říkal. A jindy zase: „Kejřík je diamant!“ Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšná. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata se prý snažili získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu prý učinil přímo neslýchaný návrh. Vůbec se o něho prý co nejnaléhavěji ucházeli všichni takoví, z jejichž smrti by mělo mnoho lidí radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněný prkny. Ba vypravovalo se, že mu paní radová nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala a že ji naposled prý polil z pavlače vodou. Zase bylo vidět, že o lidi nestojí. Zdravili ho, ale on nikdy neodpověděl. Jako dřív kormidloval ulicemi a jeho průsvitná, suchá hlavička se bojácně potřásala jako chmýří. Nemocného nikdy nepřijal. Ale přece se mu teď všeobecně říkalo „doktor Kazisvět“. Spadlo to jako z nebe. Už jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, jestli žije. Jeho malý domek na Oujezdě stojí dosud nedotčený. Musím se jednou poptat. ### Slovníček - **Kazisvět**: člověk, který všem něco pokazí. - **hokynářka**: žena, která prodává potraviny v malém krámě. - **dokamarádili**: dokamarádit znamená přestat být kamarádi. - **kalmuk**: kabát z hrubé vlněné látky. - **astrachánu**: astrachán je kožešina s malými kudrnami; tady jen levná napodobenina z bavlny. - **praktikanti**: praktikant je mladý úředník, který se teprve učí. - **márách**: máry jsou nosítka, na kterých se nosí rakev. - **dukátů**: dukát je zlatá mince. - **kšaftu**: kšaft je závěť. - **fiakru**: fiakr je kočár, který si lidé najímali jako taxi. - **hrobům zábranským**: hroby za branou, na hřbitově za městem. - **strnulý**: nehybný, tuhý. - **prznění mrtvol**: hrubé ponižování mrtvých těl; mrtvola je mrtvé tělo. - **vzkřísí**: vzkřísit znamená vrátit k životu. - **latinské kuchyni**: latinská kuchyně je lékařství a lékárnictví, lékařské znalosti. - **pavlače**: pavlač je otevřená chodba na dvorní straně domu. ## Přivedla žebráka na mizinu Chci psát událost smutnou, ale dívá se mi do očí jako veselá iniciála obličej pana Vojtíška. Obličej tak zdravě svítivý a dočervena lesklý jako nedělní pečeně, politá čerstvým máslem. Pan Vojtíšek se holil jen v neděli. A takhle k sobotě, když mu bílé vousy po kulaté bradě zase pořádně narostly a skvěly se jako hustá smetana, zdál se mi ještě hezčí. Také jeho vlasy se mi líbily. Neměl jich mnoho. Začínaly pod kulatou lysinou na skráních a přešly už přes stříbro lehounce zase do žluta. Byly však jako hedvábí a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek totiž nosil čepici vždycky jen v ruce a pokryl si hlavu, jen když měl přejít prostor příliš pražený sluncem. Vůbec se mi pan Vojtíšek velmi líbil. Jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jako kulaté, upřímné oko. Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Ale podle toho, jak byl na Malé Straně znám, musel být žebrákem už dlouho. A podle svého zdraví jím mohl být ještě dlouho, vypadal jako buk. Jak byl tehdy starý, to zhruba vím. Jednou jsem ho viděl, jak se drobným krůčkem vykulhal po Svatojanském vrchu vzhůru do Ostruhové ulice. Přistoupil k policajtovi panu Šimrovi, který se tu opřený o zábradlí pohodlně slunil. Pan Šimr, to byl ten tlustý pan policajt. Tak tlustý, že jeho šedivý frak byl pořád na prasknutí a jeho hlava zezadu vypadala jako několik jitrnic, z nichž se potí sádlo — račte odpustit. Lesklá přilba se mu kývala na velké hlavě při každém pohybu. Někdy si nějaký tovaryš bez ostychu a proti všem zákonům přešel přes ulici s hořící dýmkou v ústech. Když se pak za ním pan Šimr rozběhl, musel rychle vzít přilbu do hrsti. To jsme se pak my děti smály a tančily po jedné noze, ale jakmile se na nás podíval, hned zase jako by nic. Pan Šimr byl Němec ze Šluknova. Jestli ještě dnes žije — doufám v Boha, že ano — sázím se, že mluví dosud zrovna tak špatně česky jako tenkrát. „Nu a vidíte,“ říkal, „já se tomu naučil za rok.“ Pan Vojtíšek si tenkrát vzal svou modrou čepici pod levou paži a vjel pravicí hluboko do kapsy svého dlouhého šedivého kabátu. Přitom pozdravil zívajícího pana Šimra slovy: „Pomáhej pánbůh!“ a pan Šimr salutoval. Pan Vojtíšek pak šťastně vylovil svou skromnou tabatěrku z březové kůry, vytáhl z ní za kožené poutko svrchní dno a podal ji panu Šimrovi. Pan Šimr si šňupl a řekl: „Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?“ „Inu,“ usmíval se pan Vojtíšek, „bude tomu už věru osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal.“ Pozorný čtenář se jistě diví, že žebrák pan Vojtíšek směl mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku. A že mu tento ani nevykal, jak by to ovšem jistě udělal nějakému venkovanovi nebo jinému zcela podřízenému člověku. A k tomu si ještě třeba pomyslet, čím tenkrát policajt byl! To nebylo jen tak nějaké číslo od jedné do šesti set. To byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří se za den střídali při střežení naší ulice. To byl malý pan Novák ze Slabec, který si nejraději postál před kupeckými krámy, kvůli slivovici. Tlustý pan Šimr ze Šluknova. Pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný. A konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je, jak dlouho sloužil na vojně a kolik má dětí. Na každého jsme se my „sousedské“ děti věšely. Každý z nich znal každého, muže i ženy, a matkám dovedl vždy říci, kam se jejich dítě zaběhlo. A když roku 1844 pan Weisse zemřel následkem požáru, který vypukl v Renthauzu, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice. Ale ani pan Vojtíšek ovšem nebyl obyčejný žebrák. Ani na vlastní žebrácký zevnějšek nedbal tak přísně, vypadal dost čistě, aspoň na začátku týdne. Šátek na krku měl vždycky pořádně uvázaný. Na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden se vždy prožebral celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile hospodyně zaslechla venku jeho měkký hlas, hned mu ochotně nesla svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tenkrát dost mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k sv. Mikuláši na půl dvanáctou. Tady u kostela nikdy nežebral, ba ani si nevšiml žebraček, které tu dřepěly. A pak si zašel někam se najíst. Věděl, kde mu po řadě nechají plný hrnek od oběda. Bylo cosi volného a klidného v celém jeho bytí a konání. Něco takového asi přimělo Storma k jeho dojemně komickému výroku: „Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!“ Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nikdy nedal trojník. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale jinak ušel. Místo peněz mu vždycky přesypal ze své pyksly trochu tabáku. A pak — bylo to vždycky v sobotu — měli pokaždé stejný rozhovor. „Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.“ „Ba že máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.“ Myslel lva na svatovítské věži. Přiznám se, že mi to tvrzení pana Vojtíška vrtávalo hlavou. Byl jsem tenkrát už osm let stár a jako rozumný mladý muž jsem o jedné věci slušným způsobem nemohl pochybovat ani na okamžik. Zmíněný lev může stejně jako já o pouti jít přes kamenný most až na Vyšehrad a sednout si tam na známou krouživou houpačku. Ale jak z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal. * Byl překrásný červnový den. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sv. Mikuláše, nasadil si čepici na hlavu jako ochranu proti sálajícímu slunci a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy sv. Trojice se zastavil a sedl si na schod. Kašna za ním zvučně šplouchala, slunce hřálo, bylo tak příjemně! Dnes zřejmě obědval někde, kde stolovali až po dvanácté. Sotva se posadil, zvedla se jedna ze žebraček ode dveří mikulášského kostela a šla stejným směrem. Té říkali „baba miliónová“. Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „miliónů a miliónů“. Proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila na všechny licitace po Praze, dávala almužnu jedině jí. Miliónová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné sukně jí plandaly kolem suchých hnátů skoro bez šustění, modrá plachetka, silně stažená do čela, se kývala nahoru a dolů. Její obličej mi byl vždycky děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, které se sbíhaly ke špičatému nosu a k ústům. Její oči byly žlutozelené jako u kočky. Přistoupila až blízko k panu Vojtíškovi. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ našpulila ústa. Pan Vojtíšek kývl na znamení, že souhlasí. Miliónová si sedla na druhý konec schodu a kýchla. „Br!“ řekla, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.“ Pan Vojtíšek nic. Miliónová si stáhla plachetku dozadu a bylo vidět celý její obličej. Očima mhouřila jako kočka na slunci, teď byly zavřené, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa jí stále škubala. Když se otevřela, bylo vidět vepředu nahoře jediný zub, celý černý. „Pane Vojtíšku,“ začala zase, „pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl!“ Pan Vojtíšek mlčel. Jen k ní obrátil obličej a díval se jí na ústa. „Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám mohl povědět, kde jsou dobří lidé.“ Pan Vojtíšek nic. „Co pak se tak upřeně na mne díváte?“ zeptala se Miliónová po chvilce. „Co pak je na mně?“ „Ten zub! — divím se, proč máte ten jeden zub!“ „Ach ten zub!“ vzdychla a pak dodala: „To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdo mi přáli a se mnou to upřímně mysleli — všichni. Jen jeden ještě zbyl — ale nevím o něm — nevím, kde je ten můj dobrý přítel, kterého mi milostivý Bůh postavil ještě do cesty života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!“ Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel. Něco jako úsměv, jako radost přelétlo žebraččiným obličejem, ale bylo to ošklivé. Zašpičatila ústa, celý obličej se jí jaksi stáhl do rtů jako do stopky. „Pane Vojtíšku!“ „Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. — Tadyhle se mi pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. — Vy jste tak sám, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. — Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. — Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám —“ Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo čepice. „Radši utrejch!“ vyhrkl konečně a obrátil se bez pozdravu. Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem. Pak si Miliónová stáhla plachetku až k bradě a seděla dlouho nehnutě. Snad usnula. * Divné zvěsti se najednou začaly šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrábal se za uchem. „Pan Vojtíšek,“ znělo často v rozpacích a za chvilku jsi zase slyšel: „Pan Vojtíšek!“ Brzy jsem se všechno dozvěděl. Pan Vojtíšek prý ani nebyl chudý. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod hradem někde v Brusce. Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A tak dlouho! Nastalo rozhořčení. Muži se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrní. „Darebák!“ řekl jeden. „Je pravda,“ uvažoval druhý, „viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých palácích, a jedl pečeně.“ Ženy ještě váhaly. Dobrá tvář pana Vojtíška se jim přece zdála příliš upřímná. Ale přišel dodatek zvěsti. Má prý také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí prý jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. To rozhodlo i u žen. Takřka během dvakrát čtyřiadvaceti hodin byl osud pana Vojtíška změněn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“ Byl jsem v sobotu před domem a viděl jsem, jak se pan Vojtíšek blíží. Pan Herzl stál jako obvykle ve své bílé zástěře ve dveřích, opřený o kamennou veřej. Bezděčně, v jakémsi nevysvětlitelném strachu, jsem vběhl do domu a schoval se za silná vrata. Kolem stěžejí jsem blížícího se pana Vojtíška dobře viděl. Čepice se mu v rukou třásla. Nepřicházel s jasným úsměvem jako jindy. Hlavu měl sklopenou, nažloutlé vlasy rozcuchané. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil obyčejným hlasem. Přitom se mu hlava zvedla. Tváře měl bledé, oko jakoby potažené dřímotou. „To je dobře, že jdete,“ řekl pan Herzl. „Pane Vojtíšku, půjčte mně dvacet tisíc. Nebojte se, že přijdete o ně, budou na dobré hypotece. Mohl bych teď koupit dům tady vedle ‚U labutě‘ —“ Nedomluvil. Panu Vojtíškovi se náhle vyhrnuly slzy proudem. „Vždyť jsem — vždyť jsem —“ zavzlykal, „já byl po celý život tak poctivý!“ Potácel se přes ulici a klesl u zdi pod zatáčkou k hradu. Hlavu položil na kolena a hlasitě štkal. Vrazil jsem do pokoje k rodičům a třásl jsem se na celém těle. Matka stála u okna a dívala se přes ulici. Zeptala se: „Co pak mu řekl pan Herzl?“ Hleděl jsem upřeně oknem tam na plačícího pana Vojtíška. Matka právě vařila svačinu, ale každou chvíli přistoupila také k oknu, vyhlédla ven a zavrtěla hlavou. Najednou vidí, že se pan Vojtíšek pomalu zvedá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila ho na hrnek s kávou a spěchala ven. Volala, kývala z prahu, pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Šla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek se na ni němě díval. „Zaplať pánbůh,“ zašeptal konečně a pak dodal: „Ale teď nemůžu nic polknout.“ * Víc už pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu, neznali ho tam lidé a neznali ho policajti. Usadil se na Křížovnickém plácku u klementinského podloubíčka, zrovna naproti vojenské strážnici, která tehdy stávala u mostu. Vídal jsem ho tam pokaždé, když jsme si ve volné čtvrteční odpoledne zašli na Staré Město podívat se na výlohy knihkupců na Rynku. Čepice před ním ležela dnem na zemi, hlavu měl vždy svěšenou k prsům, v rukou držel růženec a nevšímal si nikoho. Lysina, tváře a ruce se už neleskly a nečervenaly jako nedávno, sežloutlá kůže se scvrkla do šupinatých vrásek. Mám, nemám to říci? — Ale proč bych to neřekl: netroufal jsem si přímo k němu. Plížil jsem se vždycky kolem pilíře, abych mu mohl zezadu hodit do čepice své čtvrtletní jmění, šajnový groš, a pak rychle utéci. Pak jsem ho jednou potkal na mostě; vedl ho policajt na Malou Stranu. A pak jsem ho už nikdy nespatřil. * Bylo mrazivé únorové jitro. Venku ještě šero, okno samý tlustý, květnatý led, v němž se oranžově odrážela záře z protějších kamen. Před domem zaharašil vozík a zaštěkali psi. „Doskoč mně pro dva žejdlíky mléka,“ poručila matka. „Ale zaobal si krk.“ Venku stála mlékařka na vozíku a za vozíkem stál policajt pan Kedlický. Kus lojové svíčky tiše svítil ve čtyřhranné skleněné lucerně. „Cože, pan Vojtíšek?“ ptala se mlékařka a přestala vrtět vařečkou. Mlékařkám bylo sice úředně zakázáno používat vařečku k dělání smetanové parády, ale pan Kedlický byl muž dobrosrdečný, už jsem to řekl. „Ano,“ odpověděl, „našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košili neměl.“ ### Slovníček - **na mizinu**: přivést někoho na mizinu znamená zničit ho tak, že nemá nic. - **jitrnic**: jitrnice je měkká klobása z vepřového masa a vnitřností. - **račte odpustit**: zdvořile: promiňte. - **nevykal**: vykat znamená říkat někomu „vy“; tehdy to bylo méně uctivé než oslovení „oni“, proto pan Šimr říká „voni“. - **na světlo vydal**: žert pana Vojtíška: slova, která se říkají o vydání knihy, používá pro narození. - **trojník**: stará drobná mince, půl dobráku. - **pyksly**: pyksla je tabatěrka, malá krabička na tabák. - **Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!**: německy: Ach, kdybych mohl chodit žebrat po hnědém vřesovišti! - **zámecký lev**: lev na svatovítské věži; „dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku“ znamená „nikdy“. - **plachetka**: šátek na hlavu. - **utrejch**: silný jed. - **dělají slečny**: dělat slečny znamená hrát si na jemné dámy. - **hypotece**: hypotéka je půjčka, kterou zajišťuje dům. - **šajnový groš**: drobná mince malé hodnoty. - **žejdlíky**: žejdlík je stará míra, asi třetina litru. - **umrlčí komory**: umrlčí komora je místnost, kam se dávají mrtví.