# Povídky malostranské (úroveň B1)

*Jan Neruda*

## Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Dne 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám U zeleného anděla.

„Du Poldi, hörst,“ řekla paní setníková v patře nad námi své slečně dceři. Dcera šla právě na trh a byla už venku na chodbě. „Krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit.“

Mnohý lehkovážný člověk si možná pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebyla zas tak zvláštní událost. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ Nebo bych jen pokrčil rameny a neřekl nic. Tenkrát třeba venkovan dvacet let nebyl v Praze. Pak přišel Strahovskou branou do Ostruhové ulice. Kupec tu byl na stejném rohu jako před dvaceti lety, pekař pod stejným štítem a hokynář ve stejném domě. Tenkrát měla každá věc své určené místo. Zařídit najednou krupařství tam, kde bylo dřív třeba kupectví, patřilo k věcem tak hloupým, že na to nikdo ani nepomyslel. Krám se dědil z otce na syna. Někdy přešel přece jen na nějakého přistěhovalce z Prahy nebo z venkova. Na takového člověka se rodáci nedívali příliš jako na cizího. Jaksi se totiž podřídil jejich zvyklému pořádku a nepletl je novotami.

Ale pan Vorel byl nejen úplně cizí člověk. Zřídil si navíc krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece nikdy žádný krám nebyl. Kvůli tomu dal také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždycky jen obloukové okno. U něj sedávala od rána do večera paní Staňková. Měla před sebou modlitební knížku a na očích zelené stínidlo. Každý, kdo šel kolem, ji mohl vidět. Stařičkou vdovu před čtvrt rokem odvezli do Košíř a teď — k čemu jen ten krám! V Ostruhové ulici už jeden krupař byl, ovšem až úplně dole. Ale k čemu druhý? Tenkrát měli lidé ještě peníze a kupovali si zásoby většinou přímo z mlýna. Možná si pan Vorel myslel: „Však ono to půjde!“ Možná si také pyšně myslel, že je mladý, pěkný chlapík. Má kulaté tváře a snivé modré oči, je štíhlý jako panna a k tomu svobodný. Kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci.

Pan Vorel se do Ostruhové ulice přistěhoval také právě asi před čtvrt rokem. Přišel odněkud z venkova. Nevěděli o něm nic, jen že je synem mlynáře. Možná by jim sám řekl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Dávali mu najevo všechnu pýchu rodáků; byl pro ně cizí. Večer sedával v Žlutém domku u džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen, úplně sám. Ostatní si ho ani nevšímali, jenom kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel později než on, podíval se na něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes poprvé. Když přišel později on, hovor někdy utichl.

Ani včera si ho nikdo nevšiml, a přece to byla tak srdečná slavnost! Pan Jarmárka, poštovní úředník, slavil svou stříbrnou svatbu. Pan Jarmárka byl sice dosud jen starý mládenec. Ale zrovna dne 18. února to bylo dvacet pět let, co se málem oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou. Pan Jarmárka už pak na žádnou ženitbu nemyslel a zůstal své nevěstě věrný. Se stříbrnou svatbou to včera myslel úplně vážně. Ani ostatní sousedé, samí dobří lidé, na tom neviděli nic zvláštního. Na konci obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického a upřímně si připíjeli. Sklenky kolovaly. Paní hospodská měla v celé své zásobě jen dvě vinné sklenky. Ale k panu Vorlovi se žádná nedostala. A přece měl pan Vorel dnes úplně novou pěnovku se stříbrným kováním. Pořídil si ji jen proto, aby vypadal jako soused.

Dne 16. února v šest hodin ráno otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Všechno tu bylo připravené už včera. Krám zářil bělostí a novotou. V přihrádkách a v otevřených pytlích svítila mouka bělejší než čerstvě obílená zeď. A lesknul se tu hrách žlutější než pomerančově natřené zařízení kolem. Sousedé a sousedky se při cestě kolem dobře podívali dovnitř. Někdo udělal krok zpátky, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.

„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel v sedm hodin. Měl na sobě krátký šedý kalmuček a bílé soukenné kalhoty.

„Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl v osm hodin, zapálil si svou novou pěnovku a bafnul.

V devět hodin pak vstoupil skoro až do dveří. Netrpělivě se díval do ulice, jestli už konečně nejde ten první počinek. Vtom šla ulicí nahoru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla buclatá dámička, nevysoká, ale se silnými rameny a boky. Bylo jí tak něco přes dvacet let. Vypravovalo se o ní už asi čtyřikrát, že se bude vdávat. Její světlé oči měly ten výraz lhostejnosti, vlastně únavy. Takový výraz se vkrade do očí všech dam, když čepec trochu dlouho nejde. Chodila poněkud batolivě, ale měla ještě jednu zvláštnost. V určitých časových odstupech slečna Poldýnka vždycky zakopla. Přitom vždycky sáhla po šatech, jako by si na ně šlápla. Mně se její chůze podobala dlouhé epické básni, rozdělené na přesné sloky se stejným počtem stop. Zrak krupaře se zastavil na slečně Poldýnce.

Slečna přišla s košíčkem v ruce až ke krámu. Podívala se nahoru na krám, jako by se něčemu divila. Pak zakopla o schůdek a už stála ve dveřích. Nevešla úplně dovnitř a rychle si přitiskla šátek k nosíku. Pan Vorel totiž z dlouhé chvíle bafal poctivě a v krámě bylo dost kouře.

„Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?“ zeptal se ochotně pan Vorel. Ustoupil o dva kroky zpátky a položil pěnovku na pult.

„Dva žejdlíky prostřední krupice,“ poručila slečna Poldýnka a napůl se obrátila z krámu ven.

Pan Vorel se snažil. Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Měl pocit, že by přitom měl něco říct.

„Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,“ koktal. „Tak — prosím zde!“

„Mnoho-li?“ zeptala se slečna Poldýnka s jaksi zadrženým dechem a zakuckala se do šátku.

„Čtyři dobráky. — Tak! Poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky — to budu mít nějaké štěstí!“

Slečna Poldýnka se na něho podívala chladně a s vyvalenýma očima. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše, a on si dovoluje —. Neodpověděla a vyšla ven.

Pan Vorel si mnul ruce. Znovu se podíval do ulice a jeho zrak se zastavil na panu Vojtíškovi, žebrákovi. Za okamžik stál pan Vojtíšek s modrou čepicí v rukou na prahu.

„Zde je dobrák,“ řekl pan Vorel laskavě, „přijďte si každou středu.“

Pan Vojtíšek s úsměvem poděkoval a odešel. Pan Vorel si zase zamnul ruce.

„Zdá se mi, že když se na někoho tak ostře zadívám, musí sem do krámu,“ řekl si. „Ono to půjde!“

Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka. Právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, až je všechno jako uzené.“ V poledne přišla na stůl krupicová polévka. Slečna Poldýnka tvrdila určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci.

Do večera si už vyprávěli všichni sousedé, že v krámě pana Vorla všechno páchne tabákovým kouřem. Mouka je prý jako pražená a kroupy uzené. A panu Vorlovi už neříkali jinak než „uzený krupař“. Jeho osud byl rozhodnut.

Pan Vorel nic netušil. První den byl chudičký, dobře. Druhý, třetí den — no však to ještě půjde! Na konci týdne neměl utrženo ani dva zlaté šajnu — to je přece jen —!

A šlo to pořád stejně. Ze sousedů nepřišel nikdo a málokdy zabloudil do krámu nějaký venkovan. Pravidelně chodil jen pan Vojtíšek. Jedinou útěchou pana Vorla byla jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím větší kotouče dýmu se mu valily z úst. Tváře pana Vorla bledly, čelo se mu krabatilo. Ale pěnovka byla den ode dne červenější a leskla se úspěchem. Policajti z Ostruhové ulice se jedovatě dívali do krámu na toho neúnavného kuřáka. Kdyby aspoň jednou vystoupil s dýmkou v ústech přes práh do ulice! Zvlášť malý pan Novák by dal nevím co za to, kdyby mu mohl vyrazit hořící dýmku z huby. Instinktivně sdíleli nechuť sousedů k cizákovi. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pultem a ani se nehnul.

Krám pustl a chudl. Asi po pěti měsících začaly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Pokaždé pak pan Vorel přivřel skleněné dveře krámu. Sousedé si povídali úplně jistě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se židy spustí!“

Ke svatému Havlu se už vyprávělo, že pan Vorel bude vystěhován. Domácí pán prý z krámu udělá zase byt. Konečně, den před stěhováním, zůstal krám už nadobro zavřený.

Následujícího dne bylo ale před zavřeným krámem pana Vorla od devíti hodin ráno až do večera pořád plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí nemohl pana Vorla nikde najít. Proto prý dal krám násilně otevřít. Dole prý vypadla do ulice dřevěná stolička a nahoře se zhoupl nešťastný krupař, oběšený vysoko na háku.

V deset hodin přišla soudní komise a vešla do krámu domem. Sňali samovraha a pomáhal přitom pan Uhmühl, malostranský policejní komisař.

Sáhl do nebožtíkova kalmuku a vyndal z něho dýmku. Podržel ji proti světlu a řekl: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl — podívejte se!“

### Slovníček

- **pěnovka, nakouřenou pěnovku**: pěnovka: drahá dýmka z bílého kamene; kouřením se její barva mění; nakouřená pěnovka: pěnovka, ze které někdo dlouho kouřil, aby dostala krásnou barvu.
- **krám**: starší slovo pro malý obchod.
- **krupař**: člověk, který prodává krupici, kroupy a mouku.
- **hokynář**: člověk, který prodává potraviny v malém krámě.
- **setníková, setníkovic**: setníková je žena setníka, důstojníka v armádě; setníkovic slečna je jejich dcera.
- **počinek**: první prodej dne nebo v novém obchodě.
- **Du Poldi, hörst**: německy: Poldi, slyšíš.
- **odvezli do Košíř**: odvezli ji na hřbitov v Košířích; paní Staňková zemřela.
- **čepec**: čepice, kterou nosily vdané ženy; „čepec nejde“ znamená, že se dívka dlouho nemůže vdát.
- **kalmuček, kalmuk**: kabát z hrubé vlněné látky.
- **žejdlík**: stará míra, asi třetina litru.
- **dobrák**: stará drobná mince; dva trojníky.
- **zlaté šajnu**: zlaté v papírových penězích; zlatý je stará rakouská peněžní jednotka.
- **přes práh do ulice**: tenkrát se na ulici nesmělo kouřit; v krámě mu policajti nemohli nic udělat.
- **z huby**: huba je hrubé slovo pro ústa.
- **se židy spustí**: spustit se s někým: začít mít s někým špatné vztahy nebo obchody.

## O měkkém srdci paní Rusky

Velš Josef, kupec, byl jeden z nejbohatších malostranských obchodníků. Myslím, že měl v krámě vůbec všechno, co dává Indie i Afrika. Měl tam všechno od sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštění až po zlatý prášek. Jeho krám na náměstí byl také celý den nabitý lidmi. Pan Velš byl v krámě celý den. Chyběl jen v neděli v době velké bohoslužby v chrámu sv. Víta. A pak při některých velkých parádách pražských měšťanských sborů. Pan Velš byl totiž ostrostřelec: první setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo. V krámě měl dva mládence a dva učedníky, ale rád by obsloužil všechny zákazníky sám. Koho nemohl obsloužit, toho pozdravil, kývl na něj a usmál se. Pan Velš se vlastně usmíval pořád: v krámě, na ulici, v kostele, všude. Obchodní úsměv se mu vryl do svalů v tvářích a už z nich nemohl ven. Milá figurka: nevelký, tlustý, s hlavičkou, která se stále potřásala, a s tím úsměvem. V krámě nosil placatou čepici a koženou kupeckou zástěru. Na ulici nosil dlouhánský modrý kabát se zlatými knoflíky a baňatý cylindr.

Měl jsem o panu Velšovi jednu drobnou představu. Za jeho života jsem u něho doma nikdy nebyl. Ale kdykoli jsem si představil, jak asi vypadá doma, byl to vždycky stejný obraz. Pan Velš sedí bez čepice, ale v zástěře u stolu. Před ním stojí talíř polévky, ze které se kouří. Loket má opřený o stůl. Ruka drží plnou lžíci uprostřed mezi talířem a usměvavými ústy. Tak tu sedí, jako by byl vytesaný z kamene, a lžíce se nehne ani sem, ani tam. Hloupá představa, to vím.

Ale v době, kdy naše povídka začíná, dne 3. května 184* ve čtyři hodiny odpoledne, už pan Velš ani nežil. Ležel nad krámem v prvním patře, ve svém parádním pokoji a v krásné rakvi. Víko ještě nebylo nasazené. Pan Velš se usmíval ještě po smrti a se zavřenýma očima.

Funus byl určen na čtvrtou hodinu. Pohřební vůz, takzvaný „třapcový“, stál už na náměstí před domem. Stála tu také setnina měšťanských ostrostřelců i s hudbou.

Parádní pokoj byl skoro plný, samí vážení malostranští lidé. Vědělo se, že mikulášský pan farář s doprovodem přijde trochu později. Tak to bylo zvykem u každého váženějšího souseda, aby se neřeklo, že se s ním spěchá z brány ven. V pokoji bylo dusno. Sem pralo odpolední slunce a lámalo se ve velkých zrcadlech. Velké voskové svíce kolem katafalku hořely žlutě a čadily. Horký vzduch byl plný čadu. Cítil se v něm čerstvý lak černé rakve i tříštky pod mrtvolou. Možná také už zápach z mrtvoly. Bylo ticho, lidé jen šeptali. Nikdo neplakal, protože pan Velš nezanechal bližší příbuzné. A ti vzdálenější vždycky říkají:

„Jen kdybych se mohl vyplakat — ale nemám slz, kdyby mně to srdce utrhlo.“

„Ano, ano, to je ale tím horší.“

Teď vstoupila do pokoje paní Ruska. Byla vdova po nebožtíku Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály. Do toho vlastně nikomu nic není, a tak jen mimochodem poznamenám, co se vyprávělo o tom, jak ovdověla. Tenkrát byla u každého dělostřeleckého pluku zvláštní setnina bombardérů, mladí, buclatí hoši, krev a mléko. Tu setninu prý pan Rus naprosto nenáviděl, prý nějak kvůli své ženušce. A jednou ho za to strašně zbili. Ale, jak praveno, nikomu do toho nic není. Paní Ruska jedla svůj vdovský chléb už dvacet pět let. Žila bezdětná ve svém domě na Selském trhu. Kdyby se někdo zeptal, co pořád dělá, odpověděli by mu: Chodí na funusy.

Paní Ruska se protlačila až ke katafalku. Byla to padesátnice, ale statná paní nadprůměrné výšky. Z ramen jí splývala hedvábná černá mantila. Černý čepec, ozdobený světle zelenými stuhami, lemoval její kulatou a upřímnou tvář. Její hnědé oči se zahleděly do tváře nebožtíka. Trhlo jí to v obličeji, rty se jí začaly třást, vyhrkly bohaté slzy. Těžce vzlykla.

Bílým šátkem si rychle utřela oči i ústa. Teď se podívala na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala. Jestli byla z Prahy, jak to vypadalo, musela být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, německy. V národním ohledu byla totiž tenkrát Malá Strana skutečně levou Prahou.

„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ řekla paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se.“ A zase si stírala tekoucí slzy. „Šel a nechal nás tu — nechal tu také všechnu svou zámožnost — smrt je zlodějka, je.“

Neznámá paní neodpovídala.

„Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní Ruska, „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zakrytá, aby prý neviděli mrtvolu, až se obrátí, kam chtějí. Takhle je to lepší, nebožtíka v rakvi je vidět pěkně ze všech stran. Já bych řekla, že ta rakev stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jako by se na nás usmíval i z toho zrcadla. Smrt ho vůbec nezměnila, jen ho trochu natáhla — jako by byl živ, že?“

„Já pana Velše zaživa neznala,“ řekla cizí panička.

„Ne? O jé, já tuze dobře. Ještě jako svobodného a také jeho ženu ještě jako svobodnou, dej jí pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli svatbu. Plakala od božího rána. Prosím, plakat celý den, když má člověk devět let už známost s mužským! Hloupé, ne? Ten se na ni načekal, devět let, mohl radši čekat ještě devětkrát devět! Ta byla! Povídám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnější a domácnosti nerozuměla žádná jako ona. Na trhu smlouvala hodinu o grešli. Při prádle vždycky ošidila chudou podělkyni o nějakou nádobu vody. A služky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem od nich dvě služky po sobě a vím všechno. Minutu neměl pokoj. Že prý je jenom proto pořádný, že se jí bojí. A že prý jí jen proto neodmlouvá, aby se zlobila ještě víc. Víte, ona byla, jak říkáme, romantická a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak ji muž trýzní. Kdyby ji muž ze zlosti otrávil, byla by ráda. A kdyby se muž sám oběsil, taky, aspoň by ji svět litoval.“

Paní Ruska se znovu podívala ke své neznámé sousedce. Ale neznámá tu už nestála. Paní Ruska ve svém ohni ani nezpozorovala, že sousedka rudne v tváři čím dál víc. Nevšimla si ani, že uprostřed její řeči od ní odstoupila. Teď neznámá mluvila v pozadí pokoje se suchým panem Uhmühlem, oficiálem u zemské účtárny a příbuzným pana Velše.

Paní Ruska se zase zahleděla na němou tvář nebožtíka. Zase se jí začaly třást rty a z oka jí vytryskla slza.

„Nebožák,“ řekla pěkně nahlas voskářce paní Hirtové, „ale on je na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přece dítě —“

„Zdráva v májové noci na koštěti přijela?“ zasípalo to hlasitě za ní. Na rameno se jí položila kostnatá mužská ruka. Všichni přítomní sebou trhli a dívali se na paní Rusku a na pana Uhmühla. Ten se teď postavil před ni. Natáhl ruku ke dveřům a přikázal svým sípavým, ale pronikavým hlasem: „Ven!“

„Copak je tam?“ zeptal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr.

„Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako meč.“

„Tedy ji bácni přes pochvu!“

„To ona dělá při každém funuse,“ ozývalo se z několika stran.

„Už svedla rámusy i na svatém poli!“

„Jenom honem ven,“ přikázal pan komisař a chytil paní Rusku za ruku. Paní Ruska šla a vzlykala jako dítě.

„Takový škandál — a při tak krásném funuse,“ říkali ti, kdo zůstali.

„Teď ticho!“ přikázal pan komisař paní Rusce v předpokoji, protože právě procházeli kolem farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska se sice snažila ze sebe dostat nějaké slovo. Ale pan komisař ji vedl neúprosně dál až před dům. Tady kývl na policejního strážníka: „Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse ostudu!“

Paní Ruska byla červená jako pivoňka a ani už nevěděla, co se s ní děje.

„Škandál — a tak krásný funus!“ hlučelo to teď zase dole na náměstí.

Páni Uhmühlové, synové pana Uhmela, městského písaře, vnukové pana Uměla, barvíře, byli, jak vidět, velmi přísní páni. A proti paní Rusce zavládla dnes malostranská nevole. Řekl bych světová, kdyby Malá Strana pokrývala celý svět, jak bych si jako rodák přál.

Následujícího dne byla paní Ruska předvolána na komisariát v Mostecké ulici.

Tam bývalo živo. Když v létě úřadovali při otevřených oknech, bylo je slyšet přes celou ulici. Křičeli na každého plnou silou. Tenkrát ještě nebylo to zdvořilé zacházení, které teď jistě zkrášluje každý policejní výkon. Pod okny na chodníku se tam často zastavoval Josef harfenista, známý malostranský revolucionář. Když šel kolem některý z nás mladíků a podíval se na něho, Josef mrkl. Ukázal palcem na sebe a řekl s klidným úsměvem: „Štěkají.“ Doufám, že v tom nebyl despekt, že se Josef chtěl jen vyjádřit slovem co nejplastičtějším.

A tam stála kolem poledne dne 4. května roku 184* paní Ruska před přísným panem komisařem. Měla na sobě mantilu a čepici se zelenými stuhami.

Byla zdrcená, dívala se do země a neodpovídala. A když pan komisař skončil svou přísnou řeč a řekl jí: „Neopovažte se už jaktěživa na nějaký funus! — Teď můžete jít!“ — šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař zakázat i umřít, tím spíš chodit na pohřby.

Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího úředníka a řekl s úsměvem:

„Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“

„Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“ řekl nižší úředník.

Hlasitě se zasmáli a oba měli zase dobrou náladu.

Ale paní Ruska se dlouho nemohla dopracovat ke své dřívější dobré náladě. Konečně ji našla.

Asi po půl roce se odstěhovala ze svého domu a najala si byt hned vedle Oujezdské brány. Tady musel projít každý funus. A když šel kolem jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.

### Slovníček

- **krám**: starší slovo pro malý obchod.
- **ostrostřelec, tlupa**: ostrostřelec: člen měšťanského střeleckého sboru; tlupa: malá skupina takových mužů.
- **nebožtíka**: nebožtík: mrtvý člověk.
- **funus**: pohřeb.
- **setnina bombardérů**: skupina vojáků (setnina), kteří slouží u děl (bombardéři).
- **katafalk, tříštky**: katafalk: vyvýšené místo, na kterém stojí rakev; tříštky: malé kousky dřeva v rakvi.
- **z brány ven, svatém poli**: z brány ven: na hřbitov za městskou branou; svaté pole: hřbitov.
- **za vodou**: na druhém břehu Vltavy, na straně Starého Města.
- **levou Prahou**: „levá Praha“: Praha na levém břehu Vltavy; levý tu znamená také nešikovný, protože se tu ještě mluvilo německy.
- **grešli**: grešle: mince s velmi malou hodnotou.
- **podělkyni**: podělkyně: chudá žena, která pomáhá při praní.
- **měl lázně**: moc trpěl, měl velmi zlý život.
- **májové noci**: májová noc: noc, kdy podle pověry létají čarodějnice.
- **přes pochvu**: pochva: obal na meč.
- **despekt**: neúcta.
- **hluchoněmých**: hluchoněmý: člověk, který neslyší a nemluví (dnes se to slovo považuje za nevhodné).

## Hastrman

Chodil vždycky s kloboukem v ruce. I v největším mrazovém nebo slunečním úpalu držel nanejvýš svůj cylindr nad hlavou jako slunečník. Cylindr byl nízký, ale baňatý, se širokou střechou. Šedivé vlasy měl hladce přičesané k hlavě. Vzadu se spojovaly v cůpek, tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval. Byl to jeden z úplně posledních cůpků v Praze, už tenkrát tu byly jen dva nebo tři. Jeho zelený fráček se zlatými knoflíky byl v horní části krátký. Zato šosy byly dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku pana Rybáře do vyhublých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa. Černé kalhoty šly jen po kolena, kde svítily dvě stříbrné přezky. Pak byly sněhobílé punčochy, zase až k dalším dvěma stříbrným přezkám. Pod nimi se šouraly velké boty. Jestli se ty boty někdy opravovaly, nevím. Ale vždycky vypadaly, jako by byly z popraskané kůže ze střechy nejstaršího fiakru.

Suchý, špičatý obličej pana Rybáře zářil věčným úsměvem. Bylo to zvláštní podívání, když šel pan Rybář po ulici. Každých dvacet kroků se zastavil a obrátil se vpravo a vlevo. Vypadalo to, že jeho myšlenky nejsou v něm. Zdálo se, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady. Proto se pan Rybář musel usmívat a občas se po těch šibalech ohlédl. Když někoho zdravil, zvedl jen ukazováček pravé ruky a lehounce hvízdl. Takové lehounké hvízdnutí zaznělo vždycky také, když pan Rybář začal mluvit. Obvykle začínal slovem „ďjó“, které znamenalo souhlas.

Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhledem na Petřín. Ale mohl být už u samého domu. Jakmile uviděl nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždycky šel za nimi. Když se zastavili u široké vyhlídky a obdivovali krásu naší Prahy, stál vedle nich. Zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, moře! — Proč nebydlíme u moře!“ Pak šel za nimi do Hradu. Ve svatováclavské kapli cizinci zase obdivovali stěny vyložené českými drahokamy. Tehdy hvízdl podruhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim nikdy neřekl.

Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!“ jsme mu říkali hastrman. Ale v úctě jsme ho měli všichni, staří i mladí. Pan Rybář byl justiciár ve výslužbě, odněkud od Turnova. Tady v Praze žil u své mladé blízké příbuzné. Ta měla za muže nižšího úředníka a s ním už dvě nebo tři dítky. Vyprávělo se, že pan Rybář je až báječně bohatý. Ani ne tak na penězích jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl prý vysokou černou skříň. V té skříni byly samé nízké čtyřhranné černé škatule, pěkně velké. Každá škatule byla uvnitř rozdělená sněhobílou lepenkou na samé čtverce. V každém čtverci ležel na bavlnce lesklý drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Všechno prý sám našel a sebral na hoře Kozákově. Šajvlové se jmenovali ti příbuzní pana Rybáře. My děti jsme si vyprávěly, že když u Šajvlů myjí podlahu, sypou ji místo pískem samým tlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, jsme šajvlovským dětem vždycky strašně záviděly.

Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou, blízko pana Rybáře. Tam si totiž pan Rybář každý krásný den na hodinku pohodlně sedal do trávy. Kouřil tu z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou kolem dva větší studující. Jeden z nich si odplivl a řekl: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby jsem pokládal kouření maminčiny vatýrky za požitek, který si mohou dovolit jen velmi bohatí lidé.

Takto se procházel „hastrman“ — ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! — vždycky jen po Bruských hradbách. Když potkal některého kanovníka, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kanovníci se tu totiž také vždycky procházeli. Jednou jsem ho slyšel, jak mluví se dvěma kanovníky, kteří seděli na lavičce. Rád jsem totiž poslouchal, co mluví dospělí lidé. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou pan Rybář zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína. Silné nátury, které jsou na ně zvyklé, se jimi živí a posilují. Slabé ale přemáhají, opojují a ničí.“ A pak kývl kloboukem a šel.

Větší a tlustý kanovník pak řekl: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“

Menší, ale také tlustý odpověděl: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“

Já jsem si ale tu větu zapamatoval jako obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi i o panu Rybářovi jsem měl stejně vznešené mínění. Když jsem pak vyrůstal, dostával jsem sám do ruky různé knihy. A zjistil jsem, že pan Rybář tenkrát vskutku citoval úplně věrně. Jen s tím rozdílem, že tu větu nenapsal Rosenau, ale jakýsi Rousseau. Pana Rybáře zřejmě zmátla zlá náhoda a nějaká lehkomyslná tisková chyba.

Proto jistě neztratil mou úctu. Dobrý, nesmírně dobrý člověk!

Bylo to jednoho slunečného srpnového dne, tak asi ke třetí hodině odpoledne. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát. Kdo stál jen tak venku před domem, rychle něco zavolal dovnitř. Z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, který šel dolů.

„Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,“ řekl pan Herzl, šenkýř u Dvou slunců. Poznamenávám, že druhý pád množného čísla slova „slunce“ je podle malostranské řeči úplně jistě „slunců“.

„O jé!“ zvolal pan Vitouš, kupec na rohu, „musí být zle, nese na prodej!“ Je mi líto, že to musím říci, ale pan Vitouš neměl u sousedů velkou vážnost. Vyprávělo se o něm, že už byl jednou blízko bankrotu. A dodnes se dobrý malostranský soused dívá na „bankrotáře“ úplně jinak než ostatní svět.

Ale pan Rybář šel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levou paží nesl jednu z těch čtyřhranných černých škatulí, o kterých se tolik mluvilo. Pevně ji tiskl k tělu, takže klobouk, který držel dole v ruce, byl jako přilepený k noze. V pravé ruce měl španělku s plochým knoflíkem ze slonové kosti. To bylo znamení, že pan Rybář jde někam na návštěvu. Jindy hůl nikdy nenosil. Když ho někdo pozdravil, zvedl hůl a hvízdl mnohem hlasitěji než jindy.

Sešel Ostruhovou ulicí dolů, přešel Svatomikulášské náměstí a vešel do domu Žambereckého. Tam bydlel ve druhém patře gymnazijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodovědec. Muž tedy tenkrát trochu neobyčejného vzdělání. Návštěva netrvala dlouho.

Pan profesor měl dobrou náladu. Jeho mohutné, podsadité tělo si právě odpočinulo při odpoledním spánku. Dlouhé šedé vlasy kolem lysého temene se tu a tam ježily v pohodlném nepořádku. Modré, chytré a vždy přívětivé oči svítily. Tváře, beztak vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly dost silně poškozené od neštovic. Dávaly panu profesorovi důvod ke stálému vtipu.

„Tak je to na světě,“ říkal. „Když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké. Já když se směju, mám stovky důlků, a jsem prý přece jen ošklivý.“

Pokynul panu Rybářovi k pohovce a zeptal se: „Čím tedy mohu sloužit?“

Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal víko. Pestré kamínky zazářily.

„Já bych — já jen, co tadyhleto tento — jakou to má asi cenu —,“ koktal.

Pak se posadil a opřel si bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden tmavý, potěžkal ho v ruce a prohlížel ho proti světlu.

„To je moldavit,“ řekl.

„Jak?“

„Moldavit.“

„Ďjó, moldavit,“ hvízdl pan Rybář. Na jeho tváři bylo tak trochu vidět, že to slovo slyší poprvé v životě.

„Ten by se hodil pro naši gymnazijní sbírku, jsou už vzácné. Mohl byste nám ho prodat.“

„To by se vidělo. — Co tak asi —“

„Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?“

„Tři zlaté!“ hvízdl tenounce pan Rybář. Brada se zvedla a zase sklapla na knoflík. „A ostatní?“ zašeptal po chvilce náhle stísněným hrdlem.

„Chalcedon, jaspisy, ametysty, záhnědy — to nic není.“

Za chvíli byl pan Rybář zase na rohu Ostruhové ulice. Šel pomalu nahoru. Sousedé ho poprvé viděli s kloboukem na hlavě. Široká střecha klobouku byla stažená do čela. Španělka se koncem vlekla po zemi a chrastila na dlažbě. Nevšiml si nikoho a ani jednou nehvízdl. Také se na té cestě ani jednou neohlédl. Žádná z jeho myšlenek dnes zřejmě nedováděla venku. Všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.

Dnes už z domu nevyšel, ani na hradby, ani za Brusku. A byl tak krásný den!

— — — — — —

Bylo už k půlnoci. Nebe bylo modré jako ráno. Měsíc zářil svým nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem a hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokrytý nádhernou stříbrnou mlhou a stříbrná záplava ležela na celé Praze.

Veselé světlo se lilo do pokojíku pana Rybáře oběma dokořán otevřenými okny. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, strnulý. Z dálky hučely vltavské jezy, dlouhým, mohutným tónem. Slyšel je stařeček?

Náhle sebou trhl. „Moře! — proč tu není moře!“ zašeptal a rty se mu zachvěly.

Možná se v něm vlnil smutek jako bijící moře.

„Eh!“ škubl sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a jeho pohled na ně padl. Pomalu vzal nejbližší z nich a vysypal si kamínky do hrsti. „Fi — oblázky!“ A mrštil jimi z okna ven.

Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář si dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník.

„Strýčku, copak děláte?“ ozval se venku příjemný mužský hlas, zřejmě ze sousedního okna. Pan Rybář bezděčně ustoupil o krok zpátky.

Dveře zavrzaly a vešel pan Šajvl. Možná ho u okna zdržela krásná noc. Možná si všiml, že je starý strýc neobyčejně neklidný, a slyšel z jeho pokojíku dlouhý šramot. Možná také některé vzdechy starce zazněly hlasitě z okna ven.

„Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“

Stařec sebou škubl. Pak zašeptal a díval se přitom upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny — oblázky —“

„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral — strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat —“

„Mysleli jste snad,“ šeptal zase stařec jednotvárně a s námahou, „že jsem bohatý, a já vskutku —“

„Strýčku,“ řekl pan Šajvl pevným, ale přitom měkkým hlasem a vzal starce za ruku, „copak nejsme vámi bohatí? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastní, vy jste naším požehnáním v domě —“

Stařec náhle přistoupil znovu až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Podíval se ven. Neviděl nic určitého, všechno se třpytilo jako rozpuštěný diamant. Všechno se vlnilo — až k samému oknu — až do jeho oka — moře — moře!

Dál už povídat nebudu, dál už neumím.

### Slovníček

- **hastrman**: vodník, pohádková bytost, která žije ve vodě a nosí zelené šaty.
- **ďjó**: ano (zvláštní slovo pana Rybáře).
- **škatule**: velká krabice.
- **cůpek, cůpků**: cůpek: malý cop.
- **fráček, šosy**: fráček: krátký slavnostní kabát; šosy jsou jeho dlouhé zadní části.
- **přezky**: kovové spony na botě nebo na kalhotách.
- **justiciár**: soudní úředník na panství.
- **maminčinu vatýrku**: posměšná slova: jeho tabák páchne jako hořící stará prošívaná kazajka.
- **kanovník**: vyšší kněz při velkém kostele.
- **Frankreichu**: Frankreich je německy Francie.
- **šenkýř**: člověk, který v hospodě nalévá pití.
- **španělku**: španělka: vycházková hůl z rákosu.
- **moldavit**: tmavozelený vzácný přírodní sklovitý kámen.
- **Chalcedon, jaspisy, ametysty, záhnědy**: druhy běžnějších kamenů, ne velmi drahé.
- **jezy**: jez: stavba přes řeku, přes kterou padá voda.
- **oblázky**: malé hladké kameny z řeky.

## Doktor Kazisvět

Neříkali mu tak vždycky, ale až po jedné příhodě. Ta příhoda byla tak divná, že se dostala i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert. Křestní jméno měl nějaké úplně neobyčejné, ale už nevím jaké. Pan Heribert byl lékař. Abych řekl pravdu, skutečně získal titul doktora medicíny, ale neléčil vůbec nikoho a vůbec nic. Sám by musel přiznat, že od studentských let na klinikách neměl pod rukama ani jednoho nemocného. A možná by to i ochotně přiznal, kdyby vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.

Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, který býval velmi oblíbeným lékařem na Malé Straně. Matka umřela brzy. Otec umřel krátce před synovou promocí a nechal mu na Oujezdě domek s jedním patrem. Možná mu nechal také nějaké peníze, ale ne mnoho. V tom domku doktor Heribert junior bydlel. Dva krámky v přízemí do ulice a pronajatý byt v prvním patře vpředu mu nesly nějaký nájem. On sám bydlel v prvním patře do dvora. K němu vedly přímo ze dvora samostatné schody. Neměly střechu a hned dole u dvora je uzavírala dřevěná mříž. Jak to u něho v bytě vypadalo, nevím. Ale vím, že žil velmi jednoduše. Jeden z obou krámků totiž pronajímal hokynářce. Ta hokynářka pana doktora obsluhovala a její syn Jozífek byl můj kamarád. Už dávno, tuze dávno kamarádi nejsme, protože se Jozífek pak stal kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale od něho jsem se dozvěděl, že si pan doktor Heribert vaří snídani sám. Že na oběd chodí do nějaké levné jídelny na Starém Městě. A že večeři jí jen tak, jak to přijde.

Doktor Heribert mladší mohl mít na Malé Straně dost přízně, kdyby chtěl. Po smrti otce přenášeli nemocní svou důvěru na něho. Ale ať přišel chudý, nebo bohatý, on nevyslyšel nikoho a nešel nikam. Důvěra tedy pomalu přestala. Lidé v okolí ho začali považovat za něco, čemu se říká „zkažený student“. Později se mu i posmívali: „Ach doktor, ano — ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta se to, jak se zdálo, příliš nedotklo. Zdálo se, že o lidi vůbec nestojí. Nikoho nepozdravil, a když ho někdo pozdravil, neodpověděl. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr honí zvadlý list sem a tam. Byl skoro malé postavy — podle nové míry měl asi půldruhého metru. Tu svou suchou postavičku kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních lidí vždy aspoň dva kroky daleko. Odtud to zmítání. Jeho modré oko bylo jaksi plné ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář měl zarostlou světlehnědým vousem. Zarostlá tvář byla podle tehdejších názorů také něco úplně neslušného. V zimě nosil šedý mlynářský kalmuk a soukennou čepici. Jeho hlavička tehdy zapadala hluboko do límce z bavlněného astrachánu. V létě nosil šedé kostkované lehké šaty nebo ještě lehčí plátěné. Hlavička se mu pak nejistě kývala, jako by byla na slabé stopce. V létě chodil už ve čtyři hodiny ráno do sadů na Mariánských hradbách. Tam si sedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavičku. Stalo se, že si k němu přisedl nějaký dobrosrdečný soused z Malé Strany a začal mluvit. Ale doktor Heribert vstal, zavřel knihu a odešel. Neřekl ani slovo. Pak ho už nechali úplně být. Ano, tak daleko to doktor Heribert dotáhl. Bylo mu teprve asi čtyřicet let, a přece se o něho už nestarala ani jedna malostranská panna.

Najednou se ale přihodilo něco — jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat.

Byl překrásný červnový den. Byl to takový den, kdy se nám zdá, že všude leží úsměv nejvyšší spokojenosti. Leží na nebi, na zemi i na tvářích všech lidí. A ten den se pozdě odpoledne pohyboval Oujezdem k bráně nádherný pohřeb. Pochovávali pana Schepelera, radu zemské čili stavovské účtárny, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale opravdu se zdálo, že i nad tím pohřbem je rozestřený ten spokojený úsměv! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět. U nás totiž není takový zvyk jako na jihu. Tam nosí mrtvé k hrobu v otevřené rakvi, aby se ještě naposled ohřáli na slunci, než sklouznou do jámy. Ale když nepočítáme jistou slušnou vážnost, nešlo popřít jakousi všeobecnou spokojenost. Za toho překrásného dne ji lidé měli jakoby ve všech údech — řekněme to tak!

Nejspokojenější byli asi ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu nesli na márách. Nedali si to vzít. Dva dny byli rozechvělí a lítali z kanceláře do kanceláře. Teď šli hrdě a odměřeně se svým nákladem. Každý byl přesvědčený, že se na něho dívá celý svět. A že si ten svět šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“ Spokojený byl dále dlouhý pan doktor Link. Nemoc pana rady trvala jen osm dní, a přece dostal od vdovy dvacet dukátů honoráře. Celá Malá Strana už o tom věděla. Šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojený byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný pana rady. Za života si ho sice pan strýček nevšímal. Ale teď už Ostrohradský věděl, že má v kšaftu přiřčeno pět tisíc zlatých. V průvodu už několikrát řekl sládkovi panu Kejříkovi: „Přec měl dobré jádro!“ Ostrohradský šel hned za rakví. Vedle něho šel obtloustlý pan Kejřík, který svítil zdravím. Byl to nejlepší a nejdůvěrnější přítel zemřelého. Přímo za těmi dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann. Všichni byli radové zemské účtárny, ale hodností byli mladší než zesnulý Schepeler. Také oni byli zjevně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová neodolala všeobecné spokojenosti. Seděla sama v prvním fiakru. Bohužel její spokojenost nevycházela přímo z červnové nálady. Ta dobrá panička byla ovšem ženská. A být už třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Její štíhlé postavě také černé smuteční šaty roztomile slušely. A její vždy trochu bledá tvář vypadala v rámu černého závoje zvlášť pěkně.

Jediný, kdo těžce nesl smrt pana rady, byl sládek pan Kejřík. Nijak se nemohl zbavit hluboce nepříjemného pocitu. Byl dosud svobodný a, jak už bylo řečeno, nejlepší a nejdůvěrnější přítel zemřelého. Mladá vdova mu totiž už včera jasně řekla, co očekává. Čekala, že se jí teď náležitě odmění za to, že mu už za života svého manžela byla tak věrná. Soused Ostrohradský k němu dnes poprvé řekl své: „Přec měl dobré jádro!“ Na to pan Kejřík smutně odpověděl: „Ba neměl, sic by byl vydržel déle.“ A pak už Ostrohradskému ani neodpovídal.

Průvod pomalu došel k Oujezdské bráně. Tenkrát ještě nebyla ta brána tak lehoučká, že by se dala sfouknout, jako je dnes. Vinula se těžkými hradbami. Stály tam za sebou dva dlouhé, křivé a temné tunely. Byla to pravá předmluva k hrobům za branou.

Parádní pohřební vůz teď předjel průvod a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mladí muži pomalu spustili máry k zemi a začalo kropení. Pak kočí povytáhli pohyblivý podklad vozu. Mladí muži zvedli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď bylo na jedné straně příliš mnoho síly, nebo na obou stranách úplně stejná neobratnost. Rakev náhle sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola sice zůstala v rakvi, ale trochu se svezla do kolen. A pravá ruka vylétla přes rakev ven.

Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo takové ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Oči všech se vpíjely do nehybné tváře mrtvého rady. A přímo vedle rakve stál — doktor Heribert. Právě se vracel branou z nějaké procházky. Kormidloval sice mezi spoustou lidí sem a tam, ale náhle musel zůstat stát přímo za kněžími. A teď byl jeho šedý kabátek přímo vedle černého rubáše mrtvého.

Trvalo to okamžik. Heribert jaksi bezděčně vzal visící ruku, možná aby ji zase uložil do rakve. Ale podržel ji ve svých rukou. Jeho prsty neklidně hrály a oči zkoumavě spočívaly na mrtvé tváři před ním. Teď natáhl ruku a rozevřel víčko pravého oka mrtvého.

„No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“

Někteří mladí muži natahovali ruce.

„Pozor!“ vykřikl malý Heribert neuvěřitelně širokým a zvučným hlasem. „Ten muž není mrtev!“

„Nesmysl! — Vy jste blázen!“ hučel pan doktor Link.

„Kdepak je policie?“ volal do toho Ostrohradský.

Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi.

„A co se má stát?“ ptal se dychtivě. „Není — opravdu není mrtev?“

„Není,“ odpověděl Heribert. „Je jen strnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!“

„Nejhotovější bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy —“

„Kdopak je to?“ ptal se Ostrohradský.

„I prý doktor —“

„Doktor Kazisvět! — Policie!“ řval řemenář. Náhle jím zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.

„Doktor Kazisvět,“ opakovali páni radové Kdojek a Mužík.

Ale obětovný přítel pan Kejřík už nesl s několika mladými muži rakev pomalu do vedlejšího hostince U vápenice.

Po ulici nastal hluk a přímo bouřlivý povyk. Pohřební vůz se obracel, fiakry se obracely. Pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme — vždyť se dozvíme všechno!“ Ale nikdo nevěděl, co má dělat. Právě přicházel policejní úředník.

„Dobře že jdete, pane komisaři!“ volal na něho Ostrohradský. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie — prznění mrtvol za bílého dne — před půl Prahou —“

A šel za komisařem dovnitř do Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku a za ním komisař.

„Rozejděte se, prosím,“ řekl komisař shromážděným, „nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.“

Paní radová chtěla vystoupit z kočáru, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď rychle vyšel pan Kejřík a přistoupil ke kočáru. Paničky se tam staraly o omdlelou paní radovou.

„Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil. A pak si zabručel pro sebe: „Je přece příjemná — tuze příjemná!“ Obrátil se, naskočil do fiakru a odjel tam, kam ho poslal doktor Heribert.

Vozy odjely, truchlící se rozešli. Ale na Oujezdě u brány bylo pořád plno lidí a policejní stráž musela před domem dbát na pořádek. Lidé stáli v hloučcích a vyprávěli si nejpodivnější věci. Chvíli jedni zlořečili doktoru Linkovi a vyprávěli si o něm pomluvy. Chvíli se zase jiní posmívali Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a se zářícím obličejem něco prohodil: „Máme nejlepší naději!“ — „Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“ — „Dýchá!“ zvolal naposledy úplně u vytržení. Pak se vrhl do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.

Konečně pozdě večer, už k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šli doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.

Ale na Malé Straně nebyla jediná hospoda, která by nebyla nacpaná až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se horečně.

„Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!“

„Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný — výborný lékař! To se dědí!“

„Ale že nechce praktikovat? — Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!“

„Má asi peníze, to je to.“

„A proč mu říkají doktor Kazisvět?“

„Kazisvět? Já to neslyšel.“

„Dnes jsem to slyšel stokrát.“

Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zase jako dřív.

„Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!“ říkal. A jindy zase: „Kejřík je diamant!“

Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšná. Vypravovaly se podivné věci. Baroni, hrabata a knížata se prý snažili získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Jistý vládnoucí král italský mu prý dokonce učinil přímo neslýchaný návrh. Vůbec se o něho co nejnaléhavěji ucházeli všichni takoví, z jejichž smrti by mělo mnoho lidí radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněný. Vypravovalo se dokonce, že mu paní radová nesla plný pytlík dukátů. K němu se ale nikdy nedostala a naposledy ji prý polil z pavlače vodou.

Zase bylo vidět, že o lidi nestojí. Zdravili ho, ale on nikdy neodpovídal. Jako dřív kormidloval ulicemi a jeho průsvitná, suchá hlavička se bojácně třásla jako chmýří. Nemocného nepřijal nikdy. Ale přece se mu teď všeobecně říkalo „doktor Kazisvět“. Spadlo to jako z nebe.

Už jsem ho neviděl přes deset let. Ani nevím, jestli žije. Jeho malý domek na Oujezdě stojí dosud nedotčený. Musím se jednou poptat.

### Slovníček

- **Kazisvět**: člověk, který všem něco pokazí.
- **hokynářce**: hokynářka je žena, která prodává potraviny v malém krámě.
- **tuze**: velmi (staré slovo).
- **mříž**: kovové nebo dřevěné tyče, které něco uzavírají.
- **kalmuk**: kabát z hrubé vlněné látky.
- **kormidloval**: kormidlovat znamená řídit loď; tady: opatrně se pohyboval mezi lidmi.
- **radu zemské čili stavovské účtárny**: rada je vyšší úředník; účtárna je úřad, který vede účty.
- **na márách**: máry jsou nosítka, na kterých se nosí rakev.
- **řemenář**: řemeslník, který dělá řemeny.
- **v kšaftu**: v závěti.
- **sládkovi**: sládek je člověk, který vaří pivo a vede pivovar.
- **sic**: jinak.
- **strnulý**: nehybný, tuhý.
- **vzkřísí**: vzkřísit znamená vrátit k životu.
- **latinské kuchyni**: latinská kuchyně je lékařství a znalost léků.
- **z pavlače**: pavlač je otevřená chodba na dvorní straně domu.

## Přivedla žebráka na mizinu

Chci psát událost smutnou, ale do očí se mi dívá jako veselá iniciála obličej pana Vojtíška. Obličej tak zdravě svítivý a dočervena lesklý jako nedělní pečeně politá čerstvým máslem. Pan Vojtíšek se holil jen v neděli. A takhle k sobotě mu bílé vousy po kulaté bradě zase pořádně vyrostly. Skvěly se jako hustá smetana a pan Vojtíšek se mi zdál ještě hezčí. Líbily se mi také jeho vlasy. Neměl jich mnoho. Začínaly pod kulatou pleší po stranách hlavy. Už nebyly šedivé ani stříbrné, ale lehce zase dožluta. Byly však jako hedvábí a vlály tak jemně kolem hlavy. Pan Vojtíšek totiž nosil čepici vždycky jen v ruce. Nasadil si ji, jen když měl přejít místo, které slunce příliš pálilo. Vůbec se mi pan Vojtíšek velmi líbil. Jeho modré oči zářily tak upřímně. Celá jeho tvář byla jako kulaté, upřímné oko.

Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Ale podle toho, jak ho na Malé Straně znali, musel být žebrákem už dlouho. A podle svého zdraví jím mohl být ještě dlouho, vypadal jako buk. Jak byl tehdy starý, to asi vím. Jednou jsem ho viděl, jak drobnými krůčky vybelhal po Svatojanském vrchu nahoru do Ostruhové ulice. Tam přistoupil k policajtovi panu Šimrovi, který se pohodlně opíral o zábradlí a slunil se. Pan Šimr, to byl ten tlustý pan policajt. Byl tak tlustý, že jeho šedý frak byl pořád na prasknutí. Jeho hlava zezadu vypadala jako několik jitrnic, ze kterých se potí sádlo — račte odpustit. Lesklá přilba se mu na velké hlavě kývala při každém pohybu. Občas přešel přes ulici nějaký tovaryš s hořící dýmkou v ústech, bez ostychu a proti všem zákonům. Když se za ním pan Šimr rozběhl, musel honem vzít přilbu do hrsti. To jsme se my děti smály a tancovaly na jedné noze. Ale jakmile se na nás podíval, hned jsme dělaly, jako by nic. Pan Šimr byl Němec ze Šluknova. Jestli dnes ještě žije — doufám v boha, že ano — vsadím se, že mluví pořád stejně špatně česky jako tenkrát. „Nu a vidíte,“ říkal, „já se tomu naučil za rok.“

Pan Vojtíšek tenkrát vzal svou modrou čepici pod levou paži. Pravou rukou vjel hluboko do kapsy svého dlouhého šedého kabátu. Přitom pozdravil zívajícího pana Šimra slovy: „Pomáhej pánbůh!“ a pan Šimr zasalutoval. Pak šťastně vylovil svou skromnou tabatěrku z březové kůry. Za kožené poutko z ní vytáhl horní dno a podal ji panu Šimrovi. Pan Šimr si šňupl a řekl: „Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?“

„Inu,“ usmíval se pan Vojtíšek, „bude tomu už věru osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal.“

Pozorný čtenář se jistě diví, že žebrák pan Vojtíšek směl mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku. A že mu ten policajt ani nevykal. Venkovanovi nebo jinému úplně podřízenému člověku by přece jistě vykal. A k tomu si ještě musíme pomyslet, čím tenkrát policajt byl! To nebylo jen tak nějaké číslo od jedné do šesti set. To byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří se za den střídali při hlídání naší ulice. To byl malý pan Novák ze Slabec, který nejradši postával před kupeckými krámy, kvůli slivovici. Tlustý pan Šimr ze Šluknova. Pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný. A konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je, jak dlouho sloužil na vojně a kolik má dětí. Na každého jsme se my „sousedské“ děti věšely. A on znal každého, muže i ženy. Matkám vždycky uměl říci, kam se jejich dítě zaběhlo. A když v roce 1844 pan Weisse zemřel následkem požáru v Renthauzu, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice.

Ani pan Vojtíšek ovšem nebyl obyčejný žebrák. Ani o správný žebrácký vzhled se tak přísně nestaral. Vypadal dost čistě, alespoň na začátku týdne. Šátek na krku měl vždycky pořádně uvázaný. Na kabátě měl sice někde záplatu, ale ne jako kus přibitého plechu a taky ne z příliš různobarevné látky. Za týden se vždycky prožebral celou Malou Stranou. Všude měl přístup. Jakmile hospodyně zaslechla venku jeho měkký hlas, hned mu ochotně nesla svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tenkrát dost mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k svatému Mikuláši na půl dvanáctou. Tady u kostela nežebral nikdy, dokonce si ani nevšiml žebraček, které tu dřepěly. A pak si zašel někam se najíst. Věděl, kde mu po řadě nechají plný hrnek od oběda. V celém jeho životě a jednání bylo cosi volného a klidného. Bylo to něco takového, co asi přimělo Storma k jeho dojemně komickému výroku. Ten výrok zní: „Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!“

Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nikdy nedal trojník. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale jinak ušel. Místo peněz mu vždycky přesypal ze své pyksly trochu tabáku. A pak — bylo to vždycky v sobotu — měli pokaždé stejný rozhovor.

„Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.“

„Ba že máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.“

Myslel lva na svatovítské věži. Přiznám se, že mi to tvrzení pana Vojtíška vrtalo v mozku. Byl jsem tenkrát už osm let starý. Slušným způsobem a jako rozumný mladý muž jsem o jedné věci nemohl pochybovat ani na okamžik. Ten lev mohl stejně jako já o pouti jít přes kamenný most až na Vyšehrad. A tam si mohl sednout na známou krouživou houpačku. Ale jak z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal. —

*

Byl překrásný červnový den. Pan Vojtíšek vyšel z kostela svatého Mikuláše. Posadil si čepici na hlavu jako ochranu proti pálícímu slunci a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy svaté Trojice se zastavil a sedl si na schod. Kašna za ním hlasitě šplouchala, slunce hřálo, bylo tak příjemně! Zřejmě dnes obědval někde, kde stolovali až po dvanácté.

Sotva si sedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla stejným směrem. Té říkali „baba miliónová“. Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou almužnu zaplatí stotisíckrát. Ona šla hned do „miliónů a miliónů“. Proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila na všechny dražby v Praze, dávala almužnu jen jí. Miliónová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné sukně jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez šustění. Modrá plachetka, silně stažená do čela, se kývala nahoru a dolů. Její obličej mi byl vždycky strašně protivný. Samá drobná vráska jako tenoučké nudličky, které se sbíhaly ke špičatému nosu a k ústům. Oči měla žlutozelené jako kočka.

Přistoupila až blízko k panu Vojtíškovi.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ zašpulila ústa.

Pan Vojtíšek kývl na znamení, že souhlasí.

Miliónová si sedla na druhý konec schodu a kýchla.

„Br!“ poznamenala, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.“

Pan Vojtíšek nic.

Miliónová si stáhla plachetku dozadu a bylo vidět celý její obličej. Očima mhouřila jako kočka na slunci. Teď byly zavřené, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa sebou stále škubala. Když se otevřela, bylo vidět vpředu nahoře jediný zub, celý černý.

„Pane Vojtíšku,“ začala zase, „pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl!“

Pan Vojtíšek mlčel. Jen k ní obrátil obličej a díval se jí na ústa.

„Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám mohl povědět, kde jsou dobří lidé.“

Pan Vojtíšek nic.

„Copak se tak upřeně na mne díváte?“ ptala se Miliónová po chvilce. „Copak je na mně?“

„Ten zub! — divím se, proč máte ten jeden zub!“

„Ach ten zub!“ vzdychla a pak dodala: „To víte, že ztráta zubu znamená vždycky ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdo mi přáli a kdo to se mnou upřímně mysleli — všichni. Jen jeden ještě zbyl — ale nevím o něm. Nevím, kde je ten můj dobrý přítel. Milostivý bůh mi ho ještě postavil na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!“

Pan Vojtíšek se díval před sebe a mlčel.

Něco jako úsměv, jako radost přelétlo žebračce přes obličej, ale bylo to ošklivé. Zašpičatila ústa. Celý obličej se jí jaksi stáhl do rtů jako do stopky.

„Pane Vojtíšku!“

„Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. — Tadyhle se mi pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh to tak chce. — Vy jste tak sám, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. — Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. — Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám —“

Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už stál rovně a pravou rukou si narovnával kožené stínidlo čepice.

„Radši utrejch!“ vyhrkl konečně a obrátil se bez pozdravu.

Pomalu kráčel k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, dokud nezmizel za rohem.

Pak si Miliónová stáhla plachetku až k bradě a dlouho seděla bez pohnutí. Snad usnula.

*

Divné zvěsti se najednou začaly šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, ten se škrábal za uchem. „Pan Vojtíšek,“ znělo často v rozpacích a za chvilku jsi zase slyšel: „Pan Vojtíšek!“

Brzy jsem se všechno dozvěděl. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chudý. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. Prý ani není pravda, že bydlí pod hradem někde v Brusce.

Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho!

Nastalo rozhořčení. Mužští se zlobili, cítili urážku a styděli se, že byli tak důvěřiví.

„Darebák!“ řekl jeden.

„Je pravda,“ uvažoval druhý, „viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých palácích, a jedl pečeně.“

Ženské ještě váhaly. Dobrá tvář pana Vojtíška se jim přece jen zdála příliš upřímná.

Ale přišel dodatek ke zvěsti. Prý má také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí prý jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky.

To rozhodlo i u ženských. Skoro za dvakrát čtyřiadvacet hodin byl osud pana Vojtíška změněn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“. Nebo: „Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“

V sobotu jsem byl před domem a viděl jsem, jak se blíží pan Vojtíšek. Pan Herzl stál jako obvykle ve své bílé zástěře ve dveřích domu, opřený o kamennou veřej. Bezděčně, v jakémsi nevysvětlitelném strachu, jsem vběhl do domu a schoval se za silná vrata. Kolem pantů jsem dobře viděl, jak se pan Vojtíšek blíží.

Čepice se mu v rukou třásla. Nepřicházel s jasným úsměvem jako jindy. Hlavu měl sklopenou, nažloutlé vlasy rozcuchané.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil obyčejným hlasem. Přitom zvedl hlavu. Tváře měl bledé, oko jako zastřené dřímotou.

„To je dobře, že jdete,“ řekl pan Herzl. „Pane Vojtíšku, půjčte mně dvacet tisíc. Nebojte se, že přijdete o ně, budou na dobré hypotéce. Mohl bych teď koupit dům tady vedle ‚U labutě‘ —“

Nedomluvil.

Panu Vojtíškovi se náhle vyhrnuly slzy proudem.

„Vždyť jsem — vždyť jsem —“ zavzlykal, „já byl po celý život tak poctivý!“

Potácel se přes ulici a klesl u zdi pod zatáčkou k hradu. Hlavu položil na kolena a hlasitě štkal.

Vrazil jsem do pokoje k rodičům a třásl jsem se na celém těle. Matka stála u okna a dívala se přes ulici. Zeptala se: „Copak mu řekl pan Herzl?“

Upřeně jsem se díval oknem na plačícího pana Vojtíška. Matka právě vařila svačinu, ale každou chvíli přistoupila k oknu, vyhlédla ven a zavrtěla hlavou.

Najednou vidí, že se pan Vojtíšek pomalu zvedá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila ho na hrnek s kávou a spěchala ven. Volala a mávala z prahu, ale pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Šla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek se na ni němě díval.

„Zaplať pánbůh,“ zašeptal konečně a pak dodal: „Ale teď nemůžu nic polknout.“

*

Víc už pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu. Neznali ho tam lidé a neznali ho policajti. Usadil se na Křížovnickém plácku u klementinského podloubíčka, přímo naproti vojenské strážnici, která stávala u mostu. Vídal jsem ho tam pokaždé, když jsme ve volné čtvrteční odpoledne šli na Staré Město. Chodili jsme se dívat na výlohy knihkupců na rynku. Čepice před ním ležela dnem na zemi. Hlavu měl vždy svěšenou k prsům, v rukou držel růženec a nevšímal si nikoho. Pleš, tváře a ruce se už neleskly a nečervenaly jako nedávno. Zežloutlá kůže se scvrkla do šupinatých vrásek. Mám, nemám to říci? — ale proč bych to neřekl. Netroufal jsem si přímo k němu. Plížil jsem se vždycky kolem pilíře, abych mu mohl své čtvrtletní jmění, šajnový groš, hodit zezadu do čepice. A pak jsem vždycky rychle utekl.

Pak jsem ho jednou potkal na mostě; vedl ho policajt na Malou Stranu. A pak jsem ho už nikdy nespatřil.

*

Bylo mrazivé únorové ráno. Venku bylo ještě šero. Okno samý tlustý, květnatý led, ve kterém se oranžově odrážel svit z protějších kamen. Před domem zaharašil vozík a zaštěkali psi.

„Doskoč mně pro dva žejdlíky mléka,“ poručila matka. „Ale zaobal si krk.“

Venku stála mlékařka na vozíku a za vozíkem stál policajt pan Kedlický. Kus lojové svíčky tiše svítil ve čtyřhranné skleněné lucerně.

„Cože, pan Vojtíšek?“ ptala se mlékařka a přestala vrtět vařečkou. Mlékařkám bylo sice úředně zakázáno používat vařečku na dělání smetanové parády. Ale pan Kedlický byl muž dobrosrdečný, už jsem to řekl.

„Ano,“ odpověděl, „našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košili neměl.“

### Slovníček

- **na mizinu**: přivést někoho na mizinu znamená zničit ho tak, že nemá nic.
- **iniciála**: velké ozdobené písmeno na začátku textu.
- **nevykal**: neříkal „vy“; tehdy bylo „vy“ méně uctivé než oslovení „oni“, které používá pan Šimr.
- **na světlo vydal**: žert: tak se mluví o vydání knihy; tady to znamená, že se narodil.
- **dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku**: lev je socha na svatovítské věži, houpačka je na pouti na Vyšehradě; znamená to „nikdy“.
- **Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!**: Ach, kdybych mohl chodit žebrat po hnědém vřesovišti!
- **baba**: hrubé slovo pro starou ženu.
- **almužnu**: almužna jsou peníze nebo jídlo pro chudého.
- **plachetka**: šátek na hlavu.
- **tuze**: velmi (staré slovo).
- **utrejch**: silný jed.
- **dělají slečny**: hrají si na bohaté, vznešené dámy.
- **hypotéce**: hypotéka je půjčka, kterou zajišťuje dům.
- **šajnový groš**: drobná mince malé hodnoty.
- **žejdlíky**: žejdlík je stará míra, asi třetina litru.
- **umrlčí komory**: umrlčí komora je místnost, kam se dávají mrtví.