# Povídky malostranské (úroveň A2)

*Jan Neruda*

## Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Bylo 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik. Toho dne otevřel pan Vorel svůj krupařský krám U zeleného anděla.

Paní setníková bydlela v patře nad námi. Její dcera šla právě na trh a byla už venku na chodbě.

„Du Poldi, hörst,“ zavolala paní setníková. „Krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit.“

Některý čtenář na to možná myslí moc lehce. Řekne si: Nový krupařský krám není nic zvláštního. Tomu bych řekl jen: „Ty nebohý!“ Nebo bych jen zvedl ramena a neřekl nic.

Tenkrát někdy venkovan dvacet let nebyl v Praze. Pak přišel Strahovskou branou do Ostruhové ulice. A obchodník tu byl na stejném rohu jako před dvaceti lety. Pekař byl pod stejným štítem. Hokynář byl ve stejném domě.

Tenkrát mělo všechno své místo. Otevřít najednou krám krupaře tam, kde byl dřív například jiný obchod? To bylo tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslel. Krám přecházel z otce na syna. Někdy ho přece dostal někdo nový z Prahy nebo z venkova. Ale ani na toho se místní lidé nedívali moc cize. Přijal totiž jejich starý pořádek a nepřinášel nic nového.

Ale pan Vorel byl člověk úplně cizí. A otevřel krupařský krám v domě U zeleného anděla. Tam přece nikdy žádný krám nebyl! Kvůli němu dal prorazit zeď přízemního bytu ven do ulice!

Dřív tam bylo jen okno s obloukem. U něho sedávala od rána do večera paní Staňková. Měla před sebou modlitební knížku a na očích zelené stínítko. Každý, kdo šel kolem, ji mohl vidět. Starou vdovu odvezli před čtvrt rokem do Košíř. A teď — k čemu jen ten krám!

V Ostruhové ulici už jeden krupař byl, ovšem až úplně dole. Ale k čemu druhý? Tenkrát měli lidé ještě peníze. Většinou si kupovali zásoby přímo ze mlýna.

Snad si pan Vorel myslel: „Však ono to půjde!“ Snad si také pyšně myslel, že je mladý, hezký chlapík. Má kulaté tváře a snivé modré oči. Je štíhlý jako panna. A je svobodný. Takže kuchařky přijdou.

Ale to jsou samé divné věci.

Pan Vorel se přistěhoval do Ostruhové ulice také asi před čtvrt rokem. Přišel odněkud z venkova. Věděli o něm jen to, že je syn mlynáře. Možná by jim sám rád řekl víc, ale neptali se ho. Ukazovali mu, jak jsou pyšní na to, že jsou místní. On pro ně byl cizí.

Večer sedával v hospodě Žlutý domek. Měl před sebou džbánek piva. Seděl na rohu stolu vedle kamen, úplně sám. Ostatní si ho ani nevšímali. Jen kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel později než on, podíval se na něj. Díval se, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes poprvé. Když přišel on později, někdy hovor ztichl.

Ani včera si ho nikdo nevšiml, a to tu přece byla tak srdečná oslava! Pan Jarmárka, poštovní úředník, slavil svou stříbrnou svatbu. Pan Jarmárka byl ovšem dosud jen starý mládenec. Ale právě 18. února to bylo dvacet pět let, co se málem oženil. Jeho nevěsta umřela den před svatbou. Pan Jarmárka už pak na žádnou svatbu nemyslel. Zůstal své nevěstě věrný. A tu stříbrnou svatbu včera myslel úplně vážně.

Také ostatní sousedé, samí dobří lidé, v tom neviděli nic zvláštního. Na konci obyčejného denního pití vytáhl pan Jarmárka tři láhve mělnického vína. Sousedé si upřímně připíjeli. Sklenky šly z ruky do ruky. Paní hospodská měla v celé hospodě jen dvě sklenky na víno. Ale žádná se nedostala k panu Vorlovi. A přece měl pan Vorel dnes úplně novou pěnovku se stříbrným kováním. Koupil si ji jen proto, aby vypadal jako soused.

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel pan Vorel krám U zeleného anděla. Všechno bylo hotové už včera. Krám byl bílý, nový a lesklý. V přihrádkách a v otevřených pytlích svítila mouka. Byla bělejší než čerstvě obílená zeď. Lesknul se tu hrách. Byl žlutější než zařízení kolem, natřené oranžovou barvou.

Sousedé a sousedky šli kolem a dobře se podívali dovnitř. Někteří udělali krok zpátky a podívali se ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.

„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel o sedmé hodině. Měl na sobě krátký šedý kalmuček a bílé vlněné kalhoty.

„Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o osmé hodině. Zapálil si svou novou pěnovku a bafnul.

V devět hodin stál skoro ve dveřích. Netrpělivě se díval do ulice. Nejde konečně první počinek?

Tu šla ulicí nahoru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla malá a buclatá dáma. Měla silná ramena a boky. Bylo jí trochu přes dvacet let. Asi čtyřikrát se už o ní říkalo, že se bude vdávat. Její světlé oči se dívaly lhostejně, vlastně unaveně. Takový pohled mají všechny dámy, když čepec dlouho nejde.

Při chůzi se trochu kolébala ze strany na stranu. Ale měla ještě jednu zvláštnost. V pravidelných chvílích vždycky zakopla. Přitom vždycky sáhla po šatech, jako by si na ně šlápla. Mně se její chůze podobala dlouhé epické básni. Ta báseň měla přesné sloky se stejným počtem stop.

Oči krupaře se zastavily na slečně Poldýnce.

Slečna přišla s košíčkem v ruce až ke krámu. Podívala se nahoru na krám, jako by se něčemu divila. Pak zakopla přes schůdek a už stála ve dveřích. Nevešla úplně dovnitř. Rychle si přitiskla šátek k nosu. Pan Vorel se totiž nudil, a tak poctivě bafal. V krámě bylo dost kouře.

„Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?“ zeptal se ochotně pan Vorel. Ustoupil o dva kroky zpátky a položil pěnovku na pult.

„Dva žejdlíky prostřední krupice,“ poručila slečna Poldýnka. Napůl se otočila z krámu ven.

Pan Vorel si pospíšil. Naměřil dva žejdlíky a přidal skoro půlku navíc. Všechno nasypal do papírového sáčku. Cítil, že má při tom něco říct.

„Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,“ koktal. „Tak — prosím zde!“

„Kolik to je?“ zeptala se slečna Poldýnka se zadrženým dechem. Zakašlala do šátku.

„Čtyři dobráky. — Tak! Poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky — to budu mít nějaké štěstí!“

Slečna Poldýnka se na něho podívala chladně a s vyvalenýma očima. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše. A on si dovoluje —. Neodpověděla a vyšla ven.

Pan Vorel si třel ruce. Zase se podíval do ulice. Oči se mu zastavily na panu Vojtíškovi, žebrákovi. O chvíli později stál pan Vojtíšek na prahu. V rukou držel svou modrou čepici.

„Zde je dobrák,“ řekl pan Vorel laskavě, „přijďte si každou středu.“

Pan Vojtíšek s úsměvem poděkoval a šel. Pan Vorel si zase třel ruce. Myslel si: „Když se na někoho tak ostře zadívám, musí do krámu. Zdá se mi to. Ono to půjde!“

Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka. Právě vyprávěla paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, až je všechno jako uzené.“

V poledne přišla na stůl krupicová polévka. Slečna Poldýnka rozhodně řekla, že „z ní cítí tabákový kouř“. A položila lžíci.

Do večera si už vyprávěli všichni sousedé: V krámě pana Vorla všechno páchne tabákovým kouřem. Mouka je prý jako pražená a kroupy uzené. A panu Vorlovi už neříkali jinak než „uzený krupař“. Jeho osud byl rozhodnutý.

Pan Vorel o ničem nevěděl. První den byl chudý, dobře. Druhý, třetí den — no však to ještě půjde! Za celý týden neprodal ani za dva zlaté šajnu — to je přece jen —!

A šlo to pořád stejně. Ze sousedů nepřišel nikdo. Do krámu jen málokdy zašel nějaký venkovan. Pravidelně chodil jen pan Vojtíšek. Pana Vorla těšila jen jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím větší kruhy kouře mu šly z úst. Tváře pana Vorla bledly. Na čele měl čím dál víc vrásek. Ale pěnovka byla den co den červenější. Leskla se, jako by měla velký úspěch.

Policajti z Ostruhové ulice se dívali do krámu. Dívali se zle na toho kuřáka, který nikdy nepřestal. Kdyby jen jednou vyšel s dýmkou v ústech přes práh na ulici! Na ulici se tehdy nesmělo kouřit. Zvlášť jeden z nich, malý pan Novák, by za to dal nevím co. Chtěl mu vyrazit hořící dýmku z huby. Sami nevěděli proč, ale neměli cizího člověka rádi, stejně jako sousedé. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pultem a ani se nehnul.

Krám byl čím dál prázdnější a chudší. Asi po pěti měsících začaly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Pokaždé pak pan Vorel přivřel skleněné dveře krámu. Sousedé si úplně jistě říkali, že Malá Strana uvidí bankrot.

„Kdo se jednou se židy spustí!“

Kolem svatého Havla se už vyprávělo, že pana Vorla vystěhují. Pan domácí prý z krámu zase udělá byt. Den před stěhováním zůstal krám nakonec zavřený už navždy.

Druhý den bylo před zavřeným krámem pana Vorla pořád plno lidí. Stáli tam od devíti hodin ráno až do večera. Vyprávělo se, co se stalo. Pan domácí prý nikde nemohl pana Vorla najít. Dal tedy krám násilím otevřít. Dole prý vypadla na ulici dřevěná stolička. A nahoře se prý zhoupl nešťastný krupař. Visel oběšený vysoko na háku.

V deset hodin přišla soudní komise a vešla do krámu přes dům. Sundali samovraha. Pomáhal pan Uhmühl, malostranský policejní komisař.

Sáhl do kalmučku mrtvého muže a vytáhl z něho dýmku. Držel ji proti světlu. Řekl: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl — podívejte se!“

### Slovníček

- **krupař**: člověk, který prodává krupici, kroupy a mouku.
- **pěnovka**: drahá dýmka (věc, ze které se kouří tabák) z bílého kamene; kouřením se její barva mění. Nakouřená pěnovka: někdo z ní dlouho kouřil, a proto dostala krásnou barvu.
- **Du Poldi, hörst**: německy: Poldi, slyšíš.
- **setníková**: žena setníka, důstojníka v armádě (kapitána); setníkovic slečna je jeho dcera.
- **odvezli do Košíř**: odvezli ji na hřbitov v Košířích; paní Staňková umřela.
- **kalmuček**: kabát z hrubé vlněné látky.
- **počinek**: první prodej dne nebo v novém obchodě.
- **čepec nejde**: žena se dlouho nemůže vdát; vdané ženy nosily čepec.
- **poníženě ruku líbám**: velmi uctivý pozdrav.
- **žejdlíky**: stará míra, asi třetina litru.
- **jemnostslečinko**: velmi uctivé oslovení slečny, tady až směšné.
- **dobrák**: stará drobná mince.
- **zlaté šajnu**: zlatý je stará rakouská peněžní jednotka; šajn jsou papírové peníze.
- **huby**: ústa; hrubé slovo.
- **se židy spustí**: začne mít se židy obchody; slova sousedů s předsudkem té doby.

## O měkkém srdci paní Rusky

Velš Josef, kupec, byl jeden z nejbohatších obchodníků na Malé Straně. Myslím, že měl v krámě všechno, co roste v Indii a v Africe. Měl tu sladké dřevo a pálenou slonovou kost na leštění. Měl i zlatý prášek. Jeho krám na náměstí byl celý den plný lidí.

Pan Velš byl v krámě celý den. Odcházel jen v neděli na velkou mši v chrámu svatého Víta. A odcházel na některé velké přehlídky pražských městských sborů. Pan Velš byl totiž ostrostřelec. První setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo.

V krámě měl dva mladé prodavače a dva učedníky. Přesto chtěl všechny lidi obsloužit sám. Koho nemohl obsloužit, toho pozdravil, kývl na něj a usmál se. Pan Velš se vlastně usmíval pořád. V krámě, na ulici, v kostele, všude. Obchodní úsměv se mu zaryl do svalů v tváři. Už z nich nemohl ven.

Milá figurka. Byl malý a tlustý. Hlava se mu pořád trochu třásla a na tváři měl ten úsměv. V krámě nosil plochou čepici a koženou kupeckou zástěru. Na ulici nosil velmi dlouhý modrý kabát se zlatými knoflíky a kulatý cylindr.

Měl jsem o panu Velšovi jednu malou představu. Za jeho života jsem u něho doma nikdy nebyl. Ale kdykoli jsem si myslel, jak asi vypadá doma, byl to stejný obraz. Pan Velš sedí u stolu bez čepice, ale v zástěře. Před ním stojí talíř horké polévky. Loket má opřený o stůl. Ruka drží plnou lžíci uprostřed mezi talířem a usměvavými ústy. A tak tu sedí jako z kamene. Lžíce se nehne ani sem, ani tam. Hloupá představa, to vím.

Naše povídka začíná dne 3. května 184* o čtvrté hodině odpoledne. Tehdy už pan Velš nežil. Ležel nad krámem v prvním patře, ve svém parádním pokoji. Ležel v krásné rakvi. Víko na ní ještě nebylo. Pan Velš se usmíval i po smrti, se zavřenýma očima.

Funus byl na čtvrtou hodinu. Pohřební vůz, takzvaný „třapcový“, už stál na náměstí před domem. Stála tu také setnina městských ostrostřelců i s hudbou.

Parádní pokoj byl skoro plný. Byli tu samí důležití lidé z Malé Strany. Všichni věděli, že mikulášský pan farář s pomocníky přijde trochu později. Tak to bylo zvykem u každého váženého souseda. Dělalo se to, aby se neřeklo, že s ním pospíchají z brány ven.

V pokoji bylo dusno. Odpolední slunce sem silně svítilo a lámalo se ve velkých zrcadlech. Velké voskové svíce kolem katafalku hořely žlutě a čadily. Horký vzduch byl plný kouře. Smrděl čerstvým černým lakem z rakve a malými kousky dřeva pod mrtvolou. Možná už smrděl i mrtvolou.

Bylo ticho, lidé jen šeptali. Nikdo neplakal. Pan Velš totiž neměl blízké příbuzné. A vzdálení příbuzní říkají vždycky: „Jen kdybych se mohl vyplakat! Ale nemám slzy, i kdyby mi to srdce utrhlo.“ — „Ano, ano, to je ale tím horší.“

Teď vstoupila do pokoje paní Ruska. Byla to vdova po panu Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské. Tam bývaly nejkrásnější kanonýrské bály.

Nikomu do toho vlastně nic není. Proto jen mimochodem řeknu, co se vyprávělo o tom, jak paní Ruska ovdověla. Tenkrát měl každý dělostřelecký pluk zvláštní setninu bombardérů. Byli to mladí, buclatí hoši, krev a mléko. Tu setninu prý pan Rus vůbec nesnášel, prý nějak kvůli své ženušce. A jednou ho za to strašně zbili. Ale, jak řečeno, nikomu do toho nic není.

Paní Ruska byla vdova už dvacet pět let. Žila bez dětí ve svém domě na Selském trhu. Kdyby se někdo zeptal, co pořád dělá, odpověď by zněla: Chodí na funusy.

Paní Ruska se protlačila až ke katafalku. Bylo jí asi padesát let. Byla to velká a silná paní, trochu vyšší než ostatní ženy. Z ramen jí splývala černá hedvábná mantila. Černý čepec se světle zelenými stuhami byl kolem její kulaté, upřímné tváře. Hnědýma očima se zahleděla do tváře mrtvého. Tvář jí cukla, rty se jí začaly třást a vyhrkly velké slzy. Těžce vzlykla.

Bílým šátkem si rychle utřela oči i ústa. Teď se podívala na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička. Paní Ruska ji neznala. Asi byla z Prahy, ale pak musela být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, německy. Pokud jde o národ, byla totiž Malá Strana tenkrát opravdu levá Praha.

„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ řekla paní Ruska. „Leží tu a usmívá se, jako by byl živý.“

Zase si utírala slzy, které jí tekly po tváři.

„Šel a nechal nás tu. Nechal tu také všechen svůj majetek. Smrt je zlodějka, je.“

Neznámá paní neodpovídala.

„Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala paní Ruska pološeptem. „Ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zakrytá. Prý aby neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je to lepší. Mrtvého v rakvi je pěkně vidět ze všech stran. Já bych řekla, že ta rakev stojí dvacet zlatých ve stříbře. To je krása! Ale on si ji zasloužil. Dobrák, jako by se na nás usmíval i z toho zrcadla. Smrt ho vůbec nezměnila, jen ho trochu natáhla. Jako by byl živý, že?“

„Já pana Velše za života neznala,“ řekla cizí panička.

„Ne? O jé, já velmi dobře. Znala jsem ho ještě svobodného. Znala jsem i jeho ženu, taky ještě svobodnou, dej jí pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli svatbu. Plakala od rána. Prosím, plakat celý den, když má člověk s mužským devět let známost! Hloupé, ne? Ten na ni čekal devět let. Mohl radši čekat ještě devětkrát devět! Ta byla! Říkám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnější. A domácnosti nerozuměla žádná jako ona. Na trhu se celou hodinu dohadovala o grešli. Při praní chudé pomocnici vždycky nezaplatila nějaký kbelík vody. A služky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem po sobě od nich dvě služky a vím všechno. Neměl pokoj ani minutu. Prý je jen proto pořádný, že se jí bojí. A prý jí jen proto neodpovídá, aby se zlobila ještě víc. Víte, ona byla, jak říkáme, romantická. Chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak ji muž trápí. Kdyby ji muž ze zlosti otrávil, byla by ráda. A kdyby se muž sám oběsil, taky. Aspoň by ji svět litoval.“

Paní Ruska se zase podívala ke své neznámé sousedce. Ale neznámá tu už nestála. Paní Ruska byla do řeči tak zabraná, že si ničeho nevšimla. Sousedka byla v tváři čím dál červenější. Uprostřed řeči od ní odešla. Teď mluvila neznámá v zadní části pokoje se suchým, hubeným panem Uhmühlem. Byl to oficiál u zemské účtárny a příbuzný pana Velše.

Paní Ruska se zase zadívala na němou tvář mrtvého. Zase se jí začaly třást rty. Z oka jí vytryskla slza.

„Nebožák,“ řekla docela nahlas voskářce paní Hirtové. „Ale na všechno je trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si vzal chudou Tondu, s kterou měl přece dítě —“

„Zdráva v májové noci na koštěti přijela?“ zasípal někdo hlasitě za ní.

Kostnatá mužská ruka se jí položila na rameno. Všichni lidé v pokoji sebou trhli. Dívali se na paní Rusku a na pana Uhmühla. Ten se teď postavil před ni. Natáhl ruku ke dveřům. Svým sípavým, ale ostrým hlasem poručil: „Ven!“

„Copak je tam?“ zeptal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr.

„Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako meč.“

„Tedy ji bácni přes pochvu!“

„To ona dělá při každém funuse,“ ozvalo se z několika stran.

„Už dělala rámus i na svatém poli!“

„Jenom honem ven,“ poručil pan komisař a vzal paní Rusku za ruku. Paní Ruska šla a vzlykala jako dítě.

„Takový škandál — a při tak krásném funuse,“ říkali ti, kdo zůstali.

„Teď ticho!“ poručil pan komisař paní Rusce v předpokoji. Právě tudy totiž procházeli farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska se snažila něco říct. Ale pan komisař ji bez slitování vedl dál až před dům. Tady kývl na policejního strážníka.

„Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse ostudu!“

Paní Ruska byla červená jako pivoňka. Už ani nevěděla, co se s ní děje.

„Škandál — a tak krásný funus!“ hlučeli zase lidé dole na náměstí.

Páni Uhmühlové byli synové pana Uhmela, městského písaře, a vnukové pana Uměla, barvíře. Jak je vidět, byli to velmi přísní páni. Dnes se na paní Rusku zlobila celá Malá Strana. Jako rodák si přeju, aby Malá Strana pokrývala celý svět. Pak bych řekl: zlobil se celý svět.

Druhý den musela paní Ruska přijít na komisariát v Mostecké ulici.

Tam bývalo živo. V létě úřadovali při otevřených oknech a bylo je slyšet přes celou ulici. Na každého hlasitě křičeli. Tenkrát ještě nebylo to zdvořilé zacházení, které dnes jistě zdobí každý policejní úkon.

Pod okny na chodníku se často zastavoval Josef harfenista, známý malostranský revolucionář. Někdy šel kolem někdo z nás mladíků a podíval se na něho. Josef mrkl, ukázal palcem na sebe a s klidným úsměvem řekl: „Štěkají.“ Doufám, že v tom nebyla neúcta. Josef se chtěl asi jen vyjádřit co nejživějším slovem.

A tam stála paní Ruska před přísným panem komisařem. Bylo kolem poledne dne 4. května roku 184*. Měla na sobě mantilu a čepec se zelenými stuhami. Byla zdrcená, dívala se do země a neodpovídala. Pan komisař skončil svou přísnou řeč. Pak řekl: „Neopovažte se už nikdy na nějaký funus! — Teď můžete jít!“

A šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař zakázat i umřít, tím spíš chodit na pohřby.

Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího úředníka. S úsměvem řekl: „Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“

„Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“ řekl nižší úředník.

Hlasitě se zasmáli a oba měli zase dobrou náladu.

Ale paní Ruska dlouho nemohla najít svou starou dobrou náladu. Nakonec ji našla.

Asi po půl roce se odstěhovala ze svého domu. Najala si byt hned vedle Oujezdské brány. Tudy musel jít každý funus. A když šel kolem jakýkoli funus, dobrá paní Ruska vždycky vyšla před dům. A srdečně plakala.

### Slovníček

- **ostrostřelec**: člen střeleckého sboru města.
- **setnina**: skupina vojáků nebo střelců.
- **rakvi**: rakev je dlouhá dřevěná bedna pro mrtvého člověka.
- **funus**: pohřeb.
- **z brány ven**: z města na hřbitov.
- **katafalku**: vyvýšené místo, na kterém stojí rakev.
- **bombardérů**: bombardér je voják u děl.
- **mantila**: lehký ženský přehoz na ramena.
- **za vodou**: na druhém břehu Vltavy, na straně Starého Města.
- **levá Praha**: Praha na levém břehu Vltavy; „levý“ znamená také nešikovný, protože se tam ještě mluvilo německy.
- **grešli**: grešle je mince s velmi malou hodnotou.
- **ten měl lázně**: ten se měl velmi špatně, hodně trpěl.
- **v májové noci**: v noci, kdy podle pověry létají čarodějnice na koštěti.
- **pochvu**: pochva je obal na meč.
- **svatém poli**: svaté pole je hřbitov.
- **hluchoněmých**: hluchoněmý je člověk, který neslyší a nemluví; dnes se to slovo považuje za nevhodné.

## Hastrman

Chodil vždycky s kloboukem v ruce. I v tom největším úpalu, mrazovém nebo slunečním, držel ho nejvýš nad hlavou jako slunečník. Byl to nízký, ale kulatý cylindr se širokou střechou.

Šedivé vlasy měl hladce učesané k hlavě. Vzadu se spojovaly v cůpek. Cůpek byl tak pevně svázaný, že se ani nekýval. Byl to jeden z posledních cůpků v Praze. Už tenkrát tu byly jen dva nebo tři.

Jeho zelený fráček měl zlaté knoflíky. Horní část byla krátká, ale šosy byly dlouhé. Tloukly hubenou, malou postavu pana Rybáře do tenkých lýtek. Bílá vesta kryla nakloněnou hruď. Černé kalhoty šly jen ke kolenům. Tam svítily dvě stříbrné přezky. Pak šly sněhobílé punčochy až ke dvěma dalším stříbrným přezkám. A pod nimi se šouraly velké boty. Nevím, jestli je někdy nechal opravit. Vždycky ale vypadaly, jako by byly z rozpraskané kůže ze střechy nejstaršího fiakru.

Suchý, špičatý obličej pana Rybáře měl věčný úsměv. Bylo zvláštní dívat se na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků se zastavil a otočil se vpravo a vlevo. Vypadalo to, že jeho myšlenky nejsou v něm. Jako by šly uctivě asi krok za ním. A pořád ho bavily nějakými veselými nápady. Proto se pan Rybář musel usmívat. Občas se po těch vtipálcích ohlédl.

Když někoho zdravil, zvedl jen ukazováček pravé ruky a lehce hvízdl. Takové lehké hvízdnutí se ozvalo vždycky, když pan Rybář začal mluvit. Obyčejně začínal slovem „ďjó“, a to znamenalo ano.

Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhledem na Petřín. Někdy už byl až u svého domu. Ale jakmile uviděl cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, šel za nimi. Vždycky. Cizinci se zastavili u široké vyhlídky a obdivovali krásu naší Prahy. Stál vedle nich, zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, moře! — Proč nebydlíme u moře!“

Pak šel za nimi na Hrad. Ve svatováclavské kapli obdivovali cizinci zase stěny s českými drahokamy. Tu hvízdl podruhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem. A kámen má často větší cenu než celé stádo!“ Víc jim nikdy neřekl.

Pro jeho jméno, pro zelený fráček a pro to „moře!“ jsme mu říkali hastrman. Ale měli jsme ho v úctě, staří i mladí.

Pan Rybář byl justiciár ve výslužbě, někde od Turnova. Tady v Praze žil u své mladé blízké příbuzné. Její muž byl malý úředník. Měli spolu už dvě nebo tři děti.

Vyprávělo se, že pan Rybář je pohádkově bohatý. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl prý vysokou černou skříň. Ve skříni byly samé nízké, čtyřhranné černé krabice, docela velké. Každá krabice byla uvnitř rozdělená sněhobílým tvrdým papírem na samé čtverce. V každém čtverci ležel na bavlně lesklý drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Prý to všechno sám našel a sebral na hoře Kozákově.

My děti jsme si vyprávěly jednu věc o Šajvlech. Tak se jmenovali ti příbuzní pana Rybáře. Když se u nich myje podlaha, prý ji nesypou pískem, ale tlučeným cukrem. V sobotu, v den mytí podlahy, jsme dětem Šajvlů vždycky strašně záviděli.

Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou bránou blízko pana Rybáře. Pan Rybář si tam totiž každý krásný den sedl na hodinku do trávy. Pohodlně seděl a kouřil z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou kolem dva větší studenti. Jeden z nich si odplivl a řekl: „Ten kouří maminčinu vatýrku!“ Od té doby jsem myslel, že kouřit maminčinu vatýrku je velká radost. Mohou si ji dovolit jen velmi bohatí lidé.

Takto se procházel „hastrman“ — ale ne. Neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! Procházel se vždycky jen po Bruských hradbách. Kanovníci tam také vždycky chodili. Když některého potkal, zastavil se a řekl mu několik přátelských slov.

Rád jsem poslouchal, co mluví dospělí. Jednou jsem ho slyšel, jak mluví se dvěma kanovníky na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou pan Rybář zvedl prst a hvízdl: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau říká: Svoboda je jako šťavnaté jídlo a silné víno. Silné lidi, kteří jsou na ně zvyklí, živí a posiluje. Slabé ale přemáhá, opíjí a ničí.“ A pak kývl kloboukem a šel.

Větší a tlustý kanovník pak řekl: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“

Menší, ale také tlustý odpověděl: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“

Já jsem si ale tu větu zapamatoval. Byla pro mě obsahem vší vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi jsem si myslel stejně vznešené věci. Když jsem rostl, dostával jsem sám do ruky různé knihy. A našel jsem, že pan Rybář tenkrát citoval úplně věrně. Jen s tím rozdílem, že tu větu nenapsal Rosenau, ale jakýsi Rousseau. Pana Rybáře asi zmátla zlá náhoda a nedbalá chyba v tisku.

Kvůli tomu jistě neztratil mou úctu. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! —

Byl slunečný srpnový den, asi ke třetí hodině odpoledne. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát. Kdo stál venku u domu, rychle něco zavolal dovnitř. Z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, který šel dolů.

„Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,“ řekl pan Herzl, šenkýř U Dvou slunců. Dodávám, že podle malostranského jazyka je druhý pád množného čísla slova „slunce“ určitě „slunců“.

„O jé!“ zavolal pan Vitouš, obchodník na rohu. „Musí být zle, nese na prodej!“ Je mi líto, ale musím to říct: pan Vitouš nebyl u sousedů moc vážený. Vyprávělo se o něm, že už jednou byl blízko bankrotu. Ještě dnes se dobrý malostranský soused dívá na „bankrotáře“ úplně jinak než ostatní svět.

Ale pan Rybář šel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levou paží nesl jednu z těch čtyřhranných černých krabic, o kterých se tolik mluvilo. Tiskl ji pevně k tělu. Klobouk v ruce dole byl proto jako přilepený k noze. V pravé ruce měl španělku s plochým knoflíkem ze slonoviny. To znamenalo, že pan Rybář jde někam na návštěvu. Jindy nikdy hůl nenosil. Když ho lidé zdravili, zvedl hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy.

Prošel Ostruhovou ulicí, přešel Svatomikulášské náměstí a vešel do domu Žambereckého. Tam bydlel ve druhém patře gymnazijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodovědec. To byl tenkrát muž trochu neobyčejného vzdělání. Návštěva netrvala dlouho.

Pan profesor měl dobrou náladu. Jeho těžké, široké tělo si právě odpočinulo při odpoledním spánku. Dlouhé šedé vlasy kolem lysého temene trčely sem a tam v příjemném nepořádku. Modré, chytré a vždy přátelské oči svítily. Tváře, které byly vždycky červené, teď hořely. Ty široké, dobré tváře měly dost stop po neštovicích. Pan profesor si z toho pořád dělal legraci.

„Tak je to na světě,“ říkal. „Když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké. Já když se směju, mám stovky důlků, a jsem prý přece jen ošklivý.“

Ukázal panu Rybářovi na pohovku a zeptal se: „Čím tedy mohu sloužit?“

Pan Rybář položil krabici na stůl a sundal víko. Barevné kamínky zazářily.

„Já bych — já jen, co tadyhleto tento — jakou to má asi cenu —,“ koktal.

Pak se posadil a opřel si bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Potom vytáhl jeden tmavý, vážil ho v ruce a prohlížel proti světlu.

„To je moldavit,“ řekl.

„Jak?“

„Moldavit.“

„Ďjó, moldavit,“ hvízdl pan Rybář. Na tváři mu bylo trochu vidět, že to slovo slyší poprvé v životě.

„Ten by se hodil pro naši gymnazijní sbírku, jsou už vzácné. Mohl byste nám ho prodat.“

„To by se vidělo. — Co tak asi —“

„Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?“

„Tři zlaté!“ tenounce hvízdl pan Rybář. Brada se zvedla a zase dopadla na knoflík. „A ostatní?“ zašeptal po chvilce. Hrdlo se mu náhle stáhlo.

„Chalcedon, jaspisy, ametysty, záhnědy — to nic není.“

Za chvíli byl pan Rybář zase na rohu Ostruhové ulice. Šel pomalu nahoru. Sousedé ho poprvé viděli s kloboukem na hlavě. Široká střecha klobouku byla stažená do čela. Španělka se koncem vlekla po zemi a rachotila o dlažbu. Nevšiml si nikoho, ani jednou nehvízdl. Také se na té cestě ani jednou neohlédl. Zřejmě si dnes žádná z jeho myšlenek nehrála venku. Všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.

Dnes už z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den!

— — — — — —

Bylo už k půlnoci. Nebe bylo modré jako ráno. Měsíc zářil svým nejpyšnějším, nejkrásnějším světlem. Hvězdy se třásly jako bílé jiskry. Petřín byl pokrytý nádhernou stříbrnou mlhou. Stříbrná záplava ležela na celé Praze.

Veselé světlo teklo do pokojíku pana Rybáře oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, nehybný. Z dálky hučely vltavské jezy, dlouhým, silným tónem. Slyšel je stařeček?

Náhle sebou trhl.

„Moře! — proč tu není moře!“ zašeptal a rty se mu zachvěly.

Možná se v něm vlnil smutek jako bijící moře.

„Eh!“ trhl pak sebou a odvrátil se. Na podlaze ležely otevřené krabice a jeho pohled se jich dotkl. Pomalu vzal nejbližší z nich a vysypal si kamínky do ruky.

„Fi — oblázky!“ a hodil je oknem ven.

Dole to zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář si dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník.

„Strýčku, copak děláte?“ ozval se venku příjemný mužský hlas, zřejmě ze sousedního okna.

Pan Rybář nechtěně ustoupil o krok zpátky.

Dveře vrzly a vešel pan Šajvl. Možná ho u okna zdržela krásná noc. Možná si všiml neobyčejného neklidu starého strýce. A slyšel z jeho pokojíku dlouhý šramot. Možná šly z okna ven i některé hlasité vzdechy starého muže.

„Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“

Stařec sebou trhl. Pak zašeptal a upřeně se díval k Petřínu: „Nemá to cenu — oblázky —“

„Já vím, že nemají velkou cenu, vždyť to znám sám. Ale cenu přece mají, pro nás i pro vás. Vy jste si je s velkou prací sebral. Strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vyprávět —“

Stařec zase šeptal stejným hlasem a s námahou.

„Mysleli jste snad, že jsem bohatý, a já opravdu —“

„Strýčku,“ řekl pan Šajvl pevným, ale měkkým hlasem a vzal starce za ruku. „Copak nejsme vámi bohatí? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastní. Vy jste naše požehnání v domě —“

Stařec náhle přistoupil zase až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Podíval se ven. Neviděl nic určitého. Všechno se třpytilo jako rozpuštěný diamant. Všechno se vlnilo — až k samému oknu — až do jeho oka — moře — moře!

Dál už povídat nebudu, dál už neumím.

### Slovníček

- **hastrman**: vodník, pohádková bytost, která žije ve vodě a nosí zelené šaty.
- **úpal**: velké horko; „mrazový úpal“ je žert.
- **cůpek**: malý cop.
- **fráček**: krátký slavnostní kabát; šosy jsou jeho dlouhé zadní části.
- **přezky**: přezka je kovová spona na botě nebo na kalhotách.
- **fiakru**: fiakr je kočár, který si lidé najímali jako taxi.
- **hvízdl**: ústy vydal krátký vysoký zvuk.
- **justiciár**: soudní úředník na panství.
- **maminčinu vatýrku**: posměšná slova: jeho tabák páchne jako hořící stará vatovaná bunda.
- **kanovníci**: kanovník je vyšší kněz při velkém kostele.
- **Frankreichu**: německy: Francie.
- **španělku**: španělka je vycházková hůl z rákosu; hůl je tenký dlouhý kus dřeva, o který se člověk opírá při chůzi. Knoflík hole je její horní konec.
- **moldavit**: tmavozelený vzácný přírodní sklovitý kámen.
- **jezy**: jez je stavba přes řeku, přes kterou padá voda.
- **oblázky**: malé hladké kameny z řeky.

## Doktor Kazisvět

Neříkali mu tak vždycky. Začali tak až po jedné příhodě. Ta příhoda byla tak divná, že se dostala i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert. Měl také velmi neobyčejné křestní jméno, ale já už nevím jaké. Pan Heribert byl lékař. Řeknu to přesně. Opravdu se stal doktorem medicíny, ale neléčil vůbec nikoho a vůbec nic. Jako student chodil na kliniky. Od té doby neměl pod rukama ani jednoho nemocného. Sám by to musel přiznat. Možná by to i ochotně přiznal. Jenže on vůbec s nikým nemluvil. Ale byl to velmi zvláštní člověk.

Doktor Heribert byl syn doktora Heriberta. Jeho otec býval velmi oblíbený lékař na Malé Straně. Matka umřela brzy. Otec umřel krátce předtím, než se syn stal doktorem. Nechal mu na Oujezdě malý dům s jedním patrem. Možná mu nechal také nějaké peníze, ale ne mnoho. V tom domku bydlel doktor Heribert mladší. Dole do ulice byly dva malé krámky. V prvním patře vpředu byl pronajatý byt. Z toho všeho dostával nějaké peníze. Sám bydlel v prvním patře vzadu, do dvora. Ze dvora k němu vedly přímo vlastní schody. Dole u dvora je zavírala dřevěná mříž. Jinak neměly žádnou střechu.

Nevím, jak to u něho v bytě vypadalo. Ale vím, že žil velmi jednoduše. Jeden z těch krámků měla totiž hokynářka. Ta se o pana doktora starala. Její syn Jozífek byl můj kamarád. Naše kamarádství skončilo už dávno, moc dávno. Jozífek se totiž potom stal kočím u arcibiskupa a začal být pyšný. Ale od něho jsem se dozvěděl, jak pan doktor Heribert žije. Snídani si vařil sám. Na oběd chodil do nějaké levné jídelny na Starém Městě. Večeřel jen tak, cokoli.

Lidé na Malé Straně mohli mít doktora Heriberta mladšího docela rádi, ale on nechtěl. Když jeho otec umřel, nemocní začali věřit jemu. Ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nikoho nepřijal a nikam nešel. Pomalu mu tedy lidé přestali věřit. Začali o něm říkat, že je „zkažený student“. Později se mu i smáli: „Ach, doktor, ano — tomu bych nedal ani kočku!“ Doktora Heriberta to, jak se zdálo, moc netrápilo. Zdálo se, že o lidi vůbec nestojí. Nikoho nepozdravil. Když ho někdo pozdravil, neodpověděl.

Šel po ulici jako suchý list, který vítr honí sem a tam. Byl skoro malý. Podle nové míry měřil asi metr a půl. Svou suchou malou postavu kormidloval ulicí. Chtěl být vždy aspoň dva kroky od ostatních lidí. Proto to házení sem a tam. Jeho modré oko bylo nějak stydlivé, jako oko kopnutého psa. Tvář měl zarostlou světle hnědým vousem. Podle tehdejších názorů to bylo něco velmi neslušného.

V zimě nosil šedivý mlynářský kalmuk a čepici ze sukna. Malá hlava se mu ztrácela hluboko v límci. Ten límec byl z bavlny, která vypadala jako kožešina. V létě nosil lehké šedivé kostkované šaty nebo ještě lehčí šaty z plátna. Hlava se mu přitom nejistě kývala, jako na slabé stopce.

V létě chodil už ve čtyři hodiny ráno do sadů na Mariánských hradbách. Tam si s knihou v ruce sedl na nejvzdálenější lavičku. Někdy si k němu přisedl nějaký hodný soused z Malé Strany a začal mluvit. Ale doktor Heribert vstal, zavřel knihu a odešel. Neřekl ani slovo. Potom ho lidé nechali úplně být. Ano, tak daleko to doktor Heribert dotáhl. Bylo mu teprve asi čtyřicet let. A přesto už se o něho nezajímala ani jedna svobodná dívka z Malé Strany.

Najednou se ale stalo něco — jak jsem řekl, dostalo se to až do novin! A o tom chci vyprávět.

Byl překrásný červnový den. V takový den se nám zdá, že se usmívá nebe, země i tváře všech lidí. Je to úsměv největší spokojenosti. Ten den pozdě odpoledne šel Oujezdem k bráně nádherný pohřeb. Pohřbívali pana Schepelera, radu zemské účtárny. Tenkrát se jí říkalo stavovská. Bůh nám to odpusť! Ale opravdu se zdálo, že ten spokojený úsměv leží i na pohřbu!

Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět. U nás totiž není takový zvyk jako na jihu. Tam nosí mrtvé k hrobu v otevřené rakvi. Mrtví se tak ještě naposledy ohřejí na slunci, než sklouznou do jámy. Lidé byli vážní, jak se sluší. Ale když to odečteme, všichni byli nějak spokojení. Za toho krásného dne to měli lidé jakoby v celém těle — co naděláme!

Nejspokojenější byli asi praktikanti zemských úřadů. Nesli pana radu na nosítkách. Tu práci nikomu nedali. Dva dny byli rozčilení a běhali z kanceláře do kanceláře. Teď šli hrdě a pomalu se svým nákladem. Každý si myslel, že se na něho dívá celý svět. A že si ten svět šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“

Spokojený byl také dlouhý pan doktor Link. Pan rada byl nemocný jen osm dní. A přesto vdova zaplatila doktoru Linkovi dvacet dukátů. Celá Malá Strana to už věděla. Teď šel s trochu skloněnou hlavou, jako by přemýšlel.

Spokojený byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný pana rady. Za života si ho pan strýček moc nevšímal. Ale teď už Ostrohradský věděl, že má v kšaftu pět tisíc zlatých. Během průvodu už několikrát řekl panu Kejříkovi, sládkovi: „Přec měl dobré jádro!“ Ostrohradský šel hned za rakví. Vedle něho šel trochu tlustý pan Kejřík. Jeho tvář svítila zdravím. Byl to nejlepší a nejbližší přítel mrtvého.

Hned za těmi dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann. Všichni byli radové zemské účtárny, ale v hodnosti byli mladší než mrtvý Schepeler. I ti byli zřejmě spokojení.

Ano, s bolestí musíme říct: ani paní Marie Schepelerová nebyla bez té spokojenosti. Seděla sama v prvním fiakru. Její spokojenost ale bohužel nepřišla z toho červnového dne. Ta dobrá paní byla ovšem žena. Už třetí den ji tolik lidí vřele litovalo. A to lechtá. Její štíhlé postavě také moc slušely černé smuteční šaty. Její vždy trochu bledá tvář vypadala v černém závoji obzvlášť pěkně.

Jen jeden člověk nesl smrt pana rady těžce. Nemohl se zbavit velmi nepříjemného pocitu. Byl to sládek pan Kejřík. Dosud se neoženil a byl, jak už jsem řekl, nejlepší a nejbližší přítel mrtvého. Včera mu totiž mladá vdova jasně řekla, co čeká. Už za života manžela mu byla tak věrná. A teď čekala, že se jí za to odmění, jak se sluší.

Dnes k němu soused Ostrohradský poprvé řekl své: „Přec měl dobré jádro!“

Pan Kejřík smutně odpověděl: „Ba neměl, jinak by vydržel déle.“

A potom už Ostrohradskému neodpovídal.

Průvod pomalu došel k Oujezdské bráně. Dnes je ta brána tak lehká, že ji skoro můžeš sfouknout. Tenkrát taková nebyla. Vedla těžkými hradbami. Byly tam za sebou dva dlouhé, křivé a tmavé tunely. Byla to pravá předmluva ke hrobům za bránou.

Parádní pohřební vůz teď předjel průvod a zastavil u brány. Kněží se obrátili. Mladí muži pomalu spustili nosítka k zemi a začalo kropení. Potom kočí trochu vytáhli pohyblivou část vozu. Mladí muži zvedli rakev a chtěli ji dát na vůz. A teď se to stalo! Možná měla jedna strana moc síly. Nebo byly obě strany stejně nešikovné. Najednou rakev sjela užším koncem k zemi. Víko s rachotem odskočilo. Mrtvé tělo zůstalo v rakvi, ale trochu sjelo do kolen. Pravá ruka vyletěla přes rakev ven.

Všichni se strašně lekli. Hned bylo takové ticho, že soused mohl slyšet tikání hodinek v sousedově kapse. Všichni upírali oči na nehybnou tvář mrtvého rady. A hned vedle rakve stál — doktor Heribert. Právě se vracel branou z nějaké procházky. Kormidloval mezi lidmi sem a tam. Ale najednou musel zůstat stát hned za kněžími. Jeho šedivý kabátek byl teď přímo vedle černých šatů mrtvého.

To trvalo chvilku. Heribert skoro bez přemýšlení chytil visící ruku. Možná ji chtěl dát zpátky do rakve. Ale nechal ji ve svých rukou. Jeho prsty se neklidně pohybovaly. Jeho oči pozorně hledaly něco v mrtvé tváři. Teď natáhl ruku a otevřel víčko pravého oka mrtvého.

„No, co je to?“ zakřičel vtom Ostrohradský. „Proč to nikdo nespraví? Máme tu tak zůstat stát?“

Někteří mladí muži natahovali ruce.

„Pozor!“ vykřikl malý Heribert. Měl neuvěřitelně široký a zvučný hlas. „Ten muž není mrtvý!“

„Nesmysl! — Vy jste blázen!“ mručel pan doktor Link.

„Kde je policie?“ volal k tomu Ostrohradský.

Na všech tvářích byl největší zmatek. Jen sládek Kejřík rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi.

„A co se má stát?“ zeptal se s velkým zájmem. „Není — opravdu není mrtvý?“

„Není. Je jen strnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu. Zkusíme pomoct!“

„To je největší bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když tenhle není mrtvý, tak —“

„Kdo je to?“ ptal se Ostrohradský.

„Prý nějaký doktor —“

„Doktor Kazisvět! — Policie!“ řval řemenář. Myšlenka na těch pět tisíc s ním najednou zatřásla.

„Doktor Kazisvět,“ opakovali pánové radové Kdojek a Mužík.

Ale obětavý přítel pan Kejřík a několik mladých mužů už nesli rakev pryč. Nesli ji pomalu do vedlejšího hostince U vápenice.

Na ulici začal velký hluk a křik. Pohřební vůz se obracel, fiakry se obracely.

Pan rada Kdojek zavolal: „Pojďme — vždyť se všechno dozvíme!“

Ale nikdo nevěděl, co má dělat. Právě přicházel policejní úředník.

„Dobře, že jdete, pane komisaři!“ volal na něho Ostrohradský. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie — prznění mrtvol za bílého dne — před půl Prahou —“

A šel za komisařem dovnitř do Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku byl Ostrohradský zase venku a za ním komisař.

„Rozejděte se, prosím,“ řekl komisař lidem. „Nikdo tam nesmí! Doktor Heribert tvrdí, že určitě přivede pana radu k sobě.“

Paní radová chtěla vystoupit z kočáru, ale omdlela. Radost může někdy i zabít. Teď rychle vyšel pan Kejřík a šel ke kočáru. Paničky se tam staraly o omdlelou paní radovou.

„Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil.

A pak si pro sebe zabručel: „Je přece příjemná — moc příjemná!“

Otočil se, skočil do fiakru a odjel. Jel tam, kam ho poslal doktor Heribert.

Vozy odjely a smuteční hosté se rozešli. Ale na Oujezdě u brány bylo pořád plno lidí. Policejní stráž musela před domem hlídat pořádek. Lidé stáli ve skupinách a vyprávěli si ty nejdivnější věci. Jedni nadávali doktoru Linkovi a říkali o něm zlé věci. Jiní se zase smáli Heribertovi.

Občas se objevil pan Kejřík. Spěchal a tvář mu zářila. Vždy řekl pár slov.

„Máme nejlepší naději!“

„Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“

„Dýchá!“ zvolal naposled, úplně nadšený. Skočil do připraveného fiakru. Chtěl tu radostnou zprávu dovézt paní radové.

Konečně pozdě večer, už k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Na jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík. Na druhé straně šel komisař.

V každé malostranské hospodě bylo plno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo. Jen o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se horečně.

„Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!“

„Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný — výborný lékař! To se dědí!“

„Ale proč nechce léčit? — Mohl by mít tolik peněz jako nějaký dvorní rada!“

„Má asi peníze, to je to.“

„A proč mu říkají doktor Kazisvět?“

„Kazisvět? Já to neslyšel.“

„Dnes jsem to slyšel stokrát.“

Po dvou měsících pracoval pan rada Schepeler v úřadě zase jako dřív.

„Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!“ říkal.

A jindy zase: „Kejřík je diamant!“

Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly asi na celém světě. Malá Strana byla pyšná. Lidé vyprávěli divné věci. Baroni, hrabata a knížata prý chtěli doktora Heriberta za svého osobního lékaře. Jeden vládnoucí italský král mu prý dal úplně neslýchanou nabídku. Nejvíc o něho stáli lidé tohoto druhu: když umřou, mnoho lidí bude mít radost. Ale doktor Heribert se zavřel a nikoho k sobě nepustil. Lidé dokonce vyprávěli, že mu paní radová nesla plný pytlík dukátů. Ale prý se k němu nikdy nedostala. A nakonec ji prý polil vodou z otevřené chodby.

Zase bylo vidět, že o lidi nestojí. Lidé ho zdravili, ale on nikdy neodpověděl. Jako dřív kormidloval ulicemi. Jeho malá, suchá, skoro průhledná hlava se třásla se strachem, jako lehké peříčko. Nikdy nepřijal žádného nemocného. Ale teď mu všichni říkali „doktor Kazisvět“. Spadlo to jako z nebe.

Už jsem ho neviděl přes deset let. Ani nevím, jestli žije. Jeho malý dům na Oujezdě stojí dosud nedotčený. Musím se jednou zeptat.

### Slovníček

- **Kazisvět**: člověk, který všem něco pokazí.
- **hokynářka**: žena, která prodává potraviny v malém krámě.
- **kormidloval**: šel tak, jako když někdo řídí loď; vyhýbal se všem lidem.
- **kalmuk**: kabát z hrubé vlněné látky.
- **rakev**: dřevěná bedna, ve které leží mrtvý člověk.
- **praktikanti**: mladí úředníci, kteří se teprve učí.
- **řemenář**: řemeslník, který dělá řemeny.
- **sládek**: člověk, který vaří pivo a vede pivovar.
- **kšaftu**: v kšaftu člověk napíše, kdo dostane jeho majetek po smrti.
- **dobré jádro**: dobré srdce; člověk je uvnitř dobrý.
- **fiakry**: kočáry, které si lidé najímali jako taxi.
- **kropení**: kněz stříká na rakev svěcenou vodu.
- **strnulý**: nehybný, tuhý.
- **prznění mrtvol**: velmi zlé a neslušné zacházení s mrtvými těly.
- **vzkřísí**: vrátí se k životu (vzkříšení je návrat k životu).
- **latinské kuchyni**: lékařství a léky; to, co se učí lékaři.

## Přivedla žebráka na mizinu

Chci psát smutnou událost. Ale do očí se mi dívá obličej pana Vojtíška. Je veselý jako velké zdobené písmeno na začátku knihy. Ten obličej byl zdravý, svítil a leskl se do červena. Vypadal jako nedělní pečeně, politá čerstvým máslem. Pan Vojtíšek se holil jen v neděli. K sobotě mu na kulaté bradě zase vyrostly bílé vousy. Svítily jako hustá smetana. Tehdy se mi zdál ještě hezčí.

Líbily se mi také jeho vlasy. Neměl jich mnoho. Začínaly po stranách hlavy pod kulatou pleší. Byly už víc než šedivé, už ne stříbrné, ale zase trochu žluté. Ale byly jako hedvábí a jemně vlály kolem hlavy. Pan Vojtíšek totiž nosil čepici vždy jen v ruce. Dal si ji na hlavu, jen když šel přes místo, kde moc pálilo slunce. Pan Vojtíšek se mi vůbec moc líbil. Jeho modré oči zářily tak upřímně. Celá jeho tvář byla jako kulaté, upřímné oko.

Pan Vojtíšek byl žebrák. Co dělal předtím, to nevím. Ale celá Malá Strana ho znala, takže musel být žebrákem už dlouho. A byl tak zdravý, že jím mohl být ještě dlouho. Vypadal jako buk.

Vím asi, jak byl tehdy starý. Jednou jsem ho viděl. Šel malými kroky nahoru po Svatojanském vrchu do Ostruhové ulice. Tam přišel k policajtovi panu Šimrovi. Pan Šimr se opíral o zábradlí a pohodlně se slunil.

Pan Šimr, to byl ten tlustý pan policajt. Byl tak tlustý, že mu šedivý frak pořád skoro praskal. Jeho hlava vypadala zezadu jako několik jitrnic, ze kterých teče sádlo — račte odpustit. Lesklá přilba se mu kývala na velké hlavě při každém pohybu. Někdy šel nějaký mladý řemeslník bez studu přes ulici s hořící dýmkou v ústech. To bylo proti všem zákonům. Pan Šimr se za ním rozběhl a musel rychle vzít přilbu do ruky. My děti jsme se smály a tancovaly na jedné noze. Ale jakmile se na nás podíval, hned jsme dělaly, že nic. Pan Šimr byl Němec ze Šluknova. Doufám v boha, že ještě žije. Jestli žije, vsadím se, že dodnes mluví česky stejně špatně jako tenkrát.

„Nu a vidíte,“ říkal, „já se tomu naučil za rok.“

Pan Vojtíšek si tenkrát vzal svou modrou čepici pod levou paži. Pravou rukou sáhl hluboko do kapsy svého dlouhého šedivého kabátu. Přitom pozdravil zívajícího pana Šimra: „Pomáhej pánbůh!“ A pan Šimr zasalutoval. Pan Vojtíšek šťastně vylovil svou skromnou krabičku na tabák z březové kůry. Za kožené poutko z ní vytáhl horní dno a podal ji panu Šimrovi.

Pan Šimr si šňupl a řekl: „Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?“

„Inu,“ usmíval se pan Vojtíšek, „bude to už opravdu osmdesát let. Tehdy mě otec pro radost na světlo vydal.“

Pozorný čtenář se jistě diví. Žebrák pan Vojtíšek směl mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku. A policajt mu ani nevykal! Lidem z venkova a jiným lidem pod sebou policajt samozřejmě vykal. A ještě si musíme pomyslet, co tenkrát policajt znamenal! Nebylo to jen nějaké číslo od jedné do šesti set. Byl to pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse. Během dne se střídali a hlídali naši ulici.

Malý pan Novák ze Slabec nejraději stál před kupeckými krámy, kvůli slivovici. Tlustý pan Šimr byl ze Šluknova. Pan Kedlický z Vyšehradu byl zamračený, ale hodný. A pan Weisse z Rožmitálu byl velký a měl neobyčejně dlouhé žluté zuby. O každém jsme věděli, odkud je. Věděli jsme, jak dlouho sloužil u vojska a kolik má dětí. Na každém jsme my „sousedské“ děti visely. On znal každého, muže i ženy. A matkám uměl vždy říct, kam jejich dítě uteklo. V roce 1844 byl v Renthauzu požár a pan Weisse po něm umřel. Na jeho pohřeb šla celá Ostruhová ulice.

Ale ani pan Vojtíšek nebyl obyčejný žebrák. Ani se moc nestaral, jestli vypadá jako pravý žebrák. Byl docela čistý, aspoň na začátku týdne. Šátek na krku měl vždy pěkně uvázaný. Na kabátě měl někde záplatu. Ale nebyla jako přibitý kus plechu a nebyla z moc barevné látky.

Za týden vyžebral vždy celou Malou Stranu. Všude ho pouštěli dál. Jakmile hospodyně uslyšela venku jeho měkký hlas, hned mu ochotně nesla svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tenkrát dost peněz. Od rána žebral až k polednímu. Potom šel k sv. Mikuláši na půl dvanáctou. Tady u kostela nikdy nežebral. Žebraček, které tu dřepěly, si ani nevšiml. A potom šel někam jíst. Věděl, kde mu po řadě nechají plný hrnek od oběda. V celém jeho životě a jednání bylo něco volného a klidného. Možná právě proto napsal Storm svou dojemnou a komickou větu. „Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!“

Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nikdy nedal trojník. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale jinak ušel. Místo peněz mu vždy nasypal ze své krabičky trochu tabáku. Bylo to vždy v sobotu a vždy měli stejný rozhovor.

„Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.“

„Ba že máme. A nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.“

Myslel lva na svatovítské věži. Přiznám se, že ta věta pana Vojtíška mi vrtala hlavou. Byl jsem tenkrát už slušný a rozumný mladý muž, bylo mi osm let. O jedné věci jsem nemohl pochybovat ani na chvíli. Ten lev může jít o pouti stejně jako já. Může jít přes kamenný most až na Vyšehrad. A tam si může sednout na tu známou houpačku, která se točí do kruhu. Ale jak z toho mají přijít lepší časy, to jsem nechápal.

*

Byl překrásný červnový den. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sv. Mikuláše. Dal si čepici na hlavu, protože slunce pálilo. Pomalu šel přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy sv. Trojice se zastavil a sedl si na schod. Kašna za ním hlasitě šplouchala, slunce hřálo, bylo tak příjemně! Zřejmě dnes obědval někde, kde jedli až po dvanácté.

Sotva si sedl, vstala od dveří mikulášského kostela jedna žebračka. Šla stejným směrem. Té žebračce říkali „baba miliónová“. Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh almužnu zaplatí stotisíckrát. Ona šla hned do „miliónů a miliónů“. Proto paní oficiálka Hermannová dávala almužnu jen jí. Ta paní chodila na všechny dražby v Praze.

Miliónová šla rovně, když chtěla, a kulhala, když chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné sukně jí visely kolem suchých hnátů a skoro nešustily. Modrý šátek měla hluboko v čele. Kýval se nahoru a dolů. Její obličej mi byl vždycky strašně protivný. Samá drobná vráska jako tenké nudličky. Ty vrásky běžely ke špičatému nosu a k ústům. Oči měla žlutozelené jako kočka.

Přišla až blízko k panu Vojtíškovi. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ našpulila ústa.

Pan Vojtíšek kývl na znamení, že souhlasí.

Miliónová si sedla na druhý konec schodu a kýchla. „Br!“ řekla. „Já nemám slunce ráda. Když na mě svítí, musím kýchat.“

Pan Vojtíšek nic.

Miliónová stáhla šátek dozadu a bylo vidět celý její obličej. Mhouřila oči jako kočka na slunci. Teď byly zavřené, teď pod čelem svítily jako dva zelené body. Ústa se jí pořád škubala. Když se otevřela, bylo vidět nahoře vpředu jediný zub, celý černý.

„Pane Vojtíšku,“ začala zase, „pane Vojtíšku, já vždycky říkám: kdybyste chtěl!“

Pan Vojtíšek mlčel. Jen k ní obrátil obličej a díval se jí na ústa.

„Vždycky říkám: Ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, mohl by nám povědět, kde jsou dobří lidé.“

Pan Vojtíšek nic.

„Proč se na mě tak upřeně díváte?“ ptala se Miliónová po chvilce. „Co je na mně?“

„Ten zub! — divím se, proč máte ten jeden zub!“

„Ach ten zub!“ vzdychla a pak dodala: „Víte, ztráta zubu znamená vždy ztrátu dobrého přítele. Už jsou v hrobě všichni, kdo mi přáli. Všichni, kdo to se mnou mysleli upřímně — všichni. Jen jeden ještě zbyl — ale nevím o něm. Nevím, kde je ten můj dobrý přítel. Milostivý bůh mi ho ještě postavil na cestu života. Ach bože, já jsem moc opuštěná!“

Pan Vojtíšek se díval před sebe a mlčel.

Přes obličej žebračky přeletělo něco jako úsměv, jako radost. Ale bylo to ošklivé. Zašpičatila ústa. Celý její obličej se nějak stáhl do rtů jako do stopky.

„Pane Vojtíšku!“

„Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastní. — Poslední dobou se mi pořád o vás zdálo. Já myslím, že to tak chce pánbůh. — Vy jste tak sám, pane Vojtíšku. Nikdo vám neposlouží. — Vás mají všude rádi, máte moc dobrých lidí. — Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám —“

Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už stál rovně a pravou rukou si rovnal kožený kšilt čepice.

„Radši utrejch!“ vyhrkl nakonec a bez pozdravu se otočil.

Šel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem.

Potom si Miliónová stáhla šátek až k bradě a dlouho seděla bez pohybu. Možná usnula.

*

Po Malé Straně začaly najednou pomalu chodit divné řeči. Koho se dotkly, ten se škrábal za uchem.

„Pan Vojtíšek,“ říkali lidé často a byli v rozpacích. A za chvilku jsi zase slyšel: „Pan Vojtíšek!“

Brzy jsem se dozvěděl všechno. Pan Vojtíšek prý ani nebyl chudý. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. Prý ani není pravda, že bydlí pod hradem někde v Brusce.

Dělal si blázny z dobrých malostranských sousedů! A tak dlouho!

Lidé se rozhořčili. Muži se zlobili a cítili se uražení. Styděli se, že tak lehko věřili.

„Darebák!“ řekl jeden.

„Je to pravda,“ uvažoval druhý. „Viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl asi doma, ve svých palácích, a jedl pečeně.“

Ženy ještě váhaly. Dobrá tvář pana Vojtíška se jim přece zdála moc upřímná.

Ale k těm řečem přibylo něco nového. Má prý také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má poručíka a druhá chce jít k divadlu. Nosí prý jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky.

To rozhodlo i u žen. Skoro za dvakrát čtyřiadvacet hodin byl osud pana Vojtíška jiný. Všude ho posílali ode dveří pryč, že jsou „zlé časy“. Kde dřív dostával obědy, tam slyšel, že „dnes nic nezbylo“. Nebo slyšel: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Kluci z ulice kolem něho skákali a křičeli: „Domácí pán! Domácí pán!“

Byl jsem v sobotu před domem a viděl jsem, jak pan Vojtíšek přichází. Pan Herzl stál jako obvykle v bílé zástěře ve dveřích domu. Opíral se o kamenný sloup. Najednou jsem dostal strach, nevím proč. Vběhl jsem do domu a schoval se za silná vrata. Kolem pantů jsem dobře viděl, jak pan Vojtíšek přichází.

Čepice se mu v rukou třásla. Nepřicházel s jasným úsměvem jako jindy. Hlavu měl skloněnou a nažloutlé vlasy rozcuchané.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil obyčejným hlasem. Přitom zvedl hlavu. Tváře měl bledé a oko jako zakryté spánkem.

„To je dobře, že jdete,“ řekl pan Herzl. „Pane Vojtíšku, půjčte mi dvacet tisíc. Nebojte se, že o ně přijdete. Budou na dobré hypotéce. Mohl bych teď koupit dům tady vedle ‚U labutě‘ —“

Nedomluvil.

Panu Vojtíškovi najednou vyhrkly slzy proudem.

„Vždyť jsem — vždyť jsem —“ vzlykal, „já jsem byl celý život tak poctivý!“

Potácel se přes ulici a klesl u zdi pod zatáčkou k hradu. Položil hlavu na kolena a hlasitě plakal.

Vběhl jsem do pokoje k rodičům a třásl jsem se na celém těle. Matka stála u okna a dívala se přes ulici.

Zeptala se: „Co mu řekl pan Herzl?“

Upřeně jsem se díval oknem na plačícího pana Vojtíška. Matka právě vařila svačinu. Ale každou chvíli přišla také k oknu, podívala se ven a zavrtěla hlavou.

Najednou vidí, že pan Vojtíšek pomalu vstává. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila ho na hrnek s kávou a spěchala ven. Volala a mávala z prahu, ale pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Šla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek se na ni díval a mlčel.

„Zaplať pánbůh,“ zašeptal nakonec a pak dodal: „Ale teď nemůžu nic polknout.“

*

Pan Vojtíšek už po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu. Neznali ho tam lidé a neznali ho policajti. Začal sedávat na Křížovnickém plácku u klementinského podloubíčka. Bylo to přímo naproti vojenské strážnici, která tehdy stála u mostu. Vídal jsem ho tam pokaždé, když jsme měli volné čtvrteční odpoledne. Tehdy jsme chodili na Staré Město a dívali se na výlohy knihkupců na Rynku.

Čepice před ním ležela dnem na zemi. Hlavu měl vždy skloněnou k prsům a v rukou držel korálky k modlitbě. Nikoho si nevšímal. Pleš, tváře a ruce se už neleskly a nebyly červené jako nedávno. Žlutá kůže se scvrkla do šupinatých vrásek.

Mám, nemám to říci? — Ale proč to neříct? Neodvážil jsem se jít přímo k němu. Plížil jsem se vždy kolem pilíře. Zezadu jsem mu házel do čepice své čtvrtletní jmění, šajnový groš. A potom jsem rychle utíkal.

Potom jsem ho jednou potkal na mostě. Policajt ho vedl na Malou Stranu. A potom jsem ho už nikdy neviděl.

*

Bylo mrazivé únorové ráno. Venku ještě bylo šero. Okno bylo samý tlustý led s květy. Oranžově se v něm odrážel svit z kamen naproti. Před domem zarachotil vozík a zaštěkali psi.

„Doskoč mi pro dva žejdlíky mléka,“ řekla matka. „Ale zabal si krk.“

Venku stála mlékařka na vozíku a za vozíkem stál policajt pan Kedlický. Kousek lojové svíčky tiše svítil ve čtyřhranné skleněné lucerně.

„Cože, pan Vojtíšek?“ ptala se mlékařka a přestala míchat dřevěnou lžící. Mlékařky sice podle úřadů nesměly dělat dřevěnou lžící parádu ze smetany. Ale pan Kedlický byl hodný muž, to už jsem řekl.

„Ano,“ odpověděl, „našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl úplně zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen roztrhaný kabát a kalhoty, ani košili neměl.“

### Slovníček

- **na mizinu**: přivést někoho na mizinu: zničit ho tak, že nemá nic.
- **žebrák**: člověk, který prosí o peníze; žena je žebračka.
- **voni**: špatně řečené „oni“; tehdy bylo oslovení „oni“ uctivější než „vy“.
- **na světlo vydal**: žert pana Vojtíška: tak se mluví o knize, on tím myslí, že se narodil.
- **„Ach koennt’ ich betteln geh’n ueber die braune haid’!“**: německy: Ach, kdybych mohl chodit žebrat po hnědém vřesovišti!
- **zámecký lev**: lev na svatovítské věži; „dokud si nesedne na houpačku“ znamená „nikdy“.
- **almužnu**: almužna jsou peníze nebo jídlo pro chudého.
- **hnátů**: hnáty: hrubé slovo pro hubené nohy.
- **upřeně**: dlouho a pozorně, bez pohnutí očí.
- **utrejch**: silný jed.
- **dělají slečny**: chovají se jako bohaté, jemné dámy.
- **hypotéce**: hypotéka je půjčka, kterou zajišťuje dům.
- **šajnový groš**: drobná mince malé hodnoty.
- **žejdlíky**: žejdlík je stará míra, asi třetina litru.
- **umrlčí komory**: umrlčí komora je místnost, kam se dávají mrtví.