# Osudy dobrého vojáka Švejka (úroveň B1)

*Jaroslav Hašek*

## Úvod

Veliká doba žádá velké lidi. Jsou neznámí hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Rozbor jejich povahy by zastínil i slávu Alexandra Makedonského.

Dnes můžete v pražských ulicích potkat ošumělého muže. Sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby. Jde skromně svou cestou a nikoho neobtěžuje. Ani jeho neobtěžují novináři, kteří by ho prosili o interview. Kdybyste se ho zeptali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostě a skromně: „Já jsem Švejk…“

A tento tichý, skromný, ošumělý muž je opravdu ten starý dobrý voják Švejk. Je hrdinný a statečný. Kdysi za Rakouska o něm mluvili všichni občané Českého království. A jeho sláva nezmizí ani v republice.

Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka. Když vám vyprávím jeho osudy za světové války, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, neznámým hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu. To udělal ten hlupák Hérostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.

Autor.

### Slovníček

- **zastínil**: byl větší a důležitější než něco jiného
- **ošumělého**: chudě a staře oblečeného
- **neobtěžuje**: neruší, nedělá nikomu potíže
- **interview**: rozhovor pro noviny
- **za Rakouska**: v době, kdy české země patřily k Rakousku
- **sympatizovat**: mít někoho rád a držet s ním
- **Efesu**: staré řecké město, Efes
- **Hérostrates**: Řek, který zapálil chrám, aby se proslavil
- **čítanek**: čítanka je školní kniha s texty na čtení

## Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. Pan Švejk před lety odešel z vojenské služby. Vojenská lékařská komise ho tehdy definitivně prohlásila za blba. Od té doby se živil prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Kromě tohoto zaměstnání trpěl revmatismem a právě si mazal kolena opodeldokem.

„Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ zeptal se Švejk a masíroval si kolena dál. „Já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy. A potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Obou není žádná škoda.“

„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?“

„Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu.“

„Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit. A ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit. A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy pan arcivévoda už na pravdě boží. Trápil se dlouho?“

„Pan arcivévoda byl hned hotovej, milostpane. To vědí, s revolverem nejsou žádný hračky. Nedávno si taky jeden pán u nás v Nuslích hrál s revolverem. Postřílel celou rodinu i domovníka, kterej se šel podívat, kdo to tam střílí ve třetím poschodí.“

„Některej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana arcivévodu si koupili jistě něco lepšího. A taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně oblékl. To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde o to, jak se k němu dostat. Na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt.“

„Vono prej jich bylo víc, milostpane.“

„To se samo sebou rozumí, paní Müllerová,“ řekl Švejk a dokončil masírování kolen. „Kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří, jak je to v tý naší hymně. Hlavní věc je vyčíhat ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Luccheniho, co probodl naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. Procházel se s ní. Pak věřte někomu. Od tý doby žádná císařovna nechodí na procházky. A vono to čeká ještě moc osob. A uvidí, paní Müllerová, že se dostanou i na toho cara a carevnu. A může být, nedej pánbůh, i na císaře pána, když už to začali s jeho strýcem. Von má, starej pán, moc nepřátel. Ještě víc než ten Ferdinand. Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty císařové budou kapat jeden za druhým. A že jim ani státní návladnictví nepomůže. Pak neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. A von mu dal facku a strážníkovi dvě. Pak ho odvezli v košatince, aby se vzpamatoval. Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Rakousko. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat. Ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední akta.“

„A co se stalo s tím vojákem?“ zeptala se po chvíli paní Müllerová, když se Švejk oblékal.

„Oběsil se na kšandě,“ řekl Švejk a čistil si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelí? To vědí, paní Müllerová, že v takový situaci jde každému hlava kolem. Profousa za to degradovali a dali mu šest měsíců. Ale von si je neodseděl. Utek do Švýcar a dneska tam dělá kazatele nějaký církve. Dneska je málo poctivců, paní Müllerová. Já si představuju, že se pan arcivévoda Ferdinand také v tom Sarajevu zmejlil v tom člověkovi, co ho střelil. Viděl nějakého pána a myslil si: To je nějakej pořádnej člověk, když mně volá slávu. A zatím ho ten pán bouch. Dal mu jednu nebo několik?“

„Noviny píšou, milostpane, že pan arcivévoda byl jako řešeto. Vystřílel do něho všechny patrony.“

„To jde náramně rychle, paní Müllerová, strašně rychle. Já bych si na takovou věc koupil brovnink. Vypadá to jako hračka, ale můžete s tím za dvě minuty postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch nebo tlustejch. Ačkoliv, mezi námi řečeno, paní Müllerová, do tlustýho pana arcivévody se trefíte jistěji než do hubenýho. Jestli se pamatujou, jak tenkrát v Portugalsku si postříleli toho svýho krále. Byl taky takovej tlustej. To víte, že král nebude přece hubenej. Já tedy teď jdu do hospody U kalicha. A kdyby sem někdo přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou tohle. Mám ho ve svém psinci na venkově. Nedávno jsem mu kupíroval uši. A teď se nesmí převážet, dokud se mu uši nezahojí, aby mu nenastydly. Klíč dají k domovnici.“

V hospodě U kalicha seděl jen jeden host. Byl to civilní strážník Bretschneider, který sloužil u státní policie. Hostinský Palivec myl talířky a Bretschneider se marně snažil navázat s ním vážný rozhovor.

Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a každému radil, aby si přečetl, co napsal o tom posledním slově Viktor Hugo. Hugo tam popisoval poslední odpověď staré Napoleonovy gardy Angličanům v bitvě u Waterloo.

„To máme pěkné léto,“ navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor.

„Stojí to všechno za hovno,“ odpověděl Palivec a ukládal talířky do skleníku.

„Ty nám to pěkně v tom Sarajevu vyvedli,“ ozval se Bretschneider se slabou nadějí.

„V jakým Sarajevu?“ zeptal se Palivec. „V tý nuselský vinárně? Tam se perou každej den, to vědí, Nusle.“

„V bosenském Sarajevu, pane hostinský. Zastřelili tam pana arcivévodu Ferdinanda. Co tomu říkáte?“

„Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel,“ odpověděl slušně pan Palivec. Zapálil si dýmku. „Dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník. Když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo nebožtík arcivévoda, to pro nás nic není. Z toho nic nekouká než Pankrác.“

Bretschneider přestal mluvit a zklamaně se díval po prázdné hospodě.

„Tady kdysi visel obraz císaře pána,“ ozval se po chvíli znovu, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.“

„Jó, to mají pravdu,“ odpověděl pan Palivec. „Visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by z toho být nepříjemnosti. Copak to potřebuju?“

„V tom Sarajevu to muselo být asi ošklivý, pane hostinský.“

Na tuto záludně přímou otázku odpověděl pan Palivec neobyčejně opatrně:

„V tuhle dobu bývá v Bosně a Hercegovině strašný horko. Když jsem tam sloužil, tak museli dávat našemu obrlajtnantovi led na hlavu.“

„U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?“

„Na takovou maličkost se nepamatuju. Já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem na to nebyl zvědavej,“ odpověděl pan Palivec. „Přílišná zvědavost škodí.“

Civilní strážník Bretschneider definitivně přestal mluvit. Jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve tehdy, když přišel Švejk. Vstoupil do hospody, objednal si černé pivo a poznamenal:

„Ve Vídni dneska taky mají smutek.“

Bretschneidrovy oči zasvítily plnou nadějí. Řekl stručně:

„Na Konopišti je deset černých práporů.“

„Má jich tam být dvanáct,“ řekl Švejk, když se napil.

„Proč myslíte dvanáct?“ zeptal se Bretschneider.

„Aby to šlo do počtu, do tuctu. To se dá líp počítat a na tucty to vždycky přijde laciněji,“ odpověděl Švejk.

Panovalo ticho. Přerušil ho sám Švejk, když si povzdechl:

„Tak už tam je na pravdě boží, dej mu pánbůh věčnou slávu. Ani se nedočkal, až bude císařem. Když já jsem sloužil na vojně, tak jeden generál spadl s koně a zabil se docela klidně. Chtěli mu pomoct zas na koně, vysadit ho, a diví se, že je úplně mrtvej. A měl taky avancírovat na feldmaršálka. Stalo se to při přehlídce vojska. Tyhle přehlídky nikdy nevedou k dobrýmu. V Sarajevu taky byla nějaká přehlídka. Jednou se pamatuji, že mně při takové přehlídce scházelo dvacet knoflíků u mundúru. Zavřeli mě za to na čtrnáct dní do ajnclíku. A dva dni jsem ležel jako lazar, svázanej do kozelce. Ale disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ‚Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt. Jinak byste lezli jako opice po stromech. Ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.‘ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“

„V tom Sarajevu,“ navazoval Bretschneider, „to udělali Srbové.“

„To se mýlíte,“ odpověděl Švejk, „udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině.“

A Švejk vyložil svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Turci to prohráli v roce 1912 se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo. A když se to nestalo, střelili Ferdinanda.

„Máš rád Turky?“ obrátil se Švejk na hostinského Palivce. „Máš rád ty pohanský psy? Viď že nemáš.“

„Host jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo, seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada. Jestli to tomu našemu Ferdinandovi udělal Srb nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno.“

„Dobře, pane hostinský,“ ozval se Bretschneider. Už zase ztrácel naději, že by z těch dvou někoho chytil. „Ale připustíte, že je to velká ztráta pro Rakousko.“

Místo hostinského odpověděl Švejk:

„Ztráta to je, to se nedá upřít. Hrozná ztráta. Von se Ferdinand nedá nahradit nějakým pitomcem. Von měl bejt jenom ještě tlustější.“

„Jak to myslíte?“ ožil Bretschneider.

„Jak to myslím?“ odpověděl spokojeně Švejk. „Docela jenom takhle. Kdyby byl býval tlustější, tak by ho jistě už dřív ranila mrtvice. To když honil ty báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby. A nemusel zemřít takovou hanebnou smrtí. Když to povážím, strýc císaře pána, a voni ho zastřelí. Vždyť je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás v Budějovicích před lety probodli na trhu jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Stalo se to v nějaké takové malé hádce. Ten měl syna Bohuslava. A kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil. Každý říkal: ‚To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.‘ Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy. A museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu. A von jim musel umřít v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.“

„Vy ale máte divná přirovnání,“ řekl Bretschneider významně. „Mluvíte napřed o Ferdinandovi a potom o obchodníkovi s dobytkem.“

„Ale nemám,“ hájil se Švejk. „Bůh mě chraň, abych já chtěl někoho k někomu přirovnávat. Pan hostinský mě zná. Viď že jsem nikdy nikoho k někomu nepřirovnával? Já bych jenom nechtěl být v kůži té vdovy po arcivévodovi. Co teď bude dělat? Děti jsou sirotci, panství v Konopišti bez pána. A vdávat se zas za nějakého nového arcivévodu? Co z toho má? Pojede s ním zas do Sarajeva a bude vdovou podruhé. To byl ve Zlivi u Hluboké před lety jeden hajný, měl takové ošklivé jméno Pinďour. Zastřelili ho pytláci a zůstala po něm vdova se dvěma dětmi. Za rok si vzala zas hajného, Pepíka Šavlovic z Mydlovar. A zastřelili jí ho taky. Pak se vdala potřetí, vzala si zas hajného a povídá: ‚Do třetice všeho dobrého. Jestli teď se to nepodaří, tak už nevím, co udělám.‘ To se ví, že jí ho zas zastřelili, a to už měla s těmi hajnými šest dětí dohromady. Byla až v kanceláři knížete pána na Hluboké a stěžovala si, že má s těmi hajnými trápení. Tak jí doporučili porybnýho Jareše z ražické bašty. A co byste řekli, utopili jí ho při lovení rybníka, a měla s ním dvě děti. Pak si vzala nunváře z Vodňan. A ten ji jednou v noci klepl sekyrou a šel se dobrovolně udat. Když ho potom u krajského soudu v Písku věšeli, ukousl knězi nos. Řekl, že vůbec ničeho nelituje. A taky řekl ještě něco hodně ošklivého o císaři pánovi.“

„A nevíte, co o něm řekl?“ zeptal se Bretschneider hlasem plným naděje.

„To vám říct nemohu, poněvadž se to nikdo neodvážil opakovat. Ale bylo to prý tak něco strašlivýho a hroznýho, že se z toho jeden rada od soudu zbláznil. Byl při tom a ještě dodnes ho drží v izolaci, aby to nevyšlo najevo. To nebyla jenom obyčejná urážka císaře pána, jaká se dělá v ožralství.“

„A jaké urážky císaře pána se dělají v ožralství?“ zeptal se Bretschneider.

„Prosím vás, pánové, obraťte list,“ ozval se hostinský Palivec. „Víte, já to nemám rád. Leccos se kecne a pak to člověka mrzí.“

„Jaké urážky císaře pána se dělají v ožralství?“ opakoval Švejk. „Všelijaké. Opijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho na císaře pána tolik, že kdyby toho byla jen polovička pravda, stačilo by to. Měl by ostudu pro celý život. Ale von si to starej pán doopravdy nezaslouží. Vezměme si tohle. Syna Rudolfa ztratil v útlém věku, v plné mužské síle. Manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem. Potom se mu ztratil Jan Ort. Bratra, císaře mexického, mu zastřelili v nějaké pevnosti u nějaké zdi. Teď zas mu odstřelili strýčka na stará kolena. To aby měl člověk železné nervy. A potom si vzpomene nějakej ožralej chlap a začne mu nadávat. Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolně a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.“

Švejk se důkladně napil a pokračoval:

„Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka je jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“

Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostá tvář, usměvavá jako měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo všechno tak jasné.

„Může být,“ pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou. Poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není na světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“

Bretschneider vstal a řekl slavnostně:

„Víc nemusíte povídat, pojďte se mnou na chodbu, tam vám něco povím.“

Švejk vyšel za civilním strážníkem na chodbu. Tam ho čekalo malé překvapení. Jeho soused od piva mu ukázal orlíčka a prohlásil, že ho zatýká a hned odvede na policejní ředitelství. Švejk se snažil vysvětlit, že se ten pán asi mýlí. On že je úplně nevinný, že neřekl ani jedno slovo, které by mohlo někoho urazit.

Bretschneider mu ale řekl, že se skutečně dopustil několika trestných činů. Mezi nimi hraje roli i zločin velezrády.

Pak se vrátili do hospody a Švejk řekl panu Palivcovi:

„Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej.“

Bretschneider ukázal panu Palivcovi orlíčka, chvíli se na pana Palivce díval a pak se zeptal:

„Jste ženat?“

„Jsem.“

„A může vaše manželka za vás vést obchod po dobu vaší nepřítomnosti?“

„Může.“

„Tak je to v pořádku, pane hostinský,“ řekl vesele Bretschneider. „Zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem.“

„Nic si z toho nedělej,“ těšil ho Švejk, „já tam jdu jenom pro velezrádu.“

„Ale pro co já?“ zabědoval pan Palivec. „Já byl přece tak opatrnej.“

Bretschneider se usmál a vítězoslavně řekl:

„Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“

A Švejk opustil hospodu U kalicha v doprovodu civilního strážníka. Díval se mu do tváře se svým dobráckým úsměvem. Když vyšli na ulici, zeptal se ho:

„Mám slézt z chodníku?“

„Jak to?“

„Já myslím, když jsem zatčenej, že nemám práva chodit po chodníku.“

Když vcházeli do vrat policejního ředitelství, řekl Švejk:

„Tak nám to pěkně uteklo. Chodíte často ke Kalichu?“

A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, předával pan Palivec u Kalicha hospodu své plačící ženě. Těšil ji svým zvláštním způsobem:

„Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?“

A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že viděl daleko do budoucnosti. Jestli se situace později vyvinula jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na paměti jedno. Neměl potřebné diplomatické vzdělání.

### Slovníček

- **posluhovačka**: žena, která chodí uklízet a pomáhat do domácnosti
- **Kerýho Ferdinanda**: kerýho: který, hovorově
- **vědí**: onikání, staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „vědí“ tu znamená „víte“
- **arcivévodu**: arcivévoda je člen císařské rodiny
- **hejtman**: důstojník, velitel roty
- **kasárníka**: kasárník je trest, voják nesmí opustit kasárna
- **kšandě**: kšanda je pásek přes ramena, který drží kalhoty
- **profousa**: profous je voják, který hlídá vojenské vězení
- **skleníku**: tady skříňka se skleněnými dveřmi
- **nunváře**: nunvář je člověk, který kleštil prasata
- **obrlajtnant**: nadporučík
- **avancírovat**: dostat vyšší hodnost
- **mundúru**: mundúr je vojenský kabát, uniforma
- **ajnclíku**: ajnclík je vojenské vězení, samotka
- **orlíčka**: orlíček je malý odznak s orlem, policista jím ukazuje, kdo je

## Dobrý voják Švejk na policejním ředitelství

Sarajevský atentát naplnil policejní ředitelství mnoha oběťmi. Vodili je jednoho po druhém. Starý inspektor v přijímací kanceláři říkal svým dobráckým hlasem:

„Von se vám ten Ferdinand nevyplatí!“

Když Švejka zavřeli v jedné z mnoha komor v prvním patře, našel tam společnost šesti lidí. Pět jich sedělo kolem stolu. V rohu na kavalci seděl muž ve středních letech, jako by se jim vyhýbal.

Švejk se začal ptát jednoho po druhém, proč jsou zavření.

Od těch pěti, kteří seděli u stolu, dostal skoro úplně stejnou odpověď:

„Kvůli Sarajevu!“ — „Kvůli Ferdinandovi!“ — „Kvůli té vraždě na panu arcivévodovi!“ — „Pro Ferdinanda!“ — „Za to, že pana arcivévodu odpravili v Sarajevu!“

Šestý, který se těch pěti stranil, řekl, že s nimi nechce nic mít, aby na něho nepadlo žádné podezření. On že tu sedí jen pro pokus o loupežnou vraždu pantáty z Holic.

Švejk si sedl do společnosti spiklenců u stolu, kteří si už podesáté vyprávěli, jak se do toho dostali.

Všechny to až na jednoho stihlo buď v hospodě, ve vinárně, nebo v kavárně. Výjimkou byl neobyčejně tlustý pán s brýlemi a uplakanýma očima. Zatkli ho doma v bytě. Dva dny před atentátem v Sarajevu totiž platil u Brejšky útratu za dva srbské studenty techniky. Detektiv Brixi ho s nimi viděl opilého v Montmartru v Řetězové ulici. Tam za ně také platil, jak už potvrdil v protokolu svým podpisem.

Na všechny otázky při předběžném vyšetřování na policejním komisařství stále stejně naříkal:

„Já mám papírnický obchod.“

A dostával stále stejnou odpověď:

„To vás neomlouvá.“

Malý pán, kterému se to stalo ve vinárně, byl profesorem dějepisu. Vykládal vinárníkovi dějiny různých atentátů. Zatkli ho právě v okamžiku, když končil psychologický rozbor každého atentátu slovy:

„Myšlenka atentátu jest tak jednoduchá jako Kolumbovo vejce.“

„Stejně jako to, že vás čeká Pankrác,“ doplnil jeho výrok při výslechu policejní komisař.

Třetí spiklenec byl předseda dobročinného spolku Dobromil v Hodkovičkách. V den atentátu pořádal Dobromil zahradní slavnost s koncertem. Přišel četnický strážmistr a požádal účastníky, aby se rozešli, protože Rakousko má smutek. Předseda Dobromilu na to řekl dobrácky:

„Počkají chvilku, než dohrajou Hej, Slované.“

Teď tu seděl se svěšenou hlavou a naříkal:

„V srpnu máme nové volby předsednictva. Jestli nebudu do tý doby doma, tak se může stát, že mě nezvolí. Už jsem tím předsedou podesátý. Já tu hanbu nepřežiju.“

Podivně si nebožtík Ferdinand zahrál se čtvrtým zatčeným, mužem ryzí povahy a bezvadné pověsti. Celé dva dny se vyhýbal jakémukoli rozhovoru o Ferdinandovi. Až večer v kavárně při mariáši zabil žaludského krále kulovou sedmou trumfů a řekl:

„Sedum kulí jako v Sarajevu.“

Pátý muž seděl, jak sám řekl, „kvůli té vraždě na panu arcivévodovi v Sarajevu“. Ještě dnes měl vlasy a vousy zježené hrůzou, takže jeho hlava připomínala stájového pinče.

V restauraci, kde ho zatkli, nepromluvil vůbec ani slovo. Dokonce ani nečetl noviny o zabití Ferdinanda. Seděl u stolu úplně sám, když k němu přišel nějaký pán. Posadil se naproti a rychle mu řekl:

„Četl jste to?“

„Nečetl.“

„Víte o tom?“

„Nevím.“

„A víte, oč jde?“

„Nevím, já se o to nestarám.“

„A přece by vás to mělo zajímat.“

„Nevím, co by mě mělo zajímat? Já si vykouřím doutník, vypiji svých několik sklenic, navečeřím se a nečtu noviny. Noviny lžou. Proč se budu rozčilovat?“

„Vás tedy nezajímá ani ta vražda v Sarajevu?“

„Mě vůbec žádná vražda nezajímá, ať je třeba v Praze, ve Vídni, v Sarajevu, nebo v Londýně. Od toho jsou úřady, soudy a policie. Jestli někdy někde někoho zabijou, dobře mu tak, proč je trouba a tak neopatrný, že se dá zabít.“

To byla jeho poslední slova v tomto rozhovoru. Od té doby jen každých pět minut hlasitě opakoval:

„Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej.“

Ta slova křičel i ve vratech policejního ředitelství. Ta slova bude opakovat i při převozu k trestnímu soudu v Praze. A s těmi slovy vstoupí i do své vězeňské cely.

Když Švejk vyslechl všechny ty strašné spiklenecké historie, uznal za vhodné vysvětlit jim, jak beznadějná je jejich situace.

„Je to s námi se všemi moc špatný,“ začal svá slova útěchy. „To není pravda, jak vy říkáte, že se vám, nám všem nemůže nic stát. Od čeho máme policii, než od toho, aby nás trestala za naše huby. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. To se všechno dělá kvůli lesku, aby měl Ferdinand reklamu před svým pohřbem. Čím víc nás tady bude, tím to pro nás bude lepší, poněvadž nám bude veseleji. Když jsem sloužil na vojně, byla nás někdy zavřená polovina kumpačky. A co nevinnejch lidí bývalo odsouzeno. A nejen na vojně, ale i soudy. Jednou se pamatuji, jedna ženská byla odsouzena, že uškrtila svoje novorozená dvojčata. Zapřísahala se, že nemohla uškrtit dvojčata, když se jí narodila jen jedna holčička. Tu se jí podařilo uškrtit docela bez bolesti. Ale byla přece jen odsouzena pro dvojnásobnou vraždu. Nebo ten nevinnej cikán v Záběhlicích, co se vloupal do toho hokynářskýho krámu na Boží hod vánoční v noci. Zapřísáhl se, že se šel ohřát, ale nic mu to nepomohlo. Jak už něco soud vezme do ruky, je zle. Ale to zle musí bejt. Třeba všichni lidi nejsou takoví darebáci, jak se to o nich dá předpokládat. Ale jak poznáš dneska toho hodnýho od toho lumpa, zejména dnes, v takový vážný době, kdy toho Ferdinanda odpráskli. To u nás, když jsem sloužil na vojně v Budějovicích, zastřelili v lese za cvičištěm psa panu hejtmanovi. Když se o tom dověděl, zavolal si nás všechny, postavil a povídá, ať vystoupí každý desátý muž. Já, samo sebou se rozumí, byl jsem taky desátý, a tak jsme stáli habacht a ani nemrkli. Hejtman chodí kolem nás a povídá: ‚Vy lumpové, padouchové, neřádi, hyeny skvrnitý. Tak bych vám chtěl kvůli tomu psovi všem napařit ajnclíka, rozsekat vás na nudle, postřílet. A udělat z vás kapra namodro. Abyste ale věděli, že vás nebudu šetřit, dávám vám všem na čtrnáct dní kasárníka.‘ Tak vidíte, tenkrát se jednalo o pejska, a teď se jedná dokonce o pana arcivévodu. A proto musí bejt hrůza, aby ten smutek stál za něco.“

„Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej,“ opakoval zježený muž.

„Kristus Pán byl taky nevinnej,“ řekl Švejk, „a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! — jak nám říkávali na vojně. To je to nejlepší a nejkrásnější.“

Švejk si lehl na kavalec a spokojeně usnul.

Zatím přivedli dva nové. Jeden z nich byl Bosňák. Chodil po komoře, skřípal zuby a každé jeho druhé slovo bylo: „Jebem ti dušu.“ Trápila ho myšlenka, že se mu na policejním ředitelství ztratí jeho kočebrácký košík.

Druhý nový host byl hostinský Palivec. Když si všiml svého známého Švejka, vzbudil ho a hlasem plným tragiky zvolal:

„Už jsem tady taky!“

Švejk mu srdečně potřásl rukou a řekl:

„To jsem opravdu rád. Já jsem věděl, že ten pán bude držet slovo, když vám říkal, že si pro vás přijdou. Taková přesnost je dobrá věc.“

Pan Palivec ale poznamenal, že taková přesnost stojí za hovno. Potom se Švejka tiše zeptal, jestli ti ostatní zavření páni nejsou zloději. Jako živnostníkovi by mu to mohlo škodit.

Švejk mu vysvětlil, že všichni kromě jednoho patří do jejich společnosti kvůli arcivévodovi. Ten jeden je tu pro pokus o loupežnou vraždu pantáty z Holic.

Pan Palivec se urazil a řekl, že tu není kvůli nějakému pitomému arcivévodovi, ale kvůli císaři pánu. A protože to ostatní začalo zajímat, vyprávěl jim, jak mu mouchy znečistily císaře pána.

„Zaneřádily mně ho, bestie,“ končil vyprávění své příhody, „a nakonec mě přivedly do kriminálu. Já to těm mouchám neodpustím,“ dodal výhružně.

Švejk šel zase spát, ale nespal dlouho, protože si pro něho přišli, aby ho odvedli k výslechu.

A tak Švejk stoupal po schodech do III. oddělení k výslechu. Nesl svůj kříž na vrchol Golgoty a sám o svém mučednictví nic nevěděl.

Uviděl nápis, že plivat po chodbách se zakazuje. Poprosil strážníka, aby mu dovolil plivnout do plivátka. A zářil svou prostotou, když vstoupil do kanceláře se slovy:

„Dobrý večer přeju, pánové, všem vespolek.“

Místo odpovědi ho někdo dloubl pod žebra a postavil před stůl. Za stolem seděl pán chladné úřední tváře s rysy zvířecí ukrutnosti. Vypadal, jako by právě vypadl z Lombrosovy knihy O typech zločinných.

Podíval se krvežíznivě na Švejka a řekl:

„Netvařte se tak blbě.“

„Já si nemohu pomoct,“ odpověděl vážně Švejk. „Já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a úředně prohlášen zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb.“

Pán s typem zločince zacvakal zuby:

„To, z čeho jste obviněn a čeho jste se dopustil, svědčí, že máte všech pět pohromadě.“

A vyjmenoval teď Švejkovi celou řadu různých zločinů, od velezrády až po urážku Jeho Veličenstva a členů císařského domu. Uprostřed té skupiny se skvělo schvalování vraždy arcivévody Ferdinanda. Odtud vycházela větev s novými zločiny. Mezi nimi zářil zločin pobuřování, protože se to všechno stalo ve veřejné místnosti.

„Co tomu říkáte?“ zeptal se vítězoslavně pán s rysy zvířecí ukrutnosti.

„Je toho hodně,“ odpověděl nevinně Švejk, „všeho moc škodí.“

„Nu vidíte, že to uznáváte.“

„Já uznávám všechno, přísnost musí bejt, bez přísnosti by se nikdo nikam nedostal. Jako když jsem sloužil na vojně…“

„Držte hubu!“ rozkřikl se policejní rada na Švejka. „A mluvte, až když se vás budu na něco ptát! Rozumíte?“

„Jak bych nerozuměl,“ řekl Švejk. „Poslušně hlásím, že rozumím a že se ve všem, co ráčejí říct, dovedu orientýrovat.“

„S kýmpak se stýkáte?“

„Se svou posluhovačkou, vašnosti.“

„A v místních politických kruzích nemáte nikoho známého?“

„To mám, vašnosti, kupuji si odpoledníčka Národní politiky, čubičky.“

„Ven!“ zařval na Švejka pán se zvířecím vzhledem. Když ho vyváděli z kanceláře, Švejk řekl:

„Dobrou noc, vašnosti.“

Když se vrátil do své komory, oznámil Švejk všem zatčeným, že takový výslech je legrace. „Trochu tam na vás křičí a nakonec vás vyženou. — Dřív,“ pokračoval Švejk, „to bývalo horší. Četl jsem kdysi jednu knihu, že obžalovaní museli chodit po rozžhaveným železe a pít roztavené olovo. To aby se poznalo, jestli je nevinnej. Nebo mu dali nohy do španělský boty a natáhli ho na žebřík, když se nechtěl přiznat. Nebo mu pálili boky hasičskou pochodní, jako to udělali svatému Janu Nepomuckému. Ten prej při tom řval, jako když ho na nože bere. A nepřestal, dokud ho neshodili z Eliščina mostu v nepromokavým pytli. Takovejch případů bylo víc. A ještě potom člověka čtvrtili nebo narazili na kůl někde u Muzea. A když ho hodili jenom do lidomorny, to se takovej člověk cítil jako znovuzrozenej. — Dneska je to legrace, bejt zavřenej,“ liboval si Švejk dál. „Žádný čtvrcení, žádný španělský boty, kavalce máme, stůl máme, lavici máme, nemačkáme se jeden na druhýho. Polévku dostanem, chleba nám dají, džbán vody přinesou, záchod máme přímo pod hubou. Ve všem je vidět pokrok. Trochu, je pravda, k výslechu je daleko, až přes tři chodby o poschodí výš. Ale zato po chodbách čisto a živo. To vedou jednoho sem, druhého tam, mladýho, starýho, mužskýho i ženskýho pohlaví. Máte radost, že tady aspoň nejste sám. Každej jde spokojeně svou cestou a nemusí se bát. V kanceláři mu neřeknou: ‚Tak jsme se poradili a zejtra budete rozčtvrcenej nebo upálenej, podle vašeho vlastního přání.‘ To bylo jistě těžký rozmýšlení. A já myslím, pánové, že by mnohej z nás v takovej moment byl celej zaraženej. Jó, dneska už se poměry zlepšily k našemu dobru.“

Právě dokončil obhajobu moderního věznění občanů, když dozorce otevřel dveře a zvolal:

„Švejk, obléknou se a půjdou k výslechu.“

„Já se obléknu,“ odpověděl Švejk, „proti tomu nic nemám, ale já se bojím, že to bude nějaká mejlka. Já už byl jednou od výslechu vyhozenej. A potom se bojím, aby se ti ostatní páni, co jsou tady se mnou, na mě nehněvali. Že já jdu k výslechu dvakrát za sebou a voni tam teď večer ještě nebyli ani jednou. Voni by mohli na mě žárlit.“

„Lezou ven a nežvaní,“ byla odpověď na Švejkův gentlemanský projev.

Švejk se znovu ocitl před pánem zločinného typu. Ten se ho bez všech úvodů zeptal tvrdě a neodvratně: „Přiznáváte se ke všemu?“

Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce:

„Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ‚Švejku, nepřiznávejte se k ničemu,‘ budu se vykrucovat do roztrhání těla.“

Přísný pán psal něco do spisů. Podal Švejkovi pero a vyzval ho, aby to podepsal.

A Švejk podepsal Bretschneidrovo udání i tento dodatek:

Vše výše ukázaná obvinění proti mně zakládají se na pravdě. Josef Švejk

Když podepsal, obrátil se k přísnému pánovi:

„Mám ještě něco podepsat? Nebo mám přijít až ráno?“

„Ráno vás odvezou k trestnímu soudu,“ dostal za odpověď.

„V kolik hodin, vašnosti? Abych snad, prokristapána, nezaspal.“

„Ven!“ zařvalo to dnes na Švejka podruhé z druhé strany stolu, před kterým stál.

Když se vracel do svého nového domova za mřížemi, řekl Švejk strážníkovi, který ho doprovázel:

„Všechno to jde tady jako na drátkách.“

Jakmile za ním zavřeli dveře, jeho spoluvězni ho zasypali různými otázkami. Švejk jim jasně odpověděl:

„Právě jsem se přiznal, že jsem asi zabil arcivévodu Ferdinanda.“

Šest mužů se vyděšeně schoulilo pod zavšivené deky. Jedině Bosňák řekl:

„Dobro došli.“

Když si Švejk lehal na kavalec, řekl:

„To je hloupý, že nemáme tady budíček.“

Ráno ho ale vzbudili i bez budíčka. Přesně v šest hodin Švejka odváželi v zeleném antonu k zemskému trestnímu soudu.

„Ranní ptáče dál doskáče,“ řekl Švejk svým spolucestujícím, když zelený anton vyjížděl z vrat policejního ředitelství.

### Slovníček

- **kavalec**: tvrdá postel ve vězení
- **pantáty**: pantáta je starší muž, hospodář
- **kulí**: kule je barva v českých kartách; také staré slovo pro kulky
- **kumpačky**: kumpačka je rota
- **habacht**: pozor, stát rovně a nehýbat se
- **Maul halten und weiter dienen!**: Držet hubu a sloužit dál!
- **Jebem ti dušu**: hrubá bosenská nadávka
- **superarbitrován**: uznán komisí jako neschopný vojenské služby
- **ouřední blb**: ouřední: úřední, hovorově; blb: hrubě hloupý člověk
- **orientýrovat**: vojenské slovo, znamená orientovat se
- **vašnosti**: velmi zdvořilé oslovení pána v úřadě
- **čubičky**: přezdívka novin Národní politika; proč se jim tak říkalo, není jisté
- **obléknou se**: onikání, staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „obléknou se“ tu znamená „oblečte se“
- **Dobro došli**: Vítejte
- **antonu**: anton je zelený policejní vůz pro vězně

## Švejk před soudními lékaři

Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního“ soudu udělaly na Švejka nejlepší dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě. Měl fialové výložky a fialový okraj na státní čepici. Fialová barva je předepsaná nejen tady, ale i při náboženských obřadech na Popeleční středu a Velký pátek.

Vracela se slavná historie římské vlády nad Jeruzalémem. Vězně vyváděli a stavěli je před Piláty roku 1914 dolů do přízemí. A vyšetřující soudci, Piláti nové doby, si čestně nemyli ruce. Místo toho si posílali pro papriku a plzeňské pivo k Teissigovi. A odevzdávali nové a nové žaloby státnímu návladnictví.

Tady většinou mizela všechna logika. Vítězil §, škrtil §, blbl §, prskal §, smál se §, vyhrožoval §, zabíjel § a neodpouštěl. Byli to žongléři zákonů, kněží písmen v zákonících, žrouti obžalovaných, tygři rakouské džungle. Skok na obžalovaného si odměřovali podle čísla paragrafů.

Výjimkou bylo několik pánů (stejně jako na policejním ředitelství), kteří nebrali zákon tak vážně. Všude se totiž najde pšenice mezi koukolem.

K jednomu takovému pánovi přivedli Švejka k výslechu. Byl to starší pán dobromyslného vzhledu. Kdysi vyšetřoval známého vraha Valeše. Nikdy mu nezapomněl říct: „Račte si sednout, pane Valeš, právě je zde jedna prázdná židle.“

Když Švejka přivedli, požádal ho se svou vrozenou roztomilostí, aby si sedl, a řekl:

„Tak vy jste tedy ten pan Švejk?“

„Já myslím,“ odpověděl Švejk, „že jím musím bejt, poněvadž i můj tatínek byl Švejk a maminka paní Švejková. Já jim nemohu udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno.“

Laskavý úsměv přelétl po tváři vyšetřujícího soudního rady:

„Vy jste ale nadrobil pěkné věci. Vy toho máte mnoho na svědomí.“

„Já mám toho vždycky mnoho na svědomí,“ řekl Švejk a usmíval se ještě laskavěji než pan soudní rada. „Já mám toho, může bejt, ještě víc na svědomí, než ráčejí mít voni, vašnosti.“

„To je vidět podle protokolu, který jste podepsal,“ řekl soudní rada neméně laskavým tónem. „Nedělali na vás nějaký nátlak na policii?“

„Ale kdepak, vašnosti. Já sám jsem se jich zeptal, jestli to mám podepsat. A když řekli, abych to podepsal, tak jsem je poslechl. Přece se nebudu prát s nimi kvůli mýmu vlastnímu podpisu. Tím bych si rozhodně neposloužil. Pořádek musí bejt.“

„Cítíte se, pane Švejku, úplně zdravým?“

„Úplně zdravým, to právě ne, vašnosti pane rado. Mám revma, mažu se opodeldokem.“

Starý pán se znovu laskavě usmál: „Co byste tomu řekl, kdybychom vás dali prohlédnout soudními lékaři?“

„Já myslím, že to se mnou nebude tak zlý, aby ti páni ztráceli se mnou zbytečně čas. Mě už prohlédl nějakej pan doktor na policejním ředitelství, jestli nemám kapavku.“

„Víte, pane Švejku, my to přece jen zkusíme s těmi pány soudními lékaři. Sestavíme pěkně komisi, dáme vás do vyšetřovací vazby a zatím si pěkně odpočinete. Zatím ještě jednu otázku: Vy jste prý podle protokolu prohlašoval a rozšiřoval, že teď někdy brzy vypukne válka?“

„To prosím, vašnosti pane rado, vypukne co nejdřív.“

„A nemíváte někdy občas nějaké záchvaty?“

„To prosím nemám, jen jednou mě málem zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí, ale to už je řada let.“

Tím výslech skončil. Švejk podal panu soudnímu radovi ruku. Když se vrátil do svého pokojíku, řekl svým sousedům:

„Tak mě budou kvůli té vraždě na panu arcivévodovi Ferdinandovi prohlížet soudní lékaři.“

„Já byl také už prohlíženej soudními lékaři,“ řekl jeden mladý muž. „To bylo tenkrát, když jsem se dostal kvůli kobercům před porotu. Uznali mě za slabomyslnýho. Teď jsem zpronevěřil parní mlátičku a nemůžou mně nic udělat. Říkal mně včera můj advokát, že už jsem jednou byl prohlášen za slabomyslnýho. A že proto z toho musím mít prospěch na celej život.“

„Já těm soudním lékařům nic nevěřím,“ poznamenal muž inteligentního vzhledu. „Když jsem jednou padělal směnky, chodil jsem pro všechny případy na přednášky k doktoru Heverochovi. A když mě chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak to popisoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy. Vypil jsem inkoust z kalamáře. A vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mě za úplně zdravého a byl jsem ztracen.“

„Já se prohlídky těch pánů úplně nic nebojím,“ prohlásil Švejk. „Když jsem sloužil na vojně, tak mě prohlížel jeden zvěrolékař a dopadlo to docela dobře.“

„Soudní lékaři jsou mrchy,“ ozval se malý, skrčený člověk. „Nedávno nějakou náhodou vykopali na mý louce kostru. A soudní lékaři řekli, že ta kostra byla zavražděna nějakým tupým předmětem do hlavy před čtyřiceti lety. Mně je osmatřicet a jsem zavřenej, ačkoliv mám křestní list, výtah z matriky a domovský list.“

„Myslím,“ řekl Švejk, „abychom se na všechno dívali z poctivější stránky. Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemýšlí. Soudní lékaři jsou lidi a lidi mají svoje chyby. Jako jednou v Nuslích, právě u mostu přes Botič, přišel ke mně v noci jeden pán. Vracel jsem se zrovna od Banzetů. Praštil mě býkovcem přes hlavu. A když jsem ležel na zemi, posvítil si na mě a povídá: ‚Tohle je mejlka, to není von.‘ A dopálil se tak na to, že se zmejlil, že mě přetáhl ještě jednou přes záda. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho. Vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes ohřál a okřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral. Nebo vám povím příklad, jak se u nás v domě zmejlil jeden soustružník. Otevřel si klíčem podolskej kostelík, poněvadž myslel, že je doma. Zul se v sakristii, poněvadž myslel, že je to u nich ta kuchyně. A lehl si na oltář, poněvadž myslel, že je doma v posteli. Dal na sebe nějaký ty dečky se svatými nápisy. A pod hlavu evangelium a ještě jiný svěcený knihy, aby měl vysoko pod hlavou. Ráno ho našel kostelník. A von mu docela dobrácky povídá, když se vzpamatoval, že je to mejlka. ‚Pěkná mejlka,‘ povídá kostelník, ‚když kvůli takový mejlce musíme dát kostel znovu vysvětit.‘ Potom stál ten soustružník před soudními lékaři. A ti mu dokázali, že byl úplně příčetnej a střízlivej. Poněvadž kdyby byl ožralej, tak by prej tím klíčem netrefil do toho zámku ve dveřích kostela. Potom ten soustružník zemřel na Pankráci. Taky vám dám příklad, jak se na Kladně zmejlil jeden policejní pes, vlčák toho známýho rytmistra Rottra. Rytmistr Rotter pěstoval ty psy a dělal pokusy s vandráky, až se Kladensku začali všichni vandráci vyhýbat. Tak dal rozkaz, aby četníci stůj co stůj přivedli nějakého podezřelého člověka. Tak mu přivedli jednou tak dost slušně oblečenýho člověka, kterýho našli v lánských lesích sedět na nějakém pařezu. Hned mu dal uříznout kousek šosu od kabátu. Ten dal očichat svými četnickými policejními psy. Potom toho člověka odvedli do nějaký cihelny za městem. Pustili po jeho stopách ty vycvičené psy a ti ho našli a přivedli zase nazpátek. Pak ten člověk musel lézt po nějakém žebříku na půdu, skákat přes zeď, skočit do rybníka a psi za ním. Nakonec se ukázalo, že ten člověk byl jeden českej radikální poslanec. Vyjel si na výlet do lánskejch lesů, když už ho parlament omrzel. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlí se i ministři.“

Komise soudních lékařů měla rozhodnout, jestli Švejkův duševní obzor odpovídá, nebo neodpovídá všem těm zločinům, pro které je žalován. Skládala se ze tří neobyčejně vážných pánů. Názor každého z nich se velmi lišil od názorů obou ostatních.

Byly tu zastoupeny tři různé vědecké školy a názory psychiatrů. Jestli v případě Švejka došlo k úplné shodě mezi těmi protikladnými vědeckými tábory, dá se to vysvětlit jediným způsobem. Byl to ohromující dojem, který na celou komisi udělal Švejk. Vstoupil totiž do síně, kde měl být prozkoumán jeho duševní stav. Všiml si na stěně obrazu rakouského panovníka a vykřikl: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“

Věc byla úplně jasná. Švejkův spontánní výkřik odstranil celou řadu otázek. Zůstaly jen některé nejdůležitější. Odpovědi na ně měly potvrdit první názor o Švejkovi podle systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga.

„Je rádium těžší než olovo?“

„Já ho prosím nevážil,“ odpověděl Švejk se svým milým úsměvem.

„Věříte v konec světa?“

„Napřed bych ten konec světa musel vidět,“ odpověděl Švejk lehce. „Rozhodně se ho ale zejtra ještě nedočkám.“

„Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?“

„To bych prosím nedovedl,“ odpověděl Švejk, „ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku. Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí 8 oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kterým roce zemřela domovníkovi jeho babička?“

Soudní lékaři se významně podívali jeden na druhého. Přesto jeden z nich položil ještě tuto otázku:

„Neznáte největší hloubku v Tichém oceánu?“

„To prosím neznám,“ zněla odpověď, „ale myslím, že rozhodně bude větší než pod vyšehradskou skálou na Vltavě.“

Předseda komise se stručně zeptal: „Stačí?“ Ale jeden z členů si přece ještě vyžádal tuto otázku:

„Kolik je 12 897 krát 13 863?“

„729,“ odpověděl Švejk a ani nemrkl.

„Myslím, že to úplně postačí,“ řekl předseda komise. „Můžete toho obžalovaného zas odvést na staré místo.“

„Děkuji vám, pánové,“ ozval se uctivě Švejk, „mně to také úplně stačí.“

Po jeho odchodu se ti tři shodli, že Švejk je notorický blb a idiot. Je to tak podle všech přírodních zákonů, které vynalezli učení psychiatři.

V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci mimo jiné stálo:

„Níže podepsaní soudní lékaři vycházejí z úplné duševní otupělosti a vrozeného kretenismu Josefa Švejka. Ten byl představen výše uvedené komisi. Vyjadřuje se slovy jako ‚Ať žije císař František Josef I.‘ Tento výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba. Níže podepsaná komise proto navrhuje: 1. Zastavit vyšetřování proti Josefu Švejkovi. 2. Poslat Josefa Švejka na pozorování na psychiatrickou kliniku, aby se zjistilo, jak dalece je jeho duševní stav nebezpečný jeho okolí.“

Zatímco se tato relace sestavovala, Švejk vykládal svým spoluvězňům:

„Na Ferdinanda nakašlali a bavili se se mnou o ještě větších pitomostech. Nakonec jsme si řekli, že nám to, o čem jsme si vyprávěli, úplně stačí. A rozešli jsme se.“

„Já nikomu nevěřím,“ poznamenal skrčený malý člověk, na jehož louce náhodou vykopali kostru. „Je to všechno zlodějna.“

„I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk a ukládal se na slamník. „Jestli by to všichni lidi mysleli s druhými dobře, tak by se co nejdřív navzájem potloukli.“

### Slovníček

- **co trestního**: zemský soud pro trestní věci; přesný význam slova „co“ není jistý
- **koukolem**: koukol je plevel v obilí
- **vašnosti**: velmi zdvořilé oslovení pána v úřadě
- **ráčejí mít voni**: onikání, staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „ráčejí mít voni“ tu znamená „máte vy“
- **kapavku**: kapavka je pohlavní nemoc
- **zachvátil**: prudce někoho zasáhl; slovo zní podobně jako „záchvat“, náhlá těžká nevolnost
- **zpronevěřil**: vzal pro sebe cizí věc nebo peníze, které mu byly svěřeny
- **směnky**: směnka je papír, který slibuje zaplacení peněz
- **paralytika**: paralytik je člověk s nemocí, která ničí mozek a ochromuje tělo
- **býkovcem**: býkovec je tvrdý bič
- **mejlka**: chyba, omyl, hovorově
- **zmejlil**: zmejlit se, mejlit se: splést se, hovorově
- **šosu**: šos je dolní část kabátu vzadu
- **notorický**: známý, stálý
- **relaci**: relace je úřední zpráva

## Švejka vyhodili z blázince

Když později Švejk vyprávěl o životě v blázinci, chválil ho neobyčejnými slovy: „Opravdu nevím, proč se ti blázni zlobí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, výt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, lidi by se divili. Ale tam to patří k něčemu prachobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, o kterej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Nebo za anglickýho krále, nebo za císaře pána, nebo za svatýho Václava. Ten poslední byl ale pořád svázanej a nahej a ležel v izolaci. Byl tam taky jeden, kterej křičel, že je arcibiskup. Ten ale nic jiného nedělal, jen žral a ještě něco dělal, s odpuštěním, víte, jak se to může rýmovat. Ale tam se žádnej za to nestydí. Jeden se tam dokonce vydával za svatýho Cyrila a Metoděje, aby dostával dvě porce. A jeden pán tam byl těhotnej a zval každýho na křtiny. Moc tam bylo zavřenejch šachistů, politiků, rybářů a skautů, sběratelů známek a fotografů amatérů. Jeden tam byl kvůli nějakým starým hrncům, kterým říkal popelnice. Jeden byl pořád ve svěrací kazajce, aby nemohl vypočítat, kdy bude konec světa. Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolébka cikánů byla v Krkonoších. A ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší než ta vrchní.

Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu zrovna přišlo na jazyk, jako by byl v parlamentě. Někdy si tam vyprávěli pohádky a poprali se, když to s nějakou princeznou moc špatně dopadlo. Nejzuřivější byl jeden pán, kterej se vydával za 16. díl Ottova slovníku naučného. Každýho prosil, aby ho otevřel a našel heslo ‚Kartonážní šička‘, jinak že je ztracenej. Uklidnil se, teprve když mu dali svěrací kazajku. To byl spokojenej, že se dostal do knihařskýho lisu, a prosil, aby mu udělali moderní ořízku. Vůbec se tam žilo jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce. Můžete chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat. Můžete sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ‚Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší. To byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?‘ Je ale taky pravda, že jsou tam úplně tichý blázni. Třeba tam byl jeden vzdělanej vynálezce, kterej se pořád rýpal v nose. Jenom jednou za den řekl: ‚Právě jsem vynašel elektřinu.‘ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo. Těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

A opravdu, už samotné přivítání v blázinci bylo lepší, než Švejk čekal. Odvezli ho tam na pozorování od zemského trestního soudu. Napřed ho svlékli do naha, pak mu dali nějaký chalát a vedli ho vykoupat. Důvěrně ho vzali pod paží. Jeden z ošetřovatelů ho přitom bavil nějakou anekdotou o židech. V koupelně ho ponořili do vany s teplou vodou. Pak ho vytáhli a postavili pod studenou sprchu. Opakovali to s ním třikrát a pak se ho zeptali, jak se mu to líbí. Švejk řekl, že je to lepší než v těch lázních u Karlova mostu a že se velmi rád koupe.

„Jestli mně ještě ostříháte nehty a vlasy, tak nebude nic scházet k mému úplnému štěstí,“ dodal a příjemně se usmál.

I toto přání mu splnili. Ještě ho důkladně vydřeli houbou, zabalili ho do prostěradla a odnesli do prvního oddělení na postel. Tam ho uložili, přikryli ho dekou a poprosili ho, aby usnul.

Švejk o tom ještě dnes vypráví s láskou: „Představte si, že mě nesli, docela odnesli, mně bylo v tom okamžiku úplně krásně.“

A na posteli také šťastně usnul. Pak ho probudili, aby mu přinesli hrnek mléka a housku. Houska už byla rozřezaná na malé kousky. Jeden z ošetřovatelů držel Švejka za obě ruce. Druhý zatím namáčel kousky housky do mléka a krmil ho, jako se krmí husa šiškami. Když ho nakrmili, vzali ho pod paží a odvedli na záchod. Tam ho poprosili, aby vykonal malou i velkou tělesnou potřebu.

I o této pěkné chvíli vypráví Švejk s láskou. Jeho slova o tom, co s ním potom dělali, jistě nemusím reprodukovat. Zmíním jen, že Švejk říká:

„Von mě z nich jeden při tom držel v náručí.“

Když ho přivedli zpátky, uložili ho znovu do postele a znovu ho poprosili, aby usnul. Když usnul, probudili ho a odvedli do vyšetřovacího pokoje. Švejk tam stál úplně nahý před dvěma lékaři a vzpomněl si na slavné doby svého odvodu. Samo mu to uniklo ze rtů:

„Tauglich.“

„Co povídáte?“ ozval se jeden z lékařů. „Udělejte pět kroků dopředu a pět zpátky.“

Švejk jich udělal deset.

„Já vám přece říkal,“ řekl lékař, „abyste jich udělal pět.“

„Mně na pár krocích nezáleží,“ řekl Švejk.

Potom ho lékaři požádali, aby si sedl na židli, a jeden ho klepal do kolena. Pak řekl druhému, že reflexy jsou úplně správné. Druhý zakroutil hlavou a začal Švejka sám klepat do kolena. První mezitím Švejkovi rozevíral oční víčka a prohlížel mu zornici. Potom odešli ke stolu a řekli si několik latinských výrazů.

„Poslyšte, umíte zpívat?“ zeptal se jeden z nich Švejka. „Nemohl byste nám zazpívat nějakou píseň?“

„Bezevšeho, pánové,“ odpověděl Švejk. „Nemám sice ani hlas, ani hudební sluch. Ale pokusím se o to, abych vám vyhověl, když se chcete bavit.“

A Švejk začal zpívat:

„Což ten mladý mnich v tom křesle čelo v ruku pravou kloní, dvě hořké, žhavé slzy po bledých lících se roní…

Dál to neumím,“ pokračoval Švejk. „Jestli chcete, tak vám zazpívám:

Jak je mi teskno okolo srdce, co těžce, bolně zdvíhá ňadra má, když tiše sedím, do dálky hledím, tam, tam do dálky touha má…

A taky to dál neumím,“ vzdychl Švejk. „Znám ještě první sloku z ‚Kde domov můj‘. A potom ‚Jenerál Windischgrätz a vojenští páni od východu slunce vojnu započali‘. A ještě pár takových národních písniček jako ‚Zachovej nám, Hospodine‘ a ‚Když jsme táhli k Jaroměři‘ a ‚Tisíckrát pozdravujeme Tebe‘…“

Oba páni lékaři se na sebe podívali a jeden z nich se Švejka zeptal: „Byl váš duševní stav už někdy zkoumán?“

„Na vojně,“ odpověděl Švejk slavnostně a hrdě, „jsem byl pány vojenskými lékaři úředně uznán za notorického blba.“

„Mně se zdá, že jste simulant,“ rozkřikl se druhý lékař na Švejka.

„Já, pánové,“ bránil se Švejk, „nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec. Můžete se zeptat v kanceláři jednadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně.“

Starší z lékařů beznadějně mávl rukou. Ukázal na Švejka a řekl ošetřovatelům: „Tomuto člověku vrátíte jeho šaty a dáte ho na třetí třídu na první koridor. Potom se jeden vrátí a odnese všechny spisy o něm do kanceláře. A řekněte tam, aby to brzy vyřídili, abysme ho tu dlouho neměli na krku.“

Lékaři se ještě jednou podívali zdrcujícím pohledem na Švejka. Ten uctivě couval ke dveřím a zdvořile se ukláněl. Jeden z ošetřovatelů se ho zeptal, co to dělá za hlouposti. Švejk odpověděl: „Poněvadž nejsem oblečenej, jsem nahej a nechci na ty pány nic ukazovat. Aby si nemysleli, že jsem nezdvořilej nebo sprostej.“

Od chvíle, kdy ošetřovatelé dostali rozkaz vrátit Švejkovi jeho šaty, se už o něho vůbec nestarali. Poručili mu, aby se oblékl, a jeden ho odvedl na třetí třídu. Tam strávil těch několik dní, než v kanceláři vyřídili písemný vyhazov. Měl tam příležitost dělat svá pěkná pozorování. Zklamaní lékaři mu napsali dobrozdání, že je „simulant mdlého rozumu“. Protože ho pouštěli před obědem, došlo k malé scéně.

Švejk prohlásil, že když někoho vyhazují z blázince, nesmí ho vyhodit bez oběda.

Výtržnost ukončil policejní strážník, kterého zavolal vrátný. Strážník Švejka odvedl na policejní komisařství do Salmovy ulice.

### Slovníček

- **žral**: hrubě: jedl jako zvíře.
- **popelnice**: tady stará nádoba na popel mrtvých.
- **svěrací kazajce**: pevný kabát, který drží nemocnému ruce.
- **Ottova slovníku naučného**: velká česká encyklopedie.
- **Kartonážní šička**: žena, která pracuje s papírem a kartonem.
- **ořízku**: okraj knihy po oříznutí.
- **chalát**: dlouhý volný plášť.
- **ošetřovatelů**: lidé, kteří se starají o nemocné.
- **šiškami**: kousky těsta, kterými se krmí husy.
- **odvodu**: lékařská kontrola, kdo půjde na vojnu.
- **Tauglich**: Schopen vojenské služby.
- **ňadra**: prsa, starobylé slovo.
- **notorického**: známého, stálého.
- **doplňovacím velitelství**: vojenský úřad, který vede seznam vojáků.
- **dobrozdání**: písemný názor lékaře.
- **simulant mdlého rozumu**: člověk, který předstírá nemoc a má slabý rozum.

## Švejk na policejním ředitelství v Salmově ulici

Po krásných slunných dnech v blázinci přišly na Švejka hodiny plné pronásledování. Policejní inspektor Braun připravil scénu setkání se Švejkem s krutostí římských pochopů z doby roztomilého císaře Nerona. Tvrdě, jako když oni tenkrát říkali: „Hoďte toho lumpa křesťana lvům,“ řekl inspektor Braun: „Dejte ho za katr!“

Ani o slovo víc, ani méně. Jenom oči pana policejního inspektora Brauna přitom zasvítily zvláštní, perverzní rozkoší.

Švejk se uklonil a řekl hrdě: „Jsem připraven, pánové. Myslím, že katr znamená tolik co separace, a to není zrovna tak zlý.“

„Moc se nám tady neroztahujou,“ odpověděl policejní strážník.

Švejk se na to ozval: „Já jsem úplně skromnej a vděčnej za všechno, co pro mě uděláte.“

V separaci seděl zadumaně na pryčně jeden muž. Seděl apaticky. Když ve dveřích separace zaskřípal klíč, bylo na něm vidět, že nevěří, že se mu otvírají dveře na svobodu.

„Má poklona, vašnosti,“ řekl Švejk a sedl si k němu na pryčnu, „kolik asi může být hodin?“

„Hodiny nejsou mými pány,“ odpověděl zadumaný muž.

„Tady to není špatný,“ pokračoval Švejk v rozhovoru, „tahle pryčna je z hlazeného dříví.“

Vážný muž neodpověděl. Vstal a začal rychle chodit v malém prostoru mezi dveřmi a pryčnou, jako kdyby spěchal něco zachránit.

Švejk mezitím se zájmem pozoroval nápisy načmárané po stěnách. Byl tu nápis, ve kterém neznámý vězeň slibuje nebi boj na život a na smrt s policií. Text zněl: „Vy si to vypijete.“ Jiný vězeň napsal: „Vlezte mně na záda, kohouti.“ Další jen prostě oznámil fakt: „Seděl jsem zde 5. června 1913 a bylo se mnou slušně zacházeno. Josef Mareček, obchodník z Vršovic.“ A byl tu i nápis, který otřásal svou hloubkou: „Milost, velký bože…“ a pod tím: „Polibte mně p.“ Písmeno „p“ ale bylo přeškrtnuté a vedle bylo velkými písmeny napsáno ŠOS. Vedle toho nějaká poetická duše napsala verše: „U potůčku zarmoucený sedím, slunko se za hory ukrývá, na pahorky ozářené hledím, tam, kde drahá milka přebývá.“

Muž, který běhal mezi dveřmi a pryčnou, jako by chtěl vyhrát maratonský běh, se zastavil. Udýchaný si sedl zpátky na své staré místo, složil hlavu do dlaní a najednou zařval: „Pusťte mě ven!“

„Ne, oni mě nepustí,“ mluvil sám pro sebe, „nepustí a nepustí. Už jsem zde od rána od šesti hodin.“

Dostal záchvat povídavosti, postavil se a zeptal se Švejka: „Nemáte náhodou u sebe řemen, abych s tím skončil?“

„Tím vám můžu posloužit moc rád,“ odpověděl Švejk a odepínal řemen. „Já jsem ještě nikdy neviděl, jak se v separaci lidi věší na řemenu. — Jenom to je mrzuté,“ pokračoval a rozhlížel se kolem, „že tu není žádná skoba. Klika na okně vás neudrží. Leda byste se pověsil vkleče u pryčny. Tak to udělal ten mnich v klášteře v Emauzích, co se oběsil na krucifixu kvůli jedný mladý židovce. Já mám sebevrahy moc rád, tak jen s chutí do toho.“

Zachmuřený muž, kterému Švejk strčil řemen do ruky, se na řemen podíval a odhodil ho do kouta. Dal se do pláče a rozmazával si slzy černýma rukama. Přitom ze sebe vyrážel výkřiky: „Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život! Ježíšmarjá, moje ubohá žena, co mně řeknou v úřadě? Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život“ a tak dále až donekonečna.

Nakonec se přece jen trochu uklidnil. Šel ke dveřím, začal do nich kopat a bušit na ně pěstí. Za dveřmi se ozvaly kroky a hlas: „Co chcete?“

„Pusťte mě ven!“ řekl takovým hlasem, jako by už neměl nic, pro co by žil.

„Kam?“ zazněla otázka z druhé strany.

„Do úřadu,“ odpověděl nešťastný otec, manžel, úředník, piják a nemrava.

Ozval se smích, příšerný smích v tichu chodby, a kroky se zase vzdálily.

„Jak se mně zdá, ten pán vás nenávidí, když se vám tak směje,“ řekl Švejk. Beznadějný muž si zatím znovu sedl vedle něho. „Takovej strážník, když má zlost, dokáže udělat moc. A když má ještě větší zlost, udělá všechno. Seďte jen klidně, když se nechcete oběsit, a čekejte, jak se věci vyvinou. Jestli jste úředník, ženatej a máte dítky, je to, přiznávám, strašný. Vy jste asi přesvědčenej, že vás propustí z úřadu, jestli se nemejlím.“

„To vám nemohu říct,“ vzdychl muž, „poněvadž si sám nepamatuji, co jsem vyváděl. Já jenom vím, že mě odněkud vyhodili a že jsem se tam chtěl vrátit, abych si zapálil doutník. Ale napřed to pěkně začalo. Přednosta našeho oddělení slavil jmeniny a pozval nás do jedné vinárny. Pak se šlo do druhé, do třetí, do čtvrté, do páté, do šesté, do sedmé, do osmé, do deváté…“

„Nepřejete si, abych vám pomohl počítat?“ zeptal se Švejk. „Já se v tom vyznám, já byl jednou za noc v osmadvaceti podnicích. Ale všechna čest, nikde jsem neměl víc než nanejvýš tři piva.“

„Zkrátka,“ pokračoval nešťastný podřízený přednosty, který slavil své jmeniny tak velkolepě. „Když jsme prošli asi tucet těch různých pajzlíčků, všimli jsme si, že se nám přednosta ztratil. Přitom jsme si ho uvázali na provázek a vodili ho s sebou jako pejska. Tak jsme ho šli zase všude hledat a nakonec jsme se ztratili jeden druhému. Já jsem se nakonec ocitl v jedné z nočních kaváren na Vinohradech, ve velmi slušném podniku. Tam jsem pil nějaký likér přímo z láhve. Co jsem potom dělal, si nepamatuji. Vím jenom, že když mě přivedli sem na komisařství, oba páni strážníci podali hlášení. Hlásili, že jsem se opil a choval se nemravně. Že jsem zbil jednu dámu. Že jsem kapesním nožem rozřezal cizí klobouk, který jsem sundal z věšáku. Že jsem rozehnal dámskou kapelu. Že jsem přede všemi obvinil vrchního číšníka z krádeže dvacetikoruny. Že jsem přerazil mramorovou desku u stolu, kde jsem seděl. A že jsem neznámému pánovi u vedlejšího stolu úmyslně plivl do černé kávy. Víc jsem neudělal, alespoň si nevzpomínám, že bych ještě něco provedl. A věřte mi, že jsem takový pořádný, inteligentní člověk, který nemyslí na nic jiného než na svou rodinu. Co tomu všemu říkáte? Já přece nejsem žádný výtržník!“

„Dalo vám moc práce, než jste přerazil tu mramorovou desku?“ zeptal se se zájmem Švejk místo odpovědi. „Nebo jste ji přerazil naráz?“

„Naráz,“ odpověděl inteligentní pán.

„Pak jste ztracenej,“ řekl Švejk zamyšleně. „Dokážou vám, že jste se na to připravoval pilným cvičením. A ta káva toho cizího pána, do které jste plivl, byla bez rumu nebo s rumem?“

Nečekal na odpověď a vysvětloval dál:

„Jestli byla s rumem, tak to bude horší, poněvadž je dražší. U soudu se všechno počítá a dává dohromady, aby to vylezlo nejmíň na zločin.“

„U soudu…“ zašeptal smutně svědomitý otec rodiny. Svěsil hlavu a upadl do nepříjemného stavu, kdy člověka žerou výčitky svědomí.

„A vědí doma,“ zeptal se Švejk, „že jste zavřenej, nebo počkají, až to bude v novinách?“

„Vy myslíte, že to bude v novinách?“ zeptala se naivně oběť jmenin svého představeného.

„Je to víc než jistý,“ zněla přímá odpověď, protože Švejk nikdy neměl ve zvyku něco před druhým skrývat. „Tohle o vás se bude všem čtenářům novin náramně líbit. Já taky rád čtu tu rubriku o těch opilejch a jejich výtržnostech. Nedávno u Kalicha neudělal jeden host nic jinýho, než že si sám rozbil sklenicí hlavu. Vyhodil ji do výšky a postavil se pod ni. Odvezli ho, a ráno už jsme to četli. Nebo v Bendlovce jsem dal jednou jednomu funebrákovi facku a on mně ji vrátil. Abychom se smířili, museli nás oba zatknout, a hned to bylo v odpoledníčku. Nebo když v kavárně U mrtvoly rozbil ten pan rada dva tácky, myslíte, že ho šetřili? Byl taky hned druhej den v novinách. Vy můžete jedině z vězení poslat do novin opravu. Že zpráva, která o vás vyšla, se vás netýká. A že s pánem toho jména nejste ani příbuznej, ani společnej. A domů napíšete psaní, aby vám tu vaši opravu vystřihli a schovali. Abyste si to mohl přečíst, až si odsedíte trest. — Není vám zima?“ zeptal se Švejk plný účasti, když si všiml, že se inteligentní pán klepe. „Máme letos nějak moc studenej konec léta.“

„Já jsem nemožný,“ zaplakal Švejkův společník, „já mám po postupu.“

„To máte,“ ochotně souhlasil Švejk. „Jestli vás po trestu nepřijmou zpátky do úřadu, nevím, jestli tak brzo najdete druhý místo. Poněvadž každej, i kdybyste chtěl sloužit u pohodnýho, chce od vás vysvědčení zachovalosti. Jó, taková chvilka rozkoše, kterou jste si dopřál, se nevyplácí. A z čeho má být vaše paní s vašimi dětmi živa, než si to odsedíte? Nebo bude muset chodit žebrat a učit dítky různým neřestem?“

Ozval se vzlykot:

„Mé ubohé dítky, má ubohá žena!“

Nesvědomitý kajícník vstal a začal mluvit o svých dítkách. Má jich pět, nejstaršímu je dvanáct let a je u těch skautů. Pije jen vodu a měl by být příkladem svému otci, který tohle provedl poprvé v životě.

„U skautů?“ zvolal Švejk. „O těch skautech rád slyším. Bylo to jednou v Mydlovarech u Zlivi, okres Hluboká, okresní hejtmanství České Budějovice. Zrovna jsme tam měli my, jednadevadesátí, cvičení. Sedláci z okolí si tenkrát udělali hon na skauty v obecním lese, kteří se jim tam rozmnožili. Chytili tři. Ten nejmenší, když ho svazovali, tak kvílel, pištěl a naříkal, že my, otužilí vojáci, jsme se na to nemohli dívat. Radši jsme odešli stranou. Při tom svazování ti tři skauti pokousali osm sedláků. Potom na trápení u starosty, pod rákoskou, přiznali, že v okolí není ani jedna louka, kterou by nebyli zváleli. Zváleli ji, když se vyhřívali na slunci. Dále přiznali, že ten lán žita u Ražic, nastojato, zrovna před žněmi, vyhořel čirou náhodou. Vyhořel, když si v tom žitě pekli na rožni srnku, ke který se přikradli s noži v obecním lese. V jejich doupěti v lese našli přes půl metráku ohlodanejch kostí drůbeže a lesní zvěře. A ohromný množství pecek z třešní, spoustu ohryzků z nezralejch jablek a jinejch dobrejch věcí.“

Ubohý otec skauta se ale nedal uklidnit. „Co jsem to udělal?“ naříkal. „Já mám zničenou pověst.“

„To máte,“ řekl Švejk se svou vrozenou upřímností. „Po tom, co se stalo, musíte mít zničenou pověst na celý život. Poněvadž až to budou číst v novinách, vaši známí k tomu ještě něco přidají. To se tak vždycky dělá, ale z toho si nic nedělejte. Lidí, kteří mají zničenou a zkaženou pověst, je na světě aspoň desetkrát víc než těch s čistou pověstí. To je pouhá a docela nepatrná maličkost.“

Na chodbě se ozvaly těžké kroky, klíč zarachotil v zámku, otevřely se dveře a policejní strážník vyvolal Švejkovo jméno.

„Odpusťte,“ řekl rytířsky Švejk. „Já jsem tu teprve od dvanácti hodin v poledne. Ale tenhle pán je tu už od šesti hodin ráno. Já tak nespěchám.“

Místo odpovědi vytáhla Švejka na chodbu silná ruka policejního strážníka. Mlčky ho vedla po schodech do prvního poschodí.

Ve druhém pokoji seděl u stolu policejní komisař, tlustý pán veselého vzhledu. Řekl Švejkovi:

„Tak vy jste tedy ten Švejk? A jak jste se sem dostal?“

„Prachobyčejným způsobem,“ odpověděl Švejk. „Přišel jsem sem v doprovodu jednoho pana strážníka. Poněvadž jsem si nechtěl nechat líbit, aby mě z blázince vyhazovali bez oběda. To je, jako kdyby mě považovali za nějakou odkopnutou holku z ulice.“

„Víte co, Švejku,“ řekl vlídně pan komisař, „proč se tady, na Salmovce, máme s vámi zlobit? Nebude lepší, když vás pošleme na policejní ředitelství?“

„Vy jste, jak se říká,“ řekl Švejk spokojeně, „pánem situace. Projít se na policejní ředitelství teď kvečeru je docela příjemná malá procházka.“

„To jsem rád, že jsme se shodli,“ řekl vesele policejní komisař. „Není lepší, když se domluvíme? Že je to pravda, Švejku?“

„Já se taky s každým náramně rád radím,“ odpověděl Švejk. „Já vám, věřte mně, pane komisaři, nikdy nezapomenu na vaši dobrotu.“

Uctivě se uklonil a odešel s policejním strážníkem dolů na strážnici. Za čtvrt hodiny už bylo možné vidět Švejka na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Doprovázel ho druhý policejní strážník, který měl pod paží velkou knihu s německým nápisem Arrestantenbuch.

Na rohu Spálené ulice potkal Švejk se svým průvodcem skupinu lidí, kteří se tlačili kolem vyvěšeného plakátu.

„To je manifest císaře pána o vypovězení války,“ řekl policejní strážník Švejkovi.

„Já to předpovídal,“ řekl Švejk. „Ale v blázinci o tom ještě nic nevědí. A přitom by to měli mít z první ruky.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se policejní strážník Švejka.

„Poněvadž je tam zavřenejch mnoho pánů důstojníků,“ vysvětlil Švejk.

Když přišli k nové skupině, která se tlačila před manifestem, Švejk vykřikl:

„Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem.“

Někdo z nadšeného davu mu narazil klobouk přes uši. A tak dobrý voják Švejk uprostřed sbíhajících se lidí znovu vešel do vrat policejního ředitelství.

„Tuhle vojnu vyhrajem docela určitě, opakuji to ještě jednou, pánové!“ S těmi slovy se Švejk rozloučil s davem, který ho doprovázel.

A někde v dalekých dálkách historie se k Evropě snášela pravda, že zítřek zboří i plány přítomnosti.

### Slovníček

- **onikání**: staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „vědí“ tu znamená „víte“.
- **pochopů**: krutí pomocníci mocného člověka.
- **společnej**: tady asi člověk, se kterým máte něco společného; přesný význam není jistý.
- **zváleli**: ležením přimáčkli trávu k zemi.
- **katr**: mříže, zavřít do cely.
- **separace**: malá cela.
- **pryčně**: tvrdá postel ve vězení.
- **pajzlíčků**: malé špatné hospody.
- **funebrákovi**: člověk, který pracuje při pohřbech.
- **pohodnýho**: člověk, který odklízí mrtvá zvířata.
- **rákoskou**: tenká hůl na bití.
- **metráku**: sto kilogramů.
- **Arrestantenbuch**: kniha vězňů.
- **odkopnutou**: odmítnutou.
- **mám po postupu**: už nedostanu lepší místo v úřadě.

## Švejk opět doma, proraziv začarovaný kruh

Budovou policejního ředitelství vál duch cizí autority, která zjišťovala, jak moc je obyvatelstvo nadšené pro válku. Bylo tam několik výjimek. To byli lidé, kteří nezapřeli, že jsou synové národa. Tento národ měl vykrvácet za zájmy, které mu byly úplně cizí. Jinak ale policejní ředitelství představovalo nejkrásnější skupinu byrokratických dravců. Ti měli smysl jen pro žalář a šibenici, aby uhájili existenci zakroucených paragrafů.

Se svými oběťmi přitom zacházeli s jízlivou vlídností a každé slovo si předem rozmysleli.

„Je mi velmi líto,“ řekl jeden z těch černožlutě pruhovaných dravců, když k němu přivedli Švejka. „Opět jste padl do našich rukou. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se.“

Švejk mlčky přikývl a tvářil se tak nevinně, že se na něho černožlutý dravec tázavě podíval. Pak řekl důrazně:

„Netvařte se tak pitomě.“

Hned ale přešel do laskavého tónu a pokračoval:

„Pro nás je jistě velmi nepříjemné držet vás ve vazbě. Mohu vás ujistit, že podle mého názoru vaše vina není tak velká. Při vaší malé inteligenci totiž není pochyb, že vás někdo svedl. Řekněte mi, pane Švejku, kdo vás vlastně svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?“

Švejk zakašlal a ozval se:

„Já prosím o žádných hloupostech nevím.“

„A to není hloupost, pane Švejku?“ řekl umělý otcovský tón. „Podle udání policejního strážníka, který vás sem přivedl, jste způsobil sběh lidí. Stalo se to před manifestem o válce, který byl nalepený na rohu domu. A pobuřoval jste lid výkřiky ‚Nazdar císaři Františkovi Josefovi. Tahle vojna je vyhrána!‘“

„Já nemoh zahálet,“ prohlásil Švejk a díval se svýma dobrýma očima inkvizitorovi do očí. „Já jsem se rozčílil, když jsem viděl, že všichni čtou ten manifest o vojně a nejeví žádnou radost. Žádný volání slávy, žádný hurá, vůbec nic, pane rado. Jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. A tu já, starej voják od jednadevadesátýho regimentu, jsem se na to nemoh dívat. Tak jsem vykřikl ty věty. A já si myslím, že kdybyste vy byl na mým místě, udělal byste to zrovna jako já. Když je válka, musí se vyhrát a musí se volat sláva císaři pánu. To mně nikdo nevymluví.“

Černožlutý dravec byl poražený a zdrcený. Nesnesl pohled nevinného beránka Švejka, sklopil oči na úřední spisy a řekl:

„Uznávám plně vaše nadšení, ale kdyby se bylo projevilo za jiných okolností. Sám dobře víte, že vás vedl policejní strážník. Takový vlastenecký projev tak mohl a musel působit na obecenstvo spíš ironicky než vážně.“

„Jestli někoho vede policejní strážník,“ odpověděl Švejk, „je to těžký moment v životě lidským. Ale jestli člověk ani v takovej těžkej moment nezapomíná, co se patří, když je vojna, myslím, že není tak špatnej.“

Černožlutý dravec zavrčel a podíval se ještě jednou Švejkovi do očí.

Švejk odpověděl nevinným, měkkým, skromným a něžným teplem svého pohledu.

Chvíli se ti dva upřeně dívali jeden na druhého.

„Vem vás čert, Švejku,“ řekla nakonec úřední brada. „Jestli se sem ještě jednou dostanete, tak se vás vůbec nebudu na nic ptát. Půjdete přímo k vojenskému soudu na Hradčany. Rozuměl jste?“

A než se dravec nadál, Švejk přistoupil k němu, políbil mu ruku a řekl:

„Zaplať vám pánbůh za všechno. Kdybyste někdy potřeboval nějakého čistokrevného pejska, račte se obrátit na mě. Já mám obchod se psy.“

A tak byl Švejk znovu na svobodě a na cestě domů.

Přemýšlel, jestli se má napřed stavit u Kalicha. Skončilo to tím, že otevřel ty dveře, ze kterých před časem vyšel v doprovodu detektiva Bretschneidra.

Ve výčepu bylo hrobové ticho. Sedělo tam několik hostů, mezi nimi kostelník od Svatého Apolináře. Tvářili se zachmuřeně. Za výčepním pultem seděla hostinská Palivcová a tupě se dívala na pivní pípy.

„Tak už jsem se vrátil,“ řekl Švejk vesele, „dejte mně sklenici piva. Kdepak máme pana Palivce, je už taky doma?“

Místo odpovědi se Palivcová dala do pláče. Celé své neštěstí vložila do zvláštního přízvuku na každém slově a zasténala:

„Dali — mu — deset — let — před — tejdnem.“

„Nu vida,“ řekl Švejk, „tak už má sedum dní za sebou.“

„On byl takovej opatrnej,“ plakala Palivcová, „sám to taky vždycky o sobě tvrdil.“

Hosté ve výčepu tvrdohlavě mlčeli, jako by tu bloudil Palivcův duch a nabádal je k ještě větší opatrnosti.

„Opatrnost matkou moudrosti,“ řekl Švejk a sedl si ke stolu ke sklenici piva. V pěně byly malé dírky, protože na ni kapaly slzy paní Palivcové, když nesla Švejkovi pivo na stůl. „Dnešní doba je taková, že vona nutí člověka k opatrnosti.“

„Včera jsme měli dva pohřby,“ změnil téma kostelník od Svatého Apolináře.

„To patrně někdo umřel,“ řekl druhý host.

Třetí dodal:

„Byly ty pohřby s katafalkem?“

„Rád bych věděl,“ řekl Švejk, „jaký budou teď ve válce ty vojenský pohřby.“

Hosté se zvedli, zaplatili a tiše odešli. Švejk zůstal s paní Palivcovou sám.

„To jsem si nepomyslel,“ řekl, „aby odsuzovali nevinnýho člověka na deset let. Že jednoho nevinnýho člověka odsoudili na pět let, to jsem už slyšel. Ale na deset, to je trochu moc.“

„Když on se můj přiznal,“ plakala Palivcová. „Jak to tady říkal o těch mouchách a o tom obraze, tak to opakoval i na direkci, i u soudu. Já byla na tom přelíčení jako svědek. Ale co jsem mohla svědčit, když mně řekli, že jsem v příbuzenském poměru k svému muži? A že se můžu vzdát svědectví. Já jsem se toho příbuzenského poměru tak lekla, aby z toho snad ještě něco nebylo. Tak jsem se svědectví vzdala a on se, chudák starej, na mě tak podíval. Do smrti na ty jeho oči nezapomenu. A potom, po rozsudku, když ho odváděli, byl z toho celej pitomej. Vykřik jim tam na chodbě: ‚Ať žije Volná myšlenka!‘“

„A pan Bretschneider už sem nechodí?“ zeptal se Švejk.

„Byl tady několikrát,“ odpověděla paní hostinská. „Vypil jedno nebo dvě piva, ptal se mě, kdo sem chodí, a poslouchal, jak si hosti vyprávějí o fotbalu. Oni si vždycky, když ho vidí, vyprávějí jen o fotbalu. A on sebou cukal, jako kdyby chtěl každou chvilku běsnit a svíjet se. Za tu celou dobu dostal na lep jen jednoho čalouníka z Příčné ulice.“

„To je věc výcviku,“ poznamenal Švejk. „Byl ten čalouník hloupej člověk?“

„Asi jako můj muž,“ odpověděla s pláčem. „Ptal se ho, jestli by střílel proti Srbům. A on mu řek, že neumí střílet, že byl jednou na střelnici a prostřílel tam korunu. Pak jsme všichni slyšeli, jak pan Bretschneider vytáhl zápisník a řekl: ‚I hleďme, zase nová pěkná velezráda!‘ A odešel s tím čalouníkem z Příčné ulice, kterej se už nevrátil.“

„Ono se jich nevrátí víc,“ řekl Švejk, „dejte mně rum.“

Švejk si zrovna nechával nalít rum podruhé, když do výčepu přišel civilní strážník Bretschneider. Rychle se rozhlédl po výčepu i po prázdném lokále. Přisedl k Švejkovi, objednal si pivo a čekal, co Švejk řekne.

Švejk sundal z věšáku nějaké noviny. Prohlížel zadní stranu s inzeráty a ozval se:

„Tak vida, tenhle Čimpera ve Straškově číslo 5, pošta Račiněves, prodá hospodářství s třinácti korci vlastních polí. Škola a dráha na místě.“

Bretschneider nervózně zabubnoval prsty, otočil se k Švejkovi a řekl:

„To se divím, proč vás to hospodářství zajímá, pane Švejku.“

„Ach, to jste vy,“ řekl Švejk a podal mu ruku. „Já vás hned nemoh poznat, já mám velmi slabou paměť. Naposled jsme se rozešli, jestli se nemejlím, v přijímací kanceláři policejního ředitelství. Copak děláte od tý doby, chodíte sem často?“

„Já jsem dnes přišel kvůli vám,“ řekl Bretschneider. „Na policejním ředitelství mi bylo sděleno, že prodáváte psy. Potřeboval bych pěkného ratlíčka nebo špice, nebo něco podobného.“

„To vám všechno můžu opatřit,“ odpověděl Švejk. „Přejete si čistokrevný zvíře nebo nějaké z ulice?“

„Myslím,“ odpověděl Bretschneider, „že se rozhodnu pro čistokrevné zvíře.“

„A policejního psa byste si nepřál?“ zeptal se Švejk. „Takovýho, kterej hned všechno vyslídí a přivede na stopu zločinu. Má ho jeden řezník ve Vršovicích a ten pes mu tahá vozejk. Ten pes se, jak se říká, minul se svým povoláním.“

„Já bych chtěl špice,“ řekl Bretschneider s klidnou umírněností, „špice, který by nekousal.“

„Přejete si tedy bezzubého špice?“ zeptal se Švejk. „Vím o jednom. Má ho jeden hostinský v Dejvicích.“

„Tak raději ratlíčka,“ ozval se Bretschneider rozpačitě. Jeho kynologické schopnosti byly teprve na samém začátku. Kdyby nedostal ten rozkaz z policejního ředitelství, nikdy by se o psech nic nedozvěděl.

Ale rozkaz zněl přesně, jasně a tvrdě. Měl se seznámit se Švejkem důvěrněji přes jeho obchod se psy. K tomu měl právo vybrat si pomocníky a používat peníze na nákup psů.

„Ratlíčkové jsou větší a menší,“ řekl Švejk. „Vím o dvou menších a třech větších. Všech pět se dá chovat na klíně. Můžu vám je co nejvřeleji doporučit.“

„To by se mi líbilo,“ prohlásil Bretschneider. „A co by stál jeden?“

„To přijde na velikost,“ odpověděl Švejk, „to záleží na velikosti. Ratlík není tele, u ratlíků je to právě naopak, čím menší, tím dražší.“

„Já mám zájem o větší, kteří by hlídali,“ odpověděl Bretschneider. Bál se, aby nezatížil tajný fond státní policie.

„Dobrá,“ řekl Švejk. „Větší vám můžu prodat po padesáti korunách a ještě větší po pětačtyřiceti korunách. Ale přitom jsme zapomněli na jednu věc. Mají to být štěňata nebo starší psi, nebo psíci či feny?“

„Mně je to jedno,“ odpověděl Bretschneider, který tu měl co dělat s neznámými problémy. „Opatřete mi je a já si pro ně k vám zítra v sedm hodin večer přijdu. Budou?“

„Přijďte, budou,“ odpověděl Švejk suše. „Ale v takovém případě vás musím požádat o zálohu třiceti korun.“

„Bezevšeho,“ řekl Bretschneider a vyplatil peníze. „A teď si dáme každý čtvrtku vína na můj účet.“

Když vypili, dal Švejk čtvrtku vína na svůj účet, potom Bretschneider. Vyzval Švejka, aby se ho nebál. Dnes prý není ve službě a dá se s ním mluvit o politice.

Švejk prohlásil, že on v hospodě o politice nikdy nemluví a že celá politika je pro malé děti.

Bretschneider měl naproti tomu revolučnější názory. Říkal, že každý slabý stát je předurčen k zániku, a ptal se Švejka, co si o tom myslí.

Švejk prohlásil, že se státem neměl co dělat. Jednou ale prý ošetřoval slabé štěně bernardýna. Krmil ho vojenskými suchary a také chcíplo.

Když měli každý pátou čtvrtku, prohlásil se Bretschneider za anarchistu. Ptal se Švejka, do které organizace se má dát zapsat.

Švejk řekl, že si od něho jednou jeden anarchista koupil leonbergra za sto korun a zůstal mu dlužen poslední splátku.

Při šesté čtvrtce mluvil Bretschneider o revoluci a proti mobilizaci. Švejk se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha:

„Právě přišel do lokálu nějakej host, tak ať vás neslyší, nebo byste z toho mohl mít nepříjemnosti… Vidíte, že hostinská už pláče.“

Paní Palivcová opravdu plakala na své židli za výčepním pultem.

„Proč pláčete, paní hostinská?“ zeptal se Bretschneider. „Za tři měsíce vyhrajeme vojnu, bude amnestie, váš pán se vrátí a pak si dáme u vás do trumpety. — Nebo nemyslíte, že to vyhrajeme?“ obrátil se k Švejkovi.

„Proč to pořád přežvykovat,“ řekl Švejk, „vyhrát se to musí, a basta. Teď už ale musím jít domů.“

Švejk zaplatil útratu a vrátil se ke své staré posluhovačce paní Müllerové. Velmi se lekla, když viděla, že muž, který si otvírá klíčem dveře bytu, je Švejk.

„Já myslela, milostpane, že se vrátí až za kolik roků,“ řekla s obvyklou upřímností. „Já jsem si zatím vzala z lítosti do bytu jednoho portýra z noční kavárny. Poněvadž u nás byla třikrát domovní prohlídka. A když nic nemohli najít, tak říkali, že jste ztracenej, poněvadž jste rafinovanej.“

Švejk se hned přesvědčil, že neznámý cizinec se tu zařídil úplně pohodlně. Spal v jeho posteli a byl dokonce tak šlechetný, že se spokojil s polovinou postele. Na druhou polovinu umístil nějaké dlouhovlasé stvoření, které z vděčnosti spalo a objímalo ho kolem krku. Kusy pánského i dámského oblečení se přitom válely smíchané kolem postele. Z toho chaosu bylo vidět, že se portýr z noční kavárny vrátil se svou dámou ve veselé náladě.

„Pane,“ řekl Švejk a zatřásl vetřelcem, „abyste nezmeškal k obědu. Mě by velice mrzelo, kdybyste o mně říkal, že jsem vás vyhodil. A to když jste už nikde nemoh dostat něco k obědu.“

Portýr z noční kavárny byl velmi rozespalý. Dlouho trvalo, než pochopil, že se majitel postele vrátil domů a že si na ni dělá nárok.

Jako všichni portýři z nočních kaváren i tento pán prohlásil, že každého ztluče, kdo ho bude budit. A pokusil se spát dál.

Švejk mezitím sebral kusy jeho oblečení a přinesl mu je k posteli. Energicky jím zatřásl a řekl:

„Jestli se neoblečete, tak vás zkusím vyhodit tak, jak jste, na ulici. Pro vás bude velká výhoda, když odtud vyletíte oblečenej.“

„Já jsem chtěl spát do osmi večer,“ ozval se zaraženě portýr a natahoval si kalhoty. „Já platím denně za postel dvě koruny tý paní a můžu si sem vodit slečny z kavárny. Mařeno, vstávej!“

Když si bral límeček a uvazoval kravatu, už se dost vzpamatoval. Mohl Švejka ujistit, že noční kavárna Mimóza je opravdu jeden z nejslušnějších nočních podniků. Mají tam přístup jedině dámy, které mají policejní knížku v úplném pořádku. A srdečně Švejka zval, aby přišel na návštěvu.

Jeho společnice naproti tomu nebyla se Švejkem vůbec spokojená. Použila několika velice slušných výrazů, z nichž nejslušnější byl „Ty kluku velekněžská!“

Když vetřelci odešli, šel Švejk udělat pořádek s paní Müllerovou. Nenašel po ní ale žádnou jinou stopu než kousek papíru. Tužkou tam byl načmáraný rozházený rukopis paní Müllerové. Neobyčejně lehce tam vyjádřila své myšlenky o nešťastné příhodě, kdy půjčila Švejkovu postel portýrovi z noční kavárny:

„Odpustí, milostpane, že je víckrát neuvidím, poněvadž skočím z okna.“

„Lže,“ řekl Švejk a čekal.

Za půl hodiny se do kuchyně vplížila nešťastná paní Müllerová. Na jejím zdrceném výrazu tváře bylo vidět, že čeká od Švejka slova útěchy.

„Jestli chcete skákat z okna,“ řekl Švejk, „jděte do pokoje, okno jsem otevřel. Skákat z kuchyňskýho okna bych vám neradil, poněvadž spadnete do zahrádky na růže. Pomačkala byste keře a musela byste to platit. Z pokojskýho okna sletíte krásně na chodník, a když budete mít štěstí, zlomíte si vaz. Jestli budete mít smůlu, tak si přelámete jedině všechny žebra, ruce a nohy. A budete muset platit nemocnici.“

Paní Müllerová se dala do pláče, potichu odešla do pokoje a zavřela okno. Když se vrátila, řekla:

„Vono to táhne a nebylo by to dobrý na milostpánův revmatismus.“

Pak šla stlát postel a neobyčejně pečlivě dala všechno do pořádku. Vrátila se k Švejkovi do kuchyně a se slzami v očích řekla:

„Ty dvě štěňata, milostpane, co jsme měli na dvoře, chcíply. A ten bernardýn, ten nám utek, když tady dělali domovní prohlídku.“

„A prokristapána,“ vykřikl Švejk, „ten se může dostat do pěkný bryndy, toho teď jistě bude hledat policie.“

„On kousl jednoho pana policejního komisaře, když ho při prohlídce vytáhl zpod postele,“ pokračovala paní Müllerová. „Napřed totiž jeden z těch pánů řek, že je tam někdo pod postelí. Tak vyzvali toho bernardýna jménem zákona, aby vylezl ven, a když nechtěl, tak ho vytáhli. A on je chtěl spolknout, pak vyrazil ze dveří a víc se nevrátil. Se mnou taky dělali výslech, kdo k nám chodí a jestli nedostáváme nějaké peníze z ciziny. A potom dělali narážky, že jsem hloupá, když jsem jim řekla, že peníze z ciziny chodí jen zřídka. Naposled od toho pana řídícího z Brna ta záloha šedesát korun na angorskou kočku. Tu jste inzeroval v Národní politice. A místo ní jste mu poslal v bedničce od datlí to slepé štěňátko foxteriéra. Potom se mnou mluvili velice vlídně. A doporučili mně sem toho portýra z noční kavárny, abych se v bytě sama nebála. Toho samýho, kterýho vyhodili…“

„Já už mám s těmi úřady smůlu, paní Müllerová. Teď uvidíte, kolik jich sem přijde kupovat psy,“ povzdechl si Švejk.

Nevím, jestli ti pánové, kteří po převratu prohlíželi policejní archiv, rozluštili položky tajného fondu státní policie. Stálo tam: B … 40 K, F … 50 K, L … 80 K atd. Určitě se ale mýlili, když si mysleli, že B, F, L jsou začáteční písmena nějakých pánů. Tito pánové prý za 40, 50, 80 atd. korun prodávali český národ černožlutému orlu.

B znamená bernardýn, F foxteriér a L leonberger. Všechny tyto psy přivedl Bretschneider od Švejka na policejní ředitelství. Byly to ohyzdné obludy. Neměly vůbec nic společného s nějakou čistokrevnou rasou, za kterou je Švejk Bretschneidrovi vydával.

Bernardýn byl směs nečistokrevného pudla a nějakého pouličního čokla. Foxteriér měl uši jezevčíka a velikost řeznického psa se zakroucenýma nohama, jako by prodělal andělskou nemoc. Leonberger připomínal hlavou chlupatou tlamu stájového pinče. Měl useknutý ocas, výšku jezevčíka a zadek holý jako slavní američtí psíci naháčkové.

Pak tam šel koupit psa detektiv Kalous. Vrátil se s vyjevenou potvorou, která připomínala hyenu skvrnitou a měla hřívu skotského ovčáka. V položkách tajného fondu přibyla nová: D … 90 K.

Ta potvora hrála roli dogy…

Ale ani Kalousovi se nepodařilo něco od Švejka vyzvědět. Dopadl stejně jako Bretschneider. I ty nejobratnější politické rozhovory Švejk převedl na léčení psinky u štěňat. A nejchytřejší záludné léčky končily tím, že si Bretschneider od Švejka odváděl další nemyslitelně kříženou obludu.

A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když už měl ve svém bytě sedm takových ohav, zavřel se s nimi v zadním pokoji. Nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly.

Byl tak čestný, že ušetřil eráru peníze za pohřeb.

V jeho služebním spisu na policejním ředitelství byla do rubriky „Postup ve službě“ zapsána tato slova plná tragiky: „Sežrán vlastními psy.“

Když se později Švejk o té tragické události dozvěděl, řekl:

„To mně jenom vrtá hlavou, jak ho dají při posledním soudu dohromady.“

### Slovníček

- **proraziv**: když prorazil.
- **onikání**: staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „vědí“ tu znamená „víte“.
- **černožlutý**: v barvách císařského Rakouska, tedy rakouský státní.
- **jezevčíka**: jezevčík je pes s krátkýma nohama.
- **pana řídícího**: ředitele školy.
- **katafalkem**: stojan pro rakev při pohřbu.
- **Volná myšlenka**: hnutí proti moci církve.
- **dostal na lep**: chytil lstí.
- **korci**: korec je stará míra pole.
- **ratlík**: malý pes.
- **kynologické**: týkající se psů, učené slovo.
- **do trumpety**: asi: hodně se napít, oslavovat.
- **policejní knížku**: úřední knížka, kterou kontrolovala policie.
- **andělskou nemoc**: nějaká nemoc, po které má pes křivé nohy.
- **eráru**: stát.

## Švejk jde na vojnu

Lesy na řece Rábu v Haliči viděly, jak přes Ráb utíkají rakouská vojska. Dole v Srbsku dostávaly rakouské divize jedna za druhou přes kalhoty to, co jim dávno patřilo. V té době si rakouské ministerstvo vojenství vzpomnělo i na Švejka, aby pomohl mocnářství z bryndy.

Švejkovi přinesli oznámení, že se má za týden dostavit na Střelecký ostrov k lékařské prohlídce. Ležel zrovna v posteli, protože ho znovu chytil revmatismus.

Paní Müllerová mu v kuchyni vařila kávu.

„Paní Müllerová,“ ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, „paní Müllerová, pojďte sem na chvilku.“

Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk zase takovým tichým hlasem: „Sedněte si, paní Müllerová.“

V jeho hlase bylo něco tajemně slavnostního.

Když se paní Müllerová posadila, Švejk se na posteli zvedl a prohlásil: „Já jdu na vojnu!“

„Panenko Maria,“ vykřikla paní Müllerová, „co tam budou dělat?“

„Bojovat,“ odpověděl Švejk hrobovým hlasem. „S Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast ovinuly nějaké mraky.“

„Ale vždyť se nemůžou hejbat.“

„To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mě, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete.“

Paní Müllerová se dala do pláče: „Nemám, milostpane, doběhnout pro doktora?“

„Nikam nepůjdou, paní Müllerová, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr. A v tý době, když je to s Rakouskem ošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidně dál.“

A zatímco paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá, cedila kávu, dobrý voják Švejk si na posteli zpíval:

Jenerál Windischgrätz a vojenští páni od východu slunce vojnu započali; hop, hop, hop! Vojnu započali, takto jsou zvolali: Pomoz nám Kristus Pán s Panenkou Marií; hop, hop, hop!

Vyděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu. Třásla se na celém těle a vyděšeně poslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli:

S Panenkou Marií a ty čtyry mosty, postav si, Pimonte, silnější forposty; hop, hop, hop! Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve pod kolena; hop, hop, hop! Krve pod kolena a na fůry masa, vždyť se tam sekala vosumnáctá chasa; hop, hop, hop! Vosumnáctá chaso, neboj se tý nouze, vždyť za tebou vezou peníze na voze; hop, hop, hop!

„Milostpane, proboha je prosím,“ ozvalo se žalostně z kuchyně, ale Švejk už končil svou válečnou píseň:

Peníze na voze a menáž v kočáře, kerejpak regiment tohlencto dokáže? Hop, hop, hop!

Paní Müllerová vyběhla ze dveří a běžela pro lékaře. Vrátila se za hodinu. Švejk si zatím zdříml.

A tak ho probudil obtloustlý pán, který mu chvíli držel ruku na čele a říkal:

„Nebojte se, já jsem doktor Pávek z Vinohrad — ukažte ruku — tenhle teploměr si dejte pod paží… Tak — ukažte jazyk — ještě víc — držte jazyk — na co zemřel váš pan otec a vaše matka?“

Vídeň si v té době přála, aby všichni národové Rakousko-Uherska dávali nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti. A doktor Pávek tehdy předepsal Švejkovi proti jeho vlasteneckému nadšení brom. Statečnému a hodnému vojínu Švejkovi doporučoval, aby nemyslel na vojnu:

„Ležte rovně a zachovejte klid, já zítra opět přijdu.“

Když druhého dne přišel, zeptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi.

„Je to s ním horší, pane doktore,“ odpověděla s opravdovým smutkem. „V noci zpíval, s odpuštěním, když ho chytlo revma, rakouskou hymnu.“

Doktor Pávek musel na tento nový projev pacientovy loajality reagovat zvýšenou dávkou bromu.

Třetího dne mu paní Müllerová hlásila, že je to se Švejkem ještě horší.

„Odpoledne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytla fantaz, že to Rakousko vyhraje.“

„A prášky užívá přesně podle předpisu?“

„Ještě si pro ně, pane doktore, ani neposlal.“

Doktor Pávek snesl na Švejka bouři výčitek a odešel. Ujistil ho, že už nikdy nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s bromem.

Zbyly jen dva dny do chvíle, kdy se měl Švejk objevit před odvodní komisí.

Za tu dobu se Švejk náležitě připravil. Nejdříve poslal paní Müllerovou koupit vojenskou čepici. Potom ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem. Na tom vozíku cukrář kdysi vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Cukrář měl naštěstí i berle jako rodinnou památku na dědečka.

Ještě mu scházela rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová. Za ty dny nápadně zhubla a kudy chodila, tudy plakala.

A tak se v ten památný den objevil na pražských ulicích případ dojemné loajality:

Stará žena strkala před sebou vozík. Na něm seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným frantíkem a mával berlemi. Na kabátě mu zářila pestrá rekrutská kytka.

A ten muž znovu a znovu mával berlemi a křičel do pražských ulic:

„Na Bělehrad, na Bělehrad!“

Za ním šel zástup lidí. Stále rostl z malého hloučku, který se shromáždil před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu.

Švejk si mohl všimnout, že mu policejní strážníci na některých křižovatkách zasalutovali.

Na Václavském náměstí narostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav. Na rohu Krakovské ulice zástup zbil nějakého buršáka, který v cerevisce křičel na Švejka:

„Heil! Nieder mit den Serben!“

Na rohu Vodičkovy ulice do toho vjela jízdní policie a rozehnala zástup.

Švejk ukázal revírnímu inspektorovi, že to má černé na bílém: dnes musí být před odvodní komisí. Revírní inspektor byl z toho trochu zklamaný. Aby nedošlo k výtržnostem, dal vozík se Švejkem doprovodit dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov.

O celé této události se v Pražských úředních novinách objevil tento článek:

*Vlastenectví mrzáka.* Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény. Ta scéna krásně ukazuje, co dokáží v této veliké a vážné době i synové našeho národa. Mohou dát nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého panovníka. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů. Tehdy se Mucius Scaevola dal odvést do boje a nedbal na svou upálenou ruku. Nejsvětější city a zájmy včera krásně ukázal mrzák o berlích, kterého stará matička vezla na vozíku pro nemocné. Tento syn českého národa se dobrovolně dal odvést na vojnu a nedbal na svou nemoc. Chtěl dát svůj život i majetek za svého císaře. A jestli jeho volání „Na Bělehrad!“ mělo tak živý ohlas v pražských ulicích, je to jen důkaz jedné věci. Pražané dávají vzorné příklady lásky k vlasti a k panovnickému domu.

Ve stejném smyslu psal i Prager Tagblatt. Svůj článek končil slovy, že mrzáka dobrovolníka doprovázel zástup Němců. Ti ho svými těly chránili před lynčováním ze strany českých agentů známé Dohody.

Bohemie uveřejnila tuto zprávu a žádala, aby byl mrzák vlastenec odměněn. Oznámila, že pro neznámého přijímá od německých občanů dárky v kanceláři novin.

Podle těch tří novin nemohla česká země vydat ušlechtilejšího občana. Páni v odvodní komisi si to ale nemysleli.

Zejména ne vrchní vojenský lékař Bautze. Byl to muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům.

Známý je jeho výrok: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“

Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů. Byl by dostal na kobylku i toho jedenáctitisícího, kdyby ho neranila mrtvice. Ranila toho šťastného člověka právě v okamžiku, když na něho zařval „Kehrt euch!“

„Odneste toho simulanta!“ řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtvý.

A před ním stál v ten památný den Švejk, jako ostatní úplně nahý. Stydlivě si zakrýval svou nahotu berlemi, o které se opíral.

„Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt,“ řekl Bautze, „takových fíkových listů v ráji nebylo.“

„Superarbitrován pro blbost,“ poznamenal šikovatel a díval se do úředních listin.

„A co vám ještě schází?“ zeptal se Bautze.

„Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla,“ řekl Švejk skromně. „Já mám oteklý kolena.“

Bautze se strašně podíval na dobrého vojáka Švejka a zařval: „Sie sind ein Simulant!“ Pak se obrátil k šikovateli a s ledovým klidem řekl: „Den Kerl sogleich einsperren!“

Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice.

Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet.

Paní Müllerová čekala na Švejka s vozíkem nahoře na mostě. Když ho uviděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se k němu už nikdy nevrátila.

A dobrý voják Švejk šel skromně v doprovodu ozbrojených ochránců státu.

Bajonety svítily ve slunci. Na Malé Straně se Švejk před pomníkem Radeckého obrátil k zástupu, který je doprovázel:

„Na Bělehrad! Na Bělehrad!“

A maršálek Radecký se snivě díval ze svého pomníku za dobrým vojákem Švejkem, který se vzdaloval. Švejk kulhal na starých berlích s rekrutskou kytkou na kabátě. Přitom nějaký vážný pán sděloval lidem kolem, že vedou dezertéra.

### Slovníček

- **onikání**: staré zdvořilé oslovení ve 3. osobě množného čísla: „vědí“ tu znamená „víte“.
- **mrzák**: člověk s těžce postiženým tělem, staré slovo.
- **berlemi**: berle jsou hole pro člověka, který špatně chodí.
- **kanónenfutr**: „potrava pro děla“, voják, kterého pošlou na smrt.
- **Pimonte**: stará podoba jména Piemont.
- **forposty**: přední stráže.
- **menáž**: jídlo pro vojáky.
- **fantaz**: horečnaté blouznění.
- **buršáka**: člen německého studentského spolku.
- **Heil! Nieder mit den Serben!**: Sláva! Pryč se Srby!
- **Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.**: Celý český národ je banda simulantů.
- **Kehrt euch!**: Otočte se!
- **Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt**: To je opravdu zvláštní fíkový list. Podle Bible si takovým listem zakrýval tělo Adam.
- **Superarbitrován**: uznán komisí jako neschopný vojenské služby.
- **Sie sind ein Simulant!**: Vy jste simulant!
- **Den Kerl sogleich einsperren!**: Toho chlapa hned zavřít!